Zamrzlé město
ekonečná bílá pustina se táhla od horizontu k horizontu, kam jen oko dohlédlo. Po zamrzlé pláni letěl ledový vítr a unášel s sebou prachový sníh, který vířil v divokých kruzích a pomalu zasypával trsy šedivé trávy. Tady vysoko za městem, kde pahorky svírající město v těsném, hlubokém sevření, přecházely v jen mírně zvlněnou náhorní plošinu, začínala skutečná ledová pustina. Ještě nikdy jste se necítili tak daleko od lidí, od tepla života, jako tady těsně pod vrcholem planiny. Město zmizelo ve tmě za hřebenem pod vámi a před vámi se rozprostírala jen nekonečná bílo šedivá pustina, táhnoucí se až za obzor. A přece tam dole za mými zády se v bezpečí domovů a tepla krbů schovával celý můj dosavadní život. Ale ta divoká, spalující touha, ta myšlenka, že někde musí existovat lepší místo, že existují jiná města, města v nichž slunce svítí celý rok, v nichž led a sníh nemají šanci a v nichž divoká zelená flóra bujaře kvete v každém dni roku, ta šílená posedlost mě vyhnala z rodného města na tuto náhorní planinu a hnala mě dál polární nocí ve svitu ledových hvězd, dál a dál za bledou lunou, až tam někde, kde najdu jiná města, horká města, města plná snědých lidí, města kde led a sníh znají jen z vyprávění. Taková města musí existovat a já takové město najdu.
Šel jsem dlouho a šel jsem sám. Krátké dny střídaly dlouhé noci, vítr vál od severu, potom od západu, potom od východu a nakonec od jihu; řekl bych, že nebylo dne, kdy by utichl. Zanechal jsem za sebou tisíce stop, zavátých ve sněhu, v závějích. Šel jsem nekonečnou nocí, kdy i den znamenal jen pobledlou a pochmurnou oblohu, kdy slunce pokaždé jen na okamžik vystoupilo nad horizont, jako by se chtělo ujistit, že ten blázen je stále ještě na své věčné cestě; pak zase kleslo pod bílý horizont a noc rozepjala svá křídla. Čas od času jsem potkával obydlí lidí, jeden dva domky osamoceně stojící v tichých údolích nebo na planinách, po kterých se proháněl severák. Dobří lidé mi dali spočinout, poskytli mi teplo, jídlo a lože, a pak jsem zase pokračoval dál. Ale za celou dobu, za celých šest dlouhých potěmnělých měsíců, jsem nevešel do žádného města. Bylo tu pár vesniček, pár osad s deseti, dvaceti domky, ale žádné cihlové město, nic co by napovídalo, že se blížím do teplých krajů. Šel jsem za sluncem, které každý den vyšlo na jihovýchodním obzoru a o pár hodin zapadlo na jihozápadním. Šel jsem pořád na jih slunci naproti, ale nezdálo se, že by i slunce šlo naproti mě. Jak velká musí být tato země, říkával jsem si, když ani tak dlouhá cesta mě nepřiblíží hřejivým paprskům toho kulatého namodralého předmětu, který dává naději. A jak nepředstavitelně daleko ten předmět musí být.
Zdálo se, že jdu začarovaným ledovým královstvím, zemí věčné tmy a pološera, zemí až na horizont dlouhých stínů, zemí ledu a mrazu, bílou zemí zasněženou od obzoru k obzoru. Kolikrát se mi stalo, že jsem se v těch krátkých okamžicích zimního dne při západu nebo východu slunce otočil. Nic truchlivějšího lidské oko nespatří. Všude kam jen jsem dohlédl, rozprostírala se ledová planina, bílé peklo zapomnění, zamrzlá země, šedý nelítostný kraj plný prázdnoty a smutku. Horizont se ztrácel ve tmě, a když jsem znovu pohlédl do těch temných dálav, spatřil jsem svůj vlastní stín, který se plazil od mých nohou až k potemnělému horizontu a ztrácel se v těch dálkách, kde splýval s dalšími stíny věčné noci. Zdálo se, že mi chce připomenout, že ačkoli jsem prošel už tolik dní a nocí, můj stín a s ním i já stále zůstáváme uvězněni v místě, z něhož jsme původně vyšli. A tak já a můj jediný průvodce, můj vlastní stín, jsme opět vyrazili za sluncem, které už zase klesalo k obzoru před námi.
Na sklonku dvanáctého měsíce mého putování se náhle počalo rozednívat. Zprvu jen pramálo a nenápadně, ale po čase už jsem si byl jistý, že slunce zůstává nad obzorem podstatně déle než dříve. Den se již nyní nepočítal na minuty, konečně to byly desítky minut. V okamžiku, kdy slunce na nebi vydrželo celých šedesát minut, došel jsem přesvědčení, že jsem zachráněn. Jediné, co bylo divné, byl fakt, že poslední dobou bylo stále vzácnější natrefit na lidská obydlí, a posledních pár dní jsem na žádný příbytek nanatrefil vůbec, a přespával jsem proto tak, jak šlo, většinou v díře vyhrabané ve sněhu. Avšak čím dále na jih jsem šel, tím více sněhu ubývalo. Slunce již nyní viselo dobré tři své délky nad obzorem a sněhu ubylo natolik, že trávu pouze pokrýval, ale nedokázal ji úplně překrýt. Nicméně mráz neustupoval, dokonce bych řekl, že byl stále silnější. Jakoby to namodralé slunce sálalo místo tepla chlad. Jakobych šel za ledovým sluncem, za černou hvězdou. Ale naděje mě zuřivě hnala dál vstříc dalším soumrakům i úsvitům, neopouštěla mě, kormidlo víry vedlo mě tou pustou zakletou krajinou stínů a ticha dál až tam, kde; byl jsem přesvědčen; najdu zemi zaslíbenou, zemi planoucí světlem a teplem, zemi kde konečně najdu smysl svého putování. Protože pokud bych ji nenašel, jaký smysl by celé toto martyrium mělo? Jaký smysl žít by pak mělo? Jaký smysl by mělo ukončit cestu aniž jsme došli cíle? Copak by pak šlo to vše zahodit a - vrátit se?
Další a další dny plynuly, ale já od té doby již nepotkal jedinou živou duši. Přicházel jsem do podivné krajiny, kde slunce sice pozvolna stoupalo nad horizont a dny se prodlužovaly, ale kde nebylo bytostí, které by to mohly spatřit. Utekl asi ještě další měsíc, ale pak náhle na sklonku jednoho dlouhého dne se přede mnou na samém horizontu objevilo město. Zastavil jsem se a hleděl před sebe. V dálce, která téměř splývala s nekonečnem, rozprostíralo se obrovské, gigantické město, jaké jsem ještě nikdy předtím nespatřil. Město vysokých cihlových budov se střechami, s širokými ulicemi a bulváry, město s lidmi. Přidal jsem do kroku a šel celou noc, protože vzrušení by mi stejně nedovolilo usnout. Prošel jsem celou noc a s ranními paprsky jsem vstoupil do toho obrovského města. Slunce vycházelo za mými zády a já sestupoval do města z vyvýšené planiny, po které jsem k městu přicházel. První domy se nyní přiblížily na dohled, stačilo přidat do kroku a během několika desítek minut vstoupím mezi jejich kulisy. Mé kroky nyní došlapovaly na širokou rovnou třídu, která se majestátně nořila mezi městské budovy. Podle půdorysu mi bylo jasné, že celé město je zbudováno v na sobě kolmých celcích. Všechny ulice svíraly devadesátistupňové úhly, všechny domy tvořily čtvercové kostky s parky a náměstími uprostřed nich. Vcházel jsem do dokonalého města.
Šel jsem tou širokou třídou a první budovy již byly na půl míle blízko. Vcházel jsem do toho města a bledé slunce za mými zády promítalo můj stín přímo přede mne, takže jsem si konečně nepřipadal na své pouti sám. Já a můj stín jsme vcházeli do města a v tu chvíli jsem si byl jist, že můj stín se raduje společně se mnou. Vítr vířil drobný sníh pod mýma nohama, sypký bílý prášek vířil v kruzích, vršil se na miniaturní závěje a zase byl sfoukáván dál. Podél patníků cest se navával a tvořil tu závěje skutečné, na rovné promrzlé cestě se však neudržel, cesta patřila větru, který tu skučel ulicemi, hnal se od jedné ke druhé, prosmýkal se prázdnými křižovatkami a nábřežími a odbočoval do postranních uliček, až se ztrácel za domy a budovami někde v centru města. A potom, jak jsem procházel mezi vysokými budovami toho města, potom jsem si to uvědomil. A v tu chvíli to na mě dolehlo jako obrovský balvan, jako veškerá tíha světa, jako veškerá temnota noci, jako všechen chlad zimy. Procházel jsem tichým, spícím městem, za mými zády namodrale planulo chladné slunce, ulicí se proháněl tesklivý vítr a vířil sníh pod mýma nohama a já a můj stín jsme procházeli tím mlčícím městem, ponořeným do posvátného strašidelného ticha, do ticha tak mohutného, tak majestátního, až mi to v tu chvíli bylo všechno naprosto jasné. Procházel jsem do setmělého ticha ponořeným městem, městem opuštěným a zapomenutým, městem zanechaným svému osudu v zakletém kraji nikoho na pokraji země věčné noci. Šel jsem jako duch širokými ulicemi toho města a nahlížel do oken těch domů, ale nespatřil jsem jedinou živou duši. Procházel jsem vylidněným, mrtvým městem a ta prázdnota, ta náhlá opuštěnost byla tak bizarní a zdrcující, že jsem jen šel, dál a dál tou širokou ulicí, a míjel další a další mrtvé, přízračné domy.
Nevím už, jak dlouho to trvalo. Mými jedinými společníky byli můj stín a truchlící vítr, zpívající v těch zakletých ulicích své žalozpěvy za jednoho blázna, který se vydal na dlouhou cestu, aby na jejím konci našel jen bídu a zmar. Šel jsem dál a slunce mezitím vystoupilo nad město a počalo opět klesat. Obešlo mě zboku, skryté za budovami domů, a nyní se vynořilo z jejich stínu a pomalu zapadalo přede mnou. Zdálo se to jako věčnost, něvím už kolik dní a nocí jsem procházel těmi ulicemi duchů, nahlížel do prázdných mrtvých očí oken těch domů a doufal v zázrak. Ale copak se na světě dějí zázraky?
Slunce zvolna klesalo k horizontu přímo přede mnou. Den se opět zkrátil a noc zase začínala vládnout. Vycházel jsem právě z toho města, poslední dvě budovy s bílými zasněženými střechami jsem měl po stranách a za nimi už nebylo nic, jen prázdná opuštěná cesta mířící Bůh ví kam a ztrácející se Bůh ví kde. Vyšel jsem z toho opuštěného města, a v ten okamžik jsem na tvářích jako memento noci opět pocítil ledový vítr z plání nad městem. Došel jsem na konec své cesty a nenašel tu nic živého, nic teplého, nic, co by dýchalo a čemu by tepalo rudé srdce v hrudi a horká krev se valila žílami. Našel jsem přízračné město s jeho stíny a duchy a svou naději, smysl cesty i sám sebe jsem v ten samý okamžik stratil. Co zbývalo nyní? Cožpak se šlo vrátit? Kam?
Širokým bulvárem za mými zády hnal vítr vločky sněhu, zvedal je ze země, vířil je v divokých poryvech a pak je zase zahazoval o kus dál. Byla hodina po úsvitu; dvě do soumraku; bledé namodralé slunce slabě planulo nízko na kovově šedém nebi, jakoby jen viselo nad horizontem a v poslední chvíli si svou pouť na nebesa rozmyslelo a zase počalo klesat. Leželo teď přímo naproti mě, na konci širokého bulváru, lemovaného dvěma řadami budov, ztracejících se ve vířící sněhové mlze na horizontu, přímo mezi nimi, nad místem, kde mizely v závějích. Kráčel jsem tím bulvárem a míjem domy s jejich němými okny a prázdnými schránkami, které kdysi obývaly lidské bytosti, ale dnes již zůstaly jen napospas vzpomínkám a stínům. Každou mou stopu, kterou jsem otiskl ve sněhu, do několika vteřin zafoukal vítr. Pochopil jsem, ze ať bych na tomto místě udělal cokoli, nezůstala by tu po mě ani stopa. Nic nemohlo narušit věčný spánek toho zapomenutého města, nic ho nemohlo probudit zpět k životu. Lidé na něj zapomněli, cesty k němu zafoukal vítr sněhem, pověsti o něm odnesl od uší naslouchajících a vzpomínky na něj proměnil ve snové přízraky; nebylo již nikoho, kdo by trefil k jeho branám.
Prošel jsem tou nekonečnou ulicí až na samotný konec toho začarovaného města a vyšel z bludiště jeho velkolepých bulvárů ven do noci, která se snesla na zamrzlý kraj. Zanechal jsem ho jeho duchům a stínům, nechal je, aby tu s větrem vyli své truchlivé elegie, a vyšel jsem na otevřenou planinu, zanechávaje za svými zády to prokleté zamrzlé město. Aniž bych se jedinkráte ohlédl, vykročil jsem do noci.
11. prosince 2014 / ++