O podivuhodném putování Benjamina Stouse
ylo pozdní odpoledne. Jak se slunce pomalu stěhovalo po obloze z východu na západ, proměňovala se pozvolna také krajina, kterou procházel. Ve vzduchu byla cítit směsice podivných, cizích a přece důvěrně známých vúní. Téměř cítil jejich tíhu, s jakou visely ve vzduchu. Ta tíha byla téměř až hmatatelná, tak hmatatelná, že sedla i na duši a zasela do ní podivný neklid. Procházel nyní mírně zvlněnou krajinou; kam až oko dohlédlo, zvedaly se k obzoru nevysoké písečné duny porostlé trsy vysoké šedivé trávy. Panovalo tu naprosté ticho, ani jediné stéblo trávy se nepohnulo ve větru, krajina mlčela, jako by byla namalována na obrazu. Byly to podivně snové, jako moře zvlněné kulisy. Jen na obzoru se tyčila silueta osamoceného stromu a dodávala scenérii ještě zvláštnější nádech.
Byl na cestě už třetí rok. Během prvních dvou prošel většinu známých krajin a během toho třetího vyšel z obydlených oblastí a vstoupil do krajiny zcela nové, nepoznané, zcela vylidněné. Jakoby ještě na světě existovala místa, kam lidská noha doposud nevkročila. Od okamžiku, kdy slunce plálo přímo nad jeho hlavou, uplynulo už dlouhých sedm měsíců; za tu dobu se v tomto dojmu ještě více utvrdil. Slunce počalo pomalu klesat k obzoru, opět přicházel večer a v těchto kulisách působil zvláštním, téměř svátečním dojmem. Nebe doposud modré jako šmolka bylo nyní bez barvy, jako by ji někdo setřel mokrým hadrem. Jeho barva byla šedivě bílá, ale zdálo se, že tam vlastně vůbec není. 'Ocitl jsem se v zemi bez nebe', pomyslel si a podivně ho při tom bodlo na prsou.
Hnal se za tou vidinou už dlouhé tři roky. Už od dětství jej hnal vnitřní neklid, touha odpovědět na jedinou otázku, která to celé způsobila, když ho tehdy, ještě coby malého chlapce, napadla. Pronásledovala ho dnem i nocí, nedala mu vydechnout, neopouštěla jej ani na minutu. Byla tím posledním pulsujícím vjemem jeho mysli se kterým usínal a tím prvním, s nímž procital. Stravovala jej, sžírala zaživa, nešlo ji uniknout. Byla hnacím strojem veškerých jeho činů, neodvratně jej směřovala na tu jedinou cestu mezi tisící možnými, až jej zavedla sem, na toto bohem zapomenuté místo. Muselo být zapomenuté, protože sama ona otázka byla čirým rouháním. A skutečně se zdálo, že bůh nedlí v těchto končinách. Teprve nyní si uvědomil, že už musí být blízko cíle své pouti. Ocitl se na místě, na které se před ním ještě nikdo neodvážil.
Uvědomil si, že stojí na samém vrcholku jednoho z těch písečných přesypů, rozesetých po horizontu všude dokola. Toto místo nyní působilo téměř neskutečně. Celá krajina jakoby se vznášela v prázdnotě, bez jediného zvuku, bez jediného pohybu. A život ustal, napadla ho biblická věta. Rozlížel se kolem sebe. Ten vnitřní neklid, ten motor, který ho celou dobu hnal kupředu, ten nyní pracoval na plné obrátky. Netušil, jestli cítí radost nebo strach, jestli ho zalévá nekonečná energie nebo se v příští vteřině s puklým srdcem zhroutí do písku. Byl napjatý jako struna; jen další krok do neznáma mohl odhalit, zdali se rozezvučí vítězným tónem nebo praskne v jediném sebezničujícím okamžiku.
Ohlédl se zpět. Tam někde v dálce a minulosti za svými zády nechal svou přítomnost a vše blízké. Svou rodinu, své přátele, známé a nakonec úplně všechny lidi. Tam ve ztracených a zapomenutých dálkách zanechal stovky vesnic a měst, přebrodil stovky řek, vystoupal na stovky horských hřebenů, táhnoucích se od horizontu k horizontu, a zase sestoupil do stovek údolí. Přešel černé lesy, přeplul nebo obešel křišťálová jezera rozeseta mezi těmi lesy, vyšplhal na skály a zase se spustil se roklí, až se nakonec ocitl před kamenným plotem. Táhl se zleva doprava a ať podél něj šel jak dlouho chtěl, jeho konce se nedočkal. Když se po několika dnech vrátil na původní místo, vydal se podél něj zase na opačnou stranu, ale ačkoli šel ještě déle, bránu v něm nenašel. Nebylo dvěří na druhou stranu. A pak, když už nedoufal, objevil ve zdi zarostlou puklinu, a tou se protáhl na druhou stranu plotu. Nyní si konečně byl jist, že vstoupil do země, kde před ním lidská noha ještě nevkročila. Vykročil přímo od zdi a nechal ji za svými zády. Nekonečná zeď se mu ztratila z dohledu, a on vstoupil do nitra zcela cizí země. Když nad tím nyní uvažoval, uvědomil si, že všechny ty podivné rozeklané hory, všechna ta klaustrofobicky hluboká údolí, nekonečně bizarní stromy a ještě podivnější zvuky, to vše muselo být jen mámení. Zcela určitě, protože nyní tu stál v úplně normální krajině, jakou by našel všude doma kolem rodné chalupy. Úplně obyčejná krajina, jen nesmírně vzdálená.
Zahleděl se před sebe. Na půl cesty mezi místem kde stál a mezi horizontem, stála mezi trsy šedivých trav opuštěná dřevěná chalupa. Hleděl na ní a nejprve nechápal; mozek odmítal přijmout tu skutečnost. Došel až ke stavení a položil ruku na jeho věky větrů a dešťů obroušené dřevo. Stál před svou rodnou chalupou, tou chalupou, kterou nechal tam nekonečně daleko za sebou. Zničeho nic tu stála, jakoby jen vyšel na verandu. Bylo to neskutečné. Nechápal, co se to děje, odmítal uvěřit, ale nedalo se s tím nic dělat, prostě tu mlčky stála; tady, na konci světa.
Chvíli váhal, ale potom vykročil dál a nechal ji tam stát stejně opuštěnou, jakou ji našel. V tu chvíli se mu zazdálo, jakoby ji odevzdal věčnosti. Večerní slunce nad obzorem teď svítilo ještě podivněji a ještě melancholičtěji přímo za jeho zády. Doposud nikdy se mu jeho vlastní stín, který nyní sluneční paprsky vrhaly přímo před něj, nezdál tak cizí a tak zlověstný. Přidal do kroku, tušil, že už je blízko. Zvlněná krajina se postupně narovnávala, vrcholky písečných dun byly stále nižší a oblejší, a netrvalo dlouho a kráčel po zcela rovné zemi. A potom se vše začalo znenadání měnit šedivé nebe počalo tmavnout, vzduch byl stále řidčí, tlukot vlastního srdce stále hlasitější. Cítil, že odpověď na jeho otázku je na dosah.
Jako malého to Benjamina Stouse jednou večer napadlo a už nepustilo. Představoval si tehdy, jaké by to bylo jít stále rovně až by došel na samotný konec světa. Jak to tam asi vypadá? A končí někde skutečně svět? A tak se neškodná myšlenka postupně propálila tak hluboko, až sama sobě podřídila veškerý jeho další život.
Benjamin Stouse stál na konci světa a strnule hleděl před sebe. Dva kroky před ním končila travnatá zem a propadala se někam do nekonečně černé temnoty. Země tady končila jakoby ji někdo uřízl a dál prostě nebylo nic. Jediná hvězda nesvítila z té černočerné prázdnoty před ním, veškerý zvuk, který vydal, umlkal v té nekonečné nicotě rozprostírající se skrze věčnost, zanikal v ní, přestával existovat. Konec světa skutečně existoval, a za ním už nebylo nic, dokonce ani žádné nic, které by mohlo mít jméno, které by se za nic mohlo vydávat. Kdo by tam vkročil, nevkročil by tam, protože by v tu chvíli nebyl kdo by tam mohl vkročit, protože ani nebylo kam vkročit. Stál tu na konci své pouti, svého podivuhodného putování, a ačkoli našel, co hledal, ačkoli dostal odpověď na jedinou otázku, pro kterou žil, dýchal a pro kterou se vydal na svou pouť, cítil se nyní, jakoby překročil onu pomyslnou hranici, a přestal existovat.
Netušil, jestli tam tak mlčky stál několik vteřin nebo půl času po který trvá věčnost. Konečně jakoby procitl z omámení, ustoupil o krok dozadu. Před ním se rozprostíral konec světa a byl přesně takový, jaký si ho vždy představoval. Kdybyste stoupali dostatečně dlouhou dobu na nějakou nesmírně vysokou horu, po určité době by obloha počala černat, a na samotném vrcholku vysoko nad posledními zbytky atmosféry byste stáli už v naprosté tmě. Ale nad vaší hlavou by svítily hvězdy, nad vámi by se rozprostíralo nebe. Ale tady nebyly hvězdy, nebylo žádné nebe. Benjamin Stouse stál, jak nyní věřil, na pokraji pekla.
Naposledy se rozhlédl po té děsivé scéně, a pak vykročil zpět do světa, na jehož hraně ještě před chvílí balancoval. Netrvalo dlouho a opět stál před svou rodnou chalupou. Otevřel dveře. S důvěrně známým vrzáním se otevřely a před ním se vynořila temná díra. Mžoural do šera místnosti a čekal, než si oči navyknou na tmu. Jediná místnost chalupy byla prázdná. Prázdná, jako on sám. Teprve nyní si to uvědomil. Ten stroj, který ho celou dobu poháněl, to nadšení či neklid, bylo to tam. Celý život se hnal za něčím co ho přesahovalo, co přesahovalo cokoli co znal, za odpovědí na tu jedinou otázku; a teď když ji našel, něvěděl najednou, co dál. Stál tu v prázdnotě pokoje v němž přišel na svět, nekonečně daleko od lidí, od života, stál tu na samém konci světa, na samém konci vesmíru, a stál tu úplně sám a úplně prázdný. Jeho život najednou ztratil veškerý smysl. Nebylo nic, co by mohlo být dál. Nic, co by on sám chtěl.
9. ledna 2016 / ++