Hrobka
am nahoře na vrcholcích okolních hor ještě vládla zima, jejich zasněžené štíty odpočívaly v mrazivém náručí, ale dole v údolí už všechen sníh zmizel. Krajina tady byla tak truchlivá, jak jen může krajina být. Ustupující sníh odkryl všechnu šeď, rez a hnilobu, kterou doposud oddaloval mráz a skrýval sníh, ale teď, když přestalo mrznout a sníh odtajnil onen mrtvolný obraz, mohlo dílo zkázy propuknout v novém tempu. Země tu ležela obnažena, jako byste po zime otevřeli něčí hrob. Tlející listí vytvářelo na zemi jednolitý koberec hniloby, v kontrastu s ním se ke kovově šedému nebi vzpínaly holé, pokroucené pahýly větví a mlčenlivě shlížely na ty žalostné kulisy, jichž sami byly součástí.
Osamělý poutník se zastavil. Stál před stavbou, kterou by zde v tak opuštěné podhorské oblasti věru nečekal. Přímo před ním na konci aleje vzrostlých stromů se černala honosná hrobka, lépe řečeno hřbitovní kaple. Těžkými kroky člověka bez cíle i směru kráčel pod klenbou těch holých korun stromů vstříc té černající se stavbě a každý krok jakoby trval věčnost. Konečně stanul přímo pod vstupním portálem, na němž ztěžka ležela hlavní římsa s bohatě zdobeným tympanonem. Celá stavba působila neuvěřitelně ponurým dojmem, snad pro ty kulisy, v nichž se nacházela, snad pro barvu kamene, z něhož byla vystavěna. Byl to kámen ebenově temné barvy, tak temné, jaké jsou dlážděné ulice starodávného Říma. Stál tu pod tím temným chrámem mrtvých v sychravém ránu a do uší jej bodal skřehot vran, sedících jako smuteční hosté ve větvích té černající se aleje za jeho zády. To místo působilo děsivě, tak děsivě, až mu musel přiznat nějakou podivně čarokrásnou moc. A právě to něco ho odrazovalo i lákalo zároveň. Ještě jednou si prohlédl podivně něčitelné motivy na štítu a jen okamžik zaváhal. Když vystupoval po několika schodech ke vstupní bráně, nepředpokládal, že by zámek povolil. Ale přesně to se stalo a před ním se otevřely železné dveře, vedoucí ze světa živých do světa mrtvých. Stál tu na prahu a náhle si uvědomil, že za jeho zády zcela umlkl chorál vran. Všude kolem panovalo naprosté ticho. Ohlédl se, ale v korunách stromů nad sebou nespatřil ani jeden jediný černý bod, jen kovově šedé nebe tu nad nimi viselo, jakoby se chtělo zřítit dolů na mrtvou zem.
Dveře za ním zapadly. Ocitl se v šeru uvnitř zdí tajemné stavby. Všude kolem panovalo podivné, tíživé ticho. Vzduch byl těžký a chladný a byla v něm přítomna pachuť něčeho cizího, něčeho, co nebyl schopen popsat, byť si to velice jasně uvědomoval. Snažil se prohlédnout skrze prostor ponořený do věčného stínu. Skrze vysoká, štíhlá gotická okna umístěná vysoko, téměř až u stropu hrobky, prosvítalo dovnitř jen tolik světla, aby byl schopen rozpoznat kontury předmětů rozesetých v místnosti, která, jak se zdálo, se rozprostírala přímo před ním, a jejíž konec se ztrácel někde hluboko ve tmě. Zároveň nějakým smyslem, který nebyl schopen určit, cítil, že se dno hrobky propadá někam do hlubin, hluboko pod okolní krajinu. Vybavil si trsy šedé ostřice, které míjel tam venku, a okamžitě mu došlo, že dno hrobky klesá kamsi hluboko pod hladinu okolního močálu, který se rozléval kolem té bizarní stavby. To ho na okamžik vyděsilo, ale současně v něm nepochopitelně rostl pocit zcela opačný, pocit, který jej nutil pokračovat, udělat další krok do tmy, do prázdnoty, do neznáma pod ním. Došel k okraji schodiště. V bledém, nadpřirozeném světle, vycházejícím z těch bezedných hlubin pod ním, rýsovaly se kontury jednotlivých schodů, stáčejících se kamsi do propasti. Zdílo se, že jako by sestupoval po hadí spirále rovnou do pekel. Náhle si uvědomil, že důvod, proč nedohlédl konce místnosti je ten, že místnost konec nemá. Vnitřek hrobky, jak se mu v tu chvíli zdálo, se směrem od vstupních dveří propadal do propasti, která neměla dna ani konce. Zatočila se mu hlava, když si představil, že stojí na počátku srázu, spadajícího do nicoty, že stojí na samém konci světa.
V prázdnotě pod ním se skrývalo něco temného, tak temného, že samotná čerň ebenu je vedle toho jen dětinsky zjednodušeným popisem něčeho tak ryze dokonalého, jako když se dítěti snažíte vysvětlit, proč svítí slunce. Ta čerň na něj dýchala z mezer ve starých rozpraskaných stěnách, kolem nichž sestupoval stále níž a níž, a s každým krokem cítil, jak její moc děsivě narůstá, jak prostupuje jeho tělem, zachvacuje jeho mysl, barví jeho krev dočerna a myšlenkám dává nový zlověstný rozměr. Postupně se propadal do temnoty, která mu doslova ochromila mysl, cítil, že vzduch kolem něj je doslova utopen v něčem, co doslova čpělo zlem, zlem neurčitým, nepochopitelným, prvotním zlem, vyvěrajícím z hlubin tak propastných, že jejich dno je tak nedostupné, jako je nedostupné dno černých děr rozesetých po obloze nad ním. Nyní se propadal do jedné z takových temných propastí a doslova cítil, jak jej zalévají temné, dusivé vody močálu, cítil, jak jej jejich temnota, tíže a tlak odřízly od světa tam venku. Jejich světy se oddělily. Cítil nyní, že jej oblopuje zlo, pro které vesmír nemá asi jméno ani vysvětlení, ba ani důvod, zlo, které prostě existuje nezávisle na všem ostatním, prastaré zlo, které tu bylo ještě před stvořením světa, odjakživa, a bude tu navždy. Zlo, které nyní v těchto místech vybublalo na náš svět. Zlo, vedle kterého všichni démoni a satané podsvětí lidské fantazie blednou závistí jako komické figurky, jako parodie tak ubohá, že vám jí je až líto. Cítil, že vstupuje do mrtvého světa, do světa, který už mrtvý vznikl, do světa, který byl sám sobě svým vlastním vesmírem, který se stvořiteli tak nepovedl, že zde bylo špatně vše, naprosto vše. Byl to neměnný, mrtvý svět věčné stagnace, rozpadu a zmaru, svět stínů, požírajících vše, čeho se dotknou.
Hlavou mu vířila změť šílených vizí, odkazujicích na vzpomínky z jeho dětství. Čím hlouběji sestupoval, tím bizarnější, zlovolnější a znepokojivější byly. Byl mezi svými přáteli, ale znenadání cítil, že se něco změnilo. Uvědomoval, že jím opovrhují, začali jej urážet, vysmívat se mu. Potupeně hleděl na ty známé tváře a nechápal, co se to děje. Všechny ty roky nebyly ničím jiným, než přetvářkou. Za jeho zády ho pomlouvali, odsuzovali, byl pro ně hlupákem, ubožákem. V okamžiku se od něj odvraceli a opouštěli ho. Zůstal sám. Prázdnota se počala zhmotňovat v neurčité vzpomínky. Vybavoval si své dětství. Viděl otce, matku, rodný dům. Ale čím blíže ke vzpomínce došel, tím děsivěji se v jeho mysli pokřivila. Jeho otec náhle upadl a udeřil se do hlavy tak nešťastně, že zůstal ležet na zemi bez hnutí. Chtěl mu pomoci, ale jediné, na co se zmohl, bylo zoufale natahovat ruce k místu, kde na chladné zemi jeho otec ležel. A to místo se mu vzdalovalo a vzdalovalo. Potom jeho otec vyskočil, ale na krku měl dvě hlavy a ty se obě dvě počaly šíleně smát, byl to smích ze samého pekla, byl to smích tisíce ďáblů, byl to hlas jeho otce a přece to nemohl být on. Jeho otec se změnil v přízrak a zběsilý smích jeho dvou rozšklebených hlav se mu vrýval do uší jakoby jej do nich někdo bodal šroubovákem. Potom otec se dvěma hlavami popadl za krk jeho matku a počal ji škrtit. Začala chroptět v posledním zápase, ale nebránila se, jen svýma vyděšenýma očima hleděla na svého syna pohledem, který mu drásal duši. Trvalo to dlouhé minuty a děsivá scéna jakoby chtěla trvat navěky. Matka teď ležela u otcových nohou. Ležela tam a smála se. Oba se mu smáli. Smáli se svému synovi. Byl to šleb, který bodal do srdce jako ledová dýka. Vysmíval se mu otec a vysmívala se mu i matka, asi proto, že byl tak ubohý, že ji nebyl schopen pomoci. Pak šílený otec i matka zmizeli. Stál nyní sám ve svém rodném domě, který se ale děsivě proměnil. Každý známý detail, každá maličkost tu ležela špinavá, pokřivená, vyrvaná ze vzpomínek na celek, který by se jedním souslovím dal nazvat bezpečím domova, a ničila ten význam jak jen to šlo. Dům se doslova rozpadal, každá část od každé, jednotlivá patra, stěny i střecha se propadly, takže dům vypadal jakoby jej rozsápalo nějaké divoké zvíře. Ten pohled na důvěrně známé místnosti v takovémto stavu, to bylo jakoby někdo spálil na popel celé jeho dětství. Ještě nikdy necítil takové zoufalství, smutek a stesk. Pak se ocitl ve sklepení; bylo špinavé, plné rezavých železných předmětů, všude kolem se povalovali cizí lidé, ze kterých cítil zlo, jejich přítomnost v rodném době jej naplňovala odporem, bylo to jako znesvěcení. Přicházeli další. Ti, kteří mu v životě ublížili. Vkrádali se na jediné místo, kde se cítil bezpečně, které patřilo jemu, a on tomu nemohl zabránit. Přelezli rozpadlé zdi a s úšklebkem v děsivých obličejích se na něj sápali. Chtěl je vyhnat z těch pro něj posvátných míst, ale nemohl, jen cítil, jak jej přemáhají pouhou vůlí. Potom zůstal sám, ale cítil, že není tak úplně sám. Uvědomoval si, že něco spáchal. Že někoho zabil, a ten někdo leží ukrytý v jeho rodném domě. Otřásl se tou představou. Zatočila se mu hlava. Pocit viny, děsu ze spáchání něčeho obludného, jeden temný vjem následoval druhý. Procházel infernem vlastního šílenství, zdálo se, že se každým okamžikem musí zbláznit.
Schodiště pod jeho nohama přestalo vracet ozvěnu jeho kroků. Během sestupu do krypty mu zčernala každá milá vzpomínka, celý jeho svět se proměnil v jeden děs, každý úsměv v jeho paměti pak v hrůzný škleb. Zdálo se, jakoby svět pod ním přestal existovat, a sestup do temnot se změnil v pád. Nekonečný, navěký pád do nicoty. Cítil, že jeho duši rve cosi na miliony kousků. Cítil, jak křičí, ale neslyšel ani jediný zvuk, vycházející ze svých úst. Místo toho jakoby padal a padal kamsi do hloubky, nebo naopak kamsi nesmírně vysoko. Bylo to, jakoby letěl nicotou, propadal se napříč dimenzemi světů kamsi daleko, odkud není návratu. Avšak v okamžiku, kdy si to uvědomil, ten pocit se rázem rozplynul, opět ucítil pod nahama pevnou půdu, znovu do svých plic nabral mrtvolý, těžký a chladný vzduch, který vyplňoval dno hrobky, a uvědomil si, že stojí. Jen okamžik zůstal stát, potom vykročil do neznáma před sebou, a tu si uvědomil, že schody jsou ty tam, a on kráčí po rovině. Stačilo natáhnout ruku a jeho skřehlá dlaň narazila na překážku. Ucítil chlad kovu a nahmatal cosi, co nemohlo být ničím jiným, než podivně zdobenou klikou dveří. Na okamžik zaváhal, pak kliku zmáčkl. Těžké kovové dveře se pomalu a neslyšně otevřely.
Ocitl se na místě, které nevypadalo jako nic z toho, co zatím viděl. Před ním se rozprostírala krajina zahalená do podivné tmavě zelené temnoty, na horizontu přecházející v tmavomodrou až tmavěfialovou. Byla to krajina močálů a mrtvolných pahýlů stromů, vyrůstajících z těch černých vod pod nimi. Pokroucené pahýly jakoby se snažily uniknout těm vodám, ale nebylo úniku, svými kořeny vězely až příliš hluboko v hlubinách pod hladinou. Měl pocit, že stojí na břehu jezera utopeného na dně jiného jezera, na břehu jezera veškerého žalu a beznaděje celého vesmíru. V kraji bez slunce, kam denní světlo nikdy nepronikne, život okamžitě uvadá a rozpadá se v prach, který klesá na dno toho močálu. Cítil, že vzduch tady dole je přesycen miasmatickými výpary stoupajícími z těch ebenově černých vod a otravujících vše, co se ocitne v jejich dosahu. Cítil, že stojí v krajině stínů, krajině věčné noci, věčného ticha a věčné strnulosti. Na samotném dně pekla. Nebo ještě pod ním.
Konečně se mu začínal vracet rozum. Uvědomoval si, že vešel do krypty hrobky, že sestoupil na její dno. Zároveň si uvědomoval, že přes to všechno stojí v otevřené krajině, kterou sice kvůli temnotě a mlžnému oparu nemohl přehlédnout, ale zároveň chápal, že tady dole objevil celý nový svět. Nebyla to jen další místnost, další patro nebo jeskyně, byl to jiný, samostatně existující svět, skrytý pod kořeny jeho světa, světa živých tam nahoře. Bylo to děsivé, bizarní zjištění, lidská mysl se zdráhala tomu uvěřit, ale byl to fakt, fakt, který si mohl okamžitě ověřit. Pro šero kolem sebe sice nemohl dohlédnout stropu, který by zde byl očekával, ale bylo zcela zřejmé, že nad jeho hlavou žádný strop není. Ačkoli někde nad ním se nacházel skutečný svět, ze kterého přišel, nad jeho hlavou nebylo nic než temnota prázdného prostoru, nekonečných dálek podzemního vesmíru. A všude kolem něj se rozprostírala mrtvolná krajina, krajina, jejíhož konce nešlo dohlédnout. Otočil se k místu, odkud přišel. Několik kroků za ním se černala silueta staré rozpraskané zdi porostlé divokými šlahouny trnů, bodláčí a divokými trsy šedé ostřice, v níž vězela černá díra otevřených dveří, brány, kterou do této země-podzemě vstoupil. Ale nehleděl do ní dlouho, hnán podivnou sebezničující silou, vykročil dál do tmy před sebou. Brána za jeho zády zmizela v šeru a mlze, která se za ní slila jako kalné vody bažiny a skryla ji v nenávratnu nicoty.
Procházel nyní neobyčejně truchlivým světem, ponořeným do podivuhodné tmavomodré mlhy, prosvětlované jakýmsi nadpřirozeným jasem tmavozelené barvy. Jeho kroky vířily mlhu, která se jakoby v chomáčích vznášela nad zemí a kroužila kolem jeho nohou. Chodidlo až po kotníky v ní pokaždé zmizelo a v okamžiku, kdy se z ní noha osvobodila k dalšímu kroku, rozvířila se za ní jako vlny na hladině bílého oceánu. Všude panovalo dokonalé ticho a strnulá nehybnost. Mrtvolná krajina jakoby zamrzla v čase nebo umřela, nebylo nic jako předtím nebo potom, zdálo se, že není ani teď, spíše jakoby nebylo vůbec nic. Procházel těmi děsivými kulisami jako stín, míjel pahýly pokroucených stromů a plul namodralou mlhou vstříc další nicotě. Mlha před ním se jen neochotně rozestupovala, na okamžik olízla svým ledovým mokrým jazykem jeho stín a zase se za jeho zády zavírala. Plul tím mlžným šerem dál a dál, ale vše kolem působilo tak monotonně, že by klidně mohl stát na místě a jen kolem sebe nechat vířit mlhu a dojem by byl stejný. Nořil se stále hlouběji do té krajiny stínů, člověk by řekl, že se v ní po čase rozpustí, zmizí a splyne s ní, stane se její součástí. Ale jeho temná kontura dál plula mlhou, rozrážejíce ji jako ztracená bludná loď bez cíle i bez posádky.
Temné vize, které zažíval během sestupu nyní vystřídal pocit naprostého rozpolcení. Sám sebe vnímal jako stín, nebyl schopen rozpoznat, co je skutečnost a co jen sen. Vše se mu slilo v jedno a skutečnější mu každou chvíli připadalo něco jiného, podle toho, jak se realita a iluze přelévaly v jeho mysli. Jas svštla a rozumu zmizel v temnotě. Připadal si nyní jako nehmotné fluidum, rozpouštějící se v mlze. Vše ztrácelo své kontrury, chvíli se zdálo být skutečné, aby se v příštím okamžiku rozplynulo. A netrvalo dlouho a zase se to objevilo, vystupujíce z mlhy. Plul tím oceánem zapomnění a nyní konečně si všiml, že mlha pod jeho nohami již nevíří, nereaguje na něj. Zastavil se a hleděl na ten podivný úkaz, neschopen pochopit si, co vlastně vidí. Potom v němém úleku zvedl ruce před obličej a pohlédl do svých dlaní. Mlha se ani nepohnula, před obličejem se mu nyní vznášel jen stín jeho rukou, stín jeho vlastního já. Strach, neklid, rozpolcenost duše, to vše se nyní slilo je jediného šíleného víru, který přemohl jeho já, to se roztříštilo na kusy a rozpustilo v mlze vznášející se v nehybné němé temnotě toho prokletého místa. Teprve nyní, pokud byste byli schopni sestoupit do těchto míst, mohli byste na okamžik spatřit, jak se jeho stín rozplynul a zmizel v temnotě, v ten samý okamžik, kdy se to samé stalo i o kus dál a ještě dál. A pak byste možná pochopili, že tím podzemním truchlivým královstvím stínů je šílenství duše, které se sytí každou další obětí, jejíž temnotu nasává, koncentruje a s každou další temná ještě více. A je jedno, jedná-li se o šílenství, děsy, úzkosti, deprese nebo viny, protože je jedno, jakou cestou to duši pohltí, hlavně když je schopno ji vyrvat z živého těla a svrhnout sem dolů do těch ebenově černých močálů.
Tam nahoře na vrcholcích okolních hor ještě vládla zima, jejich zasněžené štíty odpočívaly v mrazivém náručí, ale dole v údolí už všechen sníh zmizel. Krajina tady byla tak truchlivá, jak jen může krajina být. Ustupující sníh odkryl všechnu šeď, rez a hnilobu, kterou doposud oddaloval mráz a skrýval sníh, ale teď, když přestalo mrznout a sníh odtajnil onen mrtvolný obraz, mohlo dílo zkázy propuknout v novém tempu. Země tu ležela obnažena, jako byste po zime otevřeli něčí hrob. Tlející listí vytvářelo na zemi jednolitý koberec hniloby, v kontrastu s ním se ke kovově šedému nebi vzpínaly holé, pokroucené pahýly větví a mlčenlivě shlížely na ty žalostné kulisy, jichž sami byly součástí. Osamělý poutník odcházel tesklivou alejí do večerního šera. Zdálo se, jakoby kus sebe nechal v místech, odkud přicházel.
Ovzduší ještě nikdy nebylo tak nehybné, tak těžké. Mračna na obzoru visela zlověstně nad ztemnělou krajinou, utápějící se ve večerním stínu. Něco naléhavého, skličujícího, tíživého viselo ve vzduchu jako neodvratný osud, jako rána, která má dopadnout, jako ostří nože, který zasadí smrtelnou ránu. Na západě přilétali soumrační práci vstříc nadcházející noci. Nebe na východě splynulo s temnotou země, polovina nebe zebenovatěla, ta druhá dostala barvu nachu a poté plynule přešla do purpuru. Najednou zavládlo naprosté ticho, ticho tak hluboké, jako nejtemnější hlubiny oceánu. Jakoby vše přestalo existovat, jen tíživá hradba nezodpovězených otázek se nerozbojně tyčina v cestě. Svět oněměl v úžasu nad tím divadlem, které se právě odehrávalo v jeho kulisách. Krajem se neslo tíživé, kovově šedé a po popelu zapáchající ticho. Noc přicházela do kraje smrti. Na purpurovém nebi se černala silueta jediného, zcela holého stromu. Údolí smutku už se ponořilo do temnoty, když paprsky bledého večerního slunce, zapadajícího za ztemnělý horizont, házelo dolů do potemnělého údolí dlouhý stín postavy, nehybně visící z nejnižší větve mrtvého stromu.
19. listopadu 2016 / +