Křížový vrch
odivný ledový třpyt ozařoval pláně za vesnicí. Krajina ležela zasypána sněhem, jehož bílá pokrývka zářila jasným světlem, odraženým z obrovské luny, stojící vysoko nad zamrzlou krajinou na zcela vyčištěném nebi, lesknoucím se tisící hvězdami, svítícími z nekonečných dálav vesmíru. Mrazivou nocí se nesla ozvěna průvodu rozjařených masopustníků. Někde těsně za bílým obzorem se lidé veselili, jejich ryk a výskot se nesl nocí a umlkal ve vylidněných dálavách. Masopust ohlašoval, že končí nejtemnější část roku, slunce už bylo čtvrt cesty k letnímu slunovratu, ale počátek jara byl stále ještě v nedohlednu. Mráz sevřel krajinu do kleští a doslova vylidnil ulice. Ale masopustní oslavy jsou tím typem lidové oslavy, kterou prostě nejde přeložit na jinou dobu, i kdyby vozy padaly.
Na horizontu se z bílých závějí konečně vynořil rozjařený průvod masopustníků. Byla to skupina vedená vesnickou kapelou, vyhrávající neslušné popěvky, následovaná tu více tu méně opilými masopustníky. Šli tu a motali se jeden druhému pod nohama, zakopávali a padali, překračovali se i naráželi do sebe, a nadto se snažili zpívat. A čím hůře se to některému z nich dařilo, tím hlasitěji se snažil přezpívat své druhy, takže celý průvod působil vskutku mimořádně bizarním dojmem. A celá ta společnost, z níž mnozí byli převlečeni za různé masky, ať už zvířecí, lidské nebo různých neurčitých bytostí, ať už nadpřirozených nebo zcela vymyšlených, se tu plácavě potácela ve vysokém sněhu, který vítr navál z polí za vesnicí. A všechny ty nepatřičné masky s končetinami, těly a kostýmy a za zvuků, které se z poza nich linuly, tu v podivném reji potácivě procházelo nocí z jedné zamrzlé vesnice do druhé. A jelikož byly obě vesnice od sebe dobré tři míle daleko, byl to průvod, jehož ryk se nesl nocí dlouhé hodiny, tak dlouhé, že bylo jasné, že před půlnocí do vedlejší vesnice nedorazí, spíše až nad ránem následujícího dne.
Napůl cesty mezi vesnicemi, kde je daleko z jedné i do druhé, se celá společnost na pár okamžiků zastavila, aby nabrala síly. Stalo se tak, že jeden z těch nejrozjařenějších, který se rozhodl nabrat síly vleže, než si stačil uvědomit, bizarní průvod mu zmizel za oblým horizontem. Posadil se teď na sněhu a rozmrzele se rozhlížel. Odněkud z dálky ještě slyšel ozvěnu toho bláznovského procesí, ale ozvěna jakoby přicházela odevšad a odnikud zároveň. Nalevo i napravo táhla se bílá sněhová planina bez konce a bez začátku. Z místa kde seděl, se od něj dvěma směry vzdalovaly do vysokého sněhu vyšlapané pěšiny. Jednou z nich sem přišel a tou druhou se musel vydat, pokud chtěl dohnat masopustní průvod. Ale ať se snažil sebevíc, nebyl schopen rozpoznat, který směr je ten správný. Nebyl schopný určit, ze které strany sem přišel. Jak se tak rozhlížel, všiml si náhle temného bodu kus dál směrem od obou pěšin. Nenapadlo jej nic lepšího, než se k němu pomalu dobrodit sněhem. Konečně stanul u malých Božích muk. Zdálo se, jakoby je tu uprostřed polí někdo zapomněl, jakoby je andělé omylem shodili z nebes a ona dopadla sem, do těchto zapomenutých ztracených míst uprostřed ničeho, do míst, odkud je všude daleko. Hleděl na stín, který Boží muka házela na bílý stín a přemýšlel, jak je mohl prvně přehlédnout. A potom jeho zrak sklouzl zpět k horizontu. Ve stejném směru se za božími muky zvedala k nebi temná hradba. Když na ni pohlédl a zaotřil své opilé oči, spatřil hřeben temného kopce, zarostlého lesem, na jehož vrcholku se nad hole koruny stromů tyčily dvě věže. Věžě majestátného kostela.
Netušil proč ani nač, ale náhle zapomněl na masopustní průvod, zapomněl na hledání směru, nyní ho zcela zaujal tajemný kopec, a jediné co ho zajímalo, byl kostel na jeho vrcholku. Hnán nějakou podivnou silou, začal se brodit sněhovými závějemi, které v těch místech dosahovaly i více než půl metru, směrem ke kopci před sebou. Muselo uplynout půl století než se přebrodil vysokým sněhem. Konečně stál u paty kopce v místech, kde z ničeho nic začínala alej, nejprve pozvolně, ale čím dále prudčeji stoupající směrem ke kostelu. Vykročil pod střechu temných větví stromů, stojících tu ve dvou řadách vedle sebe, a začal stoupat do kopce. Nad jeho hlavou tvořily koruny nesmírně starých stromů jakousi klenbu, procházel pod ní a kostelní věžě vysoko nad ním mu nyní zmizely z dohledu. Stín lesa, do nehož vstoupil, zapůsobil na jeho opilost jako vzpruha. Podivná tísnivá atmosféra nyní prostupovala mrazivé ovzduší. Poznal, že pomalu ale jistě střízliví. Smuteční alej se pomalu zvedala a stoupala výš a výš. Otočil se. Světlý otvor za jeho zády, kterým vstoupil do tohoto potemnělého království, se nyní zdál hluboko pod ním a vzdálen téměř k nedosažení. Na okamžik zaváhal. Ale tato podivná nejistota trvala jen okamžik. V příští vteřině vykročil opět kupředu a nechal světlou díru okolního světa za svými zády. Když se otočil příště, byl již tak vysoko, že spatřil jen nekonečnou klenbu korun stromů a cestu ztrácející se někde hluboko pod ní. Okolní svět zmizel.
Cesta již nyní stoupala velmi prudce. Všude kolem panovalo naprosté tícho. Zmrzlý sníh křupal pod nohami a ozvěna kroků se odrážela od kmenů stromů a vracela se v strašidelných ozvěnách. Konečně se vepředu před ním vynořil temná skvrna, která se v příští minutě proměnila v konec aleje. Došel na její konec a stál nyní na začátku daleko strmějšího stoupání. Tady končila cesta, a jak okamžitě zjistil, začínalo poměrně široké, ale především nekonečně dlouhé schodiště, jehož konec se ztrácel kdesi vysoko nad korunami i těch nejvyšších stromů. Na okamžik opět zaváhal, ticho kolem jakoby se zhmotňovalo do něčeho neurčitého. Někde hluboko dole na otevřených pláních si někdo první z masopustních bláznů všiml, že jeden člen veselé společnosti chybí. To už ale náš ztracenec stoupal po nekonečných schodech nahoru.
Schodiště bylo stejně jako alej dole pod ním ponořeno do stínu lesa, jehož holými větvemi sem sice trocha světla dopadala, nicméně stále to bylo příliš málo na to, aby zde mohl člověk procházet zcela bezpečně. Jednotlivé schody byly velice nepravidelné, bylo vidět, že se do nich již poměrně silně zakousl zub času. Krom toho byly silně namrzlé, takže chůze po nich byla nanejvýš dobrodružným počinem. První dva tucty schodů zmizely v temnotě za jeho zády, když tu se chodiště před ním náhle změnilo. Po posledním schodu nanásledoval další, ale jakési prázdno. Ocitl se najakémsi odpočívadle či mezipatře, na kterém mohl člověk stoupající vzhůru vydechnout a nabrat síly k další cestě. Bylo tu ale také něco dalšího, co okamžitě upoutalo jeho pozornost. Po pravé straně se černalo něco poměrně velkého, co zcela jistě nebylo kmenem stromu. Udělal k té věci dva kroky a konečně pochopil, na co hledí. Byla to první z výklenkových kaplí křížové cesty, první zastavení kalvárie. Kaple nebyla nijak velká, ale byla poměrně hluboká. V jejím vnitřku se černala neproniknutelná tma, ale i přes tu tmu se zdálo, že v ní je ještě něco jiného. Chvíli se snažil zrakem proniknout temnotu, která vyplňovala vnitřek kaple, ale nakonec mu nezbylo nic jiného, než udělat další dva kroky směrem dovnitř. A tu se zarazil. Uvnitř kaple v temnotě jejího stínu seděla postava zahalená od hlavy až k zemi do pláště.
Kdyby to bylo v jinou denní dobu, za jiného počasí a na jiném místě, bylo by to nepatřičné. Bylo sice právě období masopustních průvodů, ale přes to všechno bylo setkání s takovouto postavou na takto odlehlém místě, v tuto noční hodinu a za takto třeskutých mrazů něčím, co už odpočátku vzbuzovalo notnou dávku nedůvěry. Hleděl před sebe neschopen slova nebo činu. A noční host, snad jakoby tušil, jaký účinek vyvolala jeho přítomnost v mysli příchozího, seděl bez hnutí a beze slova v úkrytu stínu kaple a hleděl příchozímu do tváře s takovým klidem, že ten na okamžik zauvažoval o tom, že okamžitě vezme nohy na ramena. Ale jak tu tak proti sobě stáli a seděli, jakoby začínalo působit nějaké podivné kouzlo. Postava v kápi konečně udělala pohyb, kterým jakoby ukazovala ´přisedni´.
Velice opatrně usedl na sedátko v kapli vedle tajemné postavy. Zavládlo podivné ticho naplněné stísněnou atmosférou. V tu chvíli téměř cítil, jak mu buší srdce až v krku. Jeho tlukot jakoby sílil, zdálo se, že jeho ozvěna rozeznívá a rezonuje zdi kaple. Konečně se zmohl na slovo.
"Dobrý večer, vinšuji."
"I vám, příteli.", ozval se hluboký důstojný hlas, ve kterém jakoby bylo cítit neskutečně vzdálené dálavy a nesmírnou věkovitost zároveň. Jakoby to promluvil sám Bůh, který napříč věky zcestoval celý svět, aby se dnes objevil na tomto zapomenutém místě uprostřed vylidněných ledových plání, tak daleko od lidských obydlí a tepla jejich krbů. Byl to hlas, který přicházel z tak vzdálených dálek, že se zdálo, že jeho majitel sedí na druhém konci světa. Bylo v něm něco, co podivně rezonovalo a řezalo do uší, a zároveň to podivně uklidňovalo.
"Zvláštní noc, ta dnešní.", snažil se navázat a přerušit tak ticho, které zavládlo a čím déle trvalo, tím strašidelnější se zdálo.
"Ano, dnešní noc je zvláštní.", pronesl muž v kápii. Bylo to zvláštní sedět tu ve tmě a nevidět do tváře člověku, se kterým hovořil. Opět se rozhostilo ticho. Tma jakoby rostla. Ještě nikdy se necítil tak nesvůj.
"Mohu se zeptat, přece jen, v tento čas, tady...", odmlčel se. Postava jakoby věděla, na co se chce zeptat, ale záměrně čekala, až otázku položí sám. "Krásná noc na procházku, jen - přeci jen, je již trochu pouzdě..."
"Čekám tady."
"Ano, samozřejmě." Opět ticho. Cítil, jak se mu ježí chlupy na krku. Nebyl to přímo strach, jen podivný pocit, neklid, obavy. Kdo může uprostřed únorové noci čekat na takto odlehlém místě. A na koho. "A mohu se zetat...?"
"Ptejte se."
"Mohu se zeptat na koho?"
"Na Vás."
Chlupy na krku mu nyní stály jako rampouchy. Neklid se změnil v čistý děs. Postava pronesla poslední slova s takovým nenuceným klidem, jakoby oznamovala, že je čtvrtek. Celé to setkání bylo jako vystřižené z nějaké děsivé povídky. Cítil, že se propadá do nějaké dopředu nalinkované šablony, že nad tím příběhem ztrácí kontrolu. Bylo to tak podivné, tak nepravděpodobné a přeci tak reálné, že se musel kousnout do rtu, jestli nespí. Náhle si připadal jako herec, jako loutka, kterou někdo vodí na drátkách. Cítil, že není schopen odporu, že není schopen vlastní vůle. Cítil, že se buď poddá nebo tady na tom místě okamžitě hrůzou zemře.
"Na mě? Jakto na mě? Jak můžete... Jak... Vy mě znáte? Kdo, kdo vlastně...?
"Ano, na Vás. Udivuje Vás to?"
Popravdě údiv neznámého nad jeho údivem mu v tu chvíli přišel tak bizarní, až z něj na okamžik opadla všechna hrůza a musel se křečovitě pousmát.
"My se známe?"
"Já Vás ano. A Vy mě? Ano, zaslechl jste již o mě."
"Omlouvám se, omlouvám se, ale nezaslechl jsem Vaše jméno."
Postava nyní otočila obličej přímo k němu. Ticho ještě nikdy nebylo tak tíživé.
"Doufal jsem, že mě poznáte."
Tedy musíme se znát, pomyslel si. Ale odkud, proboha. "Nejsem si jist. Odkud se známe? Mohu se zeptat, jak jste věděl, že sem dnes přijdu?"
"Předpokládal jsem to."
"To je podivné, ani já sám jsem... Omlouvám se, tohle je podivná situace. Jak dlouho tady čekáte?"
"Dlouho, ale věděl jsem, že přijdete. Je to víceméně dané, vidět věci mýma očima, pochopil byste."
"Pořád jste mi neřekl, odkud se známe."
"Několikrát už jsme se potkali, ale ještě nikdy nebyl čas, abchom se jeden druhému představili. Máme celkem dost společných známých."
"To je vskutku bizarní situace. Celé to zní, promiňte - celé to zní, jak to říci, něvěrohodně. Popravdě si myslím, že jste si to celé vymslel."
V kapli zavládlo ticho, dalo by se krájet. Ještě okamžik seděl vedle temné postavy, potom vyskočil a postavil se na před kaplí.
"Co ode mě vlastně chcete?" Cítil, že postava zvedla hlavu a hledí teď přímo na něj.
"Ale já od Vás přeci nechci nic. Jen jsem Vás přišel vyzvednout."
"Prosím? Jak vyzvednout? Co tím myslíte?", přestával se bát a začínal mít chuť opustit to nepříjemné místo, toho nočního neznámého a vůbec tuto děsivou scénu, jak vystřiženou z nějakého nepovedeného strašidelného příbehu.
"Vidím, že ještě nejste připraven. Na pravdu. Nuže rozloučíme se, ještě Vás čeká cesta."
"Jaká cesta?"
Postava pokynula hlavou směrem k vrcholu kopce. "Pár schodů ještě zbývá."
"Ano, pár schodů.", odpověděl a vykročil směrem nahoru. Po pár schodech se zastavil.
"A Vy?"
"Já prostě ještě chvíli počkám."
Rozhlédl se. Mrazivý vzduch ho štípal do tváří, pálil ho v plících a slepoval mu vlhkost v nose. "Dejte na sebe pozor, mrzne. Abyste tu už nezůstal navždy."
Postava v kápi dál seděla bez hnutí, jen podivně pokývala hlavou. "Ano, navždy."
Jen okamžik ještě zaváhal, ale potom se otočil a začal stoupat do schodů. Kdyby se měl komu vyzpovídat, asi by okamžitě přiznal, že nahoru už se mu vlastně vůbec nechce. Po té podivné příhodě tam dole v kapli ztratil veškerý zájem zůstávat dnes v noci venku. A sám. Nejraději by se okamžitě otočil, a vyrazil zpět dolů k domovu. Už jen představa, že do vesnice to je ještě nejméně hodina cesty, ho naplňovala téměř zoufalstvím. Pomalu vystřízlivěl, chladný vzduch udělal své, stejně jako procházka do kopce. A nejvíc tomu pomohl ten noční host. Ale příliš pozdě si uvědomil, že chce domů. Kdyby se teď otočil, musel by opět projít kolem prvního zastavení křížové cesty. Musel by opět projít kolem cizince. A tato představa pro něj nyní byla děsivější a odpornější, než představa, že mu nezbývá než najít jinou cestu nebo doufat, že za hodinu, až se bude vracet, už ten přízrak v kapli nebude. A tak zaťal zuby, límec kabátu si přitáhl až nad bradu a stoupal schod za schodem, pořád výš a výš. Minul čtvrté a páté zastavení, potom šesté, sedmé, osmé. Schodiště pod ním se mezitím propadalo do závratné hloubky. Podél schodů tu skutečně stálo čtrnáct zastavení Božích muk, každé na malém, krátkém odpočívadle. Začal počítat schod po schodu, každé odpočívadlo bylo od toho předchozího nebo následujícícho vzdáleno přesně třiatřicet schodů. Jako Kristových let, pomyslel si. Představil si, kolik schodů jej ještě čeká. Čtrnáct krát třiatřicet.
Zatočila se mu hlava. Stál u devátého zastavení křížové cesty. Z paměti se snažil vybavit si, o který obraz se jedná. Pán Ježíš potřetí padá pod křížem. Snad? Nebyl si jist. Přistoupil tedy ke kapli, doufajíce, že se mu ve tmě podaří rozeznat malbu na vnitřní zdi kaple. Ale v okamžiku, kdy se k ní přiblížil na dva kroky, vyděšeně uskočil. Zalapal po dechu a zíral do tmy, která skrývala vnitřek kaple a znemožnovala spatřit, co se skrývá ve stínu jejích zdí. Nemohlo to být šálení smyslů, protože opilost již téměř vyprchala. A nemohla to být ani hrůzná představivost, protože do té doby se vlastně nebál. Ne, zdálo se to být naprosto skutečné, bylo to skutečné. V okamžiku, kdy přistoupil ke kapli a nahlédl do stínu jejího nitra, byl by přísahal, že spatřil postavu. Postavu v kápi. Byl si jist, že v deváté kapli seděla tatáž osoba, která s ním rozmlouvala dole na počátku schodiště u prvního zastavení. V tu chvíli ho přemohla hrůza. Celá cizincova postava působila tak nadpřirozeně, tak zlověstně, že už to samo o sobě bylo velice nepříjemným zážitkem. Jeho přítomnost na tomto místě a v tento čas, to všechny nepříjemné pocity ještě umocňovalo. Samotný více než podivný rozhovor pak téměř dokonal dílo zkázy, ale zjištění, že postava se přesunula zároveň s ním, že jej sleduje, bůh ví jak, protože ji nezahlédl za sebou, neslyšel její kroky a nespatřil ji ani, jak jej předbíhá lesem, to bylo něco, co už bylo nad jeho schopnost snášet hrůzu. Jak se tu tedy mohla objevit? A nyní ho konečně polil ledový pot čirého děsu, protože si představil, že možná, že jednoduše možná seděla v každé kapli, u každého zastavení. že s ním byla pořád. A tehdy jej poprvé napadlo, že v kapli přímo před ním nesedí živý člověk z masa a kostí, ale nějaký přízrak, skutečný přízrak, démon, který s ním má dnes z nějakého hrůzného důvodu schůzku na tomhle prokletém místě.
Šílený strachem se rozeběhl do schodů. Zbývala čtyři zastavení. Konec kalvárie byl na dosah. Hnal se nahoru jako smyslů zbavený, po dvou, po třech schodech. Zakopával, padal, ale pokaždé se zvedl a dál běžel s démonem o svůj život. Minul další zastavení, další kapli. Ale ani se neodvážil pohlédnout jejím směrem. Představa, že by tam mohl zahlédnout ji, mu to nedovolovala. Konečně zbývaly poslední schody, schodiště končilo, před ním se otevřel výhled na nebe poseté miliónem hvězd. Zastavil se a sípal, snažíc se popadnout dech. Od úst se mu valil bílý kouř a stoupal k těm světlům planoucím na černé obloze vysoko nad ním. Konečně věděl, že mu nepukne srdce.
Otočil se. Stál na posledním schodu, za ním se do temnoty propadalo hluboké schodiště. Zdálo se, že nemá dna. Byl by uvěřil, že tudy vůbec nepřišel. Pohlédl nad holé koruny stromů, které teď spadaly do hluboké propasti pod ním. Na obzoru v dáli se bělaly planiny pokryté sněhovými závějemi. Na jedné straně se krčila malá vesnice, tak vzdálená, na druhé straně druhá, ještě vzdálenější. Někde tam dole na těch pláních teď několik malých teček spěchalo těmi závějemi zpátky po svých stopách. Snad je ještě čas.
Rozhlédl se. Krajina pod ním teď vypadala nesmírně vzdálená a nesmírně hluboko. Zato nebe jakoby bylo na dosah. Zdálo se, že spočívá na dvou věžích obrovského kostela, který se tu náhle tyčil před ním, jakoby jej někdo vyčaroval odnikud. Púsobil mohutným, majestátním dojmem, téměř až nadpřirozeně. Stál na samém vrcholku kopce, který byl velice mírný a tvořil tu téměř rovinu. Kostel v kruhu obestupovaly další výklenkové kaple. Byl obrovský, takže dobrá polovina kaplí byla skryta za jeho zdmi. To vše zde viděl - postava v kápi zmizela.
Trvalo téměř věčnost než zase nabral dech. Ledový vzduch mu rval plíce, těžce jej vykašlával ven. Byl tu sám, zcela sám. Co počít nyní? Několik okamžiků se jen rozhlížel kolem sebe, bylo jasné, že vydat se zpět po schodišti by jej nepřinutila žádná lidská ani nadpřirozená síla. Rozhodl se tedy, že zjistí, nevede-li odtud nějaká jiná cesta. Začal pomalu obcházet kostel, obrovský, nadpřirozený. Nebyl ničím zvláštní, ale něco podivného z něj přímo sálalo. Ale co to bylo nebyl schpen určit. Konečně došel až k jeho zadní zdi. Měsíc na nebi stál nyní za kostelem, takže obě věžě házely na zem dlouhé strašidelné stíny. Zdálo se, že vstoupil do kraje, který zatím nikdo před ním nenavštívil. Krajina na druhé straně kostela působila pochmurně, tíživě. Snažil se přijít na to, co je zde jinak než bylo na opačné straně. Potom si to uvědomil. Byl to stín kostela. Kulisy, ve kterých se nyní nacházel, ležely ponořeny do jeho stínu. Na samém konci křížové cesty kolem kostela, ve stínu jeho zadní stěny, spatřil nyní stát poslední kapli Ježíšova zastavení. Byla jiná než ty předešlé. Stála na samém vrcholku kopce, který zde tvořil ještě jeden poslední hrbolek. V obou směrech, z levé i pravé zdi kaple vystupovala zeď a táhla se někam dozadu za její zdi. Ztrácela se za vrškem pohorku. Uvědomil si, že stojí u zdi hřbitova.
"Už jste připraven. Stejně už není kam dál jít.", protnul náhle hrobové ticho známý hlas. Oblý vrcholek s kaplí byl skutečně nejvyšším bodem kopce. Zářící měsíc jej zaléval svým svitem, vycházel právě za jednou z věží kostela. Mohutná stavba házela dlouhý stín, dopadající až ke zdí hřbitovní kaple. Hned u jeho nohou seděla na chladném kameni prvního z hrobů, které se odtud není táhly pod hvězdným nebem kam jen oko dohlédlo postava v kápi.
"Kdo jste?", byla jeho poslední slova. Postava v kápi zvedla hlavu a jasný měsíc, který se tady nahoře zdál ještě větší, ozářil její tvář. Hleděl teď do tváře, kterou důverně znal. Byla jeho vlastní.
Dole na promrzlých pláních na půl cesty mezi dvěmi vesnicemi kousek od Božích muk konečně našli tři masopustnící nehybně ležící postavu. Pozdě.
17. prosince 2016 / +++