Dům na hrázi
anechávám zde tento dopis. Pokusil jsem se v něm naznačit důvody a vysvětlit smysl toho, co nyní učiním - co jsem učinil. Přál bych si, abych byl schopen zde vyjádřit lépe, hlouběji a smysluplněji to, k čemu jsem dospěl v uplynulých hodinách, co jsem si uvědomil, a k čemu se odhodlal, ale jsem si vědom skutečnosti, že se jedná o vjemy a rozhodnutí tak osobní podstaty, že je zhola nemožné je sdělit vnějšímu pozorovateli skrze smysl slov v těchto řádcích tak, abych obsáhl dopad, jenž na mě měly. Je třeba přijmout fakt, že jisté události, a neřešme nyní které, jak je odhalit nebo jak definovat, mají takový účinek a takový dosah, že vše ostatní v jejich světle ztrácí důležitost a jeví se zcela malicherným. Nejsem první a nebudu poslední, kdo se tváří v tvář setkal s poznáním, jež mu otevřelo oči, a to až takovým způsobem, že nyní sedí v šeru svého pokoje u stolu nad kusem čistého papíru a činí to, co nyní činím já. Nuže.
Byl pozdní večer. Umíral další den, slunce se propadlo kamsi do hlubin země, a jen světlá linka nebe za hradbou holých stromů na horizontu připomínala oněch posledních dvanáct hodin, kdy jakoby jaro již bylo cítit ve vzduchu. S večerními stíny se do ovzduší opět vkradla březnová sychravost špinavého předjaří, a právě v okamžiku, kdy východní obzor již celý zčernal nastupující nocí, spatřil jsem na druhé straně rybníka siluetu stavby, vystupující z temnoty, černající se všude kolem. Na protějším břehu se ve stínech mohutných stromů krčila šedivá stavba, osamocená, jediná široko daleko. Trvalo ještě další čtvrthodinku, než jsem obešel jižní cíp vodní nádrže, a stanul před domem, stojícím na hrázi rybníka a vystupující ze tmy svou věkovitou, původně pravděpodobně bílou fasádou jako maják v temnotách. Nadšení však okamžitě vystřídalo zklamání, hleděl jsem na již roky opuštěnou stavbu starého vodního mlýna, jehož dávno prázdné oči oken bez skleněných výplní dávaly tušit, že stojím před pouhou ruinou, před pustým domem duchů.
Trvalo to jen okamžik, stíny vznášející se v povětří se slily do jediné chladné temnoty a já se náhle ocitl sám v pustině cizí krajiny - slepý. Jakoby ze všech stran, otevírajících se do nekonečna, sálalo nějaké hrozící, podvědomé nebezpečí; cítil jsem se tam ve stínu těch starých smutečních vrb bezbranný jako ještě nikdy. Pocítil jsem nutkavou touhu ukrýt se za pevné zdi, jež by mi poskytly ochranu před vnějším světem, který, ač skrytý v temnotě, jsem vnímal a tak intenzivně jako ještě nikdy tušil jeho nepřátelskost, visící ve vzduchu jako meč protivníka. Ačkoli jsem nechápal odkud a proč se vzal, ten zvláštní, neuchopitelný a slavnostně nový pocit nyní doslova prostupoval celým mým nitrem, naplňoval každý jeho atom a v každém okamžiku plynoucího času ve mě rozdmýchával hrůzu zcela neznámou a nepochopitelnou, stále víc a víc, až do bodu, kdy musím něco udělat, cokoli, nebo na místě zemřít v jediném divokém záchvatu neuchopitelné hrůzy.
Máchl jsem rukou do prázdnoty, snad jsem chtěl odehnat démony, vznášející se v temnotě kolem mě, má ruka narazila na pevnou překážku. Chlad sálající ze zdi ruiny starého mlýna jakoby mě přimrazil k zemi, ale cokoli bylo lepší než zůstat dnešní noc tam venku pod otevřeným nebem. Natáhl jsem před sebe obě ruce a začal tápat podél zdi. Zdálo se to jako celá věčnost, ale konečně jsem pod rukama ucítil prázdnotu šklebící se na mě z temnoty jako věčná nicota smrti, a opatrně jsem vstoupil pod střechu prázdné zříceniny. Stál jsem v temnotě a neodvažoval se pohnout. Naslouchal jsem do tmy, ale neozval se jediný zvuk. Uvnitř stavby jakoby panovalo úplně jiné ovzduší, jakoby tu byl zcela jiný svět. Starý svět zůstal tam venku, tady panovalo dokonalé ticho, temnota a relativní, domnělé bezpečí. Oči si postupně začínaly zvykat na temnotu kolem. Z ebenové nicoty počínaly vystupovat kontury, obrysy a potom celé tvary předmětů, rozmístěných v apokalyptickém chaosu postupného rozkladu, jež vládl v těchto zdech.
Chtěl jsem, ale nejsem si jist, nevím. Příští hodiny jsou jediným snovým přeludem. Tápu v temnotách, narážím a zakopávám o stíny, vystupující z temnoty v místnosti. Potom ulehám, asi usínám. Sny se mi slévají se skutečností. Ale je to skutečnost? Kolik stupňů snění existuje? A je skutečností to, v čem nyní píšu tyto řádky?
Sny přišly prakticky okamžitě, krátké záblesky z hluboké, zapomenuté historie, pohřbené pod nánosy let. První, druhý, útržkovité vzpomínky na dětství, nevinné, nevědomé, v jednoduchých, jednopocitových symbolech, příjemných, nostalgických. Ale potom... Byl jsem zase malý chlapec, úplně cizí v cizím prostředí. V cizím světě. Na obzoru vycházelo slunce nového dne, oranžový kotouč stoupal nad hradbu města, mého a přece tak cizího, jehož temné kontury se zlověstně tyčily proti nebi planoucímu žlutým ohněm. Jak malý kousek vlastního města vlastně zdá každé dítě? Vedlejší blok zdá se být úplně cizím světem. Hleděl jsem skrze siluetu toho chlapce hledícího na to planoucí nebe na počátek mého bídného života, na jeho první jasné vzpomínky, a pak na další. A potom se v bizarních smyčkách prolévajících se jedna skrze druhou jako multivesmír přelévající se skrze sama sebe vracely další a další vzpomínky na roky, které plynuly a zadíraly drápy do duše, která netušila proč tu je a proč se děje to, co se dělo. Další a další rána, další a další planoucí nebe v ohni. A pak nastala změna, vše se změnilo. Kulisy se proměnily, atmosféra visící ve vzduchu zmizela, příběh se přetrhl, zůstala prázdnota. Stojí tu dospělý muž, tak vzdálený tomu malému chlapci. Pohlédl jsem mu do tváře - byla má.
Kdesi na vrcholu hory nebo dně propasti postavil jsem si snový palác. V jeho pokojích jsou uzamčeny ústrky, přehlížení, výsměch, opovržení, odpor a nenávist, kterých se mi dostalo během let, kterými jsem doposud prošel. Jejich počátek tvoří základní kameny historie, leží v časech zapomenutých v minulosti, kdy jsem býval chlapcem. Tam a tehdy jsem tápal v temnotách - potom přišel záblesk. Chlapec zemřel, já se narodil. A procitl z noční můry, abych si uvědomil sám sebe a své místo ve vesmíru, jež obývají naše nicotné schránky. Svět odsoudil těmito ranami mne, v okamžiku, kdy jsem si uvědomil tuto skutečnost, odsoudil jsem já svět, a odsoudil jsem jej k věčnému žaláři k pokojích mého paláce podle hříchů, kterými se vůči mě provinil. Je tam, zamčený - celý svět. A já jsem tady venku - sám. Slunce svítí na můj svět a není nikoho, kdo by cítil jeho paprsky se mnou. Nyní již chápu podstatu slova svoboda. Je to osvobození. Osvobození od lidí. Mým cílem bylo osvobození se, mou cestou k němu se stalo uvědomění si sebe sama, mým osudem bude odplata. Jsem, tedy trestám. Je čas splatit dluhy. Je čas začít vracet, co jsem dostal.
V ozvěnách nočních hodin slyším dětský vzlykot, nářek žen, hrozivé ticho zlověstných mužských postav stojících jako sochy na ostří osudu. Ty vize se mi zjevují každou noc v děsivých konturách, tak neuchopitelných, že nejsem schopen rozhodnout, jedná-li se o přelud, sen nebo vzpomínku. Ale ať je to jedno, druhé nebo třetí, je to děsivé, o to děsivější, že jsem stále ještě nepřišel na to, je-li to jen blouznění nebo...
Je čas to celé ukončit. Nést na zádech ten stín, vláčet ho s sebou dál a doufat v nový den, zdá se být těžší než jej odložit, přestat doufat a nebýt. Stalo se to toho rána, kdy jsem prchal z toho prokletého místa. Nedalo mi to, ač onen okamžik do nejdelších dnů nepřestanu proklínat, abych se ještě naposledy neobrátil a nepohlédl na dům na hrázi v ranním světle. Jako bych doufal, že denní světlo zaplaší stíny, které se usídlily v mé duši. Ale tam na tom prokletém břehu pro mě nebe navždy zčernalo a já pochopil, že není andělů, kteří by nás mohli spasit. Otočil jsem se a pohlédl na tu bílou siluetu, a v příštím okamžiku se mé srdce proměnilo v kámen. Z paměti mi před očima jako hořící text vytanula slova z Poeova Zániku domu Usherů, a s hrůzou větší než prve, hleděl jsem nyní s děsem ještě otřesnějším na obrácený, zrcadlový odraz hrůzného paláce, odrážejícího se v kalné vodní hladině u mých nohou. V ten okamžik můj rozum přemohl čirý děs, a já bych byl přísahal, že skutečný je onen vzhůru nohama otočený, rozpitý odraz utopený v temných hlubinách, a děsivá ruina na břehu, v jejíchž zdech jsem strávil dnešní noc, je jen jejím odrazem v tomto světě, v mém světě, ve světě, který jsem za svůj považoval a který jsem pokládal za skutečný. A tehdy jsem pochopil, že celý můj život, každá samostatně stojící vzpomínka i konečné výsledné vyznění toho, co vnímám a uvědomuji si jako realitu mého života, není ničím jiným než zrcadlovým odrazem skutečnosti, kterou jsem si dodnes neuvědomoval, a která je tak opačná a tak hrůzná, jako to, co se onoho rána zrcadlilo na hladině toho prokletého rybníka. Totiž že ona noční můra byla jen projekcí skutečné reality, že moje vnímání reality bylo jen mou vlastní vizí, a že já nejsem sebou, nýbrž oním - skutečným - démonem z noční můry z toho domu na hrázi. Že oním zlem, putujícím celým mým životem a vstupujícím do osudů všech, jež jsem kdy potkal, jsem vždy byl jen já sám.
2. dubna 2019 / +++