Mělčiny
a blankytně modrém nebi žhnulo polední slunce a zalévalo palubu spalujícími paprsky. Všude kolem panovalo naprosté ticho, jen vlny šplouchaly o boky lodi. Stála tu tak nějak podivně nehnutě, jakoby to ani nebyla zlehka se pohupující loď, ale spíše těžký, v základech se zemí srostlý dům. Působila vskutku nepřirozeně, nikdo tak bizarní loď ještě asi neviděl. Bylo to, jako byste se dívali na známý obraz, na kterém ale něco nesedí, vy si nemůžete vybavit, co to je, ale zároveň to velice silně vnímáte. A čím více se na tu abnormalitu snažíte přijít, tím méně jste schopni odhalit její příčinu.
Byla to majestátní loď, uvízlá na mělčině, na písečném náspu, který se zvedal z mořského dna uprostřed oceánu stovky mil daleko od pevniny. Pravděpodobně mořské proudy zde vytvořily podmořskou horu, která sahala sotva pár sáhů pod hladinu moře. Šance, že nějaká loď najede do podobné pasti byla nepředstavitelně malá, ale právě tady se přesně to stalo. Loď tu uvízla jako velryba na mělčině, a stejně jako velryba, i její lehkost a vzněšenost se jakoby mávnutím kouzelného proutku v jediném okamžiku proměnila ve strnulou nehybnost, její radostná hra na vlnách byla zničena a nahrazena tragickým ustrnutím, od kterého se začal odpočítávat čas neodvratného konce. Ačkoli byla pevná země jen pár sáhů pod nohama námořníků, byla pro ně nedosažitelná. Byli tu uvězněni uprostřed nekonečně volného prostoru, na dosah nedosažitelné pevniny, odsouzeni ke smrti žízní uprostřed nekonečných mas vody.
Zdálo se, že je pustá. Stála tu zabořená v písku, a vítr si pohrával s jejími plachtami, které se bělely na temně modrém pozadí oceánu. Loď nejevila jedinou známku poškození, vůbec nevypadala jako nějaký opuštěný, poničený přízrak, který se čas od času objeví u břehů, a je na něm vidět, že se vrací z pekla, v němž zanechal celou svou posádku. Tahle loď prostě jen zastavila uprostřed nádherného počasí, a už se nerozjela. Posádka se dlouhých dvaadvacet dní snažila ji osvobodit ze zajetí písků, ale mořské proudy ten kolos pomalu, ale soustavně tlačily hlouběji na mělčinu, takže veškerá snaha byla marná. Po sedmnácti dnech došla pitná voda. Po dalších pěti už nikdo neměl sílu se o cokoli snažit, a tak se celá posádka jen odevzdaně připravila na smrt. Dva dny nato zemřeli první dva. Je to podivný pocit umírat v tak klidném a příjemném počasí, jakými byly tyto prosluněné říjnové dny v této zeměpisné šířce. Do domovů těch umírajících námořníků právě přicházelo indiánské léto, nejklidnější a nejbarevnější část roku. Poslední teplý závan před dlouhou a temnou zimou, kterou v Main doprovázejí divoké sněhové bouře, které kolikrát i na několik týdnů odříznou jednu vesnici či město od druhého. Avšak nyní tam panuje nádherné teplé počasí, modrá obloha je vyčištěná od mraků a barevné koruny stromů šustí ve větru, který s sebou přináší vůni podzimu, skořice a spadaného listí.
A umírali další. Petterson, Smith, Lockhard, Williams, Moore, Shuttleworth, Princey, Banners, Ivers, MacDonnahy, Scott. Zůstali ležet dole v podpalubí v kajutách, na palandách, na kterých normálně usínali. Tentokrát se však již neprobudili. Jejich kajuty se staly jejich hrobkami, jejich loď pak hřbitovem. Dlouhých sedm dní tu spolu sdíleli ten klid a pokoj živí i mrtví, jeden vedle druhého, jeden na dosah druhého. Jedni ještě v tomto světě, druzí již dlící v tom na druhé straně. Jedni už v cílové stanici, druzí připraveni na cestu. Byl to zvláštní týden, nejzvláštnější v jejich životech. Oni tady dole v temnotě umírali, a tam venku svítilo slunce a vál vlahý větřík. Oni si tady dole podávali jeden po druhém ruku se smrtí, a tam nahoře žil celý svět svůj život. Četli o různých katastrofách, kdy se námořnici v bouři roztříštili o skály, utopili se v divokých vlnách, byli sežráni zaživa žraloky. Nikdy by je nenapadlo, že umírat se dá tak klidně. A tak dlouho. Před smrtí už všichni vypadali jako přízraky, seschlé, vyhublé přízraky s šediou kůží, více mrtví než živí. Svalnaté paže se proměnily v kosti potažené kůží, bystrá mysl se zhroutila do šílentví, oči odhalovaly duše, v nichž již nepřebýval žádný rozum, vůle, osobnost. Těch několik dní před smrtí se ty lidské bytosti proměnily v živoucí prázdné nádoby, bezsmyslně hledící do stropů svých kajut, neschopni ničeho. A pak prostě dodýchali a vychladli.
Osmý večer od odchodu prvního z námořníků zbyl na přízračné lodi poslední živý. Vydrápal se na palubu, aby naposledy spatřil svět, ze kterého odcházel. Ještě nikdy se necítil tak opuštěně, tak ztraceně, tak daleko. Ty největší dálky nosíme ve své duši, můžeme být uprotřed davu lidí a přeci jsme ztraceni, nedosažitelní. Ale tady byla ta dálka přímo hmatatelná, a s každou další minutou bylo cítit, jak se ještě zvětšuje. Ještě nikdy nebyla lidská blízkost tak vzdálená, tak nedosažitelná, tak zcela ztracena. Sluneční kotouč se dotkl vodní hladiny a zdálo se, že se v ní rozpustil a splynul s ní. Načervenalý obzor začal nachovatět a vlahý větřík si pohrával s plachtovím, jakoby byl úplně normální večer, stejný jako kterýkoli jiný.
Nastala noc, poslední noc námořníkova života. Zůstal tu sám, poslední přežívší z posádky, ale i jeho čas se přiblížil. Na čistém temném nebi zářily měsíc a tisíce hvězd, a ozařovaly palubu a její truchlivé kulisy, i tu vodní poušt rozlévající se kolem přízračné lodi až k horizontu. Zdálo se, že je to jen namalovaný obraz nějakého šíleného mistra. Poslední námořník ještě v posledním vzepjetí natáhl rukou k měsící, jakoby doufal, že se ho zachytí jako tonoucí se stébla, ale ruka mu bezvládně dopadla na palubu, z prsou se vydral poslední vzdech, a hlava mu klesla na hruď. Uteklo jen několik málo okamžiků, avšak očekávaný konec se nedostavil. Stále vnímal, ale zdálo se, že všechny smysly jsou otupeny - bolest polevuje, žízeň ustupuje, hlad se vytrácí. Náhle si uvědomil, že tu sedí opřený o brlení lodi, a zase vnímá vše jako dříve. Halucinace, zmatenost, letargie - to vše pominulo. Seděl tak notnou chvíli a rozkoukával se, jakoby se bál pohnout, jakoby stále nechápal, co se děje, co má očekávat. Potom to uslyšel. Na zádi se u poklopu z kajut začaly ozývat podivné, znepokojivé zvuky. Loď byla vylidněná, nebylo nic, co by je mohlo vydávat, proto ho zvuky udivily, ale údiv se vzápětí změnil v hrůzu. V příštích okamžicích zavanulo na palubu něco mimořádně zapáchajícího, něco co ani nemohlo pocházet z tohoto světa. Hrůza ho přilepila k brlení, hleděl na záď ozářenou měsičními paprsky a neodvažoval se domýšlet. Potom se v těch místech pomalu otevřel poklop a z podpalubí se na palubu začalo škrábat něco malého, seschlého, zčernalého. Plazilo se to pomalu a škubavými pohyby, a vydávalo to hrůzné steny a škrípavé zvuky, jako když někdo nehty škrábe po tabuli. Za prvním přízračným tvorem se z temného podpalubí vyplazil druhý, za ním třetí, čtvrtý... Hrůza dosáhla vrcholu, námořník už už propadal šílenství, ale veškerý děs z něj náhle opadl a proměnil se v radost, když měsíční paprsky dopadly na těla těch seschlých zčernalých přízraků, a on spatřil dobře známé tváře svých již tlejících druhů.
14. srpna 2016 / +