Pod zlověstným nebem
ocházím ze vzdáleného města, ležícího daleko na severu, tři týdny cesty od těchto bohem zapomenutých míst. Rozkládá se po obou březích v úrodné nivě mohutné leč klidně plynoucí řeky, která se jako stříbrná stužka klikatí mezi střechami domků, štíty paláců a věžemi chrámů, které tu během uplynuvších staletí vybudovaly předchozí generace. Hluboko dole pod nimi v jeho nesčetných ulicích pulsuje život, lidé tu odnepaměti obchodují se vším možným, s exotickým kořením, drahými látkami, ušlechtilou zvířenou, s knihami plnými krásy nebo moudrosti. Nad tím městem se klene blankytně modré nebe, po němž téměř neustále plují bílá oblaka; je to nebe, z nějž sálá mír a klid, je to nebe domova. Ano, přesně takhle dnes vnímám ty kulisy, v nichž jsem zcela obyčejně prožil většinu let a zim svého života, a ač to může znít banálně, dnes to tak opravdu cítím. Nikdo skutečně nedocení všechny ty obyčejné, běžné, každodenní věci, které bere za samozřejmé, až do okamžiku, kdy je ztratí, a nikdo skutečně nedocení samozřejmost toho obyčejného, nudného a všedního domova, dokud z něj neodejde. A nikdo si to vše plně neuvědomí až do okamžiku, kdy pozná, že se do něj už nikdy nevrátí.
Příběh, který vám zde hodlám vypovědět, je příběhem mého života a... Ale je třeba začít odpočátku a proto poslouchejte. Možná to pro vás bude příběh poučný, možná vás odradí od dobrodružství, vstříc kterému byste se mohli vydat. Vše začalo již před dlouhými a dlouhými lety, když jsem ještě byl chlapcem. Ta událost se mi silně vryla do paměti, a i kdes je to nejsilnější vzpomínka, kterou mám na období svého dětství, možná snad i dospívání. Vlastně se nepamatuji na nic předtím a vlastně ani na nic potom, tedy přinejmenším v rámci nejbližších let. Ten vjem byl zkrátka tak silný, že všechny ostatní vzpomínky zatlačil do pozadí, přesvítil je tak, jako když sluneční paprsky ráno skryjí oku jas jiných, vzdálenejších hvězd, a ty zmizí z oblohy. Pamatuji si to, jakoby se to bývalo událo včera. Stál jsem tehdy u okna naší třídy, v okázalé budově školy, která byla vystavěna na kopci vysoko nad městem ve stejně pompézním stylu jako většina budov města zbudovaná v té podivné epoše. Již tehdy jsem tu budovu vnímal spíše jako palác než coby ústav vzdělání; byla až nepřirozeně vysoká, dlouhá a rozlehlá, s jasnou fasádou a spoustou oken z nichž téměř třetina byla obestoupena antickými sloupy podpírajícími hlavice zdobené volutami a basreliéfy. Byl tehdy jasný letní den, slunce plálo na azurově modré obloze a fasáda školy odrážela jeho paprsky široko do kraje, takže budova jakoby zářila svým vlastním světlem. Rozhlížel jsem se tehdy do dálky a přemýšlel o dalekých krajích. A pak jsem pozvedl oči ještě výše k nebi a spatřil je. Téměř jakoby pluli po nebi, majestátně, bez jediného viditelného pohybu křídel. Vznášeli se vysoko nad městem a zářili ve slunečních paprscích všemi představitelnými barvami. Hejno velkých, překrásně zbarvených ptáků, jaké jsem ještě nikdy neviděl. Byli nádherní, vznešení a mířili někam na jih. A potom jsem spatřil, že z nebe klesá nějaký předmět, snáší se dolu v klouzavých pohybech, níže a níže, až přistál přímo přede mnou, na samém okraji okna, u nejž jsem stál. Bylo to dlouhé štíhlé pírko jednoho z těch ptáků, hrající všemi barvami, jaké si jen umíte představit. Byla to hotová duha, ale když jsem pro něj sáhl, zjistil jsem, že jeho barva je bílá. Barvy duhy vytvářel podivný lasturový podklad pod peřím, to on na slunci hrál všemi barvami a propůjčoval ptákům barvy duhy. Stál jsem tam snad celou hodinu, v ruce držel ten poklad a hleděl do dálky za odlétajícími ptáky. Už dávno zmizeli v mracích na obzoru a já stále stál u okna a hleděl do míst, ve kterých se mi ztratili z dohledu.
To bylo poprvé a na dlouhou dobu naposledy, co jsem je spatřil. Plynuly dlouhé roky, ale perleťoví ptáci, jak jsem jim začal říkat, se nevraceli. Coby chlapec jsem dlouhé hodiny sníval o tom, kam asi odletěli, z jaké kouzelné země pocházejí a jaký ráj na zemi to musí být. V duchu jsem podnikal dobrodružné výpravy daleko na jih a ve snech objevoval jejich dosud nikým nepoznaný skutečný domov. Byly to báječné chvíle snění a imaginace a abych se přiznal, vydržely mi až do věku plnoletosti. Ale jak čas míjel, přišly jiné vábničky, jiné zájmy a jiné problémy a já na perleťové ptáky zapomněl. Jsou věci, které jsou tak nečekané, že vás zcela vykolejí z kolejí vašeho života, a to až natolik, že už se do nich nedostanete zpět, ať byste dělali, co byste chtěli. Je tomu právě pět týdnů, co se jako blesk z čistého nebe zjevili perleťoví ptáci podruhé. Bylo to tak nečekané, že jsem nejprve nevěřil svým očím. Ale byli to oni, nebylo pochyb - ten důstojný pohyb, královský pohyb po obloze. A když se pak přiblížili, rozehrála se jejich těla opět barvami duhy. Hleděl jsem na nebe a nebyl schopen odtrhnout zrak z toho zhruba tuctu božských stvoření, kteří už podruhé vstoupili do mého života, aby jej otočili vzhůru nohama a nenechali z něj kámen na kameni. Opět jsem za nimi hleděl ještě dávno poté, co zmizeli v oparu nad horami na jihu. Od té chvíle mě přepadla zžíravá nutkavá myšlenka, doslova posedlost, že se tentokrát musím vydat je hledat a najít. Ta myšlenka mě neopouštěla po celý den ba ani v noci, nešlo před ní utéct, nešlo ji zaplašit, byla stále tady a hlásila se o pozornost se stále rostoucí intenzitou.
A tak se stalo, co muselo se stát, odrazil jsem jednoho dne od břehu řeky pronajatý minihausbót pro dvě osoby a zamířil směrem na jih, po proudu, který mě nyní unášel vstříc fantastickému dobrodružství, na cestě, na níž, jak jsem doufal, dopluji do pohádkových krajin, do krajin, které jsou domovem mých perleťových ptáků. Proud řeky unášel můj dočasný stísněný domov houpavými pohyby pryč za hranice města. Slunce svítilo v nadhlavníku, končilo právě léto, a já v očekávání hleděl před sebe, jako bych chtěl předběhnout vlnky, hrající si na hladině s přídí mé lodi. Město se brzy ocitlo za mými zády. Mé rodné město, se všemi svými věžičkami a střechami, obchodníky s kořením i se všemi vzpomínkami. Loď se zvolna pohupovala po hladině a nechala se unášet do neznáma. Tehdy jsem se ještě jednou otočil, abych se pohledem rozloučil se vzdalující se siluetou celého mého života. Ach dobrý bože, kdybych býval tušil, že je to naposledy, co jej spatřím.
Následujícího rána jsem se probudil do potemnělého dne. Loď vězela v neproniknutelné, vlhké a šedivé mlze, ležící na vodní hladině jako vina na duši zločincově. Netušil jsem, jestli stojíme na místě nebo plujeme, protože nebylo vidět na krok. Netušil jsem, jestli je ráno nebo poledne, protože slunce bylo skryto za šedivou clonou. Ocitl jsem se v jiném světě, ve světě, který byl neprodyšně oddělen od světa okolního. Já nevěděl o nikom na břehu a nikdo na břehu nevěděl o mě. Byl svět tady uvnitř a tam venu. Ale kdyby tam venku byla jen prázdnota, nevěděl bych to. Hleděl jsem se znepokojením do nicoty přede mnou. Nic než šeď. Začal jsem se obávat, abych v mlze nenarazil na mělčinu nebo nějakou překážku a nepotopil se i s lodí, ale potom jsem si řekl, že řeka přece někam teče a určitě uprostřed ní nebude stát zeď. A tak jsem odevzdaně stál na přídi a byl rozhodnut vyčkat, co mi osud uchystá. Trvalo to několik hodin, ale mlha konečně počala řídnout a nakonec z ní zbyl jen jakýsi bělavý opar, podobný, jaké jsem poprvé viděl za oceánem, a který tam doprovází suchou a teplou část podzimu, v němž upovídaný vítr šumí v korunách stromů, které se zbarvily nejrůznějšími odstíny, především žluté a červené. Právě takovým podzimním oparem jsem nyní proplouval, a tu mi na mysli vytanuly všechny téměř zapomenuté vzpomínky na ono období tak živě, jakoby se byly udály teprve včera. Ta mlha na můj hausbót přinesla sentimantální náladu.
Řece se opět vrátily břehy, každý z nich se vinul zhruba sto metrů od středu řeky, kterým má loď plula dál a dál k jihu. Slunce na obloze opsalo půlkruh a dotklo se pravého břehu právě v místech, kde se v dálce asi jednoho kilometru táhl cíp lesa. Jeho sytě oranžový kotouč nyní planul jasným světlem a probleskoval mezi stromy, které stály jeden od druhého vzdáleny nepřirozeně daleko. Potom se na pár okamžiků rozpil na horizontu, načež definitivně zmizel za obzorem. Krajina potemněla. Jako byste ji rázem odňali všechny barvy, jako byste je setřeli štětcem tak, že zůstane jen šedivý podklad úhlu, skica bez hloubky a bez obsahu. Proplouval jsem večerní krajinou plnou stínů. V dálce na západě někam odlétalo hejno ptáků černých jako noc. Jejich křídla jakoby dolů na zemi vrhla ještě větší stín. Stál jsem na přídi lodi až do setmění, kdy už obzor dávno zčernal ebenem noci. Teprve pak jsem sestoupil do podpalubí a v kajutě ulehl na lůžko. První den mé pouti byl za mnou, byl jsem o den blíž cíli své cesty. Té noci jsem usnul až nad ránem.
Přišel druhý večer, třetí, pátý. Dny plynuly a řeka mě nesla hlouběji a hlouběji na jih. Dny jsem trávil pozorováním břehu a čtením starých map, které jsem rozprostřel po stole dole v kajutě. Žádná nezobrazovala krajiny tak daleko na jihu, kam jsem předpokládal, že se dostanu. Bylo to opravdu zvláštní, ale všechny končily zhruba na jednom místě, co leželo dál na jih, bylo nepoznaným tajemstvím. Krajina kolem mě se proměňovala, stejně jako se proměňovala řeka, která viditelně zmohutněla. Proplouval jsem teď zeleným krajem zalitým slunečními paprsky a plným vláhy, stromy na březích rostly divoce jeden přes druhý a natahovaly své paže k obloze, po níž teď pořád plula nádherná bílá mračna. Všude pulsoval život, byl cítit v každém nadechnutí. Cítil jsem, že jsem již blízko, téměř na dosah. Ale plynuly další dny, řeka se rozlévala stále více do šířky a stále hlouběji na jih a po perleťových ptácích stále ani vidu ani slechu. I domorodci na břehu jen kroutili hlavami. Zásoby jídla a pití, které jsem si donesl na svou loď, jsem již zcela spotřeboval, takže jsem byl nucen čas od času přirazit ke břehu a nakoupit další. Jak různorodou škálu lidí různých ras, barev a náboženství jsem potkával. Na sklonku druhého týdne jsem odrazil od břehu naposledy. Potom už jsem jen plul dál a dál na jih, vstříc nepoznanému cíli. Bylo to rovněž naposledy, co jsem hovořil s lidskými bytostmi. Zahlédl jsem je ze své lodi, jak se rojí na obou březích, ale již jsem s žádným z nich nepromluvil.
Divoké a bujné jižní krajiny zalité teplem přejícího slunce, kvetoucí zelené zahrady plné tisíců nejnádhernějších vůní, vzaly za své a zůstaly daleko za mými zády. Krajina se opět proměnila. Pak se jednoho dne na obzoru objevilo namodralé pohoří a když se snesla noc a hvězdné nebe se rozprostřelo nad mou hlavou; jen nad mou hlavou; pochopil jsem, že zelená údolí jsou nadobro ta tam. Příštího rána jsem procitl v sevření neproniknutelných hor, jejichž vyprahlé kamenné svahy a až nepřirozeně ostré vrcholky působily, jakoby je tu namaloval nějaký bláznivý malíř. Skutečně, jako bych ze skutečného světa vplouval do světa namalovaného na obraze. Ocitl jsem se ve světě, který se zcela lišil od toho předchozího. Po životem překypujících rovinách jsem vplul do mrtvé skalnaté země stínů, v níž slunce jen občas zasvítilo do hlubokých roklí, v níž noční nebe otevíralo se nekonečnosti vesmíru a já měl každou noc strach, abych nevypadl ze své lodi přímo vzhůru do toho nekonečného prázdného prostoru a nebloudil v něm do skonání věků, v němž jsem si uvědomil, že čas je relativní pojem a samota dokáže v představivosti malovat kulisy, kterým podlehne i sebeodvážnější duše.
Řeka protékala hlubokými kaňony, klikatila se a obtáčela hradby hor, ale stále byla klidná, jakoby protékala širokou otevřenou rovinou. Na strmých hranách hor, které jakoby se sem dostaly z kubistických obrazů, se zlověstně nakláněla skaliska a zaklesnuty v nich visely obrovské balvany a hrozily se každou chvílí sesunout dolů a rozmačkat pošetilého odvážlivce, který se odvážil přijít až sem. Ano, byl jsem přesvědčen, že takto hluboko na jih se přede mnou žádný jiný smrtelník nedostal. A štíty hor s každým dalším večerem ještě melancholičtěji vrhaly svůj stín do vln řeky, jejíž barva byla nyní čistě ebenová. Tehdy mi došly poslední zásoby potravin. Byl to první den bez jídla, byl ještě delší a ještě ponuřejší, a když umíral a s ním pak dny další, a slunce už se skrylo za horské masívy, několikrát se mi zazdálo, že na vrcholku skály nad řekou sedí postava, temná postava, jejíž stín padal z té výšky do údolí a splýval s temnotou, která jej vyplňovala. Byly to fantasmagorie a halucinace mé agonie, ale v tu chvíli jsem si byl jist, že to se sám ďábel každý večer přesvědčuje, že pokračuji na své cestě do věčného zatracení. A nad těmi bizarními kulisami visel na nebi gigantický oranžový měsíc v úplňku. Několik nekonečných dní a nocí jsem proplouval tím údolím smutku na své lodi a teprve s večerními stíny sedmého dne doplul jsem na dohled něčemu, co vypadalo jako zlom, poslední skála na konci temných hor, čnící nad okolní krajinu snad o tisíc metrů. Ale uplynul další den a čnící skála se jen nepatrně příblížila. Další tři večery jsem hleděl k do nebe čnící skále, výhružně vztyčené jako varující prst. Až sem smíš vstoupil, ale ne dál. Byla nesmírná. Věřil jsem, že kdybych mohl vystoupat po jejím příkrém svahu až nahoru k vrcholu, všude kolem mě by se rozprostíralo jen černé nebe, protože tak vysoko už není modrá zemská atmosféra, ale jen černočerná noc vesmíru.
Pravděpodobně jsem několik dní prospal v mdlobách. Hory zůstaly daleko na severu. Klidná řeka nyní protékala pustou krajinou, která se postupně měnila v poušť. Procitl jsem pozdě večer. Slunce se již skrylo za obzor, hladina řeky, nehybná jako zrcadlo, měla barvu tuže. Všude kam až oko dohlédlo, snášela se noc na nehostinnou, pustou krajinu bez jakékoli stopy po čemkoli živém. Nebe ještě neztratilo všechnu barvu dne a tak krajina tu a tam matně vystupovala ze stínů, aby se jinde do nich zase nořila. Ocitl jsem se v podivném snovém světě, jakoby na pokraji života a smrti, přesněji řečeno již za horizontem na straně temnoty, odkud ještě můžete sledovat nachovějící odlesky umírajícího dne, ale přesto cítíte, že je to naposledy, kdy vidíte denní světlo, protože žádné další ráno už nepřijde. Myslím, že právě tam na tom místě jsem si poprvé uvědomil, i když jsem si to stále ještě nepřipouštěl, že je konec. Příští noc byla bezesná a den, který ji vystřídal byl dnem, kdy jsem ve slunečním světle naplno spatřil drtivou skutečnost situace, v níž se nacházím.
Uběhl další bezhlesý den. Zatímco na severu nad horami se do řeky občas vlévaly říční přítoky, poté co jsem překonal hory, nepřipojil se k mé řece již žádný. Hory zadržely všechny mraky plující od severu a snimi i veškerou vláhu dešťů. Řeka, směřující stále k jihu, protékala nyní písečnou pouští. Oblé písečné duny se tu vršily jedna za druhou v nekonečném moři nehybných žlutých vln vyschlého oceánu, i nebe mělo barvu písku, stejně tak jako voda v řece. Na sklonku dalšího dne spatřil jsem ve večerních stínech zbytky něčeho, co kdysi dávno bývalo cizí civilizací. Nad duny tu a tam k nebi ostře stoupaly vrcholky kamenných pyramid, daleko ostřejších než jsou pyramidy májské, aztecké nebo egyptské. Doslova jako ostří se tyčily proti nebi, z větší části zaváté nánosy písku, a já si vzpomenul na varující prst hor, které jsem nechal daleko na severu. K jakým božstvům se ty zaniklé civilizace modlily? A z jakého důvodu nebyly vyslyšeny?
Řeka tekla stále pomaleji a zdála se hustější a hustější. Voda z ní se již nedala pít, byla slaná a silně zapáchala. Zůstal jsem dole v podpalubí a ven na palubu jsem již nevycházel. Slunce teď žhnulo jakoby bylo jen na půli cesty. Představoval jsem si, jaký vlahý čas teď právě zavládl v mém městě. Nejpříjemnější část roku. Teprve dalšího večera jsem vystoupal po nízkých dřevěných schodech nahoru na palubu. Nic se nezměnilo, všude kolem se rozprostírala zcela mrtvá krajina. Žádný ráj na zemi, který jsem očekával. Jen ztichlá pustina zmaru a zániku. Existovali vůbec mí perleťoví ptáci? Nebylo to vše jen šálení? Jejich zjevení bylo bleskem z čistého nebe, ale nebyl to záblesk zkázy? Hlava mi klesla na hruď. Zůstal jsem stát zaklesnut o příď mé prokleté lodi a znovu jsem upadl do mdlob.
Celý svět jakoby narazil, a já dopadl na pevnou zem a obličejem se zabořil do ztvrdlého písku. Sebral jsem všechnu sílů, která mi zbyla, a zvedl hlavu. To co jsem spatřil, byly kulisy věčnosti. Vody řeky, která mě donesla až sem, na tomto místě mizely. Řeka přestala existovat. Její tok se vyčerpal, bez přítoků, bez dešťů, které by obnovovaly jeho sílu, řeka postupně vysychala, prosakovala do nitra vyprahlé země a vypařovala se do horkého ovzduší, až na tomto místě zcela mizela. Celá ta nádherná životem pulzující řeka končila na tomto prokletém místě, jako slepý, mrtvý tok, a zde se svou vlastní smrtí zahubila i vše živé, co na své pouti posbírala. Bylo to něco tak nečekaného a hrůzného zároveň, že jsem nejprve nebyl schopen tuto skutečost přijmout. Jako byste se vydali do hor a na jejich místě našli propast. Má loď vězela v bahnitém písku, všude kolem se rozlévaly poslední kaluže smrduté vody, ale dál už se táhla jen na troud vyschlá poušť bez života. A potom jsem to spatřil. Nad mrtvou krajinou právě zapadalo slunce. Gigantický rudý kotouč žhnul ze zcela cizího nepřátelského nebe sytě oranžové barvy, a vzduch se tetelil horkem. Od obzoru k obzoru, kam až oko dohlédlo, válely se v písku vraky lodí a loděk, vyschlé na troud. Jeden kus dřeva vedle druhého. Mezi nimi se však bělelo něco, co vyvolávalo ještě nadpřirozenější hrůzu. Byly to stovky, možná tisíce kostí a koster, lidských kostí. Ležely tu rozesety všude kolem jako na nějakém hrůzném hřbitově, jehož nitro kdosi vyvrhnul na povrch země na světlo boží. Tisíce sluncem vybělených kostí, pomníků děsivého osudu, který tu poušť nachystala svým obětem.
A potom jsem pozvedl oči k nebi, abych se ještě naposledy podíval do tváře boha. A to, co jsem spatřil, mě zdrtilo, protože pokud se shůry nějaký bůh díval, to co jsem spatřil v jeho tváři, nebyl soucit ani rozhřešení, ale děsivý škodolíbý škleb. Na nebi nade mnou kroužilo hejno dravců, mrchožroutů. Konečně jsem je spatřil zblízka. Tak moc zblízka. Kroužili pomalu a důstojně, věděli, že jejich příští oběť před nimi nikam neuprchne, nemá ani dost sil, ani místo, kde by mohla hledat úkryt. Hleděl jsem vzhůru k nebi a tu se ke mě dolů počalo snášet nádherné pírko zářící všemi odstíny duhy.
A tak tedy končí můj příběh, tady na konci světa, kde ležím jen jeden krok od smrti, která už ke mě natahuje své pařáty, a jejíž dech cítím vzadu na svém krku, zcela sám a vyčerpán pod zlověsným nebem, na němž krouží ve stále se zmenšujících kruzích perleťoví ptáci.
7. srpna 2017 / +++