Lighthouse part of picture copyright by Marc Koegel
Sbírky povídek


2010 Zapomenutá výspa Zapomenutá výspa
(2008-2010)

2013 Bloudění Bloudění
(2010-2013)

2015 Krajina odlivu Krajina odlivu
(2013-2015)

2017 Pod zlověstným nebem Pod zlověstným nebem
(2015-2017)

2019 Umírající den Umírající den
(2017-2019)

2021 Temný úsvit Temný úsvit
(2019-2021)

2025 Na cestě Na cestě
(2022-2025)

* * *
© 2008 - 2024 Jiří Vlček
info@zapomenutavyspa.cz

Pustina


J e to už pěkná řádka let; řekl bych, že už se od té doby překulilo celé jedno desetiletí. Určitě to bude celá dekáda, protože obrysy těch událostí vybledly v mé mysli natolik, že občas mám pocit, že ten příběh není můj, ale znám jej z nějaké knihy nebo z vyprávění; tak vzdáleně a mlhavě si jej dnes vybavuji. Určitě to je nejméně deset let, protože i svět si tehdy vybavuji jinak, než jak ho znám dnes. Od té doby se zrychlil, dennodenní scény našich životů dostaly úplně jiné kulisy a vůbec, dnes jsem muž před čtyřicítkou a mám dojem, že na mě většina mých dní ještě čeká, zatímco tehdy mi ještě ještě ani nebylo třicet, a přesto jsem, s tím jak se blížil třetí křížek, měl strašidelný pocit, že mládí končí a stáří je na dosah. Je dokonce možné, že se to celé událo úplně jinak, v jiném sledu událostí, na jiných místech, v jiném čase, prostě nemohu vám zaručit, že vše je křišťálová skutečnost, spíše je to obraz událostí tak, jak mi uvízly v paměti a jak si je dnes vybavuji. Není to ostrá skica pevných a ostrých kontur, zároveň to není ani malba rozpitými barvami, protože tak dávno se to zase nestalo. Kdybych to měl přirovnat k obrazu, tak abych co nejvěrněji popsal pravděpodobnost toho, že hovořím pravdu a nic než pravdu, řekl bych, že je to obraz v pastelových barvách. Protože přesně tak si to vybavuji.
       Pastelové barvy s nádechem šedi a béžových odstínů začínajícího listopadu, maximálně jeho poloviny. Jsem přesvědčen, že byl listopad. Jednak mám ten pocit, jednak odstíny krajiny, v níž se ten příběh odehrál, i nebe, které dodnes vidím před sebou, byly dle mého nejhlubšího přesvědčení odstíny podzimu, zvolna přecházejícího v zimu. Termín předzimí, na rozdíl od předjaří, neexistuje, ale myslím, že pokud by existoval, zcela přesně by vystihoval ono časové údobí. Tedy tu část roku, kdy stromy jsou již zcela holé, tráva šedavě béžová a nebe šedé, jako slunce na něm, ale první sníh je ještě daleko.
       V jednom z takových listopadových odpolední, ve kterém šedavé slunce pomalu klouže po ještě šedivějším nebi nad ještě šedivější krajinou, vydal jsem se daleko za město do pahorkaté krajiny, která během jarních a letních měsíců slouží coby rekreační oblast, řekněme, že jako vycházkový lesopark, která ale toho šedivého podzimního dne byla půstá, jak jen podzimní krajina pustá může být. Hned za hranicemi města, které se táhly po mírných svazích kopců, zvedajících se směrem od města pozvolna v řekněme oblou pahorkatinu, jejíž nejvyšší vrcholky byly tak oblé, že spíše než vrcholky tvořily jednolitou náhorní plošinu, začínal pás lesa široký sotva půl míle, který když člověk překročil, ocitl se v krajině ležící zhruba o padesát metrů výše a především zcela oddělené od rušného města. Panoval tu klid a ticho, rovněž klima jakoby mávnutím kouzelného proutku přestalo být městské, a vy jste se po opuštění stínu lesa vynořili na úplně jiném místě, než ze kterého jste před sotva čtvrthodinkou do stínu lesa vešli. Zatímco město leželo v kotlině kolem čtyř řek, chráněno okolními pahorky, ponořené do mlh a oparů, kopečky za městem se otevíraly směrem ven, a počasí zde určovala náhorní plošina, která začínala právě na tomto úbočí, zvedajícím se z pásu lesa za městem.
       A právě v těchto místech začíná park, který vlastně žádným parkem není, přestože zde jsou pěší chodníčky, klikatě vedoucí zvlněnou krajinou až k obzoru. Není parkem v pravém smyslu slova, protože se o něj nikdo nikdy vlastně nestaral. Chodníčky tu kdysi dávno postavili, dokonce tu dodnes zůstaly zhruba tři desítky laviček a několik altánů, jeden rekreační pavilon, vodárna, dvě studny a dvě rozhledny, čtyři porty, dva palladianské můstky, falešný hřbitov s mauzoleem i jakési pohanské obětiště a výčet ukončoval nespočet rúzných plastik rozesetých po celé ploše parku. Celá oblast už ale dávno zarůstá přírodou, která nad ní převzala moc. Je to oblast o rozloze zhruba dvou tisíc hektarů, tedy docela velká na to, aby tu člověk během své procházky nepotkal živou duši, ještě aby tak zahlédl stejného zbloudilce procházejícího na horizontu čvrt míle daleko. Krajina je to mírně zvlněná, tu a tam roste nějaký strom nebo keř, ale jinak se jedná spíše o travnatý pás, obestoupený ze tří stran lesem, jen směrem od města otevřený do krajiny. Zároveň směrem od města pozvolna stoupá stále mírněji a mírněji až v nejvzdálenějším místě už se jedná téměř o planinu. Je to místo vskutku mimořádně zvláštní, s velmi osobitou atmosférou i vlastním počasím. V létě je zde příjemněji než v rozpálených ulicích města, na podzim se zase šedavé travnaté plochy nad stromy lesa zabělají sněhem o dva, tři týdny dříve, než bílá nadílka dorazí do ulic města. A v zimě, kdy celé město leží v mlžném oparu, stoupajícím od jeho čtyř řek, případně se dusí pod šedavým inverzním příkrovem dýmu ze všech městských komínů, tady panuje mrazivý jasný den, protože i větry vanou z náhorní plošiny směrem k městu. Jak jsem se právě pokusil vysvětlit, výlet na toto místo vás přenese do úplně jiného světa, do světa velmi odlišného tomu, který jej obklopuje. A snad právě proto se mi na tom místě přihodilo něco tak podivného, že se sám dodnes zdráhám uvěřit, že by to mohla být skutečnost. Bylo a je na něm něco podivného, tak podivného, že když se zde objevíte v určitý čas a na správném místě, můžete zažít něco podobně zvláštního, jako to, co se na těch zvlněných travnatých pláních nad městem přihodilo mě. Ano, jsem přesvědčen o tom, že se to za jistých okolností může přihodit i vám.
       Bylo to jedno z těch sobotních odpolední, kdy vás onen nutkavý pocit nutí opustit domov svých čtyř stěn a prchnout ven daleko od lidí, daleko od každodenní rutiny, někam, kde budete moci být sami - sami sebou. Okamžitě jsem věděl, že se chci mimo domov zdržet celé odpoledne, takže volba padla na park. Vyrazil jsem těsně před polednem, cestou jsem se ještě zastavil na oběd v jedné z nedalekých restarurací, a mírně po jedné už jsem vstupoval do šera lesa. Zde již panoval tichý, melancholický podzim. Holými korunami stromů prosvítalo bledé slunce na kávově šedém nebi, a tlející listí šustilo pod mýma nohama, jako bych plul na vlnách oceánu. Les se změnil v chrám oslavující koloběh přírody, která se nyní ukládala k zimnímu spánku, a nebýt tak dobře naladěn, vnímal bych atmosféru kolem sebe jako pohřební, tedy né co se smutečnosti týče, spíše jsem měl hluboce sváteční, důstojnou náladu. Procházel jsem pomalu mezi štíhlými kmeny stromů a vychutnával každý okamžik svého splynutí s přírodou. Sestoupil jsem do úzkého údolí, jejímž středem se klikatil úzký pruh býstřiny, a pak už jsem stoupal směrem k parku. Kraj lesa se přiblížil, stromy prořídly a slunce oslňující mou tvář teď prakticky leželo na horizontu. Ještě posledních pár kroků a stanul jsem na okraji parku.
       Vešel jsem do parku a ocitl se na důvěrně známé pěšině, která se klikatila napříč planinou k horizontu jako šedý had. Čím vzdálenější ohyb, tím užší byla. Zhruba po sto metrech se ztrácela za horizontem, aby se po dalších sto metrech vynořila na svahu protějšího kopečku, to už ale o mnoho štíhlejší než když mizela na vrcholku prvního. Krajina dál se více vyrovnávala, takže třetí vrcholek nebyl z místa, kde jsem stál, vidět, ale byl tam, stejně jako čtvrtý a pátý za ním, pokaždé oddělený od toho předchozího mírným klesáním. Tato zvlněná krajina se táhla až na samý kraj planiny, která se tyčila za městem. Okamžitě jsem pocítil důvěrně známý pocit, jako když se vracíte domů. Tento pocit jsem si vypěstoval ještě v dětském věku, a provázel mě až do oné doby, v níž se odehrál tento příběh. Je zvláštní, i když zcela pochopitelné, že od té doby byl tento příjemný pocit návratu domů přehlušen pocitem zlověstným, pocitem příchodu na místo zcela cizí, záludné, nepřátelské. Byl nahrazen pocitem jakéhosi vykořenění, rozboření či chcete-li odcizení, pocitem, kdy se při vstupu do těch míst pokáždé cítím, jako bych vstupoval na území neviditelného nepřítele, do krajiny, která je něčím jiným než za co se vydává, která vytváří falešnou iluzi, pod níž se skrývá něco jiného, něco nezbadatelného, neuchopitelného, něco zcela cizího, co žije vlastním temným životem.
       Ale toho odpoledne jsem zcela bez obav vykročil do té otevřené krajiny, stejně jako desítky kráte před tím, aniž bych tušil cokoli zlověstného. Ze šedavé oblohy plálo bledé slunce, visící nízko nad holými korunami stromů, stojícími v řadě na horizontu, a nasvicovalo kulisy, v nichž jsem se ocitl, téměř již zimním světlem, které, zdálo se, jakoby ukradlo přírodě veškeré barvy, takže se vše propadlo a slilo do jednoho potemnělého odstínu šedé, do šera nadcházející noci, která ač stále vzdálená, v období zimy jako memento stále visící ve vzduchu. Stoupal jsem tou bezbarvou krajinou vstříc událostem, které dodnes nejsem schopen zařadit, a čím hlouběji do minulosti se propadají, tím přesvědčivěji se snažím si namluvit, že se ve skutečnosti vůbec neudály. Tyto řádky jsou posledním pokusem zaznamenat onu událost coby skutečnost, říci o těch tehdejších věcech, že se skutečně udály, protože cítím, že už zítra mě mohou pochybnosti přemoci. A v okamžiku kdy bych si nebyl jist, že se skutečně udály, nemohl bych si být jist ani svým zdravým rozumem.
       Zpočátku jsem tu a tam zahlédl postavu výletníka, procházejícího po pěšině na vrcholku vzdáleného ohybu parku. Byly to však jen anonymní body, které spíše než lidské bytosti připomínaly artefakt těch kulis, jimiž jsem procházel, jakoby sem patřily, jakoby byly součástí parku, stejně jako lavičky, altány nebo skupinky stromů a keřů. Vlastně jsem toho dne nepotkal žádného člověka, kterému bych mohl pohlédnout do tváře, abych se ujistil, že tam na té planině nejsem úplně sám. A čím hlouběji do toho šedavého prázdného prostoru jsem vstupoval, tím méně pohybujících se bodů jsem potkával, až jsem se na planině ocitl docela sám. Šedavé nebe viselo téměř na dosah nad mou hlavou a jediný vysoký štíhlý strom v okolí, již zcela holý, podpíral nebesa svou podivně nahou korunou. Jeho větve byly obtěžkány hejnem černých bodů, které z té výšky hleděly dolů na planinu, na úzkou pěšinu, po níž jsem právě procházel. Minul jsem rozpadjící se altán, u kterého se pěšina lomila mírně doprava a počal stoupat k nejvyššímu místu planiny. Přede mnou se otevřel výhled na nejvyšší místo parku, za kterým už začínal les, který jej odděloval od polí za městem, táhnoucí se daleko až k obzoru, kde se v nich ztrácely shluky domků příměstských obcí. Byl jsem nyní na planině zcela sám, kam jen jsem pohlédl, nebylo nic než němá prázdnota, hotová pustina, a já jsem kráčel tou pustinou k vysokému stromu na jejím vrcholku.
       Vysoký strom tu stál zcela opuštěně, jen v jeho patě rostly jakési popínavé keře plné trnů a v nich zcela ukryta stála stará studna. Objevil jsem ji až toho dne, nikdy předtím jsem ji tam něviděl. Byla zcela skryta v hustém roští, a nebýt skutečnosti, že mě zaujaly podivné seschlé květy rostoucí na šlahounech těch bodláků, nebyl bych si jí všiml. Ale já přistoupil až ke keři a natáhl se po jednom z těch podivných květů. A tehdy jsme ji spatřil. Vyčnívala nad zem snad jen půl metru, dostat se k ní znamenalo prosekat si cestu trním, ale já v tu chvíli pocítil takovou zvědavost, že jsem byl takový úkol ochoten podstoupit, a netrvalo dlouho, stál jsem u jejího okraje. Vypadala, že je zasypaná a její hloubka není větší něž pár metrů. Vzpomínám si, že jsem se pousmál nad myšlenkou, proč měl někdo zapotřebí stavět studnu na nejvyšším místě parku, ale potom jsem si uvědomil, že většina lidských staveb v parku jsou bizarní a nepraktické nesmysly určené jen pro jakousi podivnou dekoraci. Opatrně jsem nahlédl nad její okraj a pohlédl dolů. A právě tehdy, právě v tu chvíli se to asi stalo, protože jsem měl náhle pocit, že hledím do bezedné jámy, která jakoby mě vtahovala do své temnoty. Vysoko nad mou hlavou se vzneslo hejno ebenově černých ptáků, zakroužilo dvakrát nad parkem a odlétalo někam na západ vstříc bledému slunci, nyní již pomalu zapadajícímu za obzor, tvořený temnou hradbou lesa.
       Vydrápal jsem se ze sevření trnů zpět na pěšinu. Šum havraních křídel už zmizel za stromy lesa na horizintu, jehož holými korunami teď prosvítalo večerní slunce, malý bledý kotouč, který se dnes zdál ještě vzdálenější než kdy jindy. Netuším už, zdali to byl ten podivný mátožný pocit, který mě přinutil otočit kroky a zamířit zpět k domovu, je ale možné, že to bylo slunce rudě hořící v holých korunách stromů na obzoru. Faktem je, že park se ponořil do tmavěmodrého stínu večera a jelikož v celém parku bylo jen několik pouličních lamp a to ještě hned u vstupu, přidal jsem do kroku. Představa, že bych zůstal na tomto pustém místě po setmění a hledal cestu jen ve svitu hvězd, se mi vůbec nelíbila. Bylo zvláštní, že slunce dnes zapadlo tak rychle, téměř jakoby část své cesty po nebeské báni přeskočilo, každopádně ten den utekl, alespoň podle mého dojmu, rychleji, než by měl. Když jsem se ocitl v bledém světle první lampy na samém kraji parku, byla již obloha zcela temná, jen na jihozápadě ještě něbe nezčernalo úplně. Nechal jsem park za svými zády a vstoupil do černého lesa. Ačkoli zde panovala pravá tma, kterou narušovalo jen bledé světlo lamp rozesetých v úctyhodných vzdálenostech mezi sebou podél chodníku, cítil jsem se kupodivu mezi těmi stromy bezpečněji než tam nahoře na otevřené planině. Netrvalo dlouho a opouštěl jsem les, přede mnou leželo město.
       Kráčel jsem jednou potemnělou ulicí za druhou, vysoké stíny budov mlčenlivě stály v němých řadách a jakoby se skrývaly ve stínech vrhaných pouličními lampami, jejichž světlo plálo ubožeji než sluneční paprsky o zimním slunovratu. A právě tehdy jakoby se začínal odvíjet ten příběh. Panovala již naprostá tma, stále však nebylo nikterak pozdě. Ale ulice, kterými jsem procházel, byly jedna jako druhá zcela a naprosto vylidněné. Prošel jsem desítkou ulic a nepotkal jsem jedinou živou duši. Mrtvolné ticho viselo ve vzduchu a každá další křižovatka otevírala výhled do dalších, stejně prázdných ulic, jejichž konce se ztrácely v temnotě noci. Bylo to podivné, skličující, ale s každou další ulicí to bylo jistější - procházel jsem zcela vylidněným městem. Byl jsem již blok od svého domu, konečně jsem spatřil budovu, ve které jsem rozpoznal čtyři díry důvěrně známých oken mého vlastního bytu. A asi až tam jsem si najednou uvědomil, že s těmi okny něco není v pořádku. Má okna nesvítila. Byla za nimi jen černočerná tma. Když jsem se však rozhlédl po oknech sousedících s mým bytem, potom po okolních budovách a nakonec kam mé oko dohlédlo, ke svému úžasu, který se postupně proměnil v hrůzu, nenašel jsem jediné okno, za kterým by plálo světlo. Okno vedle okna, dům za domem, do vylidněných ulic zalitých bledým světlem pouličních lamp shlížely desítky a stovky temných, mrtvých oken.
       Všechny obchody, všechny kavárny, všechny restaurace - tam všude panovalo mrtvolné ticho - ze všech výloh a vývěsních štítů planula do ulic jen temnota. Stál jsem před svým domem a v úžasu hleděl na potemnělé řady domů, lemující vylidněné bulváry. Došel jsem ke vstupním dveřím svého domu a pohlédl na řadu zvonků. Vedle tlačítek se bělaly bílé, prázdné štítky. Ani jeden zvonek nepatřil žádnému jménu. Jediná popiska tam svítila, osamocená jako pustý ostrov uprostřed nekonečných dálav oceánu. Jediný štítek se jménem - s mým jménem. Nechápavě jsem hleděl na to bílé pole a nebyl schopen pohybu. Co se to tu děje? Znovu jsem očima přelétl po vylidněné ulici ležící za mými zády. Odemkl jsem dveře a pomalu vyšel do svého patra. Čtvery dveře do čtyř světových stran tu svítily bělobou, ale jen jedny na sobě měly štítek se jménem. Odemkl jsem a vstoupil do svého bytu. Chvíli jsem jen tak stál za zavřenými dveřmi a neodvažoval se pohnout. Potom, aniž bych rozsvítil, prošel jsem pokojem a zastavil se u okna. Hleděl jsem ven do ulice. Bloky domů kam až oko dohlédlo byly temné, temné jako nejtemnější noc. Ani jedno okno nesvítilo. A právě tehdy mě přepadla ta děsivá myšlenka. Bože, to jsem skutečně v celém městě jen já sám?
       Dlouho jsem stál u toho okna. Dnes už mi to připadá nemožné, ale hádal bych se s vámi, že to byla věčnost. Potom jsem usedl na roh své postele a seděl na ní mlčky a bez hnutí tak dlouho, dokud mě nepřepadl milosrdný spánek. Nevím jak dlouho jsem spal, byl už den, když jsem procitl. Dlouhé nekonečné minuty jsem zůstával ležet, neodvažoval jsem se postavit. Teprve když už nebylo zbytí, vstal jsem a pomalu došel k oknu. Venku byla tatáž ulice jako včera večer, jen dnes zářila bílou. Z nebe se zlehka snášel sníh. Vítr jím vířil a hnal ho z jednoho konce na druhý. Hleděl jsem do té ulice a doufal. Ale doufal jsem marně. Byla stejně prázdná jako nejposlednější pustina. Nebyl to tedy sen, skutečně jsem se propadl do nějaké noční můry. Ocitl jsem se v nějaké jiné realitě, v realitě, ve které jsou sice kulisy mého světa, ale ve kterém jsem zůstal jen já sám. Jsem posledním člověkem na světě a jsem odsouzen bloudit ulicemi vylidněného opuštěného města, kde jediným zvukem je vytí ledového větru, který v ozvěnách odpovídá sám sobě, protože nemá s kým by prohodil pár slov. Opět jsem stál za oknem a hleděl do pustiny za ním.
       Stál jsem tak dlouho, neskutečně dlouho. Věřím, že stát tam jen o chvíli déle, proměnil bych se v chladnou sochu. Ani nevím jak, ocitl jsem se venku v ulici. Jediné co jsem poznal, bylo, že opět stoupám směrem k parku za městem. V ten okamžik jsem vůbec netušil proč, ale šel jsem dál, krok za krokem, zbaven vůle, poslušen jako loutka. Jakoby mě něco vedlo těmi ulicemi, jakoby nějaká vyšší vůle určovala směr mých kroků. Svět je podivné místo. Jaký obraz by vznikl, kdybyste spojili všechny vaše kroky do jedné čáry? Jak by vypadala čára vašeho života? Na jak bizarní místa vás osud zavedl? A byla ta místa pokaždé těmi samými místy, kterými se zdála být kdykoli předtím nebo potom? Nebudu zbytečně rozepisovat, co se dělo dál. Právě tato část z celého příběhu je pro mě zahalena v nejhustější mlze pochybností. Pamatuji se, že jsem došel k osamocenému stromu na samém konci parku, a ještě jednou pohlédl do temnoty studny pod ním. Hledal jsem ji od té doby ještě několikrát, nicméně už nikdy více jsem ji nenašel.
       Slunce už opět zapadalo, když jsem jako omámený sestupoval úzkou pěšinou směrem k lesu. A tam na kraji lesa mi opět začalo bít srdce. Ze stínu lesa se vynořil mladý pár zavěšený do sebe, prošel kolem mě jakoby nic a pokračoval dál. Přešel jsem les a vešel do města. Do města plného zářících oken, výloh, vstoupil jsem do ulic, kde jsem se musel vyhýbat protijdoucím chodcům. Potom jsem se zastavil u prvního domu a pročítal všechna ta jména napsaná na štítcích zvonků. Dál už nemám, co bych k tomu řekl. Tady máte můj příběh a naložte s ním jak uznáte za vhodné. Já jsem s ním po dnešku skončil, tento kus papíru uzamknu do svého psacího stolu a zapomenu. Doufám. Chci. Život jde dál a člověk nemůže za sebou táhnout noční můry minulosti. Je čas nechat tu pustinu usnout, zmizet. Jen doufám, že jsem jediný, kdo stanul u té temné studny. A pokud ne, chci věřit, že i jiní našli cestu zpět. To je vše. Odkládám pero. Venku na ulici se z nebe opět snáší bílý sníh.


4. prosince 2016 / +