Severozápadní přechod
xistují místa rozeseta různě po zemi, na nichž v určité dny skryt a převlečen za beránka přinášejícího rozhřešení, ďábel čeká na lidi obtěžkané hříchem a láká je, jen aby je poté mohl na věčnosti mučit znovu a znovu až do skonání věků.
* * *
"Nehybná hladina severního oceánu se černá jakoby byla z inkoustu. V dálce po obou stranách plují ledové kry, jejichž bílá barva se od barvy oceánu odrážela, jakoby sem ani nepatřily. Posádka rutinně provádí veškeré úkony, loď si razí cestu spolehlivě, počasí konstantní. Cesta zatím ubíhá přesně podle plánu."
Zavřel lodní deník a zůstal nehnutě sedět. Cítil ji, téměř fyzicky. Podivnou, otupující prázdnotu, hluboko uvnitř, na dně své duše. Cítil, že se mu tam dole rozležela a teď s každým dalším dnem jakoby rostla, pohlcovala ho zevnitř. V ústech měl hořko, svíralo se mu hrdlo. A s prázdnotou v něm rostl i hněv, hněv na sebe. Vstal a došel k baru. Nalil si plnou sklenku skotské a jediným douškem ji obrátil do sebe. Prázdnou sklenku postavilna barový pult. Chvíli stál, potom prázndou sklenici dolil až po okraj a obrátil ji do sebe stejně jako tu předchozí. Hleděl na kulatý otisk, který zanechala na pultu.
Nahoře na palubě se ocitl v krajině svého nitra. Bylo to téměř symbolické. Kam až jeho oko dohlédlo, rozprostírala se mrazivá pustina. Všude kolem něj pobíhali námořníci, ale on je téměř nevnímal. Byl uzavřen ve vlastním světě, ve světě výčitek, vzpomínek a ztráty. Všude kolem jen rovná hladina oddělující temné hlubiny od nebeské prázdnoty, ani náznak nějakých tvarů, ani známka po životě, jen mrtvolné ticho a nehybnost. Začínal třetí týden na moři, za tu dobu obepluli Newfoundland a podél břehů Labradoru dopluli do Hudsonova zálivu, který je zavedl až k Igloolik, kde vyložili část nákladu, část nákladu zase naložili, a nyná pokračovali dál na severozápad, aby dosáhli nejsevernějšího bodu své cesty a pak už zamířili k jihu a dál na západ, až k pobřeží Aljašky. Proplouval tudy již tolikrát, že se mu zdálo, že poznává ledové kry, plující mu naproti. Říkalo se jí severozápadní cesta nebo severozápadní přechod, nejrychlejší cesta z Atlantiku do Pacifiku. Hleděl kupředu do dálky, jakoby tam v mlhách na severu chtěl něco nalézt, jakoby tam na něj něco čekalo. Ale věděl, že tam nic nenajde, že ta prázdnota je tu už napořád.
Zase se mu zdál ten sen. Jeho otec mlčky odchází do mlhy, smutně, odevzdaně. On nejdříve odmítá, ale když otcova silueta zmizí, když se rozplyne v té šedivé hradbě na obzoru, chce se za ním rozběhnout, dohonit ho, odprosit jej za to, ce řekl, chce ho chytit za ruku a přivést zpět, zpět z mlhy, ale čím více se snaží, tím jasněji si uvědomuje, že není schopen udělat jediný krok. A tak jen křičí do míst, kde se za jeho otcem slila mlha, křičí, ale neozývá se nic než nekonečné tíživé ticho.
Život je podivně zašmodrchané klubko bizarností a krutých náhod. Loď vyplula v pátek ráno, sotva dvanáct hodin poté, co se dozvěděl, že jeho otec zemřel. Od té doby se mu před očima promítá stále stejný film. Jejich poslední setkání, k hádce vygradovaný spor, po kterém se oba rozešli - on uražen a jeho otec s podivným výrazem ve tváři. Bylo to zklamání, zármutek, co spatřil v jeho očích. Tichá nevyslovená výčitka. Nebo to bylo vědomí blížícího se konce? Tušil otec, že umírá? Stále dokola na to musel myslet. Bylo to tíživé, neskutečně tíživé vědomí skutečnosti, že už se neudobří, že se nestihne omluvit, zase se obejmout, začít diskutovat další téma. Už nikdy. Vědomí, že otec odešel a už se nevrátí, že odešel a poslední co slyšel, byly výtky.
Hladina oceánu byla temná jako barva tuže a nehybná, jakoby oddělovala svět živých od úplně jiného světa. Bylo mu, jakoby plul někam vstříc hrůzné prázdnotě, věčné nicotě, a čím dál na sever se s lodí dostával, tím zřetelnější ta prázdnota byla. Jakoby odplouval do cizího světa, zakletého, do podivné říše někde na druhé straně. Ta nicota vycházela z něj, z hloubi jeho duše, byl si toho vědom, ale stejně by přísahal, že ještě nikdy nemělo moře tak inkoustovou barvu a jeho hladina nebyla tak strnulá. Loď si němě razila cestu ztichlou krajinou nízkého polárního slunce, v němž dlouhé stíny dopadaly na zemi jako stíny duchů. Moře snad ještě nikdy nebylo tak klidné, takže posádka se o loď téměř nemusela starat. Námořníci zůstávali v podpalubí a na loď tak ještě více padla tíživá atmosféra.
Bylo už pozdní odpoledne, když sestoupil dolů do své kajuty. Vstoupil dovnitř a dveře se za ním bezhlučně zavřely. Zůstal stát úplně sám v tom důvěrně známém pokoji čtyř zdí a hleděl na ně s hrůzou, protože ještě nikdy mu nepřipdaly tak cizí. Letitý dřevěný nábytek, mohutný stůl schovávající se pod rozloženými mapami, vysoká police s knihami, dva zaprášené obrazy, schozená dřevěná podlaha. Hleděl na ty důvěrně známé předměty, které tu vedle něj trávily již celou věčnost, takovou, že i sám sebe mohl považovat za další kus vybavení té kajuty, ale dnes je nepoznával. Cítil podivný pocit, jakobyste hleděli na vlastní ruku a nepoznávali ji. Tíživé ticho vyplňovalo ten malý uzavřený prostor a viselo ve vzduchu tak zlověstně, že ho na okamžik přepadl nutkavý pocit utéct, vyběhnout ven na palubu a stanout pod otevřeným nebem. Opanoval se. V ústech cítil hořkost, jakou v životě ještě nezažil, v očích ucítil pálení a uvědomil si, že z nich rukávem stírá proud slz. Před sebou opět viděl otcovu tvář. Byla starší, zvrásněná vráskami, zračilo se v ní osm desetiletí, spousta vzpomínek, spousta zkušeností. Čím déle do ní hleděl, tím smutnější se mu zdála. A potom se ty hloboké smutné oči zavřely a tvář se rozplynula.
Dva další dny si loď razila cestu dál na sever vstříc ledovému neznámu, počasí zůstávalo neměnné jako zamrzlý svět, kterým proplouvala. Třetího rána se posádka procitla do naprosto jiného světa. Sluneční kotouč byl pryč, zmizel za neproniknutelným šedivým příkrovem, který nyní ležel na krajině jako náhrobní kámen. Veškeré barvy zmizely, temně šedavý stín je rozpustil, jako když mokrý štětec smyje vodové barvy z obrazu. Loď nyní plula setmělou krajinou, jejíž svět se změnšil na dohled stínů, které se vynořily všude kolem. To stěna mlhy se stahovala kolem lodi a postupně zužovala prostor, kterým loď proplouvala, stále více a více, až se otevřené moře změnilo v úzké jezírko, kolem nějž visely z nebes těžké mlžné závěsy. Celý svět byl nyní vměstnán jen na pár metrech kolem lodi, vše dál přestalo existovat. Trup lodi, palubu, stožáry, kajuty i zábradlí nyní pokrývala vrstva námrazy a s každou hodinou rostla. Ledový chlad vnikal do podpalubí a naplňoval jej nepříjemnou ledovou vlhkostí. Zlověsná strnulost a bezútěšnost včerejšího soumraku vystřídal ještě tíživější stín dnešního jitra. Posádka jakoby ztratila řeč, na palubě zavládlo němé ticho, námořníci se míjeli jako stíny, jako duchové odsouzení k věčnému zatracení na bludné lodi, ztracené mimo prostor a čas. Jakoby každý další den, každá další míle, vzdalovali ten mlčící koráb od světa živých tam na jihu někam do říše stínů a ticha a nekonečné věčné prázdnoty.
Hodiny ukazovaly devět hodin, ale on stále zůstával ve své kajutě, jakoby se tam skrýval před šedivým mlhavým chladem plujícím tam venku. Pročítal staré zápisky, třídil staré dopisy, posté kontroloval mapy a znovu a znovu listoval cestopisnými knihami, jen aby nemusel ven z bezpečí čtyř stěn své kajuty. Nad jeho hlavou se ozývaly kroky námořníků, ale když se zaposlouchal do jejich ozvěny, pocítil nepochopitelný pocit, jakoby ty kroky byly úplně cizí, jakoby přicházely z jiného světa, jakoby paluba tvořila nepřekonatelnou bariéru mězi dvěma světa, které sama vytvořila. Zvedl hlavu a pohlédl nahoru ke stropu. Místnost byla ponořena ve stínu, lampa nyní svítila jakoby zastřeným světlem, zdálo se, že mlha proniká mezerami ve zdech a vyplňuje prostor kolem, tupí ostří kontur, rozpouští barvy, umlká zvuky, přicházející jakoby ze stále větší dálky.
Ani nevěděl jak, ale zase stál na přídi. Mrazem a ledem sevřená kostra lodi planula v tom šedivém přítmí téměř až nadpřirozenou září. Proplouvala na kost zamrzlou zemí věčného ledu, ticha a strnulosti, prorážejíc si cestu mlhou jako bludný přízrak z gotických románů. Zdálo se, že kolem neexistuje nic víc než husté chomáče mlhy, těžce a nehybně visící v prostoru, jakoby v těchto místech i vzduch zamrznul. Jen občas se zpoza mlhy vynořily gigantické, bílé hory ledu, rozlámané a zase zamrzlé do bizarních tvarů. Zdálo se to až neeuklidovsky nepřirozené, ale všechny ty zmrzlé kusy bílých geometrických útvarů, s hranami ostrými jako břitvy, neprojektovaly žádné stíny. Jejich ostré hrany jakoby se vznášely v beztvarém amorfním světě, který tvary vůbec neznal. To mlha a šero, v nichž krajina vězela, rozpouštěli jakýkoli náznak po stínu do jednolité šedivé masy. Zamrzlá loď proplouvala nehlučně tím bizarním královstvím ostrých úhlů rozpuštěných v beztvaré tuposti a zamrzlých zpět do něčeho ještě úplně jiného, a kdyby oceán, jehož ebenové hlubiny se nyní ztrácely pod plíživou mlhou, ležící na hladině jako čirý zkapalněný chlad, končil jen o jednu lodní délku před korábem a tam se celý svět propadal do nicoty, nebylo by člověka, který by k tomu kataraktickému zlomu dohlédl. Loď plula sama, nikým neřízena, jen jakoby o své vlastní vůli. Jakoby sama věděla, kde je cíl její cesty.
Konečně si to uvědomil. Prudce se otočil, až jeho zmrzlý svrchník zapraskal. Za jeho zády z mlhy čněl do výše temný přízrak ráhnoví, jakoby se tu nějaká stvůra vznášela nehybně v prostoru, jakoby vyrůstala z ledu. Bylo to podivné, bylo to zvláštní, ale okamžitě si uvědomil skutečnost, že je na celé lodi sám - úplně sám. Jsou pocity, které nejdou obsáhnout slovy. Jsou okamžiky, kdy okamžitě víte něco, co se stalo, ačkoli neexistuje jediné racionální vystvětlení toho, jak byste na to mohli přijít. Stál na lodi a věděl, že je tu jediným, posledním tvorem, jemuž v hrudi bije srdce. A hned poté se pomalu, jako když procitáte ze sna, dostavil další pocit, který tak jako podivná beztvará předtucha dostavující se s ním, plížící se v jeho stopách, vystupoval z mlhy, aby nakonec udeřil o to drtivěji. Loď se nehýbala. Teprve nyní si uvědomil, že doba, kterou stojí na palubě, už musí trval téměř celou věčnost. Nehybný přízrak, na němž zůstal coby poslední živá bytost, vězel zamrzlý v ledu, který se táhl na všechny strany do nekonečné dálky. Mlha ustoupila a z ní se vynořila úchvatná, ale zlověstná bílá krajina ledové smrti.
Kráčel nevěřícně po té zamzlé vodní planině, eben oceánu vystřídal alabastr ledu. Nezamrzlý svět alespoň částečného pohybu ebenových vod severního oceánu byl ten tam a pryč s ním byla i jeho posádka. Nebyl tu žádný sled událostí, jen doba s a doba bez posádky. Nic mezitím, nic těsně před nebo těsně poté. Jakoby uběhlo milion let, jakoby se původní svět propadl do zcela jiného rozměru. Jen nekonečné ticho křičelo tak hlasitě, až mu hučelo v uších. Jeho nohy pomalu kráčely po bílé krustě a vedly jej dál do podivného zakletého království rozprostírajícího se všude kolem. Nehybná loď zůstala v mlze za jeho zády, její šedavá, téměř nadpřirozená silueta se rozplynula v mlhavém šeru, a zmizela v nicotě, jakoby přestala existovat - alespoň v tomto světě. Ale byl to stále ještě 'tento' svět?
Bylo to podivné, ale náhle se zastavil, otočil a pohlédl do šedi za sebou. Jakoby odněkud z mlhy zaslechl šumění ptačích křídel. A skutečně, v příštím okamžiku mrtvolné ticho rozřízl vysoký zvuk raččích výkřiků, které jakoby přicházely poměrně zblízka. Udělal za zvukem dva kroky a hleděl do prázdnoty, která jej obklopovala. Vysoko v místech kde tušil nebe, se rýsovala světlá skvrna, téměř jakoby se slunce snažilo prokousat mlhou. Hleděl do té světlé díry a pak najednou se v ní skutečně objevily černé body, které se blížily, a zanedlouho spatřil asi tucet ptačích křídel, černajících se proti světlému pozadí na nebi, jak pomalu a důstojně plují vzduchem. Ale jak se blížili a jejich siluety na nebi rostly, světlá skvrna počínala tmavnout, a spolu s tou změnou měnil se i plavý let ptáků. Jejich křídla nyní máchala rychleji, plavý pohyb vystřídaly jakési škubavé skoky kupředu a zase zpět, s každým z nichž se původně jednolité hejno více a více trhalo, až nakonec každý z opeřenců jakoby propadl kamsi do neviditelné prázdnoty, která se slila do jednoho šedivého stínu a vyplnila světlou skvrnu jako kalná voda díru v zemi. A společně s ní zmizela křídla, bojující proti neznámému neviditelnému nepříteli, který je strhnul kamsi dolů, do šedivé prázdnoty, jakoby by jim zpod křídel ukradl vzduch, na kterém pluli. Ustal jejich šelest, utichla ozvěna jejich vyděšených skřeků. Hrobové ticho, které se opět rozlilo po zamrzlé krajině jakoby nyní téměř ožívalo. Stál tam němý, s tváří bledou, a horečně přemítal, jestli se mu to celé jen zdálo. Vybavoval si různé příběhy o fatamorgánách, které zaslechl od jiných námořníků. Nejbizarnější bylo vyprávění jednoho z nich, který tvrdil, že se jednou v pravé poledne na horizontu přímo před jejich lodí z oceánu vynořilo podivné vodní město, jehož domy byly vysoké a štíhlé, a když k nim loď připlula, zjistila posádka, že jsou z vody, která tu čněla k nebi proti gravitaci, a oni proplouvali ulicemi, či spíše kanály, až do jeho středu. Potom je obklopila bílá mlha a když se rozestoupila, byla loď opět na volném moři a vodní město bylo daleko za jejich zády. I když okamžitě otočili loď, silueta města počala blednout, a něž dorazili k jeho branám, zmizelo dočista, nezůstala po něm jediná stopa. Nikdy těmto báchorkám nevěřil, ale trhavé pohyby padajících ptáků mu stále visely v paměti, jakoby se mu vpálily do sítnice, a on by přísahal, že byli skuteční, i když skutečně vůbec nevypadali. A přesto je viděl a slyšel jejich křik, se kterým se propadali do šedivé nicoty, kterou on sám bloudil.
Prorážel si cestu tím šedavým přítmím ledové běloby, jež ho obklopovala, a každý další jeho krok do neznáma jakoby jej vzdaloval jeho světu geometrickou řadou. Vše kolem bylo protnuto tíživou strnulostí. Procházel nyní kulisami podivného, mlžného světa bez kontur a bez obrysů, světa ponořeného do neurčitosti, v němž nebylo světových stran, dne nebo noci, jen vševyplňující mlhy, skze kterou neproniklo ani sluneční světlo, ani zvuk ozvěny plácání křídel ptáků. Neprojevil se ani náznak pohybu, jakoby celý vesmír zamrzl v čase a prostoru na pomezí dvou světů, které se nyní nacházely těsně vedle sebe, tak, že v určitém místě splývaly jeden s druhým, takže stačilo natáhnout ruku a člověk by se dotkl toho druhého světa tam za oponou mlhy, která tvořila onu pomyslnou hranici, a mohl by stanout na jeho prahu a vstoupit do něj. Nehybnost byla nekonečná, tak nekonečná, že cítil, že v příštím okamžiku musí celý vesmír explodovat v gigantické expolzi, aby vyvážil tu děsivou strnulost, ve které se nyní nacházel. Ale nic takového se nestalo. Všude kolem se rozptostírala neměnná věčnost. A v ní jakoby se skrývalo něco, co bylo tak nesmírně cizí, že člověk cítil tu cizost aniž by ji mohl spatřit, slyšet, cítit nebo se jí dotknout. Něco viselo ve vzduchu, vyplňovalo prostor a prostupovalo každým předmětem, který se ocitl na tomto podivném místě. Bylo to zlověstné, s kovovou pachutí smrti, a ať už to byl osud, zkáza nebo boží přítomnost, nacházelo se tam na druhé straně zlo - čiré, původní zlo, tak, jak bylo původně stvořeno, pokud již neexistovalo od počátku věků - nezměněné, starodávné zlo.
Procházel mlhou a bylo to jako umírání zaživa. Dál a dál napříč krajinou stínů, truchlivým místem na samém konci světa, údolím slz a nekonečné temnoty.
Zastavil se. Uvědomoval si, že zamrzlá loď zůstala hluboko v mlze za ním. Konečně jakoby pominulo to podivné mámení, které ho zavedlo až na toto podívné místo. Otočil se. Před ním, ve směru ze kterého přišel, se rozprostíralo jen nekonečně stejné šedavě bílé přítmí, do něhož se propadal svět kolem. Hleděl vyděšeně do prázdnoty kolem sebe a náhle netušil, ze které strany vlastně přišel. To jej vyděsilo, protože pochopil, že netuší, kudy se vrátit zpět k lodi. Začal se rozhlížet kolem sebe, hledajíc stopy, které zanechaly jeho nohy, kráčející sněhem. Ale nenašel níc, zem byla jediná souvislá vrstva ledu, na kterém nežel byť jediný otisk jeho nohy. Stál tu v mlhavém šeru němý hrůzou a naslouchal do ticha, které se mu mrazivě vpalovalo do uší. A potom náhle jakoby mlha před ním počala tmavnout. Zahleděl se do těch míst a opravdu, něco se blížilo, přicházelo z mlhy, razíc si cestu tím mlžným oparem přímo k němu. Tmavá skvrna dostávala stále jasnější kontury, konečně viděl nějasnou siluetu postavy, která pomalu, pozvnolna vystupovala z mlhy. Konečně stanula na hranici viditelnosti a zůstala stát. Rýsovala se tu před ním, jakoby vyrostla ze země nebo se zhmotnila z mlhy, neviděl ji do tváře, nerozeznal její části, ale její siluetu poznával, poznal by ji mězi tisící. Posvátné ticho protkl jeho vlastní hlas.
"Dobrý den, otče!"
25. června 2018 / ++