Eben a slonovina
Co svět je světem, alespoň tak mi to tehdy připadalo, táhla se naším městem Kaštanová ulice. Nenašli byste tišší a klidnější místo, než byla tahle Kaštanová ulice se svými malebnými domky, vždy udržovanými předzáhradkami a alejí starých rezavých kaštanů, příkře stoupající od Stříbrného jezera v mlhou zalitém údolí k Bílým horám, jejichž zvlněné vrcholky se na horizontu za městem ztrácely v ranním oparu nebo naopak vystupovaly ve večerním stínu nad krajinou jako temně modrá hradba konce světa. A skutečně, dnes mi to připadá, že svět končil tam za těmi horami a nikdo z města je nikdy nepřekročil. A na konci té ulice jsem jednoho dne objevil zahradu, která navždy změnila svět jednoho malého kluka.
Byla to stará stinná zahrada, uvězněná mezi zástavbou natěsno postavených starých domů, mačkajících se mezi úzkými spletitými uličkami, velká asi 30 na 50 metrů. Budovy přiléhaly až těsně k ní, šplhaly z jejích zarostlých konců k nebesům a obestupovaly ji tak neprodyšně, že ani v pravé poledne sem nedopadlo mnoho slunečních paprsků. Nikdo si už nedokázal vzpomenout, jaký byl její původní smysl, jestli patřila k některému ze zdejších domů, a proč vlastně na tomto místě ten malý kus zeleně vznikl a udržel se, ačkoli celá zdejší čtvrť byla doslova zahuštěna jedním domem tlačícím se na druhém. Ta zahrada tu prostě byla a byla tu co si lidé pamatují. Ale to nejpozoruhodnější na ní bylo to, že k ní prakticky chyběl jakýkoli přístup. Po celém svém obvodu byla obestavěna okolními domy, ty do ní otevíraly svá okna, ale ani z jednoho z nich do ní nevedly jedny jediné dvěře. Byla tu na dosah a přece byla nedostižná, pokud jste tedy nechtěli skákat do zahrady z oken v prvním patře, nebo sem lézt malými okny vedoucími ze zatuchlých sklepních prostor. Většina návštěvníků vůbec neměla šanci dozvědět se o její existenci, tedy až do okamžiku, kdy by zabloudili do některého z bytů v domech, které ji tak tajuplně obestupovaly a chránily před vnějším světem. Na ty z mála, kteří ji z oken okolních domů mohli poprvé spatřit, působila jako tajuplné zjevení. Hleděli do její potemnělé zelené hloubky pod sebou a nechápali, odkud se tu tak náhle vzala. Bylo to jednoduše místo tak podivné, že i nejjednodušší lidé na okamžik pohlédli do jejího stínu a zasnili se nad místem, které tu ztraceno a zapomenuto leželo před nimi a na okamžik jim odkrylo svou tajemnou existenci.
Byla to spousta let nazpět, uprostřed barevného podzimu, který byl ten rok neobvykle teplý a suchý. Bylo mi sotva sedm let, a tehdy jsem tu zahradu spatřil poprvé. Ačkoli jsem ji pak navštívil ještě několikrát, už nikdy jsem zazažil to, co během své první, tak nečekané návštěvy. Někteří namítnou, že je to pochopitelné, protože se jednalo o snový přelud malého chlapce, o výmysl rozjiveného dítěte, které uteklo z reálného světa dospělých, aby si vysnilo a vyčarovalo svět svůj, vlastní a pohádkový. Ale já vím; stejně tak jako teď vím, že sedím tady nad kusem bílého papíru, na nějž začínám řádek po řádku skládat ten příběh; že to co jsem našel tam za tím rudým závěsem, bylo skutečné, byť se tomu mozek příčí uvěřit. A musel jsem to zažít právě jako dítě, protože dnes už bych tomu neuvěřil, omlouval bych to snem, vizí nebo prostě čímkoli jiným. Protože dospělí odmítají věci a zážitky, které nejsou schopni uchopit a obsáhnout znalostmi svého rozumu.
Bylo už pozdní odpoledne, slunce se pomalu sklánělo k obzoru, když jsem dopadl do zeleného pralesa té začarované zahrady. Bylo to poprvé, kdy jsem ji spatřil. Hráli jsme s kamarády na schovávanou, a já se zatoulal příliš hluboko do spleti uliček a chodeb zdejších domů. Ztratil jsem se, a tak jsem probíhal opuštěné chodby, schodiště a místnosti, a najednou jsem se ocitl na balkoně bez zábradlí, a přede mnou se objevila ta zelená oáza. Bylo to tak nečekané, že se mi na okamžik zamotala hlava. Bylo to skoro, jako když jdete pouští a najednou se za jednou z písečných dun vynoří jezero. Koukal jsem na tu ve stínu utopenou oázu zeleně v těch stísněných rozpadajících se zdech a samým úžasem jsem zapomněl, že balkon, na kterém stojím, nemá zábradlí. V příštím okamžiku už jsem ležel ve vysoké a husté trávě o několik stop níže. Nic se mi nestalo, zeleň dokonale zbrzdila můj pád, vyskočil jsem na nohy a vyděšeně se rozhlížel kolem sebe, uvažujíc, jak se dostat zase zpět na balkon, potažmo ven z této pasti. Všude kolem mě se zvedaly němé hradby polorozpadlých domů a zdálo se, že cesta ven nevede žádná. Začal jsem se bát. Moje dobrodružství mělo právě začít.
Prodíral jsem se tím cizím zeleným strašidelným místem a postupně obešel celý jeho obvod, ale nenašel jsem jediné dveře, které by z něj vedly zpět do mého světa. Okna a balkony v prvním patře byly příliš vysoko, pro chlapce mé výšky byly nedosažitelné. Jediné, v čem tkvěla naděje úniku, byla sklepní okna, zarostlá travou. Představa, že vlezu někam do temného podzemí těch starých barabizen mě vůbec nelákala, ale bylo mi jasné, že pokud z tohoto místa vede nějaká cesta, jinudy nepovede, alespoň ne pro mě. A tak jsem postupně znovu obešel celou zahradu a nakoukl do všech oken. Nakonec jsem sebral všechnu odvahu a do jednoho z nich pomalu stčil hlavu. Bylo tu šero, vzuch čpěl zatuchlostí a něčím strašidelným. Ucukl jsem, ale pak jsem hlavu zanořil do temnoty ještě víc. Vykřikl jsem, temnota mi odpovídala ozvěnou meho vlastního hlasu, který se lámal a odrážel od spleti chodeb, které jsem v té tmě mohl jen tušit. Nic nebo nikdo mi nedopovědělo, zdálo se, že sklepení jsou pustá a bezpečná. Ještě jednou jsem vykoukl ven do zarostlé zahrady a pak už jsem opatrně seskočil do sklepního okna.
Ocitl jsem se v přítmí dlouhé chodby, která vypadala přesně tak, jak jsem si v tu chvíli myslel, že vypadá stašidelný hrad všech příšer, co jich svět zná. Opatrně a pomalu jsem se vydal tou chodbou vstříc temnotě. Nebudu zdržovat popisováním atmosféry, která tehdy v té chodbě panovala, ani pocitů, které mě pronásledovaly ve snech ještě v dobách, kdy už jsem dávno odrostl a chodil za děvčaty. Byla to mimořádně strašidelná zkušenost, ale smyslem mého vyprávění není popisovat vám hrůzy, které v těch temných chodbách musela prožívat má dětská dušička, ale událost, která následovala poté.
Netrvalo dlouho a já se ke svému překvapení ocitl v místnosti, do které odněkud shora pronikala trocha rozptýleného světla. Stačil jen okamžik a já poznal, že stojím v malém starém kině. V několika řadách za sebou tu stály řady sdadel, které tu v tichu a tmě trouchnivěly osamoceně snad celé dekády. Čalounění sedadel už dávno vzalo za své, mrtvolné řady dnes nehostily žádné diváky, ale nebylo těžké představit si na nich duše mrtvých, jak se tu scházejí a promítají si černobílé filmy z doby, kdy ještě chodily po druhém břehu Styxu.
To místo bylo tak podivné, tak zvláštní, že ze mě okamžitě spadl veškerý strach a nahradilo ho to neklidné vzrušení, vzrušení chlapce na dobyvatelské výpravě, při níž právě narazil na mapu k pokladu. Prošel jsem mezi dvěma řadami sedadel jako mezi náhrobními kameny a po mírných schůdcích sestoupil až k travou zarostlému pódiu. Vyskočil jsem na něj a prošel až dozadu. Tady visely ze stropu těžké, temně rudé závěsy, jakási opona, která oddělovala dva světy, svět diváků a herců od světa, kde se z herců stávají normální lidé, ale který je divákům, těm před oponou skryt. Poodhrnul jsem ho a ocitl se v uličce, která prakticky hned přiléhala k pódiu. Vydal jsem se po ní a po několika krocích došel ke schodům, které mě zavedly ještě hlouběji do podzemí. A tady jsem v jedné místnosti objevil hotový ráj, nebo spíše, chlapecky řečeno, komntatu s pokladem. Byla to šatna, zpustlá a špinavá, ale artefakty, které jsem v ní našel, by vydaly na dvě pohádková království. Polovina byly herecké rekvizity, druhá polovina pak věci patřící spíše do cirkusu. Byla tu spousta starodávných panenek, loutek a maňásků, na podstavcích ležely nepřeberné paruky, po stěnách a skříních visely roztodivné kostýmy, byl tu děsivý šašek v životní velikosti, vyfouknutý nafukovací slon, houpací poník, karusel, a další a další bizarní věci. Prošel jsem celou šatnu tam i zpátky a teprve potom si všiml velkého zdobeného zrcadla, opřeného o starou skříň. Zprvu jsem mu nevěnoval pozornost, ale když jsem po chvíli došel až k němu, něco mě na něm zarazilo a tak jsem přistoupil a pohlédl do něj.
Zdálo se, že v šeru rozpoznávám svou postavu, ale pozadí v zrcadle se neshodovalo s tím, co bych v něm měl vidět se odrážet. Natáhl jsem ruku a okamžitě jsem ucukl. Můj obraz byl rázem ten tam a ruka hmátla v prázdnu. Ze zrcadla zbyl jen rám, postříbřená skleněná výplň chyběla. A v otvoru, který tu zbyl, se cosi bělalo a přicházel odtud podivný zvuk, jako když přiložíte ucho k mušli. Nevím už, co mě to napadlo, ale zvedl jsem nohu a vsunul ji do té díry před sebou, a v okamžiku jsem se ocitl na druhé straně zrcadla. K mému úžasu jsem se neocitl na jeho druhé straně, nebyla tu žádná stará skříň ani další místnost, stál jsem v úplně jiném, cizím světě a ten můj, ze kterého jsem právě vstoupil, zrcadlil se jen jako odraz v zrcadle při pohledu z druhé strany. Na okamžik jsem zaváhal, ale pak jsem nechal starý svět za svými zády a vykročil do toho nového, který se tu přede mnou náhle otevřel.
Ušel jsem pár kroků a obrysy předmětů vystoupily, krajina se rozjasnila a já spatřil, že stojím na mořském břehu, na dlouhé a liduprázdné pláži. Přede mnou se rozléval temný a podivně šumící oceán. Za mými zády se zvedaly břehy zarostlé hustými trsy divoké trávy, nalevo i napravo otevírala se nekonečná písčitá pláž. Daleko napravo se na vyvýšeném místě, porostlém tou divokou trávou, rýsoval bílý maják, osamoceně stojící v té zapomenuté, ztracené krajině beze jména jako němý hlídač. Vše kolem mělo podivný kovově šedivý odstín, jen moře se černalo jako tuž. Daleko na obzoru se tyčil nějaký podivný ostrov nebo snad jen kus skály trčící z temných rozbouřených vod. Od moře vál podivný, těžký vitr a mě se náhle sevřelo srdce nějakým podivným, tížívým bolem, hořkým a mučivým, s pachutí nebezpečí či výstrahy. Na nebi nad mořem plula zlověstná mračna a ovzduší bylo naplněno černí. Jakoby vítr s sebou z moře přinášel něco fatálního, něco temného, něco zkázonosného. Celá scenérie jakoby vykřikovala jediné slovo - varování! Vítr záhuby mi čechral vlasy a já tam tak stál v tom podivném šedivém světě a v jediné vteřině jsem dospěl.
Potom jsem vykročil k oceánu a došel až na jeho okraj. Ebenově černé vlny se přelévaly a tříštily u mých nohou a já náhle spatřil, že kus ode mě lěží v písku skleněná láhev a v ní se něco bělá. Doběhl jsem k ní a vysvobodil ji z vln. Uvnitř se bělal dopis. Nedalo mi příliš námahy láhev odzátkovat a již jsem svíral těch několik bělostných stránek v rukou. Usadil jsem se přímo tam na mořském břehu, kousek od těch ebenových vln přelévajích se jna přes druhou a četl vzkaz z láhve.
II.
17. května
Nebe na horizontu světélkuje podivnou září a oceán se zdá temnější než kdykoli předtím. Končí další nekonečný den. Jsem na moři třeti týden a osmý den bez přítomnosti jekékoli lidské bytosti, která by se mnou sdílela ty šedivé dny na hladině tohoto zapomenutého oceánu, těchto pochmurných končin. Před devíti dny se naše loď dostala do bouře a během ní zmizela z paluby celá posádka. Ten večer mi bylo špatně, strašlivě špatně. Loď se zmítala na vzbouřeném moři a házela sebou z jedné strany na druhou. Choulil jsem se na své palandě v kajutě a přál si, abych raději upadl do mdlob. Ale žaludek mi v těle prováděl takové psí kusy, že jsem nebyl schopen zamhouřit oči, protože se svět kolem mě roztočil ještě zběsileji. Poslední co si pamatuji, je okamžik, kdy jsem vstal z postele a chtěl si dojít na taoletu. Prudký poryv lodi mnou ale vší silou mrštil proti stěně kajuty, a já na ni narazil hlavou tak prudce, že jsem okamžitě upadl do bezvědomí. Netuším, jak dlouho jsem byl mimo sebe, ale loď se již klidně pohupovala na hladině. S třeštěním hlavy jsem opustil kajutu a vyšel na palubu. Loď byla v žalostném stavu, ale zdálo se, že potopení ji nehrozí. Prošel jsem celou palubu, podpalubí, nahlédl do všech kajut i skladišť, ale od toho večera jsem nikoho z posádky již nespatřil. V kapitánově kajutě jsem objevil jeho papouška Nera. Nemá mě rád a já jeho. Ale je to jediná živá bytost, která se mnou sdílí tenhle přízračný koráb.
18. května
Moře je klidné. Počasí je stálé, vytvrvalý vítr žene můj bludný koráb dál na západ. Dnes jsem sešel do kapitánovy kajuty a nakrmil jsem Nera. Od té bouře je jako vyměněný, dokonce se mi zdá, že je rád, když mě vidí. Neměl jsem to srdce nechat ho tam dole chcípnout, už jen proto, že nikoho kromě něj tady nemám.
19. května
První dny jsem panikařil a neustále přemýšlel, jak se z téhle situace dostat, ale cítím, že v posledních dnech mě zmáhá apatie. Zásob jídla je na lodi dost, loď je v uspokojivém stavu, takže okamžité záhuby se bát nemusím. Plachtoví i kormidlo jsou zničeny, ale sám bych loď stejně nebyl schopný řídit, nezbývá tedy než se nechat unášet napříč oceánem a doufat v záchranu v podobě jiné lodi nebo pevniny.
20. května
Žádná změna, není co psát. Moře stále klidné. Nero se zdá být stále přátelštější.
24. května
Dnes jsem Nera poprvé pustil z klece. Stejně nemá kam uletět. Chvíli kroužil po kajutě, ale pak vyletěl ven. Vyšel jsem za ním na palubu a sledoval, jak se snaží uletět. Ale je to zatraceně chytrá potvora, velice brzy mu došlo, že nemá kam by letěl. Po několika obletech lodi se vrátil a zůstal sedět na brlení na přídi. Nechal jsem ho tam a šel jsem do kuchyně, a když jsem se vrátil, brlení bylo prázdné. Sešel jsem do kapitánovy kajuty a Nero seděl v otevřené kleci a díval se na mě. Tak už i on pochopil, že jsme tu zbyli jen on mě a já jemu.
26. května
Nero se teď chová, jako bychom byli od počátku přátelé. Dokonce už mi, stejně jako kapitánovi, občas sedne na rameni. Když to udělal poprvé, málem jsem se po něm ohnal, protože jsem to nečekal. Ale těď už jsme si na sebe zvykli a popravdě, začínám mít toho vypelichaného ptáka opravdu rád. Nebe je pořád klidné, na nebi ani mráček, teplota konstantní. Spíme na palubě, je to daleko příjemnější než dýchat ten zatuchlý vzduch tam dole v podpalubí.
28. května
Dnes mírná změna. Oceán je klidnější než kdy jindy, ale na nebi se udělal takový podivný šedivý opar. Nera jsem ráno našel v kajutě v kleci, na palubu se mu dnes vůbec nechtělo. Zdá se mi, že moře se téměř nevzdouvá, zdá se, jakoby usnulo.
29. května
Něco se děje. Moře se téměř nehýbe a vše kolem ztichlo. Je už večer, stojím na přídi a hledím k obzoru na zapadající slunce. Končí starý den a já se děsím, co přinese ten nový.
30. května
V jakých děsivých končinách jsme se to ocitli? Moře se přestalo hýbat, vodní hladina je nyní klidná a rovná jako deska. Občas mám chuť opustit loď a vykročit po hladině k obzoru. Zá se mi, že bych jako Ježíš přešel tu děsivou vodní planinu, tak pevným dojmem působí. V těchto krajích se neozývá jediný zvuk, jediný hlas vln, větru nebo ozvěna ševelu křídel ptáků. Bojím se promluvit, děsím se, že bych neuslyšel ani svůj vlastní hlas a pak, obávám se, by mě přemohla hrůza a zmocnilo se mě šílenství. Zbývá se jen v duchu modlit.
31. května
Pták v podpalubí zešílel. Nepoznává mě a když vejdu dovnitř, dělá, že mě nevidí. Pořád jen hledí na jednu starou mapu, visící na zdi. Začínám se ho bát, zamkl jsem ho dole v kapitánově kajutě. Neodvažuji se na palubu, asi si dnes v noci ustelu v jedné z kajut. Jakoby tam venku číhalo něco cizího, děsivého.
2. června
Co se stalo včera si nepamatuju. Co se stalo dnes, zaznamenávám na tento papír a stejně tak jsem se pokusil zaznamenat i to, co se od mého ztroskotání událo doposavaď.
Probudil jsem se a nic si nepamatoval. Chvíli jsem bojoval s vlastní pamětí, ale potom jsem vyšel na palubu. Loď vězela v mlze, neproniknutelné, husté, všeobklopující mlze. Netuším, jestli jsme jí pluli nebo v ní jen stáli, ale bylo to tak podivné a děsivé, že jsem v té mlze stál na přídi jako socha a neodvažoval se udělat jediný krok. Nevím, jak dlouho jsem tam tak stál, protože další vzpomínku už mám na okamžik, kdy se mlha téměř rozptýlila. Hleděl jsem před sebe a opět poznával hladinu moře, černající se mezi cáry mlhy.
A potom se to stalo. Z oparu na obzoru se pomalu počal vynořovat obrys pevniny, ale čím přesnější kontury získaval, tím fantastičtější se zdál. Blížil jsem se k podivnému ostrovu, který strmě čněl z vodních hlubin k nebi, a svým tvarem připomínal umrlčí lebku. Hleděl jsem před sebe v němém úžasu a skutečně, to co se přede mnou vynořilo z šedavých mlh byl ostrov ve tvaru lidské lebky. Hleděl jsem na řadu odhalených zubů, na chybějící chrupavku nosu, na díry po očích. Hleděl jsem na děsivý přízrak, který tu přede mnou stál jen tak v poledním slunci. A teprve potom jsem si uvědomil, že ostrov na který hledím, je jen gigantický chumel naplavených dřevěných tosek ztroskotaných lodí rozesetých po hladině přede mnou. Kolem ostrova, kam jen oko dohlédlo, viděl jsem jich nyní desítky, ba možná stovky, stovky lodí, které uvízly na mělčinách kolem ostrova a ležely tu v podivných a bizarních pozicích, většinou nakloněné na bocích, jako na velkém lodním pohřebišti. Jejich holé a zpřelámané stožáry, jejich proražené trupy a rozlámaná brlení působila neskutečně skličujícím dojmem. Bylo to snové pohřebiště lodí, moře vraků, ostrov zkázy a zmaru. Některé lodě ještě z posledního odolávaly vlnám, ale z většiny z nich již zbyly jen trosky. A kolik jich leželo na dně oceánu, jsem se ani neodvažoval domýšlet. Jejich dřevěné pozůstatky tu vlny natlačily jednu na druhou, a ač se to zdálo nemožné, vytvořily tento bizarní ostrov. Zdálo se nemožné, že by to celé bylo jen hříčkou přírody a přece jiné vysvětlení se zdálo být ještě šílenějším.
Má loď plula pozvolna vstříc děsivé té výspě a já pochopil, že i ji čeká stejný osud, který tu byl popsán všemi těmi vraky, spočívajícími v dosahu stínu té nevelké země zkázy. Jak jsme se blížili ke gigantické lebce, proplouvali jsme mezi jednotlivými vraky a úděsnost toho místa působila téměř až hypnotizujícím dojmem. Míjeli jsme trosky těch prokletých korábů a já přemýšlel, kolik jich tu asi leží. Zároveň se na mysl vtírala myšlenka, kolik lidských bytostí stále čeká na návrat jejich posádek. Posádek, které odpluly na širá moře, a už o nich nikdo víc neslyšel. Kdyby jen mohli tušit, kde skončili jejich drazí, na jakém místě tu všichni mlčenlivě spočívají.
Loď prudce skočila, příď se zvedla, pak se v podivném záškubu naklonila na jednu stranu a v zápětí se celá rozlomila na několik kusů. Ocitl jsem se ve vodě. Ještě jsem spatřil, jak z trupu lodi vylétá ten šílený pták a mizí někde nad ostrovem. Rozloučil jsem se se životem, zavřel oči a chtěl čekat na fyzický i duševní zánik, ale pud sebezáchovy zvítezil a něco hluboko uvnitř mě mě přinutilo plavat. Netrvalo dlouho, a podařilo se mi dosáhnout břehu a vyškrábat se na něj. Stál jsem na samém okraji dřevěného ostrova a hleděl do děsivé tváře umrlce nade mnou.
Pohled na pohřebiště lodí z druhé strany směrem na moře nepůsobil tak děsivě, jako když se nad nimi tyčila hrozivá lebka. Vydrápal jsem se na první vyšší místo a hleděl na tu spoušť pode mnou. Ač se ostrov z dálky zdál jako dílo nějaké myslící bytosti, poznal jsem nyní, že se opravdu jedná jen o neuvěřitelně seskládanou haldu dřevěného smetí, které zcela náhodně vytvořilo tvar podoby lidské lebky. Hleděl jsem nad sebe na masy rozlámaných, do sebe zaklesnutých kusů dřevěných pozůstatků trupů lidí, větvoví, brlení, sudů, vybavení kajut a vůbec všeho možného a snažil se pochopit, jak to vše spolu drží pohromadě. Co je tohle za prokleté místo? A je v dosahu nějaká pevnina? A tehdy mě napadla spásná myšlenka, a sice vyšplhat až na samotný vrchol té lebky a z jejího nejvyššího bodu pohlédnout za okraj oceánu, nespatřím-li nějakou zemi. A tak jsem začal šplhat po jednotlivých kusech dřev stále výš a výš. Trvalo slabou půlhodinku dostat se mezi hrozivě trčící se tesáky toho dřevěného monstra, o chvíli později už jsem prolézal dírou v místech, kde u živých lidí trčí nos a netrvalo dlouho a skrze oční důlky jsem se vyškrábal do samého středu ostrova. Moře se mi teď ztratilo z dohledu a já postupoval nitrem jakousi jeskyní kolmo nahoru. Konečně jsem byl téměř pod vrcholem, když se přihodilo něco, co jsem nečekal a co mě zaskočilo ještě více než samotná umrlčí lebka, ač se zdá nemožné, aby člověk po takového zkušenosti narazil na ještě bizarnější věc. Ale stalo se a já jsem v němém úžasu hleděl nad sebe. Stál jsem těsně pod vrcholem, kousek nade mnou už byly jen mraky, ale z těch mraků sem dolů visel dlouhý provaz a v několika spirálových ohybech spočíval na nejvyšším místě umrlcovy hlavy. Jako opařený jsem hleděl na tu věc, jak si tu jen tak visí z mraků a příznám se, na okamžik jsem skutečně čekal, kdy se probudím. Ale realita je občas asi opravdu podivnější než smyšlenka a nám nepřísluší vyvracet jednu jen proto, že nám nepasuje do druhé.
Usedl jsem na nejvyšším bodě ostrova a hleděl kolem sebe. Ale kam až mé oko dohlédlo, leskly se vody oceánu. Pohlédl jsem na provaz a tu mě napadla kacířská myšlenka. Co se skrývá na jeho druhém konci tam nad mraky? A stalo se to jen proto, aby ji hned v zápětí přebila jiná ještě silněji se vtírající. Jsem schopen vyšplhat po tom provazu nahoru a zjistit to? V příští minutě jsem už šplhal do neznáma v mracích nade mnou. Provazu nade mnou ubývalo a pode mnou naopak přibývalo, hloubka se prohlubovala, temeno lebky se vzdalovalo, až se zdálo, že je stejně nízko jako hladina oceánu. Byla to úděsná výška, ale mračna stále houstla a v několika příštích okamžicích jsem byl téměř jako ve vatě. A pak v následující vteřině jsem náhle ucítil svěží závan větru a nahmatal hranu světa, který tu ležel nade mnou. Přehoupl jsem se přes jeho okraj a stanul na rovné zemi, obklopené mlhou, která si tady vesele plula v mracích jako by pro ni vůbec neplatily fyzikální zákony.
Viděl jsem, že stojím na kraji nějakého města. Kolem stály budovy z bílého mramoru, které vypadaly jako kulisy nějakého antického města. Vydal jsem se tedy směrem do jejich středu, tam kde byly nejvyšší a nejhustěji postavené, a pečlivě si vše prohlížel, protože něco tak podivného člověk většinou jen tak nezažije. Konečně jsem došel na cosi, co vypadalo jako křižovatka ze čtř směrů. V jednom z jejich vrcholů seděl u zdi budovy muž v dlouhém bílém rouchu a vyhříval se ve slunečních paprscích. Došel jsem až k němu a promluvil na něj. Otevřel oči, pohlédl na mě a zdálo se, že je hodně překvapený. Jediné, na co se po chvíli zmohl, byla otázka, jak jsem se tam ocitl. Když jsem prstem ukazál směrem dolů, vyskočil na nohy a začal kolem sebe rozhazovat rukama.
"Tedy dá se odtud dostat dolů? Neuvěřitelné. Zatím nevím o nikom, komu by se to povedlo. Vy tedy přicházíte zdola? Něco tam tey musí existovat. To je skvělá zpráva.", a celý rozradostnělý mě začal objímat. Potom se zarazil, nasadil vážný výraz a opět usedl.
"Kde to vlastně jsem? A kdo jste Vy?", vyzvídal jsem teď pro změnu já od něj.
"Jste v našem ebenovo-slonovinovém městě. Ale odkud jste Vy? Vyprávějte, prosím. Co je tam dole? Odkud přicházíte, pane? Prosím."
Usedl jsem vedle toho muže a vypověděl mu svůj příběh. Poslouchal, sledoval každý pohyb mých rtů a neustále kroutil hlavou. Potom dlouze mlčel, načež pokýval hlavou a pousmál se.
"Jste na řadě.", podíval jsem se mu do očí.
"Já jsem prostý člověk, ale zavedu Vás za někým, kdo ví a zná i věci, které by nikdo jiný znát nemohl a raději ani neměl."
"Kdo je ten člověk?"
"Kat!"
A tak jsme vyrazili do středu toho podivného vznášejícího se města. Procházeli jsme mezi honosnými mramorovými chrámy, zářícími bělobou, která se na slunečních paprscích vpalovala do očí. A potom jsme dorazili před poměrně nízkou, mezi své vyšší kolegyně zasunutou budovu. Pod zdobeným vstupním portálem jsem z nápisů a značek na něm vytesaných pochopil, že vstupujeme do lázní. Ocitli jsme se v zešeřelém, v chladném tichu položeném sále. Míjeli jsme vysoké štíhlé sloupy, a na druhém konci toho průchodu do země ticha, jsme spatřili v rohu sedícího muže, ponořeného do tichých modliteb. Rozjímal tu skryt slunečním paprskům, a já pochopil, že se neodvažuje na denní světlo. Usedli jsme k němu a on po pár větách s mým průvodcem začal vyprávět příběh tak bizarní, že se mi ještě dnes zdá, že to byla jen surealistická skica načrtnutá výkřiky šílenství mého chorého mozku. Jako by na plátno načrtl černobílý příběh z knih starých učenců, vyprávěčů a malířů cizích, neznámých světů a zhmotnil je tu přede mnou v tom zešeřelém chrámu, v němž jsme ho vyrušili, když se před Bohem vyzpovídal ze svých hříchů.
III.
Po širém nebi plují bílé mraky jako němí svědkové příběhů starších, než je tento svět. Pod nimi leží černočerné moře, v jehož hlubinách jsou ty příběhy navždy ukryty. A protože mraky je neprozradí a hlubiny nevydají, můžeme jen věřit tomu, že se skutečně staly, protože důkaz o nich neexistuje. Tam kde jemnost pavučin odolá nejsilnějším větrům, stíny jsou nejprchavější a člověk člověka vnímá jako bytost vskutku božskou a dokonalou, tam začíná příběh, který končí v těchto zdech. Pod paprsky bílého slunce se v dávných dobách rozkládala říše, které nikde jinde nebylo rovno. Táhla se od obzoru k obzoru a byla tak rozlehlá, že zatímco jedna její část pomalu ulehala ke spánku s večerním soumrakem, druhá se již probouzela s ranními paprsky. V té říši nebylo stínů, a kde není stínů, není temnoty. Bohové tuto zemi stvořili k obrazu svému a protože to bylo vskutku dílo boží, bylo dokonalé v každém svém detailu i celku. Každá z bytostí, žijících v té zemi byla hodná boha, mohla před něj předstoupit a pokud byste oba spatřili stát vedle sebe před zrcadlem, nepoznali byste mezi nimi rozdíl, spatřili byste dokonalost samu, neboť tvůrce který nevytvoří dokonalý výtvor nemůže být dokonalý a stejně tak nedokonalý výtvor není hoden dokonalého stvořitele. Otázka proč by dokonalý stvořitel vytvářel záměrně nedokonalé bytosti je potom zcela absurdní, taková bytost by nebyla bohem, ale stvůrou, protože dokonalé bytosti by muselo být jasné, že stvořením nedokonalých bytostí by zažehla kolotoč utrpení. Avšak zde vedle sebe žily dokonalé bytosti, tvůrci a jejich výtvory a nic nenasvědčovalo tomu, že by svět měl někdy dospět do stádia, ve kterém ho známe dnes. Ale protože dnes jsme obklopeni temnotou, něco se od těch dob muselo změnit. A tady se dostáváme ke sledu událostí, o kterých chci dnes vyprávět.
Jednoho rána se lidé probudili do zcela proměněného světa, do světa, který je vyděsil natolik, že začali pochybovat o bozích a tím i sami o sobě. Probudili se do dne, ve kterém na ně z nebe shlíželo kromě bílého slunce, které je provázelo jejich životy co svět světem stojí, ještě temný větřelec, který tu hrozivě visel ve vzduchu. Po nebi putovalo s bílým sluncem také slunce černé, slunce temné jako tuž. A jeho paprsky jakoby pohlcovaly paprsky světla bílého. Když dopadly na zem, ponořily ji do stínu, přikryly ji hávem noci. Protože obě slunce putovala každé po jiné straně nebeské báně, stíny jejich paprsků dopadaly každý na jinou stranu. Tam kde dopadl paprsek bílého slunce, tak byla země zalita světlem. Za předměty, které mu stínily, pak vznikal temný stín, tak jak to všichni známe. Ale z druhé strany dopadaly paprsky temného slunce, a tam kam dopadly, zčernala země pod jejich podivným temným jasem a zmizela v temném stínu. Naopak na opačné straně, tam kam nedopadaly, vznikal stín, ale byl to stín jasnější než jas světla, takže v průměru celý svět potěmněl a zešedl, a vystouplé předměty nyní projektovaly dva stíny, jeden temný jako noc, druhý jasný jako den. A tato nečekaná fantastická změna přišla jako rána z čistého nebe, zničeho nic. Lidé netušili, co se to děje, a tak žačali hledat bohy, ale ti na jejich prosby a volání neodpovídali. To byla druhá a možná daleko fatálnější změna, na kterou nikdo nebyl připraven. Stvořitelé lidí zmizeli, místo nich tu na obloze viselo temné slunce a jeho paprsky změnily svět, tak jak ho všichni znali.
Lidé se ptali, co se to stalo? Jejich dokonalý svět, který se neměnil, který trval, plynul neměnným tempem od dokonalosti k dokonalosti, se nyní změnil. Trvalo dlouho, než si konečně lidé uvědomili, že změna neznamená konec příběhu, jen začátek nového. A tím dnem se začal příběh jejich neměnných životů měnit. Od okamžiku, kdy zmizeli bohové, začaly se události vyvíjet, měnit. Dvě slunce nyní obíhala pravidelně kolem té země a střídaly se tu čtyři období, podle toho, jestli z nebes planula obě slunce, slunce bílé, slunce černé nebo anopak ani jedno. Lidé pomalu zapomínali na bohy a v okamžiku, kdy přestali věřit na dobu, kdy z nebe svítilo jen jedno slunce, přesunuli bohy do pověr a pověstí. Uteklo spousty vody a na zemi se vystřídaly tisíce generací. A s poznatky všech těch generací najednou někoho napadlo pohlédnout přímo do obou sluncí, co by z nich vyčetl nového. A tak se stalo, že několik pozorovatelů došlo k poznání, že obě slunce se pstupně přibližují, že s každým oběhem se přibližují blíž a blíž jedno ke druhmu a že čím blíže jsou, tím rychleji se přibližují. A tehdy někdo pronesl o ticha otázku, která zůstala viset nad hlavami lidí jako ostří gilotíny. Co se stane, až se obě slunce potkají a splynou v jedno?
A tak se nejodvážnější z odvážných odhodlali, vyzdvihli jedno z měst k nebesům a vydali se pro odpověď na tu otázku. A protože tušili, že pokud se vydají k nebesům, mohou se setkat s bohy, vystavěli to město tak, aby bylo hodné jejich přijetí. Byly tu honosné paláce s prostornými ulicemi, byly tu skvělé domy, rozsahlé lázně, galerie a knihovny, zelené parky s fontánami a kašnami, velkolepá náměstí i dlouhá schodiště stoupající k bílým chrámům. Celé město planulo bílou barvou a zdálo se, že vše je připraveno. A tak se město vzneslo k nebesům a vydalo se hledat odpovědi. Ale zakrátko po započatí cesty se část jeho obyvatel začala ptát, proč je celé město vyvedeno v bílé, když nad ním svítí slunce dvě a nikdo neví, které zůstane na obloze svítit po oné apokalyptické kolizi, se kterou se počítalo. A ptali se čím dále hlasitěji a urputněji, až se jednoho dne sebrali a na druhé straně města žačali stavět město vlastní a celé vyvedené v barvě černé. A tak tu nyní vedle sebe stály města dvě. A protože obyvatelé obou byli přesvědčeni, že bohové budou naklonění jejich barvě, počala nevraživost mezi oběma městy růst.
Mezitím se čas nachýlil a obě slunce se povážlivě přiblížila jedno k druhému. Několikrát se navzájem obkroužila a potom kolem sebe počala rotovat. Ale byla to rotace tak pomalá, že v určitém okamžiku se jedno skrylo za druhé a trvalo několik hodin, než zase počalo vcházet, aby si po několika dnech opět vyměnili pozice, a to, které bylo skryto za svým dvojčetem, nyní vystupilo z jeho stínu a ovládlo nebesa nyní zase ono. V předvečer toho hvězdného kolapsu zemřel král. Celé město se ponořilo do truchlení, lidé si uvědomovali, že to není nic jiného než zlé znamení, předtucha zkázy. Ve městě zůstaly dvě královny, bílá a černá, každá žijící ve věži ve své části města. Všechno služebnictvo bylo propuštěno, i kat. Jediný, kdo zůstal v královském paláci byl šašek, který mlčky usedl na schůdky vedoucí k trůnu, který nyní zel prázdnotou. Služebnictvo, tak jak je zvykem, otrávilo vodu v královském jezírku, protože nikdo a nic nesmí v paláci přežít krále. Poslední co jsem viděl, když jsem opouštěl palác, bylo dvanáct mrtvých labutí ležících na hladině jezírka. Jediným vládcem prázdného paláce je nyní šašek.
VI.
Začala změna sluncí. Zpoza bíle zářící koule na nebi počala vystupovat koule temná. Tři muži sedící na schůdcích honosné budovy se zvedli a vydali se prázdou ulící k hranici města. Prošli kolem posledního chrámu, minuli sousoší amoretů s harfami, za sebou nechali i monumentalni balustradu přecházející v kolonadu a konečně i portál s basreliéfy obou sluncí. Tady končilo město, ale zdálo se, že s ním tu končí také celý známý svět. Ještě pár kroků a muži se ocitli u provazu, jehož jeden konec tvořil smyčku ovázanou kolem mramorového sloupku a druhý mizel v jakési podivné díře, zející bůhví kam.
Muži na sebe pohlédli. Poslední okamžiky zaváhání, ještě naposledy se otočili. Za jejich zády právě vycházelo temné slunce. Celý kraj se pomalu nořil do podivného plápolavého stínu a obrysy předmětů zase zářily jasným bílým světlem, takže se zdálo, že celý svět přestal eistovat a zbyly tu z něj jen obrysy, hrubá skica, tak jak známe kreslené světy ze starých obrazů. První z můžů zmizel v otvoru, pak druhý. Netrvalo dlouho a temnota pohltila prostor nad dírou, jejíž čerň nyní splynula s černí, do které se nyní ponořilo město vvystavěné v barvách ebenu a slonoviny.
Po širém nebi plují bílé mraky jako němí svědkové příběhů starších, než je tento svět. Pod nimi leží černočerné moře, v jehož hlubinách jsou ty příběhy navždy ukryty. A protože mraky je neprozradí a hlubiny nevydají, můžeme jen věřit tomu, že se skutečně staly, protože důkaz o nich neexistuje.
V.
Stál jsem dole na mořském břehu, nade mnou se zvedala umrlcova hlava. Ačkoli jsem šplhal jako druhý, dole na konci provazu mě nikdo nečekal a nikdo za mnou ani nešeplhal. V mracích jsme se jeden druhému ztratili z dohledu a ačkoli to bylo nemožné pochopit, oba mí společníci někde zmizeli, ačkoli mohli buď spadnout, nebo se vrátit nahoru do vznášející se země. Ale kat se spouštěl jako první, kdyby spadl, ležel by tady dole. Oblézt mě nemohl, kde tedy je?
Hodiny ubíhaly a nic se nedělo. Seděl jsem na břehu a hleděl do vln, valících se v nekonečných řadách ke břehu skrze ty potopené přízraky rozeseté po hladině. Netuším jak dlouho. Snad hodiny, snad dny. Obešel jsem celý ostrov. Z druhé strany vypadá stejně, stejně tak vypadá i mořské pohřebiště, jen lodě jsou v něm jinak rozesety. Objevil jsem tam na druhé straně zajímavý artefakt lidské existence. Ačkoli ze všech lodí tu zbyla jen obrovská hromada rozlámaného dřeva, kus nad hladinou přílivu zůstaly na břehu uvězněny stát vysoké černé přesýpací hodiny. Nikdy jsem nic takového neviděl. Písek z horní poloviny se dávno přesypal do té spodní, skoro se mi až zastavilo srdce, když jsem to spatřil. Jakoby ve mě něco umřelo. Jakoby ty hodiny byly symbol konce, který mě obklopil. Na jakém podivném místo jsem se to ocitl?
Našel jsem v jedné z beden na pobřeží bednu s rumem. Jednu z láhví jsem vymyl a odevzdávám ji moři. Jejím útrobám jsem svěřil tento svůj příbeh. Je vepsán na bělostném papíru, který vložil do té skleněné chránky. Možná ji někdo vyloví. A možná...
VI.
Byl už večer a zarostlá zahrada se utápěla v pološeru, když jsem se probudil. Odněkud se ozývaly blížící se hlasy mých dětských přátel. Nepamatoval jsem si, jak jsem se dostal zpět do zahrady, netušil jsem, jestli to všechno nebyl jenom sen, ale tušil jsem, že se blíží záchrana, a to mi v tu chvíli stačilo.
Uběhlo několik desetiletí, ale já si stále nejsem jistý, jestli to všechno byl jen sen nebo jsem tehdy skutečně prošel do jiného světa. Ta myšlenka je znepokojivá a vzrušující zároveň. Někdy se probudím uprotřed noci a zdá se mi, jako bych slyšel šumění moře. To potom nemůžu usnout, protože co když...
14. června 2015 / ++