Studna
talo se to před léty v polovině března v čase, kdy zima se již rozloučila, ale po jaru ještě nebylo ani vidu ani slechu; v čase, kdy poslední špinavé zbytky závějí v příkopech podél cest již nadobro zmizely, ale příroda sama se ještě nezačala probouzet; v čase, kdy vypadá jako po zimě otevřený hrob, který odkryl všechen rozklad, všechnu šeď a rez smrti; v čase, kdy se den již prodloužil, ale sluneční paprsky jsou stále ještě bledé a nehřejí. Byl večer a já projížděl hustými lesy kdesi uprostřed severního Německa. Byl to opuštěný kus země, tichý jako večer, jenž se něj snášel. Silnice byla ponořena do stínu lesa a vedla rovně, jako by ji namalovali podle pravítka, její záhyby byly vždy prudce lomené, vše muselo dávat řád, jednoduše tak, aby to bylo správně německé. Nebe nad výsekem stromů bylo ještě světlé, ale silnice, po níž jsem jel, se již dávno nořila do stínu. Projížděl jsem tou temnotou, ale v myšlenkách jsem bloudil daleko odtud, v krajině svého domova, a s houstnoucím večerem jsem vnímal tu dálku, která dělila ony dva světy. Jak opuštěný je soumrak cizincův. A potom se les náhle rozestoupil.
Změna byla tak náhlá a tak nečekaná, že mě přinutila otočit hlavu a vyhlédnout bočním okénkem. Zastavil jsem u krajnice a vyšel z auta. Zubaté slunce viselo těsně nad západním horizontem a zdálo se ještě vzdálenější, umíral tu přede mnou další šedivý den. Ale v jakých kulisách? Pod tím modravým kotoučem se rozprostírala snová krajina, sluneční paprsky dopadaly v tak ostrém úhlu, že ji nasvětlovaly přízračným světlem plným dlouhých stínů, stínů v nichž se již téměř celá utápěla. Hleděl jsem do prakticky holé, mírně zvlněné krajiny, která se vzdouvala a zase klesala jako vlny na moři, krajiny ostře ohraničené okolními lesy, hleděl jsem na kulisy scény asi kilometr široké a pokud se dalo dohlédnout zhruba stejně tak hluboké, kde jen tu a tam stála opuštěná bílá břízka nebo zakrslá pokroucená borovice, a na nejvyšším z pahorků se tyčil vysoký a majestátný strom s košatou avšak zcela holou korunou, skrze jejíž větve se propalovaly bledé sluneční paprsky zapadajícího slunce. Krom těch několika málo osamocených stromů, který každý sám svou vzdáleností jeden od druhého opuštěnost celého místa jen umocňoval, se celou holinou, která se tu schovaná uprostřed lesů odkryla lidskému oku, táhly světlé vlny šedavě žlutých trav a temné vlny tmavě hnědého vřesu, jakoby tu spolu sváděly tichý boj o prostor k životu. Ta bitva světlých s temnými působila hypnoticky, bledé světlo a dlouhé stíny atmosféru pustiny ještě umocňovaly. A potom jsem ji spatřil, kolmo od cesty, po které jsem přijel, běžela pěšina přímo do středu té pusté planiny přede mnou a klikatila se, vystupovala k vrcholkům oblých kopečků a zase za nimi mizela, aby se objevila u kus dál na jiném místě toho vzdálenějšího, a tak pořád dokola, dokud se neztratila za nejvzdálenějším viditelným vrcholkem. A já v tu chvíli pocítil nutkavý pocit, že se po ní musím vydat, v tu chvíli jsem pochopil, že je tu jen pro mě.
Vystoupil jsem z auta a udělal několik kroků do snové krajiny, rýsující se tu přede mnou v odstínech zapadajícího slunce. Je až s podivem, jak mocně mohou na lidskou představivost působit náhodné shluky naprosto obyčejných předmětů rozesetých všude kolem nás, pokud je uspořádáte do určité konkrétní kompozice. Hleděl jsem tu na zcela obyčejný výjev, jakých je na každém kroku nespočet, a přesto jsem jako přimrazen stál, neschopen ovládat své myšlenky, neschopen pochopit, co se tu děje. Stál jsem v té němé krajině, jen já a opuštěné mlčenlivé kulisy zakletého místa, vábící mě do svého nitra. Jakoby se tu setkávaly dva světy, jakoby stačilo udělat krok a ocitnout se v krajině snů, v zemi za zrcadlem.
Snové mámení, podivná šalba v okamžiku vyprchala, uvědomil jsem si, že stojím jen pár metrů od auta. Jeho šedá kapota se leskla v paprscích zapadajícího slunce, barvy lesa za ním byly syté, ostré a temné, vřesoviště rozkládající se směrem na západ však leželo mezi mnou a zdrojem světla, takže jeho barvy se rozplývaly v podivné bezbarvé šedi. Vydal jsem se pěšinou do nitra té večerní scenérie, auto jsem nechal odstavené za sebou na kraji cesty. V příštím okamžiku jsem se ocitl mezi koberci vřesu a trsy šedivé ostřice, které lemovaly prašnou pěšinu, klikatící se jako mořská kosa mezi dvěma oceány, vzdouvajícími se po obou jejích stranách. Pěšina nejdříve velmi pozvolna klesala do doliny, ale po zhruba padesáti metrech počala stoupat. Po obou stranách v tom moři vřesu stál tu a tam osamělý strom, většinou zakrslá borovice nebo mladá břízka, jejich stíny běžely po hladině vřesu a ztrácely se v dálce ze které jsem přicházel. Pěšina se nyní prudce stočila, takže jsem ze západního směru odbočil téměř na sever. Ale trvalo to jen chvíli a zase se stáčela k západu. Zvolna stoupala k prvnímu pahorku, za kterým se opět stočila, tentokráte k jihu, a opět klesala do mírného údolí. Minul jsem skupinku bříz a došel až na úroveň stromu, tyčícího se na vrcholku druhého pahorku. Tady vřes končil a vlády nad krajinou se ujímaly nekonečné vlny trsů šedivých trav. Slunce stálo již téměř na horizontu, zdálo se, že se v příštím okamžiku dotkne obzoru. Hleděl jsem na planoucí oranžový kotouč, visící teď těsně nad hradbou korun vzdálených stromů. Potom jsem opět sestoupil do údolí a na několik okamžiků se ocitl ve stínu pahorku tyčícího se přede mnou. Bylo to náhlé a sám jsem se podivil, jak na mě změna prostředí zapůsobila, ale jakoby se v tom stínu schovávalo něco cizího, nehmatatelného, nezbadatelného. Rychle jsem přešel údolí a ostře stoupal do svahu protějšího pahorku. Oranžový kotouč slunce se vynořil zpoza jeho hřebenu a já užasle hleděl na jeho siluetu, propalující se skrze bizarně holé koruny stromů na horizontu. Ale pěšina se opět zatáčela a já opět sestoupil do doliny, potom minul další skupinku bříz, několik nízkých keřů a na celou tu dobu jsem ztratil sluneční kotouč z dohledu. Konečně jsem opět stanul na vrcholku dalšího z oblých kopců, ale tu jsem zůstal stát a hleděl na zcela změněnou krajinu před sebou. Pěšina se před chvílí stáčela k jihu a tak jsem nyní vystoupal na protější pahorek o několik desítek metrů jižněji, než byl směr, jímž jsem předtím šel. Přede mnou otevřel pohled na holý, stromů, keřů i šedavé ostřice prostý oblý vrcholek patrně nejvyššího bodu celé planiny, jen o málo vyšší než kterýkoli z pahorků kolem, o tolik, aby přes ně vlastně nebyl vůbec vidět, aby skryt za pahorky před ním čekal na své odhalení až v okamžiku, kdy překročíte všechny pohorky předchozí. Stál jsem na oblém a písčitém vrcholu celé planiny a přede mnou se rýsovala podivná temná silueta a rýsovala se přesně v místech, kde se do ní nořil již jen poloviční sluneční kotouč. Zůstal jsem stát a trvalo to neskutečně dlouho, než můj mozek vzal na vědomí, že onen snový snový přelud je skutečný. Uvědomil jsem si to právě v okamžiku, kdy sluneční kotouč naposledy zablikal a zmizel v ústí opuštěné studny, stojící tu několik desítek metrů přede mnou v samém středu planiny.
Krajina kolem potěmněla. Celá planina i s šedou ostřicí, zvlněnou hladinou vřesu, nyní ještě temnější, bílými kmeny bříz, které nyní zčernaly nocí, i pokroucenými siluetami borovic, se propadla do stínu. Ocitl jsem se úplně sám uprostřed snové krajiny stínů, jen já a osamocená studna, stojící zcela nepochopitelně na samém vrcholku okolní opuštěné krajiny. Došel jsem k jejímu kamennému okraji. Písčitý vrcholek, na nějž jsem vystoupal, nemohl být sušší. Postavit studnu na takovém místě bylo, jako postavit ji uprostřed pouště. Opřel jsem se o její hranu a nahlédl dovnitř. Zatočila se mi hlava, ještě nikdy předtím a nikdy potom jsem nespatřil tak ebenovou temnotu. Pohlédl jsem na bledý obzor před sebou, chtěje se jako toucí stébla zachytit očima posledního světla umírajícího dne. Hradba stromů na západě se pomalu slévala s nachovějícím nebem za ní, ve všech ostatních světových stranách se již stín země slil se stínem nebe a svět jakoby přestal existovat, zmizel v temnotě. Přechod mezi dnem a nocí proběhl během několika krátkých okamžiků, skoro jakoby čas tady nahoře běžel kupředu daleko rychleji.
Zůstal jsem stát ve tmě, úplně sám na tom zapomenutém místě. Všude kolem vládlo naprosté ticho, teprve nyní jsem cítil, jak nepřirozené je. Uvědomil jsem si, že za celou dobu, kdy jsem vstoupil na vřesoviště, se neozval jediný zvuk života, nespatřil jsem jediný pohyb. Dokonce i šedá ostřice, holé větve bříz nebo pokroucené větve borovic, nic z toho se za celou dobu ani nepohnulo. Vstoupil jsem do zcela ztichlé, strnulé krajiny a nyní stál v jejím samotném středu. A jak jsem tak stál v tom tichu a temnotě, a oba tyto vjemy; tedy pokud se to, že jsem nic neslyšel ani neviděl, dá nazvat vjemem; se mi propalovaly do mozku jako rozžhavený pohrabáč. Jakoby celý vesmír vyplňovala jen nicota. A potom jako bych odněkud zaslechl přicházet tichý, téměř neznatelný zvuk. A pak jsem znovu pohlédl do míst, kde se ještě před několika okamžiky černalo zející ústí studny, a uvědomil si, že z ní stoupá matná záře a že onen zvuk také přichází z jejích hlubin. A obojí v opakujících se závanech stoupalo vzhůru a ukolébavalo mě k podivné odevzdanosti. Nevím už, co mě přimělo to udělat, ale náhle jsem pocítil potřebu se tomu volání; protože náhle jsem jasně cítil, že studna volá mé jméno; vzepřít. Stál jsem na samém jejím okraji a nahýbal se hluboko nad její děsivě zející prázdnotu.
Byl to zlomek vteřiny, ale sotva jsem byl schopen vnímat situaci, sotva jsem procitl z toho oblouznění, kulisy kolem mě se změnily. Zvuk i jas ustaly, jakoby se dveře dole ve studně a vedoucí bůh ví kam náhle zavřely, a nebe náhle opět zbledlo soumrakem. Jakoby vše v posledních několika minutách bylo jen iluzí, ďábelským mámením. Hleděl jsem před sebe, za hradbou stromů na obzoru stále ještě bledlo nebe a den stále ještě nepředal své žezlo noci, která ale pomalu, zticha a nesylšně přicházela.
Otočil jsem se s podivným pocitem, směsí úlevy, radosti a znovunabyté svobody, seběhl do údolí a pak po pěšině dál, napříč zrádnou planinou s temným vřesem a šedými pahorky mrtvé trávy, až k cestě. Temná silueta auta se ztrácela na pozadí ještě temnějšího lesa. V příštím okamžiku jsem seděl v osvětlené kabině auta. Sklo oken odráželo světlo zpět dovnitř, takže venkovní krajina zmizela, jakoby přestala existovat. Cítil jsem, že ta skla mě oddělila od světa venku, cítil jsem, že jsem v bezpečí. V příštím okamžiku proťaly temnotu před autem dva kužely světla a motor auta mě unášel pryč z těch zakletých míst. Ještě nikdy jsem nehleděl na linku cesty vinoucí se temnotou předem mnou s takovým vděkem.
Utekla spousta času, vrátil jsem se domů a zase vyjel do zahraničí, a to se opakovalo několikrát. A potom jednou jsem se ocitl v blízkosti toho podivného místa, na které jsem už mezitím málem zapomněl. Dlouho jsem sám před sebou předstíral, že si tuto skutečnost neuvědomuju, ale pak jsem jednou večer zase stál na kraji cesty a hleděl na snovou krajinu zvlněných vřesových polí s ostrůvky šedé ostřice před sebou. Slunce zase viselo nad tou podivnou krajinou a já opět vstoupil do těch známých kulis. Šel jsem po pěšině až do samého středu té planiny a stanul na jejím písčitém vrcholu. Na horizontu všude dokola se tak jako tehdy rýsovala hradba lesa, osamocené skupinky bělavých bríz a pokřivených borovic stály němě rozesety po tom vlnícím se oceánu šedi a hnědi, jen studnu jsem už nikdy nenašel.
8. září 2018 / ++