Temné slunce
mavě modrá, pozvolna přecházející do purpurové až černé. Ta barva se mi vpálila do mozku a už z něj nikdy neodejde. Zdá se to být včera, přestože od onoho okamžiku uteklo téměř čtvrt století. Ten jediný pohled, kdy jsem v šeru večera, do nehož se propadal ten dálniční okruh, utopený hluboko mezi stíny mrakodrapů a dálničních nadjezdů a tunelů, spatřil znenadání to zlověstné, tmavomodré nebe, problýskající mezi černou siluetou prosklených veží velkoměsta. Stačil jen krátký okamžik, pomíjivý jako život jepice oproti trvání vesmíru, jen zlomek okamžiku, a změnil celý můj další život. Jakoby mě ledové ostří bodlo do srdce a navždy ho proměnilo v kus ledu. Jen pár vteřin trval ten pohled, než mi ho ukradla černá tma dalšího tunelu, ale od toho okamžiku se ve mě cosi změnilo. Od toho okamžiku jakoby se mým společníkem stál stín, navěky kráčející v mých stopách.
Jsou věci, které vnímáte, aniž by jste si je plně uvědomili. Prostě jste si na ně zvykli. Kolikrát člověk zažije západ slunce, nachový čas soumraku, kolikrát projde kulisami umírajícího dne, aniž by si skutečně uvědomil, že tady umírá další den jeho života. Tisickrát, deset tisíckrát. A potom najednou přijde jeden jediný okamžik, ve kterém nemá důležitější věci na přemýšlení, a tu ho jediný pohled drtivě zpraví o této skutečnosti.
Jen na pár vteřin jsem spatřil ta podivná mračna, klenoucí se nade mnou, a ten zlověstný modrý purpur, než mi zmizeli z dohledu. Vjel jsem do dalšího tunelu, jímž se dálnice klikatí pod městem. Světla lamp v něm divoce ubíhala dozadu a černě zející díra se přede mnou rozestupovala jako bych se propadal do temnoty. Když jsem zase vyjel pod večerní oblohu, byl jsem někdo jiný. Stačila jen chvíle a zestárl jsem o desítky let. Co to bylo, co mě při pohledu na večerní oblohu tak vyděsilo, vlilo do mého srdce ten podivný niterný neklid, ten neurčitý ale všudypřítomný pocit hrozícího nebezpečí, neustále visícího ve vzduchu jako meč připravený seknout v ten nejméně očekávaný okamžik? Co to bylo, co se tak černě zhmotnilo a vsáklo se do mého mozku?
Projížděl jsem temným městem, v němž do noci nezářilo jediné světlo - dálnicí, po které se mnou nejelo žádné další auto. Klaustrofobické ticho děsivě vyplňovalo prostor v kabině mého vozu a vesmír se zdál být prázdnější než nicota. Černé obrysy mohutných budov se míhaly nad mou hlavou a působily cize a děsivě, až jsem se rozklepal podivným chladem. Dojel jsem domů už za tmy, a stále přemýšlel, co se to se mnou děje. Doufal jsem, že v bezpečí čtyř stěn svého bytu ta úzkost a neklid pominou, chlad pomine. Ale jakmile za mnou ve dveřích zapadl zámek, každý z těch niterných pocitů se k mé hrůze znásobil. Celou první noc jsem se proklepal jako uzlíček nervů, nechápaje, co se to se mnou děje. Příštího rána jsem měl začít svou cestu k pochopení.
Toho jitra nad mým domem nevyšlo slunce, které vyšlo nad domy mých sousedů. Na šedivém nebi, které jakoby viselo těsně nad střechou mého domu, zářilo podivné bledé namodralé slunce, jehož paprsky místo radosti a energie vyzařovaly smutek a tížily na duši, jakoby byly otrávené. Podivné jedovaté paprsky, které plály jasným plamenem, ale místo hřejivého dechu dýchaly chladem noci a smrti. Zůstal jsem na prahu svého domu stát a hleděl na tu postapokalyptickou scenérii před sebou. Jakoby někdo ukradl můj svět a vyměnil ho za jeho zrcadlový obraz, v němž všechno dobré bylo zkažené, všechno krásné pokřivené a v němž postavy chodily němě a polušně za svými stíny a ne naopak. Ocitl jsem se za zrcadlem a hleděl na svět tam venku, ale místo něj jsem viděl jen odraz šedivého světa uzavřeného za zrcadlem.
Tmavomodré nebe jakoby propůjčovalo krajině podivnou tmavězelenou barvu, která plála tím potemnělým krajem duchů. Bloudil jsem hodiny mezi těmi stíny a hledal cestu ven, hledal jsem hranici, za níž by tento pokřivený svět končil a kde bych z temnoty mohl vystoupit opět na světlo. Ale s každou další hodinou jsem cítil, že se definitivně a neodvratně vzdaluji dosahu světa tam venku. Můj svět se oddělil od života tam venku a propadal se hlouběji a hlouběji do říše stínů, ticha a zmaru.
Již se přesně nepamatuji, ale jsem přesvědčen, že tehdy jsem ještě byl schopen vnímat něco jako lidské bytosti, ploužící se jako stíny kolem mě. Nevnímaly mě, proplouvaly kolem mě jako duchové, vynořovaly se z oparu a zase v něm mizely. Nebyl jsem schopen je oslovit, a věřím tomu, že i kdybych byl, nedostal bych od nich odpověď. Ale i tito strašidelní společnící se počali ztrácet, až jsem v celém tom děsivém městě zůstal sám. Ploužil jsem se ulicemi jako duch a každý můj krok byl jako deset, čas se zastavil a existence se propadla do nicoty. Mlžné opary už tehdy prostoupily celým městem, které se v něm počalo ztrácet, až zmizelo i ono a kolem mě nezbylo již nic, co by připomínalo lidský svět, z něhož jsem přišel. Můj svět se definitivně oddělil od světa lidských bytostí.
Kolem se rozprostřela dlouhá noc bez jediné hvězdy. Dlouho jsem bloudil opuštěnou krajinou bez sebemenšího náznaku po jakémkoli životě. Potom jsem objevil podivné staré nádraží. Na opuštěné slepé koleji tu stál vlak s jediným vagonem. V tu chvíli mi to neřišlo vůbec divné, prostě jsem nastoupil a procházel mezi sedadly. Musel jsem si sednout a usnout, protože náhle jsem si uvědomoval, že jsem vzhůru. Vyhlédl jsem z okna, ale všude byla ona podivná mlha. Vstal jsem a vydal se ke dvěřím, ale náhle jsem si uvědomil, že nevím, kterou stranou jsem nastoupil. Chvíli jsem se rozmýšlel, ale pak jsem proste otevřel první dveře, které jsem potmě nahmatal a zatlačil na ně.
Zůstal jsem stát na peróně. Rozhlédl jsem se na obě strany, ale bylo to, jako bych se díval do zrcadla. Oba jeho konce se ztrácely v mlze, bylo to, jako byste se dívali do vodní hladiny, na níž leží mlžný opar. Vydal jsem k jednomu konci nástupiště. Ta doba se zdála nekonečná, šel jsem pořád dál a nástupiště se neustýle vynořovalo z mlhy. Nikde žádný konec. A potom stejně náhle ten konec vystoupil z mlhy. Bylo to tak neočekávané, že mě to na okamžik znejistělo. Hleděl jsem na konec kolejí, které jakoby končily ve vzduchoprázdnu. Otočil jsem se ve směru, odkud jsem přišel. V nadpřirozeně působící dálce jsem spatřil matné světlo opuštěného nádraží. Bledlo a matnělo až úplně zmizelo v temnotě. Koleje zmizely a nástupiště se propadlo někam pryč. Vykročil jsem do strany a ocitl se na pooraném poli. Klopýtal jsem vstříc nicotě, která mě obklopovala ze všech stran a počítal kroky. Číslo se zvětšovalo a když už jsem ho nebyl schopen vyslovovat, protož ebylo tak dlouhé, zastavil jsem se a zůstal stát. Kolem panovalo dokonalé ticho.
Trvalo to věčnost než jsem si uvědomil, že svítá. Bylo to svítání nového dne, který byl ale kovově šedivý a jakoby oznamoval, že jsem se dostal dále, než kterýkoli smrtelník přede mnou. Sestoupil jsem tak hluboko, že horizont události nemůže být bezednější.
Procházel jsem šedivým, bezútěšným krajem lemovaným bizarními tvary či spíše jen obrysy předmětů vystupujících z mlhy, které jako duchové vystupovali z mlhavého oparu, na okamžik se zjevili ve své děsivé podobě a zase v něm mizeli. Všude kolem vládlo naprosté ticho, skličující, mrtvolné ticho, které s onou bizarní beztvarostí v mlze rozpitých obrysů okolního světa, který jakoby ani nebyl našim světem, světem tvořeným z atomů a hmoty vůbec, leželo tíživě na té prokleté zemi a jakoby prosakovalo z podzemí, společně s mrtvolnými výpary, které stoupaly od černé hladiny němých, bezedných močálů, rozlévajících se po obou stranách cesty, po které jsem pomalu kráčel vstříc neznámému cíli, který se ale, jak jsem cítil, konečně přiblížil.
Konečně jsem vyšel z mlhy. Zůstal jsem stát na hranici nového světa, který se tu přede mnou otevřel a...
Před ním, za ním, všude kolem něj rozprostírala se mrtvolná krajina, krajina působící dojmem tak sešlým a starodávným, že se mu z toho až zatočila hlava. Ve světě tam nahoře žijí lidé i věci dneškem, kolem nich žijí své životy jiní lidé, běhají děti, ptáci zpívají ve stále kvetoucích a opadajících korunách stromů, voda teče v potocích směrem k moři a moře posílá vlny příboje pořád znovu a znovu proti břehům toho světa, který se rodí z jeho hlubin. Děje se tak odpradávna, děje se tak právě teď a bude se tak dít ještě eony věků. Ale tady ležela země, která zemřela ještě před okamžikem, kdy vznikl svět tam nahoře. Byla to krajina, kde se neozval vítr v korunách stromů, kde voda dávno vyschla nebo se vpila do země, byl to prastarý, mrtvý a neměnný svět. Svět který svým vlastním stářím zkameněl, proměnil se v jeden velký komplexní artefakt hluboké minulosti, tak hluboké, že její dno bylo nedosažitelné.
A potom pohlédl ke kovově šedivým nebesům, a to co spatřil, ho vyděsilo. Nad zkamenenělou zemí viselo na prázdném nebi bez hvězd, neboť ty vyhasly před dávnými dobami, nehybné temné slunce, mrtvá černá koule visící v prostoru, starší než cokoli kdy existovalo. Prastaré slunce shlíželo z oblohy a jeho stařecké paprsky nedopadaly na zemi, ale naopak od země směrem k oné černé hvězdě nasávaly veškerou energii, život sám, a spalovalo jej, takže země tu v jejich zrcadlově obrácených odlescích ležela seschlá, popraskaná a šedivá jako kůže staré ženy. Stál tu pod starým sluncem v krajině, která byla stará už když vznikl vesmír, stál tu sám na prahu věčnosti a hleděl před sebe vstříc nekonečnu zhmotnělému v těch skalách kolem. V ten okamžik jakoby se temné slunce nadechlo a on se stal součástí toho dávného světa, proměnil se v rozpraskaný kámen bez jediného zbytku života. Stal se součástí věčnosti.
* * *
Byl to nejzajímavější příběh, který jsem kdy od některého našeho klienta slyšel. Nebo to byl jediný? Faktem je, že moc takhle upovídaných pacientů jsme tu neměli. Pamatuju si to přesně, protože přesně takhle mi to vyprávěl, možná stokrát. A neptejte se mě, proč poslední odstavce pronášel ve třetí osobě. Nikdy ten důvod nezmínil, a asi ani netušil, že to říká právě takhle, i když si myslím, že vím proč. Ale nechci jeho příběh dovyprávět za něj, protože bych se mohl mýlit.
14. prosince 2015 / ++