Horký vítr
ekonečné pláně šedavě se vlnící v neustávajícím horkém větru, rovné jako hladina jezera, rozprostíraly se tu němě od horizntu k horizontu a zdálo se, že tak tu leží už od počátku věků. Travnatá step spalovaná paprsky srpnového slunce tu tiše šuměla ve větru, který ji čechral a hladil její šedivé vlasy. Po celém obzoru se k nebi nezvedal jediný kmen stromu, jediný keř, zdálo se, že jste uvězněni na vlnách obrovského travnatého oceánu, který se vám tu vzdouvá pod nohama. Z blankytně modrého nebe sálala žhavá bílá sluneční koule a do zad se opíral horký a suchý vítr, jako by dýchal odněkud z nubíjských puští. Jediný pták nekroužil v oblacích, jen ta žhavá koule plála nad vlnící se hladinou nekonečné ruské stepi.
Ještě nikdy v životě v ústech necítil tak zřetelnou pachuť prachu. Měl pocit, že se mu skrze sliznici úst prožírá přímo do krve, tak vyprahle v ústech měl. Kdykoli si jazykem přejel přes horní patro, bylo to, jako by o sebe třel dvě dřevěné desky. Polykal, ale nedostávalo se mu slin, takže se oteklé hrdlo vždy jen bolestivě sevřelo a opět povolilo.
Zůstal stát a zoufale se rozhlížel kolem sebe po té nekonečné travnaté poušti. Co je to za prokletý kus země, pomyslel si. Zdálo se, že šedavé trsy divoké trávy mu mávají, jakoby ho chtěly pobídnout k další cestě. Jak dlouho už vlastně putuje touhle pustinou? Najednou si uvědomil, že si nedokáže vybavit, jak dlouho už tudy bloudí. Co horšího, nebyl schopen si vzpomenout, jak se sem dostal. Téměř jakoby tu byl vždy, jakoby nebylo nic před touhle rozžhavenou vlnící se pustinou, jakoby celý život prožil v těch prokletých nekonečných lánech.
Náhle ucítil podivný, niterný pocit. Prudce se otočil. Nikdo za ním nestál, jen jeho stín tu seděl u jeho nohou a čekal, až se zase vydají dál na své pouti od horizontu k horizontu. Teprve teď si to uvědomil. Rozhlížel se kolem sebe, začal se točit jako na kolotoči a pak náhle zůstal stát, až se mu zatmělo před očima. Zavřel je a propadl se do temnoty. Stál tak několik nekonečných vteřin, během kterých zestárl o roky, čím déle je držel zavřené, tím více se bál je otevřít. Potom je otevřel. Všude kolem něj se rozkládala nekonečně monotonní krajina. Uvědomil si, že netuší, odkud přišel. Ten prokletý kus země vypadal na všechny strany naprosto stejně. Zakleté šedivé moře bez jediné kapky vody. Začal se hlasitě smát, zajíkavě jako nějaký šílenec, smál se dlouho, neskutečně dlouho, potom se zhroutil do trávy a rozvzlykal se. Moc dobře si uvědomoval, jak mu ubývají síly. Další den už bez vody a jídla nepřečká. A teď navíc ztratil směr. Co když půjde zase nazpátek? Ale odkud to vlastně vyšel? A je vůbec nějaký směr, kterým by se měl vydat?
Postavil se a rozhlížel, jakoby chtěl nahlédnout za obzor, jakoby chtěl dohlédnout za ohyb země a najít, na které světové straně je nejblížší vesnice, město, kde se vine cesta ven z toho nekonečného travnatého pekla, cesta za lidmi. Ale do které strany pohlédl, tam nacházel pořád to samé vlnící se moře šedi. A nad ním viselo nehybné nebe, čisté jako slovo boží, bez jediného bílého obláčku, bez jediné malinkaté naděje na bouři, na déšť, na záchranu. Jak moc si teď přál bouři - bouři, která by jej zalila proudy vod, zchladila jeho rozpálené tělo, uhasila jeho nekonečnou žízeň, vysvobodila ho z té noční můry za bílého dne. Dal by vše za jeden mráček, upsal by se ďáblu, upsal by se komukoli. Ale nad hlavou se mu modralo nebe čisté jako horský pramen. A zase si uvědomil, že každá myšlenka, která ho napadá, nějak souvisí s vodou. Bylo to úděsné, tím úděsnější, čím niterněji se to opakovalo a připomínalo. Byl to dokonalý autosugesční mučící nástroj.
Pousmál se nad svou situací, náhle ho přepadla sebeironická nálada, nějaký vnitřní obranný mechanismus zapracoval a přepl jeho vnímání situace, v níž vězel. Jen díky tomu byl schopen přestat přemýšlet a vykročit dál. Chvíli pozoroval vlnící se krajinu kolem sebe, potom se zadíval do slunce. Vpalovalo se mu do očí, propalovalo je a spalovalo mu mozek. Náhle se mu zazdálo, že na obloze se vznášejí černí ptáci. Působili jako halucinace, jako sen za bílého dne. Ale jak se objevili, tak zmizeli, rozplynuli se jako fata morgana a byli ti tam. Protřel si oči. Slunce mu celou dobu jeho putování svítilo do zad. Otočil se proto zády ke slunci a vykročil za svým stínem. A nekonečné minuty se pomalu slévaly v hodiny, šedavý oceán vlnících se trav se od nekonečna k nekonečnu tiše vlnil v horkém větru, který dýchal na rozpálenou zemi bělavý kotouč visel na vysokém nebi nad tou žhnoucí zemí a spaloval ji na prach.
Zastavil se. Slunce už notně postoupilo po obzoru. Viselo teď sotva dvě své šířky nad horizontem a barvilo šedivou step do oranžova, takže se zdálo, že ty nekonečné lány suchých trav hoří v jednom apokalyptickém plameni posledního soudu. Umíral další den a s ním umíral i on. Cítil smrt, byla stále blíž, už už ho chytala za rozervané nohavice. Hleděl do oranžového kotouče strašidelně visícího nad hořící stepí a ve tváři stále cítil horký vítr. Oranžová koule na nebi se teď třepotala v žáru rozpálené země, kterou celý den rozpalovala. Zrudla jakoby krví, potom se ponořila za horizont, nebe znachovělo a na travnaté lány se snesla noc. A pak svět zčernal a propadl se do nicoty.
Procitl. Slunce už opět stálo vysoko nad obzorem a spalovalo nešťastnou pustinu pod sebou. A znovu se postavil na nohy, které už poslouchaly jen silou vůle a opět se vydal na cestu za záchranou. Netušil jako dlouho šel, čas přestal existovat, bylo to něco, čím procházel a zároveň míjel, byl to pochod mrtvé duše, člověka balancujícího na hraně nicoty a věčnosti, života a smrti. A slunce se vpalovalo do země a vítr čeřil trsy trav.
Náhle se zastavil. Hleděl před sebe jakoby něvěřil svým očím. Na okamžik nebyl schopný pochopit, na co to vlastně hledí, jen uvažoval, proč se zastavil a co jej tolik upoutalo. Konečně se s ním zatočil celý svět. Na horizontu, zhruba kilometr před ním se z trav zvedalo několik lidských obydlí, kus před ním tu ležela vesnice. Přidal do kroku a po chvíli už byl schopen rozeznat tečky postav, pohybujících se mezi domky. Vypadalo to jako klasická ruská vesnice uprostřed stepi, několik dřevěných domků s prostými střechami z otepí sena tu bylo rozeseto kolem sebe. Náhle cítil, že je zachráněn. Chtěl se rozeběhnout, ale čím rychleji se snažil klást nohu před nohu, tím pomaleji a více se motal. Nakonec pochopil, že takhle si nepomůže a tak zpomalil tak, aby byl schopen jít a neupadl. Domky už se rýsovaly zcela zřetelně a konečně rozeznával i lidi, kteří se mezi nimi pohybovali. Viděl ženy věšící prádlo, poznával děti, honící se kolem domků, dokonce mezi nimi spatřil povykující psy. Chtěl vykřiknout, aby na sebe upozornil, ale z vyschlých, popraskaných rtů mu nevyšla ani hláska. Byl dočista němý. Tu náhle jakoby dostal strach, že mu vesnice zmizí před očima, přidal do kroku. Ale ušel tak jen pár kroků, svět se mu zatočil před očima, on máchl rukou do prázdna a pak se propadl do temnoty.
Procital pomalu a těžce. Jakoby se vracel na světlo z temných dalekých hlubin. Dlouho nechápal, co se to děje. Trvalo nekonečně dlouho, než si uvědomil svou situaci. Potom konečně cítil, že nabral dostatek sil k tomu, aby se posadil. Jeho hlava se vynořila z trávy. Ležel kus od prvního domku. S nadlidským úsilím vstal a udělal pár kroků. Byl už na dosah záchrany, ale tu náhle zůstal stát. Hleděl na stavení před sebou a nevěřil svým očím. Jakoby hleděl na úplně jinou vesnici. Stavby stály stejně jako před okamžikem, ale působily úplně cize. Konečně si uvědomil, co je tu jinak. Pobořené, propadlé střechy, vyvrácené dveře stavení, prázdná pustá okna, částečně sesuté zdi, šedivá tráva prorůstající odevšaď. Mrtvá vesnice tu pomalu mizela ze světa. Stál na kraji vesnice, která se rozpadala věkem, vesnice, která musela být opuštěná už několik, možná i desítky let. Hleděl na tu přízračnou vesnici duchů a odmítal uvěřit tomu, co tu před sebou viděl. Jako smyslů zbavený, procházel mezi pobořenými stavbami až došel na samý její okraj. Stála tu opuštěná studna, která spíše než studna působila dojmem dveří do jiného světa, na jiné místo, ať už tím místem bylo peklo nebo cokoli jiného. Došel až k ní a nahlédl dovnitř. Provaz z vratena byl utržený, kbelík na vodu nikde, jen dole se černala ebenová temnota. Konec vesmíru nemohl být temnější než ta hlubina pod ním do které zíral. Rozhlédl se kolem sebe a našel nevelký kámen. Naklonil se s ním nad studnu a pustil ho vstříc neznámé temnotě pod sebou. Zdálo se, že to trvá celé minuty, ale konečně se z hlubiny ozvalo tiché žuchnutí, jak kámen zapadl do prachu na dně. Studna byla suchá, vyschla dávno před jeho příchodem, právě proto se lidé z vesnice odstěhovali a nechali ji tu šedivé trávě a prachu stepi napospas.
Chvíli se opíral o hranu té zející díry a hleděl před sebe. Za vesnicí se step rozprostírala dál až k horizontu, zase tu bylo to stejné šedivé moře bez konce. Naděje zemřela. Potom na tváři pocítil důvěrně známý dotek. Pálil ho na kůži jako plamen ohně, voněl prachem a v ústech vyčarovával hořkosladkou pachuť zkázy. To stepí zase vanul horký vítr. Trvalo to jen okamžik. Usmál se a rozhlédl se kolem sebe. Potom se nebe počalo rychle vzdalovat a tichá temnota hlubiny ho vyrvala z dosahu horkého větru.
23. července 2015 / ++