Dům v mrtvé zahradě
ejtemnější z temných nocí, nejdelší, možná nekonečná. Prchal tou černočernou nocí krajinou rozdrásanou nekonečnými, třeskutými mrazy, které ji sežehly jako ledové plameny, a když ustoupily, zanechaly po sobě rozdrásanou, spálenou zemi, zničenou a zdrcenou jako znásilněná žena. Krajina se probudila do šedivého předjaří, ale byla to ještě tatáž krajina, která se před šesti měsíci za prodlužujících se stínů ukládala k spánku? Veškeré její barvy byly ty tam, zbylo cosi bezbarvého, šedivého, špinavého až na kost. Poslední zbytky černajícího se sněhu byly nejzřejmějším mementem té nekonečné špinavosti, zetlelé černé listí na zemi vykukovalo z pod jeho zbytků jako mrtvoly z otevřených hrobů, a nekonečně šedivé nebe viselo tak ztěžka a tak nízko, že se zdálo, že se celý svět propadl do nejhlubších pekel.
Světla města zářila daleko za jeho zády. Ocitl se na jeho samém konci, před ním se černala silueta dálničního nájezdu s temným otvorem podjezdu pod ním, pod nímž cesta, po které právě spěchal, vedla daleko do polí, kde se ztrácela. Nalevo se ve stínu krčila řada posledních rodinných domků a vilek, poslední světla městské periferie, napravo se stáčel dálniční nájezd a za ním město končilo a začínala temnota noci. Temnota, která jakoby ukrývala vše, co v ní bylo ponořeno, jakoby to skrývala zvědavým pohledům, jakoby věci a osoby v ní ukryté zneviditelňovala pro tento svět. V této temnotě mimo tento svět se hodlal skrýt, v této temnotě se hodlal rozplynout a zmizet před hříchy, které za sebou nechal ve světě, který jak doufal, opouštěl.
Město je temný rej temných bytostí a jejich temných činů. Hleděl za sebe, a uvědomoval si, kolik temnoty, špíny a stínů spí v té jediné temné siluetě města tyčícího se na kopci za jeho zády. Dokud se město noří do paprsků slunce, zdá se vše v pořádku, ale jakmile ta žlutá koule klesne za obzor, vyhrnou se ty stíny do ulic, procitnou démoni, kteří v lidech až doteď spali, a v temných ulicích a ještě temnějších domech se začnou odvíjet příběhy děsů, křivd a šílenství. Ano, šílenství. Právě jednoho takového šílenství, před kterým právě prchal. Věděl, že spáchal hrozný čin, sám se děsil toho, co vlastními rukami udělal. Popravdě netušil, jestli se více děsí toho, co spáchal nebo toho, že ho najdou, chytí, že ten jeho čin spojí s ním, že ho odhalí před světem a veřejně označí. A potom potrestají. A stejně jako většina těchto činů i tento se udál z ničeho nic, prostě se jen jeho démoni potkali ve špatný čas a na špatném místě s démony těch, které tam nechal ležet a před jejichž chladnoucími, žalujícími těly nyní prchal. Bylo to šílené - uvědomoval si, jak je to skutečné, nezvratné, jak to změnilo vše kolem něj, jak to změnilo jeho samotného. Během jediné vteřiny se stal někým jiným, z jednoho z tisíce neznámých postaviček toho temného města se stal pachatelem. Vše až doposud bylo ztraceno, jediným lusknutím prstu to končilo a začínalo šílenství, svět stínů, svět už navždy plný viny, která bude viset nad jeho životem jako ostří. Ať by nyní udělal cokoli, už tam bude napořád. Hlavou se mu honily tisíce spalujících myšlenek. Bude schopen s tou vinou žít? Bude schopen unést to šílenství, které teď už navždy půjde všude s ním?
Hleděl na temnou oblohu nad sebou. Nad temnou dírou podjezdu dálničního přivaděče visel měsíc, přesněji řečeno jen jeho polovina, zářící temně oranžovou barvou. Přesná tak, jakoby jej někdo rozřízl břitvou. Hleděl na ten podivný měsíc - ještě nikdy nepůsobil tak cize a tak zlověstně. Celé nebe se proměnilo, temně oranžový měsíc jakoby jej prosvětloval podivnou načervenalou září, která ještě umocňovala siluetu zlověstných mračen, valících se po jeho ebenově černé nekonečnosti. V tu chvíli se zdálo, že se to otevírá samo peklo. Hleděl před sebe na ty zlověstné kulisy a náhle se mu zdálo, že nějaká vyšší moc ví, co spáchal. Bylo to memento - svět věděl, co udělal. Chlupy na krku se mu zježily hrůzou, zastavil se a zůstal stát bez hnutí ve tmě. Zavládlo naprosté ticho, v němž slyšel, jak jeho vlastní srdce buší až v jeho uších. Jakoby se celý svět propadal k němu, jakoby jej chtěl rozdrtit. A s tím jak se vše kolem něj propadalo k němu, začalo se k němu propadat a tím i přibližovat i ono místo, které nechal tam ve tmě ve městě, před kterým prchal nocí, to místo, kde teď leží... Na okamžik myslel, že mu pukne srdce a on se mrtvý skácí k zemi, kde jej ráno najdou. Ten šílený tlak narůstal, cosi uvnitř něj se počalo svírat tak mocně, že už už myslel, že se zblázní. Ještě několik příštích okamžiků ho ten zlověstný, tíživý pocit chtěl rozdrtit zevnitř, potom jakoby lusnutím prstu vše polevilo. Stál tu nyní pouze jako vlastní stín, nebe nad ním se opět černalo, měsíc zmizel za mračny. Stál před poslední z vilek, za kterou už začínala jen pole. A jak se tak rozhlížel kolem sebe, napadla ho podivná myšlenka. Netušil jak, ale cítil, že ten poslední domek je prázdný, opuštěný. A když se dobře zadíval na plot, který jej odděloval od okolních vilek, na podivně sešlou fasádu domu, na němé, mrtvé oči jeho oken, na zarostlou zahradu kolem něj, spatřil nyní opuštěný vrak, který tu lidé zanechali svému osudu, zapomenutý, prázdný dům na samém konci světa. Věděl, že je najdou. Možná už teď je policie na místě, ohledává ho, možná už dokonce i vyrazila po jeho stopách. Kde tam v těch polích by se ukryl? Nikde. Šel by tak dlouho, až by zase přišel do města. A v tom jsou lidé, policisté, soudci. Cítil, že jeho skutek se mu vpálil do tváře, že nyní každý okamžitě pozná, co spáchal, jen mu pohléne do očí. Věděl, že je ztracen. Ještě naposledy se podíval směrem k dálničnímu přivaděči a temné díře v jeho siluetě, a už přelézal plot opuštěného domu na konci ulice.
Ocitl se ve stínu ztichlé zahrady. Holé větve stromů černající se svým vlhkým ebenovým leskem vypadaly ještě ponuřeji než celá okolní noční scenérie mrtvé předjarní krajiny, a ještě zlověstněji, než všechny nekonečné minuty poslední zhruba hodiny. Na okamžik zaváhal, ale ihned zjistil, že v jejím stínu je dokonale skryt jak před případnými pronásledovateli, tak před zvědavými pohledy obyvatel sousedních domků. Zahrada byla dokonale nepřístupná, když do ní vkročil, jakoby zmizel z vnějšího světa, jakoby vstoupil do pomyslného labyrintu, do krajiny za zrcadlem. Kdyby teď po cestě kolem domu projelo policejní auto, jen by projelo dál. Cítil, že možná je zachráněn. Pomalu a opatrně se počal prodírat divokým roštím zarůstajícím jedno do druhého směrem k temné siluetě domu, stále hlouběji a hlouběji do stínů toho opuštěného místa. Po celou dobu se neozval jediný zvuk, krom zvuku jeho vlastního srdce, které stále divoce tepalo až v jeho uších. V ústech cítil takovou hořkost, že že by spolehlivě otrávila všechny láhve vína světa. Ještě nikdy se necítil tak hluboko, v takové temnotě. Věděl, že mu nezbyl vůbec nikdo, kdo by jej nezavrhnul, kdyby se dozvěděl...
Temné pahýly holých stromů i temných jehličnanů se rozestoupily. Stanul na prahu mlčenlivé stavby, stojící tu v temnotě noci a vrhající stín ještě hlubší a zlověstnější než ten, který se mu plížil v patách, totiž jeho vlastní, zatížený vinou smrtelného hříchu. Zdála se nyní větší a rozlehlejší než jak působila z cesty. Stavba sama i její fasáda nepůsobila z dálky dojmem nějaké přílišné sešlosti, přesto ho nyní, když se ocitl ve stínu jejích zdí a mohl se jich dotknout, udivilo, že náhle pocítil, jakoby stanul před vstupem do pyramidy. Dýchla na něj zvláštní hořká vůně a v ústech ucítil pachuť letitých vrstev prachu a staroby, která jakoby sahala až někam k počátku věků. Cítil se, jakoby otevíral starou hrobku, když stoupal po příkrých schodech, stoupajících pod jakýsi vstupní portál, hluboko zasunutý do těla budovy. Znal tu ulici, znal ty vilky seřazené podél ní, se svými předzahradami viditelnými venku z ulice, i zazahradami vzadu za domy, které mu jako klukovi, který tudy občas chodil do polí, v době, kdy tady ještě žádná dálnice nestála, zůstaly navždy skryty. Nyní stál v jedné z těch zahrad, starší o třicet let, a němě hleděl do tmy před sebou. Vzadu na konci zahrady, respektive pozemku, se zvedala temná hradba stromů, lemujících klikatící se potok, za nímž teprve nedávno zbudovali jakýsi moderní technologický park, vlastně jen honosně nazvané obyčejné sklady. Jejich relativně moderní a čistý vzhled se podivně schizofrenně bil s šedivě omšelým špinavým vzhledem rozpadajících se příměstských garáží, postavených hned vedle v odporně úsporném socialistickém stylu ještě dávno před tím, než se narodil. Jak moc se tahle část předměstí proměnila. Jak bizarně rozdrásaně a rozpolceně působila. Jakoby té neblahé noci chtěla dodat ještě beznadějněji cizejší, nepřirozenější atmosféru.
Odněkud z nitra zahrady k němu zavanul podivně těžký vzduch naplněný všemi děsivými pachy noci. Byl to mrtvolný, záhrobní puch, puch tlejícího bahna, puch včerejšího života a dnešní smrti, puch noci a tmy, puch umírající zimy. Ucítil na své tváři dech vypuštěného rybníku, vzdáleného odtud ani ne půl kilometru. Vypuštěného, odhaleného lidským očím, jako otevřený hrob. Představujícího mlčícím kolemjdoucím, němým šokovaným svědkům, svou tlející prázdnotu, své rozpadající se vnitřnosti, svou zdrcující nekonečnou zbytečnost.
Couvnul hlouběji do stavby, jakoby se chtěl propadnout do jejího stínu a zmizet v něm. V příštím okamžiku jeho záda narazila na překážku. Bylo to tak předvídatelné a přesto ho to vyděsilo. Ocitl se na konci výklenku, za ním již byla jen zeď. Otočil se a začal šmátrat ve tmě před sebou. Ke svému překvapení však jeho ruce nenahmataly žádné dveře, žádný vstupní otvor do budovy. Stál tu nyní ve tmě a hleděl před sebe. Jeho dech se odrážel ode zdi a dýchal mu zpět do tváře. Nechápal, co se děje. Náhle si uvědomil, že je ve výklenku jako v pasti. Otočil se. Hleděl do světlé díry, za kterou byl svět, ze kterého prchal. Oproti dokonalé temnotě ve vstupním výklenku zářila zahrada ponořená do březnové noci jasem vzdálených světel města, města, ve kterém spáchal zločin, a které bylo němým svědkem oněch skutků. Většina románů líčí zločince jako chladného, téměř geniálního záporného hrdinu, který dlouze plánuje svůj zločin, který se následně stává mistrovským dílem. Představil si sám sebe a trpce se pousmál. Není nic žalostnějšího, ubožejšího, politováníhodného než zločinec. A zločin je to nejděsivější a zároveň nejtragičtější selhání, je to nechtěný krok do prázdnoty, do temnoty, je to krok do propasti. Není to ani plánované, ani velkolepé. Je to navěká prohra vlastního já šílenství.
Hleděl do té světlé díry před sebou a náhle se mu zdálo, že o něm vědí. Že celé město běží na tohle místo, aby ho dostalo. Zdálo se mu, že ho tady v tom výklenku vidí, že je jako motýl na terči. V pasti. Zoufalý strachem se už už chystal vyběhnout zpět do zahrady, ale v tom okamžiku tam venku vyšel měsíc zpoza mračen a osvítil mrtvou zahradu svými stříbrnými paprsky. V tu chvíli všechny obrysy a kontury předmětů venku ožily, zdálo se, že celá zahrada je plná vetřelců, pronásledovatelů, že celé město je tu! Šílený strachem ustoupil až ke zdi a zavřel oči. Ale ještě v posledním zlomku vteřiny předtím stačil otočit hlavu, odvraceje ji v němém odevzádní, jakoby nechtěl vidět konec, který se blíží, jakoby nechtěl pohlédnout do tváří svým soudcům, svým katům. A bylo to jen díky jasu měsíce, který se rozléval po zahradě, a jeho nepatrná část dopadla i do výklenku, že ve chvíli, kdy mu víčka dopadla na tvář, byl donucen znovu je zvednout a pohlédnout ještě jednou do tmy před sebou. Upíral teď oči na něco, co se vynořovalo ze tmy, a náhle mu bylo jasné, co vidí. V ten okamžik se málem začal smát. Stál teď zády ke dnu výklenku a hleděl nalevo, a před ním se otevírala jeho pravá část, která pokračovala ještě asi půl metru dál a tady se v bledém světle rýsovalo něco, co muselo být obrysem vstupních dveří. Teprve nyní si uvědomil, jak moc jej strach zbavil rozumu. Vešel do vstupního výklenku a předpokládal, že hlavní dveře budou přímo před ním. A když je tam nenašel, zpanikařil. Vstup do domu byl ve výklenku, ale v jeho pravé části, dveře byly postaveny v úhlu devadesáti stupňů v pravé stěně vstupního portálu.
Natáhl levou ruku a dotkl se dveří. Čekal cokoli, jen ne toto. Ke svému překvapení mu totiž okamžitě povolily pod rukou. Stačilo jen jemně zatlačit a bez většího odporu samy ustupovaly do tmy před ním. Bylo to jako by jej pozývaly dovnitř. Pohlédl ještě naposledy do zarostlé, zpustlé zahrady, a potom už opatrně vkročil do tmy před sebou. Azyl pevných zdí a plášť temnoty jej skryl před pronásledovateli. Cítil, že ještě může uniknout. Alespoň pro teď. Stanul uvnitř a opatrně za sebou přivřel dveře. V tu chvíli měsíc opět zašel za mraky a celá zahrada se ponořila do tmy. Dveře bez zámku i západky se bez jediného zvuku zavřely a oddělily prostor tam venku od prostoru uvnitř.
Uvnitř panovala naprostá tma. Jediné dva světleší body v celé místnosti, díry oken, byly jen nepatrně méně tmavé než eben, jenž se rozléval všude kolem. Na krok před ním mohla ležet bezedná propast vedoucí do samotného pekla, a stejně by ji něviděl. Uvědomil si, že je ve zcela cizím, neznámem prostředí. Na okamžik zaváhal - co když tu někdo je? Bylo vysoce pravděpodobné, že v takovémto opuštěném objektu budou nocovat lidé bez domova - bezdomovci. Stál bez hnutí v dokonalé temnotě a snažil se naslouchat zvukům noci. V noci na takovém místě a zcela potmě, to člověku zbystří sluch. Skutečně, bylo to fantastické. I přes zavřená okna a zarostlou zahradu sem sice slabě, ale přeci jen doléhal zvuk z dálničního nájezdu vzdáleného vzdušnou čarou dobrý kilometr. Ano, teď tam tudy projíždělo auto. Sotva rozeznatelná ozvěna jeho motoru pozvolna slábla až zcela zanikla v tichu. Naslouchal dál. Uteklo několik minut, ale neozval se jediný zvuk. Přemýšlel teď a lámal si hlavu nad tím, kolik rámusu způsobil, když sem přicházel. Byl sice opatrný, ale v tak dokonalém tichu by nebylo problém uslyšet dopadnout na zem špendlík. Ale zdálo se, že je v celém objektu sám.
Pomalu sáhl do vnitřní kapsy své kožené bundy. Prostorem problikla bledá namodralá záře a v příštím okamžiku pokoj ozářilo oslepující světlo. Baterie jeho telefonu ukazovala třiačtyřicet procent. Kužel světla blesku fotoaparátu teď klouzal po místnosti a ta nyní ze tmy vydávala svá tajemství, jen na krátký okamžik, aby je pak zase přikryla temnota. Kužel objel zdi celého pokoje a vrátil se na místo, odkud svou cestu započal. Místnost byla byla poměrně prostorná, podélného tvaru, podél zdí se v rúzném stupni rozkladu rozpadal starý nábytek, na podlaze se válely různé předměty, které kdysi obývaly vnitřní prostory všech těch různých skříní, skříněk a komod - teď se válely v prachu na podlaze. Vypadalo to jako znesvěcení hrobů, které někdo násilím otevřel a jejich obsah bezbožně rozházel mezi nimi. Opatrně vykročil směrem k další místnosti, pečlivě dávaje pozor, aby nezakopl o některý z obsahu těch vyvržených hrobů. Další místnost vypadala téměř stejně, třetí rovněž. Největší byla hned ona první místnost - ihned po vstupu hlavními dveřmi se člověk ocitl v jakémsi obývacím pokoji. Po levé straně pak začínala chodba, která oddělovala další dva pokoje, na jejím konci byl třetí, podobně orientovaný jako první. Z chodby pak rovněž stoupaly schody do druhého patra a byly tu také dvoje zavřené dvěře. Za prvními se objevila koupelna s toaletou, druhé pak skrývaly schody sestupující do sklepa. Pohlédl na ně mizející v hloubce před ním. Ucouvl. Ve spáncích mu zatepalo, v mysi se vynořila sotva hodinu stará vzpomínka na dvě bezvládná těla a svůj šílený úprk ze sklepa. Jen několik kilemetrů od tohoto místa. Rychle za sebou přibouchl dvěře a opřel se o zeď chodby. Do sklepa nemůže, zbláznil by se. Chvíli trvalo, než se uklidnil. Rozhlédl se kolem sebe, pak rázně vykročil po schodech nahoru. Schody vrzaly tak mocně, že se po prvních dvou krocích vážně zabýval možností, že ve výstupu ustane. Ale když se další minutu neozývalo nic, co by nasvědčovalo přítomnosti další osoby v objektu, pokračoval pomalu dál. Ve druhém patře objevil tři menší pokoje a druhou koupelnu s toaletou. Nepořádek v těchto místnostech byl o poznání menší, ale i tak si nedokázal představit, že by zde ulehl k spánku. Na odpočivadle na schodišti před pokoji ve druhém patře našel ještě jedny dvěře. Skrýval se za nimi žebřík, vedoucí ještě výš. Váhal jen okamžik, v příští minutě už vlézal úzkým otvorem do podkroví.
Ocitl se v nízké místnosti, jejíž strop tvořila střecha domu a který se svažoval v úhlu pětačtyřiceti stupňů, dlouhé zhruba pět a široké dva metry. Zde konečně nebyla zem plná odpadků a tlejících věcí. I prachu tu bylo podstatně méně. Zhruba ve výšce očí bylo umístěno vikýřové okno, kterým do místnosti dopadalo trochu světla. Vysoko na nebi teď zase svítila polovina obrovského měsíce. Kolem něj se rozlévalo podivné halo, takže se zdálo, že měsíc pluje na rozčeřené vodní hladině nebo jej alespoň někdo rozmazal mokrým štětcem. Hleděl na to současně krásné i strašidelné divadlo a nemohl od něj odtrhnout oči. Téměř jakoby ho paprsky luny hypnotizovaly. Potom se postavil na špičky a pohlédl níž. Dole pod ním ležela mrtvá zahrada. Jak tak na ni hleděl, zdálo se, že jí problikávají jakési podivné elektrizující záblesky, jakoby sama zářila podivným, nazelenalým světlem. To nebyl jen odlesk měsíce. Nebyl schopen od ní odtrhnout oči. Byla tady na dosah ruky a přesto se zdálo, že an není z tohoto světa. Skoro jakoby se tu otevíraly dvěře do nějaké jiné dimenze. Hleděl na tu světélkující změt divoce rostoucích stromů, keřů a trávy a připadal si neskutečně daleko - daleko odevšad. Náhle zcela jasně pocítil, že něco není v pořádku. Intuitivně se otočil. Prázdný pokoj zalévalo měsíční světlo, jen jeho kouty vězely ve tmě. Posvítil do nich svým mobilem, ale dopadající světlo odhalilo jen prázdnotu. Byl tu sám a přesto měl pocit, že na něj hledí stovky párů očí. Civěl do jednoho koutu pokoje za druhým, ale zpět na něj se nedívalo nic jiného než prázdné ztichlé zaprášené kouty. Přistoupil opět k oknu. Měsíc plul po obloze a zahrada nyní působila zcela mrtvě.
Škubl sebou. Bylo mu, jakoby se právě probudil. Usnul snad? Stál na vlastních nohou, ale bylo mu jasné, že ještě před chvílí o sobě nevěděl, že právě procitl. To ho vyděsilo. Jak dlouho spal? A jak vlastně usnul? Poslední, co si pamatoval, bylo, jak stojí u vikýřového okna a hledí ven do zahrady. Rozhlédl se a znovu sebou škubl. Všude kolem něj byla naprostá tma. Měsíc pravděpodobně zašel za mraky. Sáhl po svém mobilu a zapnul svítilnu. V tu chvíli jakoby jím projel ledový šíp a někdo ledovou rukou sáhl skrz jeho tělo a sevřel mu srdce. Vikýřové okno bylo to tam, stejně tak kulisy podkrovního pokoje se rozplynuly. Stál nyní v úplně jiné místnosti. Natáhl ruku a zasvítil mobilem před sebe. Stál v dlouhé, úzké místnosti s hrubě štukovanými zdmi, betonovou podlahou a hady potrubí plazícími se pod stropem v řadě vedle sebe. Okamžitě pochopil, že je ve sklepě. Rozklepala se mu kolena, prudce se ohlédl, zavrávoral. V dálce před ním se sklepní chodba ztrácela ve stínu, stejně jako na druhé straně za ním. Stejná řada potrubí pod stropem se plazila na opačnou stranu a mizela ve tmě. Jak se proboha dostal do sklepa? A ze které strany přišel. V hlavě mu tepala krev, kterou šokem vybičované srdce zběsile pumpovalo do žil. Snažil se přemýšlet, ale jeho mozek jakoby se zasekl, jediná myšlenka nebyla schopna dorazit do svého cíle, hromadila se jedna za druhou a tím dále ucpávala všechny další. Čím více se snažil, tím ztracenější byl. Věci kolem něj, události posledních několika hodin, to jak byl vyrván ze svého života a hozen do této noční můry, to jej zcela zdeptalo. Tušil, že pokud už se do něj nepropadl, šílenství je blízko. Téměř jako ve snu se ještě jednou vzepřel temným silám a rozhodl se jednat. Vyběhl tím směrem, kam se právě díval - ať už se vydá na kteroukoli stranu, po pár krocích přece musí narazit na schody ze sklepa.
Sklepní chodba vystupovala ze tmy a odhalovala své skryté vnitřnosti. Po několika dalších krocích se náhle prudce lomila doleva. Konečně, za rohem musí být schodiště vedoucí nahoru. Doběhl ke zlomu, ale chodba pokračovala dál, po schodišti ani vidu ani slechu. Ze tmy vystupovala pořád ta stejná chodba, vedoucí kamsi hluboko do tmy. Uběhl dalších třicet kroků a chodba stále pokračovala rovně, nikde ani náznak po dveřích nebo kóji, jen úzká, rovná chodba ztrácející se ve tmě. Jak může být tam dlouhá, pomyslel si, vždyť ten zatracený dům nemůže mít tak rozlehlé základy. Chodba se táhla tak daleko, že by musela vést pod celou zahradou. Podvědomě zvedl hlavu a podíval se nad sebe, jakoby chtěl prohlédnout skrze metry zeminy a spatřit noční nebe. Pět potrubních rour tu nad jeho hlavou kopírovalo směr chodby a táhlo se z neznáma do neznáma. Konečně před sebou spatřil další záhyb. Doběhl k němu, ale sotva zahnul za roh, zůstal jako opařený stát. Chodba dál pokračovala do tmy, propadala se kamsi hluboko do neznáma, ztrácela se bůhví kde. Otočil se. V jakém labyrintu se to proboha ocitl? Náhle se mu zježily vlasy, zmocnil se jej niterný pocit, že běží na špatnou stranu. Otočil se a rozběhl se zase zpátky. Jeden zlom, rovina, druhý zlom, tady odtud vyběhl? Asi ano, musí dál, teď určitě běží správně. A chodba se lomila dál, pak zase pokračovala rovně, a tak dál, pořád dál, pětkrát, šestkrát, po desáté záhyb. Zastavil se, lapaje po dechu. Nechápal, co se to děje. Hleděl chvíli na jednu stranu, pak zase na druhou. Opřel se zády o chladnou zeď, sjel po ní a zůstal sedět na zemi, hlavu skrytou v dlaních. Všude kolem panovalo naprosté ticho. Jako v hrobě. Mobil teď ozařoval jen nejbližší okolí, vytvářel dojem, že sedí v kobce metr krát metr. Jako v cele. Vyskočil na nohy. Teď už neběžel, ale byl rozhodnut jít dál, dál ve směru, kterým běžel. Ať je to jak chce, někam ta chodba vést musí. A skutečně, již jen nějakých pět, šest záhybů a chodba se počala proměňovat. Nyní se již lomila po pár metrech, zdálo se, že se rozbíhá do dalších směrů, které ale, jak hned poznal, byly jen slepými výklenky, které po pár metrech nebo hned za rohem končily. Chodba se klikatila, objevily se první sklepní kóje, odněkud z dálky před ním sem konečně dopadalo světlo. Již jen několik dalších záhybů a stál ve sklepě, kolem byly dřevěné kóje, u stropu konečně blikalo světlo.
Zarazil se. Odněkud z nejhlubšího nitra, z míst, o kterých netušil, že ve své duši má, z těch temnot k němu sem nahoru dolehl ďábelský závan mrtvolného puchu, který jej naplnil bezmezným odporem, zoufalstvím a děsem. Stál ve sklepě, v tom samém sklepě, ze kterého dnes v noci prchal. Poznával ty kóje, flekatou omítku i vypínač na zdi, řady potrubních trubek nad hlavou, blikající světlo. A věděl, co jej na zemi v kaluži krve čeká za dalším rohem. Ocitl se na místě, na němž spáchal ten ohavný zločin. Ocitll se zpět v místě, jehož se děsil víc než pekla, do kterého směřoval. Který ďábel a jak jej přivedl zpět na to prokleté místo? Cítil, že se propadá do temnoty, jak se nad ním zavírá temná voda, jak klesá níž a níž, a bledé světlo nad jeho hlavou slábne, až se všude kolem rozprostřela nekonečná věčná noc. Ztratil vědomí.
Tak pomalu jak nad ránem bledne noc, tak pozvolna procital z bezvědomí. Trvalo to dlouho, nekončně dlouho, než si uvědomil, že je vzhůru a že sedí na něčem tvrdém a chladném. Mozek se snažil, ale nedostávalo se mu prostředků. Cítil, že je prokřehlý na kost. To bylo na dlouho to jediné, co byl schopen vnímat. Ale potom jakoby mávnutím kouzelného proutku, čím pozvolněji začal na začátku procitat, tím náhleji se mu nyní vrátily smysly. V ruce sevřel mobil. Na displeji se objevilo hrůzostrašné číslo. Baterii zbývaly tři procenta. Nechal tedy svítit jen displej a s nataženou rukou před sebou se snažil přijít na to, kde je. Ke svému překvapení zjistil, že stojí pod schody. Napadlo ho jediné. Vyrazil po nich nahoru a v příštím okamžiku stál přede dveřmi. Sáhl na kliku. Dveře se, zcela proti logice, zcela neslyšně otevřely. Stál v chodbě vilky, ve které se původně ukryl. Nechápal, co se to děje, ale byl nesmírně vděčný, že opět stojí v té špinavé páchnoucí barabizně. Byly snad poslední vzpomínky jen noční můrou? Noční můrou v noční můře?
Zabouchl za sebou dveře do sklepa a zamířil ke dveřím. Potřeboval se nadýchat čerstvého vzduchu, vyměnit obsah svých plic, zbavit se toho skepního puchu. Ale ať se snažil sebevíc, nebyl schopen dveře potmě najít. Nakonec mu nezbylo nic jiného než rozsvítit - předpokládal že naposledy - svítilnu svého mobilu. Místností se opět rozlilo světlo. Ale něco se tu změnilo. Rozhlížel se po místnosti a ona jakoby hleděla na něj. Stál v kostce čtyř stěn bez dveří i bez oken. Tam kde předtím byly dveře, tam teď stála holá zeď. Díry po oknech zmizely také. Bylo to, jakoby se ocitl ve velké krabici na boty. V ten okamžik, a ačkoli jej očekával, zaskočilo ho to, mobil zhasnul a místnost se opět a nyní již definitivně ponořila do naprosté tmy. Noční můra pokračovala dalším dějstvím. Chvíli tam tak stál, zaskočený posledními událostmi, potom ale předpažil a poslepu se dostal zpět do spojovací chodby. Rukami nahmatal schodiště a počal stoupat nahoru do podkroví. Trvalo to téměř nekonečně dlouho, alespoň mu to v tu chvíli tak připadalo, ale nakonec přece jen stanul v té malé místnosti pod střechou. A ke své radosti také přímo před vikýřovým oknem.
Vyhlédl ven. Zahrada kolem domu svítila podivnou lesklou září. Z temného nebe padal déšť, smáčel mrtvou zahradu a propůjčoval ji podivně nepřirozenou auru. Pokřivené holé pahýly paží stromů se nyní černaly ještě ebenověji, keře zarůstající jeden do druhého se leskly jakoby tisící ostřími svých trnů, šedá stébla trávy trčela proti nebi v rouhavé póze a černé tlející listí na zemi svítilo nadpřirozenou mrtvolnou září hniloby a rozkladu. Zdálo se, že kolem domu se rozprostírá záhrobní krajina, krajina věčné noci, krajina šílenství, krajina nekonečného neočistného trestu, v níž jediný stín bloumající bezcílně tím podzemním světem nevydá jediného hlásku útěchy nebo účasti, v němž vina leží na všem jako morová nákaza a zamořuje a prostupuje vše živé, až každý život odumře a zetlí.
Otočil se a zůstal stát ve tmě. Vteřiny plynuly a těžký vzduch s každou další těžkl ještě víc. Něco viselo ve vzduchu, něco zlověstného, kovově kyselého, snad osud sám. Jako když se blíží konec; ještě ho nevidíte, ale už ho cítíte. Trvalo to několik vteřin. Potom si to konečně uvědomil. Téměř nepatrná záře dopadající dovnitř pokoje skrze vikýřové okno umožňovala předmětům v místnosti, aby zviditelnily své obrysy. Hleděl teď do jednoho z koutů a zřetelně rozpoznával temnou postavu v něm stojící. Stála bez hnutí, hledíc přímo na něj. Trvalo několik vteřin než si uvědomil, co vlastně vidí. Ustoupil o krok, postava se pohnula. To jej dokonale probudilo. Uskočil až ke zdi, zakopl o něco pod svýma nohama a upadl na zem. Ale než zvedl oči do míst, kde před vteřinou viděl temnou postavu, postava zmizela. Hleděl přikrčený před sebe, vyčkávaje útok z kterékoli strany, potom se pomalu začal rozhlížet, očima bloudil po stínech místnosti, lovil stín, který ho tak vyděsil. Postava zmizela. Pomalu se postavil na nohy, ale tu se náhle na druhém konci místnosti vztyčil stín a zdálo se, že se chystá ke skoku. Pud sebezáchovy zafungoval okamžitě, v okamžiku uskočil stranou a připravil se k obraně. Trvalo to nekonečnou sekundu, ale žádná postava nedopadla na místo, kde ještě před chvílí stál. Ještě notnou chvíli se neodvažoval pohnout, ale potom ho zčistajasna něco napadlo. Postavil se a udělal několik kroků do míst, kde stála temná postava. V tu chvíli se ocitl zlověstnému stínu tváří v tvář. Pochopil. Stál přímo před zrcadlem. Nyní už rozeznával oválný rám, vysoký právě tak, aby dokázal zobrazit celou jeho postavu. Vyděsil ho jeho vlastní stín. Už už se chtěl začít smát, ale v příští vteřině bylo pobavení vystřídáno úžasem a hrůzou. V okamžiku kdy natáhl ruku směrem k zrcadlu, ta prošla rámem bez jediného odporu a zmizela v jeho stínu. Rám neobsahoval žádnou výplň, nehostil žádné zrcadlo, v němž by se mohl odrážet jeho obraz, byl prázdný.
Události posledních hodin byly směsicí šílenství a agónie bytosti chycené jako myš v labyrintu podivností a zla. Byla to jedna bizarní noční můra, ve které se věci neděly tak, jak se obvykle dějí, ve které se realita a sen propojovaly a rozdíl mezi nimi se smýval. Mohl být ten otřesný čin spouštěčem tohoto šílenství? Byl to jen mozek drcený tíživou skutečností jako pomeranč v odšťavňovači nebo se ty šílenosti skutečně děly? A nebylo to vše jen předstupněm pekla, v němž měla dnešní noc skončit, a jehož brány se pozvolna zlověstně otevíraly?
V tu chvíli se v něm něco zlomilo. Zoufalství obrnilo jeho zkoušenou duši a něco uvnitř něj se proměnilo v kámen. Jediným máchnutím yvrátil rám zrcadla i se stínem v něm a ten dopadl do střepů za ním. Zvedl se oblak rozvířeného prachu. Uprchlík jakoby se tímto pohybem vypořádal se svými stíny, už je nehodlal vnímat. Pohlédl skrze malé okno ven. Zahrada se zase proměnila. Vypadala teď docela normálně. Otočil se a rozhlédl se po místnosti. Všechny stíny byly ty tam, byl tu zcela sám. Váhal jen okamžik. Jediným pohybem se dostal k padacímu průchodu a spíše proskočil než prolezl jím na schodiště. Byl rozhodnut nepřipustit, aby nad ním šílenství mohlo zvítězit. Potmě seběhl schodiště, sestoupil do chodby v prvním patře a odtud se dostal do hlavní místnosti. Ve tmě, která jej obklopovala, nebyl schopen rozeznat, jestli se místnost zase proměnila, ale po paměti zahnul doprava a natáhnul před sebe ruce. Ty v příští vteřině narazily na pevnou překážku. Ucítil důvěrně známý dotek dřeva, nahmatal okraj dveří, jeho ruce sjely dolů až narazily na kliku a stiskly. Dveře se otevřely a dovnitř padl bledý, o pár tónů svetlejší stín noci ponořené do svitu temných hvězd.
Stál zase pod otevřeným nebem mrtvé zahrady. Zdálo se, že unikl prokletému domu, ale i přesto tady stále něco nehrálo. Nechápal, co se děje. Podíval se na své hodinky. Stály. Jejich ručičky se zastavily v čase 3:41. Podle všeho už dávno muselo být ráno, ale slunce stále nevyšlo. Nebe bylo černé jako by ho někdo přemaloval tuží, bledým světlem na něm nezářila jediná hvězda. Bylo to podivné, popravdě podivnější než cokoli co tuto noc zažil. Byl venku z těch prokletých zdí, nad hlavou měl volný prostor, ale pocit úlevy nepříchazel, ba právě naopak. Všude kolem něj se rozprostírala ztichlá zahrada, pahýly stromů stály v němém tichu jako sochy, v jejich stínech se neozval jediný zvuk, jediná větev se nepohnula ve větru. Nehybná strnulost tu visela ve vzduchu, jakoby vše zamrzlo v čase a prostoru. Kráčel tou scenérií a opět si připadal jako ve snu. Je to snad další sen? Nebo halucinace? Procházel zarostlou zahradou, nyní již pevně přesvědčený opustit to prokleté místo, třeba i za cenu dopadení. Jeho duši svírala zlověstná předtucha, cosi niterného a hluboce znepokojivého, znepokojivého úplně jiným způsobem, než jak jej děsila vlastní vina. Ryze reálné obavy byly přebity nadpřirozeným děsem, přicházejícím z neznáma, z neprozkoumaných hlubin vlastní mysli, z hlubin, o kterých doposud ani netušil, že existují. Byl to plíživý děs, rodící se pozvolna, ale o to vytvrvalejší. A ten děs stále rostl, stejně tak, jak se zvětšovala vzdálenost mezi ním a domem, který nechal za svými zády, a plot pozemku přesto stále nepřicházel. Černá silueta střechy domu čnící v dálce nad holými korunami stromů nyní dávala tušit, že je vzdálen už nejméně ctvrt kilometru. Zastavil se. Zahrada nekončila, zdálo se, že se táhne dál a dál až na samotný konec světa, až k branám pekla. Stál uprostřed té mrtvé zahrady bez konce, bez hranic, bez možnosti úniku. Stál pod ebenově černou oblohou, na které nevyšlo žádné slunce, nezářila jediná hvězda, jediný pták neroztáhl svá křídla. Nyní se zdálo, že odněkud z dálky se zvedá mlha, plazí se přes zetlelé listí ležící na zemi, stoupá výš a výš, skrývá předměty do své šedivé neprostupnosti, olizuje pahýly stromů, stoupá až nad holé koruny stromů, blíží se. Konečně vše zahalila do své vlhké neprostupnosti. Celý svět se ponořil do nicoty.
* * *
Ostrý vysoký zvuk zvonku prořízl ranní ticho. Takto brzy v nedělním ránu působil nezvykle, ba přímo cize. Obyvatel domku, vyrušen takto nečekaně z víkendového klidu, byl naštestí ranní ptáče, takže jen překvapeně pohlédl směrem, odkud se zvuk ozval, načež se zvedl od snídaně a začal se šourat k oknu. To, co spatřil, když vyhlédl ven, ho notně překvapilo. Na příjezdové cestě před zahradou jeho vilky stála tři policejní auta, jedna policejní dodávka a kolem pobíhal tucet uniformovaných příslušníků. Policisté byli roztroušeni po celém okolí, několik z nich mělo na vodítku psa. Pobíhalo to tu všechno v podivně bizarním neuspořádaném reji, tak bizarním, jak jen takový mumraj může tak brzy ráno v neděli působit.
"Dobrý den, vy jste pan S.? Jsme od policie, mohl byste na okamžik tady dolů za námi.", ozvalo se od branky zpoza živého plotu, lemujícího plot oddělující zahradu pozemku a cestu, na níž stála policejní auta.
"No co mi zbývá.", křikl pan S. dolů a zmizel zpět v okně. 'Prej jsme od policie, ha, to bych nepoznal.', ušklíbal se, když scházel schodiště z prvního patra ke vstupním dveřím. O pár okamžiků později už kráčel k brance. Za ní se vynořil vysoký štíhlý policista s téměř chlapeckou tváří. Pán S. došel k brance a odemkl ji.
"Dobrý den, praporčík N. Ještě jednou se omlouváme, že vás vyrušujeme tak brzy ráno. Najdete si pět minut, měl bych na vás pár otázek."
"Ale samozřejmě, přece neodmítnu podat pomocnou ruku strážcům zákona. Jakpak vám můžu pomoct? Co se stalo?"
"Byl jste dnes v noci doma?"
"Ano."
"Celou noc?"
"No ano."
"Nevšiml jste si někdy v průběhu noci někoho, kdo by se tady kolem potuloval?"
"Tak to pánové vůbec; víte, já když spím, tak necajdám do baráku. A spím dobře, zatím teda."
"A předpokládám, že i vaše žena dobře spí.", pronesl rezignovaně praporčík N.
Obyvatel vilky se pousmál, ten kluk ho začínal bavit. "No heleďte, ta moje nebyla přes noc doma, je na víkend u tchýně. Já samozřejmě hlídám barák, jak jinak. Však taky máte tchýni, ne?"
Praporčík se pousmál. "Zatím ne."
"Aha, no však tomu neutečete."
Praporčík kývl hlavou a dával najevo, že tím považuje výslech za ukončený. "Tak vám děkujeme. Měl bych ještě poslední věc. Potřebovali bysme na vás nějaký kontakt, nejlépe telefon, a budu si ještě muset ověřit vaši totožnost. Tohle už s vámi vyřídí můj kolega, tady strážmistr K. Ještě jednou vám děkujeme.", zakončil rozhovor a otočil se na patě.
Pan S. pokýval hlavou a pomyslel si 'Jasně, nic ze mě nevytáhneš, tak na mě pošleš nižší šarži.' To už ale k němu přicházel strážmistr K. s bločkem a prupiskou v ruce. Policisté mězitím organizovaně bloumali po okolí a vyšetřovali, ač se zdálo, že není co. Strážmistr K. si mezitím opsal nacionále pana S. a jelikož se během té chvilky projevil jako o něco sdílnější, než jeho nadřízený, pokusil se z něj pan S. vytáhnout trochu více o tom, co se tu před jeho domem dělo. Ostatně kdy vám před barákem běhá tucet orgánů s čokly.
"No podívejte se", ošíval se strážmistr, "jediné, co vám můžu říct, je že sledujeme stopu potencionálního pachatele činu, který se stal dneska v noci. A skončili jsme tady."
"To jako tady u mě?", vyjevil se pan S.
"No přímo u vás ne, tady vedle na sousední parcele. Psi nás sem zavedli."
"To jako tady na tenhle plácek?"
"Ano, tam, jak stojí kolegové s těmi psy. Zavedli nás sem a dál neví kam. Prostě konec. Nechytá se ani jeden. tohle jsem ještě neviděl. Jakoby ten chlap odtamtuď odletěl balonem. Nebo se rozplynul, zmizel."
"No heleďte, ještě loni tam stál barák. Pár roků zpátky v něm bydlel soused s manželkou, oba už hodně přes sedmdesát. Pak oba umřeli, hned nějak po sobě. A ten barák zůstal prázdný. Asi rok a půl, možná dva to tam chátralo. Zahrada, co byla kolem, kompletně zarostla, hotová džungle. Byl to poslední barák v ulici, za ním bylo už jenom pole. Říkali nám tady kdysi 'Na konci světa'. Támhle vzadu je potok, garáže, až támhle v kopci začíná sídliště. A na druhé straně je jenom ten dálniční nájezd, tady. No a dál už je jenom pole. Pole je i tady za náma, tady, jak vidíte, ta naše cesta tady kousek za náma končí. No tehda tu byl ještě ten barák, dneska jsme poslední my. Jak říkám, dva roky to tu pustlo, nikdo se k tomu nehlásil. Až loni na konci léta příjely bargy, zahradu vyřezali, barák zbořili a do poslední cihly odvezli. Jak to tak vypadá, tu parcelu si někdo koupil a na jaře by měli začít stavět. Už se tu byli dívat. Radost z toho nemám, bydlet u stavby, to není žádná výhra. Snad tu nepostaví nějakou takovou tu modernu, co jsou dneska v módě."
Oba teď hleděli přímo na parcelu, která se táhla za zahradou pana S. Na několik okamžiků zavládlo přemýšlivé ticho. Potom jej ukončil praporčík K.
"Takže ten barák stál někde tady hned za tím vaším?"
"Jak říkám, do loňského podzimu stál přesně tam, jak stojí vaši kolegové. Popravdě jste mě teď trochu vystrašil, protože přesně tam, jak čmuchají ti vaši trhači, se vcházelo dovnitř."
Oba muži na sebe pohlédli.
29. dubna 2017 / ++