Zlý měsíc
ak dlouho již nespím? Na temném nebi visí gigantický měsíc, jeho paprsky dopadají skrze okno mého pokoje na desku stolu vedle něj, a mě se zdá, že se mi pokouší něco sdělit řečí, jíž nerozumím. Sním. Noci odcházejí a zase přicházejí, střídají je dny, v nichž těžká šedivá mračna, napitá vším zármutkem světa, visí z nízké oblohy, v nichž pustina světa, která se rozkládá až do nedohledna všude kolem, mrtvolně mlčí a stíny jsou nehybné, a v nichž čas plyne a plyne, aniž by se ručičky hodinek, visících mi u pasu, pohnuly byť o jedinou vteřinu. Je to jednolitý sen bez konce, v němž jsem uvězněn a nemohu najít cesty ven. Dny a noci plynou v jediné, nekonečné, trvalé neexistenci, ztracené a zapomenuté mimo čas a prostor, mezi dvěma světy, v krajině za zrcadlem. Jakoby se vše propadlo samo do sebe.
Bledý měsíc svítí z oblohy na strnulé kulisy, jichž jsem součástí, a já nemohu usnout, abych se ve snu probudil. Cožpak se dá snít, ve snu? Je to svět stínů a ticha, svět nevyřčených otázek a zlověsných náznaků, svět v němž se nepoznávám, protože jsem cizí, tak cizí, sám sobě, jak nemůže být cizí nejposlednější člověk ve vesmíru. Noci bez konce a dny bez počátku mě provázejí tou truchlivou scenérií světa odcizení, děsu a hrůzy ze sebe sama, a jak jedna střídá druhé, obrysy čehosi zlověstného jakoby se zhmotňovaly tam na horizontu přede mnou. Jsou daleko, ale blíží se, cítím to. Jejich kontury jakoby se postupně vynořovaly z oparu na obzoru, jakoby rostly jako linka města šílenství, když se k němu přibližujete mrazivou nocí těsně před rozbřeskem od západu. Zatím je vnímám jen šestým smyslem, nevidím je, ale vím, že to město tam někde je. Ukryto v mlhách, skrývá se, čeká, číhá. Na další duši, aby do konce dnů odsouzena bloudit jeho prázdnými ulicemi, hleděla do prázdných očí oken domů, míjela ulice a bulváry, aby každého večera, ač se pokaždé vydá jiným směrem, došla na to samé místo.
Mé šílenství je dokonalé. Propadl jsem se do něj, ani nevím kdy a kde, a není cesty ani směru ven. Nyní tu stojím sám se sebou, sám se svým cizím já, které jakoby stálo vede mě, celou tu dobu. Stojí krok za mnou a nalevo, hledí mi přes rameno a chodí všude tam, kam jdu já. Jsou chvíle, kdy se mě pustí, a to mě pak jen sleduje z dálky. Ale kdykoli se otočím, ten stín tam vždy je, jen v takové vzdálenosti, aby se neustále mohl živit mým strachem. A ten je ryzí, královský. Jsme tu jen my dva, já a mé cizí já. Nespal jsem už nekolik let. Jak dlouho může trvat sen? Nebo noční můra?
Viděl jsem ji. Stála tam na skále, a bylo to neskutečné, vnímat blízkost jiné živé bytosti. Byla tam, ale když jsem přišel blíže, zjistil jsem, že je to jen silueta osamělého stromu. Jak může být ztráta něčeho, co nikdy neexistovalo, tak hluboká? Jakoby prorostla až na samé dno duše, a když ji vyrvete, vyvrátíte ze základů i duši. Hledal jsem ji pak snad tisíckrát, ale ze skály na mě stále hledí jen ten uschlý pahýl stromu. A nebe nad ním má odstín rudé; během dne šarlat, v noci karmín. Mění se. To když temnota noci zešedně v den a ve vzduchu zase visí to zneklidňující napětí. Přilétá se změnou, jakoby na křídlech těch černých ptáků, kteří v hejnech krouží nad mořem tam na obzoru, aby se rozletěli dál, až se ztratí v bělavém oparu vodních par. Ale ne, nebudu si nic nalhávat. Žádní ptáci tu nejsou. Nic tu není, nic opravdového, nic skutečného.
Zmizel. Můj mlčenlivý společník zmizel a už jsem jej nespatřil. Můj stín je pryč a já s tím nemohu nic dělat. Kéž bych mohl spát. Ale cožpak lze spát, když bloudíte snem. Lze procitnout ze snu? Svítá. Prešel jsem sedmero hor a sedmero řek, šel tisíc nocí. Ale ta pustina nemá konce. Tak jsem se vrátil a teď tu sedím na kusu skály vesmírné barvy a vysoko nade mnou svítí zlý měsíc. Umírá další noc a rodí se další den - v krajině smrti. Ve skalách na severu vysoko nade mnou fičí ledový vítr, jeho ozvěna prostupuje prázdnotou mezi námi. Tesklivě zpívá v průrvách, odlétá pryč a zase se vrací. Je tu odnepaměti. Ještě výš, vysoko nad skalami, se rozkládá náhorní planina. Jen jednou jedinkrát jsem vyšplhal na její truchlivou rovinu táhnoucí se do nekonečna. Ale měsíc tam svítí ještě zlověstněji a je ještě větší než tady dole. Občas se mi zdá, že už jsem něco z toho, co zažívám nyní, zažil kdysi dávno. Je to možné. Nebo je to jen trvání toho samého. Sedím tu ve stínu temných skal a věčnost plyne. Jak dlouhá jen může být. Ta neměnnost je úděsná. Je snad tohle peklo? A dny dál plynou.
Rozhodl jsem se. Musel jsem to udělat. Vydal jsem se ještě jednou tam nahoru, stoupal metr po metru tím děsivým místem v sevření skal, abych stanul nahoře na hrůzné náhorní planině. A pak jsem ji zase spatřil. Táhla se donekonečna. Prastará, starší než celý vesmír, mlčenlivá. Sevřelo se mi srdce. Opuštěné větry, ženoucí se po její zamrzlé krustě, zpívaly své žalostné elegie, a gigantický bledý měsíc zlověstně ozařoval mrtvé kulisy, v nichž kdysi dávno, když svět byl ještě mlád, pulsoval život, ale dnes v nich vítr prohání jen stíny, které v těch zdech zůstaly ztraceny a zapomenuty po živých.
Stejně jako v snách bloudil jsem oním prastarým krajem a každým svým nadechnutím vnímal tu nekonečnou starobu, jež sálala z každého kusu země, po níž šly mé nohy. Je to místo zakleté v čase, ztracené v prostoru, zbavené zítřka, je to místo dávno mrtvého předvčerejška. Je to smrt sama. Je to samotný konec trvající navěky, je to nicota. Dnes již to vím.
Šel jsem stále dál, tak daleko, kam nikdo přede mnou nedošel. Vydal jsem se až tam, kam bych se neodvažoval ani pomyslet, že mohu dojít. A tam na samém konci světa, jsem objevil zprávu, kterou tam zanechal někdo přede mnou. Člověk, který se už kdysi dávno proměnil ve stín, navždy bloudící tou nekonečnou prastarou planinou, oním místem duchů, krajinou stínů, ztracených ozvěn, nezodpovězených otázek, a zlého měsíce visícího z nízké oblohy.
* * *
Kam odlétají ta hejna černých ptáků, táhnoucích za rudým slunečním kotoučem, klesajícím do temnoty oceánu tam na západě? Na úsvitu nového dne se společně s narodivším se sluncem vynoří na východě a jejich peří je bílé jako sníh. Stále v pohybu, neúnavně putují stále dál na své věčné pouti za světlem, každý den, celý rok, po staletí, stále s touž proměnou. Dlouhé roky každý večer hleděl jsem na ty vzdalující se posly tajemství světa, abych pak ještě před rozbřeskem vyhlížel jejich návratu. Osmé zimy nalodil jsem se na loď a vyplul směrem na východ, abych našel zemi, ze které přicházejí. Pevninu jsme nechali za svými zády, před námi se otevřelo východní moře. Přes den nám vlahý vítr vlál do plachet, v noci nás vedly paprsky hvězd. Pak se jednoho rána z oparu na obzoru vynořily mohutné sloupy, oddělující dva světy. Propluli jsem mezi těmi kamennými sloupy vedoucími na otevřený oceán, prodrali se neproniknutelnou bílou mlhou ležící na vodní hladině a na sklonku dvanáctého měsíce své cesty dopluli do země s temně modrými útesy. Přistáli jsme u břehu té cizí země a já se vydal hlubokým udolím, vinoucím se mezi ostrými štíty, trčícími k nebesům, pokrytými těžkými mraky. Středem údolí se klikatila úzká stezka, svahy hor temně stoupaly do závratných výšin a temné, ostré štíty hor se rýsovaly na rudém pozadí nehybného nebe, a ve vzduchu byla cítit vůně myrty. Pak se přede mnou v záhybu stezky vynořila temně rudá opona, těžce spadající z nekonečných nebeských výšin až na zemi. Jakoby svět končil právě tady, v těchto němých kulisách.
Jak daleko si myslíme, že jsme schopni se vydat? Kam až si myslíme, jsme schopni dojít, než vzdáme náš záměr, a prohrajeme vše? Existuje linka, visící nespatřena, netušena v prostoru - dotkneme-li se ji, nic nezůstane takové, jakým bylo předtím. Tam na tom konci světa jsem zůstal stát, na konci sil, sám, tváří v tvář smrti, na prahu nekonečného dne a nekonečné noci. A potom jsem v posledním záškubu života natáhl ruku k té rudé oponě a překročil onu pomyslnou linku. Kolik světů je ukryto v jedné jediné kapce vody; kolik, o nichž nevíme? Povstal jsem z popela a vydal se skrz tu bránu, jež až doposud zdála se oddělovat dva cizí světy - můj svět dosažitelných věcí, a svět tam na druhé straně, do něhož jsem právě vstupoval, aniž bych tušil, na jakém místě zpoza oné opony vystoupím. Ale cosi mě táhlo, dál a dál, a potom se vesmír propadl sám do sebe, a nekonečně jasné světlo strávilo sebe samo v oslepujícím záblesku temnoty. Otevřel jsem oči...
Nekonečné planiny táhnou se od horizontu k horizontu; dny, týdny, měsíce a roky jimi bloudím, a nic krom nich nenacházím. Nemají konce, hranice, existují nezásvisle na prostoru a času. Tolikrát jsem hledal cestu zpět ke své lodi... Dojdete-li až sem, najdete tento můj odkaz. Lépe shořet v jediném spalujícím plameni, umíte-li jej zažehnout. Toto je konec světa, nemá smysl hledat cestu ven, žádná není. Není cesty ven, není cesty dovnitř. Není boha, který by vás spasil, ani ďábla, kterého by bavilo mučit vaši duši. Není nic. Jste jen vy, a kolem vás nekonečná, věčná nicota. Náhorní planina pod mrtvým měsícem. Věčnost.
Kus ebenově černé skály se tyčí jako němý svědek dávno minulých časů uprostřed nekonečné planiny, ztracené v nicotě. Zlý měsíc visí nad onou prokletou krajinou a svým bledým světlem ji propůjčuje nadpřirozenou auru mrtvého světa. Ocitl jsem se v těch hrůzných kulisách sám, ztracený a zapomenutý. Jen já a zlý měsíc, zářící z nekonečných dálav vesmíru nad mou hlavou. Věčnost plyne a neměnné trvání trvá. Ledové větry se prohánějí po planině a já zde sedím na kameni jen se svým stínem. Zdá se, jakoby mi chtěl něco říci, ale já mu nerozumím. Vyryl jsem zprávu o své cestě do té skály, je to můj odkaz tomuto světu. Je to memento pro všechny, kteří by došli až sem. Jste na samém konci existence a počátku věčnosti. Je temná, pustá a ponurá. Vzpomínám na drahé, které jsem zanechal doma. Přede mnou se rozprostírá monotonní krajina běžící do dálky. Její konec se ztrácí v nedohlednu. Kéž bych byl nikdy neodcházel.
* * *
A tak tu sedím opřený o skálu se vzkazem z dávno mrtvé minulosti. Její barva je barvou ebenu. Splývá s temnotou nebe nade mnou. Hledal jsem cestu zpět, je to zbytečné. Stíny se vracet nemohou. Poslouchejte - slyšíte? Zvedá se vítr, vane zamrzlou planinou a zpívá své elegie. Již není kam procitnout.
4. března 2019 / ++