Jižní město
ršelo již třetí měsíc. Svět se proměnil v rozpitý obraz bez obrysů. Na konci října se přihnala bouře; nejprve jen vítr, který polámal všechny stromy v okolí a zabil starou paní, bydlíci o patro nade mnou, na kterou v parku vyvrátil mohutný starý strom, zasazený ještě za Napoleona; pak od severu přitáhla temná mračna napitá vodou, visící z nebe tak nízko, že se téměř dotýkala střech starého Brestu, a z nebe se spustily nekonečné proudy vod, zalévající krajinu stále se prohlubující trudnomyslností. Seděl jsem v hlubokém koženém křesle, tak hlubokém, že mě občas přemohl pocit, že jsem v něm zakořenil, že z něj vyrůstám. Pokoj byl ponořen do tmy, vládlo tu naprosté ticho, téměř až posvátné. Hleděl jsem bez hnutí již asi hodinu ven skrze okenní tabule, po kterých stékaly pramínky vody, za nimi se v pouličních lampách lesklo na kost promáčené pobřeží Atlantiku.
Končil starý rok. Celý jeho předposlední den jsem bezcílně probloumal rušnými ulicemi starého města. Ještě nikdy mi nepřipadaly tak cizí. Míjel jsem rozmazané skvrny postav, které mě němě míjely. Zdálo se, že jsou to jen duchové bez tváří, bez výrazu, bez duše. Bloudil jsem kamennými uličkami dlážděnými černými kočičími hlavami, lesknoucími se v dešti, jako by byly ze skla. Procházel jsem kolem černých budov nalepených jedna na druhé, až náhle jsem stál na konci města. Němé budovy zůstaly za mými zády a přede mnou se rozprostíralo travnaté, mírně zvlněné moře písečných dun táhnoucích se až k obzoru. Stál jsem tu nyní na konci cesty úplně sám, jakoby na pomezí dvou světů. Zdálo se, že vše přede mnou je jen skica, že hmatatelný svět, který jsem nechal za svými zády, je jen iluze.
Podíval jsem se znovu na hodinky visící na mém zápěstí. Ručičky ukazovaly 0:24. Tedy poslední den starého roku už je tady. Podivný neklid jakoby odněkud pronikl skrze zdi do místnosti a naplnil ji obavami. Bylo to nepochopitelné, nevysvětlitelné, nepopsatelné, ale bylo to tak. Celý podzim jsem se ten počínající neklid snažil zaplašit. Vyrážel jsem na dlouhé výlety, projel jsem nejkrásnější místa Bretaně. Mont St. Michel, Carnac, Rochefort en Terre, Dinan, Locronan. Ale ačkoli jsem v těch romatických kulisách zapomínal na svůj neklid, po návratu domů se ta temnota zase neodbytně vracela. Přicházela náhle, ze vteřiny na vteřinu jakoby na mě dopadlo něco tíživého, něco zlověstného. Něco. Potom skončil podzim a přišla zima. Čím více se blížil konec starého roku, tím více jsem se jej děsil, ale ne tak toho, že něco skončí, jako spíše toho, že nic nezačne. Jakoby přede mnou byla jen nezměrná temnota nicoty. Cítil jsem se najednou úplně prázdný, úplně zbytečný. Vše ztratilo smysl, a především má vlastní existence. Svět končil, ostré kontury se rozpíjely jako město tam venku za okny, jasné koryto řeky i její proud udávající směr a pohyb se rozlévali do mrtvého statického jezera zahaleného do neproniknutelné mlhy, rozprostírající se všude kolem. Tehdy, v poslední den starého roku, jsem se rozhodl, že se vrátím na to podivné místo, abych tam našel pravdu.
Byl večer. Byl jsem na cestě už pátý den a téměř na dosah cíle. Stál jsem zase na přídi malého hausbotu, stejně jako tehdy, jen dnes jsem byl sám a doufajíc, že najdu cestu. Bloudil jsem těmi kanály již celý den, doufajíc, že poznám, když se ocitnu na místě, jímž jsme proplouvali tehdy a který mě navede na správnou cestu. Ale vše na tomto bohem zapomenutém místě vypadalo stejně, stejně divoce a ponuře. Říční delta tu vytvářela nepředstavitelně hustou a spletitou síť kanálů a slepých ramen a také stovky ostrovů a ostrůvků, hustě porostlých bujnou vegetací. Bylo mi řečeno, že místní lidé se tomu vodnímu labyrintu vždy vyhýbali, těch nemnoho kteří se vydali do spletitých kanálů, se buď nevrátilo nebo se vrátili změnění. Vracel jsem se do těch podivných míst po zhruba půl roce, tentokráte však sám bez domorodého průvodce, který mě na ta podivná místa zavedl. Bylo to vlastně jedno slepé rameno, které pokud jsem správně pochopil, neústilo do oceánu, ale ztrácelo se v neproniknutelné džungli zeleně, jeho vody končili v bezodtokové bažinaté oblasti a vytvářely tak jakési hnijící, před venkovním světem ukryté místo. Seznámil jsem se s tím starým kreolem v jedné zaplivané špeluňce v říčním přístavu. Ani nevím jak, prostě jsme zabředli do hovoru, který se postupně stočil na témata, která se nehodí, abych tady nyní zmiňoval. Každopádně jsme s každou další sklenicí piva zabředávali do bizarnějších a temnějších témat, až jsme skončili u těch typicky opileckých - smyslu života, jeho původu a především výsměchu ze všech církví a bohů, co jich svět zná. Nevím ani jak, ale v určitém okamžiku tomu starci podivně blýsklo v očích a to byl podle mě ten okamžik, kdy se rozhodl, že mi odhalí to podivné, bizarní a znepokojující tajemství. A tak se stalo, že jsem se s ním uprostřed noci ocitl na malém hausbotu a plul vstříc neznámemu tajemství, které, jak prohlásil, mi otevře oči. "Nepotkáš se s bohy, ale spatříš jejich hroby." To bylo to poslední, co mi řekl před tím, než mě namol zpitého vyvedl z té špeluňky a táhl k přístavu.
Moc si toho již nepamatuji, ale vím, že když jsme se za šedavého úsvitu vraceli bludištěm kanálů zpět do civilizace, bylo mi neskutečně špatně. Ale nebylo to jen z vypitého piva předchozího večera, bylo to něco, co způsobilo šok, ze kterého jsem se dodnes nedostal. Události na říčním ostrově jsou zahaleny v neproniknutelné mlze, ze které vyvstává jen jakási temná silueta něčeho, co vypadalo jako starodávné rozpadlé divadlo, jakýsi bizarní amfiteatr neuchopitelného zla; místo kde leží ukryto něco, co by nikdo nikdy neměl vidět. Místo, které je důkazem existence něčeho odporného, co bylo kdysi dávno zapomenuto. Od toho šedivého rána jakoby se mnou neustále zůstávalo něco temného, něco zlověstného, něco tíživého; něco, co bylo o to zlověstnější, protože jsem si nebyl schopen vybavit, co vlastně jsem tam v bažinách potkal. Ale od té doby každý z následujících večerů jsem se v ulicích vylidněného města neustále ohlížel a přísahám, spolu s mým stínem v mých stopách šlo něco dalšího, ještě jeden, daleko podivnější a temnější stín.
Ocitl jsem se v nejhustěji zarostlé části bludiště kanálů, v jeho samém středu. Vegetace tu divoce prorůstala jedna druhou, stromy se skláněly až k vodní hladině, keře z břehů zarůstaly až hluboko do kanálů, z vodní hladiny zase nahoru šplhaly vodní rostliny a proplétaly se s korunami keřů a stromů, a dohromady tak vytvářeli neproniknutelnou změť zelených pahýlů a pařátů, kroutících se jeden přes druhý jako klubko hadů. Každá rostlina tu bojovala o své místo, snažila se urvat si pro sebe co možná největší životní prostor. Pod vším tím zeleným životem rostoucím tu bez překážek tak divoce, jak si to jen člověk dokáže představit, leželo tu na vodní hladině, nad ní i pod ní, také to, co již živé nebylo. Život, který zemřel, klesl tak hluboko, kam až mohl a tlel tu v jednom nekonečném mrtvolném procesu, takže se tu opakoval dokonalý koloběh zrodu, života a smrti. Ale čím hlouběji do bludiště kanálů jsem se dostával, čím hustější vegetací jsem proplouval, tím více začínala převládat smrt, až jsem nakonec proplouval jednou obrovskou tlející bažinou, v níž se na každém máchnutí pádlem vršily kusy tlejících dřevin, zeleň ustupovala do nejvyšších pater, nakonec však mizela úplně a v okamžiku, kdy se zelené peklo rozestoupilo, se zpoza uschlých pahýlů stromů vynořil oranžový kotouč slunce umírajícího dne, a já spatřil, že jsem se ocitl v samém středu vodních kanálů, v samém srdci bažiny.
Přirazil jsem ke břehu. Byl to vlastně jeden kus země, která se tu vynořovala z mrtvolných vod. Ale nebyla to pevná země, byl to plovoucí ostrov pozůstatků toho, co zbylo po všech rostlinách a tvorech žijících v kanálech, jedno velké pohřebiště. Sluneční kotouč se mezitím dotknul ostrova a trvalo to jen okamžik, zmizel, jakoby se utopil v bažině. Všechny stíny, vrhané slunečními paprsky, dopadajícími do bažiny a probleskujícími mezi posledními zbytky mrtvého lesa, se náhle slily do jediného stínu. Všude vládlo mrtvolné ticho. Ani stéblo šedavé ostřice se nepohnulo ve větru, okolí naplňovala těžká, mrtvolná atmosféra, vzduch byl doslova prosycen mrtvolnou strnulostí, čas jakoby se zastavil. Ocitl jsem se v místech, kde se síly přírody spojily se silami, které jakoby nepocházely z tohoto světa, se silami tak temnými, prastarými a zlovolnými, že veškerý život i kdyby sem omylem zavítal, byl by záhy zahuben silou, kterou silný muž uškrtí slabou ženu.
Má noha se dotknula země, a mnou tehdy projel tak podivný pocit hnusu, že si jej budu pamatovat do konce věčnosti. Holé pahýly stromů vytvářely děsivé kulisy, procházel jsem scenérií jako vystřiženou z románů o čarodějnicích, země kolem mě byla jako zakletá. Ocitl jsem se v místě tak truchlivém, naplněném jakousi předzvěstí zkázy, předtuchy, že jsem na okamžik zaváhal. Jakoby tu sama příroda varovala příchozího, že zajde-li příliš daleko, cesta zpět se navždy uzavře. Šedivá změť pahýlů stromů a křovin působila ve večerním šeru ještě šedivěji a ticho, které v těch končinách panovalo, bylo dokonalé, téměř se zdálo, že jsem se ocitl v černobílém němém filmu. Procházel jsem tím místem a po celou dobu jsem nezaznamenal jedinou přítomnost čehokoli živého, ostrov působil zcela mrtvě, jako bych vkročil na plovoucí hrob, výspu, na níž skryta přede všemi přebývala smrt.
A potom jsem to spatřil. Bylo to staré, téměř rozpadlé divadlo, které jakoby vyrůstalo ze země. Jak bizarně, napůl komicky, napůl děsivě, působila ta zřícenina v těchto odlehlých místech. Jeho temná silueta se rýsovala na stále ještě světlém nebi a já kráčel vstříc něčemu, co jakoby kráčelo ke mě. A potom jsme se potkali. Sotva jsem se dotkl zábradlí schodiště stoupajícího ke vstupním dveřím divadla, ucítil jsem, jak mi doslova mizí pod rukou. Stačilo se ho jen dotknout a materiál se doslova rozpadl na prach. Jakoby celá stavba byla starší než celý vesmír a držela tu jen proto, že nebylo nikoho, kdo by se jí dotkl. Jakoby držela pohromadě již jen silou vůle. Vystoupal jsem po schodech do dveří a zůstal ohromeně stát. Ocitl jsem se na pomezí dvou světů. Za vstupními dvěřmi se rozkládalo něco zcela jiného, dvěře vytvářely hranici dvou naprosto odlišných světů. Přede mnou se rozprostírala zcela cizí krajina, úplně odlišná od té, kterou jsem měl za zády. Byla to krajina ponořená do těžkého tmavomodrého stínu, pod mračny, která jako divadelní závěsy nehybně visely na nebi, které zlověstně žhnulo podivně světelkujícím jasem. Hleděl jsem na krajinu, která jakoby byla namalována na plátně. Nemohla být skutečná, působila tak nepozemsky, jakoby se člověk ocitl na jiné planětě na druhém konci vesmíru. Táhla se do nekonečna, kam až oko dohlédlo. Temně tmavomodrá krajina stínů, bizarních trosek a podivných stalagmitů, tyčících se proti světelkujícímu nebi. Celá lesklá, jakoby zamrzlá, ledová. Pochopil jsem, že hledím na vnitřní zdi divadla, že krajina přede mnou je dokonalá malba. Malba jakýhsi polárních krajů na samém konci světa. Zůstal jsem stát ve dveřích, neodvažujíce se vstoupit pod klenbu divadla, která hrozila se v každém okamžiku zřítit. Když jsem potom pohlédl nad vstupní dveře, spatřil jsem nad nimi jakýmsi podivným jazykem napsaný verš. Opsal či spíše obkreslil jsem ty podivné hieroglyfy do bloku, se kterým jsem potom prochodil nespočet knihoven a muzeí. Až v jednom berlínském muzeu jsem v knize o podivných rituálech dávno zmizelých národů na středním východě narazil na přesně stejný nápis. Hleděl jsem na znaky neznámého jazyka ležící na bílém papíru mého bloku i na zežloutlých listech staré knihy - dělily je věky, ale shodovaly se. Pohlédl jsem na překlad pod obrázkem. Stála tam jediná věta: 'Hledáš-li Bohy, odpovědi leží na jihu, na samém jihu.'
Opouštěl jsem to podivné místo ještě zmatenější než jsem do něj přišel. Na konci říčních kanálů jsem nalezl jen další otazníky. Vrátil jsem se domů a rozhodl se, že je vytěsním z myšlenek. Ale ony tu byly stále a přihlásily se, když jsem to nejméně čekal. Uteklo několik měsíců a já pomalu zapomínal. Ale potom náhle věci dostaly rychlý spád, stíny mě dostihly. Cítil jsem, že něco nezbadatelného je stále se mnou. Zprvu jsem to vnímal jen jako pocit, nervovou podrážděnost, ale netrvalo dlouho a pochopil jsem, že to jsem se jen naučil vnímat něco, co mé smysly dříve nebyly schopny zaregistrovat.
Přiznávám, že událost, která se udála v příštích dnech, mě zcela vyvedla z duševní rovnováhy, a řekl bych, že byla důvodem, proč jsem se nakonec rozhodl vyrazit na jih, přesně tak, jak stálo nad vchodem do starého divadla. V čase těchto událostí měla naše dcera necelé dva roky. Narodila se v době, kdy jsem se pracovně asi třičtvrtě roku zdržoval v zahraničí, takže jsem ji během jejich prvních šesti měsíců viděl sotva dvanáct krát. V době, o které teď budu vyprávět, to už nicméně byla malá slečna, která nevynechala jedinou příležitost ukrást mi ze stolu tužku a začít si kreslit. Pořídili jsme jí k tomu účelu spoustu bloků i výkresových papírů a ona si je brala dokonce i ven, prostě si lehla za zem, papír položila před sebe a začala na něj kreslit nejrůznější věci. Většinou to byly malé obrázky, které nápadně připomínaly vajíčka nebo oči, ale občas upustila od detailů a rozprostřela svou kresbu přes celý výkres.
A potom jsem opět odjel do Francie. Vrátil jsem se změněný dvojitým zážitkem tam v kanálech. A právě v té době, přesněji řečeno v mezičase mezi mou druhou návštěvou ostrova v bažinách a návratem domů, má dcera začala kreslit úplně jiné věci. Pamatuji se, když mi to manželka napsala poprvé. Tehdy jsem tomu nepříkladal žádný význam, a malá po mém návratu s těmi podivnými kresbami přestala, takže jsme na to všichni zapomněli. Ale tuhle událost vystřídala jiná, která, jak se později ukázalo, souvisela již s oněmi prvními změnami v jejím kreslení. Zničeho nic, hned jak se ráno probudila, začala usedavě plakat a ten pláč se postupně měnil v pláč dítěte, které se něčeho bojí. Když dnes chápu, co bylo příčinou toho pláče, vstávají mi hrůzou vlasy na hlavě. Ale tehdy jsme ani já ani má žena nechápali, co se to děje. Malá se každé ráno probudila v naší posteli, protože v té době si prosadila, že bude spát s námi v naší nové velké posteli, posadila se na ní a okamžitě začala vzlykat. Poprvé jsme tomu nepříkladali význam a prostě jsme ji odnesli do obývacího pokoje, kde vzlykot ustal. Hračky, říkali jsme si, chtěla za hračkami. Ale situace se opakovala. Teprve třetí den si manželka všimla, co skutečně tak děsí naší malou. Toho rána zase seděla na posteli a vyděšeně vzlykala. Její oči zíraly do díry otevřených dvěří z ložnice. Jednoduše v okamžiku, kdy se probudila, sedla si na postel čelem ke dveřím a začala křičet. Následujícího rána jsme udělali pokus. Malá se probudila a zase se okamžitě posadila na posteli. Její oči opět okamžitě sklouzly ke dveřím z ložnice. Tentokrát však nespustila svůj obvyklý křik - dveře byly zavřené. Následujícího rána byly dveře zase zavřené, stejně tak celý příští týden. Osmého dne se malá zase posadila, na otevřené dveře už zapomněla, a tak sáhla po první panence, na kterou dosáhla. Ale hned v zápětí se spustil křik tak hrůzný, až v nás obou hrklo. Naše pohledy bleskově sjely na tvář naší malé. Hleděla přímo do otevřených dveří ložnice, pravou ruku jako v křeči měla nataženu před sebe a ukazováček rovný jako pravítko, ukazoval do díry dveří z ložnice. V obličeji se jí zrcadlila čirá hrůza a děs. Pohled na dítě sedící na bílém povlečení postele, křičící jakoby v naprostém amoku, a zlověstně ukazující ke dveřím, něco tak děsivého, tak temného, jsem do té doby nezažil.
Od toho hrůzného rána jsme si velmi důkladně dávali pozor, aby dveře na noc zůstaly zavřené. Ranní děsy zmizely a malá byla zase jako dříve. Zase jsme si společně kreslili. A právě tehdy jsem objevil jeden z výkresů, které malá namalovala těsně před tím, než jsem se vrátil z Francie. Mezi dalšími jejími výtvory jsem náhle spatřil něco, co bylo zcela jiné a naprosto se vymykalo tomu, co v té době malá svými tužkami tvořila. Na výkresu byla podivná podivná temná skvrna uzavřená v jakési kostce, respektive čtverci. Dlouho jsem si s tou kresbou lámal hlavu, dokonce jsem podezříval manželku, že temná kostka je její práce. Ale ujistila mě, že nic takového nekreslila a tudíž autorem toho podivného výtvoru musela být naše malá.
Teď konečně se dostávám k tomu, abych celý sled událostí zakončil, a věřte, bylo to zjištění tak náhlé a tak děsivé, že se divím, že to nebohé dítě bylo schopno tu hrůzu, která se mi odhalila, přežít. Byla noc, hluboká, bezměsíčná noc. Závěsy na oknech byly zataženy, v místnosti byla naprostá tma. Malá byla na letním sídle u prarodičů, takže dveře z ložnice zůstaly na noc otevřené. Nevím už proč, ale náhle jsem procitl. Posadil jsem se na posteli a poslouchal do ticha, které se rozlévalo po pokoji. Dokonalé mrtvolné ticho. A potom se to stalo. Mé oči pomalu prozkoumávaly temný pokoj, až se dostaly ke dveřím z ložnice. A v tu chvíli mě bodlo u srdce, jako bych spatřil vlastní smrt. V temné zející ráně otevřených dveří stála temná postava, daleko tmavší než byla tma v ložnici. Stín stál nehybně na prahu vedljší místnosti hned za rámem dveří a nehýbal se. Podobné zjištění uprostřed noci asi dokáže vyděsit každého, ale tady se skrývalo ještě něco víc, byl to podivný, niterný pocit, že přede mnou se vznáší cosi temného, hrůzného, zlovolného. I samotný tvar se lišil od čehokoli lidského. Byl to jen zlomek vteřiny, i když se mi v tu chvíli zdál jako celá věčnot. V příštím okamžiku jakoby stín narostl, obsáhl celý objem dveří a jakoby celý vedlejší pokoj zmizel v jeho temnotě. Hleděl jsem do černé díry dveří, a přede mnou se otevírala temnota nekonečné nicoty, ze které však vyzařovalo cosi tak zlovolného, že to ani nejde pojmenovat. Konečně jsem si uvědomil, že z té nekonečné temnoty na mě hledí hrůzné žluté oči.
Procitl jsem až za světla, které pozvolna a jen velmi neochotně nahlíželo do pokoje přes masivní závěsy na oknech. Má žena ještě spala. Byl jsem si od začátku jist, že to nebyl sen, že to bylo skutečné, a že to mdloby mě vysobodily od toho hrůzného pohledu na samé dno vesmíru. A potom jako rána dýkou mě napadla ta trýznivá myšlenka. Vyběhl jsem do pokoje své dcery a vyházel všechny její výkresy na podlahu, až jsem našel její kresbu z doby poté, co jsem podruhé navštívil ty prokleté kanály. Hleděl jsem nyní na černou skvrnu ve čtverci obdélníkového tvaru a okamžitě jsem věděl, že to, co jsem dnes v noci spatřil já, vídávala má dcera v otevřených dveřích každé ráno už za světla a ve snech podle všeho ještě daleko dříve. Něco z kanálů vědělo, že jsem tam byl a vědělo to, kde bydlím. Proniklo to do mého domu, stalo se tak ještě předtím, než jsem se vůbec stihl vrátit. A to něco si pro kontakt vybralo mou malou dceru.
Následující dny se mi staly roky hrůzy. Kolíkrát jen jsem se otáčel, abych se ujistil, že za mnou nejde nikdo jiný, že žádný temný stín nejde v mých stopách. Ale byl tam, cítil jsem jej, cítil jsem jej na každém svém kroku. Nakonec jsem pochopil, že to já jsem přivedl ten stín do našeho světa, do mého domu, do našich životů. Rozhodl jsem se. Přestěhoval jsem ženu i dceru na venkov k příbuzným, daleko z dosahu mého i stínu, který kráčel v mých stopách. Zůstal jsem sám, zabednil se v mém domě a nevycházel ven. Jako bych přestal existovat.
Prospal jsem dny, týdny, měsíce. Nebyl jsem schopen se z těch věcí vzpamatovat. Bylo to tak podivné, tak bizarní, tak zneklidňující, že jsem nebyl schopen pokračovat v životě tam, kde jsem předtím přestal. Utekly další dva měsíce, ale nic se nezměnilo. Celé dny jsem prospal a noci potom prochodil po prázdném bytě tam v podkroví na nábřeží, sotva sto metrů od místa, kde vody řeky opouštějí její koryto a splývají s vodami oceánu. Nakonec jsem se odhodlal, protože jsem pochopil, že buď tu otázku umořím já, nebo ona umoří mě. Zařídit nezbytné věci vlastně zabralo daleko méně času, než dostat se až na místo, z něhož jsem vyrazil na poslední část své cesty, která mi, o čemž jsem dnes již přesvědčen, byla určena osudem. Na samém konci Patagonie jsem si v malém přímořském městečku pronajal malé letadlo a jednoho pozdně lednového dne nechal Beringovu užinu, Ohňovu zemi a celý americký kontinent za svými zády. Přede mnou se rozkládalo polární moře, temné jako tuha, a daleko na obzoru přede mnou planuly nekonečné bílé pláně Antarktidy.
Přeskočím popis cesty na jih, kdy jsem přelétal nad širými pláněmi i rozeklanými štíty hor zamrzlého kontinentu. Letěl jsem do neznáma a přesto jsem věděl, co mám hledat. A našel jsem to. Na samém konci světa, v místě nehostinném, odloučeném a nedostupném tak moc, že do něj přede mnou ještě nikdy nikdo nevkročil. Když jsem dosedal na ledovou krustu polární země, urazil jsem svému letadlu podvozek. Jediná má šance na záchranu byla v místě, které nyní leželo přede mnou. Jen zázrak, skrývající se za hradbami z ledu, mě mohl zachránit.
Slabé namodralé slunce leželo na obzoru, když jsem překonal sesuté hradby a pobořené paláce na okraji města a konečně stanul uvnitř v jeho rozvalinách. Naprostá odloučenost od veškerého života, třeskutý mráz a led zakonzervovaly rozvaliny tak, jako pryskyřice kdysi dávno zakonzervovala komáry, jejichž zachovalé schránky dnes obdivujeme v jantaru. Stál jsem na pozůstatcích mrtvé civilizace, v centru prastaré říše, která zanikla dávno předtím, než se na tomto světě objevila ta naše. Všude panovalo naprosté ticho, jen vítr fičící prázdnými bulváry a pobořenými paláci, vyl temnou elegii. Stál jsem na samém konci světa a objevil zde svět jiný. Paprsky bledého slunce se lámaly na ledové krustě, drtivou silou svírajíce ruiny města, vrhající strašidelné stíny. Ozvěna větru nesoucí se jako chorál bohů tím děsivým tichem nad tímto zapomenutým místem mi bude už navěky znít v uších, ať už mě čeká očistec nebo peklo. Nyní jsem konečně stál na hrobech bohů, kteří obývali tento svět dávno před námi. Bohů, kteří, jak se zdálo, stvořili zcela nový život, jehož posledními potomky jsme my, lidé.
Byl to podivný pocit, asi jako když poprvé stanete nohou na cizím kontinentě. Ocitl jsem se na zcela jiném cizím místě, a jsem přesvědčen o tom, že jsem tam stanul jako prvý zástupce lidské rasy. Procházel jsem zamrzlými rozvalinami něčeho, co kdysi dávno bývalo městem. Bledé slunce, svítící přímo za mými zády, nasvětlovalo ty kulisy podivnou namodralou září a propůjčovalo jim nepopsatelnou a unikátní atmosféru.
A potom jsem vyšel zpoza rozvalin, které kdysi bývaly portálem či vstupní bránou, a náhle se ocitl v místě, které kdysi muselo být jakýmsi bulvárem, velkolepou širokou ulicí, táhnoucí se napříč celým městem až k horizontu. Jeho konce nešlo dohlédnout, a já si tehdy uvědomil, jak obrovské ono město muselo být. Stál jsem oněmělý úžasem a hleděl před sebe. Širokým bulvárem hnal vítr vločky sněhu, zvedal je a vířil s nimi, jakoby si s nimi hrál. Slunce teď leželo na horizontu za mými zády a jeho paprsky dopadaly do té ztichlé ulice přede mnou, zející tu mezi rozvalinami domů, které ji obklopovaly, jako díra skrze vesmír do zcela jiné dimenze. Jakoby bulvár vedl na jiné, podivné místo. Ten prázdný prostor přede mnou působil čarokrásně i strašidelně zároveň. V těch ztichlých kulisách, tisíce mil od první živé bytosti, uprostřed náhorních plání zamrzlého kontinentu, stál jsem nyní v tajuplném městě našich předchůdců a hleděl do podivné díry, která mě vábila, abych se po ní vydal. Pohlédl jsem ještě jednou za sebe na slunce, které namodralým jasem planulo na druhém konci bulváru. Bylo to naposledy, kdy jsem je spatřil v celé jeho kráse. Vykročil jsem kupředu, v ten okamžik můj vlastní stín přelétl celým bulvárem a jeho konec zmizel na obzoru společně s koncem té podivné ulice.
Procházel jsem tou ztichlou a zamrzlou ulicí několik hodin a dostal se hluboko do nitra města. Všude kolem se pod vrstvami ledu a sněhu rýsovaly pozůstatky staveb, které jakoby zamrzly v čase a odmítly se rozpadnout na prach. Pochopil jsem, že ještě žádný smrtelník se nikdy nedotýkal starších věcí, než po kterých dnes kráčely mé nohy. Stáří a opuštěnost tohoto místa byly obé nekonečné. Ocitl jsem se v místě, které jakoby se propadlo skrze prostor a čas kamsi hluboko do minulosti, jako bych se vydal zpět proti toku času.
Uvědomil jsem si, že stojím. Všude kolem mě se rozprostírala zamrzlá krajina, ležící v podivném stínu, jediný předmět se nepohnul, i já stál bez hnutí. Ještě nikdy jsem nezažil tak dokonalou nehybnost světa kolem. Jako by čas přestal existovat a věci zamrzly v prostoru tak, jak byly. Podíval jsem se na zápěstí. Ručičky hodinek i datumovka jakoby se sešly právě v tento okamžik. Končil den jarní rovnodennosti. Slunce naposledy opsalo kružnici kolem horizontu a tiše zmizelo pod ruinami města. Nebe potemnělo, na celé město padl tmavomodrý stín. Barvy zmizely, zůstala tmavězelená šeď, začínala polární noc. Procházel jsem ruinami Jižního města a cítil neskonalou úctu k scenérii, která mě obklopovala. Byl to pocit téměř posvátný, jako když smrtelník vstupuje do Valhaly. Město muselo být vystavěno z nějakého neznámého, neskutečně odolného materiálu, když jeho pozůstatky přežily ty eony věků. I přesto, že z něj zbyly jen ruiny, i z nich stále ještě dýchala jakási pompa a grandióznost. Jak velkolepé muselo být tehdy, když i po celém tom nekonečném trvání věčnosti, která od těch dob utekla, si stále uchovávalo tuto silnou atmosféru.
Ocitl jsem se hluboko v nitru města. Stavby tady byly vyšší a mohutnější než ve zbytku města, takže i ruiny, které z nich zbyly, bylo náročnější překonat. Kdykoli jsem mohl sklouznout a spadnout dolů do temných děr mezi ruinami. Přelézal jsem tu změť mrtvých budov, ze kterých zbyly již jen bizarní rozvaliny, a pomalu postupoval hlouběji a hlouběji do něčeho, co jsem zprvu vůbec nevnímal, ale co jsem spatřil v okamžiku, kdy jsem vystoupal na nejvyšší vrchol celé stavby, respektive toho, co z ní zbylo. Ocitl jsem na vrcholku něčeho, co připomínalo pyramidu, něčeho, co mělo její tvar, jen to kdysi bylo daleko rozmanitější, se spoustou věží, bloků a vůbec to spíše než pyramidu s hladkými stěnami připomínalo monumentální Mont Saint Michel, jen daleko daleko větší. Hleděl jsem kolem sebe a viděl celé to zamrzlé město ponořené do polárního stínu. Jen odtud z té výšky na samém konci světa jsem hleděl na obzor, zpoza kterého sem dopadaly poslední sluneční paprsky. Ale netrvalo to dlouho a ten zářící, osvětlený vršek pyramidy pohasl také a celý obzor potemněl. Stál jsem tam nahoře mlčky několik minut. Všude kolem mě se rozpostíralo ticho, ticho tak hluboké, že ani nejhlubší hlubiny oceánů nebo nejpustější dálavy vesmíru nemohou být tišší. Toto byl skutečný konec světa. V těch několika málo minutách se mi před očima promítl celý můj život. Zpátky, krok za krokem, až k místu, které první jsem si vybavoval. Potom jakoby se páska zastavila a rozeběhla se zase na opačnou stranu, tentokráte ve směru toku času. Zastavila se ale v místě, kdy jsem poprvé plul do těch děsivých kanálů a tato jedna jediná vzpomínka se mi nyní opakovaně pouštěla před očima pořád znovu a znovu. To byl ten zlom, to místo, které mě zavedlo až sem. To byl ten bod, za nímž již byl můj osud determinován a za nímž pro mě již nebylo návratu. Teprve nyní jsem spatřil to, jak můj život náhle nabral zcelá jiný směr, směr vedoucí k jedinému cíli. Jižnímu městu.
Pochopil jsem, že jsem na konci svého příběhu. Tady v ruinách Jižního města končil film mého života. Ale nebylo to zoufalství, co v tu chvíli naplnilo mé srdce a v ústech mi zhořklo jako pelyněk. Byla to zlost z nezodpovězené otázky Proč. Proč mě síly, které jsem nechápal, zavedly na toto prokleté místo? Jaký smysm to vše mělo? Byl to snad jen špatný vtip? Stal jsem se hříčkou boží zlomyslnosti? Objevil jsem tu cizí, starý svět. No a? Co z toho? Opravdu je tohle konec? Opravdu to celé stálo za to, všechny ty věci se děly jen pro takhle zbytečné, nesmyslné vyvrcholení? Pocítil jsem zlost. Pocítil jsem zlost sám na sebe, že jsem takto hloupě a nevděčně zahodil svůj život, opustil svou rodinu, přátele, vše čeho jsem byl součástí. Hořká pachuť se mi rozlela v hrdle a to se stáhlo.
Konečně jsem si udědomil sílu ledového větru, který tady nahoře fičel a prořezával se mým teplým oblečením jako ostří nože. Rozhlédl jsem se kolem sebe, všude kolem se rozvaliny propadaly do temné hloubky pode mnou. Začal jsem sestupovat dolů a nahlížel přitom do děr a zákoutí, v nichž bych se mohl ukrýt před ledovým větrem, který, jak se zdálo, sílil. Vanul z rozlehlých plání na obzoru a přinášel s sebou neodvratnou zkázu. Pocítil jsem zoufalou snahu mu uniknout, uniknout z jeho dosahu, za každou cenu se skrýt před jeho smrtelným dotykem. Sestupoval jsem dolů po stěně pyramidy a hledal útočiště, kam bych mohl sestoupit a v závětří si na pár hodin odpočinout. Rozhodl jsem se, že v těch rozvalinách nezemřu. Jakkoli bláhové se to může zdát, byl jsem rozhodnut bojovat o svůj život, vrátit se zpět k letadlu a pokusit se odletět zpět, domů do svého světa tepla, světla a živých lidských bytostí.
Trvalo to téměř celou věčnost. Konečně jsem po hraně obří pyramidy sestoupil až dolů k její patě, avšak příliš pozdě jsem si uvědomil, že sestupuji na opačné straně, než na které jsem vystoupal na její vrchol. Vysoká temná silueta stavby se tyčila nade mnou a působila nyní ještě gigantičtěji než jak vypadala z druhé strany. Tato její odvrácená strana musela být daleko prudší. Nabyl jsem rovněž dojmu, že na druhé straně jsem sestoupil o několik pater hlouběji, tady se stěna pyramidy svažovala do jakési jámy, jejíž dno leželo hluboko pod okolním terénem. Na dně této jámy se mi nyní naskytl pohled na něco, co muselo být samotnými základy pyramidy. Našel jsem to, co jsem hledal. Pod jedním z ledových převisů se černala díra, vchod do nitra pyramidy, vchod do podzemí Jižního města. Pochopil jsem to téměř okamžitě poté, co jsem vstoupil do její temnoty. Ozvěna mých kroků rázem utichla, její odpověď se ztrácela kdesi hluboko pode mnou v nekonečném bludišti podzemního labyrintu.
Rozsvítil jsem svou příruční baterku. Bílý kužel světla se rozeběhl úzkou chodbou, jejíž konec se ztrácel ve tmě. Běsnění větru venku sem téměř nedoléhalo, jeho jekot však od vstupní díry ozvučoval chodbu daleko do nitra stavby. Musel jsem ujít snad dvěstě metrů než jeho zlověstné vytí utichlo a já se ocitl v téměř až posvátném tichu. Pokračoval jsem v sestupu do nitra pyramidy. Teprve nyní jsem si uvědomoval, že stojím uvnitř stavby, kterou v moderní historii Země zkopírovaly téměř všechny vyspělé civilizace. Tohle tedy byla pramáti všech těch egyptských, mezoamerických, nubijských a spousty dalších pyramid, rozesetých po celém obydleném světě.
Chodba, široká asi metr a půl a vysoká něco kolem dvou metrů, se svažovala postupně víc a víc. Když jsem se nožem pokusil odstranit ledovou krustu, která pokrývala stěny chodby, mohl jsem spatřit původní barvu horniny nebo řekněme stavebního materiálu, z nějž byly základy pyramidy postaveny. Jeho barva byla ebenově černá a podivuhodně lesklá, takže jsem si chvíli pohrával s myšlenkou, nejedná-li se o uhlí, ale narozdíl od něj, jak jsem vzápětí zjistil, byla tato hornina obdivuhodně tvrdá, tak tvrdá, že ani ostří nože na jejím povrchu nezanechalo vryp.
Sestupoval jsem stále hlouběji a hlouběji do pyramidy, chodba se zatím nikde nevětvila ani nikam neodbočovala, už asi kilometr jsem šel stále rovně a stále dolů, teď už chodba klesala v úhlu dobrých patnácti stupňů, takže bylo stále obtížnější udržet se na nohou. Bylo opravdu zvláštní, že přežila celou tu dobu bez jediné deformace, bez jediného sesuvu, závalu. Nechápal jsem, jak je to možné, ale pravděpodobně to bylo zásluhou podivné tvrdosti materiálu, z nějž byla stavba zbudována. Ocitl jsem se na vskutku zvláštním místě, vymykajícímu se všemu, co jsem znal z našeho světa.
Konečně se zdálo, že se chodba přibližuje k nějaké větší místnosti. Ozvěna mých kroků slábla a přede mnou se objevila černá díra, zející do jakéhosi prázdného prostoru. Přiblížil jsem se ústí chodby do nějaké větší místnosti. V příštím okamžiku jsem se ocitl na samém konci chodby, přede mnou se otevřel výhled do velkého sálu, jehož rozměry mohly mít deset na sto metrů a jehož výška byla zhruba dvojnásobkem šířky, tedy asi dvacet metrů; šlo tedy o jakousi protáhlou a nezvykle vysokou nudli. Další mimořádně zvláštní a hlavně nebezpečná vlastnost sálu byla skutečnost, že chodba, po které jsem přišel, neústila do sálu u jeho dna, ale naopak u jeho stropu. Chodba tak bez varování končila a prostor přede mnou se propadal zhruba do dvacetimetrové hloubky. Stačila trocha nepozornosti a bylo by po mě. Stál jsem na tom pomezí života a smrti a hleděl do místnosti před sebou. V obou stěnách sálu se černaly stejné díry, v jaké jsem právě stál já, a za kterými se zcela určitě ukrývaly stejné chodby, vedoucí na všechny strany dál do pyramidy. Už ani netuším jak, ale podařilo se mi sestoupit až na dno sálu pode mnou. Cítil jsem, že už jsem nesmírně hluboko pod povrchem, určitě alespoň dvěstě metrů. Vzduch tady dole byl těžký, ledový a podivně hustý, téměř byste jej mohli spatřit. Ebenově černé zdi byly i tady uvnitř pokryty bílou ledovou krustou, která světlo baterky odrážela zpět do prostoru a tím celou místnost prosvětlovala. Ze sálu skutečně vedly desítky dalších chodeb, pravděpodobně se rozbíhaly napříč celou stavbou. Vydal jsem se tou na protilehlé straně a dál sestupoval kamsi do závratné hloubky v nitru pyramidy. Když jsem si uvědomil vzdálenost, kterou už jsem ušel, zatočila se mi hlava. Pyramida musela být obrovská, možná stonásobně větší než cokoli, co kdy vyrobil člověk. Pokud chodby ústily do podobných místností a tam se zase dělily a rozbíhaly dál, musela být celková délka toho podzemního bludiště ohromující, možná i přes tisíc kilometrů.
Sestupoval jsem stále hlouběji a cítil, jak vzduch, který vdechuji do plic, těžkne a tvrdne. Jako bych dýchal až archaický vzduch nasycený podivnými mlžnými výpary z hlubin země. Odevšaď na mě dýchala nesmírná staroba, bylo mi jako v době velice starého člověka, který už leta neotevřel dvěře a nevyšel ven, který ani nepustil žádného návštěvníka dovnitř. Bylo to jako bych vstoupil do hrobky.
Chodba zcela náhle končila a já se opět ocitl v místnosti, jen tentokrát o něco užší, zato však asi desetkrát delší. Procházel jsem jí a po obou stranách míjel vždy dva otvory, jeden vedoucí kamsi nahoru, druhý zase dolů. Uvědomoval jsem si, že vedou do místností za zdí, které jsou pravděpodobně zbudovány nad sebou. Vypadalo to, jako nějaké kobky, snad vězení, snad sklady, těžko říct. Jak jsem tak proházel chodbou a míjel další a další dvojice temných děr vedoucích kamsi do neznáma, něco mě napadlo. Teprve teď jsem pochopil. Zastavil jsem se a rozhlédl se kolem sebe. Jakýsi zlověstný pocit ze samotného nitra podvědomí mi sevřel hrdlo. Za zdmi na obou stranách ležely hrobky, v nichž opočívali ve věčnosti naši předchůdci. Stál jsem přímo uprostřed obrovské starodávné nekropole, všude kolem byly možná tisíce a tísice hrobek s těly mrtvých, které se za celé věky, kdy tu ležely v temnotách, proměnily v kámen.
Co se událo dál si vybavuji jen jakoby přes mlhavý závoj. Vzpomínám si, že jsem sestoupil ještě níže, až na samé dno labyrintu, na samé dno té pravěké nekropole. A tam dole, tam jsem objevil jiný, cizí svět. Slunce v něm nesvítí, ptáci neroztáhnou křídla, mrtvé ticho se v uplynuvších tisíciletích mění v nesnesitelný monotonní šum. Je to kraj strnulosti a věčně plynoucího času, který trvá již tak dlouho, že jakoby ani nebyl. Ocitl jsem se v království temnoty a smrti, v zemi zániku, který ač leží na našem světě, v jeho hlubinách, pochází z nekonečných dálav vesmíru. Ocitl jsem se v obrovské podzemní jeskyni, větší než cokoli si lidská mysl dokáže představit. Hleděl jsem před sebe a do konce trvání věčnosti budu mít před očima obraz zlověstně světélkující fantasmagorické scenérie, uprotřed níž se z nekonečných hlubin země tyčí k nebi gigantický ebenový stalagmit, na němž snad ruka živého tvora, snad ruka tvorů dávno mrtvých, vytvořila bizarní basreliéfy bytostí tak příšerných, že při pohledu na ně lidská mysl zešílí. Byly to děsivé bytosti chobotnicovitých či olihňovitých tvarů s nesmírnými chapadlovitými částmi těl, bytosti tak odporné a zlověstné, že se mi při pohledu na ně zježily vlasy na hlavě. A celý ten odporný rej jakoby žil, jakoby se jedna na druhé hýbaly, navzájem propletené svými chuchvalcovitými pahýly, jako jeden nesmírný roztřesený zulc. Kolem toho temného stalagmitu se v nesmírných proudech a do nesmírných hlubin, snad až do středu Země, propadaly masy vod, hučících při svém pádu temně a zlověstně cosi, co připomínalo nekonečné opakování několika málo slov, cosi jako tekeli li, stále dokola a dokola. A nad tou bezednou propastí, vysoko nad vrcholkem temného stalagmitu, rozprostíralo se nebe tak temné, tak bezhvězdné, jakoby to byla jedna gigantická černá díra vedoucí do nicoty. Stál jsem pod tím temným nebem, na pokraji bouřícího srázu vedoucího do nitra Země, obklopen starodávnou nekropolí s tisíci hroby, a jasně cítil, že jsem zešílel. Dál už si jen pamatuji, jak se škrábu zpátky nahoru, ven z labyrintu katakomb.
Trvalo to polovinu věčnosti, ani netuším jak, ale stál jsem zase venku u paty pyramidy, snad kilometr, snad dva nad místem, do nějž jsem sestoupil. Halucinace, které jsem zažíval tam dole, byly pryč. Cítil jse, že tady nahoře jsem to opět já. Že tam dole jsem zažil něco, co není skutečné. Snad není skutečné. Nebo je skutečné jen tam dole. Byl jsem zpět, ale přes to všechno jsem i tady pod otevřeným nebem cítil, že jsem si odtamtud zdola s sebou něco přinesl. Nebo že to něco přišlo v mých stopách. Něco temného, zlověstného, něco co bylo hořké a kyselé zároveň. Něco, co mě našlo a přivedlo až sem, abych to zase já přivedl sem nahoru na náš svět. Ačkoli byly ony bytosti po smrti dobu delší, než je stáří lidstva, jejich aura stále visela ve vzduchu a čím déle jsem pobýval ve zdech Jižního města, tím silněji na mě působila. A velice brzy jsem zjistil, že to co ještě pořád vychází z oněch puklin, vedoucích kamsi hluboko do podzemí města, je temné, zlověstné a zlé. Že je to nepřátelské. Cítil jsem, že ovzduší vyplňuje něco neviditelného, nepoznatelného, avšak něco, co svou silou velmi silně působí, řekl bych, že na vše živé. Jakoby to dokázalo poznat, že je nablízku život. Který může zardousit.
Poznal jsem, že kolem mě se vznáší zlo, prvotní zlo, zlo tak neuchopitelné a nepochopitelné, zlo existující jen pro zlo samo, zkrátka konstantní, daná a neměnná, nenaředitelná, čistá krystalická fatalita, zkáza, záhuba. Můj prvotní neklid se s každou další minutou tady dole počínal zhušťovat, těžknout, až jsem cítil mix žalu, strachu a sebelítosti, spojený do jediného hluboce úzkostného a depresivního pocitu naprostého rozkladu mé osobnosti. Tyto vysvětlitelné pocity se záhy začaly pozvolna zhmotňovat v jakési bizarní a snové přeludy a halucinace. Pochopil jsem, že zlo své působení umocňuje navozením pocitu začínajícího šílenství. Nyní jsem již zřetelně vnímal, že svět kolem mě se mění, nebo alespoň se mění úhel pohledu, kterým jej vnímám, že ho bortí, křiví, a s ním křiví a bortí také mé já, to čím jsem. Původní neklid přešel do hluboké deprese, do stavu změněného vnímání, kulisy v nichž jsem se náhle cítil uvězněn, se prohnuly a zdeformovaly, a šílenství počalo ohmatávat mé smysly.
Je velice těžké pokoušet se to vysvětlovat někomu, kdo nic podobného nikdy nezažil. Představte si pocity, kdy z teplého letního dne pln duševní pohody a vnitřní radosti přicházíte do podzimního dne. Den se zkracuje, slunce již něhřeje, barvy kolem vás blednou. Trvá to několik týdnů, měsíc, dva. Mezitím všechno listí opadalo, zůstaly holé větve a za nimi kovově šedé nebe. Slunce se skrylo za těžkými mračny, zapadá nyní o několik hodin dříve a na úplně jiném místě. Z nebe se snáší neustávající drobný vlezlý déšť, krajina se ponořila do mlhy. Tři čtvrtiny dne je tma, zbylou čtvrtinu pak šero. Lidé zmizeli z ulic, kraj se propadl do ticha. Ano, koloběh roku, léto přecházející z podzimu do zimy. Ale nyní si představte, že to celé, a teď nemyslím proměnu kulis v nichž stojíte, ale proměnu toho, jak vnímáte svět kolem sebe, vaši emoční proměnu, to celé, ona změna, kterou všichni jednou za rok pozvolna procházíme, proběhne během několika mála minut. A představte si, že ten propad neskončí na konci listopadu, kdy se z nebe snese bílý sníh a propůjčí těm depresivním kulisám romantično, které většinou způsobí zlepšení nálady, představte si, že ten propad pokračuje dál. Další měsíc, potom druhý, třetí, pátý. Svět, v němž jste uzavřeni a který na vás působí, se ve své pochmurnosti, bezútěšnosti a zlověstnosti propadá dál, hlouběji a hlouběji do temnoty, do ticha, dál a dál, až na dno vaší duše, do nejtemnějších zákoutí, v nichž už nejste schoni realitu vnímat takovou, jaká je, protože byste zešíleli. Srdce vám zběsile bije, třesete se jako osika, každá, byť sebemenší myšlenka vás vyleká, jakoby obyčejný pohled na hodiny na stěně byl stejně silnou a stejně zdrcující záležitostí, jako úmrtí nejbližšího člověka. Vše kolem vás jsou nyný jen stíny, děsy, vy jste jen roztřesený uzlíček nervů, rosypaná lidská troska. Váš svět se oddělil od světa druhých, nelze uniknout, nelze požádat o pomoc, jste navždy a nevratně ztraceni, odsouzeni k věčnému duševnímu utrpení na dně tohoto údolí stínů.
Přesně do takového duševního rozpoložení jsem se postupně propadal, a s každým dalším krůčkem o schod níž do toho zlověstného truchlivého šílenství jsem si stále jasněji uvědomoval, jak daleko od živých bytostí se nacházím, jaké pustiny mě od nich oddělují, a jak se jim s každou vteřinou strávenou v těchto děsivých končinách ještě vzdaluji. Jaké příšerné bytosti musely obývat tato místa, že i dnes po nich zbylo tolik děsu, utrpení a zloby. Tolik šílenství a temnoty. Pokud i dnes měly stále sílu proměnit rozum v šílenství, radost v bezútěšnost a sílu ve slabost, jakými zlovolnými, děsivými silami museli vládnout tehdy, když ještě chodily po tomto světě. A pro lásku boží, proč? Kdo mohl stvořit tak příšerné, zlovolné bytosti? Je snad jediným smyslem vesmíru zlo? Je hluboký vesmír zlo samo?
A potom se ve mě něco zlomilo. Snad to něco byla naděje - naděje, že mohu uniknout. Ano, jsem si jist, že to byla naděje. A ta zlomila tu zdánlivě nepřekonatelnou moc sil skrývajících se ve zdech sklepení prokletého Jižního města. Nebo to byl odpor, hnus, nepřekonatelný čirý hnus k tomu místu, jenž mi vliv do žil sílu zvednout se a vyrazit pryč z dosahu té temnoty a zla, ukrývajících se v těch temných zdech. Zoufalá snaha uniknout z jejich moci, z dosahu toho zkaženého, pravěkého miasmatu, vyplňujícího katakomby pod městem jako jedovatý plyn zalévající válečné zákopy. Mé šílenství jakoby povolilo sevření, snad proto, že se nadechovalo k poslednímu smrtícímu sevření, a já na okamžik spatřil modré nebe. Jako bych se mohl nadechnout čerstvého vzduchu a vydechnout ty smrduté, téměř tekuté výpary, jichž jsem se nelokal. Jako bych shodil okovy zmaru a bezútěšnosti a mohl se podívat na to, co skutečně jsem měl před sebou, pohlédnout do skutečné tváře démonů, kteří si už už byli jisti, že mě dostanou. Hleděl jsem do tváře nejodpornější a nejděsivější věci, jaká kdy chodila pod sluncem. A bylo to nekonečně osvobozující, protože šílenství a zmar byli rázem pryč a jediné, co jsem nyní cítil, byla čirá hrůza a niterný odpor. Tady nahoře na zamrzlých pláních a bulvárech Jižního města burácel smrtící ledový vítr, jehož ozvěna se rozléhala mrtvolným tichem vládnoucím pobořeným ruinám budov města, ležícím pod bezhvězdným nebem, otevírajícím se vstříc nekonečnu vesmíru, ale tam dole, v labyrintu podzemních chodeb vedoucích hlouběji a hlouběji, v těch stále cosi žilo, něco z té dávné, starodávné rasy, skryto ve stínech a za mohutnými zdmi, drolícími se pod eony let, které na nich ležely. Tam dole přežívala hydra, nespatřena, netušena, hydra tak odporná, tak nezemská, že kdokoli by ji spatřil, změnil by se v chladný kámen, stejně jako nešťastníci pohlédnuvší do tváře medůzy. Pochopil jsem, že stvůra, a byl jsem si jist, že se nejedná o jedinou, ale o nekonečné zástupy přízračných bytostí, ať už je to co chce, tam dole vyčkává, vyčkává na okamžik návratu sem nahoru, na náš svět.
Jen matně jsem si nyní vybavoval rozměry vnitřku pyramidy, z ní velikost kobek a následně i samotných bytostí, spících v nich svůj dočasný spánek. A znovu jsem viděl tu gigantičnost celé stavby. A teprve nyní jsem pochopil, že vše, co jsem tady nahoře viděl a pokládal za město, byla jen nejhořejší patra té gigantické nekropole zakonzervované neproniknutelnou krustou ledu, stejně tak jako pyramida byla jen vrcholkem skutečné pyramidy, jejíž útroby se propadají hluboko pod led a v základech musí mít každá ze stran několik kilometrů. Pochopil jsem, že skutečné město leží ukryto několik kilometrů hluboko pod ledem. A pochopil jsem, že chodba, kterou jsem pronikl do samotného nitra pyramidy, není přístupovou cestou, ale jen jednou z mnoha větracích šachet. A pak se mi zježily vlasy hrůzou, když mi došlo, proč byla přístupová chodba i po těch eonech let stále průchozí. Tohle město není starodávná nekropole, jak jsem si původně myslel. Její pradávní obyvatelé nejsou mrtví, jen spí.
Prchal jsem z toho děsivého místa vstříc mrazu a vstříc polární noci, která právě nastupovala. Prokleté zapovězené město jsem nechal daleko za mými zády. Bledý kotouč měsíce se dotýkal obzoru a zdálo se, že se po něm pomalu kutálí. Jeho odstín byl spíše než cokoli jiného namodralý, jakoby sem jeho paprsky přicházely z nekonečné dálky. Když nad tím tak přemýšlím, celé nebe plálo podivnou zlověstně namodralou září, zdálo se, že polarizované paprsky spíše mrazí než aby hřály. Otočil jsem se. Nebe za mnou bylo téměř úplně černé. Někde pod ním stály skryty v temnotách ruiny zamrzlého města. Nemohl jsem je spatřit, byly již daleko, ale cítil jsem jejich přítomnost. Copak jsem mohl zapomenout? Stál jsem uprostřed mrazivé pustiny s prokletým městem za svými zády a hleděl na umírající nebe před sebou s vědomím, že na celém pustém kontinentu jsem jen já, polární noc a zamrzlé město. A teprve nyní jsem si uvědomil onu podivnost, kterou jsem celou cestu podvědomě cítil, jen jsem si ji neuvědomoval. Pohlédl jsem na své ruce a zvedl je před obličej. Bylo to jen šálení mysli? Ne, bylo to skutečné. Od okamžiku, kdy jsem vyšel z pyramidy, otočil se celý svět naruby, pravá a levá strana se vyměnily. Jako bych vešel do zrcadlového odrazu původního světa, do světa na druhé straně, světa za zrcadlem. Zvedal jsem k obličeji levou ruku, ale hleděl na pravou.
Netuším, kolik času pak uteklo, ani jak daleko jsem potmě došel. Hledat směr ztratilo smysl. Na temném nebi se třpytil bílý měsíc a zaléval krajinu pod sebou chladným světlem. Ledový vítr se nezastaven jedinou překážkou proháněl po zamrzlých pláních a jakoby vzlykal do tiché polární noci. Kam až oko dohlédlo, rozprostírala se zcela pustá, ztichlá krajina, nenašli byste opuštěnější místo. Z dálky jakoby doléhalo šumění havraních křídel, odlétajících daleko na sever, ale nic nebylo vzdálenější pravdě. Tak daleko na jih se ještě žádný živý tvor neodvážil. Tady panoval krutý mráz a půl roku dlouhá noc. A i když se slunce na šest měsíců vyhouplo nad horizont a mráz trochu polevil, stále jste stáli jen uprostřed nekonečné zamrzlé pustiny, na ztichlých bílých pláních rozkládajících se od obzoru k obzoru.
Drobný prachový sníh vířil nad ledovou krustou a vítr jej unášel do dálky. Avšak na jednom místě narážel na drobnou nerovnost, a v těch místech vytvořil sněhovou dunu, závěj, přes jejíž vrcholek se přesypával a vítr jej odnášel zase dál. Ta závěj, to bylo mé mrtvé, na kost zmrzlé tělo, ztracené uprostřed té nekonečné bílé pustiny. Zemřel jsem na místě nekonečně vzdáleném od čehokoli jiného než byly ty nekonečné ledové pláně, tisíce kilometrů od pobřeží Jižního oceánu, který omývá ten zamrzlý kus světa, ztracený na jeho samém konci. Ale okolnosti, které této události předcházely, byly daleko pohnutější než samotný můj skon, který byl již jen vysvobozením ze šílenství, které jsem nalezl tam na jihu, na samém jihu, na jejižnějším jihu. Tam v zamrzlém městě, městě, které tu zůstalo po tvorech, kteří naší planetu obývali a zanikli dávno před tím, než se první savci proměnili v opice, ze kterých pochází naše lidské plemeno. A děkuji bohům, že se naše dvě civilizace nepotkaly, že milosrdný osud proměnil pozůstatky jejich existence v zamrzlý kus ledu skrytý v nekonečných mrtvých dálavách, a tím je skryl objevení. Stále doufám, že ty příšery budou spát alespoň tak dlouho, dokud budou existovat lidé. Protože poznat lidé s jakými stvůrami sdílejí svůj domov, zešíleli by hrůzou a odporem stejně tak, jako jsem ve zdech zamrzlého města pozbyl rozumu i já. A jediné, čeho se děsím více než samotného města tam na jihu a světa, který leží ukryt pod jeho základy, je připuštění si možnosti, že zatímco mé tělo leží tady na otevřených pláních, má šílená duše zůstala ztracena tam ve zdech Jižního města.
25. listopadu 2017 / ++