Za obzorem pobřeží bouří a mořem klidu
yla jednou jedna rokle, která se klikatila od východu k západu a oddělovala dva světy. Před ní ležel zelený, slunečními paprsky prosluněný svět lidí; za ní se na horizontu rýsoval temný les, ponořený do stínu a oparu, nad nímž těžká mračna napitá tíživou atmosférou visela nízko nad zemí, takže se zdálo, že se dotýkají vrcholků korun stromů, a začínal svět stínů a duchů. Tam začínala krajina zlověstných podzimních lesů, do kterých můžete vstoupit, ale už z nich nevede žádná cesta ven. Země zakletých zimních lesů, do nichž se s večerními stíny stahují hejna soumračných ptáků, aby černí obsypali jejich holé koruny a pokroucené větve. Krajina, v níž přebývají stíny, které se skrývají mezi mechem obrostlými kmeny stromů, zatímco za nimi za zamrzlý horizont zapadá zubaté namodralé slunce a propujčuje krajině modrošedozelený nádech. Kraj zbloudilců a zatracenců, kraj zapomenutý a opuštěný, ponořený do věčného soumraku a šedivé, plíživé mlhy, neproniknutelného oparu zmaru a bezútěšnosti. Krajina močálů, vřesovišť a blat, krajina podivných planin s osamocenými stromy stojícími uprostřed nich. Země liduprázdných na kámen promrzlých plání, drásaných ledovým větrem a sněhovými závějemi. A na samém svém konci se v ostrém srázu řítila do rozbouřených vod severního oceánu pod sebou, které s neustávající touhou zbořit je, vrhaly své vlny na jeho rozdrásané ebenové stěny. Ty útesy vybíhaly hluboko do moře, a jako pařáty se zadíraly do vodní plochy, stejně tak jako moře se dlouhými a hlubokými zálivy zakusovalo do pevniny. A na nejzápadnějším výběžku té pustiny ztracené ve stínu, stál jako na konci světa starý maják, a mlčenlivě hlídal zdejší samotu.
Právě sem putoval náš poutník dlouhých devadesát dní, kdy po jediném visutém mostku překročil roklinu a vešel do krajiny stínů. Došel až sem na konec světa, zrovna když slunce zapadalo. Nořilo se do severních vod a vypadalo, jakoby už nikdy nemělo vyjít. Došel po černých, příbojem zkrápěných útesech až na samý kraj pevniny a postavil se do stínu starého majáku. Hleděl teď před sebe na moře za zapadajícím kotoučem oranžového slunce.
Přes úžinu, zhruba tři míle od pobřeží, ležel coby nejzápadnější kus pevniny temný ostrov, který v mlze vypadal jako mohutný ztroskotaný koráb. Byl obrovský, a za ním se rozléval už jen širý oceán. Úzký pruh horizontu mezi lesklými skálami a těžkou hradbou mračen visících na nimi naposledy zaplál jasným světlem, obzor na západě potemněl, a pak se jednotlivé stíny slily do jediného a celý ostrov se ponořil do tmy. Přicházela nejdelší noc v roce.
Neskutečně pustým a zapomenutým kusem skály, ztraceným ve vlnách severního oceánu daleko na severu, byl tento ostrov. Od východu k západu měřil dobré čtyři míle, z jihu na sever ale jeho šířka nikde nepřesáhla míli. Vlny oceánu bičovaly jeho ebenové útesy, které se kolmě zvedaly vysoko k nebesům, tak vysoko, že nejvyšší západní útes se po většinu roku ztrácel v mracích, které v těchto truchlivých končinách visely téměř nepřetržitě na nízkém nebi. Západní útes šplhal do výše tisíce stop, směrem na východ se pak ostrov svažoval až do dvou svých třetin, kde klesal do výšky sotva dvěstě stop nad hladinu oceánu, načež se dále na východ opět zvedal do výšky asi pětiset stop. Od jihu tak vypadal jako sedlo, jako kolébka. I přes svůj podivný tvar však ostrov za celou dobu nedostal žádné oficiální jméno, ležel prostě tak daleko na severu, že nikomu nestálo za námahu přepisovat kvůli němu mapy. Tady končil veškerý známý svět, co bylo za ním, nebylo třeba zkoumat, jen bláznivec by přemýšlel co je dál za ním. A přece tu teď jeden takový bláznivec stál, a přemýšlel, co se skrývá za temným horizontem, za hranicí moře tam daleko na západě. Co se skrývá za temnými útesy západního ostrova, tak bizarně zakotveného na potemnělém horizontu?
Vrcholek ostrova nyní zahalila nízko visící mračna, temná jako eben. Moře u jeho paty nyní potěmnělo jako tuže, jen nebe na horizontu mezi nimi hořelo bílým jasem zapadajícího slunce. Zdálo se, že z těžkých mračen se spustil liják. Obrysy ostrova se rozpily jakoby přes ně někdo přejel mokrým štětcem. Za chvíli bylo jasné, že nad ostrovem zuří skutečná průtrž mračen. Z oceánu čnící hmota ostrova přitahovala mračna z celého okolí, takže bylo jasné, že ostrov je po většinu roku bičován dešti a zahalen mraky. Bylo to skutečné království deště, bouřné deštivé pobřeží, a vzhledem k odloučenosti a truchlivosti svých kulis působilo dojmem, že to co na něj dopadá, není déšť ale slzy.
Poutník hleděl za horizont; přímo proti pobřeží na západě právě zapadalo slunce do vln oceánu a zbarvovalo nebe do nachu, více na sever trčel k nebi němý ostrov, téměř pohřbený mračny a zčernalý proudy vod, které se v jeho blízkosti lily z nebes v nekonečných proudech. Nehybnou kulisu dalekého horizontu náhle narušilo cosi dole na pobřeží pod majákem. Pohlédl dolů do stínem potemnělé hloubky pod sebou a tu v malé zátoce, která tišila vlny oceánu, spatřil, jak se náhle něco pohnulo. Ke svému překvapení zjistil, že se tam na vlnách houpe celkem velký člun, přivázaný k dřevěné podpěře krátkého mola. Jakoby mu štěstěna dávala znamení, že pokud došel až sem, musí se vydat ještě dál, dál k ostrovu na obzoru a pak na otevřené moře. Hnán tou podivnou silou, která ho hnala už tři měsíce, seběhl z útesů do zátoky a stanul na molu. Temné moře se vzdouvalo, jakoby ho volalo, jakoby ho lákalo, aby se vydal na jeho širé pláně, vstříc dálkám a tajemstvím ukrytým za nimi. Ještě nikdy nezažil tak podivný, niterná a nutkavý pocit něco konkrétního udělat. Váhal jen okamžik, pohlédl vzhůru k majáku, čnícím teď nad jeho hlavou, potom se otočil, skočil do člunu a odvázal jej. Pár mocných máchnutí pádly a mořský proud už unášel tu malou skořápku do vln oceánu. Moře se divoce vzdouvalo, ale čím dále od pobřeží se člun dostával, tím byly vlny klidnější, byť byly jejich vrcholy stále vyšší. Ale jejich strmost se zmenšovala a půl míle od pobřeží už se moře vzdouvalo jen nahoru a dolů, žádný jiný pohyb nebyl cítit.
Pobřeží se nyní vzdálilo natolik, že předměty na něm působily jako miniaturní dílky stavebnice pro děti. Obzor na východě potemněl ještě více a v příštích okamžicích zmizel v temnotě soumraku. Přicházela noc, a teprve nyní si poutník uvědomil, že vyrazit na moře na noc asi nebyl ten nejlepší nápad. Ale nic už se nedalo dělat, mořské proudy hnaly člun podél pobřeží a pomalu ho táhly k osamocenému ostrovu, který se nyní díky své blízkosti tyčil ještě zlověstněji a bezútěšněji než prve. Bylo jasné, že proud je v těchto místech tak silný, že by mu ani sto mužů s pádly nebylo schopno vzdorovat silou svých paží. Nedalo se dělat nic jiného, než odevzdat se do rukou oceánu a čekat, co přichystá.
Člun se houpal na temné hladině a jeho lodivod si náhle uvědomil, že jej proudy ženou přímo do bouře, zmítající se u ostrova. Podle tmavnoucího nebe na západě si rovněž uvědomil, že do bouře dorazí právě v okamžiku, kdy nastane noc. Jeho situace začínala být krajně nepříjemná, navíc se na ní nedalo vůbec nic změnit. Hleděl před sebe; asi míli od něj se tyčil temný masív, vyrůstající kolmo z rozbouřených vod oceánu. Půlil nyní obzor na dvě části, na západě nachovělo nebe a pod ním se ebenově černalo moře rovné jako položené zrcadlo, na severu se čerň moře slévala s černí útesů ostrova, takže to vypadalo, že celý širý svět se nachází jen na západ od člunu zmítajícího se na vlnách, směrem na sever jakoby žádný svět vůbec neexitoval, byla tu jen zdánlivé prázdná čerň nicoty. V příštích několika minutách ale slunce kleslo tak hluboko pod horizont, že také nebe na západě zčernalo a celý svět se ponořil do tmy. Síly zániku byly na dosah, ale byly skryty pod plášť noci. Osud se ukrýval tam někde ve tmě. Bylo více než jasné, že je jen otázkou času, kdy dopadne celou svou vahou na malý člun, ztracený v temnotách, a jeho jediného pasažéra, aby je oba smetl z povrchu zemského. Ale stalo se něco nečekaného, protože náhle bleskl tmou jasný paprsek a ozářil hrozivou kulisu drtivě se tyčící jen co by člověk kamenem dohodil. Poutník se otočil, protože si myslel, že to paprsek majáku rozřízl tmu, ale ke svému úžasu spatřil, jak zpoza mračen za ním vychází obrovský bílý měsíc. Znovu se otočil, právě v čas, aby spatřil, že sotva na dosah od něj se z vod oceánu zvedá strmící útes děsivého ostrova, ztrácející se kdesi nahoře v mracích. V ten samý okamžik na něj dopadly první kapky deště, aby se v příštích vteřinách rozpoutala přímo biblická potopa. Proudy vod ho doslova srazily na dno člunu a v okamžiku bylo ve člunu po kotníky vody. Začal ji dlaněmi zuřivě vylévat, ale pak si uvědomil, že se v každé vteřině musí roztříštit o skaliska. Zvedl hlavu, ale tu spatřil, že proud jej nežene vstříc útesům, ale spíše podél nich. Míhaly se kolem něj přímo závratnou rychlostí, dokonce i vlny se uklidnily, když je žádná síla nehnala proti temné hradbě, ale jen je tlačila podél ní.
Zdálo se to jako věčnost, ale náhle se břeh začal vzdalovat, a s tím se také zdálo, že se člun pohybuje stále pomaleji. Netrvalo dlouho a celý ostrov se počal rychle vzdalovat. Déšť ustával, moře se uklidňovalo. Člun nechal bouřný ostrov za sebou, ale vězel nyní téměř celý pod vodou. Bylo třeba rychle jednat, jinak hrozilo jeho potopení. Poutník tedy začal, jak nejrychleji uměl, vylévat vodu přes okraj člunu zpátky do moře. Bylo to pomalé a vyčerpávající, ale bylo to nezbytné. Konečně ubylo vody ve člunu do té míry, že zvedl svůj čumák vysoko nad vzdouvající se vlny, a nehrozilo již, že natečou dovnitř. Usedl zpět na sedátko a ohlél se. Několik mil za jeho zády trčel z moře ostrov, z jedné strany ozářený obrovským měsícem, z druhé ponořený ve tmě, ale tím, jak měsíční paprsky ozařovaly lesklou hladinu oceánu, vrhal na ní ostrov na své temné straně gigantický stín, takže se zdálo, že místo oceánu je tu jen obří černá díra, propadající se někam do středu země. Ostrov se pomalu zmenšoval a proudy unášely člun dál a dál na otevřený oceán. Schoulil se v zadní části, kde bylo díky vyvýšenému místu nejméně vody a zavřel oči. Začínala nejdelší noc jeho života. Hnán mořskými proudy neznámo kam, bez zásob jídla a pitné vody, to byla situace téměř fatální. Nezbývalo než pokusít se trochu prospat, nabrat síly a doufat, že nadcházející ráno nabídne naději a možnost nějak vyřešit patálii, do které se tak bláznivě dostal a která hrozila stát se tím posledním, co na tomto světě zažije. Nechápal, co jej celou dobu hnalo přes půl známého světa do těchto Bohem zapomenutých končin. Vyčerpání jej pomalu začínalo přemáhat, monotonní pohupování člunu přicházející spánek jen urychlilo. Vše se mu slilo do tichého šumění a náhle ztratil veškerou svou váhu i cit a propadl se do nicoty.
Procitl. Okamžitě si uvědomil, že se probudil ze snu. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, kde je. A to uvědomění ho naplnilo hrůzou. Posadil se ve člunu. Bylo asi půl hodiny po úsvitu nebo před soumrakem, netušil totiž, jak dlouho spal. Kolem něj se, kam jen oko dohlédlo, rozprostíralo nepřátelské moře. Seděl tu na dně člunu hladový, žíznivý a vyčerpaný, a znovu na něj dolehla bezvýchodnost jeho situace. Jeho loď se před třemi dny dostala do bouře a šla ke dnu. On se zachránil v malém člunu, který v poslední chvíli spustil na vodu. Už tři dny je mu jediným pevným bodem na vzdouvajícím se oceánu. Chatrným, o to více blízkým. Začínal mu tedy čtvrtý den, a on sám cítil, že právě ten čtvrtý může být tím posledním. Moře kolem něj vypadalo úplně stejně jako předcházející tři dny, nic nenasvědčovalo tomu, že by se někde na obzoru měla zjevit nějaká pevnina.
Moře se klidně a soustavně vlnilo, vlny pohupovaly s člunem ze strany na stranu. Slunce na obloze počalo stoupat, začínal tedy nový den. Strávil ho celý v rezignovaném, odevzdaném čekání na něco, na cokoli. Ale bylo to čekání bez sebemenší špetky naděje. Bylo mu jasné, že jej mořské proudy musely zanést daleko na moře, pevnina byla v nedohlednu, za současné situace byla dokonce nedosažitelná více než sluneční kotouč na obloze, který ač daleko, svými paprsky svou přítomnost dokazoval více než zřetelně. Utekly dlouhé, nekonečné hodiny. Slunce už zase stálo nad obzorem, končil čtvrtý den. Cítil, že na to, aby se dočkal pátého, mu už nezbyde sil. Začínal se smiřovat s tím, že je před ním poslední noc jeho života.
Jak tak ale přestával přemýšlet o svém osudu, náhle si uvědomil, že se něco změnilo. Slunce už téměř leželo na vodní hladině, vykoukl zpoza trupu člunu a zadíval se do jeho oranžového světla. Moře teď bylo nezvykle klidné. Ještě vhodnější slovo než nezvykle by možná bylo nepřirozeně. Hleděl na vodní hladinu kolem sebe a nechápal, co se to dějě. Veškeré vlnění ustalo, kolem něj se rozlévala téměř nehybná masa vody, jakoby svůj člun zaparkoval uprostřed obyčejného jezera. Skutečně, vodní hladina byla rovná jako zrcadlo. Ta nehybnost mu naháněla hrůzu. Na jakém podivném místě se to ocitl? Slunce se dotklo vodní hladiny a během několika málo okamžiků pod ní zmizelo, jakoby vstoupilo do zrcadla, které tu teď místo oceánu leželo rozprostřené od horizontu k horizontu. Obzor opět prodělal obvyklou změnu, kdy se z umírajícího dne rodí nová noc, prošel všemi stádii té temné palety barev, a celý svět se zase ponořil do tmy.
Bylo to podivné, bizarní, strašidelné. Zdálo se, že místo reálného světa je tu místo něj najednou jakási podivná, snová kulisa. A skutečně, místo nebe jakoby visely dlouhé ebenově černé závěsy, místo vodní hladiny jakoby tu bylo jeviště, jeviště s kulisami divadla tak podivného, že z toho kusu šel mráz po zádech. Přikrčil se ve své loďce a hleděl do tmy obklopující ho ze všech stran jako projekce v panoramatickém kině. Strachem se ani nehýbal, nevěřícně mžoural do tmy, čekaje, že se probudí z noční můry. Náhle celou scenérii prořízlo světlo. Trhl sebou a otočil se. To co spatřil, působilo jako výjev z nějakého fantatického románu. Za jeho zády, vysoko nad ním, blikalo v temnotě v pomalých záblescích bílé světlo. Vracelo se v pravidelných, téměř hypnotických intervalech. Chvíli na to zjevení užasle hleděl, teprve pak si uvědomil, na co se to dívá. Seděl v člunu, který se už zase zmítal na vlnách, a nad ním se ze tmy k nebi tyčil maják. Mlčenlivě posílal do temnoty své spásné záblesky. Zdálo se, že je zachráněn. Postavil se ve člunu a děkovně natáhl ruce ke stavbě, která se tu zničeho nic zjevila ze tmy. Ucukl. Proč jen ho při pohledu na tu podivnou přízračnou stavbu přepadl ten podivný tížívý pocit?
16. března 2015 / ++