Útesy severního moře
ystoupal až na nejvyšší bod útesu a zůstal stát - pět kroků před ním končil svět, pevná země se propadala do bezedné propasti. O tisíc stop níže se kolmá stěna útesu ztrácela v rozbouřených vodách oceánu. Pohlédl před sebe na masu temných, ledových vod severního moře, jeho zrcadlově lesklá hladina se táhla až k obzoru na severu, kde se v mlhách slévala se stejně temnými mračny, visícími z nízké oblohy. Stál na břehu, kterým končil známý svět, na nejsevernější výspě země, dále na sever už se rozprostírala jen ebenová vodní pustina, a přesto zde panovalo ticho. Dole u paty útesu vrhaly vlny své zpěněné štíty proti nehybné, mlčící skále, ale ryk jejich věčného zápasu tak vysoko nedoléhal. Vítr vanoucí z vnitrozemí se tu srážel s větrem vanoucím od moře a společně se propadaly do zející propasti, aby se těsně nad hladinou oba stočily a rozeběhly kamsi do dálek k severu, nebo navždy umlkly v temných jeskyních šklebících se svými černajícími se dírami v útesech vysoko nad bílým příbojem.
Stál tam jako socha, hledíc k lince horizontu, mlčky, jakoby naslouchal, jakoby čekal na odpověď. Ale nehybný horizont, neměnný jako hradba hor, ony věčné kulisy, tak známé, mlčely. Jakoby uběhla polovina věčnosti než se pohnul. Pak ještě naposledy pohlédl do dálek na severu, otočil se a počal sestupovat úzkou pěšinou do vnitrozemí. Otevřené moře zmizelo, jeho čerň vystřídal smaragd nekonečných travnatých plání. Jejich vysoká stébla se vlnila ve větru, který zde nikdy nepřestává vát, planouc podivnou temnotou, jak se ve vlhkosti sražené na jejich stéblech odrážel stín těžkých mračen, visících jen kousek nad zemí. Vrcholky oblých pahorků, zvedajících se hlouběji ve vnitrozemí na východě i západě, se již ztrácely v mracích.
Pěšina ostře klesala směrem ke smaragdové planině pod útesy. Netrvalo dlouho a sestoupil tak hluboko, že výhled do krajiny zmizel, a on se ocitl pod vysokým, srázem stoupajícím zpět na útes, na kraji mírně zvlněné planiny, táhnoucí se pod nízkými mraky kamsi do vnitrozemí a dále pozvolna klesající ke svému středu. Všude kolem něj se v nekonečných poryvech větru vlnily trsy trav, takže každý příchozí okamžitě nabyl dojmu, že jako loď proplouvá po vzdouvající se mořské hladině. Pěšina se nyní narovnala, nyní mohl dohlédnout daleko před sebe do míst, kde se mu na horizontu ztrácela z dohledu. Ocitl se v nejnižším bodě mírného údolí a opět počal stoupat k blízkému pahorku. Konečně stanul na jeho vrcholu, a tu se před ním otevřel výhled na daleko hlubší údolí s prudšími svahy, jehož středem se klikatila stříbřitá stužka býstřiny, a jehož dno zůstalo prve skryto za hradbou pahorku, ze kterého právě počal sestupovat. Nyní za ní zmizel temně strmící vrcholek útesu necelou míli za jeho zády a s ním i jakýkoli náznak skutečnosti, že tam o pár kroků dál je konec světa.
Temné mraky jako cáry rozervaných látek letěly po nebi. Zdálo se, že stačí natáhnout ruku, a dotknete se jich. Vysoko nad nimi místy jakoby prosakovaly sluneční paprsky, tu a tam se na okamžik nebe roztrhalo, a už už se zdálo, že z něj vykoukne sluneční kotouč, ale nic nebylo více vzdálenější pravdě, v této větrné a věčně zamračené krajině slunce nevycházelo zpoza mračen nikdy, krom krátkého období na jaře. A to bylo již několik týdnů to tam. Vrcholilo deštivé léto, další léto plné chladného deště, a skutečně, na zemi opět počaly dopadat první kapky večerního deště. Zelené kulisy se nyní rozestoupily, a on se ocitl na nevelké kamenné planině, ale ta po pár krocích opět končila a on počal poslední sestup. Kolem něj náhle z obou stran vyrostly kamenné zídky porostlé trávou, mechem a popínavým břečťanem, a ulička ho po pár zlomech přivedla ke kamennému domku, krčícímu se ve svahu, v jehož stínu tu stál skryt zvídavým pohledům náhodných kolemjdoucích. V zářezu svahu pod ním zurčela býstřina, přepadajíc v peřejích stále hlouběji do nitra země. Za kamenným domem se svah narovnával, a tady čekalo návštěvníka asi největší překvapení; téměř až k obzoru se táhla skalnatá planina, tvořena zatuhlou vyvřelou lávou. Jen tu a tam si skrze její rozpukaný příkrov našel cestu ke slunci osamocený trs trávy, a na celé planině z ní téměř symbolicky vyrůstal jediný, pokroucený strom, jehož temná silueta zářila na světlém pozadí nebe za ním. Na konci kamenné planiny se země propadala do propasti, jejímž dnem protékala býstřina, která o kus dál mizela v temnotě jeskyní, táhnoucích se pod celou planinou. Ale na druhé straně strže se planina zase rozlévala do dálky a potom, snad jednu, snad dvě míle dále, stoupala k dalším oblým kopcům, které ji jakoby v kruhu obestupovaly ze všech zbylých stran a tvořily tak jakousi přírodní hradbu, jež celé planině dodávala pocit ještě většího odloučení a ztracenosti. Znal to místo důvěrně, každý bod těch kulis měl dokonale vpálen v paměti. Prošel kolem mechem obrostlé zdi svého příbytku a bez jediného pohledu na planinu vstoupil do stínu stavby.
Přicházel na útes každý den za svítání, v poledne, a za soumraku. Opakoval tento rituál již mnoho let, tolik, že už si vlastně ani nepamatoval, kdy tak učinil poprvé. Vystoupal až nahoru, tam, kde se země propadá do temných vln, jak nejblíž okraji to jen jde, a potom hleděl na moře, dokud se nepřesvědčil, že kulisy toho divadla jsou neměnné, dnes jako včra, tak jako plynutí času směrem k věčnosti. Potom opět sestoupil z útesu dolů do svého příbytku, skrytém v údolí mezi nekonečnými vlnami trav smaragdové barvy, ale jakýsi niterný pocit jej opět hnal ven. A on šel.
Bylo už pozdní odpoledne. Vystoupal až nahoru, a zastavil se na samém okraji útesu. Černočerné vody severního moře se táhly daleko na sever, stejně jako včera, stejně jako před měsícem, stejně jako vždy, od počátku věků. Zůstal stát bez hnutí a hleděl do dálky před sebou. Vítr cloumal jeho dlouhými vlasy i mohutnými vousy, ale tělo pod nimi se ani nehnulo, jakoby bylo vytesáno z mramoru. Vítr z vnitrozemí odlétal kamsi do dálek nad otevřené moře, ale z druhé strany sem vanul vítr z oceánu. Míjeli se tu jako dva bratři. Zdálo se, že napíná sluch, jakoby čekal na nějaký zvuk, přilétající v tom větru od moře. Jakoby čekal, na něco, na někoho nebo na zprávu. Ty šeré nehybné kulisy ale, jako by byly jen namalovány na obraze, mlčely i dnes. Nespouštěl z nich oči, vrostlý do skály, nehybný, jakoby se zastavil čas, jakoby vesmír přestal existovat, a vše na čem záleží, bylo tam na moři. Stál na útesu jako socha dlouhé hodiny, hledíc do mlh na severu, a vítr vanul pořád a pořád, a stále mlčel. Nebe na východě počalo tmavnout. Konečně se pohnul a pomalu sklopil pohled. Pak ještě naposledy pohlédl směrem na moře, potom se otočil, a počal sestupovat pěšinou do vnitrozemí.
Uběhlo několik desítek minut, v nichž nebe postupně tmavlo blížícím se soumrakem. A potom odkudsi z dálky jakoby náhle dolehl jakýsi podivný zvuk. Jakoby vítr přinášel ozvěnu něčeho, co se zdálo být zpěvem, tichým, klidným zpěvem. Vítr nyní vířil nad útesem v divokých poryvech, jakoby se jeho proudění změnilo. Těžká mračna na obzoru plála temnotou, hluboko pod nimi se černala lesklá linka oceánu, a mezi nimi nyní doslova sálal bledý pruh nebe. Něco se dělo se scenérií na horizontu, atmosféra naplňující prostor jakoby se měnila, dokonce samotná kompozice krajiny se proměňovala. Vítr na útesu nyní vířil v prudkých náporech, ale nebyly to nápory zuřivé, spíše jakoby se ani jeden z nich nemohl rozhodnout, kam chce vát. Zdálo se, že vítr svádí zoufalý souboj sám se sebou, dva jeho proudy, dvě jiné atmosféry potkávající se nad útesem, dva světy, snažící se najít jeden druhý. Nebyl to souboj, bylo to hledání. Bylo to hledání - a nenacházení. A potom se těžká mračna na obzoru dotkla vodní hladiny a obě jejich temnoty se slily v jednu. V ten okamžik se v dálce z temnoty vyloupla bílá loď, snová, jakoby její kontury byly utkány z pavučin. Vítr na útesu v tu chvíli ještě žalostněji zapěl svou elegii, a kdo by byl v tu chvíli poslouchal, poznal by, že nyní to již není vítr, že to hlasem větru promlouvá ženský hlas, přilétající z nekonečných dálek, hlas, který volá. Jen několik málo okamžiků zněl nad útesem, jen několikrát zavolal směrem k pobřeží jméno. Ale nebylo nikoho, kdo by mu odpověděl. Jen několik temných večerních stínů hledělo truchlivě do míst, odkud se ozýval. Potom se zatočil v drsném poryvu větru vanoucím od pobřeží, a ten odvál jeho ozvěnu daleko na moře, kde se rozpustila v bílé pěně temných vln. A s ní v těch vlnách zmizela i bílá loď na horizontu. Noc se snášela na severní moře a s ní se na něj snášel i stín mlčení.
3. května 2019 / +++