Maják
lížil se soumrak. Celý obzor nad zlověstně se černající hladinou moře byl potažen šedivými mraky, jen na západě zela v mracích zářící díra, skrze kterou na hladinu dopadaly poslední oslňující paprsky umírajícího dne. Zdálo se, že tu boží oko shlíží na krajinu odcházejícího dne. Moře na západě planulo jakoby tam v dálce vodní hladina hořela. Avšak stejně jako západ plynul v jasu, východ vězel v neproniknutelné temnotě. Od východu se blížila bouře. Nebe nad východním útesem bylo černé jako eben, tak černé, že splývalo s vodní hladinou a horizont mizel v temnotě. Nebylo poznat, kde končí moře a kde začíná nebe. A tato temnota se rychle blížila. Trvalo to jen okamžik, jen kratičkou chvíli, během níž se kotouč slunce dotkl vodní hladiny na obzoru a potom zmizel pod ní, nebe zakryl šedivý opar mračen, boží oko se zavřelo a na celý kraj padl tíživý stín. Nastalo několikaminutové ticho před bouří, potom nebe v nadhlavníku zčernalo jako by na něj vylili tuž, a v příštím okamžiku se nad útesy rozpoutala kakofonická bouře.
Nejsevernější útes se prudce zvedal z moře, které se nyní zčistajasna rozbouřilo a zuřivě vrhalo masy vod proti černým skaliskům šplhajím do závratných výšek. Nahoře nad útesem se rozprostíral severský borovicový les. Krajina vězela v šeru nadcházející noci, ale tady nahoře na útesu mezi stromy již panovala téměř úplná tma. Temná postava, prodírající se mezi stromy, prchala před bouří. Osamocený poutník spěchal temným lesem, jak mu jen bouře a temnota dovolovaly, a každou chvíli zakopával o kořeny stromů nebo narážel do jejich kmenů, které se před ním až na poslední chvíli vynořovaly ze tmy panující všude kolem. Nebe tam nahoře ještě úplně nezčernalo, ale koruny stromů nad jeho hlavou zlověstně hučely a divoce se zmítaly ze strany na stranu jako zakletí zatracenci, vyjící své žalozpěvy - proměnění v nehybné a navěké strážce zdejších míst.
Vše kolem se zmítalo v divokých poryvech větru, ve vzduchu byla cítit vlhkost deště a pach bouře. Stíny lesa se slily v jeden a nebe nad korunami stromů teď zcela zmizelo, temnota mračen dosáhla barvy nicoty a skryla ji očím, byť by se sebevíc snažily ji spatřit. Potom se někde nad mořem zablesklo a bílé světlo na okamžik ozářilo ten běs, který se v těchto kulisách rozpoutal. Až doteď k zemi nedopadla ani jedna jediná kapka deště, vzduch jím však byl zcela přesycen. Bylo to zlověstné divadlo, oznamující všem v dosahu, že to skutečné peklo teprve přijde. A ono se již blížilo.
Prchající stín se prodíral mezi stromy a keři. Tma kolem již byla taková, že by mohl stát na útesu a stejně by netušil, že příští jeho krok už bude krokem do prázdna. Ruce držel před sebou a rychle, ale tak opatrně, jak to jen situace dovolovala, si razil cestu do neznáma. A potom náhle vítr ustával, šumění borovic utichlo a jediné, co sem jakoby z nesmírné dálky doléhalo, byl ryk moře, jehož zvuk již ale připomínal jen šumění v uších. Uvědomil si, že nechal moře daleko za svými zády. V příštím okamžiku proťal nebe další blesk a opět ozářil kulisy, v nichž se zbloudilec ocitl. A zpoza černých kmenů stromů teď z dálky zasvítilo něco bílého, na okamžik, hned potom to opět zmizelo v temnotě. Ale neuběhlo ani pár vteřin a další blesk prolétl nebem. A nyní již jasně spatřil, že sotva dvěstě metrů před ním se mezi stromy bělá lidská stavba. Na okamžik se zastavil, protože ho jas blesku oslepil, hned v příští vteřině však vyrazil do míst, v nichž se mu před očima stále ještě bělala štíhlá a vysoká silueta - jak se v příštích chvílích, během dalšího světelného představení, přesvědčil - majáku.
Nebe proťaly další dva, tři blesky. A bílá věž se pokaždé vynořila ze tmy o kousek blíž. Potom se bouře na okamžik odmlčela a les se ponořil do tmy na několik desítek vteřin. Potom nebem prolétl další blesk a opět osvítil ty lesní kulisy. A tu se prchající stín zarazil a zůstal stát. Kdyby jste ve tmě mohli pohlédnout do jeho očí, spatřili byste v nich naprostý šok. V okamžiku, kdy blesk opět ozářil les, nezbylo po majáku v místech, v nichž stál, ani vidu ani slechu. Na jeho místě se nyná černaly jen kmeny stromů, rozesety do dálky a ztrácející se ve stínech těch před nimi. Stál bez hnutí v naprosté tmě a hleděl do míst, kde ještě před chvílí zářila silueta majáku. Stál tam a neodvažoval se pohnout. Čekal na další záblesk, doufal v něj i děsil zároveň. Trvalo to celou věčnost, vteřiny plynuly pomalu, jakoby to byly minuty, ale pak konečně nebem projel další blesk. Ze tmy před ním nyní opět zazářila bílá silueta - sotva padesát metrů před ním stál maják. Vykročil k němu, ale v tu chvíli se rozpoutalo peklo. Ticho a klid se v okamžiku změnili na nejdivočejší bouři, jakou kdy zažil. Z nebe se spustil kolosální déšť a jeden blesk za druhým nyní létal po obloze, jedno či zhora či zdola, jakoby nebe a peklo spolu bojovalo ve finálním apokalyptickém střetnutí. Proudy vod nyní bičovaly koruny borovic, zmítané v divokých poryvech větru, a padaly z nich na zem, kde se vsakovaly do písčité půdy. Na tomto nejsevernějším místě pevniny se právě rozpoutalo hotové peklo. Bylo to nejdelších padesát metrů v jeho životě.
Bílá silueta majáku se s každým dalším zábleskem objevovala a zase mizela ve tmě, ale s každým se zjevovala blíže a blíže. Propletl se již jen mezi několika málo kmeny borovic a konečně stanul na schůdcích vedoucích ke dveřím do majáku. Zvedl hlavu aby pohlédl na vysokou, štíhlou stavbu majáku. Těžké dešťové kapky mu padaly do tváře a oslepovaly ho, takže musel přivřít oči a obličej si zaclonit dlaní. Maják se zdál být opuštěný, z jeho vrcholku nesvítil žádný paprsek světla. Zaváhal jen okamžik, pak rychle vystoupal po pěti schodech nahoru a stanul u vstupních dveří. Vzal za kliku a zmáčkl ji. Klika dveří povolila, ale dveře se nepohnuly, neustopily, zůstaly ve svých pantech a odmítaly vpustit jej dovnitř. Zkusil to podruhé, potřetí. Nic. Bylo zamčeno. Pustil kliku a ustoupil ode dveří. Neblahá předtucha se začala naplňovat. Maják se zdál být opuštěný. Hlavou mu proletěl film, v němž celou noc potmě a v dešti bloudí borovicovým lesem a nenachází jediné lidské obydlí. Při té představě ho zamrazilo. Rozhodl se za kařdou cenu dostat dovnitř. Přistoupil blíže ke dveřím a zaklepal. Bylo by bláhové snažit se naslouchat, jestli neuslyší za dveřmi nějaký zvuk, bouře burácela ozvěnou hromů, liják šuměl v korunách stromů a vítr to celé ještě mohutně přehlušoval. Chvíli vyčkával, pak zabušil na dvěře podruhé. Ale nic se nedělo. Počkal tedy ještě chvíli a pak znovu, ani sám netušil proč, zmáčkl kliku. V tu chvíli cukl s rukou od dveří a podvědomě ucouvl na samý kraj posledního schodu. Dveře tentokrát povolily a před ním se otevřela nepatrná škvíra, která oznamovala, že průchod dovnitř je volný. Natáhl ruku a zatlačil do dveří. Před ním se otevřela černá díra. Ještě naposledy se otočil. Bouře vrcholila. Rychle vešel do stavby a zavřel za sebou dveře. V ten okamžik se s ním zatočil celý svět a náhle se propadnul někam hluboko do tmy. Cítil, že padá, ale bylo to jako pád nicotou. Všechno kolem něj zmizelo, pevná půda pod jeho nohama, dveře a stěny majáku, po kterých zoufale a zcela marně tápal rukama, nahoře i dole, vpředu i vzadu. Padal někam hluboko, tak hluboko, až z toho ztratil vědomí.
Zdálo se, že uteklo jen několik málo vteřin. Uvědomoval si, že stojí a drží se kliky dveří. Kolem něj byla úplná tma. Musela se mu zatočil hlava, pravděpodobně ze zatuchlého ovzduší majáku. Jak dlouho tu nikdo nevstoupil, pomyslel si. Zmáčkl znovu kliku, rozhodnut nadýchat se čerstvého vzduchu. Dveře se nehlučně otevřely. Zůstal stát v jejich temném otvoru a jako opařený hleděl před sebe. Před ním se rozkládala zcela cizí krajina. Stál ve dveřích u paty majáku, stojícího na osamělé skále uprostřed bezbřehých vod, všude kolem, kam až oko dohlédlo, rozléval se temný oceán. Nad ním viselo z nízké oblohy nebe zastřené těžkými bouřkovými mračny, skrze které k mořské hladině nepronikl jediný sluneční paprsek. Ebenová hladina oceánu, i přesto světelkující jakýmsi podivným, nadpřirozeným jasem, se táhla až za obzor, který jakoby neměl konce, a zároveň působil dojmem, že stačí natáhnout ruku a dotknete se konce světa. Jakoby někde na půli cesty mezi vámi a horizontem visel neviditelný předěl, který odděloval dva světy. Jakoby neviditelné, těžké závěsy, ebenové jako sama hladina, visely z nízkých mračen a ztrácely se v temných hlubinách. A za nimi jakoby byl jiný, cizí svět. Hleděl do těch podivných temnot a cítil, jak se mu zježiy chlupy na zátylku. Potom se otočil a pohlédl vzhůru k vrcholku majáku. Byl to ten samý maják, do kterého vešel, ale všechny jeho barvy byly pryč, stál tu místo něj jen podivný šedivý přízrak, cizí a zlověstný, jakoby o eony let starší než jeho kopie z reálného světa. Pohlédl až úplně nahoru, a v ten okamžik by byl ochoten přísahat, že těžká mračna visící z nízkého nebe se opírají o střechu majáku, že to on drží celá nebesa.
Nechápal, co se tu děje. Bylo to zcela nečekané, bizarní, zlověstné. Vešel do majáku, pobyl v něm jen několik málo vteřin, nanejvýš minut, a teď vyšel na zcela jiném místě. Mozek odmítal vzít tuto skutečnost na vědomí. Borovicový les, který obklopoval maják, byl náhle pryč a místo něj tu byly jen rozervané útesy. Vstoupil do majáku ze svého světa a nyní stál na prahu světa zcela cizího. Ty samé dveře, kterými vešel, vedly nyní do zcela jiného místa. Jakoby, zatímco bloudil majákem, někdo vyměnil kulisy tam venku.
Několikrát zavřel a zase otevřel oči. Potom ustoupil dovnitř a zavřel za sebou dveře. Ocitl se opět ve tmě. Stál bez hnutí, neodvažoval se dýchat, oči třeštily do tmy. V hlavě mu hučelo, před očima se dělaly mžitky, pocítil nevolnost, strach, paniku. Opatrně přistoupil ke dvěřím a chvíli stál, neodvažuje se je otevřít. Vteřiny plynuly, ticho ve tmě by se dalo téměř uchopit. Protřel si oči. Zatočila se mu hlava. Pak rychlým pohybem sáhl směrem, kde tušil kliku a dveře se prudce otevřely. Nyní se již nemohl mýlit. Před ním se otevřel pohled do stejné krajiny jako před několika minutami, jen noc vystřídal den. Pobřeží končilo téměř u samé paty majáku, propadalo se do hloubky až k mořské hladině. Temné vody tam dole se téměř nehlučně vlnily jaýmsi podivným monotonním pohybem a rozlévaly se do nekonečna. Nebe nad obzorem bylo stejně podmračené jako před chvílí, jen nyní se zdálo být rozpitější. Bouřkové kontury byly ty tam, jakoby je někdo rozmazal štetcem.
Vykročil do té bizarní krajiny a nechápavě se rozhlížel kolem sebe. Nebyl to sen, bylo to skutečné. Bylo to tak skutečné, a přesto zcela šílené, že v prvních okamžicích byl přesvědčen, že se pomátl. Ale šílenství, do něhož se propadl, prostě trvalo, pokračovalo dál. Čas plynul a ta děsivá noční můra nekončila. Stál tam jednu hodinu, druhou. Přišla noc a on tam stál dál, odmítaje uvěřit. Ale nová realita odmítala zmizet, rozplynout se.
Seděl nyní na lavici uvnitř zakleté stavby. Už hodiny. Jeho oči si zvykly na tmu, takže se mu podařilo nahmatat najít starou lampu a kolem něj se nyní rozlévalo její bledé světlo. Jeho barva byla podivně matná, téměř až namodralá, jakoby sem přicházelo z nesmírné dálky. Seděl nehnutě a mozek mu odmítal pracovat. Veškeré myšlenky se rozpadly na změť záblesků, které nedávaly smysl. Jediný neuron nebyl schopen přenést elektrický signál. Vesmír jakoby se propadl do nicoty. Trvalo dlouho, než se pohnul. Konečně zvedl lampu a rozhlédl se po místnosti.
Noc vrcholila a on procházel tou podivnou stavbou ztracenou někde v paralelním vesmíru. Stíny jakoby ožívaly a zdálo se, že jej provázejí, jak tak s lampou v ruce procházel jednotlivými pokoji a blížící a vzdalující se předměty vrhaly své stíny. Skoro se až zdálo, že se s ním točí celý svět, celý vesmír, ukrytý do těchto neproniknutelných zdí. Zdí s jedinými dvěřmi, které však nevedou ven, ale někam ještě hlouběji. Procházel tou podivnou stavbou a vdechoval do plic zatuchlý vzduch, který tu ulpíval na předmětech roztroušených všude kolem. Ačkoli se nezdálo, že by stavba byla kdovíjak stará, na každém kroku z ní cítil nesmírné stáří. Místnosti byly obloženy dřevem podivné barvy, obloženy byly jak zdi tak strop. Stavba neměla jediné okno, což by samo o sobě bylo opravdu zvláštní, nebýt daleko zvláštnější už samotná existence průchodu do tohoto světa. Prošel všechny místnosti a z poslední se vrátil zpět do první, stavba byla uspořádána do kruhu. Potom vystoupal po dlohém točitém schodišti až nahoru na vrcholek majáku. Teprve tady byly v patrech u odpočívadel malá kruhová okna. Ale za nimi se skrývala jen nekonečná temnota. Nevěděl jak dlouho stoupá, ale ještě nikdy nevystoupal tak vysoko a tušil, že ani žádný jiný člověk před ním nedosáhl tak závratných výšek. Stoupal snad celou věčnost, až konečně schodiště končilo a on stanul na vrcholu majáku. Hleděl skrze skleněné tabule okna, které obtáčelo celé patro, a před ním se rozprostírala nekonečná prázdnota vesmíru. Hleděl do te propastné temnoty a zdálo se, že se i s majákem řítí do jejího středu, že celý svět padá někam do nekonečných hlubin nicoty. A potom se otočil a pohlédl na obrovská zrcadla světla majáku. A spatřil, jak z nich do prostoru kolem září ne oslepující světlo, ale oslepující temnota, ebenově černá, téměř tekutá jako tuž, a vším prostupující.
Sestoupil po nekonečném schodišti zpět dolů a příštích několik dnů strávil v sedě na lůžku, které objevil zastrčené v jednom z rohu druhé místnosti. Hlavu složil do dlaní, ruce opřené o kolena. Netušil kolik dní uplynulo, zda a jak dlouho spal, jestli svět ještě vůbec existuje. Potom konečně vstal a opět vyšel před maják. Byl opět den, den zahalený do jediného šedého stínu, ležícího na ztichlé zemi jako náhrobní kámen na hrobu. V dálce se rýsovalo pobřeží, někde za ním začínal oceán. Na druhé straně se skaliska řítila hluboko pod maják do temných vod. Na okamžik zaváhal, pak přistoupil až ke kraji srázu a pohlédl dolů. Zatočila se mu hlava. Stačilo udělat krok. Jediný krok do prázdnoty.
Dny plynuly pomalu, zdálo se, že od úsvitu do soumraku uplynou celé týdny. Druhý den se odvážil vyjít ven z majáku. Nejprve se neodvažoval dál než k útesům, na nichž stála samotná stavba, stále častěji ale zabloudil i dál, až jednou sestoupil až pod útes. Před ním se rozprostřela podivně snová krajina. Maják stál na samém konci ostrova snad míli dlouhého, jehož podivně zelenomodrý reliéf se vlnil až k horizontu, jehož šedavá linka visela v prostoru jakoby oddělovala dva světy. Ani jedinkrát nespatřil slunce, to zůstávalo skryto za neproniknutelnými kovově šedými mračny. Jediný pták se neobjevil nad hladinou, nezamával křídly, nevypustil jediný skřek. Zdálo se, že ostrov je zcela pustý; krom bujné trávy, rostoucí po celém ostově v mohutných trsech, nebylo zde žádného života. Písčité pláže byly tiché a mořský příboj ustoupil kamsi daleko, takže se zdálo, že moře tu odkrylo své vnitřnosti. Ostrov obklopovala krajina permanentního odlivu, tekuté písky hrozily neopatrnému poutníkovi utopením v pobřežním bahně. Nad celým místem viselo cosi těžko definovatelného, cosi tíživého, co jej přikrývalo a pohřbívalo odříznuto od světa tam venku. Bylo to místo tak cizí a podivné, že pro něj nenacházel pojmenování. Na jakém prokletém místě se to ocitl?
Znovu se mu hlavou honily podivné myšlenky plné otazníků na svých koncích. Kdo postavil maják? A proč jej postavil tak daleko od pobřeží? Proč jej postavil uprostřed lesa, který jednak bránil světlu dosáhnout pobřeží, jednak lidem znemožnoval se k němu pohodlně dostat a vůbec jej nějak zásobovat? Byl postaven tak, že jeho existence nedávala smysl. Nebyl schopen plnit svůj úkol. Proč tedy byl postaven? A byl snad jeho úkol zcela jiný? Kdo a proč by stavěl maják, který bude skryt všem očím? Měl naopak něo skrýt, před něčím varovat? Ano, zcela jistě. Byla to brána, ukrytá hluboko v lesích. Ale kam, na jaké podivné, děsivé místo, pusté a zapomenuté jako samotný maják. Náhle sebou trhnul. Cítil, že vyslovil nějaké slovo. Vyšlo mu z úst téměř nesylšně, ale teď bylo vyřčeno a viselo ve vzduchu. A budilo v něm čirou hrůzu, děs, a to i přesto, že si na něj nědovedl vzpomenout.
Bylo to na sklonku pátého měsíce. Tehdy poprvé přišel ten podivný pocit, ten zvláštní pocit, že v majáku není sám, že tu je ještě někdo nebo něco dalšího. Stál u okna a hleděl na neměnný odlesk měsíce na ebenové hladině, a tu se mu zazdálo, jakoby dole v hloubce pod patou majáku, hluboko pod černými rozeklanými skalami, z nichž ta přízračná stavba vyrůstala, spatřil pohyb. Na okamžik, než ten stín zmizel ve stínu majáku, který tu padal do propastné hlubiny až k vodní hladině a zdál se gigantický, na krátký okamžik by byl přísahal, že spatřil postavu člověka. Byl to jen okamžik, zlomek vteřiny. A potom nic. Nekonečné neměnné nic. Dlouhé hodiny se neodvažoval pohnout a hleděl ke dvěřím, napůl ochromen nadějí, napůl děsem. Ale nikdo nezaklepal na kovové kování dvěří, nikdo nezmáčkl kliku, nikdo nevešel do ztěmnělé místnosti. Jen podivný nepochopitelný hukot nehybné vodní hladiny tam někde venku hluboko pod ním sem tlumeně doléhal skrze hrubé zdi stavby jakoby odněkud z propastné dálky, jakoby z druhého konce světa.
Nikdo nepřišel. Zůstával sám na tom uprostřed moře ztraceném a zapomenutém kusu skály, jen on a měsíc, jeho průvodce, který jej noc co noc navštěvoval v jeho odlehlém vězení. Někdy v noci, když mohl spát a nemusel bloudit ztichlou stavbou, zdál se mu sen, že je černý pták. Roztáhl svá ebenová křídla a vyletěl nad bílou stavbu majáku. Stoupal stále výš a výš, až se z majáku hluboko pod ním stala jen malá, sotva znatelná tečka ztracená uprostřed oceánu. Potom moře ztratilo schopnost působit jako živá, vlnící se hmota, proměnilo se v nehybný obraz, lesklý rovný povrch, odrážející měsíční svit jako obrovské zrcadlo. A potom se ocitl tak vysoko, že bod majáku zmizel, ztratil se někde nepředstavitelně hluboko pod ním. Všude kolem už byla čerň prázdného vesmíru, jen dole se pořád lesklo mořské zrcadlo. Uvědomil si, jak hluboko uprostřed toho moře nicoty je ztracena ta jeho pustá skála s opuštěným majákem. A pak náhle cítil, že padá. Padá z té vesmírné výšky a to mořské zrcadlo se nejprve velmi pomalu, ale pak čím dál rychleji přibližuje. Zase spatřil detaily vodní hladiny, rozpoznával hřbety vln i jejich sedla, i to, že se opět pohybují. A potom spatřil vrcholek majáku a v příštích několika vteřinách se o něj roztříštil. Procitl. Zase seděl na lůžku a zase byl promočený ledovým potem. Ten sen se stále vracel, byl tu stále s ním. Noci byly buď plné bloudění temnými místnostmi opuštěné stavby, v nichž procházel stíny jako duch, nebo spánkem plným snů, v nichž padal a padal. Dny na tomto místě jakoby ani nebyly. S prvními ranními červánky se nad mořem zvedla mlha, nebe se skrylo za šedivý opar a slunce se neukázalo po celý dlouhý den.
A pak zase se objevil ten podivný pocit. Končila další probdělá noc, bledý měsíc už dávno zmizel pod vodní hladinou daleko na západě a ve vzduchu byl cítit rodící se den. Noc umírala a obzor na východě počínal nachovatět. Stál na prvním schodu točitého schodiště vedoucího nahoru na maják, opřený o chladnou stěnu a hleděl úzkým a hlubokým okénkem kamsi ven. A tu náhle zcela zřetelně cítil, že není v místnosti sám. Na okamžik, na kratičký okamžik se mu zazdálo, že se o něj někdo nebo něco otřelo, či spíše že nějaká bytost prošla velmi těsně něj. Byl by přísahal, že na zlomek vteřiny ta bytost prošla přímo jím. Ale když odtrhnul oči od okna vedoucího do mořské krajiny, nespatřil kolem sebe nic než prázdnou potěmělou místnost, prázdnější než kdy předtím. Odvrátil tvář zpět k oknu. Nebe na východě teď planulo nachovou barvou. Dny dál plynuly svým monotónně neměnným tempem, nic se nedělo, nic nepřicházelo, neodcházelo. Bloudil prázdnými kulisami ostrova s majákem utopeném v šedivém stínu modrozeleného přítmí. Čas jakoby přestal existovat, včera dnes i zítra jakoby se slilo do jediné rozpité nekonečné neurčité strnulosti mimo čas a prostor.
S večerními stíny se od moře téměř nepozorovaně zvedla mlha. Zničeho nic pod svým příkrovem skryla nejprve vodní hladinu, a poté počala stoupat, až celý ostrov zmizel v šedivé nicotě. Rozpité obrysy nejbližších předmětů s prodlužujícími se stíny ještě více ztrácely své kontury, až mlha naprosto zneviditelněla cokoli vzdálenějšího na metr. Zastihla jej sedícího na břehu asi půl kilometru od majáku. Její neohlášený příchod mu unikl, takže jej zaskočila. Když potom zvedl oči, spatřil, jak se od moře valí jako šedivá hradba. Hleděl na ten podivný oblak, vznášející se nad mořem, plazící se po pláži jeho směrem, a teprve až mu mlha začala olizovat nohy, začal před ní couvat. Plazila se přes jeho boty, objímala jeho lýtka, stoupala nad kolena, kroužila vzhůru kolem jeho stehen. Konečně před ní začal couvat. Jakoby z moře lezli utopenci a svými mokrými, od mořské havěti olezlými pahýly na něj sahali, aby jej stáhli do temných, chladných propastných hlubin. Otočil se a vyrazil směrem k majáku, ale neušel ani padesát metrů a ocitl se v naprosté šedivé nicotě. Zastavil se. Zvedl ruce a pohlédl na dlaně před sebou. Mizely mu před očima, jakoby mizel on sám, jakoby se rozpouštěl v tom šedivém oparu. Ještě okamžik a zcela zmizely. Všude kolem se rozprostirala neproniknutelná šedivá temnota. Ještě nikdy nezažil tak hustou mlhu. Neviděl na krok, mohl by stát na útesu nebo před zdí a nevěděl by o tom. Stál v tom vlhkém a ledovém oparu a poslouchal do ticha. Bylo dokonalé, téměř jakoby žilo, dýchalo mu do tváře v pravidelných intervalech, dlouhých, pomalých, odpočítavajících malé kousky z věčnosti. V tu chvíli věřil, že stačí natáhnout ruku a uchopí jej do dlaně. Zhmotňovalo se tu před ním i kolem něj, vstupovalo s každým nadechnutím hluboko do jeho plic, a bylo roznášeno jeho tepnami do celého těla. Cítil, jak jej naplňuje, jak jej přemáhá. Pokusil se otevřít ústa, vydat ze sebe nějaký zvuk, ale neozval se ani vzdech. Stál tu zcela sám, ztracen, zapomenut a nyní úplně skryt, zmizen. Byl to dokonalý zánik. A potom náhle sebou škubl. Jakoby někde v mlze před ním pomalu prošel nějaký stín. Byl to jen pocit, trval okamžik, ale zdál se tak reálný, že tomu na několik vteřin uvěřil. V tu chvíli se mu zježily chlupy po celém těle. Stál bez hnutí, neodvažoval se ani dýchat. A potom jakoby zaslechl slabý zvuk. Zvuk v naprostém tichu, tak slabý, že by to mohla být ozvěna ptačího pírka dopadnuvšího na vodní hladinu. Jakoby to byl vzdech přicházející z nekonečné dálky, vzdech jeho známých, kteří jej oplakávají a který dorazil tou předlouhou cestou za ním, až sem, do těchto prokletých míst. A další vzdech, a další a potom se mlhou mihnul další stín a teď někdo vydechl těsně za jeho zády. Ucítil něčí dech na svém krku. Otočil se, pak zase. Všude kolem něj se rozprostírala dokonalá mlha, dokonalá stěna mlhy. Ale někde v té mlze jakoby kolem něj kroužily neviditelné přízraky. Točil se za nimi, natahoval po nich ruce, ale vzdychající přízraky jakoby se nechtěly nechat chytit, jakoby nechtěly vystoupit z mlhy. A potom najednou vzdechy ustaly a všude zase zavládlo to tíživé, nepřemožitelné ticho. Stál v tom tichu dlouho, nekonečně dlouho. A potom začala mlha ustupovat. Rozpouštěla se, plazila se pomalu zpět do moře, truchlivé kulisy šedivého ostrova opět počaly vystupovat na povrch, a než se nadál, zůstal po mlze jen šedivý opar. Stál sotva padesát metrů od majáku. Šedivé nebe opět viselo nad ostrovem, slévalo se s břehy za odlivu a opíralo se o vrcholek majáku, jehož šedivé zdi se zdály být spíše namalovány než aby působily jako skutečné. V tu chvíli byl schopen uvěřit, celý ostrov s majákem, mořem za odlivu, šedivým nízkým nebem i s ním samotným, není ničím jiným než jen namalovaným obrazem.
Plynuly další dny. Jednou, když byl zase za obhlídce okolí majáku, vydal se prozkoumat ostrov trochu dál než jindy, a než se nadál, byl téměř v jeho čtvrtině. Otočil se k majáku, jehož temná silueta se rýsovala na kovově šedém nebi, potom pohlédl směrem k druhému cípu ostrova, a rozhodl se dojít na jeho druhý konec. Trvalo to asi hodinu, ale konečně před sebou spatřil kraj útesů. Pohlédl za sebe. Stál téměř na samém konci ostrova a hleděl přes něj zpět do míst, odkud přišel. Bylo to opravdu zvláštní hledět na důvěrně známou krajinu z opačné strany. Bylo to, jakoby prošel do země za zrcadlem a hleděl teď skrz něj zpět do svého vlastního světa, který ale nepoznával. Díval se na něj z úplně cizí, do té doby nepoznané perspektivy. Daleko na horizontu se na temném nebi rýsovala ještě temnější silueta majáku. Zdál se nyní nedosažitelně daleko.
Otočil se a vykročil dál, útes, oznamující konec ostrova, byl vzdálen již jen několik kroků. Ale v okamžiku, kdy k němu došel a pohlédl přes jeho okraj, spatřil něco, co mu vyrazilo dech, protože hleděl na něco, co by na tomto pustém místě skutečně nečekal. Pod útesem ostrov pokračoval ještě dobrých dvěstě metrů dál, teprve potom se z mírně zvlněné travnaté plochy vynořovaly písečné duny oznamující pláž. Od paty útesu až k písečným dunám však byla země pokryta jedním náhrobkem za druhým, tyčily se jich tu stovky, možný tisíce. Hleděl dolů na přímořskou nekropoli, a nedovedl si představit, komu všechny ty náhrobky patří. Celý ostrov byl zcela pustý, za celou dobu tu nepotkal živou duši. A teď, když došel na druhý, odlehlejší konec ostrova, našel tu hřbitov, na kterém by spočinulo průměrně velké město. Byl to podivný pocit. Kdyby se nebyl rozhodnul přejít ostrov, nikdy by nezjistil, že tady ten hřbitov je. Zamrazilo ho, když si uvědomil, že celou dobu, co žije na majáku, sdílel vlastně ostrov jen s těmito mrtvými. Byl na ostrově duchů. Mnohokráte se potom vydával do nitra ostrova, ale nikdy už nedošel až na jeho druhý konec.
Vracel se zase jednou z obchůzky k odlehlejšímu cípu otrova. Nebe už začínalo tmavnout večerem, jeho kovová barva byla nyní ještě kovovější. Ten podivný pocit otupělosti, který na sobě pozoroval od chvíle, kdy se poprvé pokusil opustit maják, jakoby zcela nečekaně polevil. Nehybné trsy šedivých trav nyni téměř hovořily, jakoby se snažily něco říci. Jakoby se svět probouzel zpět ze zajetí ticha, které vládlo zdejším končinám. Ustupovalo. Zastavil se. Jen jediný zvuk, prosím. Jen jeden zvuk. A potom to spatřil. V písku asi pět metrů před ním ležely v písku lidské stopy. Chvíli na ně zmateně hleděl, pak k nim opatrně došel a sklonil se nad nimi. Zatočila se mu hlava. Nebyly jeho.
Bylo to zvláštní odpoledne. Seděl opět ve své pracovně, jak pojmenoval jednu z místností obytné budovy majáku v níž nyní trávil většinu času, a hleděl před sebe, aniž by vnímal svět kolem sebe. Hlavou se mu honily vzpomínky na den, který právě končil. Zbytek večera strávil hledáním dalších stop, ale nic víc, než asi tucet podrážek obtisknutých v mokrém písku nenašel. Tak jak se stopy na jedné straně zničehonic a odnikud objevovaly, tak na druhé nikam nevedly a jednoduše zase mizely. Jen těch několik otisků v písku a dál už nic.
Další dny se opět nic nedělo. Jeho mysl se utápěla v prázdnotě. Prázdnotě vjemů. A potom přišel nový den a on zase vyrazil na útesy. Chodil po nich celé hodiny a snažil se přemýšel o nových věcech, které by jej alespoň v jeho mysli, dostaly z toho prokletého ostrova. Potom usedl na chladnou skálu a zahleděl se na oceán. Jeho temná barva ostře kontrastovala s jasným nebem nad ním a vytvářela linku táhnoucí se od obzoru k obzoru. Sledoval ji očima a pomalu se otáčel kolem vlastní osy, až opsal kruh, a hleděl na stejné místo, odkud začal. A tu se mu zazdálo, ano, skutečně to spatřil, že daleko na obzoru, v místech, kde linka horizontu oddělovala hluboký oceán od nekonečných dálav vesmíru nad ním, zablikalo světlo. Protřel si oči a hleděl na světlo, které pomalu blikalo daleko na oceánu. Nejdříve nechápal, co to je, ale potom mu hlavou problikla myšlenka. Musí to být jiný maják. A jestli je tam v dálce jiný maják, musí tam být také pevná zem. Doběhl až k útesu a rukou si zaclonil výhled, aby lépe viděl. Světlo na obzoru chvíli blikalo, pak na okamžik zhaslo, aby se zase rozsvítilo a nyní již zářilo nepřerušovaně. Nebyl to maják, byla to loď. První loď za dlouhé týdny, měsíce. Cítil, jak mu srdce pumpuje krev do spánků, ve kterých mu pulsuje jako by tam měl dvě kovadliny. Stál na útesu jako přimrazený, neodvažuje se pohnout, jakoby se obával, že jeho pohyb loď vyplaší a ona zase zmizí jako odlétající ptáci. Ale v příštích minutách poznal, že se světlo přibližuje. A potom konečně spatřil malou černou tečku, která se pozvolna, ale přeci zvětšovala. Uplynulo jen několik desítek minut, které se zdály jako roky, ale z tečky na obzoru se nyní stala skutečná loď, loď mající skutečný tvar. Byl již schopen rozeznat její siluetu. Jak tak na ni hleděl, zdálo se mu, že se nejedná o žádnou moderní loď, spíše o plachetnici, které brázdily moře o několik století dříve. Přivřel oči a skutečně spatřil přední stěžeň s ráhnovím i čelen s kosatkami. Byla to briga, klouzající po vlnách směrem k ostrovu. Chtěl začít radostí skákat a mávat, ale moc dobře si uvědomoval, že z takové vzdálenosti by jej nikdo z posádky neměl šanci spatřil. Potom se na ní znovu zadíval, a tu jej bodlo u srdce. Loď stejně tak, jak se doteď pozvolna přibližovala, počala nyní vzdalovat. Hleděl na ní odmítaje si přiznat, že se ten malý bod opravdu zmenšuje. Teprve nyní vyskočil a začal zoufale mávat rukama a křičet jako smyslů zbavený. Ale loď se dál a dál zmenšovala, až z ní byla zase jen tečka. A potom zmizela úplně. Zůstala po ní jen prázdná linka temného oceánu a kovově šedivého nebe. V tu chvíli se zdála tak pustá, jakoby byste hleděli na nebe, ze kterého někdo ukradl slunce. Uvnitř byl náhle prázdný, úplně stejně, jako obzor před ním. Stál tam němý úžasem a hrůzou a stále ještě něvěřil tomu, co se tu v uplynulé hodině odehrálo. Proč se ta loď nejprve přiblížila, aby se zničeho nic zase otočila a zmizela v temnotách? Pohrává si s ním snad někdo? Hrají si s ním bohové jako si dítě hraje s mravencem, kterého trápí a sleduje, jak se kroutí? Hleděl do míst, ve kterých před hodinou zmizela loď za horizontem, a v ústech měl podivně hořko. Příští dny chodil na útesy a vyhlížel, jestli se loď nevrátí. Ale pokaždé tam byl jen on sám a známá linka oceánu.
Ležel té noci na zádech a hleděl do stropu. Stejně jako drtivá většina těch předešlých, byla i tato beze spánku, přinášejícího odpočinek, novou energii, duševní sílu. Byla to další bezesná, probloumaná noc, která z dvanácti nekonečně se vlekoucích hodin šedivého dne udělá čtyřiadvacet. Další noc jejíž probdělá temnota usedne hluboko na duši, která s každým takovým šedivým ránem zčerná a ztmavne ještě víc. Zapomněl už na ten pocit, ale náhle opět zcela zřetelně cítil, že s ním je v místnosti nebo budově ještě někdo jiný. Otočil pomalu hlavu a pohlédl směrem do chodby. Hleděl teď do otevřených dveří své provizorní ložnice směrem do předsíně. Nic se nedělo, ale nějaký niterný pocit mu nedovoloval od dveří odtrhnout oči. A tu mu přejel mráz po zádech, v temném otvoru dveří se mihnul stín, někdo nebo něco prošlo vedlejší místnosti. Ochromen hrůzou, ležel bez hnutí na posteli a hleděl s vytřeštěnýma očima do díry dveří, za kterými poprvé za celou dobu, kdy byl uvězněn na tomto místě, spatřil živou bytost. Ale byla živá. A nyná opět jakoby z dálky uslyšel podivný nářek.
Odhodlal se. Pomalu vstal z lůžka a opatrně došel až ke dveřím. Zaváhal jen na chvíli, potom vsunul hlavu do dveří a nahlédl do vedlejší místnosti. Ale po nočním hostu nebylo nikde ani stopy. Z místnosti vedly jen dveře ven, ale ty by slyšel otevírat se. Vrátil se zpět k posteli a rozsvítil lampu. S tou se potom vrátil ke dveřím a znovu nahlédl do předsíně. Nikdo tu nebyl, jen uprostřed místnosti stál stůl. Stůl, který tu předtím nebyl. Nechápal, co se tu děje. Zcela jistě věděl, že nic z toho, na co se nyní díval, není jeho. Přistoupil blíž. Na stole ležela prázdná láhev a před ní kus papíru. Nebylo pochyb. V černých řádcích, které se rozbíhaly po bílém papíru se ukrýval vzkaz od toho, kdo tu s ním už několik týdnů obýval maják, aniž by byl spatřen a aniž by spatřil jeho. Jakoby duch četl zprávu jiného ducha.
"Posledních šest let jsem strávil v ústraní. Ne že bych předtím vyhledával společnost druhu homo sapiens sapiens, ale těch posledních šest let jsem skutečně prožil jako poustevník. Většinu toho období jsem strávil v klášterech ve věčně deštivé Galícii a v horách na severu Itálie, v nejsevernějším a nejpustším výběžku Apenin. Ale nejzásadnějším místem, v jehož kulisách se odehrálo to, o čem vám nyní chci vyprávět, se stal starý hrad ukrytý v nejodlehlejším cípu centrálního masívu na jihu Francie. Jsem ochoten uvěřit, že to místo nenajdete na žádných mapách. Bylo to nekonečně daleko odevšaď, pokaždé až na samém konci světa, ať už jste přijížděli odkudkoli. Je to podivně zvlněný, rozdrásaný a pokřivený kraj plný kopců a hor nepřirozených tvarů, rozeklaných skalních masivů a bizarních, kruhovitých jezer. Působí dojmem, jakoby se zde nitro země dralo na povrch, jakoby zde z hlubin vyvěraly nepřirozené tvary a kontury nějakého skrytého podzemniho světa, jakoby zdejší příroda nepocházela z našeho světa, nebyla stvořena rukou Boha, ale rukou Ďábla.
Jsou tomu čtyři měsíce, co jsem vstoupil do toho podivného kraje, pouhé čtyři měsíce, a přesto to stačilo k tomu, abych dnes při pohledu zpět hleděl do vlastní tváře a přesto viděl zcela jiného člověka. Z mého dřívějšího života nezůstal kámen na kameni, prošel jsem neviditelnou bránou do světa za oponou, vše co bylo, se rozplynulo, přestalo existovat. Mí přátelé jsou buďto mrtví, nebo mě prokleli a zapomněli na mě. Mé původní jméno dnes již nikdo nevysloví, a beze jména přestává existovat i jeho nositel. Asi je to tak lepší. Mezi mnou a jimi dnes stojí neproniknutelná hradba zapomnění. Hledím zpět a vidím, že tam někde vzadu zůstal svět takovým, jaký jsem ho znal. Ale ten svět není schopen dohlédnout do míst, z nichž já nyní píši tyto řádky."
Přelétl pohledem až na konec stránky, text pokračoval na další stránku. Ale když list otočil, spatřil, že dopis pokračuje dál, na třetí a potom ještě na čtvrtou a pátou stránku. Skočil pohledem o několik odstavců dál, rukopis se změnil, již nebyl tak ostrý, pisatel jakoby bojoval s nějakým rozrušením. Text byl špatně čitelný, zdál se zmatený a nedával moc smyslu. Pokud se dalo věřit slovům a větám v něm, pisatel žil nyní na jakémsi podivném místě, na hradě nebo na zámku někde ve Francii, ale text byl tak nečitelný, že přestal zkoumat písmena a přeskočil o další dvě stránky dál. Tady se opět pisatelovo písmo zklidnilo. Pokračoval.
"Slunce v těchto končinách nesvítí, nepronikne přes husté, těžké mraky, které po celý den visí z nízké oblohy, až se někdy zdá, že se dotknou vrcholku majáku a ten zmizí, jako ti, kteří obývali jeho zdi přede mnou. Jen v noci vychází měsíc, a ozařuje tu fantaskní scenérii. Je to děsivé, truchlivé divadlo, a já jsem jediný jeho herec a divák zároveň. Jsem odsouzen opakovat tuto bizarní hru každý den dokola, stále znovu a znovu až do konce věků? Jakoby celý svět zapomněl na toto ztracené místo. Začínám tušit, že s ním zapomněl také na mě. Obloha opět tmavne, blíží se soumrak. Další noc se snáší na tuto zapomenutou výspu.
Jsem zde již tři měsíce. Po celou dobu se neudálo nic, co by narušilo každodenní zvráceně se opakující posloupnost událostí. Žádný zásobovač nedorazil na ostrov, žádný bílý srpek plachet lodi se neobjevil na obzoru. Těžké mraky stále visí z nízké oblohy, ebenově černé moře stále zpívá své elegie, a zakletý maják stále ožívá s každou další nocí, a umírá s dalším přicházejícím novým dnem. Rezignoval jsem, strach i úděs se změnil v rezignaci a odevzdání se osudu. Mám dostatek jídla a pití ještě na několik týdnů. Až se zásoby ztenčí na minimum, sestoupím zpět po strmých schodech dolů ke svému člunu, složím je v něm, a vydám se na volný oceán - naproti vlastnímu osudu, ať jím je spása a záchrana nebo zkáza a smrt. Další noc se začíná snášet na ostrov."
Zbledl. Jak dlouho tu s tím přízrakem sdílel společnou místnost, dýchal stejný vzduch, míjel se, aniž by si jeden druhého všiml. Cítil, že se mu na celém těle zježily všechny chlupy. Kolikrát za ty měsíce se jeden druhého dotkli, prošli jeden druhým? Otočil rychle list, ale zjistil, že je na konci dopisu. Pohlédl na poslední odstavec a četl.
"Nemohl jsem čekat. Již ne. V této zapomenuté pustině slunce nesvítí a boží milosti se zde nedočkám, protože Bůh z těchto míst odešel. Není pekelnějšího místa ve vesmíru. Již ani jednu jedinou noc na této skále uprostřed nicoty. Bůh buď milostiv mé duši. Tento list budiž svědectvím mé existence, i když neočekávám, že by se kdy dostal k rukám živé bytosti. Ale snad si tyto řádky alespoň přečtou duchové, obývající tyto prokleté, zapomenuté končiny ve tmách na konci světa."
Seděl už notnou chvíli nad dopisem a hleděl před sebe. A oči, kterými hleděl, byly kalné oči mrtvého muže. Opět cítil, že mu přes rty vychází to slovo, které už jednou vyslovil a které teď neustále opakuje. Zarazil se. V uších mu rezonovala ozvěna vlastního hlasu, která se vracela stále dokola a dokola. Slyšel sám sebe, jak téměř neslyšně a donekonečna opakuje slovo ´zatracení´.
9. října 2017 / ++