Umírající den
estupoval jsem do mírného údolí, které se s večerními stíny, snášejícími se na ztichlou krajinu, nořilo do zvláštní, sváteční atmosféry. Stébla trav, kterými jsem si razil cestu, zářila ve světle zapadajícího slunce, sklánějícího se nad horizontem na západě, jako by byla ze zlata, ale údolí přede mnou již leželo ve stínu protějšího svahu. Můžeme se snažit, jak chceme, můžeme před nimi prchat, ale naše stíny nás přesto pokaždé doženou. S každým nadcházejícím večerem dopadají ty naše stále dál, a ty cizí stále blíž, až se všechny nakonec potkají, splynou v jeden, a skryjí zemi do temnoty, prostupující vším, co nestihlo uniknout z jejího dosahu. Najdou se pošetilci, kteří ve strachu před stíny kráčejí za sluncem, ale jsou i tací, kteří jdou naopak temnotě vstříc. A možná, opravdu jen možná, jsou někteří z nich těmi, kteří nejprve před stíny prchali, a když pak pochopili bláhovství svého snažení, otočili se a raději se temnotě vydali sami. Protože je lépe vstoupit do stínu a poznat hloubku jeho temnoty, než se stínů celý život bát a prchat před nimi. A možná, opravdu jen možná, mohou někteří z těch, kteří sestoupí dostatečně hluboko, v té temnotě najít něco, co se tam skrývá.
Mládí je tou částí života, kdy hledíme ke slunci, takže naše stíny se skrývají za našimi zády. Ale potom, jak putujeme životem, a potkáváme a míjíme předměty před sebou, zjistíme, že každý z nich má svůj stín. A tak zjistíme, že jej máme i my. Jde stále s námi, tiše a neúnavně, stále za našimi zády, je s námi spojen každým krokem, který uděláme; něco z něj zůstává zachováno v každé stopě, kterou za sebou zanecháme v písku. Tak rádi bysme mu unikli, tak jako to umí ptáci, protože by stačilo roztáhnout křídla, vznést se, a nechat jej hloboko pod sebou v údolí. Ale lidé nemají křídla a proto jsou odsouzeni vláčet za sebou každý svůj stín. Jsou jen dvě možnosti, jak tomu nezvanému společníku našich dní uniknout. Můžete dojít až tak daleko na jih, že slunce stane přímo nad vaší hlavou, ale potom se může stát, že shoříte v jeho žáru. Nebo se můžete vydat opačným směrem a odejít z dosahu paprsků slunce do říše temnoty, kde slunce nezasvítí a stíny neexistují. Ale pokud vás slunce spálí, co s vámi udělá nekonečná temnota?
Stalo se to před devíti měsíci v Římě, v tom městě, kde na vás na každém kroku dýchá minulost, ve městě pastelově barevných domů, vilek a zámečků, majestátných bílých palaců a šedavě červených ruin věčného města, vystupujících na každém kroku ze stínů městské zástavby jako poslové z časů dávno minulých, ve městě černých dlažebních kostek a stále zelených stromů, ve městě zalitém jižním sluncem. A přece právě tam jsem se potkal s temnotou, která od té doby putuje všude se mnou, a každou barvu proměňuje v čerň, každý úsměv ve škleb a každý šepot v křik.
Vrcholil právě karneval a já se ocitl kousek za městem v nádherné letité vile, jejíž omítka dávala tušit starobylosti stavby, skryté uprostřed rozsáhlého parku. Schovávala se ve stínu vysokých pínií a za hustými, téměř neproniknutelnými keři omamně vonící myrty, a já se soumrakem, a po trochu více sklenkách vína, než by bylo zdrávo, opustil její zdi a lákán těmi pohádkovými kulisami, vyrazil vstříc večerním stínům na úzké kamenné chodníčky, klikatící se parkem kamsi hluboko do nitra té snové krajiny v samém nitru Itálie. Procházel jsem parkem a obzor na západě nádherně nachovatěl. Tady v parku mezi stromy již panovalo šero, ale stále jsem mohl pohodlně procházet labyrintem uliček a kochat se tou líbeznou boží zahradou. Žádný park u nás na severu nemůže nabídnout tak romantickou podívanou jakou nabízejí parky, ba i obyčejná krajina středomoří. Nevzpomínám si už, jak dlouho jsem o samotě bloudil parkem, vím jen, že nadešla noc. Na ebenovém nebi stříbřitě zářily hvězdy a já si náhle uvědomil, že jsem se v parku ztratil. Žádné světlo nepronikalo mezi stromy, okenice vily byly buď zavřené, nebo tak daleko, že jejich světla nešlo dohlédnout. Bloudil jsem parkem ještě asi dvacet minut, ale neozval se jediný zvuk, který by mi ukázal cestu zpět do reje zábavy, ani jediný paprsek světla. A potom jsem náhle stanul u železné branky, vedoucí ven z parku. Zkusil jsem její kliku - zámek povolil. Udělal jsem ještě jeden krok a ocitl se pod čistým nebem, na němž vysoko nad mou hlavou zářil obrovský němý měsíc v úplňku, a ozařoval lesklý kamenný pás, rozbíhající se podél plotu parku donekonečna obou stran. Okamžitě jsem ji poznal. Via Appia - pramáti všech cest.
Působila až přízračně. Bylo to jako ve snu omylem objevit pohádkovou cestu vedoucí do země Oz. Jakoby mě měla zavést někam do říše za zrcadlem, k nesmírnému pokladu nebo někam, kde ještě nestanula noha žádného smrtelníka. Její dvěma tisíci lety vyleštěné kameny se leskly v měsíčních paprscích jakoby byly ze stříbra a doslova mě vábily, abych na ně vstoupil a vydal se po nich 'až tam, kam zcela jistě vedou'. A já se skutečně nechal vést a vstoupil na jejich posvátný koberec. Jako bych se propadl o dva tisíce let nazpět časem, vše se náhle zdálo zcela jiné, mladší i starší zároveň. Přímo přede mnou zářil měsíc a já kráčel alejí pínií, obestupujících cestu v jediné řadě po obou jejích stranách. Temné siluety stromů propůjčovaly tomu místu ještě posvátnější, téměř až bázeň nahánějící atmosféru, která doslova krystalizovala v nočním vzduchu. Noc se zdála být přímo magická, vyvolená, jakoby přesně vybraná k nějakému zvláštnímu účelu. Šel jsem jako ve snách a mohl jsem docela dobře i snít, protože dnes bych nebyl schopen přísahat na to, že se to skutečně událo. Tak zvláštní a zároveň tak silný to byl zážitek. A potom jsem došel k místu, kde se napravo od cesty ve stínů vysokých cypřišů schovávaly ruiny jakéhosi chrámu. Jako ve snách jsem vstoupil do jejich stínu a okamžitě se ocitl pod vstupním portálem. Jen mlhavě jsem si uvědomoval, co činím, v příštím okamžiku jsem již sestupoval do příkrých schodech kamsi hluboko do nitra stavby. Než jsem si mohl uvědomit, co vlastně dělám, stál jsem opět na rovné zemi, na počátku nesmírně dlouhé, podivně světélkující chodby, skrytou nepředstavitelně hluboko pod zemí. Jen velice mlhavě jsem si vzpomínal na řeči o římských katakombách, které kdysi zbudovali při hranicích města, aby měli kam ukládat mrtvé. Byl jsem přesvědčen, že do jedněch takových jsem právě sestoupil. Hned pod základy Via Appiy ležely hned ty nejstarší - Kalixtovy. Za hradbami města, na dohled monumentů vnějších čtvrtí antického Říma, se rozvinulo podzemní město mrtvých, rozčleněné do desítek kilometrů dlouhých galerií. Tyto katakomby vedly napříč podzemím a ukrývaly hroby desítek, možná stovek tisíců Římanů. V tu chvíli jsem byl přesvědčen, že jsem sestoupil právě do nich. Kráčel jsem tou chodbou ponořenou do podivně fosforeskujícího nazelenalého světla a skutečně se zdálo, že jsem se ocitl v antickém pohřebišti. Šel jsem dlouho a vlastně jsem za celou dobu nenarazil na jedinou postranní chodbu, potom náhle jsem před sebou spatřil podivné matné světlo, díru v prostoru, která nemohla být ničím jiným, než vyústěním ven. Ještě několik kroků a úzké zdi se náhle rozestoupily, a já stanul na konci chodby. Přede mnou se rýsovala světlá díra prázdných dveří.
Ještě jeden krok a stanul jsem venku pod otevřeným nebem. Ale to, co jsem spatřil, zcela jistě nebylo tím, co jsem očekával. Stál jsem na prahu chrámu, do kterého jsem tam někde nahoře vstoupil, a přede mnou se otevíral pohled do potemnělé krajiny podivné tmavomodré barvy, krajiny ponořené do jednobarevného šera, do krajiny úplně jiné, než ze které jsem přicházel. Okamžitě jsem viděl, že jsem se dostal na místo, ze kterého mi začínal běhat mráz po zádech. Bylo to jako ve snu, nebo spíše v noční můře. Hleděl jsem na svět, který se tu přede mnou rozkládal, a bránil se v něj uvěřit. Sním snad? Nebo je to halucinace způsobená nějakou drogou? Ale ať jsem se štípal sebevíc, snová krajina se nerozplynula, ležela tu tiše a nezaplašitelně, a mi nezbylo nic jiného, než do ní vkročit. Ocitl jsem se na podivném místě; místě, které vypadalo jako krajina nahoře, ale o které jste okamžitě věděli, že se světem smrtelníků nemá nic společného. Bylo mi jasné, že se musím nacházet hluboko pod zemí, proto první, co mě napadlo, bylo, že jsem sestoupil do nějakého podzemního světa. Všechno tomu skutečně nasvědčovalo, jakkoli se to zdálo šílené. Všude kolem mě stály rozesety pozůstatky staré civilizace, římského města, zanechaného svému osudu, ale délka, která dělila mé současné nyní od doby, kdy bylo město opuštěno, ještě nemohla být nikterak dlouhá, nanejvýše jedno nebo dvě století. Budovy byly cítit věkovitostí, ale ještě se nerozpadaly. Jejich zdi nesly stopy času, ale stále to byly celé stavby. Procházel jsem tím podivným místem stínů, a nespatřil jediné světlo, které by ty zlověstné kulisy prosvětlovalo, a přesto se ruinami linula podivná nadpřirozená záře. Vše bylo ponořeno do tmavomodrého šera, ze kterého, jak jsem jím pomalu procházel, postupně vystupovalo plno starých, opuštěných chrámů, ale stále ještě pevně stojících ve svých základech. V tom sešeřelém ovduší jsem cítil přítomnost ještě někoho nebo nečeho dalšího, cítil jsem, že se zde ukrývá něco nelidského, zlověstného, něco, co mě sleduje, zatímco já byl schopen to jen podvědomě cítit; tušil jsem přítomnost té věci viset ve vzduchu. Jakoby na mě hleděla zpoza každého sloupu, zpoza každého rohu chrámu, z korun stromů, jakoby byla přítomna ve větru, který se občas zvedl a proletěl krajinou, jakoby byla ukryta v tichu, které mrtvolně leželo na té hrůzné krajině jako náhrobní kámen, jakoby se skrývala v těch starých kamenech, z nichž bylo postaveno to ponuré město. Jakoby přímo samotné ztichlé stavby svýma mrtvýma očima prázdných oken sledovaly každý můj pohyb, jakoby samo město, živoucí avšak zkamenělé do kamenných zdí svých chrámů, sledovalo kroky vetřelce, který se tak náhle zjevil v jeho zdech. Byla to podivna starodávná krajina, která ustrnula v čase a prostoru někde mezi realitou a věčností, zamrzlá mezi dvěma světy jako vlny na hladině oceánu.
Bledé měsíční světlo zalévalo ruiny podivným zlověstným světlem a propůjčovalo jejich konturám neuvěřitelnou ostrost, která téměř bodala do očí. Stavby působily, jakoby byly každá zvlášť v úplně jiném rozměru, jako když se díváte na dětskou plastickou skládačku, na omalovánku, nad kterou ční papírový model, rozšiřující plastický dvojrozměrný náčrtek o další, třetí prostorovou dimenzi. Tady tak působilo vše, každá bližší stavba čněla takto podivně nad tou za ní, a ta zase nad tou ještě dál, každá vzdálenější jakoby se propadala dvakrát hlouběji, než jak bych čekal. Bylo to jako vstoupit do vesmíru, v němž se více dimenzí propojilo do jediného světa, umožňujícího průchod skrz všemi dimenzemi až do míst, kde leží vesmír úplně jiný.
Procházel jsem tou snovou krajinou ohnutého prostoru a času a vnímal její zvýšenou plasticitu smysly, o kterých jsem netušil, že mám. Ze staveb, z krajiny i z toho podivného světla, zalévajícího kulisy, v nichž jsem se ocitl, vanulo cosi cizího, zlověstného, chladného jako nejtemnější temnota ze samého konce vesmíru. Bylo tu něco, co nebylo vidět, ale co se projevovalo. Kráčel jsem pomalu po ztichlém bulváru zapomenutého antického světa a míjel velkolepá sloupoví, čnící do závratných výšek. Sálala z nich nekonečná majestátnost; pravděpodobně skrze jejich nesmírné stáří; jejich stín dopadal na chladnou dlažbu a lomil se v bizarních úhlech, zcela se příčících běžné euklidovské geometrii. Prošel jsem kolem sloupoví a ocitl se na jakémsi náměstí, obklopeném velkolepými chrámy, jejichž kopule a štíty planuly v tom podivném měsičním světle, jakoby to přízračné světlo vydávaly samy. V tu chvíli jsem si připadal malý, nicotný, jako lidská jepice, která na pár krátkých okamžiků vlétla do světa, který trvá již celou věčnost a bude trvat ještě další dvě. Stál jsem uprostřed toho náměstí a náhle cítil, že jsem se ocitl ve světě, v němž existence lidí je dávno minulou, uzavřenou kapitolou. Zůstal jsem tu jen já a něco, co muselo být posledním stádiem existence vesmíru, v němž se všechny jeho paralelní entity propadly do jediné. Nevím proč, ale tak jsem to tehdy, když jsem procházel těmi pustými ulicemi soumračného města, prostě cítil. A potom jsem náhle stanul na vrcholku obrovského amfiteátru, jehož hlediště se propadalo kamsi do nekonečné hloubky pode mnou. Přímo přede mnou na mě z míst, v nichž by člověk očekával pódium, shlížela temná čerň nekonečné vesmírné prázdnoty, zářící němě do prostoru. Tím pódiem zde byl vesmír tak černý a bezhvězdný, že nejtemnější černé díry nemohou být prázdnější. Stál jsem tam na tom místě snad polovinu věčnosti a hleděl do té absolutně prázdné díry, neschopen odtrhnout od ní oči. Temnota nemůže být temnější. A tam jsem pochopil, že nemůže být stínu bez světla, ale v okamžiku, kdy pohasne i poslední světlo, přichází temnota, skutečná temnota, která z každého stínu udělá jen směšný odstín světla.
Vystoupal jsem na oblý pahorek nad městem. Jeho ulice a domy zářily v noční temnotě v jasu zlověstného měsíce a zdály se jen nakreslené. Nechal jsem to město s gigantickým sloupovím i vesmírným amfiteátrem za sebou a vydal se do polí v mírně zvlněné krajině za městem. Město zmizelo, zmizel i měsíc na nebi, a já se octil v naprosté temnotě. Zdálo se to jako věčnost, ale konečně se v hloubce přede mnou objevilo světlo. Bylo slabé, ale přeci patrné. Blížilo se, stoupalo, klesalo, hrálo si se mnou. Nevím, jak dlouho jsem za ním šel, ale pak se náhle rozbřesklo a já stál pod hvězdnou oblohou před vstupem do katakomb. Měsíc zářil na obloze ze stále stejného místa a Via Appia stále mlčela. Ačkoli mě všichni mí příští doktoři přesvědčovali, že nic z toho, co jsem jim popisoval, se ve skutečnosti nestalo, já si nejsem jist, jestli jim věřit. Popravdě jsem přesdvědčen, že to snové město tam dole bylo skutečnější než oni sami.
Každý, kdo se někdy probouzel ze sna do vysoké horečky, ví, jak zvláštní takové procitání je. Je to jako probudit se ze známého do úplně jiného, vám neznámého světa. Nejprve nechápete, co se děje, potom náhle na vás dolehne uvědomění si oné nepříjemné, neočekávané skutečnosti. Každý z nás to už zažil. Ještě horší je takové procitání, pokud se odehraje pro vás v novém, cizím prostředí, mimo zdi vašeho domova. Potom se vám skutečně zdá, že jste procitli do cizího, nepřátelského světa. Já se probudil zchvácen vysokou horečkou v tom stísněném pokoji zapadlého hotelu v městečku na úpatí apeninských hor uprostřed noci. Hlava mi třeštila, bolest prostupovala každý sval v mém těle, v krku jsem měl vyprahnuto jako na poušti, a hrdlo se mi svíralo jakousi zlověstnou předtuchou. Kolem mě se v nekonečném neživotném tichu černaly čtyři podivně cizí, nepřátelské zdi, v té přímo naproti mého lůžka zelo bizarně malé okno, vedoucí neznámo kam. V šeru pokoje jsem rozpoznával jen matně obrysy předmětů, staré skříně, nočního stolku, bizarního obrazu. Matně jsem si je vybavoval ještě za denního světla, když jsem se ubytoval, nyní však vypadaly úplně jinak. Nevím jak dlouho mi trvalo, než jsem byl schopen posadit se na posteli. Noc dává každému nepříjemnému vjemu jednu velice zvláštní vlastnost - protahuje každou sekundu jejího trvání v minutu a každou minutu v hodinu. Seděl jsem na posteli a třásl se zimnicí, ale když tak nad tím dnes přemýšlím, nebylo to ani tak způsobeno zimou jako spíše strachem. Podivným, iracionálním, dětinsky hloupým strachem. Podíval jsem na zápěstí, mé hodinky ukazovaly půl jedné a deset minut. Celá dlouhá noc byla přede mnou a já věděl, že ji v tom stísněném pokoji starého hotelu strávím sám jen s horečnatými přízraky a stíny, které se mi bolestivě rojily v hlavě. Připadal jsem si opět jako malý chlapec, nemocný, vyčerpaný, ztracený, sám a potmě. Zvláštní, jak nemocné tělo dokáže ohnout vnímání reality kolem sebe. Jakoby po této noci nemělo již nikdy přijít žádné další ráno, jakoby se horečka měla vpálit do samé podstaty osobnosti, jakoby ten vnitřní neklid, obavy a melancholie už nikdy neměly odejít do zpět do temnot, kam patří. Je možné, aby se člověku v tak krátké chvíli tolik proměnil úhel, kterým vnímá svět kolem sebe?
Problouznil jsem v tom severoitalském hotelu tři dny a tři noci, a čtvrtého rána jsem raději prchnul z jeho šedivých, nemocí prosáklých zdí, protože jsem byl přesvědčen, že pátého již bych se v jeho zdech nedočkal, alespoň ne při smyslech. Nechal jsem za sebou to malé, ve stínu schované náměstí i s hotelem u jeho západní hrany, poté mi za ohybem hory zmizelo i městečko na svahu, a pak jsem konečně dlouhým, neustále se pozvolna rozevírajícím údolím s širokým klikatícím se korytem řeky Trebia opustil kraj hor a ocitl se v ploché pádské nížině. Ale stále jako bych před něčím unikal, stále jako bych něco vláčel za sebou, něco mě nutilo se nustále otáčet, a to i tehdy, když rozmazaný, v oparu se rozplývající pás hor na obzoru zmizel v paprscích dopoledního slunce. Něco, co se ke mě přichytilo tam dole v římských katakombách a zcela mě ovládlo v tom horském hotelu, jakoby cestovalo se mnou. Překročil jsem Pád, potom jsem mezi sebou a tím prokletým jižním krajem nechal čnít i Alpy. Příštího večera jsem s večerními stíny stanul před velkolepou budovou hotelu d´Musee v Mulhose už na francouzské straně hranice. Seděl jsem v hlubokém křesle svého podkrovního pokoje a v duchu děkoval za okna obrácená na východ s výhledem na již zcela setmělé nebe. Na západě se k nebi zlověstně zvedaly blízké hory a na temně purpurovém nebi se černala temná mračna. Takový výhled bych ten večer asi neunesl. Sny se v podkrovním pokoji nedostavily, snad proto, že jsem byl až příliš vyčerpán. Jak osvěžující bylo ráno, které mi zvěstovaly sluneční paprsky dopadající přímo do mého lůžka. Spánek beze snů mě posílil a to, zdálo se, se projevilo také na ustupující nemoci a lepším duševním rozpoložení. Zaplatil jsem si ještě jednu noc a celý den strávil venku na čerstvém vzduchu. Bylo zvláštní přejet jen několik alpských tunelů a z italského jara se ocitnout zpátky uprostřed zimy, která tady na severu na druhé straně Alp stále ještě panovala. Byl jsem rozhodnut pokračovat dál ve své pouti po Evropě, jakmile se jen trochu zmátořím. Za sebou jsem měl portugalské Porto, španělské Santiago, Salamancu, Toledo, Granadu, Montserrat, francouzské Carcassonne a Avignon a konečně italské Benátky, Florencii a Řím. Rozhodoval jsem se nyní, jestli se vydat na západ do Francie nebo na východ do Německa, ale když jsem to ráno spatřil ty optimistické sluneční paprsky, bylo rozhodnuto. Mé další kroky měly vést do Německa.
Zima už z německých hvozdů odešla, vytratil se i sníh, ale jaro se stále ještě zdráhalo ohlásit. Šedivé zdi starých germánských hradů, stojících na svazích a vrcholcích kopců, obestujících hluboká koryta řek, shlížely skrze stále ještě spící koruny stromů dolů do stínem zalitých údolí, a působily ještě pochmurnějším dojmem. Hrady tyčící se nad městečky Cochem nebo Bacharach působily jako přeludy z pohádky, stužky Mossely nebo Rýna se klikatily sevřeny vysokými hradbami okolních kopců a já opět zažíval chvíle vzrušení, ve kterém jsem zcela zapomínal na římské údálosti. Ale potom se stalo to, co odstartovalo můj nezadržitelný pád do temnoty, nebo spíše do mlhy, která nyní pluje a vznáší se všude kolem mě. Bylo pozdní páteční odpoledne a slunce už dávno zmizelo za vysokým břehem Mossely. S večerními stíny se ochladilo a ve vzduchu byla opět cítit zima. Jakoby se člověk vracel zpátky v čase, někam hluboko zpátky. Ubytoval jsem se v hotelu na svahu kousek nad hlavní cestou. Spíše než hotel stavba připomínala starý hrad, a to jak zvenku, tak také zevnitř. Hrubé kamenné zdi působily jako hradby; když jsem se ocitl v jejich středu, nemohl jsem zaplašit pocit, že jsem vstoupil do vězení; tak tíživě na mě působily. Byl jsem unavený po celodenním slézání okolních kopců a stoupaní do přikrých a úzkých uliček těch starodávných městeček podel řeky, a tak jsem záhy ulehl a v okamžiku se propadl do snu. V tom snu jsem opět bloudil podzemním světem zahaleném do tmavomodrého stínu, a opět jsem došel k amfiteátru na konci světa. Avšak dříve než jsem mohl pokračovat dál, procitl jsem. V pokoji byla tma, naprostá tma, jen někde v protilehlém koutě pokoje se šklebila světlejší díra okna. Vzduch byl těžký a cosi viselo ve vzduchu. Někde hluboko uvnitř jsem cítil, že je něco špatně. Předzvěst, předtucha zkázy mi svírala srdce, jakoby se jej dotýkala cizí, chladná ruka. Posadil jsem se na posteli a rozhlížel se po pokoji, ale nepoznával jsem ho, nejprve jeho velikost, potom umístění stěn, a když konečně začaly oči pracovat jako v bdělém stavu, spatřil jsem i vybavení pokoje, které rovněž vypadalo zcela jinak. Na okamžik mi přestal mozek pracovat, asi se zdráhal přijmout skutečnost. Potom sevření povolilo. Tehdy mnou projel jako ledový šíp pocit, který mě od toho okamžiku provází už stále, dnes ho již téměř nevnímám, ale tehdy měl zdrcující sílu. Konečně jsem poznával ty zdi, vybavení pokoje, okno vedoucí neznámo kam. Byl jsem opět v pokoji apeninského hotelu, v němž jsem stonal.
Dál už není co psát, protože popisovat šílenství je samo o sobě šílenstvím. Nic není jako dřív, zítřejší vzpomínky na včerejšek jsou jiné, než ty dnešní, občas jsou dnešní vzpomínky na zítřek přesnější a skutečnější než zítřek sám, a tak bych mohl pokračovat do nekonečna. Nebudu se zde vypisovat kolikrát jsem se od té doby probudil v tom horském hotelu v městečku nad širokým korytem Trebie. Mohl jsem usnout na kterémkoli místě, nikdy jsem neměl jistotu, že se na tom samém také probudím. Ten horský hotel se mi stal prokletím, spolu s ním se vrátila horečka, noční děsy a nejistota, ta děsivá nejistota si skutečným světem, něvědomost toho, zda to, co kolem sebe vidím, je skutečné nebo se jedná o iluzi, přízračnou obrácenou realitu krajiny za zrcadlem nebo jen noční můru.
Přišly noci, bezesné noci, strávené zírání do tmy, která němě visela v pokoji a tížila mě na prsou, až jsem se nemohl nadechnout. Cosi uvinitř mě najednou vnímalo věci kolem úplně novým způsobem. A byla to změna, která mi začala nahánět hrůzu. Bezesné noci se pak pomalu začínaly svými stíny projevovat i za denního světla a v určitém okamžiku se stalo, že mé já, mé původní já, bylo to tam a zůstal jen ten stín, skrze který jsem nyní vnímal svět kolem sebe. Dny plynuly, a já si začínal uvědomovat, že každý další mě vede dál a dál od toho, co jsem až doposud vnímal jako svůj život. Svět kolem se začal proměňovat, byl stále cizejší. Jakoby vám někdo pomalu kradl váš život a nahrazoval ho jiným. Dny se proměnily, dýchal jsem stejný a přece jiný, podivně těžký vzduch, chodil jsem po těch samých a přece cize neznámých cestách, které mě pokaždé zavedly na jiné, ještě zlověstnější místo, z nebe zářilo stejné slunce, ale jeho paprsky nyní sálaly nepřirozeným jasem, jaký jsem dřívě neznal. Vše bylo jakoby polarizované, svět kolem mě se ponořil do strašidelného tmavomodrého stínu. Hleděl jsem před sebe a s hrůzou si uvědomoval, že všechno mě známé někdo vyměnil za cizí. Kulisy města byly stále tu, ale kdykoli jsem procházel známými ulicemi, procházel jsem zcela cizí, neznámou, podivně nepřátelskou krajinou země za zrcadlem. Ano, přesně tak na mě můj nynější život působil. Jakobych se ocitl v zrcadlovém obrazu skutečného světa. Kdykoli jsem udělal krok doprava, ocitl jsem se víc vlevo. Každé nové ráno, rozbřesk, sluneční paprsky nového dne mi místo zklidnění přinášely jen propadnutí se do ještě hloubějšího a cizejšího světa, který se stále vzdaloval tomu původnímu. Dnes již vím, že přesně tak se člověk propadá do šílenství. Jeho původní svět mizí, nakonec zůstanou jen jeho trosky, bizarně pokroucené, zpřeházené ruiny, otočené naruby. Každá radost se změní v neklid, známé tváře v přízračná zjevení, sluneční paprsky v nadpřirozeně pulsující temnotu, pronikající do duše, otravující rozum a propalující se do srdce, které ztrácí schopnost bít, protože je to stále těžší, stále vyčerpavající a vlastně stále víc zbytečné.
Zůstala jen prázdnota, nekonečná, šedivá, slévající se do jediné ohyzdné skvrny. Věci, předměty a lidé kolem byli nyní cizími entitami. Pohyboval jsem se mezi nimi jako ve snách, nepotkával jsem je, jen je míjel. Jakoby celý svět zůstal někde venku a já byl lapen a uvězněn v paralelním světě ležícím vedle toho původního. Všechny mé zájmy a záliby ze dne na den zmizely. Jako byste z jarního dne vstoupili do kalného, ztichlého listopadu, v němž čekáte na soumrak, který skryje tu ošklivost, která vás obklopuje. Jakoby všechna příští rána vašeho života měla být jen jediným nekonečným takovým soumrakem.
Od té doby vídám věci, které bych asi neměl vídat. Stíny, které nemá co vrhat, hlasy, jimiž nemá kdo mluvit nebo pocity - ty přece okem normálně vidět nejdou. A potkávám různé věci. Vypadají jako lidé, ale já vím, že jimi nejsou. Nemluví, nedýchají, jen tak se vynoří z mlhy, proplují kolem mě a zase zmizí v mlze za mnou. Donedávna jsem to nechával být, potom jsem si všiml, že mezitím zcela zmizeli skuteční lidé. Teď jsou pryč, všude je jen ta mlha. Už vůbec neodchází, je tady pořád se mnou. Sluneční paprsky jí neproniknou, zmizely v ní všechny věci, pohltila je, pohltila i mě. Alespoň jsem unikl těm stínům. Tady v tom rozpitém mlhavém šeru nic ostrého ani není, aby to mohlo vrhat nějaký stín. Je to zvláštní, ale cítím, že se to ustálilo. A to mě uklidňuje i děsí zároveň. Občas se snažím vzpomenout si, jaký byl ten svět před mlhou, před tím, co se mi to stalo. Ale nejsem si jist. Občas se mi zdá, že si přesně vybavuji ten okamžik, ale potom zase znejistím, zapomenu, a pak nevím, jestli to bylo skutečné nebo to je jen další mlhavý obrys vzpomínky ze sna. Opravdu se všechno událo tak, jak jsem sem napsal? Kdy naposledy jsem si byl jistý, že to, co se kolem mě děje, je skutečnost? Vzpomínám. Bylo to tehdy - tam? Stál jsem na hraně toho severoitalského údolí, nořícího se do stínu, a tam za protějším svahem purpurově těžknul a umíral den.
4. dubna 2018 / +