Ostrov
eexistuje jiná krajina, která by se v čase tak rychle proměňovala, jako pobřeží oceánu. Jen na mořském pobřeží se vám může stát, že přijdete na jedno místo v rozmezí několika hodin a nepoznáte, že jste tu již dnes byli. To je krajina odlivu. A neexistuje nic zrádnějšího a nebezpečnějšího, než do této krajiny vkročit.
Pobřeží tady na severu bylo a je rozdrásané od vln oceánu, který bez ustání vrhá masy vod proti horským velikánům, jejichž kamenné břehy zalesněné neproniknutelnými jehličnatými lesy, na těchto místech ostře spadají rovnou do moře. Setkává se tu tvrdost kamene a houževnatost vln a zápasí tu někonečný zápas o to, kdo získá v tomto pošetilém boji navch. Členité kamenné pobřeží se táhne od severu k jihu a hory tu vyrůstají přímo z kamenných pláží. Hustý severský les začíná růst hned u vody a zvedá se do závratných výšek hor, tmavě zelená masa dřeva, ztrácející se buď v mlhavém oparu na horizontu pobřežní čáry, nebo v oblacích nad horami, které tu celoročně visí tak nízko a jsou stále plné těžké vody, že sluneční paprsky tu málokdy zasvítí, aby rozzářily vodní hladinu. Kamenné pobřeží tu plynule přechází v horský les, místy vysoké skalní útesy spadají kolmo do moře, nespočet menších a větších vodopádů stéká z hor a ještě více zvlhčuje zdější vzduch. Lesy jsou v těch místech neproniknutelné, divoké a panenské, živou duši aby v těch končinách pohledal. Hory, ponořené celoročně do mraků a mořské mlhy, která se zvedá od vodní hladiny, tady hlídají břeh oceánu, jinak by se jeho splašené vlny rozlily na pevninu a potopily jako kdysi bájnou Atlantídu.
Starý rybář seděl na jednom z balvanů přímo na pláži pokryté tmavým pískem a bez jediného pohnutí hleděl na strnulou krajinu před sebou. Jako socha tu seděl a malýma očima, skrytýma pod mohutným obočím, sledoval cizí krajinu před sebou. Vrcholil odliv a právě na tomto místě dokázal pobřeží proměnit k nepoznání, protože zhruba půl míle od pobřeží vyrůstal z vod oceánu pobřežní ostrov, dlouhý čtyři a široký jednu míli, a v nejkratším místě mezi ním a pevninou tak vznikal písčitý most, který sice za odlivu zalely masy vody, ale během odlivu se most vynořil a téměř dovoloval překročit užinu bosou nohou až na ostrov. Říkám záměrně téměř, protože zatím vždy uprostřed užiny končil a jeho prostřední část ležela pod vodou, takže mezi pevninou a ostrovem se tvořil dobrých sto stop široký a míli dlouhý průliv. Ale tentokráte byl asi odliv ještě silnější než kdy jindy; a bylo to vůbec poprvé za celou rybářskou kariéru toho starého muže, protože si takovou událost nepamatoval; takže poprvé za více než půlstoletí spojil písčitý most pevninu s ostrovem. Moře se jako za dob Mojžíše rozestoupilo, a vznikl tu přechod zhruba dvacet stop široký, na který teď střec bez hnutí oka zíral už asi hodinu.
Moře ustoupilo a odkrylo dno úžiny, a oku se naskytl podivný pohled na zcela cizí kus země, o které neměl ani ponětí, že vůbec existuje. Je to záhadný svět, tahle krajina odlivu, schovaná pod vlnami, ukrytá v temných hlubinách rozbouřených vod, které když ustoupí, odkryjí její tajemství a na okamžik dovolí nahlédnout do její říše. Je to fantastická snová země, je právě taková a zároveň uplně jiná, jakou jste si ji představovali ve snech.
Stařec konečně zamrkal očima a zdálo se, že je se svým průzkumem u konce, ale stačil jen okamžik a opět hleděl do mlžného oparu obklopující ostrov. Něco se mu zazdálo, takže mžoural očima do dálky, ale věk se stejně jako na jeho vzhledu podepsal také na stavu jeho zrakového orgánu, takže chtě nechtě byl přinucen slézt z balvanu a sáhnout do pytle ve svém člunu, ze kterého vytáhl dalekohled, který napohled působil ještě starším dojmem než on sám. Přilož si tu starožitnost k očím a zíral do míst, kde ještě před chvílí spatřil něco, co považoval na postavu. Pomalu plul po pobřeží ostrova, ale jediné co stihl spatřit, byl nějaký pohyb mezi stromy. Zarazil se a notnou chvíli ještě prohlížel tu čst ostrova, kde zahlédl pohyb, ale postavu už nespatřil. Na okamžik se mu zazdálo, že spatřil pohyb větví stromků u pobřežní čáry a byl si jist, že ho musel způsobit člověk, protože po větru ten den nebylo ani památky, ostatně celý kraj vězel v bělavém mlhavém oparu, ale nic dalšího už pak nevystopoval. Nechal dalekohled klesnout na prsa a přemýšlel. Kdo by mohl zabloudit do těchto končin a proč? Je nepravděpodobné, že by se tak stalo právě dnes, právě při tak vyjimečné události, kdy lze na ostrov dojít bosou nohou. Kdo by chtěl cestovat do téhle pustiny, aby lezl na ten zatracený ostrov, který tu leží od počátku věků a přeci je tak zbytečný, že ani on za celých těch dvěste let, které se mu zdají, že chodí po tomto světě, neměl nikdy důvod vystoupit na jeho zatracený břeh. Na lodi ho obeplul ze všech stran snad tisíckrát, ale jeho noha na něm nikdy nestanula. Proč taky? Je rybář, co by dělal na ostrově. Jak tak přemýšlel, něco ho náhle napadlo, pohlédl na písčitou užinu mezi ním a ostrovem a již sestupoval, boříc se do mokrého písku až po kotníky, směrem k mostu. Když už i sám Poseidon mu takhle umetl cestu, je na čase se na ten zatracený ostrov konečně podívat. Slovo zatracený používal během přemýšlení velmi často, ostatně bylo to jeho univerzální slovo pro všechny zcela neobvyklé nebo naopak zcela obvyklé věci.
Sestupoval k nejužšímu místu přechodu a nad hlavou mu poletovali racci, jakoby zvědavě vyzvídali, co má ten podivný tvor za lubem. Netrvalo to ani deset minut a stanul v nejnižším bodě, pár stop od něj po pravé i levé straně byl oceán, za jeho zády se zvedaly zelené hory, ztrácející se v mracích, před ním se přiblížil tajuplný ostrov. Uvědomil si, že takhle hluboko ještě nikdy nestanul. Při přílivu tu mohlo být dobrých třicet stop vody. Ohlédl se. Opouštěl pevninu a vstupoval na ostrov. Začal pomalu stoupat do mírného svahu. všude kolem ležely roztroušeny kusy dřeva, kořeny stromů, cáry mořských řas, čím blíže ostrovu byl, tím přibývalo také kamenů a skal, a na samotný břeh ostrova se musel těžce vydrápat. Konečně ale stanul na druhé straně úžiny a mohl se otočit. Přiložil k očím svůj dalekohled. Jeho oblíbený balvan, na kterém dokázal trávit hodiny, za ním vyčuhovala část jeho loďky. O kus dál mezi skalami průchod do lesa a pěšina nahoru do hor, ztrácející se v lese a klikatící se nahoru a potom za jeden a druhý hřeben, vedoucí k jeho srubu.
Odložil dalekohled a otočil se čelem k ostrovu. Bylo to zvláštní, ale teď když vystoupil na břeh, zdálo se mu, jako by ustal veškerý zvuk. Šumění vln z oceánu, schovaného za stromy ostrova, sem nedoléhalo, rackové odletěli bůh ví kam a ani ptáci, zdálo se, tyto končiny neobývali. Temný, hustý les vězel v mlhavém oparu a stařec by přísahal, že to je něco víc než jen obyčejný opar. Jak by řekl, je to nějaký zatracený opar. A skutečně, jako by nějaká podivná, tísnivá atmosféra visela nad touto výspou, tížila ji a prostupovala jejím ovzduším. Vrcholky stromů se ztrácely v nízkých mracích, které doslova ležely nad ostrovem, mohli byste přísahat, že se o něj opírají. Dokonalé ticho, téměř posvátné, prostupovalo celým ostrovem a les, do něhož stařec právě vstupoval, připadal mu v tu chvíli jako ze starých severských pověr a pověstí. Ještě jednou se otočil, mezi stromy na kraji útesu prosvítala půl míle široká písčitá užina a za ní se modralo zalesněné horské pobřeží. Otočil se a vykročil do hloubi ostrova, moře mu zmizelo z dohledu, obklopil ho dokonale neproniknutelný les. Sotva vešel mezi ty zelené podpěry mračen, ocitl se v dokonalém přítmí. Skoro jako by přešel ze dne do večera. Všude kolem rostly vysoké, husté jehličnany, občas i nějaký zakrslý listnatý stromek, mezi nimi prorůstala křoviska a ostružiní a na každém druhém kroku ležel nějaký balvan nebo přímo kus skály, ale postupně, čím hlouběji do vnitra ostrova pronikal, byl les řidší a průchodnější. Byl to zajímavý pocit. Tolik let žil v přímém sousedství ostrova a přece ho nikdy nenapadlo prozkoumat ho. Bylo to pro něj naprosto nové a neznámé. Neustále uvažoval, co to bylo za niterný nutkavý pocit, který mu až dnes řekl 'Jdi'. Kroutil nad tím hlavou a jedna zatracená myšlenka střídala druhou. Prodíral se divoce rostoucími keři, klouzal na mechu a trsech trávy, překračoval pole kapradí a tlející, houbami obrůstající popadané kmeny stromů, obcházel balvany a skály rozeseté mezi stromy, nořil se stále hlouběji a hlouběji do lesa, ale ačkoli šel už dobrou půlhodinu, nenarazil na nic, co by jen vzdáleně připomínalo lidskou bytost nebo snad jen pozůstatky po ní. Je to opravdu zatracený kus země, brumlal si pro sebe, ale i přes to všechno stále pokračoval hlouběji a hlouběji do středu ostrova.
Konečně začal les řídnout, nyní již dohlédl kus před sebe. Stromy jako by se rozestupovaly, terén se pozvolna zvedal, vypadalo to, že střed ostrova tvoří nějaké vyvýšené místo. Ale sotva vystoupal o pár desítek stop výše, svah se lomil a stařec ke svému údivu počal zase sestupovat do údolí. Les tady opět zhoustnul, ale stromy tu najednou jako mávnutím kouzelného proutku stály mrtvé, suché, takže se prodíral mezi holými větvemi. Sestoupil tak po prudkém svahu o dobrých třicet stop a tu náhle a bez varování se před ním les rozestoupil. Stál opřený o jeden ze sromů a nevěřícně hleděl před sebe na jezero, které se tu před ním zcela nečekaně rozlévalo. Ještě nikdy neviděl tak temnou vodní hladinu, dokonce ani za bouří na rozbouřeném oceánu neměla voda tak ebenový odstín. Jezero mohlo být tisíc stop dlouhé v obou směrech, druhá strana jezera se částečně ztrácela v mlze, ale na první pohled si všiml, že v samém středu jezera leží nevelký ostrov a co ho překvapilo ještě více, ve stínu vysokých jedlí tu stál nevelký srub. To lidské obydlí na tak zapomenutém místě působilo tak bizarně, že na chvíli vůbec neveřil svým očím. Ale zrak ho nešálil, ta dřevěná bouda tam opravdu stála.
Hleděl na ostrůvek, který se k jeho údivu ani nezrcadlil na ebenové vodní hladině, jako na přízrak a nechápavě přemýšlel, jaký blázen může žít na tak zatraceném místě. Jeho oči nevěřícně hleděly na ostrov, jezero i jeho okolí a snažily se získané vjemy předat mozku ke zpracování, ale ten v tu chvíli jako by odmítal cokoli přijmout. Z toho stavu ho probral předmět, ke kterému nyní zabloudil jeho pohled. Hned kousek od něj vězela ve vysoké trávě, která tu rostla u břehu, loďka. Rozmýšlel se jen chvíli, v příští vteřině již seděl v loďce a odrážel se od břehu. Pádloval pomalu a celou cestu se otáčel směrem k ostrovu. Kdo zatraceně může bydlet na tak zapomenutém místě a jak je možné, že ho za celou dobu nikdy nepotkal nebo nespatřil, ačkoli vedle sebe žijí v tak těsném sousedství? Co to může být za člověka? Že by se tu skrýval nějaký uprchlý vězeň? Ne, to je příliš romantický nesmysl. Ale kdo to tedy je? Ebenově černá hladina mlčky nesla loďku směrem k ostrovu a čím dále od břehu byla, do tím větší mlhy stařec vplouval. Na půl cesty mezi břehem a ostrovem se zdálo, že zhoustla natolik, že oba konce jezera zmizí z dohledu, ale jak se břeh ostrova zase blížil, mlha opět ustupovala. Konečně poslední dvě máchnutí pádly a loďka narazila na písčitou mělčinu. Stařec vystoupil na břeh a zůstal stát. Malý srub se krčil ve stínu mohutných jedlí, které ho obestupovaly, takže to vypadalo, že tu stojí déle než ony. Zbývalo dojít pár kroků. Zaváhal, ale potom se rozhlédl a vyrazil. Dveře od srubu byly pootevřené, postavil se tedy těsně vedle nich a zaklepal, ale neozval se žádný zvuk, ticho v těchto končinách, zdálo se, vládlo nad vším. Osmělil se tedy a zavolal do pootevřených dveří, ale opět mu odpovídalo jen vytrvalé ticho. Sáhl tedy po dvěřích a vkročil do srubu.
Bylo tu šero, téměř tma, ale i tak dokázal rozeznat předměty v místnosti. Dřevěný stůl, jedna židle, jedna skříň, vzadu v koutě námořnická palanda, v druhém rohu další stůl a kolem něj něco, co vzdáleně připomínalo vybavení kuchyně. Srub měl, jak se zdálo, pouze jednu místnost a ta byla zařízena opravdu velice stroze. Ať mu ta místnost připadala sebevíc podivná, neustále se nemohl zbavit pocitu, že mu něco připomíná, že ji zná, že tu snad už někdy byl. Je to ten niterný pocit, který vám napovídá, že ačkoli na tomto mítě stojíte poprvé v životě, někdy dříve už jste tu byli. Žádný logický argument vám ten pocit nemůže vyvrátit, je to prostě někde uvnitř vás a popřít ho by znamenalo popřít kus sama sebe. Tak tu stál a zíral do šera, které mu připadalo pořád víc a víc povědomé. Nakonec se ho zmocnil tak podivný pocit stísněnosti, že rychle vykročil ven z místnosti. Jen okamžik zůstal stát před srubem, ale pak okamžitě zamířil k loďce a v příštím okamžiku už pádloval pryč od ostrova. Hleděl teď na srub před sebou a pořád víc a víc se ho zmocňoval ten neblahý, tísnivý pocit. Potom náhle se s ním zatočil svět, nastala tma, nekonečná, věčná tma zániku, bezútěšnost zatracení nemůže být drtivější, ale i ta se pomalu rozplývala, kolem se počala rozprostírat mlha a pak už nebylo nic.
Procitl. Cítil, že se nehýbe. Rozhlédl se kolem sebe a posadil se. Seděl v loďce, která mezitím, co byl v bezvědomí, přirazila ke druhému břehu. Neschopen sebrat odvahu podívat se ještě jednou směrem k ostrovu se chvatně vyškrábal na břeh, a známou cestou přes mrtvý les a pak dál houstnoucím lesem, vydal se na zpáteční cestu. Spíše něž návrat to ale byl útěk, ačkoli sám netušil, před čím vlastně utíká. Jediné co cítil, byl pocit, že se musí co nejdříve dostat zpět na pevninu, že musí co nejrychleji dostat své nohy ze země toho podivného ostrova. Poznával skály a padlé stromy, které obcházel a překračoval na své předchozí cestě opačným směrem, již zbývalo jen několik málo kroků a stane na břehu ostrova...
Zkameněl hrůzou. V ten okamžik jakoby mu někdo ukradl celý život, převrátil ho naruby a zase mu ho vrátil; zničený, roztříštěný na tisíc kousků; jako by mu vzali celý jeho svět a vrátili mu jen popel, který z něj zbyl. Stařec stál jako socha na samém kraji srázu ostrova a hleděl směrem, kde ještě před několika hodinami ležel jeho svět, ale nyní se tu místo důvěrně známé hradby zelených hor, táhnoucích se od jednoho konce obzoru k druhému, rozprostíral, kam jen oko dohlédlo, širý, nekonečný, rozbouřený oceán, jehož divoké vlny se přelévaly jedna přes druhou, a s zuřivou odhodlaností se znovu a znovu vrhaly a tříštily o útesy ostrova pod starcovýma nohama, aby tak jen s drtivou přesvědčivostí umocnily pocit naprostého odloučení tohoto malého mlhavého světa od světa tam někde za tím nekonečnem bouřlivých vod, který snad kdysi býval i jeho světem. Nekonečné vody oceánu se rozlévaly všude kolem a šok, který ten pohled vyvolal se postupně, ale definitivně měnil z úděsné noční můry v ještě úděsnější skutečnost.
A teprve potom se starci jako pohled do zrcadla vrátily všechny vzpomínky z loďky na ebenovém jezeře. Bylo to jako zpomalený film a odehrávalo se to těsně před tím, než upadl do bezvědomí. V tom okamžiku totiž ze srubu vyšla postava, k očím si přiložila dalekohled a hleděla na jezero za vzdalující se loďkou. A tehdy i stařec ohromen děsem sáhl po svém dalekohledu a také on pohlédl na postavu před srubem. Spatřil muže, kterého odněkud poznával, byl si jist, že ho zná a cítil, jak na sobě jeho pohled. V příštím okamžiku již ležel ochrnutý hrůzou, stalo se tak hned poté, co postava na ostrově odložila dalekohled a stařec spatřil cizincovu tvář. V ten okamžik hleděl do své vlastní tváře.
Potemnělý obzor s těžkými mraky visícími nad oceánem mlčenlivě visí jako tíživá opona. V jeho popředí stojí nad rozbouřenými vodami oceánu sráz a na tom srázu stojí postava, malá temná postava, kterou uvědomění si všech vnitřních hrůz proměnilo v kámen, který zarostl do skály útesy a stal se tak definitivně součástí té opuštěné výspy. Protože i tak děsivé proměny může člověk spatřit, i tak hrůzné skutečnosti si může uvědomit, pokud se nerozumně odváží vstoupit do cizí a pokřivené krajiny odlivu.
13. prosince 2014 / +