V mrazivých temnotách
plynulo již jedenáct dní, co se bledý kotouč polárního slunce naposledy vyhoupl nad horizont. Polární noc přicházela. Ebenově černý obzor jednou za třiadvacet hodin pobledl, jakoby se nadechoval k novému dni, ale dříve než se mohl skutečně nadechnout, počal opět tmavnout a než jste si stačili uvědomit, rozprostřela se všude kolem zase noc. Věděl, že už to nebude dlouho trvat a půlnoční krajina se ponoří do naprosté tmy. Do noci, která bude trvat několik dlouhých týdnů. Několik desítek nekonečných dnů slitých do jedné dlouhé noci, noci na samém konci světa, v končinách tak odlehlých od krajin, ve kterých by mohl narazit na lidi, že ujít je pěšky by mu zabralo několik měsíců. Vydat se na sever by znamenalo opustit bezpečí stanice, vyjít do třeskuté zimy, vstříc ledovému větru, který se prohání po zamrzlých planinách pod temnou oblohou několikaměsíční noci, vstoupit do ledové temnoty zapomenuté na samém konci světa, ztracené týdny daleko od pomoci. Ocitl by se v ledové temnotě, sám opuštěn, jen s nimi.
Vyhlédl z malého okna ven do temnoty. Neviděl nic. Jakoby se díval na samé dno nicoty. Tady uvnitř bylo teplo, světlo a bezpečí. Tam venku byla neprostupná temnota, ledový chlad a... A něco, co se skrývalo v té tmě. A mezi ním a těmi venku stála jen tenká stěna základny. Oddělovala dva úplně jiné světy. Trpce se pousmál, když si představil, že tady je kraj světla, tepla a života a tam venku kraj tmy, chladu a smrti. Bylo mu jasné, že o něm ví. Věděl, že jsou tam někde venku a čekají.
Poprvé je spatřil toho dne, kdy se zabarikádoval. Bylo to zároveň naposledy, kdy spatřil své kolegy. Trávili na základně konec polárního léta, či spíše už podzimu. Právě dokončovali zazimovací práce a chystali se k odjezdu. Nikdy nezůstávali na základně přes zimu, protože to bylo zbytečné, ve tmě se pracovat nedalo. Zatím ještě nikdy se zde ale nezdrželi tak dlouho. Ještě nikdy neopouštěli stanici v době, kdy už se sluneční kotouč nevydrápal nad zamrzlé pláně. Až letos.
Stalo se to tak rychle, že se nikdo nezmohl vůbec na žádný odpor. Celá posádka byla zrovna venku před budovou stanice, kde připravovala zavazadla na transport. Celá posádka kromě něj. On jediný připravoval poslední balíky ve skladu uvnitř budovy A. Mohl děkovat osudu, že nebyl ve skladu nebo v budově B, protože to už by dávno zemřel žízní a hlady. Světla osvětlující okolí stanice náhle nečekaně zhasla. Pak se několik nekonečných vteřin nic nedělo. Ale dál... Byl to jen okamžik. Jakoby se z pekla vynořili čerti, popadli jeho druhy a zase s nimi zmizeli v podzemí. Tmu prořízlo jen krátké choreo zoufalých výkřiků, z nichž zamrazilo v zádech, a pak už se rozhostilo jen děsivé, zlověstné, mrtvolné ticho. Když konečně doběhl k oknu, spatřil již jen několik stínů mizících ve tmě. Stál u těch dveří dlouhé hodiny v naději a hrůze zároveň, že někdo zaklepe. Ale nezaklepal nikdo. Jen ty podivné stíny se hýbaly podél zdí protilehlé budovy. A potom obzor nadobro potemněl a vlády nad promrzlou krajinou se ujala noc a temnota a děs z nepoznaného, leč přítomného zla.
První den vůbec nevnímal, co dělá. Zabarikádoval vstupní dveře do stanice a zamkl se v odlehlé části urostřed stavby v místnosti bez oken. Míjely hodiny, ale nic se nedělo. Brzy pochopil, že dovnitř do stanice se dostat nedokaží. Cokoli to bylo, jakkoli to bylo divoké a nebezpečné, asi to nebylo natolik inteligentní, aby to bylo schopno překonat vstupní dveře, a to samé platilo o oknech, které byly z tvrzeného skla. Na stanici byl v relativním bezpečí, stačilo tedy počkat na záchrannou skupinu, která podle všeho měla dorazit v nejbližších dnech, protože jelikož venkovní svět se stanicí ztratil spojení a nikdo z posádky nedorazil na severnější základnu, bylo jasné, že se stalo něco, co si vyžaduje jejich zásah.
Dny a noci plynuly slity v jedinou noc, takže jeho denní režim se neustále měnil, jen podle hodin věděl, jestli je dopoledne, odpoledne nebo noc. Vstával jak chtěl, takže klidně probděl celou noc a vstával až pozdě odpoledne nebo večer. Rovněž se mu zcela zhroutil čtyřiadvacetihodinový režim, jeho dny trvaly tolik hodin, kolik jednoduše rozhodl. Spát šel, až se mu chtělo a vstával, až se probudil. Venku mezitím klesla teplota pod čtyřicet stupňů a vítr žalostně kvílel v železných kostech stavby.
Ty venku nebyl schopen vidět, ale nějakým šestým smyslem cítil jejich přítomnost. Jako smrt, jako nebezpečná nemoc, obcházeli tam venku a nehodlali se jen tak vzdát. Stejně jako on věděl, že jsou tam venku, také oni moc dobře věděli, že je tam uvnitř. A věděli, že je tam sám. Zahlédl je jen jednou, když oknem hleděl do temnoty. Měsíc ozařoval bílou krajinu, promrzlou až na kost, když tu se mu zazdálo, že se něco mihlo u protilehlé budovy. V příštím okamžiku to něco proběhlo těsně před jeho okénkem a nahlédlo dovnitř. Podvědomě uskočil a upadl na podlahu. Světlo v místnosti znemožňovalo vidět skrz okno ven do tmy, ale trocha světla byla schopna ozářit prostor hned za oknem. To co se tam na okamžik objevilo, jej vyděsilo k smrti. Cítil, že to stojí u okna a hledí přímo na něj. Co ho ale nejvíc vyděsilo, byl fakt, že v okně se, alespoň jak se mu zdálo, obejvila lidská tvář. Tedy téměř lidská. Nebyla to žádná divoká zvěř, bylo to něco, co vypadalo jako lidé. Ale co lidského by mohlo přežít v té zimě tam venku? Jaká lidská bytost by vylézala ze stínů jen v naprosté tmě?
Ta příhoda ho tak vyděsila, že několik dnů vůbec nerozsvěcel světlo v místostech, které měly okna, a snažil se žít ve vnitřích místnostech bez oken. Tou dobou ho začaly přepadat melancholické, lítostivé pocity. Nebál se ani tak o svůj život, bál se, že už neuvidí své blízké. Starého otce, manželku, roční dcerku. Seděl u stolu obklopen stovkami kilometrů temnoty, chladu a navíc tam venku na něj čekaly ty věci. A doma byli jeho nejbližší a neměli o něm žádné zprávy, stejně jako on neměl zprávy o nich. Kdyby se jim cokoli stalo, nevěděl by o tom. Do očí se mu tlačily slzy, v krku ho pálil hořký knedlík, vše se propadalo do temnoty.
Zásoby jídla by mu stačily do jara, byly to většinou sice jen konzervy, ale dalo se z nich bez problémů vyžít. Co byl větší problém, byly povážlivě se tenčící zásoby pitné vody. Ve výsledku bylo asi lepší, že zůstal sám, protože pokud by na stanici zůstali všichni, voda by už dávno došla. Venku se válely tuny čisté vody uložené ve sněhu, ale ven nemohl, venku byli oni.
Utekl další den, další den utopený v temnotách. Bloudil prázdnými potemnělými chodbami stanice jako duch. Narážel do věcí, překračoval vlastní stín. Ještě nikdy necítil takovou prázdnotu. Jakoby mu srdce v hrudi zamrzlo. Konečně znaven, lehl si na starý gauč hned vedle laboratoře a ani si nepamatoval, jak usnul tam. Probudil ho podivně známý zvuk, zvuk, který mu v tu chvíli připadal jako rajská hudba, jako vykoupení z očistce, jako spása. Byl to zvuk vrtulníku, přistávajícího někde u stanice. Dorazil záchranný oddíl, blesklo mu hlavou. Rozeběhl se ke dveřím, ale v poslední chvíli se zarazil. Nemůže otevřít, ty věci jsou přece stále venku. Musí počkat, až na dveře stanice zaklepe záchranný oddíl. Lze předpokládat, že jednotka je ozbrojena a bude předpokládat, že se něco stalo, takže budou opatrní. On sám by venku neměl sebemenší šanci. Musí na záchranu počkat tady. A tak se postavil ke dveřím, aby byl okamžitě schopen je otevřít a pustit své zachránce dovnitř, a naslouchal do ticha. Zvuk vrtulníku nyní přestal měnit směr, vrtulník dosedl na zem. Motor ještě chvíli stejnohlasně vrčel, ale pak se jeho otáčky počaly snižovat až utichl zcela. Zavládlo naprosté ticho. Každým okamžikem musí zaklepat na vstupní dveře, říkal si. Trvalo to věčnost, každá sekunda se zdála být minutou, minuty utíkaly a zdálo se, že to trvá hodiny. Konečně se zdálo, že se někdo blíží ke dveřím. Ale náhle vše ustalo, byl to snad jen závan větru?
Uvědomil si, že už ho bolí nohy. Hlava odmítala přijmout skutečnost, ale byl to fakt. Stál u dvěří už několik hodin. Pomalu mu docházelo, co se stalo, ale stále neměl sílu si to připustit. Cítil, že kdyby tuto možnost přijal, v ten okamžik by se zbláznil. Vrtulník přistál, ale nikdo z něj nedošel ke dveřím stanice. Posádka záchranné skupiny zmizela ve tmě, přestala existovat. Bylo mu jasné, co se stalo. Jen co jeho zachránci vystoupili z vrtulníku, dopadli stejně jako jeho kolegové. Konečně si uvědomil celý rozsah této události. Všichni jsou mrtví. Z tohoto prokletého místa nevede cesta ven. Zhroutil se na podlahu a zůstal sedět, zády opřený o dveře. Do vychodu slunce zbývalo osm dlouhých týdnů. Tak dlouho tady nemá šanci přežít. Tohle je konec. I kdyby vyslali další skupinu, může se zhoršit počasí a vrtulník nebude moci pokračovat. A i kdyby vrtulník dorazil, další skupina by zcela jistě dopadla stejně jako tato. Ano, tohle byl konec. Vyčerpáním usnul.
Netušil, jak dlouho spal, ale když procitl, byla všude kolem tma. Chvíli nechápal, co se děje, potom mu to došlo. V generátoru došlo veškeré palivo, záložní baterie se vybily, celá stanice se ponořila do tmy. A společně s tmou se na stanici pomalu začal vkrádat také mráz. Naslepo a s rukama před sebou se začal sunout směrem k obytné části. Tak po chvíli našel alespoň jednu svítilnu a s ní kolem sebe vačaroval úzký pruh světla. To bledé světlo, které se rozsvítilo v těch nekonečných tmách, bylo jako jiskřička naděje, kterou v uplynulých hodinách téměř ztratil. Ale už v další minutě opět vyprchala a zůstalo jen čiré zoufalství. Zkontroloval radiátory, sálaly ještě posledními zbytky tepla, ale bylo jasné, že už za několik hodin budou zamrzlé a druhý den ráno už bude mrznout i uvnitř budovy. Pohlédl nyní na pramen světla vycházející z jeho svítilny a musel se útrpně pousmát. O co se to tu snažíš, blázne?
Zdálo se, že situace je předurčena ke zkáze. Nebyla sebemenší šance. Teď už to byla jen otázka několika hodin. Buď ti venku nebo smrt umrznutím tady vevnitř. Jen okamžik ještě váhal, ale potom mu hlavou probleskla jedna z těch myšlenek, které když vám zasvítí v mozku, připadáte si jako naprostý blázen, že jste na něco takového nepřišli už dávno. Zdá se vám tak geniální, tak prostá, tak správná, až se začnete sám sobě smát, jaký jste byl hlupák. Jak je možné, že ho to nenapadlo už dřív. Vždyť venku stojí vrtulník. Stačí proběhnout kolem těch přízraků, dostat se až k vrtulníku, a bude zachráněn. Vstal. Ta myšlenka ho přímo posedla. Zdálo se, že oproti jisté smrti mrazem je to jediné, navíc zcela logické řešení. Ani na okamžik nezapochyboval, že by se nedostal přes ty venku. Na rozdíl od všech, kteří už se s nimi setkali nepřipraveni, on o nich přece ví. A bude je očekávat - bude připraven.
Rychle ale klidně začal balit nejdůležitější věci na cestu. Do velkého baťohu nabalil několik konzerv, sáčků se sušeným masem, hrst cereálních tyčinek. Potom ze skříně vytáhl ty nejteplější kusy oblečení, které našel, a nakonec přidal kompas, gps lokátor, svítilnu a balíček baterii do zásoby. Uteklo přesně třiadvacet minut od chvíle, kdy se rozhodl uskutečnit ten zoufalý plán, když stanul u dveří vedoucích ven před stanici. Ještě jednou se ohlédl do dlouhé chodby za sebou. Loučil se se svým útočištěm, s úkrytem, které mu poskytlo několik dní navíc, skrylo ho, dovolilo mu přežít jeho kolegy. Nasadil si beranici hluboko do čela, na oči dal brýle proti větru a sněhu a zhasl svítilnu. Přede dveřmi byla naskládána hromada nábytku, kterým zatarasil vstupní dvěře hned poté, co ty věci venku zabily jeho kolegy. Teď to vše musel odklidit. Byla to nepříjemná komplikace, tušil, že každý zvuk může přilákat ty venku. A velice brzy se přesvědčil, že jeho předpoklad byl správný. Netrvalo dlouho, neodklidil ještě ani čtvrtinu věcí naskládaných do podivuhodné pyramidy, a už zaslechl první zvuky, přicházející zpoza zamčených dveří. Ustal v práci a poslouchal do tmy a ticha, které se nyní rozhostilo. V příštích okamžicích jím jako ledové ostří projel pocit hrůzy, děsu a odporu. Bylo to jen na okamžik, ale jakoby zaslechl potutelný smích, přicházející hned zpoza dvěří a splývající s ledovým větrem, prohánějícím se venku, který ho odnášel někam daleko do noci nad zamrzlé bílé planiny. A měsíc v úplňku zářil na čistém nebi a ozařoval hrůzu odehrávající se v bílé, sněhem zasypané krajině pod ním, v kulisách děsivějších než může být i ta nejodvážnější smyšlenka. Cítil, že stejně jak on teď má polovinu tváře přiloženu ke dveřím, aby slyšel, co je za dveřmi venku, na druhé straně nějaké stvoření dělá naprosto to samé. Jediné, co je od sebe dělilo, bylo pár centimetrů chladného kovu. Bylo to tak ďábelské, tak nelidské a přitom to byl smích vychazející z lidských úst, že samotný ten rozpor působil tak hrůzostrašně, že přímo ochromoval. A hrůza dál rostla, když se zpoza dveří ozvalo podivné, nelidské skřípání, jakoby někdo skřípal zuby o zuby nebo se snažil prokousat se ocelovou konstrukcí stavby. Hned v zápětí se ozvalo zavrčení, jako když se pes chystá k útoku, nebo jako když jeden pes odhání druhého od kusu masa. Při představě co za hrůzu číhá tam venku ve tmě, ho nadobro opustila vůle bojovat. Ucouvl ode dveří a začal couvat směrem do obytné části. Zvuky za dveřmi už neslyšel, všude panovalo hrobové ticho. Cítil, že prohrál. Definitivně. Propadl se do temnoty, přestal vnímat svět kolem sebe.
Seděl teď na zemi v kuchyni a v ruce svíral láhev vína, kterou našel někde v kuchyni. Upíjel přímo z ní a nechával plynout myšlenky kam ho vedly. Byl smířený, a v ten okamžik jakoby z něj spadl veškerý strach, obavy, výčitky. Plul teď na vlnách imaginárního oceánu svého vnitřního světa, který si vytvořil, aby unikl světu tomuto. Hlavou se mu honily tisíce myšlenek, ale byly to naprosté blázniviny, které vůbec nesouvisely s událostmi posledních dní, nesouvisely dokonce ani se vzpomínkami na život doma, vzpomínkami na rodinu, přátele, na dětství. Právě teď proplouval smyšlenou krajinou v pastelových barvách, byl obklopen cizími lidmi, kteří více než lidi připomínali postavičky z románů, chvíli byl Guliverem procházejícím se miniaturním městem liliputů, pak se stal baronem Prášilem a plul na škuneru do soumraku na obzoru jako namalovanému na obraze, aby se vzápětí propadal králičí norou někam hluboko, hluboko do snového, bizarního světa mimo naši realitu, čas a prostor. Byla to nicota a všehomír dohromady, bylo to opojné a krásné a zároveň z toho šla sladká hrůza. Celý vesmír teď tančil, skotačil a vířil dokola jen pro něho. A všechny hvězdy, planety i měsíce se točily v divokém reji kolem něj jako na obřím, vesmírném kolotoči. A pak se vedle něj objevila zvířata, která vídáme právě na kolotočích. Proplul kolem něj tygr, lev, poník i slon, a nakonec to všechno odplouvalo někam daleko až na samý kraj světa. Zůstalo jen ticho a prázdnota. Tisíce myšlenek bylo pryč, zbyla jen tupá prázdnota. Neuvědomoval si, co způsobilo tu změnu, ale už ji vnímal. Opět procital do reálného světa. Bolelo to, bylo to bolestivé procitání.
Náhle sebou trhnul. Už pochopil, co způsobilo ten šok. Odněkud z druhé strany budovy k němu dolehl důvěrně známý zvuk, který mu ale v tu chvíli přišel podivně překvapivý, neočekávaný, nepřirozený. Zprvu nechápal proč, mozek jakoby se vzpíral připustit si, co se děje. Několik okamžiků jen tak stál a třeštil oči do tmy. Zvuk se ozval z nitra chodby, vedoucí ke vstupním dveřím stanice. Byl to zvuk, který slyšel už tolikrát, že už jej jeho mozek odmítal vnímat. Prostě ho nesylšel, ignoroval jej. Proč si ho však nyní uvědomil, proč jej slyšel? A proč tady teď strnule stojí a třeští oči do tmy před sebou k místu, odkud se ten zvuk ozval? Během polární noci, kdy venku fučí ledový vítr, kdy mráz pálí a ohýbá železnou konstrukci stanice, kdy sníh vířící vzduchem naráží v prudkých poryvech na stěny stavby nebo bubnuje do oken, v takové noci se ozývá jeden podivnější a strašidelnější zvuk za druhým. Proč jej tedy tento jeden jediný nový zvuk tak vyděsil? Ano vyděsil, protože si uvědomoval, že mu vzadu na krku stojí chlupy. Konečně ucítil bolest. Vystřelovala mu do ruky jako by jej něco bodalo. Pohlédl dolů na svou dlaň, a spatřil, že v ní svírá roztříštěnou láhev od vína. Z ruky mu pramínkem curčela krev a na podlaze se mísila s rozlitým vínem, stále ještě odkapávajícím ze střepu láhve. Došlo mu, že v okamžiku, kdy uslyšel ten zvuk, podvědomě sevřel láhev tak silně, že ji v ruce rozdrtil. Hleděl na ni, potom zvedl hrůzou vytřeštěné oči, a pohlédl do tmy před sebou, jakoby ji chtěl svým pohledem propálit až k místu, odkud se ozval ten zvuk. Zdálo se, že se ozývají další a další tlumené zvuky, a trvalo to jen okamžik a bylo zcela jasné, že se blíží. Stál v chodbě a hleděl směrem ke druhému konci, který se ztrácel v tiché temnotě. Chodba nebyla delší než padesát metrů a na jejím konci stály vstupní dveře do budovy. Těžké kovové dveře na západku zevnitř. Vedly ven před stanici, vedly ven do ledové tmy. Znal zvuk té západky, důvěrně jej znal. Naposledy jej slyšel, když se tady přede dvěma týdny zabarikádoval. Sám za sebou dveře zavřel, uzamkl a zajistil západkou. Ano, to bylo naposledy, kdy uslyšel její zvuk. Vlastně ne, naposledy to bylo právě před několika vteřinami. Z ruky mu vypadl zakrvavený střep, který býval láhví od vína, a se zlověstným cinknutím dopadl na chladnou zem. Pochopil, že dveře na druhé straně temné chodby jsou otevřené.
6. prosince 2016 / ++