Pokřivený obraz
oprvé jsem tam vstoupil v období dešťů. Celý horizont byl pokryt šedými mračny napitými vodou, hrozivě visícími nad promáčenou zemí těch bretaňských polí. Byl to pochmurný deštivý pátek, jeden z těch tak osamělých a tak ztracených, jak jen pátky mohou být. Budova té ponuré stavby tu stála, jakoby vyrostla ze země, jakoby byla součástí těch rozeklaných skal, roztroušených všude po pobřeží a ustupujících směrem do vnitrozemí. Byl březen, začátek března. Zima už definitivně odešla, ale jaro toho roku nepřicházelo. Dlouhé týdny se z nebe spouštěly proudy vod, nekonečné, jednolité, tesklivé. Jakoby samo nebe ronilo slzy nad tím zapomenutým krajem, ztraceném na samém konci světa, ze tří stran omývaném neklidnými vodami oceánu. A potom náhle pršet přestalo, a vše se zahalilo do mlhy, neproniknutelné, kovově šedé, němé mlhy, jejíž mokrý chlad vše obejmul, vším prostoupil, a vše naplnil. Ta nehybná neprostupná masa ulehla na kraj, a na celý týden, který se tehdy zdál být stoletím, odřízla svět uvnitř od světa tam venku.
Vešel jsem do zcela potěmnělého pokoje, do kterého jsem vystoupal po širokém a do závratných výšin stoupajícím schodišti z rozlehlé vstupní haly, ponořené do vlhké tmy. Tady nahoře v patře bylo světla o něco více, i tak jsem ale jen stěží rozeznával obrysy místnosti a jejího vybavení. Úzkými vysokými okny dopadalo dovnitř jen minimum venkovního světla, po obou stranách je lemovaly těžké, až na zem visící temné závěsy, a zastiňovaly je hrubé záclony, které nepůsobily o nic vzdušnějším dojmem než závěsy. Konečně si mé oči počaly zvykat na šero pokoje. Věci vystupovaly ze stínů a přede mnou se odkrýval záhadný, tajemný svět tohoto zapomenutého paláce, ležícího na samém konci skalnaté výspy, ztracené za oblými pahorky, rozesetými napříč tím divokým krajem. Schovával tak tuto bizarní stavbu před vetřelci, kteří přicházeli z vnitrozemí. Zůstával skryt oku návštěvníků, směřujících k pobřeží; rovněž proto, že ležel zcela mimo hlavní trasy k přímořským lázním a letoviskům. Nesmírně dlouho zůstával skryt také mě.
Byl jsem zpět v kraji mé matky. Byl přesně takový, jaké byly vzpomínky na ni. Truchlivý, deštivý, neustále ponořený do stínu a mlhy; rozervaný, tajemný a cizí. Tak cizí, jak jen může vlastní matka být; matka, která z mého života navždy odešla ve věku, kdy si dítě ještě pamatuje její siluetu odcházející vstříc otevřeným dveřím, ale už si nevybavuje její tvář. Byl to kraj věčného předjaří, kraj čekání na jaro, které stále nepřichází, nepřichází, až vám dojde, že už nepřijde. Byl to kraj tak cizí, a přesto kdykoli jsem do něj vstoupil, bylo to, jako bych se vracel domů. I přesto, že jsem v něm nikdy nebyl. Jaké bláhové kroky mě tam vlastně zavedly? Uvědomuju si, jaké neskutečné souhry náhod se musely udát, abych tehdy stanul v té sešeřelé místnosti a hleděl skrze vysoké štíhlé okno směrem k naříkajícímu pobřeží. Ale když nad tím nyní přemýšlím, nemohl jsem k němu dohlédnout, když celý kraj byl ponořený do neprostupné šedé mlhy.
Stíny pokoje splývaly s jeho vybavením, jakoby vlhkost ve vzduchu rozpíjela kontury předmětů v něm; ticho bylo tíživé a naléhavé, všechny zvuky se, měl jsem ten dojem, ztrácely v dálavách, břity jejich ozvěn jakoby byly pohlcovány neviditelným éterem, naplňujícím místnost smutkem a beznadějí. Jako když se ozvěna ztrácí odnášena pryč závany větru, ačkoli zde se vzduch nehýbal, jakoby zkameněl. Stál jsem bez hnutí v té místnosti a cítil, že svět venku už nemůže být více vzdálen. Znovu jsem pomalu přelétl pokoj pohledem. Oči už si navykly na tmu a tak mi nedalo práci najít svíce, důstojně stojící na vysokých nohách svícnů, které se mi po - zdálo se nekonečné chvíli - podařilo rozžít. Bledý plamen zapraskal v šeru a v příštím okamžiku vyčaroval z temného pokoje pokoj nový, zcela jiný. Ach jak mocnou sílu má světlo, které dopadne do tmy, a odkryje tajemství v ní ukrytá. Celý pokoj okamžitě dostal úplně jiný výraz, jediným zapraskaním knotu se proměnil v nové kulisy - detaily vystoupily do popředí, nové předměty se vynořily ze tmy, jedny jakoby se přiblížily, z temnot vystoupily kontury druhých, a odhalily hloubky, které stíny házené předměty v jasu plamenů svic dokázaly odkrýt, pokoj nabyl plastičnosti, stal se reálnou kulisou, která nyní vypadala úplně jinak, než jak vypadala ještě před pár okamžiky.
Všiml jsem si jej okamžitě. Nedalo se přehlédnout, protože něo tak majestátného okamžitě upoutá pozornost. Stálo v rohu ve stínu velké temné skříně, z jejíhož stínu nyní vystoupilo. Působilo neskutečně starodávným dojmem a léta byla v jeho patině zapsána jako moudrá slova ve starých knihách. Bylo to vskutku prapodivné zrcadlo, s rámem tak bohatě zdobeným, že přečíst všechny motivy vyobrazené v jeho reliéfech by zabralo celý den. Muselo tu stát věky, v tu chvíli jsem měl pocit, že snad déle než tu stojí budova sama. Představoval jsem si zrcadlo stojící na blatech, v pustině mezi rozesetými skalisky, které náhodou někdo objeví, a to jej tak fascinuje, že kolem něj postaví svůj dům, sídlo, v němž jsem nyní stál. Nebo tu prostě ten dům stál odjakživa a zrcadlo s ním. Plamen svíce se odrážel v jeho lesklé tváři a skrze patinu plápolal světlem, které se vůbec nezdálo přicházet z tohoto světa. Ano, na okamžik se mi zazdálo, že plamen v něm odražený bliká jinak, než plamen svic na stole. Byl to pocit tak podivný, že jsem na okamžik ukročil dozadu, jako bych před sebou spatřil nějaké hrozící nebezpečí. Ano, by to na tomto opuštěném tichém místě pocit vskutku strašidelný. Chvíli jsem tak stál a hleděl do jeho odrazu. Potom jsem ale vykročil kupředu a v přístí vteřině jsem stanul před jeho zdobeným rámem. Na okamžik se mi zatočila hlava, protože ačkoli jsem hleděl přímo před sebe, zdálo se, jakobych hleděl do bezedné hloubky. Zavřel jsem oči a zavrávoral, jako člověk stojící nad propastí - natáhl jsem bezděčně ruku a zachytil se rámu zrcadla, jako bych se byl zachytil okraje propasti, abych do ní nespadl. V ten okamžik jsem pocítil nesmírný nezměrný chlad a zárověň mnou projel závan děsu tak mocný, až mě píchlo u srdce, jakoby do něj někdo vrazil dýku. Celý svět jakoby se pohnul.
Otevřel jsem oči. Hleděl jsem na vlastní tvář, na její odraz v zrcadle. Ta tvář hleděla na mě a prohlížela si mě. Chvíli jsem nechápal, co se dějě, ale potom jsem si uvědomil, proč mám tak podivný pocit. Hleděl jsem do zrcadla před sebou, viděl v něm svůj odraz, ale odraz předmětů za mnou se zcela zásadně rozcházel s tím, co mělo zrcadlo ukazovat. V němém úleku jsem hleděl do zrcadla a snažil se sebrat odvahu k tomu, abych se otočil. Tvář v zrcadle mi hleděla do očí a výraz jejích rysů mě nenechával na pochybách, že ačkoli je to tvář má, hledím do tváře úplně někoho jiného, cizího. Netuším, jak dlouho jsem tam stál, ale pamatuji si, že první slova, která jsem pronesl, zněla: "Kdo jsi." Tvář v zrcadle mlčela a dál na mě hleděla cizíma očima. Potom plamen svíce zablikal a místnost se na okamžik ponořila do tmy. Když světlo opět dopadlo na stříbrný povrch zrcadla, hleděla na mě tvář s úplně jiným výrazem. "Kdo jsi?", opakoval jsem svůj dotaz.
"A kdo jsi ty?", promluvila ke mě tvář v zrcadle. Uskočil jsem, protože můj dotaz bylo spíše jen blouznivé blábolení k sobě samotnému. Nečekal jsem, že se mi dostane odpovědi. To, že by tvář v zrcalde žila vlastním životem jsem až do nynějška nepovažoval za možné. Veškerá racionalita vesmíru byla nyní zničena. Hleděl jsem na svou tvář, která místo aby po mě opakovala vše, co řeknu, začala žít svým vlastním životem. Můj odraz v zrcadle se mnou začal promlouvat.
"Tak kdo jsi ty?", opakoval svou otázku. Snažil jsem se probudit, marně doufaje, že je to jen sen nebo halucinance, ale vše kolem působilo naprosto věrohodně, byl jsem vzhůru a toto byla děsivá skutečnost. Tvář jakoby poznala pochyby v mém pohledu a nasadila posměšný výraz. "Nevěříš, že se to děje? A proč by nemohlo?"
Popravdě mě ten dotaz zaskočil. Nebyl jsem schopen najít jediný argument byť pro nebo proti, situace byla tak absurdní, že se mozek vzpíral na ni zareagovat nějakou logickou odpovědí. Jen jsem hleděl před sebe a hledal slova. "Já...", koktal jsem, "...já jsem já. Ale kdo jsi ty?", vzmohl jsem se nakonec na hloupoučkou odpověď.
Tvář v zrcadle chápavě pokývala hlavou. "Já jsem ty.", pronesla vážně. "Vypadám jako ty, jsem tvým odrazem, musím tedy být tebou. Anebo je tu ještě jedna možnost."
Nastalo podivné ticho. Čím déle jsem se neodvažoval promluvit, tím více ve mě narůstal pocit strachu.
"Jaká?"
"Ještě je tu druhá možnost. A sice že ty jsi já."
Zamrazilo mě. V té jediné větě byla veškerá hrůza světa. Všechno šílenství, všechen děs. V okamžiku, kdy mozek pochopil tu jedinou větu, roztříštil se celý můj svět na milion střepů. Bylo možné, že celý můj život je jen iluze, že jsem jen odrazem skutečnosti někoho jiného? Je možné, že jsem blázen. Že uvnitř mě žije ještě někdo jiný, kdo si myslí, že jsem já? Nebo že já žiji uvnitř někoho jiného, a vlastně vůbec neexistuji, protože jsem jen jeho šílenstvím? Opět jsem zavřel oči. Temnota, do níž jsem se propadl, jakoby hojila rány, které jsem utržil. Jaké šílenství mě přivedlo do těchto míst. Jaká pravda zde má být odhalena, poznána? Jsou zdi tohoto domu čtyřmi stěnami mého šílenství, které jsem si právě uvědomil? Znovu jsem otevřel oči.
"To není možné, ty musíš být mnou. Ale měl bys být mým obrazem. Proč jsi jiný? Jak to, že neděláš jen to, co dělám já? Jak to, že ses oddělil ode mne a žiješ si vlastním životem? Já to nechápu. Celé je to naprosto šílené. Tohle se děje jen v mé představivosti. Ty tady ve skutečnsoti vůbec nejsi. Odpověz.", soukal jsem ze sebe věty, jimiž jsem se snažil bránit iracionalitě, která me přemohla. Byly to fráze tak zoufalé a tak dětinské, jak moc vyděšený jsem byl. Byla to zoufalá obrana zvířete zahnaného do kouta. Nastalo ticho. "Tak odpověz!"
"A proč, když ve mě nevěříš?"
"Ja nevím, jestli věřím nebo nevěřím. Ale mluvím tady s tebou. Tak mi pro lásku boží řekni, kdo jsi a z jakého pekla jsi sem přišel."
Obraz v zrcadle se útrpně pousmál. "Proč za vším, co nechápete, hledáte buď Boha nebo Ďábla? A přitom je to tak prosté. Já se zde zrcadlím, jsem tvůj obraz. Je možné, že mě vidíš jinak, než vidíš sebe. Než jak chceš vidět sebe. Ale není to jen tvůj problém? Proč obviňuješ zrcadlo, že ti neukazuje to, co chceš vidět, ale to, co doopravdy odráží?"
Opět nastalo ticho. Mé šílenství se překlopilo do filozofické roviny. "Takže nejsem šílenec?"
"Cítíš se být šílencem?"
"Já nevím, pozná snad šílenec, že je šílený?"
"No vidíš, nemluvíš jako šílenec."
Opět se rozhostilo ticho. Hledal jsem slova, snažil se utřídit své myšlenky. Popravdě jak často zabřednete do filozofických debat se svým odrazem v zrcadle.
"Měl bys vědět, že žádné zrcadlo není dokonale hladké."
Nechápal jsem, kam míří.
"Nechápeš. Dobrá. Řeknu to jinak. Žádný odraz není dokonalým projektováním reality. Každé zrcadlo má své kazy. Čím hlubší kaz, tím větší zkreslení. V okamžiku, kdy je zrcadlo příliš poškozené, proč by nemohlo výsledný obraz zkreslovat až do té míry, že vlastně projektuje úplně jiný, vlastní obraz?"
"Tedy proto vidím to, co vidím? Je to způsobeno tvými kazy?"
"Stále jsi mě nepochopil. Já přece nejsem zrcadlem. Jak můžeš očekávat, že se budeš bavit se zrcadlem? Zrcadla přece nemluví. Právě teď se chováš jako šílenec."
Stál jsem zmaten, tohle bylo příliš bizarní, než abych byl schopen reagovat.
"Nemůžeš se bavit s neživou věcí. Právě jsem se ti snažil to vysvětlit. Já nejsem nějaký duch zrcadla, já jsem tvůj odraz. Zkreslený, pokřivený, chybně interpretovaný tímto starým zrcadlem, příliš starým, až tak moc, že vidíš, to co vidíš. Já jsem tvůj obraz, tvůj zkreslený, pokřivený obraz. A proto vypadám jinak, proto dělám jiné věci, než bys odě mě očekával. Jsem chybným, pokaženým odrazem tebe samotného. Až tak moc pokaženým, že mohu žít vlastním životem. Odrážím tebe, jen jinak."
Jakkoli to znělo šíleně, dávalo to smysl. A jakkoli to dávalo smysl, znělo to šíleně. "To je přeci nemožné.", bránil jsem se.
"Jak je možné, že to je nemožné, když vidíš, že to možné je? Chceš snad popřít, že se tady spolu bavíme?", zrcadlo nasadilo pobavený výraz.
"Já nevím, ještě nikdy jsem se nebavil se zrcadlem, tedy, s odrazem."
"Ještě nikdy jsi nehleděl do tak pokřiveného zrcadla."
Chladnost logiky mého pokřiveného odrazu byla zdrcující. Popravdě cítil jsem, že jsem jen hříčkou v jeho nehmotných rukách. Bylo mi jasné, že nemám šanci zvítězit sílou logických argumentů v okamžiku, kdy stojím před zrcadlem a bavím se se svým odrazem. Tady prostě končil veškerý rozum. Rozhodl jsem se, že se nechám vést, jedině tak poznám, kam mé druhé já za zrcadlem směřuje.
"Ukazuješ tedy pokřivenou skutečnost."
"Neřekl bych pokřivenou, řekl bych skutečnost v jiných barvách, v jiném světle, skutečnost z jiného úhlu pohledu."
"No dobrá, ale to znamená, že skutečnou skutečnost zobrazuješ nepřesně. Falešně. Chybně."
"Když ti řeknu, že se dívám na devítku, zatímco ty vidíš šestku, kdo z nás bude mít pravdu? Čí pravda je skutečnější?"
"Ale takhle to přece nefunguje. Buď je reálný můj svět, nebo tvůj. Každopádně jeden z našich světů je svět nepravdivý."
"Každá skutečnost je jen nějakým odrazem, tvůj svět je odrazem světa na sítnici tvých očí. Kde bereš jistotu, že tvé oči zobrazují skutečnost správně?"
Opět jsem cítil, že ztrácím půdu pod nohama. Rozhodl jsem se, že půjdu přímo k věci. "Proč jsem tady? Proč jsem tu vlastně našel tebe?"
"Jsi tady, protože jsi sel přišel. A nenašel jsi mě, našel jsi sebe. Já jsem ty, neříkám nic, co bys neřekl ty, jsem přece jen tvým odrazem."
"Takže nejsem šílenec, nejsem ani žádná projekce neexistujícího nebo jiného, jsem sám sebou."
"To jsi."
"Takže když teď odejdu..."
"Tak odejdeš."
"A můj příchod sem tedy neměl žádný smysl? To že jsem tě - sebe - tady našel?"
"Věci se prostě dějí. Bez smyslu. Bez důvodu. Jediným smyslem je tok času, v němž se prostě věci dějí. Různé věci. Pokud se něco událo, je jen na tobě, jaký smysl si z toho odvodíš. Nebo neodvodíš. Osud není nic jiného než tvá vlastní projekce toho cos udělal nebo co hodláš udělat do reality. Každý z nás je vlastně takovým odrazem v zrcadle. Je jen na nás, jak moc a skrze jaké zrcadlo sami sebe projektujeme, jak se na sebe díváme, jak se vidíme."
Zdálo se mi, že začínám chápat. Můj alternativní odraz vycítil tu změnu. "Myslím, že věci se dějí prostě proto, protože kdyby se neděly, byli bysme zbyteční."
Slova mého druhého já ještě ani nedozněly a celá místnost se ponořila do tmy. Svíce zhasla náhle a patrně vlivem vlhkosti, protože ať jsem se snažil ji opětovně rozžít jak jsem chtěl, nepodařilo se mi to. S plameny svíčky zmizel i můj zrcadlový společník, po tmě jsem mohl k zrcadlu promlouvat seč jsem chtěl, žádná odpvěď se mi nevrátila. Zrcadlo potmě nemohlo odrážet žádný odraz. Opustil jsem ten zatuchlý starý dům a vrátil se setmělým krajem do svého hotelu na pobřeží. Toho rána jsem se probudil do jiného světa. Na blankytně modré obloze planulo slunce, ve vzduchu bylo cítit jaro a po dešti zůstal jsen svěží vlahý vzduch, vanoucí od moře. Po promenádách na pláži proudily davy výletníků a včerejšek se zdál být roky vzdálený. Musel jsem vyřídit ještě několik neodkladných věcí, takže jsem neměl čas navštívit onen starý dům celý příští týden, ale v den odjezdu jsem si našel hodinu a zablodil ještě jednou do těch míst, kde schovaný na oblými kopečky stál. Málem jsem k němu nenašel cestu. Krajina kolem i dům samotný vypadali v jarních paprscích úplně jinak. Vystoupal jsem po dlouhém schodišti do prvního patra a hledal ono zrcadlo, které mi ukázalo mé jiné já. Nenašel jsem ho. Ani v onom pokoji, ani v žádném jiném. Opustil jsem ten starý dům, odjel jsem z toho kraje na konci pevniny, a nechal jsem tam všechny stíny, všechen déšť i všechny mlhy předjaří. Už navždy. Vždyť právě začínalo jaro.
13. října 2016 / ++