Opuštěná místa
řicházel soumrak. Loďka klouzala po laguně, slunce zapadalo za ztemnělou vodní hladinu, a všude kolem se rozprostíralo podivné, tíživé ticho. Ovzuší jakoby bylo nasyceno zvláštní tesklivou náladou, tak hloupou, že jste se za ni museli v duchu stydět jako malý kluk, odjíždějící poprvé z domova na školní kolej.
Otočil se, za jeho zády se z temných vod majestátně tyčily Benátky, ozářené zapadajícím světlem, které jim ještě dodávalo na fantastičnosti. Skoro se zdálo, že je to jen snový přelud jakoby z úplně jiného světa. Na laguně vál chladný vítr a nepříjemně se zakusoval pod oblečení. Ačkoli počátek dubna, dozvuky zimy byly tady na otevřeném moři ještě moc dobře patrné.
Přitáhl si límec k obličeji a usadil se hlouběji v loďce. Hleděl teď před sebe, jakoby chtěl poznat, který z ostrůvků před ním je cílem jeho cesty. Loďka se ztočila přímo na jih, po levé straně se táhlo Lido, po pravé pak v dálce pobřeží, utopené v jasu zapadajícího slunce, a přímo před ním se rozlévala laguna s několika obydlenými ostrůvky, Isolas. Právě na jeden z nich teď mířili. Konečně lodivod ukázal mlčky prstem před sebe, což mělo znamenat, že tohle je jejich ostrov. Docela velký ostrov se blížil, ale loďka se mu nepohopitelným obloukem vyhla, a z dálky jej obeplula, aby se k němu přiblížila z druhé strany. Ke břehu přirazila v malém přístavu, který tu tvořila umělá zátoka.
Stanul na molu a čekal, že ho jeho průvodce bude následovat, ten ale jen ukázal na ostrov a odrazil zpátky na moře. Než si to stačil uěvomit, zmizel mu lodivod i s loďkou za hranou ostrova a on tu teď stál úplně sám. Slunce naposledy zablikalo na vodní hladině a zmizelo pod ní. Začínala noc a on tu stál sám na ostrově, dobrých třicet minut cesty od Benátek.
Vyšplhal po několika prudkých schodech a ocitl se na ostrově. Před ním se otevíral pohled na předjarní scenérii celého ostrova, který se na první pohled zdál být hustě porostlý stromy, ale již po pár krocích poznal, že mezi nimi v dálce prosvítá několik budov, a hned si také všiml, že od přístavu vede směrem k budovám úzká pěšina, sice zpola zarostlá, ale stále viditelná. Ještě jednou se rozhlédl, ale když nic jiného, co by stálo za pozornost, nespatřil, vyrazil po pěšině do středu ostrova. Ušel ale sotva pár desítek kroků a zastavil se; stromy se nejednou rozestupovaly, stál teď na holém prostranství širokém možná sto, stopadesát a dlouhém tak pětset stop, obklopeném řadami stromů, které tu stály v podivných, nepřirozených řadách, po zimě stále ještě holé, podivně melancholické. Celý palouk, ač nevelký, působil podivně opuštěně, ba přímo cize; něco zněpokojujícího jakoby tu viselo ve vzduchu. Snad to způsoboval jediný strom, rostoucí přímo uprostřed palouku, tak jiný než ostatní stromy v řadách kolem něj. Stál tu, jakoby sem ani nepatřil, jakoby jej andělé shodili z nebe a on se tu zarazil do země. Černal se tu na ještě jasném večerním nebi a umocňoval tu podivnou atmosféru, která tu téměř visela nad zemí jako těžké bouřkové mraky. Snad to bylo to ticho, naprosté, dokonalé ticho, v němž se neozval ani jediný hlásek, žádný pták nezapískal, jediná větev nezašustila svými holými pahýly ve větru. Stál tu na palouku v mlčenlivém, němém tichu, ponořeném do stínu večera, na opuštěném, zapomenutém ostrově ztraceném daleko od lidí někde na venetské Laguně. Při té představě se mu nepříjemně stáhlo hrdlo. Co víc, netušil vůbec, proč se tu ocitl a ani kdo ho sem vlastně zavolal. Dokonce neznal ani člověka, který ho sem přivezl. Tohle byla opravdu nepříjemná situace. Ale nedalo se nic dělat, teď musel zjistit, co to vsechno znamená a jediná odpověď bude ve zdech jedné z budov mezi stromy před ním. Náhle si uvědomil, jak je dobře, že se stromy ještě nezazelenaly listy, přijet sem o dva týdny později, vůbec by budovy nezahlédl.
Přešel rychlým krokem palouk, a opět ho obklopily stromy, ale po dalších několika krocích se znovu rozestupovaly, a on překvapeně hleděl před sebe, protože přímo před ním se otevíral asi pětadvacet stop široký kanál, táhnoucí se zprava doleva, rozdělující ostrov na dvě části. Bylo to něco nečekaného, proto chvíli stál a nevěřícně hleděl na vodní hladinu. Obě části ostrova spojoval úzký můstek, který se přímo před ním klenul nad kanálem. Přešel po něm úzký kanál, a ocitl se v druhé části podivného ostrova. Slunce mezitím kleslo ještě hlouběji pod obzor a nebe počalo nachovět. Purpur mezi holými korunami stromů podivně ozařoval doškové střechy budov na druhé straně ostrova, nyní již bylo poznat, že se jedná o jakýsi zámeček v italském stylu. Stavba, jak se zdálo, byla poměrně rozlehlá, a ležela prakticky na opačné straně ostrova. Zbývalo přejít druhou část, ale ta narozdíl od části předchozí, byla zcela zarostlá stromy. Když si uvědomil, že je jen otázkou minut, než nebe zčerná a na lagunu dosedne noc, vyrazil rychlým krokem dál k budovám. To poslední, co by chtěl, bylo zůstat trčet po setmění venku na tomhle strašidelném ostrově.
Procházel lesíkem, který jak ale poznal, byl spíše zarostlý parčík, obklopující budovy před ním. Netrvalo dlouho a stál u paty podivné stavby, kterou, jak posléze poznal, tvořilo několik budov, ve kterých vytušil malý kostelík, hlavní budovu s typickou benátskou zvonicí, z druhé strany potom dvě přistavené budovy, sloužící pravděpodobně coby administrativní budovy, a za nimi typické benátské kavano, tedy zastřešený přístav pro čluny. Když jej spatřil, napadla ho myšlenka, proč ho lodivod vysadil na opačné straně ostrova, když tady přímo u hlavní budovy je přístav. Ale mávl nad tím rukou a dál o tom nepřemýšlel. Štěstí mu přálo, protože sotva se otočil a udělal pár kroků k hlavní budově, rozsvítilo se jedno z oken a vzápětí nato se otevřely vstupní dveře.
Světlo z budovy prosvítalo zpoza temné postavy, která stála v otevřených dveřích, a znemožnovalo ve tmě rozeznat její obličej. Chvíli tak proti sobě stáli a mlčeli, ale potom jakoby byli domluveni, vykročili si současně naproti. Postava vykročila z rozzářené aury otevřených dveří, a večerní návštěvník konečně poznal, že před ním stojí žena nižšího vzrůstu a poměrně hubená. Když ji pohlédl do tváře, zjistil, že před ním stojí mladá žena věkem někde mezi dvaceti a pěatdvaceti, a podle jejího úboru pochopil, že je to zdravotní sestra.
"Dobrý večer, signore S., jsme rádi, že jste si našel čas a přijel. Jsme vám vděčni za váš čas. Jmenuji se sestra A., jsem zdejší ošetřovatelka.", přivítala ho žena tichým hlasem.
"Co jiného mi zbývalo, když byl váš posel tak neoblomný."
"Omlouvám se, že jsme vás takto vyrušili, ale jedná se o věc vážnou a neodkladnou zároveň. Věřte mi, nezdržíme vás dlouho."
"To je v pořádku, jen mi, prosím, řekněte, proč jsem tady. Jsem v Benátkách poprvé, jsem tu první den, ještě jsem ani nestihl vybalit kufry, a už mi někdo klepe na dvěře pokoje a že prý abych šel okamžitě s ním. Nezlobte se na mě, ale to je opravdu velice podivný příběh."
Sestra kývla a pokynula mu, aby ji následoval. Vystoupali po schodišti do otevřených dveří a vešli dovnitř. Za zavřenými dvěřmi nechali noc, stáli teď v dlouhé osvětlené chodbě, ale náhle ucítil podivný neklid, ba dokonce nutkavý pocit prchnout, panovala tu tak tíživá, sklíčená atmosféra, že by nejraději otevřel ty zavřené dveře a utekl zpátky ven do noci plné stínů a přízraků. Sestra se mu podívala do tváře a začala mluvit.
"Přiznám se vám, neumíme si to vysvětlit, je to podivné, je to opravdu tak podivné. Naše zařízení se bude uzavírat. Máme tu pár posledních pacientů, kteří zde asi dožijí, jakmile umře poslední, úřady to tady zavřou. Jedním z našich posledních pacientů je, vlastně byl signore R. Netuším, jak dlouho tady byl, protože když jsem přišla pracovat sem na lagunu, už tady byl. Musel to být opravdu hodně starý muž, nikdo z nás nemá žádné bližší informace o jeho věku nebo původu, ale to by nebylo až tak divné, divný je příbeh kolem něj. Když ho sem kdysi přivezli, nechal si u ředitele uložit dopis a s ním mu sdělil jisté instrukce, jak s dopisem naložit. Je to už pětadvacet let a už tehdy to byl starý pán. Celou dobu ležel dopis v ředitelově trezoru a vystřídali se tu za tu dobu ředitelové čtyři. Až dnes ráno jsme zjistili, že signore R. zemřel. Podle jeho instrukcí tedy ředitel otevřel dopis uložený v sejfu a... V dopise stálo, že v den úmrtí signora R. máme poslat posla do hotelu G. v Benátkách, najít a přivést sem signora S. a předat mu jistý dopis. Nikdo z nás ani ve snu neveřil, že by se posel mohl s někým vrátit, někoho přivést. Ale on vás přivedl."
Nastalo hrobové ticho. Sestra i S. každý pocítili, jak se jim na krku zježily chlupy. Bylo vůbec něco takového možné?
"Vy jste měli - měli jste přivést mě? Ale já - já toho vašeho R. - já ho vůbec neznám. Jak mohl - jak mohl vědět, že zrovna budu v Benátkách, že budu v hotelu G. To je přece nemožné."
"Neptejte se mě. Mysleli jsme si, že poslíček přijede s prázdnou. Zaplaceno dostal, součástí pozůstalosti po signoru R. byly i peníze. Ale všichni jsme si mysleli, že věci v tom dopise jsou prostě jen výplod šílenství starého pána. Nicméně poslední vůle s dopisem byla ověřena a podepsána notářem, takže jsme poslední vůli museli splnit." Sestra se odmlčela. "Víte, tohle je podivné místo. Už od dob, kdy byly založeny Benátky. Dlouhou dobu sem bylo zakázano lidem vkročit, netuším proč, ale církev dala ostrov do klatby. Ta byla zrušena až v osmnáctém století. Hned potom tu církev nechala zbudovat morový hřbitov. Pohřbívali sem oběti moru, daleko od města, daleko od pevniny. Nakažené přiváželi sem a tady se je pokoušeli léčit. Tady, daleko od zdravých lidí. Většina už se z ostrova nevrátila. Vlastně neexistují záznamy, že by se kdo vrátil. Potom, když mor přestal řádit, udělali z toho lazaret. Za válek to byl válečný lazaret, v dobách míru pak sanatorium. Byli tu pacienti s tyfem, tuberkulozou, nakonec z toho udělali blázinec. Říká se, že tolik lobotomií jako v těchto zdech se neprovedlo v žádném jiném zařízení. Ale blázinec před pětadvaceti lety zavřeli a teď tady je ústav pro staré a umírající. Víte, historie těchto zdí je temná, je plná nemocí, utrpení a smrti. Do těchto zdí zavírali démony smrti a šílenství, sem se odcházelo trpět a umírat. Když jsem vás uviděla stát tam venku, došlo mi, že v tomto temném místě je váš příchod skutečnou korunou v celé děsivé historii tohoto ostrova. Ale když už jste tady, má to nějaký smysl, nějaký význam. Pojďte tedy, ředitel má pro vás dopis zemřelého."
Prošli dlouhou chodbou na samotný její konec, tak sestra zaklepala na poslední dveře. Ozval se mužský hlas "Dále!" a sestra stiskla kliku. Stáli v místnosti, která ve všem připomínala ředitelskou kancelář, jen v křesle seděl muž, který coby přísný ředitel vůbec nevypadal, protože při pohledu na příchozího zbledl jako by na něj sáhla smrt.
"Signore řediteli, dovolte, abych vám představila signora S. Signore S., ředitel M.", představila bledá sestra navzájem oba ještě bledší pány. Ředitel M. vypadal, jakoby viděl ducha. Postavil se, obešel stůl a přistoupil k příchozímu. Podal mu ruku.
"To je neuvěřitelné. Tedy existujete. Dobrý den, pane S. Nesmírně rád vás poznávám, i když musím přiznat, že se tak děje za okolností, za kterých se třesu jako osika. Šance, že se ten stařec trefí se dnem svého umrtí zrovna na den, kdy vy budete v Benátkách, je mizivá, navíc už samotný fakt jak vůbec mohl tušit, či spíše předpovědět, že někdo vašeho jména vůbec do Benátek přijede... Pane S., jsem opravdu u konce s rozumem. Opravdu nevím, jak vám tuto situaci vysvětlit tak, abych i já byl s odpovědí spokojen. Myslím, že tato skutečnost prostě vysvětlit nejde."
"Věřte mi, že zažívám velmi podobné pocity.", zmohl se S. na odpověď. Chvíli tu tak všichni tři stáli a hleděli na sebe, ale potom se ředitel vzpamatoval. "Ten dopis samozřejmě. Jen pro ujištění, máte s sebou nějaký doklad totožnosti?"
"Bohužel nemám, doklady mám ještě stále na recepci v hotelu a nestihl jsem..."
"Hmmm, no to tedy by mohl být..."
"Ale pokud bude stačit, mám hodinky s věnováním."
Ředitel zaváhal, ale potom kývl a přistoupil k S. Ten z ruky sundal hodinky a podal je řediteli. Na spodní straně na plášti stálo věnování "Mému T. S." Ředitel pohlédl S. do očí a potřásl hlavou. Myslím, že za těchto okolností můžeme podvod zcela vyloučit, protože i kdyby hrozil, je celá záležitost tak nadpřirozená, že vaši pravost si už ohlídá vyšší entita, ať už tím, kdo pro vás poslal, byl Bůh anebo Ďábel. Tedy toto je pozůstalost po panu R. Tento dopis odkázal vám. Chcete si jej přečíst ihned?"
"Myslím, že na to číst ho sám bych nenašel dost odvahy.", řekl S. a vzal si dopis. Roztřesenýma rukama jej rozthl a vyňal z něj jediný list papíru. Ve stoje přelétl dopis očima. Potom přelétl pohledem po řediteli a sestře. Bylo vidět, že zvědavost je silnější než vychování. Oba hleděli na S. v naději, že se dozví, co ten zatracený dopis odhaluje.
"Mám se vydat do delty Pádu a na konci jednoho z ramen kopat.", pronesl S. nepřítomným hlasem. Ředitel M. nahlédl do dopisu a S. mu v tom nebránil. Přelétl pár řádků a pohlédl na S. "To je tedy vskutku zajímavé.", zmohl se na odpověď. "Víte kde je to místo?"
"V životě jsem v Itálii nebyl, netuším."
"A poslechnete starce?"
"Jestli půjdu na místo z dopisu a budu kopat? Ano. Asi ano. Už jen pro to, jak neskutečné celé předání zprávy bylo. Ano, musím se na to místo podívat."
"Dobrá, v tom případě hodně štestí, pane S. Budu doufat, že vám tato zpráva přinese štestí. V tuto chvíli je tedy naše záležitost uzavřena, i když musím říci, že jednu záhadu střídá záhada druhá. Jen tedy váš podpis, že jste si pozůstalost převzal. A vy sestro zaběhněte za T., odveze pana S. zpět do hotelu. Už je pozdě. Omlouvám se, ale na návštěvy nejsme zařízeni. Neměl byste kde přespat, pokoje pro hosty nemáme.", dodal s omluvným tónem ředitel.
"Mohu jen jeden dotaz? Slibuji, že, pokud to bude z podstaty věci možné a vhodné, oznámím vám, co jsem nalezl."
"Díky, příteli, jen se ptejte.", řekl ředitel M. a položil na stůl dědickou smlouvu k podepsání.
"Viděl jsem, že tady máte vlastní přístaviště, ale ten člověk, který mě přivezl, mě vyložil na opačné straně ostrova. Měl k tomu nějaký důvod?"
Ředitel se zamračil. "Tedy na druhý přístav vás přivezli. Takže jste přesšel kanál. Víte signore, to je pověrčivost. Ostrov je rozdělen na dvě části. Této části se dříve říkalo Mrtvý ostrov, té za kanálem Živý ostrov. Zde bylo santorium a hřbitov, na druhé části pak ubikace pro personál. Většinu z těch, které přivezli k nám, přivezli tady do sanatoria, tedy do tohoto přístavu. A většina jich tady zemřela. Doktoři a sestry přijížděly na druhou část ostrova, protože tam byly ubykace. Naše zastřešené přístaviště vede přímo do sanatoria. Člověk, který vás přivezl je prostě pověrčivý. Má pocit, že kdyby vás vysadil v přístavišti u sanatoria, už byste ostrov neopustil. Toť vše."
S. se zamyslel a pousmál se. "To bych mu tedy měl dodatečně poděkovat." "To asi ano, tohle vskutku není příjemné místo, pro mladého zdravého muže.", zasmál se i ředitel. Do kanceláře vstoupila zdravotní sestra. "Váš člun, pane."
Ředitel M. potřásl S. rukou. "Doufám, že vám tato příhoda přinese štěstí. Já si jí budu pamatovat až do smrti." "To já asi také." "A nezapomeňte, co jste slíbil.", dodal žertem ředitel. "Slibuji, pokud to jen trochu bude možné, přijedu vám říci, co bylo na konci cesty."
S tím se rozloučili a S. vyšel za sestrou na chodbu. Když se dostal ven na čerstvý vzduch do nočního ticha, znatelně se mu ulevilo. V přístavišti na něj čekala loďka s lodivodem, který se náramně divil, koho že to v tento pozdní čas má vést do města. Sestra se s S. rozloučila a udělala mu na čele křížek. Nastoupil do člunu a ten vyrazila na ebenovou lagunu. Když se přiblížili k Benátkám, zářily tu najednou dvě města. Jedno skutečné a druhé podvodní, které vyčaroval odraz světel na vodní hladině. Laguna byla tichá, temná a foukal na ní stejný chladný vítr. Působila cize, nepřátelsky. Měsíc se shlížel na hladině a dělal oběma mužům v loďce němého společníka. Stejně němého, jakými byli i oni dva. Za celou cestu spolu pronesli jen dvě věty.
Vystoupil na břeh kus od hotelu a rozhodl se, že zbytek cesty dojde. Mohl pohodlně doplout až k hotelu, ale dostal chuť projít se nočními Benátkami, jejich zasutými zadními uličkami daleko od pompézního Gran Canalu. Bylo období po karnevalu, takže Benátky odpočívaly, byly ztichlé, pusté, najednou jakoby se proměnily ve spící město bez lidí. Procházel mezi spícími budovami, a přemýšlel o dnešním podivuhodném dni. Bylo to jako sen, pořád čekal, kdy se z něj probudí. Ale nebyl to sen, slyšel ozvěnu vlastních kroků na černé benátské dlažbě. Ó jak opuštěně mu dnešní noc připadaly ty úzké uličky.
Konečně došel k hotelu. Vešel dovnitř, noční služba na recepci mu nevěnovala ani pohled. Začal stoupat do mezipatra. Byl to jeden ze starých benátských hotelů s dlouhými, spletitými a lomenými chodbami s mezipatry, sníženými a vyvýšenými částmi budovy, se spoustou ohybů a záhybů, lemovanými různými vnořenými výklenky a zákoutími. Na zemích ležely rudé koberce, na zdech visely starodávné svícny, staré obrazy v honosných rámech, u zdí a ve výklencích stály rozličné skříně, truhly a další starodávný nábytek, čalouněné sedačky a křesla, nízké stolky a taburety. Všude kde to šlo se po zdech vinuly rozličné rostliny, téměř zakrývajíce těžké závěsy visící na zdech. Konečně došel ke svému pokoji. Už ráno si všiml, že na protější stěně visí obraz, na kterém je namalována část chodby se dveřmi do jeho pokoje. Bizarní, říkal si, mít na chodbě hotelu obraz chodby hotelu, to je vskutku podivná dekorace. Chvíli se díval na obraz s otevřenými dveřmi do pokoje. To je opravdu zvláštní; zazdálo se mu totiž, že ještě ráno, než odjel na lagunu, byly dveře na obraze zavřené. Hotely jsou podivná místa.
Když už byl vevnitř, konečně se cítil v bezpečí. Jakoby z něj spadl ten podivný tíživý pocit, který ho drtil od okamžiku, kdy mu u dveří pokoje zaklepal poslíček a oznámil mu, že musí jít s ním. Seděl na posteli a pořád musel přemýšlet nad dnešním neuvěřitelným dnem. Příští den strávil v Benátkách. Do delty Pádu nejel. Ale třetí den ráno ho něco přinutilo vstát brzy ráno, a už mu to nedovolilo usnout. Oblékl se, nasnídal se a vyrazil na další cestu do neznáma.
Bylo pozdní odpoledne. Stál na konci dlouhé rovné cesty. Po obou stranách se rozlévala voda řeky Pád, mísící se v těchto místech s vodami Jaderského moře, před ním se táhly nekonečné lány rákosu, a někde za nimi jen tušil moře. Bylo to podivné, opuštěné místo. Poslední lidská obydlí ležela několik mil za jeho zády, tohle byl již jen rozmočený, bahnitý výbežek do moře, ale bylo tohle vůbec moře? Daleko více to připomínalo jezero, rákosem zarostlé jezero s bažinami rozesetými kolem sebe, s promáčenou půdou, která neudrží nic víc, než tu trochu hlíny. Tohle byl dokonale pustý kus země, nemělo smysl, aby se sem lidé stěhovali a stavěli si tu příbytky, promáčená půda by je neudržela, a ony by se propadly do bažin pod sebou. Kdysi dávno tady bývávalo moře, ale vody Pádu s sebou za ty tisíce let přinesly tolik písku a bahna, že dnes říční delta sahala místy i více než deset, patnáct mil do moře. Bylo to území nikoho, území, které si sice pevnina vydobyla na moři, ale stejně jí to bylo k ničemu. Popravdě čekal, že to tu bude vypadat úplně jinak. Myslel, že tu budou úzké kanály lemované pevnou zemí, pevná pobřežní linie, a potom již jen moře. Ale přestože stál na samém konci souše, přes neproniknutelný porost vodu téměř neviděl. Kam jeho oko dohlédlo, rozprostírala se buď jako deska rovná země s lány políčkek, nebo hradby rákosu. Na míle daleko nestál jediný strom.
Opřel se o kapotu auta a rozhlížel se po té monotónně nezajímavé krajině. Došel až tak daleko, aby nenašel to, co měl hledat? Znovu si začal číst konec dopisu. ´Jdi až na samý konec ramena, který označuje osamocený pokroucený strom. Tam poznáš, proč jsem tě poslal na to místo, tam poznáš, co jsi měl najít. Stačí kopat u paty stromu.´ Znovu se rozhlédl. Na jedné straně prázdné lány polí, na druhé neproniknutelná hradba rákosu. Ale co když je za rákosem ještě další kus pevniny? Zamkl auto, došel na samý konec cesty, a pak se vnořil do rákosu před sebou. Zatím se nemusel obávat, země pod jeho nohama byla pevná. Probíjel se rákosem a pomalu postupoval do neznáma před sebou. Bylo to místo tak odloučené a tak ztracené, že věřil, že je tu prvním smrtelníkem, protože nikoho by nenapadlo se sem vydat. Trvalo to snad patnáct minut, ale potom se rákos pojednou rozestoupil. Ještě krok a ocitl se na jakémsi palouku, uprostřed kterého trčel ze země pahýl stromu, který spíše než cokoli živého připomínal stalaktit vyrůstající ze země. Hleděl na ten pahýl a nechápal, jak tu něco tak podivného mohlo vyrůst. Došel až ke stromu a začal si ho prohlížet. Bylo do lesklé, ebenově černé dřevo, proto mu to prve připadalo spíše jako krápník vyrůstající ze země než jako živý kus dřeva. Usmál se sám sobě, jak se nechal napálit a potom, aby zjistil, odkud vlastně přišel se otočil. To co spatřil, ho vyděsilo k smrti.
V místech, odkud před chvílí přišel, se zdálo být vše stejné, ale přeci něco způsobilo, že to zároveň vypadalo tak cize a nepřátelsky, že tu hrůzu náhle cítil současně všemi smysly. Teprve pak mu jako blesk z čistého nebe došlo, co se na té scenérii tak dramaticky změnilo. Vše bylo jako při starém, za jeho zády se pořád tyčila hradba rákosu, ale celá scéna byla nyní zrcadlově otočena. Hleděl teď na zrcadlový obraz vlastního světa, na dokonalý zrcadlový odraz vlastní reality. Trvalo to dlouho, ale konečně se mu do mozku začala vpalovat myšlenka poznání, konečně začínal chápat, co vlastně vidí. Bylo to jako když celý život stojíte před zrcadlem a vnímáte svůj svět v jeho odrazu, a pak náhle projdete tím zrcadlem a otočíte se, abyste poznali, že celý vesmír vypadá přesně naopak, než jste si mysleli. Pohlédl na své ruce. Jeho hodinky s věnováním teď obepínaly jeho pravé zápěstí. Stál tam jako opařený a nechápal, co se děje. V tu chvíli něco hluboko v něm zemřelo. V ten okamžik mu někdo vzal jeho svět, rozbil ho na tisíce kousíčků, a ty nechal ležet v prachu u jeho nohou. Bylo to, jakoby mu někdo řekl, že samotná jeho existence je výmysl, že je jen odrazem, projekcí. Že jeho svět neexistuje, že ho celou dobu někdo klamal. Podvědomě otočil oči směrem k nebesům. Konečně mu to došlo. Vždyť celý svět je jedno velké utrpení, zmar a bolest. Člověk se rodí z bolesti, aby v bolesti také zemřel. Celý život není ničím jiným než marným bojem s bolestí a smrtí, jakoby to nebylo nic jiného, než něčí krutá zábava. S. oči sklouzly z nebe zpátky na zem. Vlastně hluboko pod ní. Žádný Bůh, tento svět stvořil Ďábel.
Seděl u paty podivného stromu. V hlavě měl dokonale pusto. I kdyby chtěl přemýšlet, nebyl by schopen. Potom vstal, zpoza opasku vytáhl příruční lopatku, a začal kopat. Netrvalo to dlouho a narazil na něco tvrdého. Pokračoval dál v kopání, a za deset minut před ním stála podlouhlá kovová truhlička se zdobeným kováním. Nedalo mu moc práce ji vypáčit. Otevřel ji. Uvnitř ležela kniha. Stačil letmý pohled a pochopil, co má před sebou. Klikaté arabské symboly se táhly přes celou vazbu, a pod nimi v latince stál vyvedený překlad - Necronomicon. Zůstal sedět před truhlou, knihu ani neotevřel. Znal ji jen ze smyšlených pověstí a pohádek, teď ale ležela přímo před ním. Setrval tak ještě několik prázdných minut, potom se zvedl, nechal otevřenou truhlu i s knihou tak jak stála pod podivným stromem, a vešel zpět do rákosu. Když z něj na druhé straně vyšel, auto stálo tak na kraji cesty tak jak ho tu nechal. Hodinky na levém zápěstí stály. Ukazovaly asi šest minut po šesté. Pohledem na slunce, propadající se šedivým nebem k obzoru na západě, zjistil, že se nemohly zastavit déle než před několika minutami. Nasedl do auta, otočil ho, a vydal se proti proudu řeky zpátky na pevninu.
Slunce se už zase pomalu blížilo k horizontu. Přízračný ostrov na temné laguně, kde to všechno začalo, působil dnešního večera pustě a zlověstně. S. přirazil s malým člunem ke břehu schovanému pod klenutým stropem kavana a vyskočil na břeh, pak ho ukotvil a vyšel nahoru před hlavní budovu sanatoria. Předchozího dne dorazil do hotelu až před půlnocí, celý dnešní den prospal, a když vstal, nedokázal se k ničemu přinutit. Potom se v něm ale zlomil vzdor a uvědomil si, že se musí vrátit zpátky na ostrov na laguně, a musí se pokusit zjistit alespoň nějaké informace o mrtvém starci, který mu včera tak nečekaně otevřel oči. Pokusit se zjistit, kým byl a proč si vybral právě jeho. Odpoledne už se mu celý včerejší den zdál spíše jako halucinace, i tak si ale objednal člun a pozdě odpoledne vyrazil směrem na lagunu.
Stál teď po dvou dnech před známou budovou, a přece dnes vypadala nějak cize. Stál tu náhle zmatený a hleděl na další kulisu, která se mu doslova proměnila před očima. Zahrada kolem sanatoria dnes vypadala jako neproniknutelný prales. Chvíli přemýšlel, jestli mohl tento fakt předevčírem přehlédnout, ale změna byla tak výrazná, že tuto možnost okamžitě zamítl. Z neupraveného lesoparku se za dva dny stal prales, vegetace prorůstala všude a vším. A uprostřed toho zeleného pekla stála známá budova sanatoria, ale dnes se její zdi rozpadaly, jakoby od poslední návštěvy uteklo několik desetiletí. Okna byla z větší části vytlučená a vysypaná, střecha na několika místech propadlá, omítka místy zcela chyběla a tam kde ještě zůstávala na zdi, měla jen bledý odstín barvy původní. A zelený prales, který obklopoval budovu sanatoria, prorůstal také za jeho zdi, několik stromů a keřů vyrůstalo přímo z oslepených oken nebo otevřené střechy.
Došel až ke vstupním dveřím, byly otevřené dokořán. Známá dlouhá chodba byla plná opadané omítky, hlíny a různých odpadků. Vstupní dveře visely na posledním pantu, vypadaly stejně, ale oproti minulé návštěvě na nich dnes visela nějaká úřední cedulka s několika podpisy a několika velkými tiskacími písmeny. Podíval se zblízka na drobné písmo pod textem. Stálo tam datum 31.12.1959, a S. okamžitě pochopil, že se dívá na datum, kdy byl ústav uzavřen. Byl zrušen, vyklizen a uzavřen už před více než padesát lety. Chvíli hleděl na neskutečnou tabulku, ale pak se mu náhle zatočila hlava a ucítil, jak se mu podlamují kolena. Potom už jen všechno obestřela mlha.
* * *
Procitl a zjistil, že leží ve své domácí posteli. Posadil se a protíral si oči. Jeho mozek si zvykal na novou situaci, sbíral sílu, aby si uvědomil skutečnost a přepnul se opět do reality. To celé byl sen. Neskutečně živý, propracovaný sen. A děsivý. Chvíli jen tak seděl na posteli a snažil se přemýšlet, pak sáhl na noční stolek. Taková náhoda, to nebude samo sebou. Vytočil na mobilu telefonní číslo a nechal ho vyzvánět. Na druhé straně to zachrastilo a ozval se nerudný rozespalý hlas.
"Promiň že tě ruším tak brzy", sjel S. očima na elektronický budík, který ukazoval něco po šesté, "ale říkals, že máš na příští víkend ty slevněné letenky, že?", skočil mu S. okamžitě do řeči.
"Jo, mám, ale proč..?"
"Kam?"
"No jedny jsou do Paříže a druhé do Benátek, ale musíme si vybrat, jedny jsem slíbil..."
"Dej jim ty do Benátek, já teď na vodu moc nemám náladu."
6. března 2015 / +++