Čekání na déšť
orko je přímo pekelné. Na blankytně modrém nebi plane žhavý sluneční kotouč a spaluje vše, kam dosáhnou jeho paprsky. Vzduch nad zemí se tetelí, rozpálená země žhne jako plotna. Tráva seschla a je ta tam, popraskaná hlína připomíná kůži staré ženy.
Hledím upřeně k horizontu, němě se otevírájícímu přede mnou. Daleko na obzoru se tyčí temná hradba těžkých dešťových mračen. Blíží se. Každým dnem, když se ráno probudím a hledím směrem na sever, jsou blíž a blíž. Ta dešťová hradba se pomalu sune vyprahlou krajinou, dychtící po vláze, kterou přináší. Snad již pozítří může být zde.
Na severním obzoru se nepřetržitě blýská. Mračna nyní tvoří neproniknutelný černý pruh, který jakoby odděloval dva světy. Horko je k nevydržení. Stín nepřináší úlevu, je prosycen stejným spalujícím horkem. Vzduch je rozžhavený jako láva, každý nádech spaluje plíce jako plamen. Jak dlouho to ještě může trvat?
Blíží se bouře. Je na dosah. Vzduch se chvěje, je naplněn tím podivným zlověstným tichem a strnulou nehybností, která zavládne vždy před bouří. Celá příroda napjatě čeká, kdy se rozpoutá peklo. A hradba na obzoru roste a roste. Nejpozději nazítří večer poznáme, kolik vody se skrývá ukryto v těch temných mracích. Snad již zítra za soumraku.
Obzor potemněl. Téměř polovina nebe dostala odstín tuže. Je to jako sledovat zároveň denní i noční oblohu. Ta temnota se propaluje prostorem, země pod ní vězí v černočerném stínu, ten rozdíl mezi ním a krajinou kolem zdá se být nadpřirozeným. Tady světlá půda odráží sluneční paprsky a jejich jas oslepuje, krajina tam na severu je ponořena ve stínu a ztrácí se v temnotě. Horizont mizí v temné šedi, z nebe tam pravděpodobně padají proudy vod, očistných vod, přinášejících novou naději, nový život. Jsou jako opona, která dopadla na zem a skryla vše za sebou.
Ve vzduchu je cítit chuť deště. Hranice bouře musí být již velice blízko, na dosah, snad jedinou míli. Přímo nade mnou je obloha rozříznuta vedví a na sever od té linie je místo nebe jen nekonečná temná nicota, celý vesmír se tu propadá do prázdnoty. Alespoň tak to vypadá. Čerň ebenu nebo tuže nemůže být temnější. A na jih ode mě se leskne čisté nebe, na němž plane rozžhavený kus skály a spaluje zemi pod sebou v posledním apokalyptickém všespalujícím ohni.
Přímo nad mou hlavou visí jako ostří břitvy zlom dvou světů, bouře běsní na dosah, vidím lijány vod dopadající na zem, topící se pod jejich přívaly. Je to kolosální déšť. Hledím na svět utopený pod vodou. Je to biblická potopa, je to konečné zůčtování. Přichází to, už to přichází.
* * *
Se soumrakem se zdálo, že přichází déšť. Potom noc vše skryla pod rouškou temnoty a já jen čekal do tmy. Čekal a radoval se i děsil zároveň. V jakémsi milosrdném delíriu, napůl při smyslech, napůl bloudící kdesi v dalekých zahradách cizích světů, na prahu nového dne, u pootevřené branky vedoucí kamsi do nekonečných neznámých dálav, volajících mé jméno. Ve vzduchu voněly všechny ty zakázané vůně, třepotal se vzrušením a od jihu vál vlahý větřík, přinášející odkudsi tóny harfy. A z nebe vedle slunečního kotouče zářil také stříbrný měsíc a Polárka nad severním horizontem, planoucí z nekonečných mrazivých dálav vzdálených galaxií, shlížela na krajinu pod sebou, tak cizí a čarokrásnou. A slyšel jsem zpěv sirén, moudré hlasy starců i slavičí zpěv, a potom jsem byl vytažen kamsi nahoru, mimo prostor a čas, mimo vlastní tělo, a shlížel jsem na tu bohatou krajinu snění a tužeb. Ale odkudsi zavanul ledový vichr, přerval onu stříbrnou nit, která mě spojovala s mým tělem tam dole i s onou krajinou bílých chrámů a paláců a nikdy neodkvétajících zahrad. A potom mě uchopil svým ledovým pařátem a hnal mě nad tou krajinou kamsi pryč, daleko na sever. Bělostný maják na konci světa se mihl v hlubinách pode mnou a zmizel i s onou snovou zemí nezemí v mlhavém oparu příboje, neustále se vrhajícího proti skaliskům rámujícím severní oceán. A potom přišla noc, nekonečná, zlá noc, a zlý měsíc zářil ze zlé oblohy nekonečných dálek vesmírných pustin. Nový den mě zastihl na prahu smrti. Úsvit toho cizího, prokletého světa proplouval do mého světa pozvolna, pomalu. Ale nakonec byl tady a já tady byl s ním. Jako když vyprchá drogové opojení, jako když spadne snový závoj a zůstane jen krutá, bolestivá realita, tak jsem byl procitnut do nového dne. Je tady, tak krutě skutečný, a já cítím, že je poslední.
Mračna na severu jsou ta tam. Kruté nelítostné slunce září nad mou hlavou a popraskaná krajina kolem připomíná kůži staré ženy. Cítím, že něco přichází. Poznám to, něco se náhle změní v povětří. Ale když otočím hlavu, zdá se, že na jihu se daleko daleko za horizontem zvedá zatím jen tušená hradba mračen. Co mohu dělat než zemřít na tomto prokletém místě beze snů a bez tužeb? Nezbývá, než čekat na další déšť.
1. ledna 2019 / +