Návrat do domu slunečnic
o se pamatuji, mé dětství bylo jednou jedinou nekončící pohádkou. Strávil jsem je ve ztracených kopcích v domě uprostřed nekonečného moře zlatavě zlutých slunečnic. Ty roky tam, které míjely pomalu jako vody posvátných řek, zdály se být mé dětské duši nekonečnem. Tak jako jiné děti, i já jsem nevnímal prostor a čas, bylo teď a tady, stejně jako jiné děti, také já jsem byl přesvědčen, že existují lidé mladí a lidé staří a staří byli starými vždy, i v minulosti, ze které přicházejí, stejně tak jako my děti zůstaneme stále dětmi, kterými jsme nyní. Vše bylo pevně rozděleno, žil jsem v krajině věčného jara a vše kolem mě kvetlo, probouzelo se k životu a ten byl jednou velkou nepoznanou hádankou, kterou jsem právě odhaloval. Žil jsem dneškem, zítřek byl jen snem, v němž se dozajista splní všechny mé sny a tužby. A dny pomalu plynuly v tom domě slunečnic.
Uteklo mnoho let. Odstěhoval jsem se do velkého města na severu. Do města, kde se vody jezera pozvolna vlévaly do moře, do města na desítkách ostrovů a ostrůvků, spojených jeden z druhým stovkami mostů. Nikdo nevěděl, pod kterým z mostů ještě šplouchají vody jezera a kde již začíná šumět moře. Žil jsem v tom městě spoustu let, které utekly rychleji než bych byl čekal. A potom jsem stál na jednom z nábřeží a hleděl do vod pod sebou a náhle jsem pocítil nepřekonatelné nutkání vydat se z města, opustit jeho sevřené ulice a vystoupat do polí za jeho hranicemi, cítit otevřenou krajinu kopců, nekonečno zvlněných dálek, vlahý vítr ve vlasech, stanout pod modrou oblohou, pod nebem s bílými mraky plujícími až daleko k obzoru.
A tak jsem se vydal širokým bulvárem a nechal nábřeží za svými zády. Došel jsem až na jej daleko za sebou a s ním i poslední budovy města. Ocitl jsem v polích za městem, v tiché a otevřené krajině, v mírně se vlnící pahorkatině, pozvolna stoupající k horizontu, za nimž se ztrácela. A když jsem se ještě naposledy otočil, spatřil jsem hluboko pod sebou stříbřitě se třpytící průlivy města, vodní hladinu, která se směrem na západ rozlévala do jezera a směrem na východ zase do moře. A potom už jsem se neohlížel, jen jsem procházel tou nádhernou ztichlou krajinou svého života. Vzduch se ani nehýbal, byl přesycen babím létem, s každým nádechem jsem do svých plic nabíral vůni odcházejícího léta, vůni kouřové natě, usychajícího listí, vůni jablek a vína, vůni přicházejícího podzimu.
Stalo se to daleko za městem, hluboko v polích, která stoupala po svazích oblých pahorků až tam, kde jsem ho našel stát. Daleko široko jediný strom, osaměle stojící na nejvyšším z kopců, z dálky vypadajících jen jako vzedmuté vlny těch nekonečných obilných lánů. Stál tam úplně sám, byl vidět z daleka, ale vlastně jsem si ho všimnul až v okamžiku, kdy mi zastoupil cestu jeho večerní stín, padající hluboko do údolí. Nejprve jsem skutečně myslel, že se jedná o strom, ale když jsem došel až k němu, pochopil jsem, že je to člověk. Hleděl jsem na něj a on vypadal, že spí. Byl to muž, podivný muž s křídly, složenými na zádech, s rukami složenými na prsou a s hlavou skloněnou. A potom jsem pohlédl na jeho nohy, nestály na zemi, ale vrůstaly do ní, byly to kořeny. Hleděl jsem na toho muže s křídly a kořeny a náhle jsem pochopil, proč tu tak sám a opuštěný stojí. A potom procitl, protože otevřel oči a dlouze na mě pohlédl.
Vyprávěl mi svůj podivný příběh a já naslouchal. Nebýval vždy tím, čím byl nyní. Bylo jich více, mnoho takových, jako on. Ale jednoho dne roztáhli křídla a odletěli, jen on tu zůstal. Řekl, že si nepamatuje, proč tehdy neodletěl s nimi. Nepamatoval si, jestli mu v tom zabránily právě kořeny nebo jestli mu narostly až poté. Jednoho dne prostě zjistil, že je má. Stál jsem tam s ním a dlouho jsme se vyprávěli. A potom najednou nebylo, co bychom si ještě řekli. Dlouze jsme mlčeli, potom jsme se rozloučili a já pokračoval dál, ale stále jsem myslel na křídla a kořeny toho muže.
Nepamatuji se již, jak dlouho jsem šel. Ale náhle jsem poznával krajinu, kterou jsem procházel. Pochopil jsem, že se vracím do krajiny svého dětství. Stromy stále stály přesně tam, kde stávaly kdysi, v daleké minulosti, ze které jsem přicházel. Stoupal jsem po cestě do kopce, dlouhou alejí starých mohutných stromů. Míjel jsem jeden strom za druhým, ale všechny mlčely, jeden jako druhý. Konečně jsem cítil, že jsem doma. Odbočil jsem z cesty a vstoupil jsem do pole podivných šedivých rostlin s rezavými konci, visicími na dlouhých stéblech. Procházel jsem tou ztichlou scenérií mlčíčích přízraků a někde uvnitř jsem ji poznával. A přesto jsem nedovedl zaplašit podivný, skličující pocit, který se rodil kdesi hluboko v mém nitru a propaloval se stále více k povrchu. A jak jsem tak procházel tím mrtvým polem, uvědomil jsem si, že ty šedivé přízračné stvoly s rezavými konci, visícími k zemi, jsou uschlé slunečnice. Zastavil jsem se a zděšeně hleděl kolem sebe, na nekonečné lány mrtvých seschlých slunečnic, táhnoucích se děsivě na všechny strany. A potom se přede mnou pole rozestoupilo a já spatřil samotný vršek oblého pahorku, tak důvěrně známého. A na něm se ve večerním zapadajícím slunci černala stavba, kterou jsem okamžitě poznal, ačkoli to již nebyla ona.
Uvědomil jsem si, že stojím před domem. Na nízkém nebi nad ním visela těžká podzimní mračna. V dálce na horizontu nehnutě stála řada holých stromů, s pahýly pokroucených větví, mlčenlivě a truchlivě, skrze které bledě prosvítalo nebe šedivé jako kov. Všude kolem vládlo posvátné zlověstné ticho, ani stéblo trávy se nepohnulo ve větru. Tady dole na zemi veškerý pohyb ustal, jen v dálce nad horizontem vysoko na nebi někam odlétalo hejno ptáků černých jako noc, mířili na snad na jih, snad na východ za zítřejším sluncem. Znovu jsem pohlédl na dům před sebou. Zbyla z něj jen ruina s prázdnými dírami po oknech, skrze které bylo vidět přes celý dům. A v těch přesmutných dírách se šedivělo nebe, po kterém se od severu valila těžká mračna. Stál jsem před svým rodným domem, ztraceném uprostřed mrtvého pole slunečnic, oněmělý, sám a stár. Ebenoví ptáci zmizeli za obzorem, slunce zapadlo za hradbu mrtvého stromořadí na horizontu a krajina se ponořila do stínu. Ve vzduchu bylo cítit přicházející zimu.
4. ledna 2018 / +++