Tam, kde jsou noci nejkratší
xistují příšery? Proč by jinak existovala noc. A co je na noci vlastně děsivější? Tma, ve které se mohou skrývat stíny nebo to ticho, které nám ukazuje, jak opuštěni a osamoceni v noci jsme. Každý, kdo by nám mohl pomoci spí. Ukrytý za svými zamčenými dveřmi domů a bytů, v zavřených ložnicích, pod těžkými peřinami. Není na světě čas, kdy by měl člověk k člověku dál, kdy by byl člověk od člověka tak daleko. Přes den jsme tu my, ale v noci tu jsem pokaždé jen já. A se mnou temnota se svými stíny a ticho, ten důkaz vlastní opuštěnosti a odloučenosti od ostatního života. Každý živý tvor v dosahu spí. Pobývá ve stavu, kdy je ještě více vzdálen nám, kteří bdíme, kteří se děsíme, kteří stojíme ve tmě a posloucháme ozvěnu vlastního srdce, které každým okamžikem exploduje do nočního ticha.
Ti dva bydleli v obyčejném panelovém domě, jak jen panelový dům obyčejný může být, se spoustou bytů jedním jako druhým, v jednom z nich, naskládaných jeden vedle druhého, nad sebou, vedle sebe, oddělených zdmi a propojených trubkami na čistou a odpadní vodu. Byl to vlastně jeden velký živý organismus se spoustou lidí, ale dohromady to byl jen shluk samostatných, odloučených tvorů, kteří jeden o druhém vědí jen to, že tenhle asi bydlí o patro výš a že tenhle to každý pátek přehání s alkoholem. Celý den se hemží po chodbách, ale s večerem se rozutečou do svých příbytků, zamknou za sebou dveře, uzavřou se do svých pokojů a jsou - sami.
Ti dva; říkejme jim pro tentokrát mladý muž nebo mladík a jeho přítelkyně; bydleli v jednom z těch bytů zhruba půl roku. Nikdy se jim v tom bytě nestalo nic podivného, nikdy neměli důvod začít přemýšlet o věcech, které člověka normálně nenapadají. Ale člověk by nikdy neměl říkat nikdy a měl by očekávat cokoli. Protože věci si vás většinou najdou samy, aniž byste jim vy sami museli jít naproti.
Končil listopad, nutno říci, že mimořádně teplý a slunečný listopad. Všichni se už pomalu přepínali na vánoční atmosféru, každá rodina se zamkla doma a lidí kolem sebe si nevšímala. Byl tu další takový večer. Světla v oknech pomalu pohasínala, blikající světla z televizních obrazovek doblikala, celý blok se ponořil do tmy. Venkovní prostor už ozařovalo jen bledé světlo pouličních lamp, utopených v plazivém mlhavém oparu pozdního podzimu. Lepkavá, chladná a vlhká hmota olizovala pouliční lampy i kmeny a větve stromů a propůjčovala jim lesklý mokrý háv. Řada zčernalých oken v horizontálních i vertikálních řadách hrozivě mlčela do noci, ticho a tma a pod kůži zalézající listopadový vzduch dosedl na vylidněné, pusté město.
Mladík sebou škubl v peřinách. Posadil se na posteli a matně se snažil uvědomit si, co ho probudilo. Vzpomínky se jen pomalu a matně vynořovaly zpoza závoje, který s neprostupností a nepříjeností mohl klidně soupeřit s mlhou venku za okny. Konečně si vybavoval střípky snu, který ho vytrhl ze spánku. Byla to série bizarních výjevů, které končily výjevem ještě bizarnějším. Vybavoval si, jak sedí uprostřed noci v nějaké cizí místnosti, oči má zavřené, jakoby byl v tranzu. Uvědomoval si, že něco je tu nepatřičné, něco je tu divné. A potom si uvědomil, že před sebou drží svou pravou ruku jako by přísahal a z dlaně mu svítí pruh jasného světla. Cítil, že má otevřenou pusu a vychází z něj podivný, cizí zvuk. Seděl tu ve tmě se zavřenými očima, s paprskem světla zářícím z dlaně a s ústy otevřenými a vyluzujícími podivný táhlý hukot. A potom viděl sám sebe, jak otevírá oči a ty jsou úplně černé.
Probudil se. Okamžitě si uvědomoval, že se mu zdál sen ve snu. Zdálo se mu, že se probudil a vzpomíná na sen. Zmateně se rozhlížel kolem sebe. Jeho přítelkyně ležela bez hnutí pod peřinou vedle něj. Otřel si spocené čelo a natáhl se k nočnímu stolku, aby se napil. Teprve po chíli mu došlo, že nemůže nahmatat sklenici s pitím, kterou si pokaždé večer nechává u postele. Chvíli zmateně hleděl na pustý noční stolek a pak se otočil ke své přítelkyni. Ležela nyní otočená tváří k němu, to ve tmě okamžitě poznal, ale něco na ní působilo neptřičně. Jeho oči si už zvykly na tmu, takže jí viděl do tváře celkem obstojně. Hleděl na její rysy a konečně pochopil, co mu na ní přišlo nepatřičně. Bělmo jejích nyní otevřených očí bylo temné a v místech, kde mívala ústa, zela nyní jen černá čtvercová díra.
Škubl sebou a posadil se na posteli. Zatraceně, snít dva sny v jednom, to se mu ještě nepodařilo. Otočil se na druhou část postele, jeho přítelkyně ležela vedle něj. Opatrně na ni sáhl, zmáčkl její ruku, Pohnula se a něco zamumlala, pak se otočila k němu a opět usnula. Hleděl na ni, všechno se zdálo být v normálu. Otočil se k nočnímu stolku. Natáhl k němu ruku a dotkl se prsty chladivé sklenice. 'Díky Bohu, už je to pryč.' Olízl si popraskané rty a napil se chladivé vody. Potom se opět natáhl na posteli a chvíli hleděl do stropu. 'Zatracený sen', pomyslel si. Otočil se nabok a objal spící ženu.
Ráno vstával později něž jeho přítelkyně a cítil se unavenější, než když šel večer spát. Není se co divit, když se mu zdají takové cáklé sny. Celý den pak chodil jako mátoha, takže večer se už do postele vyloženě těšil. Jeho přítelkyně si ještě v posteli četla nějakou knížku, on ale objal polštář a v okamžiku usnul. Mladá žena se na něj podívala, odložila knížku, zhasla a přitulila se k němu.
Probudil se. Kolem byla tma a ticho. Otočil se na druhý bok a náhle sebou cukl. Vyděsilo ho něco, co nečekal. Uprostřed pokoje, na posteli vedle něj seděla potmě temná postava a nehýbala se. Okamžitě si uvědomil, že je to jeho přítelkyně. Hleděl na ni neschopen nic udělat, protože ta situace ho naprosto zaskočila. Promluvil na ni, ale neodpovedela mu. Sáhl na ni, pomalu k němu otočila tvář. Dívala se na něj zavřenýma očima a mlčela. Potom otočila hlavu do původní polohy a seděla beze slova dál. To ho úplně vyvedlo z rovnováhy, cítil, jak se mu na krku ježí chlupy. Rozsvítil lampičku na nočním stolku, znovu jí uchopil za ruku a promluvil na ni. Oči měla zavřené a zdálo se, že nevnímá, co jí říká. Teprve po notné chvíli se zdálo, že její ztuhnutí povoluje, nechala se znovu položit do postele a za cvhíli už klidně oddychovala na polštáři. Seděl ještě chvíli vedle ní a čekal, jestli se ještě něco nebude dít, potom se natáhl k nočnímu stolku a zhasl. Až do svítaní už ale neusnul, zato jeho přítelkyně se už v posteli ani nepohnula a vstávala až pozdě dopoledne. Když se jí zeptal, jestli si pamatuje, co prováděla v noci, užasle se na něj usmála, jakoby si tropil hloupé žerty.
Další noc usnula první ona. On ležel na zádech a usnul teprve hluboko po půlnoci. Ale zdálo se mu, že spal teprve pár minut, možná pár desítek minut, když tu jím jako ledové ostří projela prudká křeč, která ho vystřelila z postele a on v hrůze zůstal sedět na zemi vedle postele. Ochromen hrůzou si teprve po chvíli uvědomil, že křičí děsem. Zamáčkl si ústa dlaní a zíral na postel před sebe. Nic děsivějšího ještě nezažil, a byl to děs částečně způsobený jednak nenadálostí situace, jednak děsivostí toho, co se tu dělo. Na posteli před ním zase seděla jeho přítelkyně a nehýbala se. Nyní již bylo všude kolem ticho, ale ještě před chvílí se jí z hrdla linul jekot tak hrůzný a děsivý, že mu při vzpomínce na ten zvuk mrzla krev v žilách. Byl to jekot tak hrůzný, že by mohl probudit mrtvé celého světa. To, že se takový zvuk mohl zrodit v lidských plících, navíc že vycházel z nádherného něžného těla jeho přítelkyně, to na něj působilo jako zjevení z jiného světa, jakoby na něj z podsvětí, skrze jeho přítelkyni, sáhla sama smrt. A ta samá žena tu nyní seděla v pozici tak bizarní a děsivé a celé její chování bylo tak nelidské a hrůzné, že od šílenství ho v tu chvíli dělilo jen málo. Divadlo tak děsivé a tak bizarní uprostřed temné noci v nočním tichu, tak pekelné zjevení v souvislosti s jeho přítelkyní, to bylo něco, co mu v jediné vteřině ukradlo snad deset let života. Postava ve tmě mezitím pomalu otočila hlavu a pohlédla mrtvýma, zavřenýma očima k místu, kde seděl. Vytřeštil na ten přízrak oči. Uvědomil si, že onen elektrický impulz hrůzy, který většinou trvá zlomek vteřiny, vibruje jeho tělem ještě stále, co sedí na zemi. Jako zvíře zaštvané do kouta skočil po lampičce a rozsvítil ji. Mladá žena ještě okamžik seděla na posteli, sledujíce ho zavřenýma očima, ale pak si sama od sebe lehla, otočila se na bok a zdálo se, že normálně usnula.
Skočil k ní a začal jí třást, přesvědčen úplně ji probudit. Cloumal jí tak mocně, až se mu to povedlo. Vyděšeně sebou škubla a v hrůze hleděla na jeho děsem zsinalý obličej. V prvním okamžiku byla přesvěčena, že se zbláznil a snaží se jí zabít. Teprve pak z něj dostala, co se vlastně stalo. Nevěřícně na něj hleděla. 'Ty si vážně nic z toho nevybavuješ?' Hleděla na něj se slzami v očích a zuřivě kroutila hlavou, jakoby ze sebe chtěla shodit nějaké děsivé obvinění. Objal ji. Tu noc už ani jeden z nich neusnul.
Ačkoli další dvě noci téměř nezamhouřili oka, třetí noc se konečně zase normálně vyspali. Zdálo se, že děsivé noční můry pominuly. Další noc strávil v práci na noční směně, takže se vyspal až následujícího dne dopoledne. Čtvrtou noc šli spát oba současně, ona usnula první, ale on stále nemohl usnout. Konečně se mu to podařilo. Netušil, jako dlouho spal, ale náhle si uvědomoval, že je vzhůru. Krátkou chvíli jakoby se bál otevřít oči, protože se mu něco nezdálo. Ale pak je otevřel. V ten okamžik ho zamrazilo. Neležel v posteli s hlavou položenou na svém polštáři, ale seděl potmě na posteli úplně stejně, jako pár dní před ním jeho přítelkyně. Vyskočil z postele až tím probudil ji. Vyděšeně se posadila a rozsvítila lampičku. 'Děje se něco? Zase jsem něco dělala?' Uklidnil ji, že ne, že tentokrát měl jen zlý sen. Uložil ji, ale sám si lehnout nešel. Tu noc prochodil celý byt a nahlédl do všech skříní a místností, do posledního výklenku i větrací šachty v koupelně a na toaletě. 'Co to zatraceně může být, co s námi provádí tyhle věci. Tohle už přece není samo sebou. Přece jsme se nezbláznili oba dva. Nebo snad ano?'
Další noc nezamhouřil oka, ale nic se nestalo. Noc nato po dlouhém přemáhání usnul, ale velice brzy se probudil. Močový měchýř měl plný k prasknutí, bylo zjevné, že ponocování oslabilo jeho imunitu a on se škaredě nachladil. Neochotně zvedl peřinu a položil bosé nohy na chladnou zem. Postavil se na nohy a potmě obešel postel směrem ke dvěřím na chodbu. Jeho přítelkyně ležela na posteli a tiše oddychovala. Vyšel ven na chodbu, která spojovala ložnici s obývacím pokojem, dlouhou asi pět metrů. Hned první dveře na chodbě byly dveře od toalety, otevřel je a potmě dosedl na záchodovou mísu. Bylo zbytečné rozsvěcovat světlo, když u toho seděl. Ten úkon dneska trval nekonečně dlouho, chladná podlaha ho studila na chodidla, třepala s ním zima a pocit úlevy se i přes vyprázdňující se močový měchýř nijak závratnou rychlostí nedostavoval. Konečně měl nepříjemné dílo za sebou. Už už se chtěl postavit, když tu náhle jako přimražen zůstal sedět a jen hleděl před sebe. Aby na sotva metr na dva metry velké toaletě bez oken bylo alespoň trochu světla, a zároveň aby za sebou nemusel zavírat dveře a tím nevzbudil svou přítelkyni, nechal dveře od toalety jen přivřené. Za tou sotva dvoucentimetrovou dírou mezi dveřmi a zdí toalety prosvítala světlejší zeď chodby. Byl to jen nepatrný rozdíl oproti téměř naprosté tmě uvnitř toalety, ale pořád ten několika centimetrový pruh svítil jasnějším odstínem. A právě v okamžik, kdy se mladík chtěl zvednou z toaletní mísy, ztmavnul na zlomek vteřiny ten světlejší pruh za dveřmi. Na okamžik v něm ztuhla poslední kapka krve, tohle bylo další děsivé pokračování jejich noční můry. A opět to bylo dílo tak neočekávané, že zapůsobilo tím nejděsivějším možným způsobem. V okamžik kdy na chvíli zčernala škvíra mezi dvěřmi, bylo jasné, že hned za dvěřmi, metr od mladíka, prošla po chodbě směrem do ložnice temná postava. Skutečnost, že někdo nebo něco se zničeho nic a bezhlučně zjevilo na temné chodbě jejich bytu, ho na chvíli ochromila, paralyzovala. Před očima se mu zatmělo, svaly mu ztuhly hrůzou. Bylo to tak nečekané a tak nepřirozené, že to na okamžik vyřadilo z provozu všechny jeho smysly. Představte si, že jdete uprostřed noci na toaletu a náhle se proti vám zjeví bezhlučná, černá postava. Uvnitř zamčeného bytu, uprostřed noci, v dokonalém tichu, v čase, kdy celý vesmír spí a vy se nedovoláte pomoci před přízrakem, který se tu náhle zjevil.
Váhal jen okamžik, nakonec v něm vyhrál jakýsi šílený vzdor vůči děsu, který na okamžik onen děs přemohl, rozrazil dveře z toalety, vřítil se na chodbu a dvěma mocnými skoky se vřítil do ložnice. Cestou praštil po vypínači na chodbě, takže chodba za jeho zády nyní svítila a část světla dopadala také do ložnice. Ačkoli něco skutečného prošlo chodbou a cestou to nemohl minout, stál nyní v ložnici úplně sám. Démon se vypařil, prostě zmizel. To něco co tu bylo, již tu nebylo. Paprsky světla dopadající z chodby do ložnice osvětlovaly holé bílé zdi, zavřená okna, lámaly se na ebenových skříních a nočních stolcích, odrážely se od stolku na makeup a dopadaly také na postel, na které osvětlovaly postavu sedící v již známé pozici, postavu jeho přítelkyně sedící jako zamrzlá sfinga bez hnutí a s očima zavřenýma hledíc kamsi do tmy před sebe.
Blížil se večer. Vrány na stromech na obzoru se shlukovaly na odlet do míst, kde budou nocovat. Podíval se na tachometr. Ukazoval už přes tisíc kilometrů. Vyjeli ještě v noci před svítáním. Sbalili si pár nejnutnějších věcí a nechali byt bytem. Možná se tam ještě vrátí, určitě se tam vrátí. Ale prvně se musí sebrat. Prvně musí utéct tomu přízraku. Čím dál, tím lépe. Nejlépe na jih, tam kde jsou noci i v zimě co možná nejkratší. Podíval se na sedadlo vedle sebe. Seděla na něm schoulená a spící. Ještě aspoň dvě, tři hodiny jízdy. A zítra dál. Podíval se ven přes boční okýnko ve dveřích. Černé hejno vran zakroužilo nad vozem a odlétalo někam do blížící se noci.
3. prosince 2014 / +