Dům v mlhách
údolí zalitého podzimním sluncem se krajina pozvolna zvedala do kopců. Na jejich svazích hrály všemi barvami nekonečné listnaté lesy, táhnoucí se tím zvlněným kusem země od obzoru k obzoru. Tady dole právě vrcholil podzim, období - a je jedno, jestli mu budeme říkat babí nebo indiánské léto - ve kterém se příroda naposledy nadechuje k životu a vykreslí ho nejen obrazně všemi možnými barvami, jakoby tušila, že vše, co přijde po něm, bude již jen listopadové umírání a prosincová smrt, že vše ostatní už bude jen temnota a chlad a bělavé ticho zániku.
Cesta mírně stoupala, klikatíc se mezi líbeznými doškovými domky, rozesetými po stráních, zvolna se zvedajících do kopců a ztrácejících se dále na severu v temných mracích, zlověstně nehnutě visících nad jejich vrcholky. Tam někde, na náhorní planinu až těsně pod ta mračna, mířily dnes mé kroky. Byla to cesta podivná, stejně tak jako bylo podivné pozvání, které stálo na jejím počátku. Byl to dopis mého dávného přítele ze studií, jehož naléhavost mě donutila vydat se za ním, jak mě v dopise žádal, pokud možno neodkladně. Po studiích jsme se setkali jen několikrát, protože neuteklo ani půl roku a on zmizel neznámo kam. Jediná stopa, kterou se mi podařilo zachytit, bylo kratičké sdělení správce domu, v němž můj přítel během studií bydlel, že ´mladý pán se prý vrátil na jejich rodinné sídlo někde v kopcích´. Víc jsem po něm nepátral, přiznám se, cítil jsem se dotčen, že přítel odjel z města a ani mě o tom nezpravil. O to nečekanější a podivnější byla zprává, která od něj po tolika letech přišla, a bylo to způsobeno především jejím tónem, přesněji naléhavým tónem, který nepřipouštěl jinou odpověď než souhlas s návštěvou. A tak jsem se doma zařídil a jednoho podzimního odpoledne se ocitl na úpatí těch podivných kopců, jejíž temně modrou hradbu jsem důvěrně znal coby panorama výhledu z okna svého bytu, a vělice brzy jsem je měl poznat také osobně.
Jak jsem již řekl, byl to zvláštní kus země, ležící na dosah a přeci tak podivně vzdálený. Lidé tu byli jiní, snad to bylo způsobeno blízkostí hor, snad to způsobovala těžká mračna, visící po celý rok z oblohy tam na severu. Znal jsem jej z vyprávění starců a bila se ve mě touha navštívit jej s podivnou bázní a neklidem, nedovolující mi ten plán uskutečnit. Nakonec jsem vždy našel výmluvu, proč to tentokráte opět nevyjde. Byla to pro mě téměř pohádková země za zrcadlem. Tradice obyvatel těch zapadlých koutů byly jiné než tradice lidí ve městech, daleko více spojené s původními keltskými svátky a tedy s přírodou, ze které, respektive z jejich ročních období, vycházely. V těchto končinách žádná církev, ale slunce a jeho dvanactiměsíční pouť po nebi bylo tím, co řídilo životy lidí, a co rozdělovalo jejich rok na kratší časové úseky. Dvěma nejdůležitějšími svátky byly slavnosti temnoty a stínů; které připadaly na zimní slunovrat, tedy den, kdy je den z celého roku nejkratší a noc naopak nejdelší a kdy se vše láme a zkracující se den se začíná opět prodlužovat; a slavnosti světel a ohňů, které naopak značily letní slunovrat, tedy nejdelší den v roce, kdy se prodlužující se den opět začíná zkracovat. Oba svátky rozdělovaly rok na poloviny, další dva potom na čtvrtiny. Slavnosti mléka připadaly na jarní rovnodennost a označovaly konec zimy a čas, kdy se počíná rodit nový život, a kdy se lidé vracejí na svá pole; slavnosti vína potom na podzimní rovnodennost, a oznamovaly konec léta a čas, kdy bylo sklizeno a připraveno na blížící se zimu, stejně tak domácí zvířena, narozená toho roku na jaře, byla již schopna postarat se o sebe sama. Na poslední osminy pak rok rozdělily zbylé čtyři svátky - slavnosti ledu, připadající na začátek února, oznamující jednak konec nejtemnější čtvrtiny roku a zároveň jeho nejchladnější období; slavnosti květů, slavící se počátkem května a ohlašující počátek nejjasnější části roku, svátky zasvěcené živým; dále potom slavnosti obilí, připadající na počátek srpna, představující konec nejjasnější čtvrtiny roku a zároveň nejteplejší období roku a nakonec slavnosti svic, připadající na počátek listopadu, kdy rok opět vstupoval do své nejtemnější čtvrtiny a lidé si připomínali truchlili za mrtvé.
Ale krajina nekončila na úpatí kopců zalitých paprsky říjnového slunce. Dál na sever se zvedala výš, přecházela do vrchoviny a daleko na severu potom tvořila jakousi náhorní planinu, občas mírně zvlněnou, občas propadající se do divokých roklí nebo čnící skalnatými vrcholky tory k melancholickému nebi, na kterém v tuto roční dobu visela těžká šedivá mračna. Tam nahoře v té uzavřené krajině těsně pod vrcholky obrostlými vřesem, mechem a lišejníky, tam už vrcholilo listopadové umírání a na chladné kameny torů již dosedaly první sněhové vločky.
Možná i proto, že zdejší kraj žil tímto svým vlastním životem, daleko bližším lidovým tradicím a pověrám, snad pro ty zlověstné menhiry a tajemné pozůstatky po příbytcích pravěkých obyvatel zdejších kopců, snad pro jejich vrcholky ponořené do mraků a bezedné černé močály rozeseté v krajině, a možná že i oprávněně, kdo ví, stal se zdejší kraj v sedmnáctém století svědkem několika čarodějnických procesů. Dodnes si lidé z měst tam dole pod kopci vypráví, jak čarodějnice o pátcích pořádaly na blatech sabaty, jak lákaly zbloudivší obchodníky do bahna nebo je obětovaly ďáblům a démonům na obřadních kamenech těch podivných mystických staveb, které tu zbyly kdo ví po kom. Byl to snově čarokrásný, tajemný i děsivý kout světa zároveň, a já, přestože žil v jeho těsném sousedství, znal jsem jej toliko z báchorek a pověstí, které k němu patřily již od nepaměti. Nyní konečně jsem do něho vstupoval. Procházel jsem ztichlou pustinou ponořenou do mlžného stínu. Po obou stranách pěšiny se rozprostírala blata porostlá vřesem a nízkými borovicovými dřevinami, rozesety všude kolem se tu povalovy tu větší tu menší balvany, téměř jakoby je zde vytratil nějaký obr, který tudy kdysi procházel. Daleko za sebou jsem nechal rozcestí s kamenným křížem, střežícím klid duší zbloudilců utopených ve zdejších močálech. Níže pod rozcestím ležely tu a tam pozůstatky rozbořených, šedivou ostřicí porostlých obydlí dávno zmizelých obyvatel vřesovišť, dokazujících, že kraj byl kdysi obydlen. Ale jakmile jsem vystoupal po svahu nahoru na planinu, všechny stopy po přítomnosti lidí zmizely, ocitl jsem se v panensky odloučené krajině a podvědomě cítil, že jen já a duchové utopenců teď bloudí tou zšeřenou krajinou stínů.
Téměř pod samotným vrcholem, ostře se tyčícím k nízkému nebi a ztrácejícím se v mracích, krčila se tu opřena ve svahu stavba jakoby vystupující z mlhy. Ukrývala se tu před světem tam dole ve věčném šeru, panujícím zde téměř po celý rok. Utopená buď v mlhách nebo v mracích, stála tu půl míle nad mořem uprostřed ztichlých vřesovišť, a já když jsem poprvé spatřil její ponurou siluetu, černající se na šedivém nebi, nedokázal jsem pochopit, kdo a proč jí na tom samotném konci světa - protože tak mi ten mlžný vrcholek tehdy připadal - vlastně postavil.
Byl to jen okamžik, či snad jsem se při pohledu na ten přízrak jen zasnil, a trvalo to déle, ocitl jsem se v sevření kamenných zídek, které vyrůstaly podél pěšiny, a stanul ve stínu ponuré stavby. Ačkoli původně zbudovaná ze světlého kamene, stavba dnes měla temný nádech černé, z pod které její původní odstín prosvítal již jen na několika málo místech, tam kde se do ní severní vítr, déšť a staroba zakousli nejméně. Ačkoli se jednalo jen o kamenné selské stavení - byť poměrně rozsáhlé - jeho složité, členěné tvary propůjčovaly stavbě téměř pohádkový vzhled, takže pokud jste se na ni podívali z určitého úhlu, nebo se zaměřili na konkrétní její detail, mohli jste klidně nabýt dojmu, že stojíte před starým zámkem nebo hradem. Na obou koncích hlavní budovy se stavba rozšiřovala a tvořila půdorysně jakýsi šestiúhelník, takže se zdálo, že jsou to dvě věže, které navíc byly, stejně jako samotná hlavní budova, v prvním patře rozšířené o velká čtvercová okna, čnící do prostoru, v hlavní budově potom arkádová. Směrem od pěšiny stál v čele domu velký vstupní portál, zdobený reliéfy mytologických postav a tváří zelených mužů - dnes zčernalými, zanesenými mechem a porostlými lišejníky - který podpíraly dva sloupy, na jejichž vrcholcích pod zdobenou římsou sváděly boj plastiky chrličů a amoretů. V ponurém erbu, zavěšeném ve středu římsy, stál letopočet 1692. Na západní straně k budově doléhaly tři staré stromy, jejichž holé, od větru pokroucené větve se jakoby v předsmrtném zápase vlnily a opíraly o střechu, černající se nad celou stavbou. Jediné stromy široko daleko, jediné na celé náhorní planině. Vzadu za hlavním traktem stavby stály ještě hospodářské budovy, ale když jsem se přiblížil k hlavnímu vchodu, zmizely za ním a už jsem je víckrát nespatřil.
Se smíšenými pocity radosti i obav, vzrušení i přemáhání se, stanul jsem na prahu toho starého domu. Z výšky nad mou hlavou ke mě dolů skrze pokřivené větve stromů, kroutící se jako hadi, shlížely zlověstné oči chrličů, a kovově šedivé nebe se zdálo být zavěšeno přímo na cimbuří věže po mé levici, když jsem uchopil do ruky těžké klepadlo, visící na vysokých, úzkých dveřích, vnořených hluboko do průčelí ponuré stavby, a třikráte pomalu zaklepal. Žádná slova nedokáží vystihnout tu ponuře sváteční atmosféru, která prosytila okolní vzduch, když se pomalu otevřely dveře té podivné stavby a v černé díře jejího vchodu se objevila nehnutě stojící temná postava. Zaváhal jsem jen na okamžik, ale dříve než jsem se mohl odhodlat k pozdravu, postava ve dveřích mě předběhla a jediným dlouhým krokem vystoupila z přítmí domu. Stanul jsem tváří v tvář vysokému, téměř až nepřirozeně hubenému člověku s do očních jamek hluboce vnořenýma černýma očima bez jakéhokoli lesku nebo jiskry života, s až děsivě vysokým čelem, na konci lemovaném krátkými černými, kroutícími se vlasy, mohutně ustupujícími až v vrcholku hlavy, s propadlými lícními kostmi, ostrou hladce oholenou bradou, a pohledem i celkovým zjevem připomínajícím spíše mrtvolu než člověka z masa a kostí. Nebylo pochyb, hleděl jsem do tváře svého přítele ze školních let, ale jak moc se ta tvář za těch pár let proměnila.
V příštím okamžiku jsem ve své dlani ucítil dotek dlaně přítelovy a zároveň uslyšel hlas, který mě s nepředstíranou radostí vítal ve svém domě. Ten hlas zněl tak dutě a zároveň jakoby přicházel z tak nesmírné dálky, že mě až zamrazilo, ale tento pocit mohl být způsoben faktem, že dlouhé a kostnaté prsty přítelovy pravačky se doslova zakously do mé ruky, a já v ten okamžik věděl, že nic chladnějšího se mě v mém životě ještě nedotklo.
Bylo to podivné setkání po letech, prosycené jak upřímnou radostí, tak pocitem jakési truchlivé, slavnostní nálady, přirovnatelné snad jedině k setkání dvou lidí na pohřbu blízkého člověka. Z mého přítele ze studentských let nyní zbývala již jen troska, vysoká, vyhublá troska, s pohledem očí, dívájících se jakoby z nesmírné dálky. Stanuli jsme v sešeřené vstupní hale, a ve vzduchu viselo něco, co ač nepopsatelné, tížilo nás oba jako příkrov, jako náhrobní kámen. Dostalo se mi vřelého přijetí, těch několik málo minut pod vysokou klenbou haly se mi navždy vepsalo do paměti a budu na ně s láskou vzpomínat. Dlouho jsme pak mlčeli a jen se dívali jeden na druhého. Jak cizí jsme si nyní jeden druhému navzájem připadali. Potom mě můj hostilel vedl temnými zákoutími a bizarně lomenými chodbami labyrintem té starodávné budovy do samého jejího nitra, beze slov, pomalu, s jakousi nenucenou vážností, důstojným krokem, který jsem u něj nikdy před tím neviděl. Celou dobu jsme mlčeli, a mlčeli jsme, i když jsme již seděli v hlubokých křeslech velkého obývacího pokoje v prvním patře, kam jsme vystoupali po širokém půltočitém schodišti. Za vysokými okny osázenými skleněnými tabulkami umístěnými v kovových rámech ležel snově šedivý svět, téměř jakoby rozpitý, plující kolem domu jako ponurá, truchlivá řeka. Hleděl jsem skrze to vysoké, do venkovního prostoru předsunuté okno, a můj hostitel mezitím zmizel v šeru vedlejší místnosti, aby připravil pohoštění. Starodávně vyzdobený pokoj prosvětlovalo bledé světlo lamp a propůjčovalo mu natolik nadpřirozený vzhled, že jsem se občas přistihl, že si přeji, aby lampy zablikaly a raději nás zanechaly v temnotě.
Ten večer skončil velice brzy, můj společník byl i přes radost z mé přítomnosti nemluvný, spíše vychutnával mou přítomnost, něž aby mě bavil. Teprve v samotném závěru večera jsem se od něj dozvěděl, proč vlastně napsal ten podivný dopis, kterým mě zval do svého sídla. Již velice brzy po konci studií se u něj projevila choroba, která se svou povahou i projevy vymykala většině známých nemocí, tedy přesněji řečeno nemocí duše, protože u mého přítele propukla duševní choroba, která následně postihla také tělesnou schránku, a velice brzy jej donutila podniknout rázné řešení. Tím řešením byl únik do samoty pryč od lidí, protože ona choroba propukala i se nejvíce projevovala, když se můj přítel ocitl ve velké skupině lidí. Tehdy se v něm něco zlomilo a přicházely úzkostné stavy, nejprve se dostavovaly jen zvolna a projevovaly se jako jakýsi niterný neklid, poté se dostavoval pocit, že je všemi kolem sledován, že jej probodávají cizí oči, a že on sám se tím více tváří tak, že k sobě poutá další a další zvědavé pohledy. A potom náhle, jako když přichází bouře, se dostavila nezvladatelná úzkost, děsy a následně hluboká melancholie, doprovázená světloplachostí. Žádný doktor ani žádná léčba neučinkovaly, proto jediným řešením byl únik z prostředí, které tyto stavy vyvolávaly. A tak se ocitl zde, v tomto odloučení, ve starém rodinném sídle, ukrytém po většinu roku v mlhách a mracích, daleko od lidí, daleko od vzpomínek na ně. Pochopil jsem, že tato nemoc je v jeho rodu dědičná a nyní jsem již také chápal, proč a proč právě zde byl zbudován dům, v jehož zdech jsme se oba nyní ocitli. Můj společník z domu prakticky nevycházel, o potraviny se mu staral správce, který dvakrát do týdne pživážel proviant. Jen několikrát se můj přítel odvážil opustit staré zdi domu a vyšel ven. Bylo to ve dnech, kdy mraky zatáhly oblohu a zachytily ostré sluneční paprsky. Skryt svitu slunce vydával se na tiché výlety po okolních blatech, několikráte vystoupal až na samý vrchol kopce, na k nebi ostře se tyčící skalnatý vrcholek nad svahem za patou domu, několikráte pak sestoupil až dolů ke kříži na křižovatce pěšin. V tomto okamžiku však své vyprávění náhle ukončil, a pak již jen tiše seděl, načež se zvedl a zavedl mě do mého pokoje, kde mi popřál dobrou noc a odešel. Zůstal jsem sám v pokoji s bledou lampou, venku za okenními tabulkami vítr cloumal pokroucenými větvemi stromů a pak odlétal dál nad planinu, táhnoucí se do temnoty noci, kde umlkal v chmurných vodách močálů na vřesovištích. Ještě nikdy jsem neusínal s tak rozpolcenými a nezaplašitelnými pocity, jako té nekonečné temné noci.
Druhého dne jsme měli možnost rozmlouvat poněkud déle. Seděli jsme opět ve velkém sále obývacího pokoje a já se musel obdivovat velkému oknu, které bylo umístěno v západním rohu, a vlastně pokoj zvětšovalo, protože vystupovalo mimo budovu a tvořilo jakýsi pětihranný výklenek, který jsem zvenku považoval za věž. Na druhé straně stál velký krb s plápolajícím ohněm, ostatní zdi tvořila jediná velká knihovna s desítkou polic a tisíci svazky na nich. Pochopil jsem, že nemoc mého společníka nadobro změnila. Tak jako každá nemoc i tato změnila optiku, kterou se pacient díval na svět. Jak jiný mi nyní připadal. Občas jsem dostával pocit, jakoby se v něm bily dvě osobnosti, jeho staré a jeho nové já. Dnes mi při té vzpomínce běhá mráz po zádech. Jak podivné monology můj přítel tehdy pronášel. Několikrát, během těch dní, mi opakoval stejnou příhodu.
"Někdy, když se probudím uprostřed noci, a sedím u stolu a jen tak přemýšlím, jen tak, v tom tichu, víš, většinou u toho sepnu ruce, neplánovaně, jen tak, a to ti je strašně zvláštní, skoro jako bych se dotkl někoho cizího, prostě jedna moje ruka je teplá, vlastně přímo sálá horkem, a já v ní cítím něco ledového, něco úplně cizího, a pak se podívám, a vidím, že to držím svou druhu ruku. Jak mohou být ruce jednoho člověka jedna horká a druhá ledová. Skoro jakoby ani nebyla moje, jakoby byla někoho jiného, cizího." Odmlčel se. "Říká se, že kdo dlouho hleděl přes okno ven, toho tvář se vpálí do okenních tabulek. Myslíš, že je to pravda? Občas se mi zdá, že v okně vidím tvář, jinou, cizí, jakoby zase někdo pozoroval zvenku mě."
A po této příhodě většinou následovala jiná, která s ní souvisela. Můj přítel měl nutkavé představy, že jej někdo sleduje.
"Já nesnesu světlo, ale zároveň se bojím tmy. Je to pro mě jedno zlo vyměněné za jiné. Já už vlastně ani nevycházím ven. On je tam, tam venku. Toulá se po blatech a čeká, čeká na příležitost, jak se dostat dovnitř. Nejsem blázen, viděl jsem ho. Když mraky klesnou až na zem a nebo když se z údolí zvedne mlha, nedvažuju se opustit budovu, protože bych jej v ní mohl potkat. Zatím jsem jej viděl jen párkrát, vždy když mlha ustoupila a já se odvážil vyjít dál od domu. Ale pokaždé když jsem jej spatřil, byl blíž domu. Poprvé jsem ho spatřil dole u kříže. Stál daleko na svahu na samém horizontu a vlastně by kromě mě nikdo ani nepoznal, že na mě hledí. Ale já to poznal, hned jak jsem statřil jeho siluetu, věděl jsem, že to je něco zlého, něco co tu je kvůli mě. Otočil jsem se a spěšně se vrátil do domu. Podruhé jsem ho spatřil v těch ruinách. Viděl jsi dole pod kopcem ty rozvaliny, které tu zbyly po našich předcích. Z těch budov zůstaly stát jen obvodové zdi, část u nich už se rozpadla také. A tam v těch kamenných sutinách jsem zahlédl jeho stín, jeho siluetu. Stál tam nehnutě jako hrozba, jako zlověstné memento, a hleděl na mě, teď už zcela zřetelně a bez ostychu. Bylo to zvláštní, tak zvláštní. Šla z něj hrůza a přeci mi připadal povědomý. Hleděl jsem na něj a stejně tak jako si vybavuji ten pohled, probleskují mi ve vzpomínkách záblesky, které mě děsí. V nich totiž v těch rozvalinách bloudím já, nevím jak ani kdy jsem se tam dostal, a hledím odtamtud nahoru na stráň na člověka, který je vlastně mnou. Hledím sám na sebe. A přece jsem si jist, že jsem v těch rozvalinách nikdy nebyl, alespoň ne vědomě, Děsím se jich, těch otevřených hrobů po dávných předcích, stejně tak jako se děsím těch menhirů, tyčících se rouhavě k nebi. Víš kolik jich tu je po okolních stráních rezeseto. Je to podivný kraj stínů, stínů minulosti, dávno ztracené a dávno zapomenuté. A přece, je stále s námi. I teď. Cítíš ji?"
Byly to podivné monology, na které jsem mu něměl co říct, a vlastně jsem přesvědčen, že na ně ani neočekával odpověď. Vůbec celé naše rozpravy se nesly v duchu jeho vyprávění a mého poslouchání. Další z jeho podivných samomluv popisovala události, které zažíval uvnitř v domě.
"Občas mám pocit, že nejsem tady v domě sám. Občas se mi zdá, že je tu ještě někdo se mnou. A to se potom děsím, aby to nebyl ten tajemný muž z blat. Už několikrát jsem cítil, že se po pokoji prochází nějaký stín, jakási entita, neviditelná, neuchopitlená, ale já jsem přesto vnímal její přítomnost. Jakoby někdo nebo něco bloudilo za nocí těmi temnými prázdnými chodbami a něco nebo někoho hledalo. A nenacházelo. Je to bezútěšné, tak nekonečně bezútěšné. Někdy za bouře nebo za deště, když je noc v půli, zhasnu světla a hledím oknem na ty dva stromy, které se na západní straně opírají o dům a jakoby jen podpíraly. Až odumřou a uschnou, přestanou jej podpírat a on se sesype a zůstanou z něj stejné ruiny, jako ty, co leží tam dole pod křižovatkou. A jejich kameny mě tu pohřbí. Jednou v noci, když jsem zase hleděl ven, uslyšel jsem podivné šeptání. A pak jsem ho spatřil, jak tam stojí v dešti venku ve tmě a opírá se o ty stromy. Jednou jsem jen tak procházel svou knihovnu, pročítal jsem staré svazky, a tu jsem mezi knihami objevil zápisník. Otevřel jsem jej a zjistil, že je to deník. Něčí deník. A když jsem se začetl do jeho řádků, zjistil jsem, že je můj. To mě vyděsilo, protože se nepamatuji, že bych si psal deník. Vrátil jsem ho zpátky mezi knihy, ale nedalo mi to, a třetí den jsem jej zase otevřel. A víš co? Přibyly v něm odstavce. Někdo do něj napsal, že v těchto zdech asi není sám. Ale já to nepsal. Proboha, jsem snad šílený? Spálil jsem ho. Ale klid nepříchází. I proto jsem se rozhodl napsat tobě, protože musím vědět, jestli jsem šílený. A sám to nezjistím."
Potom jakoby se oprostil o svých starostí a začal hovořit o svých oblíbených knihách. To potom s jejich hrdiny bloudil světem, obejvoval daleké končiny a sváděl divoké bitvy. A nakonec jen bloumal po vysněných krjinách a koutech všehomíra, až upadl do stavu letargie. A tehdy jsem jej opouštěl a zanechával jej jeho vizím. A pak přišlo další ráno a vše se opakovalo nanovo. A až na samém konci mého pobytu v domě mi pověděl další příhodu, kterou do té doby ještě nezmínil.
"Je to zvláštní místo, ale na to už jsi asi přišel sám. Něco tu působí na všechny věci a předměty, nejen na lidi, nemysli si. Působí to na ně a mění je to. Nad ránem, když probdím celou noc, těsně před svítáním přichází podivný pocit, jakoby se něco střídalo, něco přicházelo a něco odcházelo. Jako odliv a příliv. Bože, děje se to jen několik málo dnů, začalo to těsně předtím, než jsi přijel. Ta změna se děje někde uvnitř mě."
Toho večera jsme snad poprvé spolu hovořili o dávno zapomenutých časech našeho mládí. Bylo zcela zjevné, že můj přítel pokud ještě nezešílel, je tomu blízko. Byl jsem rozhodnut pokusit se jej přemluvit k odchodu se mnou a vyhledání odborné pomoci. Pokud by odmítal, byl jsem připraven přivést pomoc sem. To byl předposlední večer v domě v mlhách. Strávil jsem tam několik podivných, děsivých dnů a nocí ve společnosti šíleného přítele. Ale nejvíce mě vyděsila příhoda, která se údala nad ránem pátého dne. Tehdy po té události jsem sám sebe přesvědčil, že se jednalo jen o optický klam či o mou rozespalost - dnes vím... Uvědomoval jsem si, že jsem si musel na okamžik zdřímnout. Seděl jsem, nebo lépe řečeno pololežel opřený o široké a pohodlné opěradlo křesla, a zjistil, že můj společník zmizel. Zůstal jsem v pokoji zcela sám, bylo už opět nad ránem, a já opět cítil ten podivný pocit, jako když se střídá odliv s přílivem, tu neurčitou, ale zřejmou změnu v ovzduší, kdy něco jakoby odcházelo a něco přicházelo, jakoby se změnilo vanutí větru, nebo náhle poklesl tlak. Nevím přesně, jak to popsat, ale byl to podivný, niterný pocit, který jakoby přicházel kdesi z dávných dob, kdy jsme ještě byli více zvířaty než lidmi, z dob, kdy pudy a smysly převažovaly nad rozumem a výchovou. Náhle jsem zřetelně cítil, že ve dveřích vedoucích do vedlejší místnosti napravo ode mne se mihla postava. Byl to pomalý, plynulý pohyb a já bezmyšlenkovitě otočil hlavu za tím pohybem. Zahlédl jsem jen mizející záda, ale nebylo pochyb, že patřila mému příteli. Temná silueta odcházela ve směru dál doprava, jakoby za mě. Trvalo to jen okamžik, ve kterém jsem rozespale hleděl do prázdné díry těch dveří v očekávání, že se v nich opět objeví postava mého přítele. Ale stalo se něco jiného, něco, co mě nejprve zmátlo a hned vzápětí vyděsilo, tak jak jsem byl v životě vyděšen jen párkrát. Na samém okraji svého pozorovacího úhlu jsem přesně na opačné straně zaregistroval pohyb. Překvapeně jsem otočil hlavu a zprvu nechápavě, pak s pocitem rodící se hrůzy, která mě zaplavovala jako vlna, před kterou není úniku, hleděl jsem do dvěří na opačné straně místnosti, ve kterých se objevila a zůstala zlověstně stát postava mého přítele. Bylo vyloučeno, aby se za tu chvíli dostal od jedněch dveří k druhým, z jedné strany místnosti na její opačný konec, navíc přes vedlejší místnost, která nebyla propojena s tou druhou, ve které se objevil. Co víc, první postava odcházela směrem doprava a druhá se vynořila ve dveřích vlevo. I kdyby se prošla zpátky, musel bych ji opět zahlédnout v prvních dveřích, jak se vrací. Ale ve směru, ve kterém šla, by musela obejít celý dům a projít za mými zády, kde sice byly místnosti propojeny chodbou, ale žádný smrtelník by takovou vzdálenost nebyl schopen ujít dříve než za půl minuty nejméně. A mezi oběma zjeveními neuplynulo více než několik málo vteřin. Hleděl jsem před sebe na postavu mého zvolna se blížícího společníka a v ten okamžik bych jej byl zastřelil, mít u sebe zbraň, protože jsem byl přesvědčen, že to není skutečný člověk, ale nějaký démon z pekel. Ale postava zvolna došla ke stolku, položila na něj konvici s čajem a usedla naproti mě do křesla. Když zvedla hlavu, hleděl jsem do lidské tváře svého přítele, který mlčky doléval oba prázdné šálky a poté mi jeden z nich přisunul. Pocit změny povětří byl opět ten tam, a můj společník opět se rozhovořil. Ale ještě dlouhé minuty jsem pak v intervalu několika málo vteřin stáčel pohled do oněch prvých dveří. Ale žádný přízrak se v nich už neobjevil.
Ten den jsem v přítelově chování zpozoroval celkovou změnu, která s postupujícím dnem ještě narůstala. Dokonce se mi zdálo, že šílenství je to tam. Poprvé za ty dny se můj společník usmíval. Je to zvláštní, ale dobré věci končí rychle. Byl tu večer a já ještě netušil, že to je večer poslední. Byli jsme oba ve výborné náladě, něco, v co bych ještě předchozího dne nebyl ani doufal. Naše debaty nás zavedly na všechna místa, kam vedly kroky našich studentských let. Benátky, Řím, Paříž, Santiago de Compostela, Toledo, Neapol, Zurich, Normandie, Cornwall. Ten večer se protáhl až k ránu a vlil do mé duše tolik naděje, že náhlost probuzení a události, které následovaly, byly o to zdrcující. Dlouho se nědělo nic, vesmír neexistoval, neexistoval ani čas ani prostor. Potom se něco změnilo. Bylo to, jako bych vystupoval z mlhy. Konečně jsem procitl. Podvědomě jsem cítil, že už je ráno, i přesto, že pokoj byl ponořen do šera, posadil jsem se na posteli a naslouchal do ticha. Trvalo to dlouho, snad jsem se neuměl odhodlat se pohnout. Nakonec jsem opatrně vstal a došel ke dveřím pokoje, poté sestoupil po schodech do haly v přízemí a tam zůstal stát. Všude vládlo naprosté mrtvolné ticho. Něco tu dnes bylo jinak. Pokoj byl prázdný, ale cosi podivného jej vyplňovalo, cosi nepřirozeného, cizího tu viselo ve vzduchu. Podivná předtucha mi sevřela srdce a v krku jsem náhle pocítil do té doby nepoznanou hořkost. Došel jsem ke dveřím a pomalu je otevřel. Udělal jsem jediný krok do neznáma a zůstal stát. Ocitl jsem se v šedivě bílé krajině uprostřed mraků, které klesly k zemi a zahalily ji do podivné snové peřiny, ve které utichal každý zvuk a ustával každý pohyb. Celý svět tam venku zmizel. A jak jsem tak hleděl do toho bílého ticha, spatřil jsem se v něm rozpouštět dva stíny - dvě stejně vysoké, stejně štíhlé postavy - odcházející spolu pomalu do té plíživé mlhy. A trvalo to jen okamžik a zavřela se za nimi, jako se vodní hladina zavře nad utopencem. Přejel mi mráz po zádech a přísahám, budu ho cítit až do konce svých dnů - v mlze zmizel můj dávný přítel i to něco druhé, s čím tady nahoře tak dlouho žil a jen to tušil - jeho druhé já, skutečné, hmotné druhé já. Konečně se tedy potkali, a rozhodli se odejít z tohoto světa. Nebo si to druhé já přišlo pro to první. Netuším. Viděl jsem je oba - na vlastní oči, tak jako teď vidím vás - obě jeho rozdvojené osobnosti, obě jeho fyzična, svého přítele i jeho doppelgängera, dvojníka, viděl jsem něco, co jsem netušil, že by mohlo na tomto světě existoval, něco, co jsem vidět neměl, protože až do nejdelší smrti si nemohu být jist, že i já se tam nahoře v mlze nezbláznil. Až do nejdelší smrti se budu v noci budit s tím zlověstně hořkým pocitem v ústech a až do nejdelší smrti budu prchat před bílou vše obklopující a vším prostupující mlhou. Obávám se toho, co by z ní mohlo vystoupit - mé druhé já.
Sestupoval jsem zpět do údolí, šedivý opar zůstal za mnou. Ještě naposledy jsem se otočil - vrcholek svahu ležel skryt v mracích, skryt v mracích zůstal i opuštěný dům. A snad se tam někde v mlze skrývá dál. Ale to nevím jistě, protože od té doby jsem na ten vrchol již nikdy nevystoupal. Sestupoval jsem dolů do údolí a cítil, že tam nahoře - v domě v mlhách - zůstalo i něco ze mě, něco z mého zdravého rozumu, protože jen chorá mysl mohla přistoupit na možnost, která mě od té doby straší; možnost, že můj společník zemřel, že zemřel ještě před mým příjezdem, a že jsem ten týden strávil s duchem svého mrtvého přítele, jen já, on a jeho druhé já, od kterého se osvobodil až po jeho smrti, a teprve poté snad, v což doufám a co jediné trochu zaplašuje tu hrůzu, tam nahoře v mlhách oba došli klidu.
Na šedivou zemi se snáší bílý sníh.
11. února 2018 / +++