Obraz
tříbrná stužka Sény se klikatí sevřena kamennými nábřežími města ... Právě v jednom z takových ohybů, kde se její vody rozdělují do dvou koryt oddělených říčním ostrovem, na břehu užšího z obou koryt, skryto v divoké zeleni mohutných smutečních vrb, jejichž bujné a neprostupné koruny spadají z kamenného nábřeží až k vodní hladině a smáčejí v ní konce svých šlahounů, stojí budova starého muzea. Omítka jeho zdí pamatuje stovky jar a podle toho také vypadá, její barva je temně šedá, mohutná, hluboká ona zejí kamsi dovnitř stavby jako prázdné důlky po očích, černá střecha s vikýřovitými půdními okny sedí na budově jako ebenová královská koruna, jako rozprostřená havraní křídla, a vody u paty budovy plynou tiše, pomalu a neustále.
Poprvé do toho muzea vstoupil ještě coby malý chlapec. Procházel jeho zšeřenými místnostmi a komnatami a hltal každý obraz, visící na zdi. Bylo to jako procházet tisíci různých světů, každý byl jiný, svůj, každý měl jiné kouzlo, jiný příběh. Byly tu obrazy venkovské krajiny a vlnících se obilných lánů, rušných center měst, starobylých paláců, nejrůznějších portrétů všech možných typů lidí zachycených při všech možných činnostech. Byly tu obrazy lodí na rozbouřeném moři i bárek vznášejících se na hladině v klidných přístavech, byly tu horské štíty, majestátné říční toky, byly tu obrazy plné slunce a světla i hotové noční můry, v nichž stíny ukrývaly démony a měsíc svítil zlověstným světlem z druhé strany. Byly tu postavy starých bájí, byla tu zvířata požírající jedno druhé a druhé třetí, byly tu zachyceny války a bitvy, významné okamžiky, panovníci, měšťané, sluhové i otroci, žebráci a bankéři, byli tu šašci, byl tu život a smrt, vše co si jen člověk dokáže představit, vše na jednom místě, celý svět v jediné budově. A trávili tu společně dny i noci, vyobrazeni na obrazech ve zdobených rámech, visící na zdech desítek místností několika pater.
Každý z těch obrazů byl něčím zvláštní, něčím vyjimečný. Avšak už od chlapeckých let jej skutečně zaujal jeden jediný obraz, a s přibývajícím věkem jej fascinoval čím dál víc, až se postupně ona fascinace stala obsesí. Přicházel každý den, stál dlouhé hodiny před obrazem, a nehnutě jej pozoroval. Bylo zvláštní procházet kolem a vědět, že tu zase bude, tak jako včera, tak jako minulý týden, minulý měsíc, stejně jako před rokem. Byl tím obrazem doslova hypnotizován, hleděl na něj a vnímal jakousi podivnou moc, kterou obraz vyzařoval. Jeho kompozice, hra světla a stínu, barevné přechody, tvary a rozestaveni kulis scény, samotná atmosféra, a něco, to něco, co bylo ukryto jakoby kdesi za obrazem a co dodávalo obrazu tu neskutečnou auru, to, co nutilo cloveka přicházet znovu a znovu, a vpíjet se do té scenérie, hltat její atmosféru, být součástí toho, co tu bylo rukou umělce zachyceno. Ten obraz měl duši, měl příběh a měl něco dalšího, co žádný jiný obraz v galerii neměl.
Byl to vlastně úplně obyčejný obraz krajinky s horami, snoubící v sobě expresionismus, kubismus a symbolismus. Snad to byl ten podivný mix všech tří malířských směrů, snad to bylo to téměř až živé zpracování a snad to byla ona úzká stezka, začínající v dolní části obrazu, a klikatící se dál do dálky až pod horské štíty a ztrácející se kdesi v hlubokých udolích mezi nimi. Ano, byla to ta stezka, ta pěšina, která tak fascinovala mladého muže, bylo to tajemství jejího cíle, bylo to kouzlo jejího pozvání ´Pojď, vstup na mě, a nech se vést do neznáma.´ To ta pěšina tehdy lapila chlapce do svých tenat a již jej nepustila, to její tajemství, její tak zřejmé a očividné pozvání, ta záhada nabídnutá na zlatém podnose, tak blízká a přece tak nedosažitelná, to ona dráždila představivost mladého muže již tři dekády a s každým dalším jarem tak činila ještě naléhavěji.
Hleděl stále znovu a znovu na ty pastelové barvy, na důvěrně známé tvary předmětů, na jejich kontury, hru stínů, na ten rafinovaně naivní styl, na zubaté ostří hor, namalované jakoby je stvořilo dítě, a přece tak hluboké svým provedením, na ono tajemné vábení sálající z obrazu, onu podmanivost, šarm, důstojnost, podivnost. A tak plynuly hodiny jeho dnů a dny jeho let a roky jeho života, který se překulil do své druhé poloviny. A vše, co za onu polovinu své existence stihnul, bylo naučit se nazpaměť každý tah štetce, každý kaz plátna, každou drobnost, o které nikdo neměl ani tušení. Přicházel brzy ráno a čekal před vchodem do muzea ještě než je hlídač otevřel, a odcházel jako poslední až po několikerých jeho urgencích. Byl stále vyhublejší, neupravenější, s dlouhými vlasy a mohutným plnovousem, protože na nic jiného než na obraz neměl ani čas ani pomyšlení. Stal se místním bláznem, podivínem, dospělí jej na ulici obcházeli a děti si z něj tropily žerty, ale on nevnímal svět kolem sebe, protože jeho svět byl tam, uvnitř zlaceného rámu, na začátku pěšiny vedoucí do neznáma.
Kolik vody proteklo v Séně pod základy muzea? Kolik jar minulo, vystřídáno léty, podzimy a zimami, kolik roků prošlo, prožito, prodiskutováno, zapomenuto? Svět se proměnil, jedna epocha přešla plynule v jinou a ta v další rychleji než si toho byl kdokoli schopen všimnout. Novoty včerejška se staly tradicí dneška, a synové zítřka na ně hleděli jako na artefakty dávno zapomenuté civilizace. Životy pradědů nebyly ničím jiným než černobílými pravěkými fotografiemi bizarně visícími ve fotoalbech reálného barevného světa dneška. Jen celým tím stoletím se jako červená nit vinul příběh jednoho blouznivce, den co den vykonávajícího stále stejný rituál. Dospělí, kteří se jej kdysi stranili, dnes již z poloviny nebyli mezi živými, zmizel rovněž ze vzpomínek dětí, přehlušen aktuálnějšími podněty a problémy života dnešních padesátníků, jimž život vrátil stále ještě méně, než kolik si od nich vypůjčil. Starými zapomenut, mladými neobjeven, zcela mimo pevné kontury světa, který vnímáme coby reálný, který tepe životem dneška, tak jako před padesáti lety, přicházel den co den do muzea, stál pod obrazem v pastelových barvách a prožíval stejné okamžiky, které prožíval před půl stoletím. V pořadí již sedmadvacátý hlídač muzea mu ráno otevřel vstupní dvěře a večer je za ním zavíral. Staré modré uniformy nahradily moderní nové, namísto klíčů přišly čipové karty. Svět se proměnil, ale on stále přicházel a odcházel, nevnímaje změny, neměnný jako útes na břehu oceánu. Všichni už zapomněli, kdo to vlastně je, jak a kdy přišel, a co vlastně chce. Každé ráno se před ním otevřely dveře a každý večer se za ním zavřely, a nikdo, ani hlídači, ani návštěvníci netušili, kam až sahá příběh toho podivného blouznivce. Stal se součástí historie muzea, stal se minulostí, k níž chyběl klíč. A přicházel znovu a znovu. I já jsem jej několikrát minul na stejném místě. Stál tam pokaždé, když jsem procházel kolem. Stál tam a hleděl na ten skromný kus plátna pokrytého barvou, uzamčený ve zlatém rámu. Míjely dny, rána, večery, století.
Byl večer, jeden z těch vlahých letních večerů, kdy vás za celý den potkala sto a jedna neopakovatelných událostí, jež vás odnesla zcela mimo starosti včerejška. Jak jen jsem mohl tušit, že ten večer mě realita tak rychle vrátí na stejný výchozí bod. A potom jsem stanul před tím obrazem. Za okny na západní straně budovy právě zapadalo slunce a celá místnost planula v ohni. A tehdy jsem si všiml, poprvé v celé věčnosti všech předchozích návštěv, že obraz v pastelových barvách, i sama ona krajinka s cestou ztrácející se v bezedných údolích zubatých horských masivů, osiřela. Postava, která tvořila splečně s obrazem nerozlučnou dvojici, byla ta tam. Muž stojící před obrazem s jistotou jako socha, tu dnes nebyl. Jsou okamžiky, které pohnou vašim životem. Někdo umře, někdo se narodí. Ale v rámci dní své ubohé existence, které jsem již promarnil, ani těch, které mi ještě zbývají, nic nemůže přebít onen okamžik, kdy jsem zůstal stát před obrazem - sám. Trvalo to jen chvílí, protože v příštím okamžiku jsem si uvědomil, co je vlastně tím, co mi obrátilo rozum naruby. V září zapadajícího slunce se přede mnou rýsovaly kontury důvěrně známého obrazu. Barvy, odstíny, tahy stětce, i celková atmosféra dnes působily zcela jinak. V celkové kompozici se něco změnilo, něco, co proměnilo celkové vyznění obrazu, něco, co až do smrti nevymažu z paměti. Na stezce, začínající u paty obrazu, vinoucí se po ploché planině a mířící v zákrutech do stínu zubaté hradby hor, se směrem od pozorovatele vzdalovala postava, kráčející vstříc tajemství horských štítů a roklin. Důvěrně známá postava starce, který před obrazem strávil celé století, a ještě včera byl tak skutečný, jako dnes já.
8. března 2019 / ++