Poutník
chylovalo se k večeru. Temná mračna na obzoru visela nad po dlouhé zimě vyčerpanou zemí. Mezi temnou linkou země a hradbou mračen nad ní zářilo nebe zapadajícím sluncem, jakoby se loučilo s umírajícím dnem i se světem pod sebou. A netrvalo dlouho, pobledlo a pohaslo, jeho barevné odstíny se proměnily ze žlutých do šarlatových a nakonec přešly do nachu.
Potemnělou večerní krajinou kráčela postava; a snad to bylo posledními odlesky umírajícího nebe, snad měl skutečně takovou barvu; její plášť, ve kterém byla od hlavy až k zemi zahalena, měl přesně stejný odstín, jako nebe na horizontu za ní. Kráčela pomalu a v jejím kroku bylo cosi důstojného, dokonce tak důstojného, že dodával postavě cosi tajemného, hrozivého. Každý, kdo na postavu pohlédl a spatřil její pomalý ale jistý krok, pocítil podivný niterný neklid, podivnou úzkost, která mu sevřela srdce ledovým chladem. Bylo to něco tak podivného, neuchopitelného a nepopsatelného, zcela mimo chápaní, že každý ihned odvrátil pohled a zavřel oči, ale přestože nyní postava zmizela, ten podivný chlad tam někde hluboko uvnitř zůstával. Měl barvu nachu a pokryl jí všechny pocity tak, že člověku celý svět ztemnal a znachověl. Jakoby na kraj sedl velký temný pták a stínem svých křídel ji přikryl. A kam jednou tento nach usedl, tam už zůstal.
Slunce už docela zmizelo za linkou horizontu a nebe ztemnalo nocí. Tajemný poutník nyní kráčel tmou a pomalu stoupal k vrcholu mírného nevysokého pahorku, který se tu tyčil nad mírně zvlněnou krajinou, nad kterou ještě příliš zřetelně visel stín zimy a jaro bylo v nedohlednu. Zdálo se, že celý kraj uvízl v podivné díře mezi zimou, která již odešla, a jarem, které ještě nepřišlo, a v tomto podivném stavu setrvával už několik týdnů. Jakoby se plynutí času zastavilo, jakoby se příroda zastavila, jakoby na něco čekala.
Poutník konečně stanul na vrcholku oblého kopce a zastavil se. Na horizontu před ním se třpytila světla lidského sídla, ztraceného uprostřed té nehostinné, ponuré předjarní krajiny. Temná postava tu nyní stála ve tmě nehybně jako socha, z temnoty hleděla k prozářeným obydlím lidských bytostí tam před sebou, nespatřena, netušena. Příchozí už přicházel, ale ještě byl nespatřen, přestože jeho blízkost byla až strašidelná. Stačilo téměř natáhnout ruku. Trvalo to však jen okamžik, pomíjivý okamžik v nekonečném toku času vesmíru, a postava se pohnula směrem kupředu. V příštích několika málo minutách sešla z vrcholku pahorku a chvíli poté už vcházela mezi černé siluety dřevených domovů lidí.
Nad vesnicí se, jako by ho polili tuží, temnalo ebenové nebe. Težká černá mračna zlověstně jako břit ostří visela nad slámovými střechami chatrčí, kterých se tu rozesetých po nevelké planině těsnalo kolem dvaceti, a stejně jako příchozího je člověk mohl jen tušit, protože se ukrývaly ve tmě. Visely drtivě ve vzduchu a ten byl tak těžký, že se zdálo, že na něj skutečně tlačí svou váhou, a každým okamžikem se utrhnou a s celými nebesy se zřítí na střechy těch ubohých stavení, aby je v jediném závěrečném kolapsu rozdrtila na prach. A stejně tak nespatřen, přicházel nyní poutník k těmto chatrčím. V okénku většiny z nich plápolaly plamínky svic, lidé se ukládali k spánku, doufali v blažený spánek beze snů, ale to co přicházelo, přinášelo s sebou něco zcela jiného než bezstrarostný spánek. Nebe bylo temné bez jediné hvězdy, takže poutníka, který procházel hned za okny, nikdo nespatřil. A postava v plášti pomalým a důstojným krokem procházela mezi prvními domky. A tu se stalo něco podivného, protože v okamžiku kdy minula rozzářená okna, světla v nich zablikala, zaprskala a když postava došla na konec stavení a nechala ho za svými zády, okna ztemnala černí, světlo bylo to tam, noc a temnota pohltila chatrč i s jejími obyvateli a v ten okamžik se zdálo, že celá stavba zmizela z toho světa a zbyla po ní jen prázdná chladná čerň noci. A jak postava míjela další a další stavení, zabklikala a zaprskala světla v každém z jejich oken a když došla na samý konec vesnice a otočila se, nebylo již po vesnici ani památky, zmizela ve tmě a s ní také ti, kdo ji obývali.
* * *
Byl opět večer a chlapec sotva dorostlý do školní lavice, zabalený do kožešiny, která se zdála být větší než on sám, utíkal klikatící se pěšinou. Vracel se od své tety z vedlejší vesnice, kde strávil celou noc, a už se nemohl dočkat, až uvidí rodiče a dva své mladší sourozence. Před ním se otevíral výhled na planinu a na ní se rozesety jeden k druhému choulilo asi dvacet nuzných domků. Přidal do běhu a netrvalo dlouho a probíhal mezi prvními z nich. Všude kolem vládlo podivné tíživé ticho. Šedivé nebe nad vesnicí jakoby ani nepatřilo do tohoto světa, jeho nepřirozený jas dodával předmětům podivnou potemnělo barvu, jakýsi cizí nachový odstín.
Konečně doběhl k rodnému domku a bez zaklepání rozrazil jeho dveře. Uvnitř panovalo šero, takže chvíli musel mžourat, než si jeho oči navykly na nedostatek slunečního svitu. V příštím okamžiku však zůstal zpola užasle, zpola ochrnutý hrůzou zírat dovnitř stavení. Uprostřed místnosti seděly kolem stolu čtyři postavy. Ale jakkoli mu ty postavy připadaly povědomé a známé, působily zároveň tak nekonečně cize, že se při uvědomění si tohoto rozporu rozklepal chladem. Za dřevěným stolem seděl jeho otec, jeho matka a dva jeho sourozenci. Avšak seděli bez hnutí v naprostém tichu, které tížilo více než největší kámen, kterým se kdy v řece za vesnicí snažil pohnout. A seděli v pozicích tak bizarních, tak nepřirozených, že se mu na okamžik zazdálo, že to nejsou lidé, ale jen velké loutky, panenky v životní velikosti. Pomalu došel ke stolu a pohlédl do tváří těch velkých loutek. Čtyři ztuhlé mrtvoly s výrazy úžasu a hrůzy, navždy nebo alespoň do doby, než se rozpadnou v prach, zamrzlými ve tvářích vyvrácených v němé agónii, bílých jako křída, pomalu nachovějících rozkladem, seděly tu kolem stolu tak, jak je zastihla smrt, která vnikla do jejich domova a v jediném okamžiku přeťala řetěz jejich životů a sfoukla svíčky jejich putování tímto truchlivým místem.
Chlapec vyběhl ven z hrůzné chatrče a němý děsem zůstal stát mezi domky. Kolem něj v naprostém tichu zlověstně stály důvěrně známé stavby, které ale dnes působily naprosto cize. Jakoby mu něco došlo, rozhlédl se nyní po těch černých stavbách a náhle si uvědomil, že to co našel v jedné, našel by nyní ve všech chatrčích tohoto prokletého místa, kterému ještě před pár minutami mohl říkat domov. Nyní to byla šedivá, ve věčném tichu utopená vesnice, proměněna jediným závanem větru v hrobku. Jeho rodiče, sousedé, všichni které znal, všichni které měl rád, spali nyní na tomto bohem opuštěném místě svůj věčný spánek. Pro ně již nebylo dne, jim patřila již jen nekonečná noc. Sevřelo se mi hrdlo - ještě nikdy nepocítil v ústech i v srdci tak intenzivní hořkost. Dal se na útěk, vyběhl z vesnice, nechal ji i s jejími děsivými obyvateli za svými zády.
* * *
Slunce zmizelo za obzorem a krajina kolem se ponořila do stínu. Chlapec vyděšený tak, že mu pláč zamrzl ve tváři, seděl u cesty a hleděl do prázdna před sebou. Dnes mu celý svět v jednom jediném okamžiku pohltila nicota. Cítil, že něco hluboko uvnitř něj zemřelo, že ztratil část něčeho, co pro nedostatek výraziva pojmenoval 'já'. Nechápal to a vlastně to ani pochopit nechtěl. Ze strnulosti ho náhle vyrušil jakýsi zvuk, zvedl hlavu a pohlédl směrem, odkud zvuk přicházel. Z šera před ním se pomalu vynořila postava v podivném plášti od hlavy až na zem. Chvíli vůbec nechápal, co se vlastně děje, pak už byla postava příliš blízko. Zůstala stál - hleděli tu teď jeden na druhého a ticho nemohlo být pompéznější. Malý chlapec hleděl na vysokou štíhlou postavu v kápi, která zakrývala její obličej, takže tam kde bývá obličej, byl jen temný stín, a zahalená postava hleděla dolů na chlapce, zírajícího na ni velkýma modrýma očima. Chvíli tu tak vedle sebe stáli a hleděli jeden na druhého. V příštím okamžiku jakoby chlapec pochopil děsivé tajemství, ale nohy mu vypověděly službu, a tak jen stál a s hrůzou v očích, vytřeštěných tak, že mu téměř vypadly z důlku, hleděl do temnoty zhmotňující se pod kápí.
Potom se poutník v kápi pohnul a vyrazil na svou další pouť. V okamžiku kdy prošel kolem chlapce, ten zalapal po dechu a v jeho tváři se mihl výraz, jakoby by mu před očima proběhl celý život, ten, který právě ztrácel. Pak se mu celé tělo zkřivilo v podivné agónické křeči a nohy vypověděly službu. Než dopadl na chladnou zemi, byl mrtev. Zůstal tu ležet na kraji cesty v děsivé, bizarní poloze, ruce i nohy zkřivené pod tělem, hlava nepřirozeně zaklopená dozadu, tvář bílá zápasem, oči doširoka vytřeštěné, ústa otevřená dokořán v příšerném šklebu, místo růžových rtů černá kvadratická zející díra, vedoucí do samotného pekla.
* * *
Slunce už docela zmizelo za linkou horizontu a nebe zčernalo nocí. Temná postava kráčela důstojně šerem rodící se noci. Nachové nebe dávalo sbohem dalšímu dni a plášť poutníka zase planul v jeho odlesku. Kam až oko dohlédlo, rozprostírala se večerní krajina, černající se jako eben pod nachovým nebem. Jen ve směru, kterým pěšinou stoupal poutník, lesklo se na horizontu několik bledých světel.
10. července 2015 / +++