Nejkratší den
řízračné, holé větve stromů plály jasným světlem na zářícím pozadí podzimního nebe. Ještě včera zářily všemi barvami, noční bouře z nich však všechnu tu barevnou nádheru servala s zuřivostí, jakou tento kraj nepamatuje. Vzadu na horizontu se krajina mírně zvedala k oblým pahorkům, nad nimi planulo nebe v jakési podivné očistné záři, tam na planině však nade mnou po nebi letěla nízká mračna a zdálo se, že stačí natáhnout ruku, a dotknete se jich. Seděl na prahu toho rozpadajícího se kláštera a hleděl k obzoru pohledem, v němž se skrývalo vědění, jenž jsem si ani neodvažoval představit. Starý, seschlý, ale s očima tak hlubokýma, že by se v nich utopily i ty nejhlubší hlubiny světa. Přisedl jsem k němu, a on mi vyprávěl svůj příběh. A ačkoli jsem pak šel dál a nechal starce sedět u zdi kláštera, ten příběh jsem si odnesl s sebou. Když temná mračna visí z nízké oblohy a obzor plane jasným světlem zapadajícího slunce, vracím se ve vzpomínkách na to místo a prožívám ten příběh znovu. Protože hloubka očí toho starce se mi vpálila do duše a zanechala tam něco z oné temnoty. A když vyprávěl ten příběh, jenž sahá daleko let nazpět, a hovořil, jakoby se ony věci udály dnes, pochopil jsem, že onen jediný den na přelomu toho roku se stal jeho posledním, že po něm pro nějž již žádná budoucnost nenastala, nepřišel žádný další nový den. Že vše poté je jen trváním onoho dne, plynoucím z oné hluboké minulosti přes dnešek a pak dál do budoucnosti. A ukončí jej až postava v kápi, která si jednou, a nebude to dlouho trvat, pro starce přijde. Že pro toho starého muže se onen památný nejkratší den v roce stal dnem nejdelším.
"Přišel a odešel - ještě naposledy se v krvavém slunci zapadajícího slunce žačernal obrys jeho postavy, ještě jsem naposledy spatřil ta zlověstná záda, a pak už si nepamatuji nic. Viděl jsem jej tehdy před třemi měsící přicházet, viděl jsem jej dnes odcházet - kdybych byl tehdy jen tušil, že to přichází sám osud, aby se naplnil. Slunce se skrylo za temné horské štíny na západě, a zámek, majestátně stojícící na samém vrcholku skály, se stejně jako bezedná údolí rozprostírající se kolem něj, ponořil do temnoty. Je zimní slunovrat, nejkratší den v roce. Zítra vyjde nové slunce, aby se den zase mohl začít prodlužovat. Né však pro tento zámek. Pro něj a jeho obyvatele již žádný další nový den nepřijde. Všichni jsou mrtví. Zůstal jsem jen já - starý sluha - a mé dny jsou rovněž sečteny. Tam na druhé straně zámku, za hřbitovní zdí, ve stínu staré kaple, a pod prověšenými větvemi smutečních vrb, tísní se vedle sebe devět čerstvě zasypaných hrobů. Spočívají v nich svůj věčný spánek král s královnou, jejich druhorozený syn, královský rádce, správce zámku, komtesa s baronetem, opat a advokát.
Viděl jsem jej přicházet. Tu siluetu, jež se zjevila na obzoru, pomalu stoupajíce po svahu hory, důstojně, jako sám osud, jenž vám jde naproti. V dálce zapadalo slunce a obzor hořel podivným jasem, stejně jako hoří dnes. Přicházela bouře a zdálo se, že se blíží stejnou rychlostí jako ta temná silueta. Jakoby přicházeli spolu. A skutečně, bouře se rozpoutala náhle právě v okamžiku, kdy postava vstoupila pod klenutý portál brány. V ten den jsme naposledy spatřili sluneční paprsky. Druhý den ráno byla bouře pryč, ale nebe se skrylo za neproniknutelná mračna, a ta zámek neopustila celé tři měsíce až do slunovratu, kdy zmizela stejně jako on. Byl to poslední den, kdy pro krále a královnu planulo slunce. A byl to poslední den, kdy planulo i pro mne, protože ta bledá modravá koule tam na horizontu, jenž vyšla toho dne, nemá s původním sluncem nic společného. Sálá z ní chladné modravé světlo a místo paprsků, jež by prozařovaly svět světlem, vrhá na vše stíny.
Přišel převlečený za šaška, oblečen v šaškovský úbor, s dlouhou čepicí s rolničkama na hlavě a bizarně dlouhými střevící, se špičkami stočenými směrem nahoru. Měl úsměv na rtech, ale když jsem mu pohlédl do tváře, zamrazilo mě. Jakoby se v tom úsměvu skrývala veškerá nenávist světa, chladná, věcná, odhodlanější než smrt. V těch očích se zračila nekonečná temnota, jejíž hlubiny nelze prozkoumat. Ten zlověstný škleb skrytý za šaškovský úsměv jsem však tehdy vnímal jen já, nikdo jiný si jej nevšiml, nikdo jiný nepostřehl onu temnotu, kterou s sebou černý šašek přinesl. A která začala velice brzy opřádat vše a všechno v dosahu, začala plnit zdi starého paláce, prosakovala jimi, ovíjela je jako had, chystající se k útoku. Postupně, zvolna, ale s brutálním odhodláním, počala vnikat také do duší obyvatel zámku. S každým šaškovým vtipem, s každou jeho veselou příhodou se všichni kolem propadali hlouběji a hlouběji do temnoty, aniž by jen tušili, co se děje. Stál jsem tehdy nechápavě a hleděl na onu proměnu, jež se mi tu děla před očima jako v nějakém hrozivém snu. Jakoby všichni měli zavřené oči, jakoby nedokázali prohlédnout skrze nějaký temný, děsivý závoj, který kolem nich roprostřel šašek, a který je stále více a více odděloval od skutečného světa tam venku. Jen já viděl, jak je postupně opřádá temnotou, jak je postupně zaplétá do intrik, odcizuje jednoho druhému, rozděluje je a připravuje zkázu, která nyní nad celým palácem stále hrozivěji visela jako zlověstný meč, připravující se zasadit smrtící úder. Dny se zkracovaly, nebe stále temnělo, takže i dny se zdály být nocemi, celý palác upadal do podivné letargie, do jakési duševní mlhy, v níž se jeden ztratil druhému. Jakoby duše těch nešťastníků nyní bloudily každá sama těmi dlouhými potemnělými chodbami, jakoby tu spolu trávili jeden nekonečný děsivý sen, procházeli kolem sebe, ale míjeli se. Stále méně spolu hovořili, a jeden stejně jako druhý v sobě budovali pocit, že vinen je ten druhý. Rodinná i královská atmosféra byla ta tam, nyní tu proti sobě stáli zcela cizí lidé, kteří bloudili v podivném labyrintu, ztraceni v mlze, odcizení, podezřívaví jeden ke druhému, živé poháry až po okraj naplněné uraženectvím, zlobou, rodící se nenávistí. A na králově trůnu mezitím seděl šašek a s děsivým úsměvem na rtech sledoval dílo, jež započal, a které nyní již žilo svým vlastním životem, který směřoval k neodvratnému konci.
Do konce světa si budu vyčítat, že jsem nezakročil, ale už tehdy jsem cítil, že není síly, která by jim otevřela oči, která by zvrátila JEHO záměr. V okamžiku, kdy bylo dílo započato, byl osud všech zpečetěn, nebylo cesty nazpět. Vůle toho ďábla byla nekonečná a neměnná. V jeho očích planulo odhodlání pohnout světem a proměnit jej v prach. Jednou uprostřed šílené noci jsem se odhodlal potmě se vydat do jeho pokoje. V ruce jsem svíral dýku, jako zločinec jsem se plížil nocí skrytý ve stínech, dál až k šaškově komnatě. Potom jsem stanul na prahu toho pokoje a to, co jsem spatřil, mi už navždy vzalo odvahu plížit se nocí. Pokoj byl prázdný, v rohu místnosti hořela trojnožka s uhlíky a ozařovala místnost strašidelným rudým světlem. Sevřel jsem v ruce dýků a vkročil do pokoje, odhodlán démona zahubit, jedinou ránou do srdce jej zprovodit ze světa, a přinést spásu zdem, na něž uvrhl tu strašlivou kletbu. Na lůžku ležel šaškův oděv, srovnaný jakoby tu ležel sám šašek - bizarní boty, rudé kalhoty, rudá blůza, na polštáři pak šaškovská čepice. Ležel tu šaškův oděv, ale šaška jsem nikde nespatřil, i když jsem prozkoumal každý kout pokoje. A náhle mě zamrazilo, protože jsem pochopil, že šaškův oděv neskrývá žádnou postavu, žádného člověka, žádnou živou bytost. Tehdy jsem upustil dýku na zem; zazvonila o podlahu a její ozvěna se nesla chodbami zámku; a prchnul jsem zpět do svého pokoje. A pak jsem jej příštího rána zase spatřil, člověka z masa a krve, jak sedí na králově trůnu a sleduje mě pohledem, který nenechává na pochybách, že ví.
Události pak vzaly rychlý spád. Nemám sílu na ně vzpomínat, a hovořit o nich, tak jak se udály, by bylo nad mé síly. Slunce toho dne vyšlo daleko na jihu, vystoupalo jen kousek na obzor a zase se skrylo za horské štíty. Ačkoli jsem mrtvé nespatřil, věděl jsem okamžitě, že je po všem. Z nebe se sypal drobný sníh, ledový vítr bral drobné vločky a unášel je, vířil jimi po zemi a vytvářel miniaturní závěje. Zmrzlá zem nebyla schopna se otevřít a přijmout chladnoucí mrtvá těla, ležící nehybně ve svých pokojích. Zahubila je jejich vlastní zášť, kterou v nich probudil on. Jsou mezi námi lidé schopní vyvolat démony, běsy, spící nekde hluboko uvnitř nás. Dokáží je přivést k životu, dovést je na povrch a dát jim sílu ovládnout nás. Dokáží tu temnotu přivést na tento svět a zničit nás skrze nás samé.
Byl večer. Na pobořené hřbitovní zdi seděl šašek a hleděl na obzor, blednoucí večerem. Vrcholky hor planuly v nachovém stínu a ve vzduchu visela smrt, tak hmatatelná, že její hořká, kovová pachuť pálila na jazyku a svírala hrdlo. Došel jsem až k šaškovi, ale dobrý bože, jak lidský, zbavený oné ďábelské masky, se nyní zdál. Jeho oči planuly jako nebe na obzoru, a zrcadlil se v nich nyní nekonečný žal. A tehdy, až tehdy mi také on vyprávěl svůj příběh. Jak se jedné zimní noci narodil královský syn. Ale narodil se princezně a princi, kteří nebyli oddáni. Tehdy bylo rozhodnuto, že dítě musí zmizet, aby na královský rod nepadla potupa. A tak se také stalo. O osmnáct let později prošel královskou branou mladík, který přišel, aby poznal své rodiče a dostal od nich to, o co byl připraven - rodičovskou lásku - ale místo ní byl vyhnán ze zdí zámku. Přestože královna nejprve prosila svého manžela a krále, aby syna nevyháněl, nakonec se podvolila. A tak se prvorozený syn podruhé ocitl na cestě do neznáma. Ale tentokrát si zapamatoval jména všech strůjců svého osudu. Krále i královnu, kteří podruhé zavrhli své dítě, jejich našeptávače, kteří jim v zájmu zachování majetkových práv vyhnání doporučili, přátele, kteří je v jejich úmyslu podporovali, i zástupce organizací, které o křivdě věděli, ale nijak nezasáhli. O dalších osmnáct let tedy přišel šašek, a přišel, aby nyní on dokončil příběh, jenž se započal před šestatřiceti lety. Aby splatil dluh.
Přišel a odešel - ještě naposledy se v krvavém slunci zapadajícího slunce žačernal obrys jeho postavy, ještě jsem naposledy spatřil ta zlověstná záda, a pak už si nepamatuji nic. A dodnes netuším, jestli mě mocněji zasáhl temný osud zámku nebo příběh toho věčného chlapce. Ale vlastně tuším. Jednou do roka, o zimním slunovratu, když je den nejkratší, sedím a hledím na obzor, jestli se neblíží ta temná postava. A v duchu si opakuji ony nerýmující se, tvrdé verše, které jsem poprvé zaslechl tam pod hřbitovní zdí.
Překračuješ slova
vnikají do ticha
a celý svět je v nich
syn pochoval otce i matku
a otočil se k obzoru nasáklému krví
by vykopal svůj hrob
král i královna jsou mrtvi
i sedmero černých labutí tam v jezírku na zahradě
šílený šašek tiše prochází
prázdnými chodbami chrámu beznaděje
poslední kdo zbyl.
Pohleď poutníče, toto je svět
šel jsem tím světem
byl pustý jako já
utopený v prázdnotě a zapomnění
prošel jsem pláně
holé jako deska
přešel jsem hory
kusy chladného kamene
svaté poslání mám
hřích hříchem smývám
a krví krev.
Anděl tu leží na zemi v prachu
rozbitá hlava na chladném kameni
a krev přimrzá k promrzlé zemi
slunce zašlo za černé hory
když siroty pláčí, sněží
muž v kápi prošel kolem
a černou růži přiložil mrtvému k tváři
´Blázne blahový
cožpak on její vůni ucítí?
je přeci mrtev
cožpak nevidíš?´"
3. března 2019 / +++