Most
e to již dávno, co se mi přihodil ten podivný příběh. Stalo se to na zvláštním a zcela jistě zakletém místě v krajině, která se mi nesmazatelně vryla do paměti. Ale jak už to tak bývá, když jsem se na ono místo vrátil po letech, a očekával, že pocítím úplné stejné pocity, jimiž byly naplněny mé vzpomínky, veškeré kouzlo bylo pryč. Protože člověk vstupuje na každé místo poprvé jen jednou, a protože kouzlo každého místa může učarovat jen jedinkrát.
Severozápadní Španělsko, galicijské pobřeží, do něhož se již od počátku věků zakousává oceán, a v místech, kde z vnitrozemí přinášejí řeky sladkou vodu, vstupuje hluboko do pevniny, kde jeho vody tlačí vysoký příliv daleko prouti proudu řek do širokých zálivů, které se stále úžeji a stále hlouběji zakousávají do zvedající se pevniny plné zelených pahorků se skalnatými vrcholky. Když si dá člověk tu práci a vystoupá po jejich ostrých svazích až úplně nahoru na jeden z nich, spatří za odměnu úchvatnou krajinu, kde se oceán a pevnina snoubí v zájemném zápase o prostor, krajinu zálivů a výbežků, poloostrovů i ostrůvků, krajinu, kde za každým dalším stříbrným zálivem se zvedá další výbežek běžící daleko do moře, aby se v dálce za ním na horizontu leskla hladina dalšího zálivu, nad nějž stoupá další kopcovitý výbežek, další finisterra. Člověk tu neví, kde skutečně končí pevnina a kde již vládne oceán, i proto, že mohutný příliv a odliv tuto hranici posouvají tu hluboko do pevniny, tu daleko na otevřené moře. Jediné, co je ale každému jasné, že dál už žádná pevnina není, takže slunce, které se s večerními stíny noří do temných vod oceánu, zapadá v těchto místech nad skutečným koncem světa.
Vzpomínky jsou už otupělé, vystupují jakoby z mlhy, vzpomínám si, že toho teplého listopadového odpoledne jsem se pěšky vydal od pobřeží proti proudu řeky do mohutného údolí, rozlévajícího se mezi nedalekými pahorky na východě. Jak se pozdě odpoledne slunce pomalu sunulo po obloze směrem nad zálivy na západě, asi jsem zabloudil. Široké údolí se zúžilo, okolní kopce se přiblížily a těsně sevřely vinoucí se stuhu řeky, konečně s večerními stíny jsem se ocitl v krajině, která svou divokostí a odloučeností předčila vše, co jsem ve zdejším kraji dosud spatřil. Musel jsem někde špatně odbočit, musel jsem sejít z cesty, každopádně jsem sestoupil hluboko do kaňonu pode mnou. Zeleň tu byla téměř neproniknutelná, ale šplhat zpět nahoru se mi nechtělo, a tak jsem se prodíral dál, stále hlouběji do do té podivné země nikoho. Konečně se přede mnou rozestoupil les a já stanul na samém dnu kaňonu. Hned u mých nohou se leskla hladina řeky, jejíž temná stužka tu protékala skryta ve stínu večera hluboko pod vrcholky okolních kopců, které se nad ní tyčily jako hrozivé hradby. Slunce zmizelo, ale kaňon byl tak hluboký a úzký, že jsem pochyboval, že zde vůbec kdy dopadly jeho paprsky. Ve vzduchu visel chlad nastupujícího večera, na dně kaňonu vládlo tísnivé ticho, odkudsi ze stínů na druhém břehu se zvedala mlha a plazila se přes řeku. A potom jsem ho spatřil. Asi sto metrů dál proti proudu tu ve stínu večera stál starý, kamenný most. V pěti obloucích, z nichž ten prostřední byl nejvyšší a nejširší, překlenoval koryto řeky a mizel ve stínu protějšího břehu. Stál jsem v šeru, které se nyní rozlévalo údolím, a hleděl na jeho temnou siluetu jako na nějaký snový přelud. Nechápal jsem, kde se tu vzal, okolní svahy byly tak prudké, že bylo vyloučeno, aby k němu vedla nějaká cesta, takže jeho existence nedávala žadný smysl. Ale přece tu byl a zdálo se, že tu stojí už stovky let.
Na okamžik se mi zazdálo, že ve vzduchu cítím kouř pálené rašeliny a dřeva, jeho přítomnost jsem si uvědomil jen tak mimochodem, v okamžiku, kdy se tak stalo, začal jsem pátrat po místě, odkud ta vůně přichází, ale v tu chvíli se vypařila jako pára nad hrncem a už jsem ji více nepocítil. Stál jsem v tom zšeřelém zapomenutém údolí a naslouchal do ticha. Někde za vrcholky okolních kopců právě vrcholil soumrak, nebe nade mnou rychle temnělo. V těch několika krátkých vteřinách těsně po západu slunce jsem pocítil, jakoby se mě zmocňovala podivná síla, jejíž původ si dodnes neumím vysvětlit, ale v ten okamžik a na tom místě byla tak reálná, jakoby se přede mnou zhmotnila v kus pevné skály. Vzduch byl prosycen zvláštní, téměř slavnostní atmosférou, někde hluboko uvnitř jsem cítil, jakoby něco nesmírně starodávného, nesmírně posvátného vystupovalo z mlhy na druhém břehu řeky a zalévalo celý kaňon. V příštím okamžiku byl ten pocit pryč a já stál na břehu řeky, tiše zurčící u mých nohou, a všude kolem ležela noc, jen světlo hvězd vysoko nad mou hlavou ozařovalo dno hlubokého kaňonu. Jen několik metrů po mé levici se vypínala temná silueta mostu.
Kolikrát člověk udělá to, co by měl a kolikrát naopak? Stál jsem tam a cítil, jak mě něco volá, vábí do mlhy přede mnou. Z nekonečných dálav tenmného vesmíru nad mou hlavou dopadala na snový most přede mnou záře hvězd a propůjčovala mu zvláštní, téměř fantastickou auru, která jakoby se kolem něj vznášela. Jeho temná silueta vystupovala z mlhy, valící se pod ním a protékající mezi jeho oblouky jako řeka. Zmocnilo se mě neodolatelné nutkání ten most přejít a zjistit, co se skrývá na druhé straně v mlze za ním. V příštím okamžiku jsem stoupal od řeky k místu, kde se jeden jeho konec zakusoval do břehu; došel jsem k místu spojení, zdálo se, že most vyrůstá z kamenného podloží, jakoby byl součástí skalnatého břehu. Má ruka se dotkla chladného, vlhkého kamene a v tu chvíli se mi zdálo, že jsem prožil celý věk trvání vesmíru. Zatočila se mi hlava. Konečně jsem si uvědomil chlad, který po soumraku sedl do údolí. Poslední záchvěvy babího léta odvál soumrak, o vládu nad krajinou se opět přihlásila blížící se zima. Vlhkost ve vzduchu se srážela a skrápěla klenoucí se hřbet mostu přede mnou. Ten se v několika zlomech klenul nad řekou a ztrácel se kdesi na druhém břehu, ale dále než za jeho vrchol ve středu mostu jsem neviděl. Mohl jsem jen pomalu stoupat dál směrem na druhou stranu, stále výš a výš. Chladný kámen zářil ebenovým leskem a cáry mlhy se jako utopenci převalovaly přes jeho kamenné zábradlí. Konečně jsem stanul na samém vrcholu mostu. Vystoupal jsem od jeho okrajů možná jen o dva metry, i tak jsem ale nyní hleděl k hladině řeky pode mnou jako do propasti. Otočil jsem se k místu, odkud jsem přišel. Pravý břeh řeky zmizel v mlze; svět, z nějž jsem přicházel, se rozplynul v nicotě a svět, který jsem jen tušil na opačné straně, z ní zatím nehodlal vystoupit. Stál jsem tu uprostřed mostu oddělujícího dva světy a náhle si uvědomil, že stojím mimo oba z nich.
Most končil, z mlhy přede mnou vystoupil druhý břeh. Trvalo to jen několik vteřin, přestože pro mě jakoby uteklo půl století. Vrchol mostu jsem nechal v mlze za sebou, otočil jsem se až na jeho druhém konci. Hleděl jsem opět do stejné prázdnoty, jen z opačné strany. Vše se zdálo stejné, oba konce mostu byly totožné, přesto jsem cítil, že hledím na zrcadlově otočený svět, jakobych hleděl zpoza zrcadla na převrácený svět, ze kterého jsem přišel. I já jsem podvědomě cítil, že něco se zmnělo, ale přede mnou se rozprostírala jen mlha, nebyl tu jediný záchytný bod, který by mi řekl, co.
Stál jsem tam na konci jednoho a počátku druhého světa a váhal udělat ten jediný, poslední krok. Všude kolem panovalo naprosté ticho, vlhká mlha dokonale pohřbila každý zvuk, dokonce i řeka pod mostem zmlkla. Jen okamžik ještě, a vykročil jsem do neznáma. Pod mýma nohama se leskla temná kamenná dlažba z kočičích hlav, jejiž stav dával tušit její nesmírnou starobu. Místy chyběly celé řady kostek, ale kupodivu jsem nikde nezahlédl ani jediný trs trávy, který by rozrazil kamenný příkrov a vyrašil ven. Byla tu jen ta cesta, vedoucí kamsi do tmy přede mnou. Jakoby vedla všemi směry, protože ať jsem zabočil doprava nebo doleva, stále jsem našlapoval na tu věkovitou kamennou stezku. A potom, z ničeho nic, se přede mnou z mlhy vynořily siluety domů. Vstoupil jsem do něčeho, co kdysi dávno bývalo vesnicí. Po obou stranách z mlhy vystupovaly přikrčené kamenné příbytky, které jakoby pamatovaly ještě původní keltské obyvatele zdejších končin. Mohutné zdi, nízké a zkosené střechy, okna, nesmírně malá a hluboká, to vše dávolo tušit, že jsem se ocitl v jakémsi bohem zapomenutém, od civilizace odříznutém sídlišti, které v té ztracené rokli netknutě odpočívá pohřbeno a zapomenuto, čekajíc na věčnost. Skutečně více než klasické galicijské vesnice připomínalo dávná keltská opida. Bylo by skutečně možné, aby se ještě v tomto století v civilizované zemi udržely tak odloučené a tak archaické komunity, jakou se zdála být ta hrstka přikrčených kamenných domků? Nebo byla změť staveb jen vesnicí duchů, dávno opuštěnou, dávno mrtvou? Procházel jsem mezi těmi stíny, protože v mlze, která ležela v prázdných ulicích, se celá vesnice zdála být jen shlukem stínů, přeludů, a potom, snad že jsem se trochu více přiblížil k jednomu z těch stavení, spatřil jsem za nejbližším oknem něco podivného. Přistoupil jsem až ke stavbě, opřel se o chladné zdivo a nahlédl do hlubin nízkého malého okna, které se zdály být nesmírné. Za matnými skleněnými tabulkami zasazenými v železném rámu, připomínající středověké vitráže, se kdesi na druhé straně uvnitř stavby mihotal plamen svíčky. Samotná svíce nebyla vidět, celá místnost byla ponořena do tmy, jen za oknem poskakoval ten osamocený plamínek. V tu chvíli a na onom místě to byl něco zcela neočekávaného, už proto, že se zdálo, že příbytek je zcela a dávno opuštěný. Ještě chvíli jsem zíral do tiché stavby; hlavou mi vířily desítky myšlenek; potom jsem se otočil a přešel ulici. A ačkoli jsem čekal přesně ten výsledek, který se dostavil, samotný onen fakt mě ještě více zaskočil. Také v tomto domě za oknem plápolalo věčné světlo, protože v tu chvíli jsem pochopil, že nic jiného to nemůže být. Zůstal jsem jako opařený stát v té podivné ulici a rozhlížel se kolem sebe. Pokračovala dál, hlouběji do vesnice, kde se její konec ztrácel v mlze. Vydal jsem se tehdy dál, nahlédl do spousty oken a spatřil spousty plamínků. Všechny domy zely prázdnotou, ale ve všech planul oheň svic, v každém okně jedna. A potom stíny zmizely, vesnice končila, stál tu poslední nahrbený dům a za ním již nebylo nic jen nekonečná šedivá nicota. Hleděl jsem do ní dlouho, ale dál jít už jsem se neodvážil. Otočil jsem se a vrátil se celou vesnicí zase nazpět, nechal ji i s jejími planoucími ohni dál čekat v mlze, a konečně stanul zase při patě kamenného mostu. Netuším, jak dlouho jsem tam stál, ale nakonec jsem přešel zpět na druhou stranu a ještě potmě vystoupal do svahu nad řekou. Na východě počínalo nachovět nebe, když jsem se konečně vyškrábal z kaňonu nahoru k cestě, která se tu vinula. Údolí s řekou skryly prudké svahy rokle a tu pak lesnatý posrost, které jsou v těchto končinách pozoruhodně divoké a zrádné. Do hotelu jsem dorazil už za světla, oranžové slunce právě vycházelo nad obzor kdesi v dálce nad věžemi kostela svatého Jakuba.
Od té doby uteklo již spousty vody. Co ještě říci? Jsem přesvědčen, že byl tehdy začátek listopadu, tedy čas, o němž Keltové slavili Samhain, svátech konce starého roku, svátek nadcházející temnoty a stínů, svátek zemřelých předků, kteří toho večera mohou projít otevřenou bránou mezi dvěma světy a setkat se se svými potomky. V určité dny roku se pravděpodobně otevírají průchody mezi světy, v tomto místě, v němž jsou společně s Irskem, západním pobřežím Británie od Skotska, přes Wales až po Cornwall nebo francouzskou Bretaní vlivy Keltů nejsilnější; neb jak postupně ustupovali nově příchozím národům z východu, byli zatlačeni na samý okraj evropské pevniny; v té ztracené a zapomenuté rokli, do které jsem sestoupil už ani nevím jak, jsem přesvědčen, že tam právě jsem jednou takovou bránou prošel do světa, který jen možná existuje skryt za mlhou vedle toho našeho, aniž by o sobě dal vědět. A tak jako my u dušičkových krbů zapalujeme svíčky za mrtvé a vyhlížíme, zda je nezahlédneme bloudit venku za okny v mlze, možná i oni přicházejí v tu noc až k našim příbytkům, a nahlížejí do oken. Ne, ani jedni se nemůžeme vidět, naše světy již spolu nesousedí, ale věřím, že světlo svic za našimi okny jim může ukázat cestu a říci jim, že na ně vzpomínáme. Třeba jsem té noci přešel do toho druhého světa, i když netuším jak. Možné je vše, stejně tak je možné i to, že celý příběh je jen šálením mé vlastní rozjistřené představivosti. Ale já jsem přesvědčen, že ten most i ta vesnice tam někde skutečně stojí. Jsem si tím jist a jsem si tím ještě jistější zvláště v určitých podzimních dnech, kdy ve vzduchu zavoní kouř rašeliny a dřeva.
6. listopadu 2018 / +++