Stíny na konci světa
emně modrá hladina, rovná jako věčnost a nehybná jako sama smrt, rozprostírala se až k horizontu daleko na severu. Podle její temné barvy se zdálo, jakoby oceán byl v těchto místech bezedný, jakoby se hlubiny pod mýma nohama propadaly do závratných černých propastí, skrývajících v sobě všechnu prázdnotu vesmíru. Chladem a mrazem sevřená vodní pustina se rozlévala od obzoru k obzoru a já si připadal, jako bych se dostal až na samotný konec světa do míst lidem tak vzdálených, že na ně celý svět zapomněl. V naprostém, dokonalém věčném tichu jsem tu stál sám jako poslední člověk, který zbyl, jako artefakt dávno minulé doby. Prázdné, jakoby bezvzdušné nebe viselo nad tou mrazivě temnou hladinou polárního moře, a já každou chvíli čekal, že se ty temné vody vzedmou a spadnou do té nekonečné vesmírné prázdnoty nade mnou. Pohlédl jsem před sebe a spatřil svůj vlastní stín, který v bledém polárním slunci vytvořil nekonečný stín, stín tak dlouhý, že jeho konec splýval s horizontem a tím vlastně se stínem, v němž vězela celá noční strana planety. Noc na druhé straně začínala tady pod mýma nohama. Daleko na severu přede mnou se z té ebenové planiny zvedala bílá hradba polárního ledu, neklamný znak toho, že hranice světa živých je blíže, než by kdokoli živý chtěl. Otočil jsem se k jinu a pohlédl do plápolavého bodu před sebou. O Bože, jak nekonečně vzdálený se zdál. Bledý sluneční kotouč visel nízko nad tou ebenovou plání, a jeho paprsky byly tak slabé, že se zdálo, že plane ne žlutým, ale modrým jasem.
Usedl jsem na břeh. Mým útočištěm se stal zcela pustý, skalnatý ostrov, jehož velikost jsem si mohl pouze domýšlet. Nalevo i napravo se rozprostírala kamenitá pláž, tvořená černými oblázky nejrůznějších velikostí, která směrem do vnitrozemí přecházela v sopečnou krustu vychladlé lávy a skály temné barvy, místy porostlé šedavě zelenými mechy a lišejníky, které se sotva odvažovaly vyrůst výše než ke kotníkům. Tam, kde jsem tušil střed ostrova, se skály zvedaly do výše zhruba tříset metrů, ale jelikož zde nebyl jediný objekt, který bych mohl použít coby měřítko vzdálenosti nebo výšky, mohlo to být daleko méně nebo daleko více. Každopádně to nehrálo roli, zhruba od první třetiny výše pahorků totiž začínala hranice věčného ledu. Tento kus skály, ztracený v ledovém oceánu, se tedy stal mým útočištěm, které ale, jak jsem tušil, se mělo stát mým osudem. Nebylo tu nic, zhola nic, co by se dalo použít pro přežití. Má loď ztroskotala na nedalekém útesu, a jen neuvěřitelnou shodou náhod jsem se z její paluby dostal suchou nohou na břeh. Skončit ve vodě, už dávno bych umrzl. Moře bylo klidné, takže vrak se stále ještě nepotopil a vězel napůl zaplavený na skaliscích jednoho z výběžků ostrova. Působil nadpřirozeným, děsivým dojmem - zbloudilý, ztracený škuner, který završil svou bludnou pouť tak tragicky tady na samém konci světa. Loď duchů, jejíž zamrzlý obraz tu jako přízrak vězí mezi světem živých a mrtvých; jako zemřelý, který uvízl ve světě živých, jako poutník, který si ještě neuvědomil, že už patří na druhou stranu, a bloudí na špatné straně. Při pohledu na jeho temnou siluetu se mi opět vybavily vzpomínky, o kterých jsem doufal, že jsem zapomněl; že se mi při ztroskotání, kdy se mě dotkla ta paní s kosou, vytěsnily z hlavy. Ale nyní opět přicházely a dotíraly o to děsivěji, oč jasněji jsem si uvědomoval, že jsem na opuštěném, ztraceném ostrově, ze kterého není úniku, a na kterém není živé duše, která by se té hrůze postavila se mnou.
Události posledního týdne naší plavby se vznášely v mlze, která zahalovala a obrušovala ostré kontury děsu tak příšerného, že brousily samo šílenství, do kterého jsem se během posledních dnů propadal. Vypluli jsme před dvěma týdny z Trondheimu, a vezli náklad zboží a proviant pro místní rybářské osady na pobřeží. Celý první týden probíhal nadmíru výtečně. Počasí nám přálo, mořské proudy nás hnaly ve směru naší cesty, obchodní partneři na pobřeží byli stědřejší a přátelštější než obvykle. Nic nenasvědčovalo tomu, že se schyluje k hrůzám, které měly nastat a které se počaly zhmotňovat - nejprve jen v náznacích - počátkem druhého týdne na moři. Měli jsme za sebou všechny přístavy, které jsme měli navštívit, a zbýval poslední - Hammerfest. Právě tehdy začaly působit ony temné síly, které zapříčinily, že jsem nyní stál na pusté výspě úprostřed ledového oceánu a celá má posádka - celá má posádka zmizela. Ano, zmizelo všech sedm námořníků našeho škuneru, prostě večer byli na palubě a ráno již ne. Jakoby se po nich slehla země. Na palubě se nenašly žádné stopy boje, ani jediný výkřik se neozval do noci, žádný podezřelý lomoz - prostě nic. Sedm rán po sobě jsme zjišťovali, že během noci zmizel jeden muž, a bylo jedno, jak silný nebo nebojácný byl, bylo jedno, že ho na palubu chodili co hodinu kontrolovat další muži z posádky - v určitém okamžiku byl na svém místě a v příštím tam již nebyl.
Zůstali jsme dva - já a druhý důstojník. Příštích čtyřiadvacet hodin bylo posledních, kdy jsem byl nablízku lidské bytosti, byly to poslední hodiny, kdy jsem měl po boku stejně zkoušeného druha v nesnázích. Celý den jsme se snažili ovládat loď, ale dva lidi ji nemohli uřídit. Mořské proudy si s námi dělaly, co chtěly. Nezbylo nám, mež korigovat poryvy a odevzdaně hledět vstříc neznámu, do nějž jsme pluli. Přepadla nás podivná atmosféra odevzdání, rezignace, smíření. Celý den jsme bloudili po palubě jako loutky bez duše a bez vůle, byli jsme zmítáni náhodou stejně jako naše kocábka, která bloudila severním oceánem, a bylo pravděpodobné, že směřuje stále dál na sever. Ale s nadcházejícím večerem se do našich žil opět začala vlévat vůle přežít. Slunce už opět klouzalo po vodní hladině, když jsme opět cítili, že naše vůle je svobodná. Zajistili jsme loď jak jen to šlo, a připravili se na noc. Bylo dohodnuto, že noc na palubě strávíme bok po boku, ať se děje co se děje. Byli jsme rozhodnuti postavit se neviditelnému nepříteli čelem. Nic jiného nám ostatně nezbývalo.
Nadešla noc. Vkradla se do těch opuštěných bezútěšných vod pomalu a neočekávaně jako zlodějka. Nebe potemnělo, moře ještě více, a celý vesmír se ponořil do stínu noci. Noci, ze které se naše kocábka vynořila již jen coby vrak, já coby lidská troska, a pro druhého důstojníka noc, která už nikdy neskončila. Dlouho jsme stáli vedle sebe na palubě a snažili se držet loď alespoň trochu na uzdě. Hodiny ubíhaly a zdálo se, že nakonec snad noc přece jen ve zdraví přečkáme. Ale potom jsem byl okolnostmi donucen na okamžik opustit palubu a vrátit se do podpalubí. Trvalo to jen pár minut. Je to podivné, zahalené do nadpřirozené mlhy, která jakoby omotávala mou mysl kdykoli se snažím si vzpomenout...
Ani netuším jak, ocitl jsem se na palubě. Byla jasná noc, bledý měsíc zářil zpoza roztrhaných mraků, plujících v cárech po temném nebi, a ozařoval kulisy noční scény, která se tu přede mnou otevírala. Všude panovalo mrtvolné ticho, noc nemohla být mocnější. Popošel jsem dál směrem od kajut, a konečně jsem na zádi spatřil v měsíčních paprscích siluetu druhého důstojníka. Stála nehybně opřena o kormidlo a zdálo se, že hledí do noci. Udělal jsem několik kroků, abych Olafa zkontroloval, ale v tu chvíli se stalo něco, co mě přikovalo k podlaze. Na krátký okamžik, jen na zlomek vteřiny, se mi zazdálo, že se u kormidelního můstku něco pohnulo, jakoby jen nějaký stín přeběhl po palubě, jakoby se kouř zvedl a zmizel v povětří. Zdálo se, že se ten stín dotýkal druhého důstojníka, zdálo se, že jej obklopoval. Ale v příští chvíli byl ten tam, rozplynul se nebo spíše se pohnul a zmizel v noční temnotě. Zdálo se, že si toho druhý důstojník vůbec nevšiml. Jeho silueta tam stála dál bez hnutí, a přece jsem si byl jist, že stín se pohyboval přímo před ním, že jej tedy musel vidět. Přesto se druhý důstojník ani nepohnul, jakoby pro něj onen stín byl neviditelný. Udělal jsem několik rychlých kroků směrem k můstku, když tu jsem pocítil podivný, niterný pocit, nepopsatelný pocit, jaký máte, když je nablízku někdo, kdo vám chce ublížit. Bylo to tak zvláštní a tak nečekané, že jsem se zastavil a přimražen zůstal stát. V tichu, které by se dalo krájet, jsem náhle zřetelně ucítil, jak ve mě roste jakýsi neodůvodnitelný pocit neklidu, který pozvolna přerůstal ve strach, v děs, v hrůzu. Byl to pocit, který cítíte těsně předtím, že na vás uděří nějaká katastrofa. Byl to pocit, jaký zažíváte, když se hrozící nebezpečí zhmotní v sílu, kterou již můžete vnímat. Na zlomek okamžiku jsem uvěřil, že mě ten pocit přemůže, že mě ten pocit děsu na místě zabije. Ale stejně náhle jako přišel, stejně náhle také zmizel.
Zjistil jsem, že stojím na dva kroky od druhého důstojníka. Netušil jsem, jak jsem se k němu dostal, ani že jsem jej obešel zboku. Stál jsem u něj a pohlédl mu do tváře. Kdyby jediný výraz mohl zamrznout a propálit se do obrazu, kdyby se jediný okamžik mohl stát věčností... Jeho obličej byl jako namalovaný, jeho pohled směřoval kamsi daleko před sebe, ale jeho oči se dívaly pohledem mrtvého člověka. Cítil jsem, že se v nich utápím jako trosečník ve vlnách, kterého zachytil mořský vír. Byl to pohled muže, který odešel, jehož mrtvé oči hledí již z druhé strany. Šílený strachem jsem ucouvl a konečně si uvědomil, jaký se náhle na palubě rozprostil mrazivý chlad. Zčistajasna jsem vnímal, že všechny mé chlupy na krku, rukou i na zbytku těla se mi postavily, jako zježená srst kočky, kolem které prošel duch. Druhý důstojník ke mě obrátil svou tvář a prázdným pohledem mrtvých očí se na mě podíval. Vyrazil jsem zpět ke kajutám, ale těsně u nich jsem se ještě naposledy ohlédl. To bylo naposledy, co jsem druhého důstojníka spatřil. Ale i u posledního soudu budu přísahat, že vedle důstojníkovy temné siluety, stojící němě u kormidla a hledící hrůzostrašně mým směrem, se opět vznášel onen téměř nezřetelný stín.
Nebe už opět planulo onou namodralou září polárního dne, když jsem se odvážil na palubu. Ač se to nyní zdá být nepochopitelné, v tu chvíli mě daleko více děsila představa, že tam druhý důstojník stále bude, než možnost, že zmizel i on. Ale každý, kdo by tu noc pohlédl do jeho kalných, bezedných očí, by raději sám dobrovolně opustil palubu a ukončil hrůzu v ledových vodách, než aby s ním strávil na palubě byť jedinou noc. Nebyl tam. Uvědomil jsem si, že jsem se probudil do svého posledního dne. Bylo to neskutečně zvláštní, vědět, kdy se tak stane. Je to svým způsobem dar, protože ten den prožíváte každou vteřinu každou buňkou svého těla. Vnímáte barvy, vůně, pocity, které jste nikdy nepoznali. Věděl jsem, že mým posledním dnem je dnešek a že místem, kde zemřu, je tato ledová pustina. A skutečně, moře se dnes zdálo ještě temnější než včera. Temná vodní planina byla tichá, jako by chtěla propůjčit mému poslednímu dni na tomto světě na vznešenosti a důstojnosti.
Jak podivná mapa by před vámi ležela, kdybyste propojili všechna místa, která jste kdy navštívili. Jak zašmodrchané klubko čar by vzniklo, kdybyste do mapy zakreslili všechny vaše kroky. Většina z nás tuší, kde se to jeho klubko začalo odvíjet. Kde ale skončí? Netuším, po jakých zeměčárách se v posledních několika dnech pohyboval můj bludný koráb, jediné co vím, kde tyto čáry skončily. Stalo se tak na tomto kusu černé skály, které tu mořské dno vyvrhlo nad hladinu a vytvořilo sopečný ostrov, osamocený a ztracený uprostřed ničeho. A právě tato výspa v celé té nekonečné prázdnotě polárního moře se postavila do bludného kurzu mého korábu. Právě tento kus černé skály determinoval konec mého klubka života, mého přediva osudu. Nyní jsem věděl, kde čára mých kroků končí.
Moře zde musí být skutečně nesmírně hluboké, protože loď se pod mýma nohama začala tříštit až téměř úplně u pobřeží. Skály skryté pod hladinou jí trhaly vnitřnosti jako divoké šelmy, ale ona setrvačností plula dál proti břehu toho zakletého ostrova, až se zarazila o šterkovou pláž. Netrvalo dlouho a podpalubí nabralo tolik vody, že celá zadní část prakticky zmizela ve vlnách, a jen díky přídí zaseknuté do skal loď nesklouzla do mořských vln a nezmizela v nich navždy. Vězela tu nyní v úhlu snad pětačtyřiceti stupňů, takže její rozdrásaná příď čněla vysoko nad hladinu, zatímco záď vězela v temných vodách. Většina stožárů nevydržela náraz a tlak vlastní váhy a zřítila se na záď, kde nyní polovisely polopluly na hladině. Byl to vskutku přízračný pohled na dno lodi, které nyní čnělo nad vodní hladinu, zatímco vrcholky stožárů vězely hluboko pod hladinou.
Pochmurné a truchlivé jsou tyto polární kraje, tím více, že víte, že tam na jihu zůstali vaši přátelé, zůstal tam život, teplo, světlo. Slunce nad horizontem opsalo svůj krátký výlet a dotklo se temné vodní hladiny. Jakoby nasáklo temnotu z její barvy tuže, ztemnalo a v příštím okamžiku zmizelo v těch bezedných ebenových vodách. Ticho nikdy nebylo tak skličující. Soumrak nikdy nebyl tak zlověstný. Samota se dotkla nekonečna a obě se staly jedním. Jako bych z dálky slyšel téměř neznatelný zvuk varhan.
Hledím tu na vrak mé bludné lodi, přízračně čnějící z temných vod na temném horizontu ostrova v místech, kde se setkává s kovově šedým nebem, a soumrak se snáší na ztracenou výspu uprostřed ledových vodních pustin. Společně s ním se vkrádá i myšlenka, jestli jsem na ostrově sám, nebo jestli to něco, co mě přivedlo až sem, ta nezbadatelná temnota, která zahubila celou mou posádku, zmizeĺa ve vlnách nebo tady ztroskotala se mnou. To něco vždy přicházelo v noci. Jakoby to ve dne spalo schované hluboko v temném, vlkhém a chladném podpalubí. Jakoby se to bálo slunečních paprsků. Přichází polární noc a s ní přicházejí i stíny. A kde jinde se nejlépe ukryje stín než ve stínech. Nebe na obzoru zčernalo a temná silueta vraku zmizela v temnotě, která se rozlila všude kolem mě a proměnila celý svět v jedinou temnou nicotu. Už přichází?
20. června 2016 / ++