1666
adešel Nový rok léta páně 1666. Na město se spolu s drobnými sněhovými vločkami, tiše a klidně dopadajícími na špinavou dlažbu úzkých zapáchajících uliček, snášel šedivý popel. Město bylo vylidněné, ponořené do zlověstného ticha. Nad doškovými střechami města se k nebi zvedala černá kouřová clona ze stovek ohňů, hořících v prázdných ulicích, město bylo i přes den ponořeno do temnoty, kterou bledé zimní slunce přes hustý kouř, valící se k nebi, nedokázalo prostoupit. Ve městě už půl roku vládl nový král - mor. Rozpřáhl nad ním svůj černý závoj a do jeho domů zasel zmar, utrpení a smrt. Kdo mohl z města utekl, dokonce i král se svým dvorem. Za hradbami zůstali jen ti nejchudší, nejstarší a mrtví. A mor. Všichni, kdo zbyli, se zavřeli ve svých domovech a doufali, že jejich příbytku se nemoc vyhne. Ulice zely prázdnotou, jedinými bytostmi bloumajícími odnikud nikam, byly bizarní postavy morových doktorů v dlouhých sutanách a v maskách podobných ptačím zobáků. Procházeli od jednoho domu ke druhému a kam přišli, tam bylo jasné, že se zabydlela smrt. Nejvíce zasažené části města byly označeny a dány do klatby. Živí měli zapovězeno vstoupit do nejužších a nejšpinavějších uliček chudinských čtvrtí, lidé za barikádami byli ponecháni svému osudu, zapomenuti, pohřbeni za živa. Zůstali sami, jen oni a černá smrt, skrývající se spolu s nimi kdesi ve stínech.
Mor se do města vkradl z doků za městem, z nejšpinavějších a nejsmrdutějších zákoutí řeky. Připlul sem jako nezvaný host na jedné z lodí, brázdících hladiny oceánů a přivážejícících z dalekých krajů vzácné látky, exotická koření a čas od času také podobného neviditelného a nezvaného návštěvníka. Než si ho mohl kdokoli všimnout, tajně a zákeřně se dostal za brány města a jedné vlahé letní noci o sobě dal vědět. Lidé náhle zeslábli, přepadly je úporné bolesti ve slabinách, na těle jim začaly pukat odporné temné vředy, ze kterých začala prýštit smrdutá tekutina, a potom, když už smrt byla nablízku, konečně se nemoc ukázala v celé své děsivé kráse a veřejně deklarovala, že to skutečně dorazila ona, královna všech nemocí - nemocným zčernaly nejprve konečky prstů, pak celé dlaně a chodidla a nakonec se celý člověk proměnil v černou, zaživa se rozpadající bytost. Černá barva, která vždy doprovázela poslední stádium nemoci, jí také dala jméno - Černá smrt.
Mor se vplížil do města v noci jako zákeřný vrah, vešel nepozorovaně do jeho ulic a teď v nich vládl, a další a další zatoulané oběti se ocitaly v jeho království, jedno byl-li to stařec nebo dítě, muž nebo žena, obchodník nebo žebrák. Od špinavé, páchnoucí řeky se zvedala mlha, plazila se přes její břehy výš a výš, až jako had vklouzla do spletitých uliček města a ukryla děs, který se v nich právě rozpoutal, za neproniknutelnou šedivou clonu. Skryla démony a přízraky před světem tam venku a ty poslední živé s nimi uvěznila uvnitř, ve městě duchů.
Ale skryla také něco jiného, něco ještě o kousek nepochopitelnějšího, snad i děsivějšího. Opuštěnými uličkami nebloudili jen bizarní moroví doktoři a temná procesí flagelantů, ulicemi Londýna bloudili ještě jiné bytosti. Vylidněné město zůstalo napospas Černé smrti, krysám a také vykrádačům domů, kteří i přes klatby a hrozbu zákonů lidských, které rabování postihují nejpřísnějšími tresty, tedy mučením a smrtí, přehlíželi také hrozbu zákonů Božích, tedy hrozbu toho, že se sami nakazí morem. Jak zvrácená a temná mysl takových bytostí musela být, to asi ani nejde obsáhnout slovy. Skutečností je, že takových jednotlivců nebo skupinek bloudilo ruinami Londýna tolik, že bylo pravděpodobnější, že narazíte na zloděje než na obyčejného měšťana. Tito lidští démoni za temných nocí pronikali do opuštěných domů a hledali, co by z jejich lůna mohli odnést s sebou. Představa, jak se vkrádají do ztichlých domů, za jejichž zdmi leží mrtvá, rozkládající se těla jejich majitelů, jak mezi těmito přízraky bloumají a svatokrádežně loupí majetech mrtvých, kteří je svými kalnými, mrtvolnými očima sledují, je pro normálního smrtelníka tak děsivá, že při představě, že by se ocitli v takovéto situaci a na takovém místě, mu hrůzou vstávají vlasy na hlavě. A přece to v těchto temných časech vrcholného novověku bylo něco zcela běžného.
Byla další temná noc. První noc roku šestnáctistéhošestašedesátého. Venku na temných ulicích vládl mráz a chlad, unvitř pustnoucích domů pak smrt. V této dějinné epoše se do Evropy na několik desetiletí vrátila malá doba ledová. Zimy i tady na jihu Anglie byly mimořádně tuhé. Britové znovu objevovali sníh. A ledové dny právě vrcholící zimy byly jediným důvodem, proč nemoc začínala polevovat, a stahovala se již jen do lokalit, v nichž dosud vládla. Zdálo se, že za hranice uzemí daných do klatby se mor již nešíří. Ti kteří zůstali venku a přežili, mohli se právem domnívat, že než přijde jaro, mor zmizí stejně tiše jako se objevil. Byli byste blázni, kdybyste se nyní pouštěli za zlověstně se tyčící barikády čtvrtí, v nichž mor stále ještě vládl. Blázni - nebo zloději.
Miguel Vasco býval námořníkem. Tedy až do doby, než jej po další probdělé noci v jedné z přístavních špeluněk kapitán místo veselého poplácaní po ramenou proklel a vyhnal. Jednou ráno tak zůstal stát v londýnském přístavu bez peněz, bez přístřeší, hledíc na siluetu své odpolouvající domovské lodi. Co mohl dělat? Jen to, co uměl nejlépe. Otočil se na podpadku a zapadl zpátky do špeluňky, ze které právě před chvílí vypotácel. Jediným jeho problémem nyní bylo, čím zaplatit další útrátu. Toho večera ještě bohužel na nic nepřišel, a tak dostal řádně naloženo, tak řádně, že se z toho sbíral ještě dva týdny. Pro příště, řekl si, musí být chytřejší. Je zbytečné se zde rozepisovat o jeho kariéře, je jasné, že nic, s čím byste se chlubili příštímu potencionálnímu zaměstnavateli, to nebylo. Tak jako tak, uteklo více než půl roku a Miguel byl stále ve městě, které se mu nyní stalo novým domovem.
Na město padla další ledová noc a Miguel zase stál v potemnělé ulici na druhé straně barikády. Temné siluety domů dnes vrhaly stín ještě zlověstnější a varovnější, ale žízeň a hlad jsou žízeň a hlad, a kdo jednou vydělal peníze, aniž by přitom musel ohnout hřbet, už ho příště neohne. Pomalu stoupal úzkou ulicí a snažil se pohledem proniknout skrze zdi domů, aby odhalil, ve kterém z nich se ještě skrývá něco, co by se dalo zpěněžit.
Na druhém konci ulice, úplně nahoře na kopci, ležel uvnitř svého domu John Mills. Pan Mills byl obchodník, muž v nejlepších letech krátce po čtyřicítce, zajištěný, rodinou milovaný a obchodními partnery vážený muž, který ale udělal osudovou chybu. Neodjel z města včas. Ve vedlejší místnosti na velkém prostorném lůžku ležely obě jeho dcery. Skonaly minulý den časně ráno. Jeho maželka, paní Millsová, ležící na válendě u protější zdi, skonala právě před chvílí. I potmě viděl její vytřeštěné lesknoucí se oči mrtvolně hledící kamsi do prázdna. Ležel bez hnutí a těžce oddychoval. Cítil, že mu zbývají poslední hodiny, ale popravdě vůbec na nich nelpěl. Kdyby mohl svůj odchod urychlit, bez váhání by to provedl. Těšil se, že se zase setká se svými dcerami a s manželkou. Jak děsivé musí být sledovat, jak vám vaši nejbližší v ukrutných mukách odcházejí takto před očima a vy s tím nemůžete vůbec nic udělat. Dokonce jim ani ulehčit. Pan Mills již neměl sílu ani na to, aby polkl. Ostaně nebylo co, dobré tři dny se ničeho nenapil, tři dny už nebyl schopen vstát. Ačkoli ho svíral ledový chlad, jeho tělo již nemělo sílu, aby se svým vlastním třesem zahřívalo. Konec byl otázkou několika málo hodin. Tvář měl sinalou a šedivou, pod očima temné černé kruhy, stejně tak rty, které stažené odhalovaly dvě řady zubů a za nimi temnou díru, trhavě lačnící po kyslíku. Ale dal se ten puch, který v místnosti visel ve vzduchu, vůbec považovat za něco, co by se dalo dýchat? Millsovy ebenově černé ruce mu visely z gauče a spočívaly na podlaze. Z posledních sil držel víčka dokořán a hleděl do druhého koutu místnosti, kde nadosah a přece nedosažitelně daleko ležela jeho mrtvá manželka. Jak rád by se jí ještě jednou byl dotknul.
Odněkud ze zdola z přízemí domu se ozval tlumený zvuk. Pan Mills zvuk ani nepostřehl, stále hleděl přes pokoj na chladnoucí tělo své manželky. Zase se rozhostilo ticho, ale neuběhla ani minuta a zvuk se ozval znovu. Dole v přízemí někdo byl a zdálo se, že něco hledá. Nyní zvuk zaslechl i pan Mills. Bylo to děsivé, bylo to bizarní a přece to byla skutečnost. Trvalo to asi deset minut a pak se zase rozhostilo to ticho, jen nyní působilo ještě zlověstněji. Něco se blížilo. A skutečně, v zápětí se na shodišti, vedoucím k horním pokojům, ozvaly tlumené kroky. Došly až nahoru do předsíně a vydaly se nejprve do pokoje, v němž spočívala těla obou dcer pana Millse. Těžko si představit šílenství, které nyní ovládlo Millsovu mysl. Moc dobře věděl, kdo to vnikl do jeho domu. Cítil, že v příštím okamžiku prokleje celý svět, peklo, nebesa i samotného Boha. Jak mohl dopustit, aby se událo něco tak barbarského, něco tak znesvěcujícího. Jakoby někdo otevřel hrobku, ve kterou se jeho dům proměnil. Ten vetřelec je nyní sám v pokoji s mrtvými těly jeho dcer, a on nemůže nic udělat, nijak zasáhnout, rozdrtit toho muže holými rukami za čin, který je odporným vrcholem zrůdnosti. Proč proboha musel ještě zažít něco tak hrozivého?
Trvalo to jen chvíli, kroky se začaly přibližovat. Na okamžik se zase rozhostilo ticho, ale v příštím okamžiku do místnosti vstoupila temná postava a mlčky zůstala stát. Miguel Vasco přelétl pohledem po pokoji. Jeho oči už si zvykly na tmu uvnitř domu, takže si okamžitě všiml dvou těl ležících v místnosti. A hned si také všiml, že jedno tělo ještě trhavě dýchá. Pohlédl mu do tváře. Ve dvou temných jamách se leskly oči, z nichž planulo tolik nanávisti, že by to naplnilo všechny propasti světa a ještě by zbylo. Miguel pochopil, že z těchto očí mu již žádné nebezpečí nehrozí a tak nezaujatě odvrátil pohled ke druhému tělu. Přistoupil k ležící ženě a pohlédl na ni. Poté odložil na zem velký pytel, plný různých předmětů, které už v domě sesbíral, a bez nejmenšího uzardění nejprve rozepnul mrtvé z krku přívěsek s medailonkem a poté se jal stahovat jí z prstů prsteny. Když byl hotov s prací u těla paní Millsové, přistoupil k tělu pana Millse. Trvalo to jen okamžik, bylo jasné, že umírající bude mít všechny měšce s penězi u sebe. Dělali to tak všichni. Miguel dokončil své dílo a naposledy pohlédl do tváře umírajícího. Zcela bez emocí a zcela profesionálně. Potom se od něj odvrátil a rozhlížel se po pokoji, co by se ještě dalo zpeněžit. Pochopil, že tady už má hotovo, osud umírajícího jej nedojímal, byl rozhodnut zanechat jej svému osudu. Bylo třeba pokračovat v práci, na druhé straně pokoje se totiž ve tmě černaly další dveře. Miguel k nim došel a zmáčkl kliku, ale dveře nepovolily. Otočil se proto zpět k lůžku pana Millse, ale v zápětí pochopil, že z muže již žádnou informaci o klíči nedostane. Byl to ostatně námořník, obrovský a silný chlap. Stačilo jen několik zatlačení a zamčené dveře pod jeho váhou povolily.
Ocitl se v místnosti ponořené do naprosté tmy. Hned druhý vjem, který pocítil, byl příšerný, téměř nesnesitelný, nasládle kyselý, v nose štípající a v ústech leptající puch, jakoby v místnosti hnily mrtvoly z půli města. Podvědomě ucouvl ven z místnosti. Ale jeho zlodějská profesionalita zvítězila, a tak opět vešel do místnosti. Udělal v naprosté tmě pár kroků, ale když zjistil, že bez světla tady nic nezmůže, vrátil se ke svému pytli a vytáhl z něj lucernu. Trvalo to jen pár okamžiků, do místnosti se vlilo světlo svíčky. Miguel uchopil lucernu do levé ruky a vrátil se do temného pokoje. V okamžiku, kdy do něj vkročil a do místnosti dopadlo také světlo lucerny, zůstal jako opařený stát ve dveřích. Během vykonu praxe svého současného řemesla se setkal se spoustou děsivých věcí. Žil převážně v nočních hodinách, prodíral se hromadami mrtvol, okrádal umírající. Bral svou profesi zodpovědně a v plnění svých norem nehodlal ustupovat. Nebylo nic, co by jej mohlo zaskočit. Tedy alespoň o tom byl doteď přesvědčen. Co jej tedy nyní tak vyděsilo?
Stál v nevelké místnosti bez oken, v jakési komoře. Všude kolem ležela na zemi spousta odpadků, několik mrtvých krys a vypadalo to, že i psů a koček. To by nebylo nic divného, tedy pokud by z těchto, v rámci situace běžných, kulis nevystupovalo něco, co i v takto děsivém prostředí působilo bizarněji a hrůzněji, než by člověk mohl očekávat. Z moře všech těch odpadků a pozůstatků po kdysi živých tvorech se u protější zdi tyčila jakási bílá věž, něco, co okamžitě upoutalo Miguelovu pozornost. Stačila jen chvilka, aby pochopil, před čím to stojí. V rohu dvou protilehlých stěn se od země zvedala jakásí bizarní hora, tvořená bělajícími se lidskými kostmi, která pod stropem přecházela v cosi, co nemohlo být ničím jiným než trůnem. Byl to opravdu královský trůn zbudovaný z lidských kostí a na jeho vrcholku seděla ve stínu pod stropem temná postava. Miguel hleděl na ten přízračný monument a snad poprvé v životě něvěděl, co dál. Několik minut jen tak stál v temném pokoji a fascinován tím monumentem smrti neschopen pohybu zíral na přízrak sedící ve výšce nad jeho hlavou. Byly to dlouhé minuty podivného napětí, kdy v něm bouřily a sváděly boj dvě protichůdné myšlenky, jedna na okamžitý útěk, druhá na krok kupředu. Nakonec vyhrála ta druhá a Miguel opatrně přistoupil ke trůnu a pozvedl svou lucernu vysoko nad hlavu, až před tvář sedící postavy.
Na samém vrcholu onoho trůnu z lidských kostí seděla malá, vyzáblá, shrbená stařena s dlouhými rozcuchanými vlasy popelavé barvy, spadajícími jí do obličeje, do něhož když pohlédl, spatřil vrásčitou kůži temné barvy - barvy moru. Oblečena byla do rozthaných, nuzných cárů, které bývaly oblečením naposledy někdy v minulém století. Nebylo pochyb, na vrcholku trůnu seděla mrtvola staré žebračky. Ale proč? Miguel nechápal, co se tu děje. Nikdy by jej nenapadlo, že v posledním pokoji obyčejného měšťanského domu najde něco tak zvráceného. Hned za zdí ležel na lůžku spořádaný obchodník s rodinou, byl to normální, i když děsivý svět. Ale hned vedle zde v této místnosti nalezl něco tak podivného, tak zvráceného, že si připadal, jakoby se ocitl ve světě úplně jiném. Stál v té místnosti poměrně dlouho a za celou dobu nebyl schopen udělat krok zpět. Ale noc se již nachýlila a byl nejvyšší čas se vrátit. Přemohl úlek a ještě naposledy pozvedl lucernu ke tváři stařeny. V tom okamžiku se její zavřené oči otevřely a Miguel spatřil, že žebraččiny oči nemají rohovku a bělmo, jen jednolitou stejně popelavou barvu, jako její vlasy. V příští vetřině pohlédl do nekonečné šedivé hloubky žebraččiných očí a na své tváři pocítil dotek její ruky, kterou na něj bleskurychle vztáhla.
Vítr se proháněl opuštěnými uličkami vylidněné čtvrti města. Temná postava se těžce a ode zdi ke zdi potácela jednou z těch ztichlých ulic směrem k barikádě. Nebe bylo temné jako tuha, jediné světlo, které sem dopadalo, bylo pár odlesků z ohňů hořících za barikádou. Zbývalo již jen asi padesát yardů, ale postava sebou smýkla po zdi domu a zhroutila se na dlažbu. Rozhostilo se hrobové ticho. Miguel se ještě naposledy nadechl ledového lednového vzduchu. V poslední křeči a s vypětím všech sil si před obličej přitáhl své dlaně. Ještě nikdy neviděl tak rychle černat doposud bílou kůži.
V opuštěné ulici kousek od barikády, za níž začínala otevřena a moru prostá polovina města, leželo na zádech na kost zmrzlé tělo. V obličeji znetvořeném ukrutnou bolestí se zračil čirý děs, temná díra úst zejících v něm jako brána do pekel, ještě umocňovala hrůzný škleb, ale muži, kteří o dvanáct týdnů později při čištění města od pozůstatku moru objevili tělo, do konce svých životů nezapomenou na pohled do doširoka roztažených očí, v nichž se zrcadlila šklebící se tvář jakési hrůzné stařeny.
8. prosince 2017 / ++