V lesích
á jsem smrt!
* * *
Vyšplhal až na samý vrchol srázu. Přesně jak předpokládal, les tady počal řídnout a svah se po padesáti metrech zase začínal svažovat. Neudělal ani dvacet kroků a před ním se otevřela bezedná hlubina. Jakoby tu svět končil, propadala se země kolmo dolů kamsi do hlubin ztrácejících se v mlhavém oparu. Před ním se otevřel výhled, se kterým počítal, ale podvědomě se mu bránil. Kam až jeho oko dohlédlo, zvedaly se temně modré vrcholy hor a zase padaly do údolí zalitá mlhou. Z šedivé oblohy, visící těžce nad potemnělou krajinou nekonečných zalesněných hor, se spouštěl drobný déšť, neustávající, nezastavitelný proud vod, z temných kopců vzhůru k nebi stoupaly šedivé chuchvalce odpařujících se par. Mlžná oblaka se jako duchové hor převalovala nad korunami stromů, tu je pohltila, tu je nechala zjevit se z šedivé nicoty. Zdálo, že mlžné chuchvalce visí v prostoru. A za prvním horským hřebenem se v dálce zvedal druhý, a za ním třetí a tak pořád dál, a každý další se utápěl v mlžném oparu ještě více než hřeben předchozí, a temná barva každého vzdálenějšího byla bledší a bledší, až někde daleko na obzoru se poslední hřeben ztrácel v nekonečné šedi, jakoby vodou naplněný prostor rozmazal kulisy obrazu jako gigantický štětec. Zdálo se, že hory nemají konce, a pokud ano, pak za nimi končí celý známý svět i vesmír v jediné šedivé nicotě.
* * *
Přicházel a všude kde se objevil, objevila se záhy také smrt. Jakoby chodila v jeho stopách. Kam přišel, vypukla záhadná nemoc, stalo se neštěstí, lidé spáchali sebevraždu, zmizeli beze stopy nebo prostě jen zemřeli. Bezdůvodně, neočekávaně, náhle. A potom jednou pochopil, že smrt nechodí s ním, ale že on sám je smrtí. Přízrakem, nositelem temnoty. "Já jsem smrt!", splynulo mu tehdy ze rtů to děsivé poznání. Nejprve se ukryl před slunečním svitem za těžkými závěsy svého domu. Ve dne spal a v noci, když slunce zmizelo, okolní svět se skryl v temnotě, a živé lidské bytosti zmizely jakoby se rozplynuly, vycházel ven a bloudil setmělými, opuštěnými ulicemi. Jeho svět se smrsknul na sled stínů, odstínů temnoty, tísnivé ozvěny osamocených kroků na mokré dlažbě prázdných ulic a nepřirozeného svitu pouličních lamp. Nakonec přestal vycházet úplně a celý svůj den trávil ve svitu lampy nad svazky těžkých knih. Ale protože zůstával ve městě, zůstávala tam i smrt. Neodešla, nezmizela, číhala dál skryta ve stínech.
A tehdy se rozhodl, že se skryje před lidmi, před světem tam venku, a tak se vydal do hlubokých lesů v západních horách, kde lidé nikdy nežili nebo to alespoň nikdy dlouho nevydrželi, protože se v nich skrývá něco podivného, zlověstného, něco, co je neslučitelné s životem. Tam v soumračných lesích, v místech, kde sluneční kotouč mizí za tmavěmodrou linkou hor, tam se rozhodl skrýt před světem živých, aby jej neproměnil ve svět mrtvých. Že jsou ty lesy začarované pochopil ihned, když do nich vstoupil. Všude kolem panovalo ticho, mrtvolné ticho, mohutné kmeny stromů obrůstaly mechem a koruny stromů nad jeho hlavou zabraňovaly slunečním paprskům, aby nahlédly do stínu lesa. Ale i kdyby chtěly, nad horami neustále visel příkrov težkých dešťových mraků, takže les vězel v pološeru neustále, i v zimě, kdy se listí stromů sneslo k zemi, aby zetlelo v mechu a kapradí. A i tehdy se nad bizarně pokroucenými větvemi korun stromů, nyní truchlivě holými, černalo šedivé nebe plné chladného deště. Vstoupil do stínu lesa mezi nehybné stromy, a ocitl se v zemi ticha. Jediný hlas lesní zvěře se neozval, jediný závan větru nepohnul truchlivě visícími větvemi. Stromy tu stály jako přízraky a jako moře se táhly do nekonečna, takže kam až jeho oko dohlédlo, mohl spatřit jen další a další stromy.
Ten sen se mu stále vracel. Přijížděl po prázdné čtyřproudé silnici lemované řadami výhružně stojících zhaslých lamp pouličního osvětlení, ztrácejících se kdesi v dálce před ním, a na obzoru se na temně purporovém pozadí nebe umírajícího dne rodila temná linka města, jehož jediné okno neplálo světlem života. Strnule, temně tyčící se kulisa přízračného vylidněného města. Nad ním se jako hladina zrcadlilo temné nebe, protkané purpurovými pásy končícího soumraku. Ještě před několika okamžiky plálo sytě rudou barvou krve, šarlatovým jasem zkázy, ale jak se sluneční kotouč nořil níže a níže pod horizont, temněla ta krev a proměňovala se, až z ní zbyl tenhle hrůzný purpur. Jakoby v těch místech někdo nebe rozpáral gigantickými drápy. Němé siluety lamp se vynořovaly, v okamžiku vyrostly a mihly se kolem, aby zmizely někde vzadu za autem a pak se ztratily ve zpětném zrcátku. A temná silueta města se blížila jako hradba vytesaná z ebenu, až pak nebe nad ní zčernalo natolik, že se obé slilo do nekonečné temnoty. A pak se celý sen opakoval, stále znova, donekonečna. A nebe opět temnělo a šarlat přecházel v nach a ten pak v eben. A mrtvé postavy lamp se vynořovaly a mizely podél nekonečně ubíhající cesty, cesty do města, které se stále blížilo, ale jehož bran nikdy nedosáhl. A příští noc se před ním opět vynořila kulisa nedostižného města, města duchů, a opět před ním ustupovalo, kdykoli se zdálo, že vjede do jeho ulic. Ta němá silnice se proměnila v nekonečné putovaní skrze věčnost, to město cílem, který jako fata morgána visí nad obzorem, láká, vábí, a putuje.
* * *
Vystoupal opět po svahu a zmizel v hustém lesním porostu. Okolní svět, který se mu na okamžik ukázal, nenávratně zmizel, zase jej obklopoval onen stísněný, tmavězelený svět stromů, keřů, kapradí a mechu. Ocitl se v přítmí lesa a cítil, jak se pomalu propadá do chladné a lepkavé mlhy, do šedivého oparu, v němž les vězel, a který houstl s tím, jak hlouběji a hlouběji do něj pronikal, boříce se do závějí tlejícího listí, překračujíce trsy kapradí, rozhrnujíce nízko visící větve stromů a těžce stoupaje do svahu před ním. Vzduch byl nasycen vlhkostí a chladem, stín blížícího se soumraku proměňoval jednotlivé stíny v jednolitou temnotu a šedivý mlžný opar nyní skryl vzdálené kontury lesa, takže stromy zmizely v temnotě a jen neochotně se z ní vynořovaly, aby v ní, když je minul a nechal za sebou, zase mizely. Konečně se terén narovnal, dokonce se zdálo, že se lesem vine pěšina, ale bylo to jen zdání, vytvořené spadaným listím. Avšak netrvalo to dlouho a jehličnaté stromy, jejichž mohutné temné siluety vystupovaly z mlhy jako děsiví obři, postupně ustupovaly a les přecházel ve smíšený. Spolu s tím se prosvětlil, protože skrze holé koruny listnatých stromů sem dopadalo přeci jen více světla, přestože nebe bylo ukryto za těžkými bouřkovými mraky a mlžným oparem ležícím na zemi. Ze stínu lesa nyní vystoupily podivně pokroucené siluety stromů, jejichž bizarní tvary svědčily o jejich nesmírně starobě. Větve těžce visely až k zemi, jakoby chtěly podepřít vetchý kmen, co skoro hrozící zhroucením. V protikladu k tomuto téměř pohřebnímu zjevu se hned vedle nich k nebi natahovaly štíhlé břízky, avšak již druhý pohled na ně vyvolal snad ještě truchlivější dojem, když oko pohlédlo na jejich holé, tenké větve, černající se nad samotnými kmeny, svítícími bělobou na temném pozadí lesa jako němé vykřičníky, jako by to byli duchové lesa. I přes mlhu, která jakoby obrysům lesa dodávala matu, se každičký strom, kapradí i listí na zemi lesklo v drobném mžení, nepřestávajícím se snášet z nebe, a dodávalo tak lesu podivný lesklý nádech, jakoby zdejší končiny byly začarované.
V hlavě mu divoce vířily vzpomínky, prolínaly se, skákaly jedna ke druhé a objevovaly se v bizarních souvislostech. Hleděl zpět proti proudu času a viděl celý svůj život, jak se v kotrmelcích sune k neodvratnému konci, jako by byl již od prvních okamžiků determinován dospět právě a jedině k takovému cíli. A to vše končilo tady a teď, v tom lese stínů. Jeho mysl přeskočila poslední desetiletí a uvízla nyní v čase jeho dětských let, v době, kdy jak cítil, začínal úsvit jeho života, rodil se den, ten jeden jediný den, který představuje oněch několik desetiletí, behem nichž svět proletí kolem vás a zmizí v temnotách. A cítil, že už tehdy byl odsouzen k záhubě. Hleděl teď na lidi kolem sebe a cítil, jak vzdálen jim je. Zatímco jejich dny plynuly v radostných očekáváních, on se celý život probál, celý život pročekal, celý život probloudil v obavách z dalšího dne, z událostí, které přijdou, z toho, co se zítra změní, z toho, co zůstane stejné, z toho, co se stane i z toho, co se nestane. Zatímco ostatní život prožili, on život přežil, přežil jej jakoby nebyl jeho, jakoby před ním kamsi unikal, jakoby celou tu dobu kráčel ne životem ale vedle něj - mimo něj. A nyní stál na jeho konci. Proč se pořád bál? Proč každý jeho pocit byla obava? Jakoby byl už dopředu naprogramován očekávat od života to nejhorší. Cožpak bylo možné, že by tak svůj osud přímo stvořil? On sám? Já jsem osud?
Bloudění. Jedno velké bloudění odcizeným, nepřátelským světem. Kde to vše začalo? Skutečně už na samém počátku? Jakoby se dva světy, jeho vnitřní svět, a svět tam venku - protože nikdy nevnímal ten druhý svět jako svět kolem něj, ale jako svět tam venku - kterým se pohyboval, míjely. Jakoby se oba vznášely vedle sebe, interagovaly, ale nikdy se nepochopily a ani o to neusilovaly. Dvě zcela odlišné entity, z nichž jedna plula v bublině vedle skutečného světa, který ji nikdy nepřijal, a druhá, která byla množinou pro všechny ostatní lidi z toho druhého světa, protože ano, nevnímal lidi jako jednotlivé osoby, vnímal je jako cizí entitu, jako jednoho jediného nepřátelského tvora, tvora jménem lidi, ty druhé lidi. Jedinec proti všem. Hleděl nyní do minulosti, která, jak se zdálo, zformovala jeho osobnost, a ta následně celý další průběh událostí, které následovaly. Zdálo se, že již tam hluboko v minulosti leží počátek toho, co se mělo později začít dík, toho, co se dělo, a co způsobilo všechny ty hrůzy, které ho zavedly až sem. Uvědomoval si nyní, že hledí na samý počátek ze samého konce. A nyní konečně jasně viděl linku, vinoucí se skrz minulost k přítomnosti, linku tvořící kostru jeho žvitoního příběhu. Ocitl se mimo společnost, putoval životem mimo ni a za celou tu dobu absorboval všechen ten hromadící se pocit odcizení, odmítaní a bloudění podél rovné a široké cesty, po níž šla ta cizí entita jménem lidé, zatímco on klopýtal podél ní příkopy plnými louží, bahna a trní. A potom se to stalo. Všechny ty nahromaděné pocity otočily směr a nyní proudily od něj ven, do společnosti, která jej odmítla, nepustila k sobě na rovnou a širokou cestu. Byly to desítky let, stovky měsíců, tisíce týdnů, desetisíce dnů, statisíce hodin, miliony minut, miliardy vteřin a nekonečno nekonečných, věčně se opakujících a vstříc věčnosti plynoucích zlomků okamžiků, kdy naplno prožíval všechny ústrky, kdy každé další niterné hnutí znásobovalo sílu všech pocitů již nastřádaných, za ty roky gigantická děsivá síla, která si nyní našla cestu ven a vylila se jako temná řeka, jako smrtící povodeň. A začalo se dít, to co se začalo dít. Já jsem zkáza.
Nejprve přišly sny. Ty sny! Bizarní, znepokojující sny. Dokázaly proměnit noc v hrůzné místo mimo přirozený čas a prostor. Svět kolem jakoby se propadl do cizí, v ebenu utopené dimenze, v níž bylo normálno nahrazeno šílenstvím, v němž každý vjem byl děs a každá minuta před úsvitem hodinou. Byly to ty sny, které přicházely vždy, když se na lůžko odebral ještě před půlnocí. Stávalo se to pokaždé, jak si později uvědomil, když usnul ještě předtím, než se sluneční kotouč odrazil a počal zase vracet od nejnižšího bodu pod horizontem. Pokud v čase usínání slunce tam někde v hájemství noci stále ještě klesalo, hlouběji a hlouběji za temný obzor, sny, které přicházely, sledovaly jeho pouť a klesaly dál, až stáhly do oněh děsivých hlubin i nešťastného spáče. Stačilo jen pár hodin, aby se uprostřed noci vzbudil z můry, kterou si ale přinášel s sebou. Ten bizarní snový svět jej nechtěl opustit ani po probuzení, zůstával s ním, a zůstával s ním většinou až do úsvitu, kdy jej milostivě zahnala barva blednoucího nebe. Teprve tehdy ta dlouhá noc končila a on byl opět sám sebou, svobodný. Přemýšlel, co to je v samotné podstatě lidského vnímaní, co změní jindy veselou povahu v uzlíček nervů; co přinutí člověka, který vnímá skutečnost takovou, jaká je, aby náhle vyděšeně sledoval, jak se každý nový pocit změnil v děs a jak ještě včera důvěrně známý svět kolem je náhle zcela cizí místo, vykořeněné, nepřátelské. Jakobys otočil každý pocit vzhůru nohama, jakobys jej převrátil lícní stranou nahoru. Jsou tvé, ale nepoznáváš je, protože vypadají úplně jinak, přesně opačně. Protahoval čas spánku na stále pozdější hodinu, nakonec ulehal až s ranními červánky, kdy nebe pobledlo a příslib nadcházejícího dne mu dával jistotu, že noc skutečně končí a za ní přijde nový den. Jak uklidňující pocit po stavech, v nichž se mu zdálo, že noc, do níž procitl, je věčná. Ano, byl to pocit, že život takový, jaký ho znal, končí, že odteď je vše normální pryč, že tady a teď začíná šílenství, které už bude trvat navždy. Že mu nasadilo hrůzné brýle, skrze jejichž temná a pokřivená skla nyní bude hledět na svět tam venku, od nynějška již navždy pokřívený a děsivý svět temnoty, strachu a démonů, číhajících v každém pocitu, který přijde. A potom, netušil jak, ono šílenství a ona zkáza vystoupila na povrch a zachvátila svět kolem něj. Jeho niterný svět děsů prostoupil do světa venku, do skutečného světa. Tím jej od sebe osvobodil, ale nyní si vyhlédl jinou oběť - všechny kolem.
Osvobození od děsů mu přineslo svobodu cestovat. Ale záhy zpozoroval, že necestuje sám. Přicházel s deštěm a kde se objevil, tam se objevila zkáza. Šla v jeho stopách, plížila se v jeho stínu jako temný společník, neviditelný průvodce, jako morová nákaza, tiše, nespatřena, a přesto, kdybyste se zastavili a naslouchali do vlahého podzimního větru, ucítili byste ve vzduchu její smrtelnou přítomnost visící v prázdnotě jako osud, který se chystá udeřit, ucítili byste její kovou pachuť smrti, srážející se na jazyku a spalující hořkostí jako pelyněk. Jako červená nit se za ním táhl řetěz neštěstí, zanechávajíce za ním nevysvětlitelný zmar a zkázu. Těm, které temnota ještě nezasáhla, se zdálo, že kolem nich se zcela nepochopitelně začínají dít nevysvětlitelná neštěstí. Náhle jste zjistili, že ten nebo onen již nejsou. To slovo - nejsou! - bylo nyní všude, jakoby se všichni báli pravého pojmenování. A sice, že lidé kolem nečekaně a náhle zemřeli nebo zmizeli, dokonale, beze stop. Zůstal jen opuštěný dům a prázdná mrtvá okna, děsivá silueta dalšího prázdného domu, další ulice, dalšího města. Když jste se pak začali o tu záhadu zajímat, odkryl se před vámi bizarní kolotoč událostí, které přinášely mrazení v zátylku, záhada náhle dostávala děsivé kontury. Lidé chřadli, jakoby je napadla neznámá nemoc, někteří se zbláznili, jiní skončili život vlastní rukou. Nebo jen prostě zmizeli, odešli, a už je nikdy nikdo neviděl. Jakoby se nějaká morová nákaza vplížila do domovů vašich sousedů a nemilosrdně je vyhladila z povrchu zemského. Beze stopy. A konec byl vždy stejný. Zůstal tu další pustý dům, čnějící jako memento ve vylidněné ulici mrtvého města - Váš dům.
Ale co se dělo uvnitř? Co se skutečně dělo uvnitř lidí, kterých se TO dotklo? Byl vlahý podzimní den a vy jste šli kaštanovou alejí a brodili se závějemi spadaného listí. Šustilo vám pod nohama a hrálo všemi barvami. A potom náhle jste spatřili tu šlápotu na zemi, otisk mokrého podpadku boty, nezaměnitelný, a tehdy jste věděli, že do vaší ulice přišla smrt. Když jste nyní zvedli oči k nebi, hleděli jste na holé pahýly větví stromů, lemujících ulici jako němý pohřební průvod, temně čnějící na kovově šedém nebi, a věděli jste, že ta šeď je od nynějška šedí vašeho světa. Vy a s vámi každý jeden jako druhý se propadal do té šedi, kovová mračna sedla na krajinu a změnila ji v krajinu stínů, děsu a slz. Světy všech kolem se propadly do temnoty, do černočerné, bezedné hlubiny. Přicházel neklid, strach, hrůza, šílenství. To něco vám odňalo váš život a nechalo vás se propadnout do říše běsů a démonů, do říše věčného podzimu, chladu a temnoty. On přišel a zase odešel, ale na místě zanechal hrůzu, která sedla na zem jako zlověstný opar a spálila vše, co jste znali. Nechal vás shořet nebo umrznout v tom světě šílenství, vylidnil celá města a každého jednoho člověka nechal padnout samotného, tak samotného, aby celou tu hrůzu mohl pocítit jen on, jen on sám. A každý skončil sám, sám ve světě bez nikoho, ve světě stínů a ticha a věčné neměnné strnulosti. Byl to konec, ale byl to konec pro vás. On šel dál, protože na konci každé cesty je nové město, nová ulice, nový dům.
Kolik vody uteklo, kolik kaštanových alejí se proměnilo v pohřební sloupořadí? Mnoho. Co se stalo potom? Prostě se jednoho dne otočil a pohlédl zpět. A to, co spatřil, jej vyděsilo k smrti. Za ním ležela vylidněná, mrtvolná krajina, šklebící se jako rána, kterou nějaký gigantický dravec vyryl do těla světa, který tu kdysi býval. Nikdy nechtěl, ale se tohle dělo, ale ono se to dělo. A on tušil, že jediná cesta, jak to může zarazit, je odejít pryč, daleko od veškerého života, daleko od lidí - do hor a lesů tam na západě.
* * *
Stál ve večerním tichu a všude kolem něj se snášel soumrak. Les se proměnil v jediný jednolitý stín. V temnotě, která jej nyní obklopavala, okem tušil jen jeho kontury, zato přímo cítil jeho přítomnost. Skutečně, jakoby nějakým šestým smyslem vnímal přítomnost lesa, jakoby to byla živá bytost. Jakoby les pulsoval vlastním životem, dýchal. A nyní se mu zdálo, že nekdo potichu volá jeho jméno. Ozývalo se slabě a jakoby z dálky, ale postupně se blížilo. Upřeně hleděl do temnoty před sebou. Ozvěna jeho jména se blížila, nesla se vzduchem, prosyceného vlhkostí deště a pachem tlení podzimu, blížila se současně ze všech stran. Nebyl to jediný hlas, byl to šum spousty hlasů, spousty. Naslouchal ten sílící šum, to sám les volal jeho jméno. Každý strom, každý trs trávy, každý kus mechu nebo lišejníku na pařezu. Bylo to vůbec možné? A nyní konečně pochopil. Stál tady, uprostřed nekonečných zelených kopců v lesích, kde jsou jejich kouty nejhlubší, a stál tu jen proto, protože to tak chtěl les sám. A nyní cítil, že se on sám stává jeho součástí, dalším ze stínů toho nekonečného modrozelenavého moře, táhnoucímu se až k obzoru. Já jsem les!
Pod těžce visícím kovově šedivém nebem, plným chladného listopadového deště, se až k obzoru táhne nekonečné tmavomodré moře stromů, nořících se a opět vynořujících z mlhy, valící se přes hřebeny hor. Stromy tu stojí vedle sebe, obrovská masa stromů. Stojí tu vedle sebe a přece každý sám. A další zbloudilec vstupuje do jejich stínu.
15. října 2018 / +++