V purpurovém pokoji
luboký předokenní rám střídal dvě barvy, svou a odraženou, která sem dopadala odkudsi z nekonečné hloubky pod oknem v záblescích nějakého neonového nápisu z protilehlé stavby o hodně nižší, než byla tato. Místnost byla ponořena do šera, do tíživé purpurové temnoty. Venku za okny bylo nebe bledě oranžové až růžové, ale tady v místnosti za malými a hlubokými okny v betonových blocích panovalo fialové přítmí. Všude vládlo naprosté ticho, jen odněkud z dálky jako by sem doléhal podivný bzučivý zvuk. Rohy i zadní část pokoje se utápěla ve stínu, zdáo se, že místnost nemá konce. Jediné světlo sem dopadalo skrze hluboké okno, z temnoty vystupovaly kontury starodávně zdobeného nábytku, jen plocha těsně kolem okna byla osvětlena bledým světlem. Ve stínu těžkých závěsů, splývajících odněkud z temnoty stropu, a visících až k podlaze, stála nehybná postava. Stála čelem k oknu a hleděla ven do hloubky pod ní, takže jí nebylo vidět do tváře, ale bylo zřejmé, že je to postava ženy.
Bylo nebylo, za devatero horami a devatero pohořími, rozkládalo se až k potemnělému obzoru ztichlé království. Alespoň tak začínají všechny pohádky. Ale ono už to vlastně dávno království nebylo. Od ztemnělého obzoru na východě až ke ztemnělému obzoru na západě, ležela tu vylidněná pustina plná ticha a stínů. Lidé zmizeli, většina z nich se vypařila v atomových záblescích jasného slunce smrti, které tehdy zaplálo na nebi, další se proměnili v bizarní monstra a žili skryti ve skalách, ti nejméně nešťastní se před spadem ukryli pod zem, kde vybudovali alternativní společenství. Tady nahoře zůstaly jen stíny, nehybnost a ticho. Svět se tady přestal hýbat, ustrnul a oněmněl. Špinavé nebe nepřirozeně oranžové barvy, která už dávno vybledla tak, že z oranžové zůstal jen nádech, viselo nad nehybným světem, který ve své němotě křičel každým svým kouskem jediné slovo - memento.
Uběhlo několik dekád, v nichž poslední zbytky populace bloudily tou ztemnělou říší neříší, a postupně splývaly se stíny rozbitých budov a předmětů, které zcela nespálil atomový žár nebo nerozpustily kyselé deště. Ale život je dravý a i když byl zdecimován a zmrzačen, ti poslední z posledních se dál snažili přežít. V ruinách minulého světa postupně vznikl svět nový. Neměl sílu odklidit ruiny svého předchůdce, a tak vyrostl bizarně na jeho hrobech. Z rozbitých sutin tak k nebi čněly betonové stavby, sestavené z velkých kvádrových bloků, takže jejich tvary připomínaly změť krabic. Byl to znetvořený, postapokalyptický svět, antiutopie, která kdysi chtěla spasit svět, a když se spasit nenechal, tak jej v posledním záchvěvu své existence sežehla plamenem zkázy. Moci se tehdy chopili blázniví snílkové, označující se za liberální socialisty, ale tak jako vždy předtím šlo jen o levicovou lůzu, která pro svá vlastní selhání žačala nenávidět společnost, která je dle jejich představ nechala padnout. Začala jí tedy nenávidět, škodit a v závěru ji téměř zničila. Zamýšlený sociálně spravedlivý svět plný zelené ekologie, multikulturní rovnosti a unifikované jednoty, se stal pravým opakem, zemí za zrcadlem. Stal se děsivou totalitou, v níž lidé rvali své kořeny, takže se hroutilo vše, co do té doby fungovalo. Starý svět byl prohlášen za nespravedlivý, špatný, zvrácený. A když se pak lidé těsně před konečným zhroucením rozhodli vyrvat svět z těch zničujících spárů a uchopit jej opět pevně ve svých rukou, ta hydra se v jediném nenávistném záchvěvu rozhodla raději zničit vše a všechny. Když nebude svět podle nás, nebude vůbec.
Žena u okna stála nehybně bez hnutí. Na první pohled by se mohlo zdát, že patří k vybavení pokoje. Strnulá jako socha. Zdálo se, že tady stojí od počátku světa. Kdysi dávno snad byla živá, ale postupně, jak šel čas, zkameněla v sochu. Stejně strnulá jako svět kolem ní. Noční můra bez naděje na procitnutí. Skrze úzké spáry mezi panely prosvítalo bledé světlo fialového nádechu, poslední část viditelného spektra světla. Rozlévalo se po pokoji a jakoby přicházelo z jiného, zcela cizího světa. Kdysi dávno se tento kraj nazýval Portugalsko, respektive jeho nejsevernější část. Kam zmizely všechny ty věci minulého světa, které ho dělaly právě tím, čím byl. Dnešní skutečnost byla zcela vzdálena tomu, jak tento kus země vypadal ještě o století dřívě. Ten svět byl ale nanávratně pryč, tak nenávratně, jako je nenávratná smrt člověka. Celý zámek byl vybudován v jakémsi postindustriálním funkcionalistickém stylu a podle toho také vypadal. Tvořila jej prakticky jedna jediná věž, mohutná, vysoká, pravý opak oněh ladných, štíhlých staveb, prakticky bez oken a jakýchkoli zdobných motivů; lidem minulosti by asi nejvíce připomínala starou vodárenskou věž, stejně jako ona se totiž ve své horní čtvrtině rozšiřovala a právě tam visela v řadě jediného patra a daleko od sebe vysoká úzká okna, za nimiž se nalézala princeznina komnata. Hluboko pod věží ležela pak druhá část zámku, která svými nízkými zaoblenými tvary připomínala válečné bunkry. Celá bizarní stavba působila jakoby byla odlita z jediného kusu betonu, její temně šedivý povrch ostře vystupoval proti naoranžovělému nebi nad horizontem. Uvnitř stavby, jak už jsme si řekli, panovalo purpurové přítmí. Princeznin pokoj byl zamčen zvenku a princezna co svět byl světem, neopustila onu místnost, nebo alespoň se na takovou událost nepamatovala. Není podstatné, co bylo před tím, než byl pokoj uzamčen, není to podstatné mimo jiné proto, že nikdo netuší, jak dlouho už zamčen je. Pro náš příběh se můžeme spokojit s konstatováním, že byl zamknut odjakživa.
Nehybná štíhlá ženská postava tu stála u okna jako vykřičník, který jakoby zdůrazňoval vše, co v této snové krajině leželo. Jako by dodávala ještě nějaký další, mocnější důraz na každý předmět, který tu sám o sobě ležel nebo stál, zcela opuštěný, avšak dohromady spolu s ostatními tvoříce kulisu pevné konstrukce, syrově popisujíce beze slov katastrofu rozumu, která se tu udála. Pohled oka se svezl po štíhlé temné siluetě princezny směrem dolů. A nyní jako byste si povšimli, opravdu to tak působilo, že na zemi ve stínu u jejich nohou leží nějaký předmět. Náhle se zdálo, že v celém tom nepatřičném uspořádání pokoje, v těch bizarních kulisách, působí tento předmět ještě daleko zlověstněji než všechny stíny potemnělé místnosti. Ale přítmí večera a hloubka oken nedovolovala očím rozpoznat, co se to skrývá ve stínech u zdi.
Nehybná postava princezny hleděla skrze hlubokou díru okna v betonové zdi věžě ven do rozlehlých dálav spáleného světa. Kdesi v dáli na horizontu se pomalu vlnila hladina mrtvého oceánu - tiše, stejně jako svět nad ní. Neleskla se však odlesky paprsků, které na ní dopadaly z bledého nebe, kterému jakoby někdo ukradl všechny barvy, naopak, ztrácely se v ní, jakoby je pohlcovala, a klesaly hluboko do jejich bezedných ebenových hlubin. Utápěly se v temnotě nekonečné noci světa pod hladinou. Jak tíživé dokáže být ticho. Jediné zašplouchání se neozvalo nad tou potemnělou krajinou, jediný nemonotónně se opakující pohyb nenarušil onu nekonečně stejnou stálost scenérie všude kolem, ze které nebylo úniku. Jako byste se rozpíjeli, jako byste se ztráceli, jako byste mizeli před očima.
V purpurovém pokoji na vrcholu betonové věžě panovalo ticho. Byl to další z úseků věčnosti, který se za těmito zdmi dál, další z vteřin donekonečna se opakující nekonečnosti. Teprve nyní jste si mohli povšimnout tabulek skel v okně pokoje. Ten téměř nepostřehnutelný kus neproniknutelného kamene roztaveného žárem v průhlednou leč neprostupnou bariéru, která odděluje svět tady uvnitř a svět tam venku. A nyní jste si mohli povšimnout, že ta křemíková hradba odráží tvář skrze ní hledící. Ano, není až tak průhledná, část vaší tváře zrcadlí jako zrcadlo, část pohlcuje. A může se stát, když do ní budete hledět dlouho, možná celé věky, že pohltí celou vaší tvář a nezůstane nic, podle čeho by se dalo poznat, že vy jste ještě vy. A skutečně, nyní, kyž si vaše oko zvyklo na přítmí i slabý odraz skleněné desky, spatřili jste něco, co vás skutečně vyděsilo. Hleděli jste do tváře princezny tak, jak ji odrážely okenní tabulky. Ale co z nich shlíželo, nebylo tváří člověka. Shlížela z něj tvář bez tváře. Místo obličeje tu zela jen bíle svítící prázdnota, oči, obočí, nos ani ústa tu nebyly. Jako byste se dívali do tváře figuríny z nákupního centra nebo obrazu nějaké příšery, jako byste hleděli na sochu bez života, odlidštěnou, bizarní a hrůznou napodobeninu člověka.
Smyšlenka bývá živější než skutečnost, zdánlivá skutečnost se často ukáže být snovou vizí nebo halucinací. Jak se potom člověk cítí, když si uvědomí, že jej obelhaly jeho vlastní smysly a mozek si vše přikrášlil, zjitřená mysl rozkošatila a skutečnost, kterou měl za skutečnou, není ničím jiným, než vizí jeho vlastní představivosti. Zastydí se, pousměje se nad svou pošetilostí. Vždyť celá tvář v zrcadle, odlesk na okenních tabulkách, není ničím jiným než bílou plastovou maskou, která chrání tvář princezny před ultrafialovými paprsky. Znovu jste se museli pousmát nad tím, jak se vaše mysl dala ošálit. Ale copak je to tak nečekané v těchto kulisách?
Ano, tyto kulisy. Ten podivný, marnotratně vybavený pokoj v budově strožší než nejobyčejnější chladící věž elektrárny. Podivný starodávný luxus v betonové hrobce. Jaká podivná komnata to tu vlastně je. Kdo ji zařídil a proč? Vysoké ebenové hodiny stojící ve stínu baldachýnu postele, která stojí na vyvýšeném pódiu nalevo od okna, jediného okna celého pokoje. Jediný nízký taburet stojí v opačném rohu hned vedle o něco vyššího nádherně zdobeného nočního stolku z jakéhosi ušlechtilého dřeva temné barvy, stejného, z jakého je vyřezána i postel. Jediné hodiny mají barvu ebenu, černou barvu, díky níž splývají se stíny pokoje. Stíny, které zahalují celou druhou část pokoje směrem od okna do neproniknutelné temnoty. A s posledním nachovějícím světlem umírajícího dne tu ve stínech stojí jen ty hodiny, postel, taburet s nočním stolkem a princezna. Teprve nyní jste si toho všimli. Ručičky stroje strnule ukazují dvanáct hodin.
Nyní princezna konečně vykročila od okna směrem k druhému konci pokoje. Její krok byl pomalý a důstojný, téměř jakoby tu procházela věčnost sama. Dlouhé nohy střídaly jedna druhou, chodidla skrytá pod dlouhou sukní, dopadající až na ebenový koberec, se bořila do jeho chlupů a proplouvala jimi jako loď, plující po nehybné, skleněné vodní hladině. Postava princezny přešla prázdnotu pokoje a stanula pod vysokým baldachýnem postele. Tam se na okamžik zastavila, na krátký okamžik, ale potom pokračovala dál, prošla kolem postele, nechala ji za sebou a pak jen zmizela v nekonečné temnotě protějšího rohu, jakoby se rozplynula do tmy. Zdálo se, že pokoj je prázdný. Ale nyní jste opět mohli dostat onen podivný, niterný a zneklidňující pocit, že nejste v pokoji sami, a nebylo to nespatřenou avšak tušenou přítomností princezny. Bylo tu ještě něco, byl tu ještě někdo. Pod okno nyní dopadalo o něco více světla, než když mu bránila útlá leč vysoká postava princezny. A nyní opět mohl dopadnout zrak na podlahu, ke stěně pokoje. A tu konečně dostal předmět ležící ve stínu viditelný obrys. Byl to hrůzný pohled a úchvatný zároveň, protože smrt je vznešená, když přijde, trvá věčně, je neměnná, a rozprostírá svou neomezenou moc nad dalším a další, dokud se nestane většinou a nakonec vším. Byl to proto vskutku zvláštní pohled, vzbuzující zcela protichůdné pocity, když jste poznali, že oním předmětem ležícím u zdi je tělo, tělo muže, tělo mrtvého muže. V podivně křečovité poloze tu leželo mrtvé, dávno vychladlé tělo princovo.
Tam venku mezitím jakoby se něco dělo. Nad celým krajem se zvedá vítr. Zprvu téměř nepostřehnutelný, postupně však sílí a pluje od horizontu směrem k betonové věži zámku. Nese se nad potemnělou krajinou a nahlíží do všech jeho koutů a zákoutí, hledá, hledá něco nebo někoho, komu by dýchl do tváře. Ale teprve až dýchne do tváře vám, poznáte, že to vlastně není obyčejný vítr. Je to černý vítr zmaru a konce, tížívý, těžký a hořký jako kus kovu, který vám zůstane viset v ústech a hořkne a hořkne, až vás otráví. Kovový vítr zkázy a zániku. Již brzy převezme své žezlo v těchto končinách. Přichází noc. Snáší se na kraj pomalu a téměř záludně, ale o to neodvratněji. Již brzy nastane den, kdy neodejde, ale roztáhne svá ebenová křídla nad vším a nad všemi. Celý kraj se propadne do nekonečného, věčného spánku, z nějž již není procitnutí.
28. července 2017 / +++