Černá věž
rocitnutí bylo náhlé, tak náhlé, že si okamžitě uvědomil, že je vzhůru. Seděl ve svém provizorním lůžku z listí a promočený potem se třásl zimou. Strnule hleděl do šera, které jej tiše obklopovalo, jakoby se snažil spatřit neviditelného nepřítele, který mu ještě před chvílí seděl na hrudníku a dusil ho svou váhou. Otřel si ledové čelo a nasucho polkl. Zase ta noční můra, která ho pronásleduje už od chvíle, kdy sem přišel. Nechápal, co se to s ním děje, ale skutečnost, že tyto děsivé sny přicházely stále častěji a byly stále konkrétnější, ho utvrzovala v myšlence, že již velice brzy se dozví, co to všechno vlastně znamená, a kde a proč se rodí ty běsy, které ho zavedly až na toto místo.
Vstal a vyšel ven před svůj současný příbytek. Bylo těsně před rozedněním, obloha na východě již počínala blednout, ale slunce ještě setrvávalo hluboko pod obzorem. Ve vzduchu viselo podivné, téměř až posvátné ticho, které ale dnes působilo tísnivě a zlověstně. Jakoby den, který se právě začínal rodit, měl být dnem posledním. Kmeny stromů tu stály v přítmí bez hnutí jako podivné postavy, přicházející z temnot. Celá ta kulisa, kdy se z umírající noci rodil nový den, působila tak podivně, až se opět roztřásl zimou. Bylo to zcela jistě způsobeno probuzením ještě za šera, probuzením, které jej okradlo o dvě hodiny toho nejvydatnějšího spánku, který nyní neodpočaté duši chyběl a proto vyvolával ty podivně úzkostné pocity. Bylo to ono šero, ono mrtvolné ticho, bylo to doznívání té neuchopitelné noční můry. Ale právě tou neuchopitelností se to stávalo tak intenzivní.
Byl to ten samý sen, který se mu začal zdát už před týdnem, přesně v době, kdy dorazil na toto podivné místo. Zpočátku si těch náznaků vůbec nepovšiml, jediné co jej udivovalo, byl fakt, že se mu najednou začaly zdát sny, protože kam jeho paměť sahala, sny se jeho spánku vždy vyhýbaly. Ale cestou na tohle místo se mu začaly zdát, a tady do nich konečně vstoupila ona postava, která ho nyní pronásledovala v každém dalším snu. Byly to podivné snové kulisy temného, do věčného stínu a ticha ponořeného světa, světa věčné noci. Procházel jím a potkával lidi, mlčící přízraky v kápích, procházel mezi nimi, míjeli jej a on je, a vlastně spolu nikdy nepromluvili. Jakoby on i ty mlčící přízraky pluly každý ve svém vlastním světě. Byly tak blízko, že by stačilo natáhnout ruku, a dotkl by se jejich kápí, ale zároveň se zdálo, že jsou nekonečně nedosažitelně daleko. A tak procházel tím světem věčné noci a míjel ty bloudící přízraky, které jeho přítomnost vlastně ani nevnímaly. A potom se stalo něco, co tyto sny naprosto od základu změnilo. Uprostřed jednoho ze svých snových putování do země na druhé straně si uvědomil, že jedna postava ho vidí. Bylo to podivné, bizarní zjištění, a v ten okamžik si uvědomil, jak se mu vzadu na krku zježily všechny chlupy. Stál tu uprostřed tmavomodré prázdnoty a cítil, jak se na něj z všudypřítomného přítmí někdo dívá. Konečně našel odvahu se otočit. Po jeho pravici a mírně za jeho zády stála nehybně postava v kápi, celá v černém, a hleděla jeho směrem. Nebylo pochyb, okamžitě vycítil, že ten pohled patří jemu. Bylo to tak podivné, že po všech těch bloudících postavách ho nyní jedna spatřila. A bylo to také děsivé. Její pohled jej ochromil, nebylo před ním kam uniknout. Ale postava byla v dálce, sen se náhle počal rozplývat a potom přišlo procitnutí. V okamžiku, kdy slunce stálo na nebi na nejvyšším místě už si nic z toho snu nevzpomínal, ale uplynulo jen několik bezesných nocí, a sen o noční krajině se vrátil. A spolu s ním se vrátila i ta temná postava. A od té doby se vracela pravidelně a co hůře, byla stále blíže a blíže, pokaždé se najednou objevila, stojící někde opodál, a sledující ho, ale pokaždé to byl bližší kontakt. A její přítomnost začínala působit stále zlověstněji a děsivěji, a tato hrůza rostla úměrně s tím, jak byla v každém dalším snu blíž a blíž. Nehybná, mlčíčí, zlověstně stojící v šeru snové krajiny, a neustále sledující svou oběť.
Seděl nyní před svým dočasným příbytkem a užíval si první sluneční paprsky, které rozrazily mlžný opar, stoupající z hlubokých údolí a zálivů tam na západě, a dopadaly teď na jeho bledý obličej. Působily jako balzám, který do jeho zmučené duše vléval teplo, klid a naději. Naději, že je tu další den a noc a sny a s nimi i ta... - jsou nekonečně daleko a už se nevrátí. Všechna rána pro něj poslední dobou byla takovouto vzpruhou. Ale stejně tak se děsil večerů, kdy s rostoucími stíny se počínaly vkrádat stíny i do jeho mysli. Každý večer byl pravým opakem rána, pocit uvolnění a radosti vystřídal neklid a strach. Ale teď bylo ráno a večer byl nekonečně daleko, tak daleko, že se zdál být nedosažitelný.
Kolem něj se rozprostíral hustý les podivných stromů, pokrývající zvlněnou krajinu, divokou, pustou. Byl to nejzapadlejší kout ztracené Galície na samém konci evrospké pevniny. Byla to země divoká, zcela cizí, ze západu i ze severu omývána vlnami bouřného oceánu. Na severu prudce spadala do těch divokých vod svými mohutnými útesy, na západě výběžky jejich finistér zasahovaly daleko do oceánu a zárověň se oceán vléval do dlouhých zálivů hluboko do vnitrozemí, kde se potkával s koryty býstřin, tekoucích hlubokými nepřístupnými kaňony směrem z náhorních planin ve vnitrozemí. Tyto finistéry tak budily dojem ostrých pařátů zasekávajících se hluboko do oceánu, z pohledu moře se zase vody oceánu zakusovaly hluboko do země, ale tady, sevřeny vysokými srázy v úzkých roklích a údolích ústí řek již neměly jejich vlny tu zběsilou sílu a dravost jako na hrotech finistér, tady tyto vody tiše odpočívaly v zálivech, kam se slunce dostalo jen v létě, když stálo vysoko na obzoru. A zatímco mořský břeh neustále bičovaly západní větry, tady panovalo ticho a klid a všude se rozléval mlžný opar, který z těchto koryt řek dělal místa ještě podivnější a tajuplnější, místa navždy skryta slunečním paprskům, místa nehybná, tichá a němá. Místa ukrytá, místa bez příběhů, bez minulosti. A bez budoucnosti.
Přišel do těchto míst teprve nedávno. Vše, co si pamatoval, bylo posledních asi deset let jeho života. Co se událo předtím, bylo zahaleno v neproniknutelné mlze. Jako pětatřicátník s prvními stříbrnými vlasy a vousy na jeho doposud mladé tváři si vlastně nevzpomínal vůbec na nic před tou dobou, vzpomínkami byl sotva desetileté dítě. První vzpomínka, která se mu vybavovala, byl život v jednom malém kláštěře na severu Itálie v nejsevernějším výběžku apeninských hor, v místech, kde jsou nejdivočejší a nejnepřístupnější. Cesta do města z něj byla tak náročná, že za celou dobu jej navštívil jen třikrát. Klášter ležel pod jedním z vrcholků hluboko v horách, a cesta z hor vedla po strmých svazích zdejších údolí, četnými průsmyky a hlubokými údolími. Teprve níže se pak vinula údolím podél býstřiny, která opouštěla hory a dál na severu se vlévala do mohutných vod Pádu. V klášterních zdech strávil téměr deset let, když zhruba před rokem ho začal pronásledovat podivný niterný pocit, a od té doby mu nedal vydechnout. Nakonec se svěřil převorovi a ten mu doporučil cestu do Galície, na posvátná místa, kde v osamění a rozjímání najde rozhřešení.
Vydal se pěšky, cesta mu trvala dlouhých devět mesíců, během nichž prošel Lombardii, království francouzské, aragonské, navarské, kastilské, až došel do království leonského. Tady se podle doporučení převora vyhnul všem větším sídlům a místo mezi lidmi si našel místo k životu v jedné jeskyni, kterou našel už za šera, ukrytou hluboko v lese. Teprve ráno zjistil, že si neustlal v jeskyni, ale pod jedním z megalitických dolmenů, které tu zůstaly po starověkých lidech. Jak později zjistil, nebyla tato země jen místem poutních procesí, ale také místem s vlastní podivuhodnou historií, sahající hluboko před křesťanskou epochu. Dávno před tím, než místní lid přijal Krista, žil zde barbarským životem plným rouhání, lidských obětí a jiných podivných rituálů. Samotná krajina vyprávěla o své temné minulosti. Na každém kroku tu člověk zakopával o dolmeny, kamenné mohyly sestavené z obrovských kvádrů kamene, které by žádný člověk nebyl schopen přemisťovat nebo zvedat. Kdo jiný než sám ďábel mohl takové mohyly postavit. Ďábel nebo lidé, kteří se mu upsali. Kromě dolmenů tu byly rovněž pozůstatky starých oppid, kamenné půdorysy staveb, jejichž stěny se dávno rozpadly, ale základy v zemi zůstaly a staly se němými svědky starodávné kultůry, která tu žila a umírala před tou současnou. Byly tu pozůstatky pecí, ve kterých starodávní lidé tavili železo, další důkaz o jejich spolčení s ďáblem, protože kdo jiný uměl v té době takto využívat oheň, který přece pochází z pekla. A byly tu další jasné důkazy, že po těchto místech chodil sám ďábel.
Když procházel krajinou, spatřoval stavby z hrubě opracovaného kamene, bloudil lesy tak opuštěnými a divokými, že podobné v životě neviděl, roklemi a údolími tak hlubokými, že do nich slunce nezavítá jak je rok dlouhý, neustále zahalenými neproniknutelnými mlhami, valícími se jako chomáče pěny od moře až hluboko do vnitrozemí. A nad tím zapomenutým koutem země k nebesům se tyčící kopce s rozeklanými skalnatými vrcholy, hledícími až na samý konec známého světa.
Ano, byla to země na samém konci světa a přesně tak vypadala. Plna pozůstatků po pohanských lidech, kteří tyto končiny obývali, žijíce v příbytcích zbudovaných buď pod zemí nebo naopak na stromech, jako divoká zvěř. Byla to země, kde ačkoli se právě lámal rok, slunce se po obzoru pohybovalo nejníže z celého roku a den byl nejkratší a noc nejdelší, přesto zde na stromech dozrávalo různé ovoce, které jinde vůbec nerostlo. Snad kvůli pekelnému ohni, který tady pod zemí doutnal, tady ani uprostřed zimy nemrzlo. Rostly tu tak bizarní stromy a keře, které ještě jaktěživ neviděl, dokonce i kočky tady vypadaly úplně jinak než všude jinde, kam přišel - jejich srst byla nádherná, zářivě šedivá, jen v obličeji a na ocase měla barvu černou. A oči, jejich oči, svítily modrozeleným plamenem. Prostě všechno tu bylo jiné, tajemné, nekřesťanské. I sýpky tu stavěli na kamenných podpěrách, snad aby se obilí nedotýkalo té bezbožné země. Dlouho přemýšlel, proč jej převor poslal právě do těchto míst, do míst, které podle jeho názoru byly místem, kde na každém kroku potkával ďáblova znamení. Tohle přece nebylo to poutní místo, o kterém převor vyprávěl. Nemohlo jím být.
Byl poslední den starého roku. Slunce už zase viselo nad obzorem, do tajemného kraje se téměř neznatelně vkrádal večer a s ním i stíny, které jej provázejí. Avšak tentokráte se náš poutník cítil lépe, jakoby večerní démoni odpluli daleko předaleko a noční přízraky se rozplynuly. V blednoucím světle posledního večera tohoto roku se náhle kmeny stromů zdály být ještě majestátnější a šero dnes s sebou z dálek přinášelo něco, co v nose vonělo a na jazyku chutnalo jako rozhřešení. Přízrak ze sna, ač v zemi stínů stále blíže, tady a teď zdál se nesmírně daleko, zdál se být ten tam. Vlahý vítr vál z kopců nad mořem, les klidně šustil svou věčerní elegii za ty, kteří se tohoto večera již nedočkali, a všude se rozléval podivný klid. Seděl nehybně ve svém příbytku a dírou mezi nosnými kameny hleděl na blednoucí obzor.
Uvědomoval si, že sní. Všude kolem se rozprostírala podivná, divoká krajina, krajina liduprázdná, kus zapomenuté ztracené země na samém konci světa. Zdálo se mu, že k jeho uším doléhá mořský příboj, ale věděl, že je ještě příliš daleko od vln rozedraného pobřeží, hluboko mezi kopci hustě porostlými divokou florou atlantického pobřeží. A ačkoli si to uvědomoval, věděl rovněž, že je nyní ze tří světových stran obklopen mořem. Neviděl jej sice, ale cítil ve vzduchu jeho slanou vůni. Pevnina se rozprostírala jen za jeho zády směrem na východ. Právě odtamtud vycházel mohutný poloostrov, dlouhá neustále se zužující finistéra, která daleko na západě končila v moři.
Šel dál tou snovou krajinou a postupně sestupoval stále níže. Hory kolem něj se pozvolna měnily v kopce, v přístích několika malo minutách se poslední zbytky lesa postupně rozestoupily, a nyní již procházel jen mírně zvlněnou krajinou plnou kamenných zídek, rozoraných remízků a dlouhých keřů, divoce rostoucích podél kamenných zídek. Vzduch se zdál úplně jiný, celé povětří se podivně provzdušnilo a zničeho nic k jeho uším dolehlo šumění příboje. Krajina se opět promněnila, zídky zmizely, oblé vlnky na horizontu se rozestoupily a zůstaly za jeho zády, a on spatřil, že nalevo i napravo se v dálce rozlévá moře. Pohlédl před sebe, pevnina tu pokračovala dobrou míli na západ a byla v těchto místech již naprosto rovná, kopce zůstaly daleko vzadu. Uvědomil si, že ještě nikdy se nedostal tak daleko na západ. Hleděl na samotný konec světa tak, jak ho znal tehdejší svět, a v ten okamžik se rozhodl, že dojde až na jeho samotný konec.
Uběhlo jen nemnoho okamžiků od doby, kdy vystoupil z lesa a vykročil po přímořské planině vstříc oceánu. Moře z obou stran se počalo přibližovat a na horizontu se počal rýsovat nevysoký černý bod. Zazdálo se mu, že přímo k němu vede rovná pěšina, vlnící se od něj přímo na horizont. Vydal se tedy po ní a netrvalo to ani čtvrt hodiny a stál na samém kraji moře, v místě, kde země předává své žezlo oceánu. Tady končil jeho svět a začínalo moře neznáma. Otočil se. Byl ze všech stran obklopen mořem, jen úzký proužek země s úzkou pěšinou se vinul jako stříbrná stužka někam do dálek, které se pomalu ztrácely v mlžném oparu. Žena ze snu nikde.
To ho zmátlo. Uvědomil si, že nyní poprvé pocítil niterný pocit, ba přímo jistotu, že ona postava v kápi je žena. Tedy napříč jeho nočními můrami jej pronásledovala nějaká žena. V tu chvíli mu to přišlo ještě hrůznější než kdyby tím přízrakem byl muž. Cítil to tak, ale netušil proč. Otočil se znovu směrem k moři a tu si celý zmatený musel protřít oči. Pod srázem na samém konci útesů, omývána vlnami oceánu tu stála černá věž. Černočerná věž z kamene temného jako eben. Hleděl na ni a nechápal, jak mi prve mohl přehlédnout. Stála tu jako memento věků, přestože se zjevila náhle, jako by tu právě vyrostla ze země. Pocítil podivný niterný strach, ale něco v jeho nitro ho donutilo sestoupit k jejím chatrným, vlnami obroušeným základům. Vyrůstala tady přímo z vln, její černé zdi stoupaly do výšky a ztrácely se v mracích.
Rozpomínal se, že vystoupal po několika schodech a vešel malými úzkýmí dvěřmi dovnitř té podivné stavby. Stoupal nyní po schodech vzhůru a netušil proč. Schodiště se šněkovitě kroutilo vzhůru a ačkoli nebylo ve vnějších obvodových zdech jediné okno, nebyla tu tma ale jen šero, jakoby stavbu uvnitř jejich zdí něco rozjasňovalo. Cítil, že už stoupá vzhůru nesmírně dlouho, ale schod po schodu stoupal dál, ačkoli se zdálo, že černá věž nemá konce.
Zatočila se mu hlava. Cítil, že už musí být neskutečně vysoko, ale měl naprosto opačný pocit. Zdálo se mu, že místo výstupu do nadpozemských výšek sestoupil do propastné hloubky, do samotného pekla. Stoupal stále výš a výš, stoupal na schody před sebou a zanechával je jejich osudu hluboko pod sebou. Jako had se za jeho zády stáčely do němé bezedné spirály a řítily se kamsi hluboko do temnot. Avšak ačkoli stoupal, vzduch byl stále těžší a chladnější, s každým dalším schodem jakoby se zhmotňoval a doslova tuhnul. Uběhla snad hodina jeho výstupu a místo konce schodiště, místo dveří vedoucích na nějaké cimbuří na samém vrcholku stavby, za každou otočkou schodiště o plných třistašedesát stupňů, opět se před ním v půlkruhu, který spatřoval, rozutíkaly další a další schody. Avšak uteklo již jen několik málo minut, které se zdály být ničím vzhledem k té nekonečnosti předchozího výstupu, a skutečně schodiště končilo, a před ním objevily malé dveřě.
Zůstal stát jen okamžik - potom sáhl po klice. Dvěře se naprosto bezhlesně rozestoupily a zůstaly němě otevřené do černé tmy. V ten okamžik jakoby zmizely, zmizelo i propastné schodiště, samotné stěny černé věžě, zůstala jen naprostá čerň. A potom se před ním v zelenavých problescích začal rodit nový svět, kulisa krajiny za zrcadlem - trvalo to jen okamžik, který ale jakoby zamrzl v jeho paměti na věčnost. Stalo se tak v okamžiku, kdy si uvědomil, že místo nesmírně vysoko je nezbadatelně hluboko v samém pekle světa, jehož kulisy jsou tady ve věčných temnotách otočeny zrcadlově hlavou dolů.
Procitl. Zmáčený potem a vyděšený jako zvíře se prudce posadil na zemi, na které usnul. Trhavě se rozhlížel ve tmě, která ho obklopovala. Byl doma ve svém jeskyni, všude kolem se rozprostírala nejhlubší noc. Zničeho nic sjel jeho pohled na jeho dva uhnité nehty na palcích obou rukou. Chvíli na ně hleděl, jakoby by pohled na ně byl pro něj něčím naprosto novým, potom ucitíl, že je nablízku něčemu, co bloudilo posledních několik let v nekonečných dálavách. Zalapal po dechu.
Konečně mu to došlo a bylo to tak temné, že samotná noc, která byla všude kolem, ještě více zčernala. Konečně spatřil tvář té postavy v kápi. Konečně ji pohlédl do tváře. A to co uviděl, to jej opařilo - ledovým chladem. Spatřil tvář vlastní prababáby, báby své matky, matky své báby. V tom jediném okamžiku se mu vrátily vzpomínky na celé mládí. Náhle mu zase před očima probíhal celý život. Od dětství, kdy jako malý hošík pobíhal vysokou orosenou trávou, honil motýly na lukách, skákal do ledového potoka, lezl po stromech za jejich vesnicí. A potom spatřil svou prabábu. Její dobráckou tvář, její zářící oči, její něhu a dobrotu, kterou ho zahrnovala. Zase seděl na jejím klíně a ona ho houpala a něco mu broukala do ucha. Viděl tu dobráckou starou a vrásčitou tvář. Pojednou cítil, že něco je špatně. Dnes je něco špatně.
Scéna se změnila. Už nebyl tím malým hošíkem, který se sotva naučil chodit. Uběhlo přes dvacet let. Znovu spatřil tu známou tvář. Ale jak ta se změnila. Čtvrt století ji zbrázdilo vráskami, oči zapadly hluboko pod svěšená víčka, kosti vystoupily a rýsovaly tenkou kůži do strašidelných obrysů. Ale v očích, ač propadlých a vyhaslých, stále ještě spatřoval lásku a dobrotu. Ale čím více se nyní do těch očí díval, tím méně se mu s tou tváří chtělo být. To její stáří ho nyní odpuzovalo, děsil se té proměny, nechtěl ztrácet svá mladá léta pohledem na něco tak zchátralého, dělit se o svou životní sílu s něčím tak sešlým, ležícím téměř na prahu smrti.
Tvář mu zmizela z očí, celý svět se slil do podvného oparu. Náhle cítil, že utekla spousta let. Uvědomil si, že stojí na mořském břehu, jen kus od místa, kde právě procitl. Hleděl do mlh na obzoru, do tříštícího se příboje před sebou. A cítil, že někdo hledí s ním. Jakoby mu někdo hleděl přes rameno. A potom si uvědomil, že ta osoba nehledí tam kde on, nehledí do dálek ztraených v mlžném oparu - hledí na něj. Otočil se. Přímo před ním stála postava v černé kápi. Malá, shrbená, jakoby neustále ponořená ve stínu. Pohlédl ji pod kápi přímo do tváře. Byla to tvář jeho prabáby, ale to co v ní spatřil, ho vyděsilo k smrti. Láska a něha z jejích očí byla pryč, v černých bezedných studnicích jejích očních jamek se zračilo nekonečné opovržení, pohrdání, nenávist. Byla to zloba, bylo to prokletí, byl to sám osud. Bylo to zřeknutí se, zatracení. Byla to němá obžaloba, do nebe volající obžaloba, která ho nyní dostihla.
Proměna jeho prabáby, té milující staré stařičké ženy, která ho houpala na kolenou, v tento zlověstný přízrak, to bylo něco tak úděsného, tak zdrcujícího, tak něčekaného, že ten rozdíl byl jako vejít do známého lesa a vyjít z něj na druhém konci vesmíru. Ta zdrcující nenávist ho naprosto zlomila. Hleděl v němé hrůze před sebe, třeštíce oči do těch temných děr před sebou. Jak jen mohl odvrhnout tu dobrou ženu. A pak náhle ten přízrak z pekel počal otevírat ústa, až náhle tu zela čtvercová temná díra vedoucí rovnou do pekel a z ní pomalu stoupalo do tohoto světa němé prokletí. Hleděl do toho děsivého čtverce plného temnoty a pomalu před ním opadal i ten poslední mlhavý závoj, který dělil jeho život na dobu před a po. Náhle si uvědomil, že si tvář chrání rozevřenými dlaněmi. Znovu ho něco upoutalo a znovu zprvu nechápal co. Pak si to uvědomil. Hleděl na dva uhnilé nehty svých palců.
Průvod asi deseti mnichů ztěžka a pomalu stoupal divokou krajinou. Ke klášteru v Santiagu to bylo již jen hodinu cesty. Krajina byla v těchto místech divoká, plná zrádných roklí a zlověstných skalních převisů. Plná podivností, divých stvoření i dravé zvěře. Ale to, co v příštích okamžicích spatřili ti dobří věřící, na to je nemohlo připravit nic. Zpoza stromů se náhle vyřítila postava, šílenec s výrazem hrůzy i radosti vtesaným ve tváři, běžící kolmo k jejich cestě a na celý les vřeštící jako divoké zvíře. Když spatřil to zděšené procesí, zamířil přímo k nim a v přístím okamžiku už stál před prvním z mnichů a šíleným, zajíkavým hlasem mu křičel do tváře a šermoval před ní rukama. Konečně si vyděšný mnich všiml jeho rukou a tu ucouvl úlekem a hrůzou - z dlaní toho šílence crčela v rudých potocích krev, v místech kde normálně bývají palce, zely jen dvě temně rudé rány. Konečně se mniši jakž takž opanovali nad úlekem z toho lesního přízraku, ale než mohli cokoli udělat, vyrazil ten běs dál a v příští vtěřině se propadl do země, zmizel za krajem hluboké skalnaté strže, která jakoby usekla jeho šílený řev. Když jej němí úžasem následovali k okraji strže, spatřili hluboko pod sebou, jen kousek od koryta býstřiny, která se tu klikatila na dni rokle, jeho roztříštěné tělo. Do konce životů jim už ale v uších bude znít jeho řev, kterým se přiznával ke zločinu a vydával se do rukou zatracení.
"Usekl jsem si je, usekl jsem si ty zatracené palce. Měl jsem to udělat už dávno, hned potom, co mi uhnily. Hned toho rána, kdy jsem se probudil po té šílené noci, během níž jsem těmi samými palci vlastnoručně uškrtil svou prabábu."
11. února 2016 / +++