Krajina odlivu
oslední louče zapraskala a zhasla. Strašidelné stíny promítající se na zdi pokoje zmizely a ten se ponořil do naprostré tmy. Ležel jsem na smrt vyčerpán v propocené posteli, chladný vzduch mi pronikal do plic a od úst mi s každým vydechnutím stoupala pára. Bylo mi jasné, že toto je konec.
Můj pokoj ležel v nejvyšším patře hradní věžě, poslední útočiště. Z nebes se již po několik týdnů spouštěly proudy vod, tak kolosální deště jšem ještě nezažil. Už několik týdnů se na obloze neukázalo slunce, stejně tak dlouho v noci neprojasňoval krajinu svit měsíce. Po nebi se valila hustá, neproniknutelná mračna, těžce visela nízko nad zemí, že se až zdálo, že svou vahou spočívají na cimbuří mého hradu, že nebýt té věžě, dopadly by ztěžka na zem a všechna ta voda v nich by se v tu chvíli změnila v jezero, které by se zavřelo nad mým útočištěm jako hrob nad zemřelým. Kam jen oko dohlédlo, změnila se krajina v neproniknutelný rozmáčený močál, vlhkost pronikala sebesilnějšími zdmi, stékala po nich a srážela se na všech předmětech. Dřevo v krbu dohořelo už dávno, knoty svic se nacucaly vodou a odmítaly hořet, nyní konečně pohasla i poslední louče.
Ležel jsem v posteli už třetí týden, zmítán horečkou, kašlem a nočními můrami, které přicházely s takovou pravidelností, že se slily v jeden nepřetržitý obraz děsu, takže už jsem ani nerozpoznával, jestli sním nebo bdím. Veškeré světlo ztmavlo a na celý pokoj padl jeden chladný, vlhký stín, všeobjímající, vším prostupující. Na rámech starých obrazů se srážela voda a ticho působilo zlověstně, jak jen ticho zlověstně může působit. Jen za okny šuměl a šustil déšť, nekončící, děsivý, zkázonosný déšť.
Hrad, jak jsme již odnepaměti nazývali naše venkovské sídlo, ležel v nejliduprázdnější části Bretaně, na rozdrásaném pobřeží na dohled oceánu. Pozemky našeho panství čítaly něco málo přes 300 hektarů a jednalo se převážně o neúrodná vřesoviště a blata, hojně posetá skálami, balvany a menhiry, ostatně jako většina Bretaně. Ze západu omývaly naše panství věčně rozbouřené vody oceánu, na jihu a východě se pak zvedaly do mírně zvlněné planiny a jen směrem na sever byly naše pozemky přístupné z civilizace. Malé městečko, jako vystřižené ze středověkých kronik, leželo za kopcem asi třičtvrtě hodiny chůze. Hrad, středně velké panství z druhé poloviny sedmnáctého a z první poloviny osmnáctého století, sestávající z jedné hlavní lodi a dvou postranních, ležel utopený v dolině mezi třemi okolními pahorky, které se zhruba o dvacet metrů zvedaly nad okolní krajinu, takže chránily sídlo před vytím větru a příboje, vanoucích od oceánu. Bylo to místo drsné i čarokrásné zároveň, plné vůně moře a vřesu, divoké a něžné, byl to domov. Ale poslední týdny jej změnily v podivnou, temnou a promáčenou krajinu stínů a zmaru. Neustávající déšť padal z nebes, která jako by se roztrhla.
Ležel jsem potmě v provlhlém pokoji a poslouchal šustění deště za okny. A tu mě konečně horečka, únava, tma i to monotonní šumění nekonečných vod počalo téměř hypnitickou silou uspávat a já cítil, jak se propadám někam hluboko, do mlžného oparu, do ticha a mou duši náhle zaplavil vnitřní klid a mír a bílá mlha se rozlila všude a všechny ostré kontury se v ní rozpily jako se inkoust pera rozpije na papíře pod tahy mokrého štetce.
Stál jsem na mořském pobřeží. Přede mnou ležela podivná snová krajina, krajina plochá jako deska a pustá jako poušť. Teprve na druhý pohled jsem pochopil, že přede mnou leží mořský břeh za odlivu. A skutečně, moře ustoupilo daleko k horizontu a zanechalo tu po sobě podivně bizarní, faktaskní krajinu. Hleděl jsem na krajinu cizí, tajuplnou; krajinu kterou jsem snad coby první smrtelník vydral ze spárů temných a hlubokých vod oceánu a nahlédl za jejich závoj. Na okamžik jsem si připadal jako vykradač hrobů, který odkryl něco, co mělo zůstat lidským očím skryto, ale zároveň jsem pocítil touhu vstoupit do té krajiny odlivu a spatřit věci z druhé strany. Pokud skutečně budeme brát vodní hladinu jako zrcadlo, oddělující náš svět od toho na druhé straně pod hladinou, ve kterém vidíme svůj vlastní odraz, co spatříme, pokud to zrcadlo odstraníme a pohlédneme za něj do oné tajemné říše na druhé straně zrcadla? Jako by se tu přede mnou rozestoupila opona k dramatu, který měl nadejít.
Stál jsem na břehu, který mi ve všech detailech připomínal můj rodný bretaňský kraj, ale přímo přede mnou se z moře vynořovala naprosto cizí, podivná krajina, která byla už z dálky cítit cizostí a divností, které ani slovem nejdou vystihnout. Jako bych stál na pokraji dvou světů, jako by břeh byl bránou někam neskutečně daleko do míst tak cizích a bizarních, až mi z toho proběhl mráz po zádech. Až k horizontu se táhlá temná, jako sklo rovná pustina, jen tu a tam přerušená osamělým balvanem nebo kusem skaliska, ale jinak věrně kopírující liduprázdné, pusté zemské pouště; hleděl jsem do nitra podmořské pouště, která se tu v podivných, nachově sépiových barvách; jako bych hleděl na starou fotografii; rozlévala od obzoru k obzoru. A v té rovné, suché poušti ležely jako zapomenuté artefakty dob, kdy se zde ještě moře dotýkalo pevniny, čluny, loďky a bárky, rozesety až k horizontu. Ležely tu jako opuštěné přízraky, jako zakletí démoni a svou nepatřičností, bizarností vykořeněností ještě umocňovaly ten podivný nepřirozený pocit, který z té krajiny sálal. Na pobřežní linii hranice té pustiny kopírovala hráze a mola přístavního městečka, které tu schoulené leželo v bělavém oparu, sestavené z černých kamenů, působících neskutečně starým dojmem, stařeji než jsou eony věků. Přístavní mola jako mrtvé cesty vybíhala hluboko do té pustiny, a zdálo se, že někam vedou, ale nevedla nikam; končila jako bys je uťal a s nimi končila i pevnina a známý svět a za nimi již zela jen děsivá prázdnota podmořské pustiny. Středověké kamenné domy s úzkými uličkami, doškovými střechami a dlažbou z kočičích hlav na břehu tak působily jako hrady, které tu někdo postavil, aby střežily hranici mezi těmito dvěma světy. A coby černá strážná věž tu jako vztyčený ukazovák, varující příchozí, čněla k potěmnělým nebesům věž starého majáku a za ním již končil veškerý známý svět.
Pohlédl jsem před sebe. Kdesi v nekonečné, sotva zbadatelné dálavě někde na konci horizontu, ležel konec té podivné zrcadlové krajiny. Tam na konci obzoru se černala a leskla ebenová linka oceánu. A nad ní se jako hradby snových měst či štíty horských masivů vršily kontury temných, zlověstných mračen, které ještě zdůrazňovaly nachové obrysy, vytvářené odleskem paprsků podivného cizího slunce, planoucího z neskutečných dálav. Zapadalo tam na horizontu do lůna té bizarní krajiny a s jeho západem tam umíral šedivý den a rodila se noc, věštící cosi zlověstného, chladného a cizího snad ještě více než samotná krajina. A náhle se zdálo, že se v celém tom podivném obrazu, kterým tu stvořitel přemaloval původní scenérii, děje jakási změna. Zdálo se, že všechny zvuky postupně slábnou, jako by je unášel neslyšný vítr, jako by se propadaly někam daleko, zavládlo náhle nad celou zemí skličující ticho, jako by se samotná příroda rozhodla mlčet.
Náhle se zdálo, že sním další sen. Stíny a postavy se neslyšně vynořovaly ze tmy přede mnou a míhaly se v divokých rejích, aby zase zmizely ve tmě, ze které povstaly. Byl to sled snových přeludů, mámení a děsů, které jsem během své pouti životem potkal. Byly to přízraky, o kterých jsem si nebyl jist, zda jsou skutečné nebo se jedná jen o halucinace choré mysli. Byly to znepokojivé, zneklidňující vidiny a představy, které se jako němý film míhaly před mýma očima. Byl to sled věcí, které jako stíny minulosti povstávaly z hlubin zapomnění a připomínaly události, o nichž jem si nebyl jist, jestli se staly nebo jsou to jen smyšlenky, ale vždy šlo o události, které vrhaly děsivé stíny, byly to přízraky stopující mou minulost, mou černou minulost. Jako by se tady na té podmořské planině za zrcadlem všechno zbořilo v jeden pokřivený obraz skutečných událostí, jako by to každý skutek, každou myšlenku zmrzačilo a přetavilo ve svou vlastní odpornou karikaturu. Jako by vše, co vstoupí na tuto zakletou zemi, prošlo pokřiveným zrcadlem rozbouřené hladiny oceánu a na tomto podivném místě jako na velkém plátně projektovalo ty pokřivené obrazy. Jako by vše, co mělo smysl, zůstalo ležet v prachu, jako by vše, co bylo krásné, zvadlo a zrezivělo. Začal jsem křičet, ale neozval se ani hlásek. Krajina bez ozvěny dál strnule mlčela, tak děsivě, jak jen mlčení děsivé může být.
Nachové stíny na ztichlé planině se prodloužily. Zvedl jsem ruce před obličej a hleděl na podivně pokřivené prsty, stářím nateklé klouby a seschlou rozpraskanou kůži rukou, jejichž barva nyní dostala odstín šedi. Přímo přede mnou se celá krajina a objekty stojící v ní proměnily. Byla to změna tak náhlá nebo jen čas utekl tak rychle? Otočil jsem se a uvědomil si, že stojím hluboko v krajině odlivu a daleko za mými zády se rýsovalo pobřeží. Všude kolem mě se teď rozprostírala potemnělá, tichá krajina plná střepů se zamrzlými obrazy vzpomínek mého života. Otočil jsem se a prchal zpět k pobřeží, protože jsem pochopil, že mě ta pokřivená krajina vtahuje čím dál hlouběji do svého nitra. Běžel jsem jako o závod a teprve s prvním došlápnutím své nohy na břeh jsem opět uslyšel tlukot vlastního srdce. Vyběhl jsem bahoru na útesy nad mořem a běžel dál do vnitrozemí známou krajinou vřesovišť a remízků, až se přede mnou objevilo nevelké údolí se starou, hrad připomínající, stavbou.
Procitl jsem z podivného snu. Chvíli trvalo, než jsem si uvědomil, kde vlastně jsem, ale teď už jsem opět plně nabyl vědomí. Ležím na svém starém propoceném lůžku a pokoj stále vězí ve tmě, ale zdá se mi, jako by horečka polevovala. Venku stále ještě prší, velké kapky bubnují do okenních tabulek, ale jde poznat, že déšť poprvé po několika týdnech polevil a skrze vysoké gotické okno, prosvítající mezi poodhrnutými závěsy, vidím, že na horizontu bledne nebe.
25. prosince 2014 / ++