Zimní příběh
nejtemnější části roku, kdy teplo loňských slunečních paprsků je stejně vzdálené jako to, které má teprve přijít, v čase nejkrutější zimy a nejdelších stínů, v čase kdy země leží promrzá pod příkrovem závějí a jen šum havraních křídel se ozývá tichou setmělou krajinou, v čase vrcholící temné části roku kolem svátku našich předků; před dobou, kdy tyto svátky zničila církev; nazývaného Imbolc, procházel krajem poutník, jehož kroky se záměrně vyhýbaly lidským sídlům, teplu jejich krbů a pohostinnosti jejich domovů. Kroky toho muže vedly po cestách delších, horších a odloučenějších, a jedinými jeho souputníky byla hejna vran, sedící v holých korunách stromů, které stály jako němí svědkové nad rozpraskanou, promrzlou bílou krajinou; byli souputníky jedinými, protože v této části roku je slunce tak slabé, že ani postavy lidských bytostí nedokáží namalovat ve sněhu stín v přítmí těch zimních dnů. Ten poutník kráčel s hlavou skloněnou, skrytou pod kápí mnišské sutany, tak, aby nikdo nemohl spatřit jeho tvář. Kolik lidí v životě potkáme? Kdybysme tušili, jaká tajemství skrývají, jaké příběhy si s sebou nesou, jací démoni je pronásledují, už nikdy bysme nemohli klidně spát. Protože každý si nese nějaké tajemství, před kterým utíká.
Zastavil se. Zůstal strnule stát uprostřed té náhorní plošiny a zaposlouchal se do větru, který tesklivě fičel kolem něj, jakoby zpíval elegie. A tu náhle se mu zazdálo, že odněkud z dálky přináší nějaký zvuk, tichý, vzdálený. Jakoby o sebe cinkal led, nebo snad kov. Prudce se otočil a hleděl do tmy za svými zády. Zdálo se, že ten zvuk poznává, třeštil oči do temnoty za sebou a neodvažoval se pohnout. Poznával ten zvuk, znal ho důverně. Byl to zvuk kovu ryjícího z zmrzlé zemi. Zvuk kovu nořícího se do promrzlé hlíny. Byl to zvuk umíráčku. A zase se mu před očima odvíjel příběh, který se mu posledních několik týdnů zdál každou noc, ten ledově chladný sen, který ale nebyl snem, ale svědomím, které se se zničující pravidelností připomínalo právě ve chvílích, kdy ulehal na lůžko a nejvíce bažil po milosrdném spánku beze snů. Bez nočních můr.
Blížil se první večer nového roku. Sešeřelá krajina byla tichá a nehybná, působila jako zakletá. Mrtvolné ticho společně se stíny nadcházejícího soumraku jakoby z již tak hnědavě šedivé krajiny odčerpaly poslední zbytky barev a vše se nyní slilo do jednoho tmavomodrého polostínu, jako byste se dívali na černobílou fotografii. Hradba holých stromů na horizontu stála nehybně na konci rozoraného pole, zasněženého slabou vrstvou bělavého sněhu, který pod nohami křupal a praštěl na na kost promrzlé zemi a svou bělobou poněkud nepřirozeně rozjasňoval večerní scenérii. Na šedavých kulisách spící přírody v samém vrcholu zimy tu ta bílá krusta prosvětlovala pole jako by bylo pokryté alabastrem a rozjasňovala večerní stíny, které se z černých lesů pomalu vkrádaly do duší poutníků, bloudích tou zakletou krajinou. Zdálo se, že s příchodem stínů a temnoty zimního slunovratu zemřelo i vše kolem, zdálo se, že až se zase celá příroda na jaře vzbudí, nikdo a nic si nebude pamatovat, co se stalo v těch temných měsících, kdy vše spalo, kdy vše bylo mlčenlivé, nehybné, neživé.
Na druhém konci pole, uprostřed té zářící plochy se jako rána černala temná, ebenově černá skvrna. Stál po ramena v jámě široké jen tak, aby se v ní otočil a dlouhé sotva tři stopy. Rýč se namáhavě nořil do tvrdé země a to málo, co pokaždé z jejího nitra vyrval, v okamžiku dopadalo na bílý sníh kolem jámy a překrývalo ho svou černí. Jen havrani letící nad jeho hlavou by mohli přehlédnout to zlověstné divadlo, tu černající se ránu uprostřed bělavé pláně, obestoupené ze všech stran hlubokými lesy, v nichž se ztratí každá ozvěna, každý výkřik, každý důkaz temného zločinu. Avšak nebyli tu havrani, nebylo tu žádného života; kam až oko dohlédlo, snášel se tichý, mlčenlivý večer. Nebylo nikoho, kdo by viděl a mohl vyprávět. Byl tu jen jeden živý tvor, nořící se až po ramena do té černé jámy. A potom jeden mrtvý, ležící vedle jámy, zakrytý v bilých protěradlech.
Kopal už asi dvě hodiny. Hrob už byl dostatečně hluboký, zbývalo již jen pár máchnutí rýčem. Celý zpocený a udýchaný vyhodil nástroj ven a vydrápal se ven z jámy. Ledový vítr mu olizoval rozpálené tváře a zahryzával se pod oděv. Mezitím co pracoval, nastala noc. Šedivý obzor potemněl, hradba stromů zmizela v temnotě noci. Jen bílý sněhový koberec dával tušit, kde končí pole a začíná konec světa. Další ledová noc se snesla na spící kraj a skryla všechny stíny minulého dne jako lupič, zahlazující po sobě své stopy. Těžká sněhová mračna visící na kovově šedé obloze se nyní slévala s temnotou noci, ani měsíc neprohlédl skrze jejich stín, aby vyprávěl, co se tu dole na promrzlé zemi děje.
Pohlédl na temnou, nehybnou věc ležící u svých nohou na okraji černé jámy. Hned vedle ní ležel rýč. Jediný svědek zločinu který se tu odehrál a jediný jeho spolupachatel. Tíživý pocit, napůl děs z vlastního skutku, napůl strach před možnými následky, pustá noční krajina ozářená čerstvým sněhem, odloučenost od života i neustálá hrozba, že se odněkud ze tmy nějaký svědek vynoří, to vše se nyní slilo v jediný pocit zmaru. Ztěžka dosedl na chladnou zem a skryl tvář do dlaní. Celý život v okamžiku proměněný v nicotu. Jeden okamžik a pak už jen nezvratný pád do temnoty. Již nikdy nebude svobodný, již nikdy nebude usínat spánkem spravedlivých, již nikdy se nebude moci otočit beze strachu. Zabil člověka a není cesty, jak by ten čin odčinil. I kdyby vykonal tisíc jiných činů, nikdy nevyrovná ten jeden. Pro věčnost a spásu tady na té prokleté bílé palnině zahubil sám sebe.
Uvědomil si ledový dotek pod propocenou halenou. Jakoby na něj svou ledovou rukou sáhl osud. Vítr začal ještě zuřivěji dorážet, jeho ledový dech najednou cítil i na místech, kam během práce v jámě nedosáhl. Postavil se a rozhodl se ten děsivý úkol dokonat. Váhal jen okamžik, potom se se sebezapřením dotkl mrtvého těla. Bylo chladné a bez života. A přece ještě před pár hodinami v něm bylo života tolik. Dohnal ho tady na konci lesa, právě uprostřed pole. Byla to rychlá potyčka a vše nasvědčovalo tomu, že skončí jako všechny jiné, pár modřinami a šrámy. Ale pak se na bílé planině zaleskl nůž a na sněhu se objevila červená pečeť krve. Zbytek byl otázkou okamžiku, oba skončili na zemi a pak už jen vnímal sám sebe sedícího nad bezvládným tělem. Konečně povolil sevření dlaně. Z ruky mu vypadl kámen pokrytý rudou barvou. Sníh pod tělem vedle něj pomalu rudl, jak se z díry na hlavě řinula krev a s ní i cizincův život.
Uchopil tělo za obě ruce a potáhl. Mrtvý se s tichým žuchnutím svalil do jámy a zmizelo v jejím stínu. Rozhlédl se po tmě kolem sebe. Jako by to někdo mohl slyšet dál, než na pár kroků. Pohlédl dolů do černé díry, ale v temnotě hrobu nebylo nic vidět, zdálo se, že jáma je bezedná, klidně mohla vést až do pekla. A třeba i vedla. Rychle se sehnul pro rýč a začal jámu zahazovat. Hlína dopadala na tělo a duté ozvěny se vznášely nad jámou a odlétaly do noci. Ale jak hlíny přibývalo, utichl ten odporný zvuk a netrvalo dlouho a děsivé dílo bylo dokonáno. Mlčenlivá noc jeho tajemství nikdy nevyzradí, bude to jejich společný hřích, který bude od nynějška tížit je oba.
Co s stalo potom si nepamatoval. Paměť mu vynechala nebo vzpomínky vytěsnila. Prchal nocí bůhví kam a bůhví kterým směrem. Pak se náhle objevil v nějaké vesnici aniž by tušil, jak se do ní dostal. Na tu noc zapomněl, nestala se. Přesněji řečeno nezapomněl na ni, jen ji odstřihl od toho, čemu říkal 'teď'. Bylo to něco, co se událo, ale nepatřilo to k tomuto životu. Bylo to něco, s čím mu díky oné zapomenuté noci chyběla spojitost. Jakoby to byl jen sen, příběh někoho jiného. Ale každý večer, když nebe počalo tmavnout, padl na něj pocit strachu, pocit viny a navíc jakýsi neurčitý stín, předtucha toho, že někdo ví o jeho činu, že jej někdo sleduje, že jeho děsivý čin ještě bude mít dohru, neodvratnou, fatální. A ta předtucha konce ho užírala ještě více než samotná vina. Ten strach ho hnal pryč, daleko za hranice známých míst, někam, kde nikoho nezná a nikdo nezná jeho. Ale i přesto, že tváře kolem něj teď byly úplně cizí, čím cizejší se zdály, tím více se jich bál a tím více se vyhýbal jejich přítomnosti. Místo po cestách putoval přes pole a louky, pokud nemusel, vůbec neopouštěl přítmí lesa, vesnice zdaleka obcházel. Prošlo několik týdnů a jeho útěk ho zavedl do míst, kdy ještě nikdy v životě nebyl.
Nyní stál na potemnělé planině, po které jako ledová břitva nože vanul nelítostný severák a řezal jej do tváří jako ta břitva. Odněkud z dálky vichr přinášel nějký zvuk, ale klidně to mohla být jen ozvěna samotného větru, skučícího mezi stromy někde dole pod planinou. Snažil se poslouchat, ale čím více se snažil, tím více se mu zvuk proměňoval. Až pak konečně další mohutný závan větru rozrazil to slévající se šumění a ve stejnou dobu se na obzoru objevil zástup lidí. Masopustní rej masek se vynořil ze tmy a mířil přímo k němu. Vítr se nyní otočil a vál přímo od toho bizarního procesí, takže bylo slyšet divoké povykování příchozích. Netrvalo dlouho a masky došly až k němu. Stál bez hnutí a masky se kolem něj proplétaly, ale vůbec si ho nevšímaly, procházely dál jako by byl vzduch. Zdálo se, že nevydávají žádné určité zvuky, nebyl to ani zpěv, ani mluva, znělo to jako kakofonní hluk slévající se ze všech možných i nemožných zvuků vydávaných něčím, co zcela jistě nebyly lidské hlasivky. Bizarní, snové přeludy v ještě bizarnějších maskách a s nepatřičnými údy, které se jen před chvílí vynořily ze tmy, prokřepčily tu kolem něj a už zase mizely v noci, až pak i poslední masopustník zmizel v temnotě. Vítr pomalu unášel ozvěnu průvodu a jak v mezidobách zuřivých poryvů polevoval, zdálo se, že se průvod zase otáčí a vrací, aby při dalším poryvu ozvěnu hodovníků zase odnesl do noci.
Ryk masek definitivně umlkl v noci, krajina se opět ponořila do ticha. Poutník zůstal na planině úplně sám. Jen vítr vířil jemný prachový sníh, vznášející se nad pustou krajinou. Uprchlík udělal pár kroků do neznáma, ale náhle si uvědomil, že netuší, odkud vlastně přišel. Masoputní průvod ho úplně zmátl a bílá pláň kolem něj najdnou vypadala ze všech směrů stejně. Pohlédl na zem, ale ve sněhu spatřil jen vlastní stopy. Udiveně na ně hleděl, po stopách průvodu jako by se slehla zem. Vykročil proto jedním směrem, ale neušel ani dvacet kroků a náhle pocítil nutkavý pocit, že tu není sám. Vyděšeně se rozhlédl kolem sebe, ale nikoho nespatřil. Vykročil tedy dál, ale ten podivný, tísnivý pocit ho neopouštěl, spíše narůstal. Zastavil se a znovu hleděl do tmy, neobjeví-li nějakou živou bytost. Ale všude kolem vládlo naprosté ticho, prázdnota nemohla být prázdnější a jen vítr potichu naříkal.
Zmatený a vystrašený se konečně rozhodl postavit se tomu sžíravému pocitu a rázně vykročil do tmy před sebou. Ale sotva udělal pár kroků, zastavil se a hleděl na pár cizích stop, které se tu náhle objevily ve sněhu před ním. A nyní ještě silněji pocítil, že je tu v té pustině někdo s ním. Hleděl před sebe do tmy, ale nic neviděl. Potom se otočil. Ve stínu noci tu sotva deset kroků od něj stála bez hnutí temná postava. Hleděl na to němé zjevení a nebyl schopen pohybu. Zdálo se, že to trvá věčnost. V tu chvíli se vítr utišil a temná postava ze svého stínu pronesla jedinou větu, která byla poslední větou v poutníkově životě, protože hned poté mu puklo srdce. Těsně před svou smrtí poznal tu postavu a na okamžik si byl jistý, že jej dohnal přízrak. Ale skutečnost je občas ještě děsivější, jak ve své jednoduchosti a ryzosti, tak v krajnosti, ze které vyvěrá. A poutník právě v ten okamžik pochopil, že to není přízrak ale člověk, kdo k němu hovoří, když říká: "Nepohřbil jsi mě dost hluboko."
12. ledna 2015 / ++