Ostrov v temnotách
řed námi končil jižní ledový oceán a do závratných výšin se zvedaly ebenově černé skály hor polárního kontinentu. Jejich výška se zdála být závratná. Samo moře na těchto vysokých zeměpisných šířkách mělo barvu temně modrou, téměř až černou, ale hradba hor před námi se černala ještě více, doslova planula temnotou ve světle bledého polárního slunce, které se po celý den kutálelo těsně nad horizontem, v poledne nad temnými vlnami oceánu na severu, kdy vystoupalo relativně nejvýše, v noci potom klesalo až k obzoru polární země daleko na jihu. Když jsme se pak přiblížili k jižnímu kontinentu, závratná výška hor nám slunce skryla za svými štíty a stín, které hory během noci házely na sever, byl tak dlouhý, že celý oceán kam až oko dohlédlo, snad sto mil daleko, vězel v temnotě, která působila ještě fantastičtěji, protože nebe nad námi nebylo černé a pokryté hvězdami, ale světlě oranžové, prozářené téměř zapadajícím sluncem. Jeho paprsky dopadaly na štíty hor vysoko nad námi a ty se leskly bělavým jasem ledovců, plazících se z vrcholků hor na náhorní planiny za jižní straně hor. Tam panoval polární den, téměř šest měsícú dlouhý, nebýt oné hradby hor, panoval by i tady dole. Pluli jsme podél té neprostupné, místy téměř kolmé hradby pradávného kamene několik dní, teprve devátého dne se v ebenové hradbě objevila průrva, průchod, který planul bílou barvou ledovce, který se mezi rozestoupívšími štíty plazil z náhorních planin za horami až do ledového oceánu. Zanechali jsme loď kotvící asi půl míle od pevniny na starost první skupině, a ve člunech se vydali směrem k místu, kde do oceánu vtékal ledovec. Když jsme poprvé stanuli na novém kontinentu, byl to pocit tak vyjimečný, že neexistují slova, která by tu vyjímečnost dokázala dostatečně popsat. Stanuli jsme v místě, kde ještě nikdy žádná lidská noha nestanula. Byl to svět naproto cizí, zcela odříznutý od světa lidí, zvířat, rostlin, od života pulsujícího tam na severu. Tak daleko na jihu neexistovalo nic než skála a led a naprosté, dokonalé ticho. Ocitli jsme se v zemi nikoho, v krajině nekonečně dlouhých stínů, větru, který se nemá o co zastavit, slunce, které svítí celé dny a přesto nehřeje. Na samém konci světa, v říši prázdnoty, nicoty a zapomnění.
Byl to nesmírně náročný výstup, během nějž jsme po kluzkém ledovci pozvolna stoupali, z obou stran obklopeni horskými štíty, směrem k jihu. Před námi se do stále větší výšky zvedaly běloskvoucí masy ledu, za námi se do stále větší hloubky propadala ebenově černá hladina oceánu, až nám nakonec zmizela z dohledu. Trvalo tři dny, než hory počaly ustupovat, náklon stoupání se mírnil, až konečně čtvrtý den se temné hory rozestoupily zcela a my se ocitli na nekonečných bílých pláních polárního kontinentu. Náš barometr nyní ukazoval výšku sedmnáct tisíc stop. Kam až oko dohlédlo, rozprostírala se před námi bíle zářící planina, rovná jako zrcadlo. V tu chvíli jsem byl přesvědčen, že se rozprostírá tak daleko, že ji utíná až samotné lomení Země, že kvúli přirozenému kulatému tvaru každého vesmírného tělesa už v určitém okamžiku nemůže vést nikam dál, protože tam někde už začíná vesmír, a propadá se kolmo dolů do nekonečných temnot konce světa, způsobených touto absurdní prostorovou anomálií. Ocitli jsme se na ledové planině vysoké jako vrcholky Alp. Všude kolem nás se rozprostíralo bílé království věčného ledu a sněhu. Temné štíty hor zůstaly za našimi zády a před námi se otevírala nekonečně monotonní krajina, v níž neexistovala žádná jiná barva než bílá. Vzpomněl jsem si na svůj stařičký výtisk Poeova A. G. Pyma a v uších mi teď neustále zvonilo Tekeli-li. Před námi ležela dlouhá cesta k jihu, a když jsem si představil, jak daleko leží náš cíl, zmocňoval se mě nutkavý pocit otočit se a prchnout nazpátek, pryč z těchto míst na samém konci světa.
Vydali jsme se k jihu. S každým dalším večerem jsme rozbili stanový tábor a přenocovali, ale vzhledem k tomu, že slunce nyní opisovalo kruh kolem horizontu a pod obzor vlastně vůbec nezapadalo, zkrátil se náš den na nějakých dvacet hodin, z nichž jsme zhruba polovinu prospali a polovinu prošli, a v tomto intervalu jsme obě činnosti opakovali stále dokola, takže náš denní cyklus se zcela oddělil od cyklu, kterým žijí všichni živí tvorové dál od pólu, a čím dál na jih jsme se dostávali a čím více zůstávalo slunce ve stejné výšce, a tedy se zcela setřel pocit střídání dne a noci, zkrátil se náš denní interval na zhruba šestnáct hodin. Po deseti pozemských dnech jsme se posunuli tak daleko na jih, že nebeská báň se nyní nad našimi hlavami točila podél osy téměř kolmé k nám a zároveň jsme vystoupali tak vysoko, že vzduch se již téměř nedal dýchat a bylo nutné obléci si dýchací přístroje. Bílé, po obloze plující cáry mraků, ve chvílích kdy se zrovna objevily, zdály se nyní téměř na dosah. Rovněž teplota klesla hluboko pod nulu, dvanáctého dne cesty se propadla až na mínus třicet stupňů Fahrnheita. Výškoměr nyní ukazoval výšku dvaadvacet tisíc stop nad mořem. Celou dosavadní cestu nám přálo počasí, všechny bouře se nám vyhýbaly, ale je možné, že díky naprosté odloučenosti tohoto místa od severnějších teplějších krajů a kvůli hradbě vysokých hor, se sem prostě žádný teplější vzduch a s ním jakákoli změna počasí nedostala. Ocitli jsme se vlastně na jakési zamrzlé poušti. Sedmnáctý den našeho putování jsme si museli obléci kombinézy, protože vzduch byl nyní již tak řídký, že teplota se propadla na mínus šedesát stupňů. Cítili jsme, že nyní se profil krajiny opět začíná zvedat a dvacátý den jsme před sebou spatřili bizarní, neprostupnou hradbu. Bylo to úchvatné divadlo, tím více, že zprvu jsme nechápali, co to může být. Pochopili jsme až v okamžiku, kdy jsme se přiblížili natolik, že jsme poznali, že tou hradbou není nic jiného něž nejsvrchnější vrstva mraků, která se v těchto místech zcela podivně nakupila. Před námi skutečně ležela šedivá hradba, která jakoby představovala konec světa, ležíc jako temný poklop na bělostné zamrzlé zemi, pozvolna stoupajíc výš a výš, a na horizontu se dotýkajíc té šedivé náhrobní desky. Skutečně se zdálo, že dál už není nic. Za našimi zády se rozprostíralo volné, modré nebe, před námi se zvedala temná hradba, která nyní, když jsme se otáčeli a porovnávali nebe za a před námi, dostala zcela novou podobu. Hleděli jsme užasle před sebe na rovnou hradbu mračen, visících z nízkého nebe jen asi třista stop nad námi, a bylo to, jako bychom se dívali na mořskou hladinu, jen zrcadlově otočenou. Nad našimi hlavami jakoby leželo moře, jehož hladina ukončovala náš svět a oddělovala jej od onoho druhého, skrývajícího se za onou clonou mračen. Ale to se v příštích okamžicích mělo změnit.
Ocitli jsme se pod temným příkrovem mračen, visícím sotva několik desítek stop nad našimi hlavami. Čisté nebe za našimi zády dávno zmizelo. Stoupali jsme stále výš a zdánlivě neproniknutelná bariéra se stále přibližovala. A potom náhle jsme před sebou spatřili konec světa. Bílá ledem pokrytá země znenadání končila, ztrácela se v mracích a dál nebylo nic než zlověstná šedivá nicota. Otočil jsem se. Za našimi zády se země svažovala do závratné hloubky, otisky našich stop mizely kamsi hluboko pod nás, ocelové hroty našich bot změnily strukturu jinde jednolitého, nedotnutého ledu, takže naše stopa se jako had kroutila a padala po svahu dolů do nekonečné propasti pod námi, ale kam až oko nyní dohlédlo, ležel na ní neproniknutelný stín mračen. Zatímco dole na ledových pláních nízké slunce ozařovalo tu běloskvoucí krajinu věčného ledu, tady pod mraky jsme se ocitli v naprostém a dokonalém stínu. A stačilo udělat jen pár dalších kroků a vstoupili jsme do říše mraků, a s nimi přišla noc, temná, ukrývající se v těch chuchvalcích vodních par, a ukrývající rovněž to, co se tam skrývalo s ní. Viditelnost se nyní snížila na pár metrů a my jen velmi pomalu a velmi opatrně postupovali vpřed. Kdyby jen deset kroků před námi zela smrtící rokle, nespatřili bysme ji. Trvalo to dlouho, neuvěřitelně dlouho, téměř jakoby celý svět zanikl a zůstalo jen temné mlhavé podsvětí, nebo lépe řečeno nadsvětí. Ještě nikdy jsem necítil takové pochyby o smyslu svého konání, jako tam nahoře v té mlhavé temnotě. Ještě nikdy jsem se necítil tak daleko, tak sám a tak ztracen; bylo to, jakobych došel někam, kam žádný živý tvor nikdy neměl dojít. Stanul jsem na prahu nebes, ale cítil jsem se spíše, jako bych sestoupil do nekonečných temných hlubin podsvětí plného stínů, hrůzy a démonů. Krok za krokem jsme se brodili tou tekutou temnotou a jediný zvuk se neozval, aby nám dal alespoň špetku naděje, že ještě stále dlíme ve světě živých.
Jak jsem řekl, trvalo to nekonečně dlouho, ale znenadání, tak jako se do noční můry začíná vkrádat procitání, tak jak do noci pozvolna vplouvá nový úsvit, tak zlehka a opatrně, snad aby jej nezaplašilo, začínalo se do temnoty vkrádat světlo; světlo, dávající tušit, že hradba mračen končí, že vystupujeme nad tu děsivou mlhavou hladinu, jež odděluje svět pod námi a nebesa nad našimi hlavami. A potom skutečně se mraky počaly rozpadat, řídnout, jejich cáry visely ve vzduchu kolem nás a my jimi proplouvali jako ledoborce razící si cestu do volného moře, pak zasvitlo slunce, zalilo nás nekonečně jasné slunce a v příštích několika málo minutách se před námi z oparů mlh začal vynořovat dechberoucí svět, jaký jsme do té doby ještě neviděli. Když jsme konečně vystoupili z mraků, otevřel se před námi pohled, který byl tak nečekaný a zároveň tak úchvatný, že jsme několik dlouhých minut stáli a hleděli na kulisy, do nichž jsme právě vstoupili.
Očekávali jsme, že před sebou spatříme vrchol hory, ale vše, co jsme spatřili, byl jen svah, další svah, zvedající se dál a dál k nebesům. Před námi se černala ebenově temná hradba hory, stoupající stále výš a výš, do nedohledna, do nekonečna vesmíru nad námi. Za námi leželo moře mračen a my se nyní ocitli na břehu ostrova zalitého sluncem, na samém úpatí nekonečně vysoké, temné hory. Led a sníh tady nad mraky končili, ledová krusta kvůli nedostatku vzduchu a vodních par postupně přecházela v námrazu, která zcela ustupovala o nějakých tisíc, možná patnáctset stop výš, a od toho místa už se před námi zvedala jen ebenově temná, jak jsme poznali lávová, pole, pozvolna stoupající do výšek dál, neznámo až kam. Naše přístroje ukazovaly nyní výšku čtyřicet tisíc stop nad mořem a teplota padala na mínus sedmdesát stupňů. Teprve nyní jsme stáli na místě, o jehož existenci nikdo neměl ani tušení, teprve nyní jsme se stali skutečnými dobyvateli neznámých světů. Byli jsm daleko výš než kam sahají jakékoli hory na Zemi, v úplně cizím světě. Očekávali jsme, že obejvíme, kde končí náš svět, a zatím jsme objevili místo, kde začínal svět úplně jiný. A skutečně tady začínal, protože bylo jasné, že hora před námi soupá do závratných výšek. Co mám psát dál. Jak jsme stoupali další a další dny stále vzhůru? Jak jsme překonali hranici padesáti, sedmdesáti, sto tisíc stop? Byla to nekonečná, snová cesta vstříc nádhernému a děsivému neznámu, které jsme si nemohli vysnít ani v těch nejšílenějších snech. Tušili jsme, že u jižního pólu se pravděpodobně nachází nějaký vysoký horský masív, ale to, co jsme nalezli, zcela drtivě předčilo veškerá naše byť sebedivočejší očekávání. Přeskočím nekonečně dlouhou cestu temnými lávovymi poli, pozvolna stoupajícími výš a výš. Změn se zde dělo pramálo, krajina se neměnila, každá další míle krajiny kolem vypadala jako ta předešlá i jako ta, která měla následovat. Ocitli jsme se nepředstavitelně vysoko. I slunce se nyní zdálo větší, jasnější. Tři týdny jsme stoupali tím mrtvým lávovým krajem, ztraceném mimo náš prostor. Stále jsme byli na Zemi, ale toto již nebyla naše matka Země, byl to cizí kus zapomenutý v dálavách vesmíru, odříznutý, odloučený, ztracený vysoko nad mraky, vysoko nad tenkou vrstvou pulsující života, ležícího na zemském povrchu v nekonečných hlubinách pod námi. Vystoupali jsme někam, kam bylo zapovězeno dostat se živým tvorům, ocitli jsme se na pomezí něčeho, co jsme ani sami dobře nechápali. Klidně jsme zde mohli potkat bohy, bájné příšery, nebo cokoli, co si lidská fantazie jen dovede vysnít, protože samo to místo překračovalo veškeré známky normálnosti. Ale nepotkali jsme nic a nikoho. Nemá smysl počítat ještě dny, nemá smysl vypisovat se v výškou a teplotou okolí, poslední měření jsme provedli stodvacet tisíc stop nad mořem. Přeskočím ty monotonně nekonečné dny putování prázdnou pustinou, a vyjevím vám nyní samotný závěr naší cesty.
Když jsme do té nadmračné říše vstupovali, očekávali jsme úžasný svět, svět nový, cizí, nesmírně zajímavý. Ale to co jsme dostali, nebylo nic než čerň, pustina a neživotno. A my šli dál. Ale potom počalo černat nebe, nejprve jen nad námi, pak i kolem nás, až nakonec jsme se ocitli v temnotě vesmíru. Z ebenově černého nebe na nás nyní zářilo obrovské slunce a s ním i miliony hvězd, rozesetých po nebeské báni, které nás zalévaly přívaly plápolavého světla, ale my si stejně připadali, jako v nejtemnějších temnotách. Svahy temné hory tu opouštěly naši Zemi a vstupovaly do ebenové prázdnoty vesmíru. Zastavili jsme se. Hluboko pod námi za našimi zády ležela namodralá obloha, působící z této výšky jako mořská hladina, a my už po několikáté během našeho putování zažívali pocit, že stojíme na ostrově, vypínajícím se nad hladinu světa pod námi. Avšak tentokrát to nebyl ani bíle zářící ostrov nad temnými vodami ledového oceánu, ani jasný svět plující nad hladinou mraků. Stáli jsme na ostrově ztraceném v temnotách, v temnotách mlčících vysoko nad Zemí, nad životem, který jsme zanechali tam dole. Hora před námi stoupala dál do neznáma. Ale my cítili, že je čas vydat se zpět. Dolů.
24. února 2018 / ++