Ebenová řeka
rocitl jsem z neexistence do temnoty. Byla temná noc a já stál uprostřed přízračné mrtvé pouštní krajiny, ozářené zlověsně planoucím měsícem, jehož karmínový jas osvětloval hrůzné kulisy v hlubinách pod ním, kulisy starodávného bezejmenného města plného rozpadajících se pozůstatků budov rouhavých tvarů, ze kterých sálalo prvotní, předvěké zlo. Stál jsem na vrcholu písčité duny a shlížel na místo, z něhož vzešla veškerá temnota světa, kde se bez důvodu a bez smyslu z nicoty zrodilo prvotní zlo, do míst povstání praděda praděda Satana, který poté vyšel z hradeb starodávného města napříč věky a napříč civilizacemi, aby završil svou pouť stanuv přede mnou. Shlížel jsem do toho děsivého údolí zalitého jedovatým měsíčním svitem, v němž ruiny města zářily zlověstným jasem zkázy a zániku a jasně jsem cítil, že ty ruiny cítí mou přítomnost, tak jako každá temnota je schopna odhalit životní sílu, která se dostane příliš blízko k jejímu stínu. A uprostřed té bezbožné šedivé země, uprostřed těch prokletých kulis věčného zmaru a zatracení, spatřil jsem mezi chrámy bizarních tvarů a úhlů, ďábelskými zvířecími sochami a vysokými zlověstnými pyramidami, jejichž stěny stoupaly v ostrých úhlech z nánosů písku, který pohřbíval jejich základy, nevelké jezero, jehož jako zrcadlo hladká a lesklá ebenová hladina se černala jako díra do nicoty veškerého vesmíru. A když jsemm pohleděl lépe, spatřil jsem, jak se z této černočerné tůně vylévá a na cestu vydává úzký a mělký proud té ebenové tekutiny, jak se plazí pryč, postupně sílí a tloustne, rozlévá se stále do širšího toku a plyne a odnáší s sebou tu prvotní temnotu dál a dál, pryč za hranice té prokleté pouště až daleko za rudé hory na obzoru, jejíž jako zuby šelmy ostré vrcholky se rýsují na bledém nebi, až dál k prvním lidským obydlím. A zlý měsíc stál nad tou mrtvolnou krajinou, nehybný, zlověstný a vrhal né světlo, ale stín, stín, který pronikal do každého koutku hmoty pod ním. A tu náhle spatřil jsem v písku u svých nohou malou sošku; z písku trčela jen její horní část; a tu jsem spatřil její obličej, obličej démona, a v tu chvíli jsem ztratil vědomí a celý můj vesmír pohltila nekonečná temnota a vnitřní neklid, smutek a děs tak obludný, že přímo fyzická bolest roztrhala mou duši na milion částí, které se okamžitě propadly do temnoty nictoty, kterou jsem propadal do věčného zatracení."
Mnich odložil psací nástroj ke kalamáři a počkal, až inkoust na pergamenu zaschne. Další kapitola ďáblovy Bible byla přepsána. Další kapitola z té podivné knihy šíleného barbarského beduína z dalekých východních pouští, jejíž řecký překlad tu přepisoval. Zahleděl se do nočního ticha, které jej obklopovalo a zamyslel se. Potom si zlehka přejel po čele, jakoby se snažil zaplašit neviditelné můry, uchopil svíčku a vykročil ven na chodbu kláštera. Neušel ani třicet kroků, když se proti němu z temnoty před ním vynořil temný stín. To bratr Matyáš dokončoval další z nočních modliteb, během nichž obcházel spícím klášterem. Když se minuli, Matyáš se na okamžik zastavil a hleděl jak bratr Amos i se světlem svíce mizí za ohybem chodby. Potom pokračuje ve své obchůzce, došel až k otevřeným dveřím knihovny a nahlédl dovnitř. Místnost byla liduprázdná, jen na stole ležela rozevřena mohutná kniha. Otočil se tedy a vyšel zpět na chodbu. Ticho všude kolem bylo téměř hmatatelné.
Tichá ozvěna jeho kroků se nesla klášterní chodbou ponořenou do tmy, aby se poté, co doputovala na samotný její konec, zase vracela k místům, odkud se vydala na svou pouť. Došel až do míst, kde chodba doměle končila, ta se však v úhlu devadesáti stupňů lomila doprava a pokračovala dál. V rohu nalevo stála na zemi jediná trojnožka, na které hořely žhavé uhlíky a prosvěcovaly temnotu. Chodba pokračovala dál a zase se ztrácela v temnotě, na jejím konci opět plápolalo bledé světlo další ze čtyř trojnožek, rozmístěných s rozích chodby, obtékající celou budovu kláštera. Dnešní noc byla temná, jakoby nebe zakryli těžkými ebenovými závěsy. Na kraji už několik týdnů ležel mlhavý opar, či spíše těžká černá mračna, která, napitá vodou, visela z nízké oblohy a téměř se dotýkala střechy kláštera. Listopadovou rez vystřídala prosincová čerň. Slunce už několik týdnů nikdo nespatřil, všechny barvy byly ty tam, zůstala jen do stínu ponořená šeď, propadající se do temnoty, která si s každým dalším dnem kradla více a více dne. Ve vzduchu byl cítit sníh, přicházela dlouhá temná zima. Blížil se zimní slunovrat. Dokončil další z modliteb, kterými ukrajoval ze své noční služby. Zbývala poslední, z čehož usuzoval, že je něco krátce po půl druhé. Za necelou hodinu musí probudit své bratry, aby mohli zahájit officium nocturum neboli matutinum, čili noční modlitby.
Mnich došel na konec chodby a chtěl zabočit doprava, tu ale trojnožka po jeho levici zapraskala a chodba se ponořila do temnoty. Ke svému údivu si však uvědomil, že jeho shrbená postava vrhá i přes naprostou tmu nepatrný stín, temný stín projektovaný podivným, nazelenalým světlem, které přicházelo odněkud z druhého konce chodby. Ototčil se za ním a v ten okamžik zůstal stát jako přimrazen. V polovině délky chodby, která se tu před ním otevírala a nyní působila, jakoby neměla konce, vznášela se asi půl metru nad zemí postava člověka, zpoza kterého se linula ona nazelenalá záře. Byl to muž, visísí jen tak v prostoru s roztaženými pažemi a sledující každý mnichův pohyb. Prve se ohnul k trojnožce, aby zjistil příčinu jejího vyhasnutí, nyní z polodřepu vyskočil a ucouvl až ke zdi za sebou. Pokřižoval se. Vznášející se postava ještě chvíli sledovala jeho úděs, potom se chodbou rozlil tichý hlas, přicházející jakoby z nesmírné dálky.
"Tobiáši, poznáváš mě?"
Mnich cvhíli váhal, jakoby se snažil sám sebe přesvědčit, že se mu to vše jen zdá. Jakmile si byl jist, že se nejedná o šálení smyslů, zaváhal, jestli má s tou bytostí vůbec začínat rozhovor, ale zvědavost vyhrála nad strachem.
"Ale já se nejmenuji Tobiáš, mé jméno je Matyáš."
"Již brzy poznáš, že věci se mají jinak, než jak se zdají být. I tvé jméno, tvé skutečné jméno, je jiné od toho, které znáš na tomto světě. I mě znáš pod jménem, které jste vymysleli Vy - lidé víry, přestože mé pravé jméno je jiné. Ale na mém jménu tu nezáleží, nyní jde o tebe. A teď pojď za mnou, něco ti ukážu."
Postava nyní sestoupila na zem a pomalým, důstojným krokem kráčela k mnichovi. Ten neschopen odporu počkal, až k němu postava došla, a teprve potom se zmohl na jedinou otázku.
"Kdo jsi?"
Neznámý se postavil před vyděšeného mnicha a položil mu ruku na rameno.
"Mám mnoho jmen. Ty a tví lidé mě nazýváte ďáblem. Ale říkají mi i jinak. Jedním z mých jmen je Poznání. Pojď, přišel jsem k tobě, abys poznal. Chci ti něco ukázat. Chci, abys viděl a poznal.", a objal mnicha kolem ramen a vedl jej zpět. Teprve nyní si mnich uvědomil, že přímo za jeho zády stála původně zeď. Nyní ale byla ta tam a on kráčel se svům průvodcem po chodbě, která jakoby byla zrcadlovým odrazem té skutečné. Kráčel cizí chrámovou chodbou vedle postavy ďábla a vlastně ani něcítil strach. Chodba se náhle rozplynula a oni kráčeli temnou prázdnotou, jen lehce fosforeskující nazelenalou barvou. A potom náhle se zastavili, a ďábel pokynul, aby se otočil.
To co spatřil, jej šokovalo. Stáli v prázdnotě a hluboko pod nimi za jejich zády se černala hora, na níž stál klášter. Vznášeli se nyní v prostoru vysoko v oblacích a hleděli na krajinu zalitou jasem bledého měsíce, který jen velmi slabě probleskoval zpoza mračen. A přesto se před nimi rýsovaly kontury krajiny pod nimi. To ono nazelenalé světlo je zdůrazňovalo, propůjčovalo předmětům ukrytým v temnotě obrysy. Ale jak podivné obrysy to místo nyní mělo.
"Toto je tvůj klášter, stojící na hoře uprostřed Vašeho světa. Ale pomni, že tak jako je noc a den, tak je i Váš svět a náš svět. Pohleď."
A tu náhle se krajina začala měnit, a užaslý mnich nyní hleděl na svět, který se začínal rodit někde hluboko pod světem, z nějž právě přišel. Hleděl před sebe a viděl svůj klášter, temnou horu pod ním a hradbu rozeklaných štítů hor táhnoucí se do dáli, kde obzor splýval s nebesy a kde se v blednoucích stínech noci možná pomalu rodil nový den. Viděl náhorní planinu nad jejímž koncem se rýsovala temná silueta jeho kláštera, ale s hrůzou v očích hleděl také níže, do míst, kde ještě před chvíli ležela pevná zem, do míst, kde se do hloubky propadalo údolí a mízelo v dokonalé temnotě. Tam v těch místech nyní, jakobys nakreslil linku, lámal se svět pozemský a směrem dolů se zrcadlil jeho odraz - obraz pekla.
Stáli sice vysoko nad zemí, ale i přesto hleděl na podzemní krajinu z podhledu, jakoby nahoře bylo dole a dole bylo nahoře, jakoby se dimenze prohodily, zrcadlová krajina pod zemí jakoby stála nad ní, a on, ač vysoko nad zemí, hleděl do hlubin pod sebou jakoby vzhlížel k nebesům. Pod ním, nebo nad ním, prostě při pohledu zhora, kdy ale vzhlížel nahoru, se tu před ním otevíral svět obrácený nohama vzhůru, s údolími, vrcholy, planinami, s temnou horou, s klášterem s věží otočenou dolů a mířící jakoby do pekel. Pod zemí se ukrýval druhý svět, který se zdál být zrcadlovým obrazem světa tam nahoře, jen bizarně pokřiveným. Když se ale díval déle, začínal zjišťovat, že vše se zdá být jinak, naopak. Pomalu, pozvolna, se mu začínalo zdát, že hlavou dolů je nyní krajina, ze které přišel. A zprvu dokonalý odraz nyní odhaloval jisté disproporce. Pohlédl na ďábla. "Ano, to je to, co jsem ti chtěl ukázat. Věci jsou jiné, než se zdají být. Dívej se dál."
A mnich se díval. A stále zřetelněji se mu zdálo, že hledí přes skleněnou tabulku okna, přes něco, co podivně ohýbá obraz za sebou. Bylo to podivné, ale jakoby se krajina před ním podivně lomila, rozkládala a zase skládala. Zároveň si uvědomoval, že je tu ještě jeden rušivý prvek, ještě něco nenormálního. Konečně si uvědomnil, že hledí na svět vykloubený ze svých osnov, na tvary bez obsahu a hmotu bez tvaru, hleděl na zrcadlově obrácenou krajinu, kde se západ nacházel na východě a nebesa ležela dole pod hladinou temného oceánu, z jehož hlubin slunce neplálo jasem paprsků, ale vrhalo stín, a vůbec že vše je naopak než se až doposud zdálo být. Pohlédl zpět na ďábla. Ten mlčky stál po jeho levici a hleděl do míst, v nichž se zrcadlil onen převrácený svět.
"Vím, o co ti jde.", pronesl mnich. "Snažíš se mě přivést na zcestí, skrze tvé lži, skrze rouhání, kterým jsou tyto tvé vize, které jsi mi zde vytvořil. Chceš mě odvrátit od Boha."
Ďábel, aniž by odvrátil pohled od krajiny za zrcadlem, pokýval hlavou. "Proč bych to dělal?"
"Abys získal mou duši."
"Tvou duši, pravíš. A k čemu by mi byla? Cožpak už jsi se ji sám jednou nezřekl? Obviňuješ mě, že ti chci odejmout tvou duši, a přitom jsi se ji zřekl. Cožpak jsi ji neodevzdal do rukou Božích. Cožpak není on pánem tvých kroků a činů? Obviňujete nás, že Vás svádíme na zcestí a pohleď, vy na scestí již dávno jste. Cožpak nevidíš to utrpení a tu bídu, kterou na sebe jeden na druhého sesíláte? S Bohem po boku a modlitbou na jazyku vraždíte bližního svého. A existuje vúbec ten vás Bůh? Přemýšlej. Pokud by existoval, musel by existovat jen pro vás. Zvířata Boha nepotřebují. Ani rostliny. Jen vy. Cožpak nevidíš, jak je to pošetilé. Pohlédni, to vy jste si stvořili Boha k obrazu svému, nikoli on vás. Odpověz mi, může Bůh existovat bez vás? Nebo vy bez Boha? Kdo koho více potřebuje? Vy jste si stvořili Boha, abyste nemuseli přiznat, že všechno to zlo pochází z vašich rukou, z vašich úst, z vašich srdcí. Bůh je s námi jen proto, že existují malí a slabí, kteří se chtějí cítit velkými a silnými. Náboženství tu bude svým jedem otravovat životy do té doby, dokud budou ti slabí chtít být těmi silnými. A čím slabší budou, tím větší bude muset být jejich Bůh. Čím mocnější Bůh, tím ubožejší jeho služebník. Opravdu si myslíš, že dokonalá bytost stvoří něco tak nicotného jako jsou lidé, jen proto, aby ho ti následně mohli uctívat? Vždyť samotná ta představa je tak nekonečně absurdní, že na ní vidíš, jak přesně naopak to celé je. Už chápeš, proč nyní, když jsem ti dovolil pohlédnout z druhé strany, vidíš skutečnost jako zrcadlový obraz, jako bizarně pokřivenou kopii skutečnosti, o které jsi dosposud neměl ani tušení že existuje, ačkoli tu celou dobu byla všude kolem tebe? Jste na zcestí, ale vydali jste se tam sami a zůstáváte tam jen proto, abyste si nemuseli přiznat, že tam jste. A proto všechno na druhé straně odmítáte, děsíte se toho, zaříkáváte to. Pohleď nyní na svůj klášter a nespatříš nic jiného než pelech vzývačů zla, podivností a hlouposti. Pohleď nyní na své bratry."
A v ten okamžik jakoby se zprůhlednily zdi opatství, spatřil mnich své bratry spící na slaměných kavalcích jejich pokojů. Ale jaký pohled se mu nyní naskytl. Ve zdech kláštera se povalovali mnichové v sutanách, ale s tvářemi opic, tchořů, vlků nebo lišek. A hleděl nyní na ikony na zdech, na podobizny svatých zarámovaných a visících na zdech a hleděl do tváří opic šklebících se, vřeštících, zuřivě se bijících v prsa. Odvrátil obličej a schoval jej do dlaní. Když znovu pohlédl dolu pod sebe, stál tam klášter opět tak jako dřív, ale jeho zdi nyní byly pobořené, katedrála se proměnila v hrobku a na krajinu se snášel krvavě rudý sníh. Pohlédl na ďábla.
"Kdo skutečně jsi?"
"Kdo jsem? Ptej se, kdo jsi ty? Já ti jen mohu povědět, že já nejsem tím, za koho mě máš. Až přijdeš na to, kým jsi ty sám, pochopíš, kým jsem byl já. Dívej se, uvidíš. Ale otevři oči."
Kulisy se změnily, uvědomoval si, že je u sebe v pokoji a natahuje se pro knihu na polici, ale něco jej stahuje zpět. Otočil se. S hrůzou hleděl na odpornou šedivou kočku se zelenožlutýma očima plnýma bělavé mlhy, jak zatíná drápy do jeho sutany a táhne ho k sobě. Pocítil hrůzu, děsivou hrůzu, která ho přemáhala a ochromovala. Čím více se snažil uniknout z toho sevření, s tím nadpřirozenější silou zvíře zatínalo drápy do jeho sutany a přitahovalo si jej k sobě. Nakonec se rozhodl pro jediný zoufalý krok k záchraně, skočil po kočce a sevřel její hrdlo do svých rukou. Zmáčkl ho vší silou a drtil s zuřivým šklebem ve tváři. Krk zvířete zapraskal, živá tkáň povolila, podivně se zbortila, počala protékat mezi prsty, až se mu zvíře rozpadlo pod rukama. Konečně si uvědomil, že bylo po celou dobu mrtvé. Ještě několik okamžiků hleděl do kalných mrtvých očí a pak procitl.
Ležel na zádech na zemi svého pokoje a všude kolem panovala noc. Posadil se na lůžko a snažil se upomenout na vše, co ve snu vyslechl. Ale byl to skutečně jen sen? Pomalu otevřel dveře svého pokoje, ale ke svému zděšení stanul na prahu zcela cizí chodby, jejíž konec se ztrácel v podivně světelkující temnotě. Netušil jak dlouho tam tak stál, ale jeho pokoj byl náhle pryč. Stál ve temnotách a všude kolem něj nebylo nic, co by poznával. Jediné co nějak podvědomě věděl, že je někde hluboko v základech kláštera.
Vydal se klášterní chodbou do temnoty, která se před ním rozlévala jako tuže. Ale ušel sotva několik metrů a zůstal překvapeně hledět na vysoké klášterní zdi, které jakoby se před jeho očima proměňovaly, jakoby se vlnily, jakoby se rozestupovaly a zase vracely do své původní podoby. Udělal jen pár dalších kroků a náhle stál v úzké, nízké chodbě, obestoupené zděmi z mohutných kamenných bloků, jakoby stál v hlubokém hradním podzemí nebo žaláři. Konec chodby se ztrácel v temnotě, kterou se ale rozlévalo podivně nepřirozené světlo. Zaváhal jen okamžik, potom se vydal za ním, chodba se několikrát lomila, pak konečně stanul u zdroje toho světla. Po levé straně chodby zely ve zdi vždy po několika metrech úzká gotická okna, kterými do chodby dopadalo světlo různých barev a odstínů. Rudou střídala karmínová, za ní následovala žlutá a oranžová, další okno planulo purpurem, další osvětlovalo chodbu modře. Procházel kolem těch oken a nyní již chápal, proč se mu prve zdálo, že chodba žije a dýchá vlastním životem. Za okny ke svému úžasu spatřil holé, pokroucené větve stromů, a jak plameny ohňů tančily za jejich pahýly, siluety větví promítané okny do chodby se hýbaly, jakoby ty mrtvé pařáty ožívaly. Celá chodba se tak neustále proměňovala, lomila se, ustupovala a zase se přibližovala.
Došel nyní až ke smaragdovému oknu, ale tu se před ním otevřel výhled do prázdnoty, levá stěna chodby přecházela v řadu nelomených oblouků, které vždy po třech přerušoval nosný pilíř, byl to jakýsi balkón, a za nimi se otevíral výhled do podivné krajiny ponořené do tmavě zeleného světla. Položil ruce na studený kámen a pohlédl oknem do té přízračné krajiny. Všude kolem se rozkládal močál zalitý tím zlověstným zeleným světlem. Na ebenové hladině, pod níž se rozlévaly bezedné bahnité hlubiny nekonečného zármutku, ležely husté chuchvalce bílé mlhy nebo spíše oparu, který jakoby vyvěral z těch bezbožných hlubin a prosycoval ovzduší atmosférou zmaru. Místo oblohy tu zela jen černá prázdnota, nekonečná nicota bez nebes, bez spásy, bez naděje. A k té nebeské pustině z těch prokletých vod trčely uschlé bílé pahýly stromů a natahovaly své větvité údy v naději záchrany, která nepříchazela, a tak tu stály jako sochy, které někdo začaroval k věčnému zatracení, s kořeny utopenými v bezedných bažinách, v objetí věčného bahna, které nepovolí a nepropustí je ze svého sevření, a s větvemi zkroucenými v němé agónii zápasu se smrtí, která již zvítězila. Stál tu a ohromen hrůzou hleděl na kulisy, které se tu před ním zhmotnily jako by vystoupily ze všech pekelných knih, které za svůj život otevřel.
Zavřel oči, odvrátil se od smaragdových blat a vykročil poslepu dál. Ušel ale jen několik kroků, náhlá změna ovzduší jej přinutila otevřít oči. Dusná podzemní chodba i bažinaté výpary byly ty tam, stál nyní pod volným nebem, všude kolem něj se rozprostírala nekonečná ledová planina. Na temném nebi bez jediné hvězdy se jen matně odráželo bledé světlo, jakoby někde daleko za obzorem planula světla města. Těžká mračna visela nízko, tak nízko, že se jich téměř mohl dotknout. Všude kolem panovala mrazivá zimní noc, vítr tiše vzlykal žalozpěvy noci a hnal prachový vítr po planině, vířil jej a bodal jeho ostrými krystalky do tváří. Kam až oko dohlédlo, nečernala se na bílé planině silueta jediného stromu, jediného keře, nebylo tu nic než bělostná ledová krusta a za ní již jen linka horizontu. Kráčel po té ledové krustě, která jako náhrobní kámen přikryla zemi pod sebou, umrtvila vše živé a stala se neomezenou vládkyní světa, kráčel nekonečnou nocí a kráčel sám, poslední. Mráz bodal do tváří, vítr řezal ledovými sněhovými vločkami, ale on šel stále kupředu. Konečně stanul na samém vrcholu planiny. Ohlédl se. V pološeru zimní zasněžené noci spatřil své vlastní otisky nohou ve sněhu, jak se táhnou kamsi do tmy za ním. Pohlédl lépe a tu spatřil, jak sotva několik metrů za ním se ztrácejí pod závějemi jemného sněhu, jak je vítr zasypává, aby ani jediný důkaz o jeho existenci, ani jediná stopa tu po něm v tomto zamrzlém světě nezbyla. Cítil, že až padne k zemi, bude to trvat jen pár chvil a sníh a vítr s jeho mrtvým tělem přikryje všechny důkazy o tom, že tudy kdy šel poutník, kterého svedl na scestí sám ďábel.
Ale sotva vykročil dál, kulisy se opět proměnily. Kdesi na horizontu hořely krvavé ohně a ozařovaly nebe. Hustý černý kouř skryl slunce za svým příkrovem a nad zemí temnou jako tuž plálo krvavě rudé nebe, temně rudé, zlověstně rudé. Z dálky sem s poryvy větru doléhala falešná ozvěna jakýchsi smutečních chorálů. Jejich síla slábla a zase sílila s poryvy větru, když zavanul, ozvaly se silněji, jakoby byly blízko, pak je vítr vzal a nesl pryč, zpěv se ztrácel, umlkal. A tak se to opakovalo znovu a znovu. Konečně se na obzoru objevilo temné procesí, smuteční průvod pozůstalých. Vepředu kráčely vysoké postavy s ptačími maskami na obličeji a s vysokými ostrými čepicemi na hlavách, v rukou nesli velké knihy, z nichž cosi předčítali. V jejich patách šly postavy v kápích, v rukou držíce dlouhé tyče, z nichž na spoustě visely různé prapory a fangle, jiné byly holé. Za těmito prvními průvodci šli sirotci, děti. A pak následoval průvod postav všech velikostí a tvarů. Celý ten smuteční průvod uzavíraly máry, na kterých poslední z temných postav táhli zemřelé a umírající, a konečně flagelanti, kteří svlečeni do půl pasu to truchlivé společentví následovali ve vzdálenosti délky celého průvodu před nimi a uzávirali jej. A černý vítr zase přinášel ozvěnu žalmu tak blízko, že bylo slyšet nářek dětí a úpění žen. A v příštím okamžiku se celá ta kakofonie ztrácela, vítr ji unášel pryč, a pak celý průvod zmizel za obzorem a krajina se propadla do ticha. Postavy zmizely, pohyb vystřídala strnulost, umlkla i ozvěna, ustal vítr. Rozplynuli se živí i mrtví, zůstala jen pachuť černého větru a ozvěna umíráčku, nesoucí se nad krajinou jako memento zániku.
Uvědomoval si, že soustředěně přymýšlí o všem, co v uplynulé hodině vyslechl od stvoření, s nímž se setkal. Svět kolem jakoby přestal existovat. Bylo to jako propadnout se do nicoty. Ale v příštím okamžiku pocítil elektrizující zachvění, celý svět jakoby se otřásl v základech, dostavilo se náhlé procitnutí z nevědomí, v němž jakoby se vznášel. Konečně si uvědomoval vlastní existenci v prostoru a čase. Pohlédl do tmy, která jej obklopovala, jakoby skrze ni chtěl prohlédnout někam dál, než kam může obyčejný smrtelník dohlédnout. Stál v nejtemnějších hlubinách hory, v místech, odkud skrze pod věky drolící se kamenné kvádry vyrůstaly nejstarší prapůvodní základy kláštera, základy z doby dávno předkřesťanské, starší než jsou nejstarší pohanské pozůstatky po oltářích, obětištích a pohřebištích, které kdy na zemi byly. Procházel tou nekropolí dávno padlého života, historií lidského pokolení, pokolení utrpení a hanby, pohřbeného v těchto zapomenutých podzemních hlubinách. Procházel ruinami světa, na nichž vyrostl svět, který znal a který byl tam nahoře. Ale znal ho skutečně?
Zvláštní světelkující záře prozařovala jeskyni, tisíce stínů se tu rodilo a lomilo zase umíralo, to tisíce stalaktitů visících ze stropu a tisíce stalagnitů vyrůstajících jim naproti ze země tu za ty eony let, za celou dobu trvání věčnosti, protkalo jeskyni, takže hra světla a stínu byla přímo úchvatná. A zdi té jeskyně byly černé, černé jako eben, černé jako jeho duše v tomto okamžiku. Náhle se zastavil. Přímo před ním se pod jeho nohama rozlévala podzemní řeka, temná, ebenová, hustá jako smola, pomalu plynoucí jako věčnost vstříc sobě samé. Hleděl na tu rozlévající se a opět vsakující se temnotu a cítíil, jak jej opouští jeho vlastní vůle. Jakoby jej k tomu nutila nějaká cizí moc, vydal se podél jejího břehu, sleduje její chmurný tok. Šel dlouho krajinou stínů a věčné noci. Jeskyně, kterou procházel, jakoby neměla konce. Byl to cizí, ztichlý podzemní svět v němž jediná hěvzda nezáří z temné oblohy, v němž se čas zastavil a slil v jediné nikdy a jediné navždy. A potom po nekonečném plynutí času objevil se náhle daleko před ním světly bod, a ten se počal zvětšovat. Pak náhle se jeskyně rozestoupila a jeho zalilo oslnivé světlo.
Netušil, jak se tam dostal, ale stál uprostřed lesa, před ním se mezi bizarně pokroucenými kmeny stromů, vystupujícími z mlhy, klikatila pěšina, a ztrácela se pod závějemi spadaného listí, lesknoucími se po nočním dešti. Mlha spočívala na zemi a les kolem se do ní propadal, rozpouštěl a mizel v ní. Všude kolem vládlo naprosté ticho. Kráčel těmi ztichlými kulisami a pěšina jej vedla hlouběji a hlouběji do lesa. Potom se les na okamžik rozestoupil a on nad sebou v díře mezi korunami stromů spatřil kovově šedá nebesa, a v dálce za sebou zlověstný klášter, tyčící se na temné hoře, jejíž úpatí se ztrácelo v korunách stromů za ním. Udivilo jej, jak cize mu to místo nyní připadalo. Kolik temných let strávil v jeho ponurých zdech? Kolik dní svého života ztratil v tom dobrovolném vězení duše? Pocítil nezvladatelnou touhu uniknout z dohledu té ponuré stavby, osvobodit se od ní. Vběhl do lesa a za okamžik mu bizarní silueta zmizela z dohledu. Nyní byl uprostřed lesů, hluboko v jejich nitru, a stoupal po pěšině, která jej vedla hlouběji a hlouběji do stínů mohutných stromů. Hodiny a hodiny bloudil tím tíchým královstvím, místy mu pěšina mizela, aby se zničeho nic zase objevila. Byl to začarovaný les, za každým jehož stromem jakoby se skrývalo něco, co pozorovalo každý mnichův krok. Jakoby chodil v kruzích, ale zároveň se propadal stále hlouběji. A potom s večerními stíny se před ním les náhle rozestoupil. Večerní slunce prosvítalo mezi stromy a vábilo jej dál, jen dál, již jen kousek. Vystoupil ze stínu lesa.
Jakobys oddělil dva světy. U srdce se mu okamžitě rozlil důvěrně známý, příjemně teplý pocit. Neschopen slova hleděl nyní na krajinu svého dětství, na krajinu svého domova. Stál na hranici lesa, před ním se rozlévala planina zpola zarůstající nízkými keři a skupinkami bělavých bříz, k nebi modrému jako šmolka čněly tu a tam osamělé kmeny majestátných buků, jejichž listí v podzimním slunci hrálo všemi barvami a svým tichým ševelením ve vlahém větříku ukolébávalo ke spánku, jakoby tu příroda zpívala sama sobě ukolébavku před zimou, která měla již brzy přijít. Okamžitě ty kulisy poznal. Po všech těch letech hledání, nenacházení a útrap z odloučení cítil, že se vrací domů. Nakonec tedy našel cíl své cesty, a ten vlastně ležel vždy tam, odkud se jej vydal hledat. Pocítil radost a úlevu, jeho cesta nyní přece jen dostala smysl. Prodíral se sytě rudými keři, nad jeho hlavou se třpytily zlatavě žluté koruny stromů, ve vzduchu byl na každém kroku cítit podzim, teplý, tichý, uklidňující podzim, který jakoby uzavíral kruh, dával naději, že něco končí, aby něco dalšího zase mohlo začít. Cítil, že je na konci své cesty, zbývalo pár posledních kroků. Pěšina ho vedla mezi remízky podél kraje lesa, klikatila se tu hlouběji do lesa, tu zase vystupovala do otevřené krajiny, ale s každým dalším krokem stoupala k lince na horizontu, za níž ležela poutníkova rodná vesnice. Jeho mnišství bylo zapomenuto, a v tu chvíli se on sám zarazil, protože si uvědomil, že si sám není jist, jaké je jeho pravé jméno. Byl to podivný pocit, náhle se mu ostře vybavila vzpomínka na noční rozhovor s bytostí, která snad byla snad nebyla ďáblem. Uvědomoval si nyní, že sám si není jist, jaké je jeho pravé jméno, kým vlastně je a který svět je ten skutečný. Ten ze kterého přišel? Tento? Na okamžik pocítil nutkavý, niterný pocit, cosi temného, zlověstného, kdesi hluboko uvnitř sebe. Ale potom se rozhlédl kolem sebe. Tohle je skutečnost, tohle je realita a on se vrací domů.
Linka horizontu byla již na dosah, tichý les zůstal daleko za jeho zády. Vystoupal až na samý vrcholek oblého kopce, za nimž už se krajina mírně propadala do známého údolí, v němž ležela jeho rodná vesnice. Přemohla ho sentimentální nálada, dojatě si utíral orosené oči. Ale v okamžiku, kdy stanul na okraji horizontu a pohlédl do údolí za ním, se z hrůzným výrazem čirého děsu v jediné vteřině sesul mrtev k zemi. Jeho chladnoucí tělo teď leželo v bizarní poloze smrtelné křeče, jeho tvář vytřeštěna k místu, kde očekával důvěrně známé kulisy rodné vesnice. Místo nich se tu však nyní rozprostírala přízračná mrtvá pouštní krajina, ozářená zlověstně planoucím měsícem, jehož karmínový jas osvětloval hrůzné kulisy v hlubinách pod ním.
24. srpna 2018 / ++