Spící budovy
stupní dveře domu za ním zaklaply. Stál tu najednou tak sám, téměř až cítil, jakoby se propadl do jiného, cizího světa. Před ním se rozlévala šedivá mlžná scéna, rozpité kulisy města, jehož přítomnost jen tušil, protože skrze mlhu nebylo vidět dál něž na pár kroků. Ornament dlažebních kostek se tu ztrácel přímo před jeho očima, mizel, rozplýval se, jakoby celý známý svět končil tady, jen pár kroků před ním.
Celé město uvízlo v mlze, leželo pohřbené pod příkrovem vlhké bílé hmoty, ztichlé, vylidněné, jakoby všechny cesty do i z něj byly přerušeny, jakoby se propadlo ze známého světa někam do jiného prostoru. Opar se změnil v neprostupné něco, co uzamklo okolní svět v jeho vlastním skrytém světě. Slunce zmizelo z obzoru, neproniklo přes ten bělavě šedivý náhrobní kámen, který se snesl na město, takže nebylo poznat, kde na obloze slunce právě je, kdy nastal den, kdy noc. Místo střídání jejich vlády zavládlo nyní šedivé bezvládí. Všechny okolní domy zmizely z dosahu, svět se propadl do dokonalé samoty, do melancholického osamění, tíživého odloučení. Svět uvnitř jakoby se zcela oddělil od světu tam venku. A celé to trvalo už týdny. Teď konečně se rozhodl, že vyjde z domu a najde cestu ven z mlhy, najde a přivede pomoc.
Stál tu a odvažoval se vykročit do neznáma, odvažoval se k prvnímu kroku. Celé týdny čekal, čekal, až zproza mlhy zasvitne pár bledých paprsků, oznamujících příchod nového dne. Ale ony nepříchazely. Udělal krok do bělavé nicoty před sebou. Bílý opar se mu rozvířil u nohou a zase klasl k zemi. Zdálo se, že nic nemůže proniknout skrze. Došlápl na pevný povrch, nepropadl se nikam do hlubin, stál na skutečné zemi, byť pohřbené v bělavém zakletí. Ale kolem něj stále stál, ležel a existoval skutečný svět. Tedy žádné mámení, žádná iluze. Neubláznil se. Udělal druhý krok.
Všude kolem panovalo dokonalé ticho. Mlha udusila každý zvuk a utopila každou ozvěnu. Takhle nějak si představoval smrt. Smrt v zatracení. Pořád ještě nechápal, jak se něco takového mohlo stát. Z ničeho nic, jen tak, bez jediného náznaku, zcela bez varování. Jednou ráno se probudil a za okny jeho bytu jen tak přestal existovat svět. Ten dobře známý, tisíckrát okoukaný svět, který ho nudil, štval, překážel mu. Nikdy by něvěřil, že mu jednou bude tak moc chybět.
Proplouval mlhou, která vypadala jako jeden jednolitý celek, jeden kus, téměř jakoby procházel pevnou hmotou. Protlačoval se jí, plul v ní, ani nezaznamenal, že by se před ním rozestupovala nebo se za ním zase uzavírala, stála tu a on se pohyboval v ní, téměř jakoby byl její součástí. Sledoval své boty, které mu nyní připadaly neskutečně daleko. Kdykoli udělal další krok, ztratily se mu na okamžik z dohledu. Postupoval opatrně vpřed, ruce natažené před sebou, aby do něčeho nenarazil. Konečky jeho prstů se nořily do bílého neznámého nic a ztrácely se v něm. Pomalu postupoval pořád dál, ačkoli ani netušil, kde se právě nachází.
Ušel jen pár metrů, ale zdálo se, že mlha počíná řídnout. Zatímco ještě před chvílí se zdálo, že ještě více zhoustla a chystá se jej spolknout a strávit, nyní konečně opět spatřil vzorek dlažby pod svýma nohama. Tedy není to konstantní, neproniknutelná clona, obklopující a uzamykající celý jeho vnitří vesmír, vesmír jeho já, je to jen obyčejná - dobrá, neobyčejná mlha. A té lze uniknout. Znovu pocítil naději, naději na sluneční paprsky bodající do jeho kůže. Vzor na dlažbě před ním se změnil, došel na hlavní chodník, vedoucí podél hlavní cesty. Vykročil směrem doleva, tím směrem se vychází z města.
Znovu ho přepadly myšlenky na to, proč se mu něco takového děje. Jaký to má smysl. Nic se přece neděje jen tak, jak říkával jeho otec, ačkoli on tvrdil pravý opak. Nic se neděje z nějakého důvodu, prostě se to jen děje. Ale teď začínal ztrácet svou arogantní jistotu. Jakoby mu někdo nebo něco chtělo sdělit cosi, co si měl uvědomit. Nebo si vzpomenout na něco, na co už zapomněl. Procházel ulicí a ke své radosti si uvědomil, že začíná vnímat obrysy chodníku, obrubníky u cesty a dokonce i okolní budovy. Zatím pouze jen jako náznaky, jen jako stíny v mlze, ale už dokázal vnímat jejich přítomnost. Stále tu byly, nezmizely v temnotách. Jen je přikryla mlha. A náhle, jak tak mezi nimi procházel, připadaly mu žalostivě tesklivé, skoro jako přízraky, truchlivé přízraky uvízlé v mlze. Na okamžik se mu zazdálo, že k němu promlouvají, šeptem, ale řečí, které nebyl schopen rozumět. Náhle z každé z nich cítil jejich děsivá tajemství, z každé z nich vycházela aura nějakého neštěstí nebo tragédie, ztráty nebo zloby, odcizení či zločinu. Náhle z těch budov cítil zášť, jakoby z nich zavanul chladný dech, jako ozvěna všech těch hříchů, lží a ran, které se odehrály v jejich zdech. Vycházely z jejich temných suterénů a špinavých sklepních prostor, z odcizených chodeb a schodišť, z bizarních klecových výtahových šachet, z rozpadajících se výtahů visících nad jejich propastnými hlubinami, z pustých zamčených bytů. Najednou byl každý celý dům jedním velkým stínem, děsivým stínem s bizarní, truchlivou a k šílenství dohánějící minulostí vepsanou do jejich zdí. Každý dům, každá budova, kterou míjel, jakoby na něj dýchla bizarnějším, děsivějším dechem, skrývajícím v sobě děsivá tajemství. A konečně pochopil, že nejděsivější na celé téskutečnosti bylo, že ta děsivá tajemství, ta odhalující tajemství, hrozí dostat se na povrch, vyplout jako temná skvrna a dohnat své hříšníky. Náhle cítil, že to je právě ono, proč tak silně vnímá stísněnost a děsivost těch budov. Nějak se ta tajemství týkala jeho samého. Byl to on, koho chtěly dohnat.
Pocítil drtivý, mučivý strach. Náhle počal tušit, že spáchal něco hrozného, něco jehož stín je mu na stopě, co se tou mlhou řítí přímo na něj. Cítil, že ty mrtvé budovy znají jeho tajemství, cítil, že to něco spáchal ve zdech jedné z nich. Jako les stromů, jako ševelící větve předávající si tajemství jedna druhé, letělo vědomí o jeho zločinu od budovy k budově. Uvědomil si, že ty budovy žijí, žijí vlastním životem, že vnímají a pamatují si. Cítil, jak vedle něj žijí, jak cítí, jak vnímají a jak vyzařují emoce ven. Téměř slyšel tlouci jejich betonová srdce, vydechovat jejich plíce. Náhle si uvědomil, že jen spí. Jsou to spící budovy, snící v mlhavém oparu své děsivé noční můry, můry, za které je zodpovědný i on. Viděl jejich šedivé, temné obrysy v bilé mlze a začal se bát jejich kolektivního vědomí, zhrozil se, protože si náhle uvědomil, že pokud se z toho spánku probudí, mohou jeho tajemství vyzradit, mohou vykříčet jeho vinu, odhalit jeho zločin. Cítil, že není úniku, tedy alespoň ne zde. Pochopil, že musí uniknout z jejich dosahu. Musí zmizet pryč, jinak ho ta nejistota přivede k šílenství. Ano, vina dokáže tížit, ale pokud může něco skutečně rozdrtit duši, pokud něco dokáže rozervat rozum, pak je to hrozící prozrazení, věčná, trvalá nejistota, která čím déle působí, tím je drtivější. Stejně tak jako odhalení se zdá být blíž a blíž.
Zastavil se uprostřed pusté, mrtvé ulice, ze které nedohlédl ani na jeden z jejich konců. Stál tu potichu a úplně sám na ulici vedoucí odnikud nikam. Temné obrysy spících budov tu zlověstně, jako stíny démonů připravených zničit jeho rozum, nehybně stály v bizarní mlze kolem něj. Tíživý pocit viny, strachu a ještě něčeho dalšího prostupoval každý jeho nerv. Čím více se snažil rozpomenout na svůj čin, tím více si uvědomoval jeho bizarnost a děsivost, náhle v něm nepoznával nic sama ze sebe, a právě ta cizost jeho vlastního jednání v souvislosti s neschopností rozpomenout se na detaily, ta nejistota a neurčitost děsu, který nad ním visel jako břit gilotiny, připravený kdykoli zasadit srtící ránu, to vše doslova ochromilo každý jeho sval. Náhle si uvědomil, že se propadl do šílenství, do noční můry, ze které se neprobudí, protože už nesní, do noční můry, kterou žije a kterou nelze vrátit. A že nechápe, jak se do ni dostal, jak se do ni vůbec mohl dostat, že zůstal úplné sám v uplně cizím světě, co hůře, v úplně cizím těle, s úplně cizí minulostí, minulostí cizího člověka, minulostí kterou si nepamatoval, ale kterou nemohl vrátit a odestát. Probudil se v noční můře reality, která ač realitou, byla šílená, děsivá a fatální.
Náhle se rozeběhl, pryč od těch spících stínů, svědků jeho šílenství, sám od sebe, od sebe šileného k sobě novému, zrozenému z bolesti a strachu. Nechal za sebou pohřbené město i jeho spící budovy. Neprobudily se, nepronásledovaly ho, nechaly jej uniknout. Běžel mlhou a klopýtal přes chodníky, travnaté remízky, několikrát přepadl přes keře vynořující se před ním nečekaně z mlhy. Nechal město za sebou, běžel přes poorané pole a bořil se až po lýtka do ornice. Konečně zpomalil a ohlédl se. Za sebou spatřil jen bílou mlhu, neproniknutelnou bílou mlhu. Zastavil se a hleděl do ní někam za sebe. Ale nikdo jej nepronásledoval, nikdo se nevynořil z mlhy,aby na něj skočil a spoutal ho. Byl snad zachráněn? Ještě dlouho stál, strachem bez sebe pokračovat dál, strachem otočit se. Ale minuta plynula za minutou a jeho vyšetřovatel, soudce ani kat nepřicházeli. Spící budovy ztracené tam hluboko v mlze dál snily své temné děsy a nepronásledovaly jej. Vždyť jsou to jen budovy. Jsou odsouzeny mlčky žít a snít všechny své osudy. Nepřijdou si pro něj. Jen vědí. A vždy budou.
Vykročil dál do neznáma a netrvalo dlouho, z mlhy se počaly nořit temné kmeny stromů s bizarně pokroucenými větvemi v holých korunách, splývajících jedna s druhou. Míjel je jeden za druhým, procházel tou podivnou alejí, a město bylo náhle tak daleko za jeho zády, že i kdyby se otočil a vydal se zpět, už nikdy by to prokleté místo nenašel. Šel dlouho, ani netušil jak dlouho, když tu se za ním ozval tichý zvuk, přicházející z mlhy za ním. Zastavil se a nastlouchal do setmělého ticha. Zvuk se přibližoval. O několik málo okamžiků se z mlhy vynořila bryčka tažena koněm. Na kozlíku seděla shrbená postava. Bryčka dojela uprchlíka a zastavila vedle něj. Vozka mu pokynul a pohlédl mu do tváře. Tak starou tvář ještě živý člověk nespatřil. Ale vyzařovalo z ní něco uklidňujícího, něco jako odpuštění, smíření. Poutník beze slov nasedl vedle starce, a bryčka se rozjela kupředu. Alej pokroucených stromů se rozestoupila a mlha počala řídnout. Na nebi se po dlouhých týdnech v rozpouštějícím se oparu objevil náznak slunečního kotouče.
11. března 2015 / +++