Lighthouse part of picture copyright by Marc Koegel
Sbírky povídek


2010 Zapomenutá výspa Zapomenutá výspa
(2008-2010)

2013 Bloudění Bloudění
(2010-2013)

2015 Krajina odlivu Krajina odlivu
(2013-2015)

2017 Pod zlověstným nebem Pod zlověstným nebem
(2015-2017)

2019 Umírající den Umírající den
(2017-2019)

2021 Temný úsvit Temný úsvit
(2019-2021)

2025 Na cestě Na cestě
(2022-2025)

* * *
© 2008 - 2024 Jiří Vlček
info@zapomenutavyspa.cz

Šedavá země ve stínu skal


P rchal jsem z dobyté Granady, sám, raněn, spalován divokou horečkou. Ocitl jsem se na jako troud vysušené náhorní planině, která se do tří stran rozprostírá kolem města a táhne se až k horizontu. Za mými zády se nad městem zvedaly monumentální obrysy Mulhacénu, nyní vekolepě osvícené večerním sluncem. Odpolední slunce se změnilo na večerní, ani jsem tu proměnu nezaznamenal, asi jsem ji prospal v sedle. Město i hory zmizely a já si uvědomil, že jsem ztratil cestu a můj kůň mě vede tam, kam jsem jej nechal jít. Bylo to jako bych se probudil ze snu, z dlouhého snu, a zjistil, že jsem procitl do ještě podivnějšího světa, než ze kterého jsem právě přicházel. Projížděl jsem nyní pustinou, jakou bych si ani ve svých nejbujnějších fantaziích nedokázal vysnít. Všude kolem se rozprostíralo mrtvolně prázdné němé nic. Bloudil jsem na svém koni, spalován horečkou, tou krajinou duchů a stínů, a téměř jsem cítil jejich dech na své šedé kůži. S večerními stíny v zádech jsem se ocitl v místě tak odlehlém, že jsem byl ochoten uvěřit, že jsem první lidskou bytostí, která do těch končin kdy vstoupila. Byl to kus země zasunuté mězi skály, ztracené tak, až jsem se divil, jak jsem do toho místa vůbec našel cestu. Kolem stály zlověstně rozestoupeny šedivé pahorky a temné skály, které ono místo obestupovaly ze tří stran, na čtvrté straně se kamsi do hloubi propadal do stínu večera ponořený kaňon. Místo působilo zcela opuštěně, byl to nejodlehlejší kus prachu, jaký si dovedete představit.
       Můj kůň se zastavil. V tu chvíli jako bychom se stali součástí toho prokletého místa, v ten okamžik mnou projel pocit, že jsme zkameněli v jeho kulisách, že i vzduch ustrnul, vítr zamrznul v prostoru, ozvěna světa tam venku zmizela v nicotě a vesmír přestal existovat. Jakoby se věčnost zhmotnila a my se stali její součástí. Ticho a klid, jaké panovaly mezi skalami, byly naprosté, omračující, zdrcující. Potemnělé nebe nyní viselo, alespoň se to zdálo, téměř nadosah, a hvězdy, které na něm plály, působily dojmem, že stačí natáhnout ruku, a dotknete se jich. A potom jsem k nim tu ruku natáhl, a v ten okamžik jsem ucítil tu nekonečnou dálku, chlad a prázdnotu, která mě od nich dělila. A znovu se místo, na kterém jsem se ocitl, propadlo do ještě temnější prázdnoty.
       Stál jsem uprostřed skal a noc padala na ten pustý kus světa. Pochopil jsem, že má situace je navýsost nedobrá. Rozhlížel jsem se kolem, zdali neuvidím nějaké místo, kde bych mohl na noc uložit hlavu. Všude kolem ležel šedivý prach a z něj vyrůstaly vysoké trsy ještě šedivější trávy. U skal se krčilo několik divoce rostoucích keřů s ostrými trny a kus ode mně se k temnajícmu nebi tyčil mohutný sukulent. Jak jsem tak na něj hleděl, vypadal jeho profil jako další jezdec na koni, jako bysme tu byli dva. Podivný společník, pousmál jsem se pravděpodobně v polohlasu nebo si to alespoň myslím. V ten okamžik se mi zazdálo, že se kaktus přede mnou pohnul. Samozřemě to bylo nemožné, ale v tu chvíli mi to připadalo naprosto věrně. Ucukl jsem a jak jsem očima přelétl krajinu kolem, abych se ujistil, že se mi to jen zdálo, a že nikde kolem není ani vidu ani slechu po nějakém pohybu, všiml jsem si podivné věci, která zcela upoutala mou pozornost. V příštím okamžiku už jsem hleděl do jednoho zasutého místa u skal a snažil se rozpoznat, jestli skutečně vidím dobře nebo je to jen fata morgána. Na mírně vyvýšené části planiny přímo u skal jsem spatřil něco, co muselo být lidskými stavbami. A skutečně, když jsem tím směrem pobídl svého koně, vynořilo se přede mnou asi pul tuctu nízkých domků, které tu, jak se zdálo, stály naprosto opuštěně a to zcela jistě již dlouhou dobu, protože původní bílý nátěr byl ten tam a domky měly nyní stejně šedavou barvu jako prachem pokrytá zem. Po oknech i dveřích zely jen temné díry, zdivo bylo poseto popraskanými jizvami, stěny domků byly z části zasypané pískem a prachem.
       Vesnice, pokud se tak těm šesti příbytkům dalo říkat, byla opuštěná snad již stovky let. Na španělských náhorních plošinách ve vnitrozemí je takových opuštěných vesnic na stovky. Najednou se prostě ocitnete v opuštěné vesnici uprostřed ničeho, kolikrát do ní nevede ani cesta, jindy naopak natrefíte na koleje, které končí v dané vesnici. Pokud se se vydáte po jejich pražcích, nezřídka dojdete do druhé takové opuštěné vesnice, kde tyto koleje končí. Španělský venkov je vlastně jedna velká pustina, celé vnitrozemí je vylidněné, vysušené sluncem a opuštěné a zapomenuté lidmi, kteří v tak nehostinné zemi ztratí sílu bojovat o své štestí a vydávají se k pobřeží, které pulsuje životem a příležitostmi k obživě. Ale většina takovýchto vesnic byla opuštěna před pár roky. Tady ale z těch šesti drolících se budov sálaly celé věky. Bylo to vskutku podivné, zvláštní místo a v tuto pozdní hodinu mu večerní stíny propůjčovaly atmosféru ještě temnější a ponuřejší. Jakýsi podivný niterný neklid, pachuť smutku a čehosi zlověstného tu viselo ve vzduchu a téměř se dalo uchopit. Jakoby stíny v těchto končinách ožívaly a svým dotekem část té temnoty odevzdaly vašemu srdci.
       Sestoupil jsem z koně a zůstal stát na prahu nejbližší z chatrčí. Všude kolem už panovalo šero, ale uvnitř byla tma zcela černá, zdálo se, že chatrč ani žádný vnitřek nemá a skrývá jen nekonečnou temnotu bezedné propasti. Na okamžik jsem zaváhal, ale potom jsem opatrně nahlédl dovnitř. Skrze pobořenou střechu dovnitř dopadalo světlo hěvzd, které teď na černém nebi zářily milionem jasných plamínků. Skrze díry ve střeše teď vypadaly ještě nadpřirozeněji. Udělal jsem krok do temnoty. V tu chvíli jakoby se něco změnilo. Náhle jsme vnímal obrysy předmětů v místnosti, náhle tma jakoby ustoupila. A ke svému úžasu jsem uprostřed místnosti spatřil stůl a kolem něj seděly shrbené zahalené postavy. Bylo to něco tak nečekaného, že jsem se nezmohl na nic, jen jsem tam tak stál jako bych zarostl do země. Netuším, kolik času uběhlo, ale když jsem se probral z něčeho, co se zdálo býti snem či snad bezvědomím, seděl jsem mlčky u stolu společně s těmi postavami. Viděl jsem jim nyní do tváří a nevěřím, že ještě někdy spatřím tak věkovité obličeje, jaké se zrcadlily pod těmi černými kápěmi. Nepamatuji se již, jakou řečí jsme spolu rozmlouvali, popravdě vůbec si nevybavuji, že bysme spolu vůbec pronesli slovo. Spíše jakoby mi něco říkali beze slov, snad jsme komunikovali myšlenkami. Nemusel jsem se ptát, stačilo pomyslet a odpovědi přicházely samy. Seděl jsem tam s nimi dlouho, nesmírně dlouho. Ale čím déle jsem tam byl, tím více jsem se utvrzoval v pocitu, že přede mnou něco tají. Vyprávěli mi o své vesnici, o svých předcích, o tom, jak tuto vesnici vybudovali, jak v ní žili. Ale tím vše končilo. Nakonec jsem pochopil, že vše, o čem hovoří, končilo popisem hluboké minulosti, kterou ale oni vnímali jako neměnnou, setrvalou věc, která trvá prakticky do dnes. Čím déle jsem je poslouchal, tím více jsem se v této myšlence utvrzoval. A potom jsem našel odvahu a položil jim dotaz, který je evidentně zaskočil. Zeptal jsem se totiž, co mají v plánu s vesnicí do budoucna. Tehdy se rozhostilo ticho, které by trvalo asi až doteď, kdybych nebyl položil další dotaz. Byla to jednoduchá otázka a přesto zapůsobila tak, že všechny zůčastněné zcela vyděsila. Zeptal jsem se jich, jetli si jsou vědomi, v jak žalostném stavu se jejich vesnice nachází a zda by nebylo lepší, kdyby ji opustili a vydali se jinam vybudovat si vesnici novou. Z toho co jsem potom vyslechl, jsem pochopil, že hovořím se stíny. Jejich zděšení pramenilo z pocitu, že jejich vesnice je celý svět. Nedokázali si představit, že za skalami existuje ještě jiný svět, svět tam venku. Alespoň se tak tvářili. Pochopil jsem, že za celý svůj život neopustili toto místo, nenašli odvahu opustit ty skály, že v okamžiku, kdy ztratili možnost obživy, zemřeli všichni v této zakleté pustině obestoupené šedými skalami. Pochopil jsem, že sedím a rozmlouvám s duchy zemřelých, se stíny dřívějších obyvatel, kteří tu jeden po druhém pomřeli již před stovkami let, protože nenašli odvahu toto místo opustit. Ale to největší zděšení teprve mělo přijít, a měl jsem jej pocítit já. V okamžiku, kdy si stíny uvědomily, že jsou už dávno mrtví, zmizeli jeden po druhém a jediné co po nich zůstalo, byla ozvěna v mých uších, která stále dokola opakovala "Vždyť my se snažili odejít, ale copak netušíš, že z těch skal cesta ven nevede."
       Procitl jsem. Ležel jsem na prahu první z rozbořených chatrčí a o kousek dál tiše pokopával můj kůň. Musel jsem omdlít, horečka mě zevnitř spalovala jako oheň a žízeň se už téměř nedala vydržet. Třásl jsem se zimou i děsem. Ta protocká slova mi stále zněla v uších. "Copak netušíš, že z těch skal cesta ven nevede." Co to bylo za bizarní, děsivý sen. Při představě, že by ten hlas měl pravdu, mě polil ledový pot. Představil jsem si, jak umírám v této zakleté pustině a jak za dalších sto let přijíždí do těchto míst další zbloudilý poutník na prahu života a smrti a já s ním promlouvám, tak jako se mnou promlouvaly stíny vesničanů. Představil jsem si věčnost, kterou trávím v tom děsivém údolí obestoupeném šedými skálami. A náhle jsem zcela jasně viděl zetlelý kříž, stojící ve stínu mohutného sukulentu. Kříž nad mělkým hrobem, ve kterém odpočívá mé tělo. Kříž s mým jménem.
       Nevím jak, ale vydrápal jsem se na svého koně, a pološílený s ním projížděl to zakleté údolí mezi skalami. Ale ať jsem bloudil od jedné ke druhé, cestu ven jsem nemohl najít. Stále jsem narážel jen na další šedivý kámen stoupající do výšky k temnému nebi. Pěšina, která vedla zvenku do skal, byla z druhé strany neviditelná a průchod ven tedy nebylo možno najít. Byly to dlouhé hodiny zoufalé agónie na prahu šílentsví a smrti, kdy jsme já a můj kůň probloudili ten děsivý kus země všemi možnými směry. V okamžiku, kdy jsem se již loučil se zdravým rozumem a šílenství natahovalo ruku po mém šatu, napadla mě poslední zoufalá myšlenka. Dobídl jsem koně ostruhami a zamířil s ním ke kaňonu, který se propadal do tmy pod náma. A v tu chvíli počal obzor na východě nachovět a já pochopil, že jediná cesta odtud vede skrze dno kaňonu přede mnou. Dodnes nechápu, jak jsme potmě sestoupili na jeho dno. Je neuvěřitelné, že jsme se nezřítili do těch hlubin, jak se do nich zřítili ti, kteří to prokleté místo chtěli opustit přede mnou. V okamžiku kdy se slunce vyhouplo nad obzor, opouštěl jsem kaňon a vjížděl jsem do otevřené krajiny. Skály mě propustily, jejich kletba pominula, to děsivé místo zůstalo nyní zcela prázdné, zcela opuštěné. Pochopil jsem, že jej konečně opustily i ty stíny, duše vesničanů odsouzených k věčnému bloudění ve stínech těch skal.
       Slunce mezitím vystoupilo vysoko nad obzor. Blížilo se poledne, když se na horizontu objevila mohutná hradba hor. Mířil jsem přímo k ní. Potom se právě uprostřed té hradby obejvila díra. Trvalo to nekonečně dlouho, ale nakonec jsem přijel až ke skalám té hradby na horizontu, které se tu tyčily mezi dvěma světy. Stanul jsem pod bránou, kterou tu vytvářela průchod na druhou stranu, mohutný průchod ve tvaru písmene U, po jehož obou stranách toto písmeno obestupovaly skály do výše dobrého sta metrů. Jen několik málo kroků, za mými zády zůstala prokletá náhorní planina, táhnoucí se jako deska do dálky ve vnitrozemí, ztrácející se v tam kdesi ve vysušených polopouštích té mrtvolné země, ukrývající tu prokletou šedavou zemi obestoupenou skálami. Přede mnou se cesta propadala do hloubky několika set metrů, dolů směrem k pobřeží, jehož lesklá stříbrná linka na obzoru dávala tušit oceán. Pohlédl jsem do té dálky a pobídl koně. Počali jsme sestupovat k pobřeží. Byl jsem zachráněn.


3. února 2017 / ++