Mrtvé slunce vychází
onečně nastávalo zatmění. Stál opět ve stínu starého divadla, a hleděl na planoucí sluneční kotouč mizející za měsíčním diskem. Už zmizela polovina slunce, ale krajina se stále ještě nepropadla do temnoty. Pohlédl se na hodinky a rychle vešel do stínu divadla. Na jeho druhé straně v zarostlé zahradě bude moci tento astronomický úkaz vychutnat zcela o samotě, v klidu a tichu. Prošel setmělým předsálím a ocitl se v hledišti. Průchod do zahrady vedl spojovací chodbou podél hlediště, vedoucí dozadu do šaten, právě z nich se dalo do zahrady dostat dírou ve zdi. Zahrada byla ze všech stran obestavěna zdmi okolních budov, takže byla zcela nepřístupná, tedy pokud jste nevěděli o díře v zadní části divadla. Navštěvoval ji poměrně často, mohl se tam nerušeně oddávat snění. Nevěřil, že by o průchodu věděl kdokoli jiný kromě něj. Prošel zadní částí hlediště a už už se chystal zabočit do chodby, když tu jej upoutalo něco nového, čeho si na tomto místě nikdy dříve nevšiml. Hleděl na zadní stranu podia před sebou. Nebylo pochyb. Ještě před okamžikem pevná a rovná zeď ze dřeva se nyní vlnila a její záhyby vrhaly skutečné stíny. Přistoupil k ní a dotkl se jí. Ucítil tvrdou a těžkou, nicméně poddajnou látku. Byla to opona. Na okamžik se zarazil. Opony si nikdy předtím nevšiml, vždy byl přesvědčen, že jeviště končí právě touto zdí. Uchopil a poodhrnul těžký závěs opony, splývající až na podlahu jeviště. Před ním se objevil průchod kamsi do jeho hlubin. Zaváhal jen na okamžik, a vešel za oponu. Těžká látka se za ním neslyšně uzavřela. Ocitl se v zákulisí, o kterém až doposud neměl tušení, že tady vůbec je. Celou tu dobu. Vykročil do šera neznámého prostoru a pomalu prošel rozlehlou místností až na její konec. Tady se ve stínu skrývaly jediné dveře, zcela obyčejné pokojové dveře, jaké všude na světě oddělují jeden pokoj od druhého. Nemohl tušit. Stiskl kliku. Dveře se pomalu, nehlučně otevřely.
Zůstal stát na prahu, a vyděšeně hleděl do krajiny, která zde vůbec neměla být. Ocitl se na druhé straně divadla, ale místo známé scenérie před ním vyvstaly zcela cizí, snové kulisy. V přísvitu zastíněného slunce hleděl na potemnělou zahradu nebo spíše park, na jehož konci se v dálce asi tisíce stop černala silueta zámku. Ano, byl to zámek, podle všeho postavený v empírovém stylu. Ve třech řadách nad sebou tu bledým žlutým světlem planulo třicet vysokých, štíhlých oken. Hleděl na to zjevení, přímo magické, a cítil jak jej ta krajina stínů vábí a přitahuje, skoro jakoby volala jeho jméno. A tak vstoupil do té krajiny a procházel jejími kulisami, kráčeje pomalu po pěšině mezi upravenými záhony živého plotu, míjejíc kamenné lavičky a květináče, lemující zámecký chodník vedoucí středem parku. Vysoko nad ním visel na potemnělém nebi temný kotouč, zpoza nějž planulo a sálalo světlo. Okraj té temné koule se utápěl ve světle, ale skrze hranici stínu se žádný paprsek dolu na zemi nedostal. Krajina pod ní vězela ve stínu měsíce, který jakoby ji zaléval podivným temným světlem. Vypadalo to, jakoby slunce vyhaslo, jakoby zemřelo, a na nebi visela jeho mrtvola, temná zející díra, dohasínající, chladnoucí. Zatmění vrcholilo. Došel k temné stavbě a začal stoupat po schodech. Světla oken, tyčících přímo nad ním, planula nyní zvláštním jasem. Všechna byla zatažena závěsy okrové barvy, takže barva oken se zdála být temně žlutá až oranžová, světlo dopadající do parku bylo tak slabé, že vlastně vůbec nerozjasňovalo prostor pod sebou. Stanul konečně na samém vrcholku schodiště a otevřel široké křídla dvěří. Spatřil bledě osvětlenou vstupní halu, na jejimž konci se ve stínu dvouramenného schodiště, vedoucího do prvního patra, skrývaly vysoké sloupové hodiny. Ale udělal jen jediný krok a celý svět se s ním zatočil a vše obestoupila temnota a nicota.
Cítil, že se probouzí z dlouhého snu, tak dlouhého, že mu bylo, jakoby procital z mrákot, jakoby se navracel z krajiny lěžící mezi světem živých a světem mrtvých. Oči si zvykaly na světlo, předměty dostávaly ostřejší kontury, paměť jakoby odkudsi pomalu a zvolna přilétala, spolu s ní se vracely také další smysly, cit, chuť, představa hmotného těla, uvědomění si vlastní existence. Uvědomil si, že leží v cizí, otevřené krajině, prázdný, ničím nevyplněný prostor se rozbíhal všemi směry do nekonečna. A potom ji spatřil. Přímo před ním ve vzdálenosti asi pětiset stop stála zcela osamělá stavba. Pomalu, ztěžka se postavil na nohy a zaclonil si oči dlaní, aby lépe viděl. Na obzoru se rýsovala silueta podivného domu, zcela osamoceného, který jakoby tu právě vyrostl ze země. Stál tu uprostřed krajiny otevřené jako kniha do všech stran a ploché jako její stránky, pod temným nebem, přinášejícím bouřku, s šedivými zdmi, které v kontrastu k temnému pozadí jakoby planuly nějakým podivným jasem. A potom si uvědomil, že tu něco není v pořádku, něco, co jej odrazovalo přiblížit se, jakási nevyřčená výstraha visící ve vzduchu nebo vyzařující přímo ze stavby. Jakési podvědomé varování, aby se otočil a prchal pryč. Něco v povaze té stavby se příčilo zdravému rozumu. Konečně pochopil co. Byla tu samotná stavba sbitá ze starých prken, s vchodovým přístavkem, se střechou a komínem. Ale něco tu chybělo. Hleděl na dům, jenž neměl ani dveře, ani okna. V tu chvíli pocítil zvláštní a zcela konkrétní odpor k té stavbě i k lidem, kteří by ji mohli obývat. Náhle cítil, že zde se míjejí dva světy, které se nikdy nepotkají, nenajdou jeden druhý, a vlastně o to ani nestojí. Nikdy nepozná, kdo žije ukrytý v jeho zdech, stejně jako ti uvnitř nikdy nezjistí, jaká otevřená krajina se rozprostírá tady venku. Navždy zůstanou uvězněni v krabici těch čtyř stěn. A cítil, že je to tak dobře, protože nějak podvědomě vnímal, že obyvatelé té stavby se tak odcizili světu venku, že jejich svět vně se propadl do věčného zapomnění. Konečně to pochopil. Dům bez oken tu zůstal stát jako artefakt minulosti, visící jako obraz dávno zaniklé věci na horizontu události. Nebyly tu dveře, protože již nebylo kam jimi projít. Zůstala jen vzpomínka zamrzlá v prostoru a času.
Netušil, jak dlouho přemýšlel, aniž by vnímal, co se kolem něj děje. Uvědomění si reality, procitnutí z toho zasnění na něj dopadlo s neočekávanou intenzitou. Co jej vlastně vrátilo zpět? Rozhlížel se kolem sebe. Nic. Všude kolem se dělo naprosté nic. Panoval tu neměnný, sertvalý stav, tiše plynoucí současnost, ztrácející se v minulosti za ním a vynořující se z budoucnosti před ním, z nichž obě byly totožné nepředstavitelně zničujícím způsobem. Plochá travnatá krajina se táhla až k obzoru, až doposud ji nic nenarušovalo. Až doposud. Na západním horizontu se z ploché krajiny zvedal nízký pahorek, vysoký jen tak, aby si člověk všiml podivného předmětu stojícího na jeho vrcholku. Jak banální. Trvalo jen několik minut než došel k jeho úpatí a ocitl se právě tak daleko, aby rozpoznal, na co vlastně hledí. Na vršku před ním se ve večerním světle rýsovala postava stojícího muže. S hlavou spočívající na hrudi, zdálo se, že vestoje spí. Ruce měla na břiše přeložené jednu přes druhou, ale jak nyní viděl, místo dlaní pokračovaly podél těla dál a tvořily jakási křídla, jejichž konce spočívaly až na zemi. Pomalu vystoupal po mírném svahu až na pár kroků k postavě a zastavil se. Hleděl na bizarně pokroucenou figuru tyčící se na vrcholku vyvýšeniny jako socha. A tu postava zvedla hlavu. Její oči se doširoka otevřely a ptačí muž pohlédl do tváře příchozího. V tu chvíli ho zalil nepřekonatelný stesk a zármutek, cosi ledového jej bodlo u srdce a on s děsem rostoucím až k hranici únosnosti hleděl na přízrak před sebou, jak roztahuje ruce a napíná svá křídla, zatímco nekonečná temnota sálající z jeho prázdných očí, z důlků jež po nic zbyly, je přehlušována hrůzně němým výkřikem z otevírajích se úst, otevírajících se v nepředstavitelně nelidsky čtyřhranný čtverec, zející stejnou temnotou jako slepé důlky očí. Ruce němého slepého se rozpřáhly a s nimi i nádherná, majestátní křídla. Ale když se tak stalo, padl pohled příchozího na nohy ptačího muže, a on spatřil, jak se pod kotníky mění v kořeny, zarůstající hluboko do země, na níž nešťastník stál. Hleděl na ptačího muže a viděl, že hledí na živoucí strom s křídly. Trvalo to jen okamžik, kdy oba pochopili, že ten druhý pochopil. Večerní slunce na horizontu se dotklo země. Vrostenec zavřel ústa, přitáhl křídla zpět k tělu, pohlédl ještě naposledy svýma prázdnýma očima a zase sklopil hlavu. Muž s kořeny i křídly, hluchý, slepý a němý, muž, u nějž bylo vše špatně, se opět proměnil v živoucí strom s duchem ptáka navždy připoutaný k zemi. Proč vždy chceme vše a neuvědomíme si, že ona přání jsou protikladná, že nás ničí, ubíjejí, drží u země, oslepují, umlčují, mrzačí. Otočil se a sesupoval po svahu dolů. Vrostence nechal stát na jeho pahorku. Divoký sled bizarních obrazů mu letěl před očima. Jak dlouho?
Konečně si uvědomil, že všude kolem něj se zase rozprostírá nekonečně stejná, ubíjející rovina. Právě procházel kolem dveří, stojících jen tak v poli. Kolem obyčejných dveří s rámem, stojících beze zdí, bez stěn, ve kterých by dávaly jakýkoli smysl, cokoli propojovaly. Stály tu naprosto zbytečné, k nepotřebě. Poslední věc na světě, kterou by někdo potřeboval. Dveře propojujcí nic s ničím, propojující jeden jediný kus prázdné planiny, stejné v každém směru. Dveře oddělující to samé. Prošel kolem nich a cítil, že právě teď sám sebe vnímá stejně jako ty dveře.
Kolik vteřin se ukrývá v jediném dni, kolik dní trvá lidský život, kolik životů se začíná a končí v jediné vteřině? Stál na břehu řeky. Klidný, majestátní tok oddělující svět tady a svět na druhé straně. Viditelný, ale nedosažitelný. Jak vzdálený může být druhý břeh? Snad míli, snad dvě. Bílá oblaka plula na nebi, jejich zrcadloví bratři se pohupovali na hladině řeky. A potom si všiml loďky, pohupující se pod břehem, téměř dokonale ukryté ve vysokém rákosu. Nasedl do ní, ale velmi brzy si udědomil, že bez pádla nemá jak by korigoval směr loďky, jak by se dopravil na druhý břeh. Místo na druhou stranu řeky jej tak pozvolný proud unášel úplně jinam, takže mu po chvíli z dohledu zmizelo místo, odkud vyplul, a o necelou hodinu také protější břeh, kam chtěl plout. Věci se tak někdy zvrhnou. Osud již tolikrát zavedl cestovatele úplně jinam, než kam se vydali, kolikrát do míst, o nichž vůbec netušili, že mohou existovat, cestami, které se by nehledali. Vlahý vánek mu čechral vlasy, a oba břehy plynuly podél loďky, jakoby ta stála a hýbaly se ony. Ticho prostupovalo krajinou a jakoby ji uzamykalo v nějaké podivné bublině odloučené od světa tam venku. Asi usnul, protože slunce nyní leželo těsně nad obzorem. Oranžový kotouč visel nad jedním z břehů a propůjčoval travnaté stepi nadpřirozenou barvu. Otevřená step jakoby hořela, a s umírajcím dnem jakoby měla i ona dnešního večera skončit. Teprve nyní si všiml, že oba břehy se nápadně přiblížily. Skutečně, jak loďka plula dál a dál, vody v korytě plynulo stále méně a méně. V okamžiku, kdy se rudý kotouč daleko na západě dotkl země, narazila loďka do dna a uvízla na suchu. Dál už nebylo nic. Tak končí všechny řeky, které nemají po celé své délce jediný přítok. Postupně vyschnou, a je jedno, jak mohutný na počátku onen tok byl. Je to takový obrácený životní cyklus. Vše končí.
Přicházela noc. Nebe se pomalu začínalo obsypávat hvězdami, vyšel bledý měsíc a ozářil krajinu pod sebou. Na obzoru se nyní objevila temná linka, v příštích několika minutách zmizela za oblým pahorkem, ale potom se krajina rozestoupila a on stanul na útesu. Dole pod ním se v měsíčních paprscích lesknul příboj a ebenové jazyky vod jakoby olizovaly temné útesy, stoupající z jejich hlubin. Zatočila se mu z té hloubky hlava, a tak pohlédl na oceán před sebou. Snad půl míle od útesu vystupovaly nad mořskou hladinu dva ostrovy, sotva by z jednoho dohodil kamenem na druhý. Při pohledu na ty dva věčné souputníky jej však přemohl podivný tesklivý pocit; měsíc nyní ozařoval oceán tajuplným světlem. Stáli tam zcela osamocení, daleko od břehu, sotva na dosah jeden druhého, a přece navždy odloučeni jeden od druhého. Moře je vyrvalo pevnině a potom rozdělilo i je dva. Na každém z nich se ve svitu luny leskl jediný pokřivený strom, zkroucený větrem vanoucím od oceánu, seschlý, protože deště odplavily všechnu hlínu, ze které by mohl čerpat živiny, a zkamenělý mořskou solí hnanou větrem v donekonečna se opakujících příbojích. A bledý měsíc ozařoval ty kulisy, a mořský příboj se znovu a znovu vrhal proti ebenovým útesům, a podivná melodie se zvedala z hlubim u hladiny a vítr ji odnášel nad oceán. Siluety mrtvých stromů na osamocených ostrovech planuly podivnou temnotou, propalující se kamsi hluboko do duše.
Odvrátil pohled pryč a začal sestupovat z útesu směrem do vnitrozemí. Ale tam, na půli cesty mezi nocí, umírající na západě a dnem, rodícím se na východě, nalezl podivnou kamennou věž. Došel až k jejím základům, její barva byla černá, tak černá, jako sama noc. Zvedala se na nevysokém oblém kopci, za nějž nebylo vidět, a její vrcholek se ztrácel kdesi neskutečně vysoko v temných mracích, visících nehybně nad útesem. Jakoby tam nahoře končil náš svět a začínalo cosi nezbadatelného. Jakoby ta věž byla bránou do míst, do nichž by se mohl vydat, kdyby se jich ale podvědomě nebál. A on cítil, že se jich děsí. Otočil se, a nechal otevřené vstupní dveře do věže za sebou. Lákaly jej, vábily, ale zároveň z nich sálala nepopsatelná, nezbadatelná hrůza. Téměř uchopitelná. Aniž by se jedinkrát ohlédl, vydal se směrem, kde nebe na horizontu bledlo nadcházejícm úsvitem. A slunce již vystoupalo vysoko nad obzor, když se mu do cesty postavila řada stromů. Chvíli se rozmýšlel, ale potom mezi ně vešel. Šel stále hlouběji, ocitl se hluboko v lese, velmi hluboko, a potom, když slunce stálo na nebi nejvýše z celého dne, se před ním objevila zeď. Stála tu uprostřed lesa a táhla se v obou směrech kolmo ke směru odkud přišel. Vydal se proto nejprve doprava, ale když ani po deseti minutách nenašel ani průchod, ani její hranu, vrátil se zpět a pokračoval zase na opačnou stranu. Šel dlouho, mnohem déle než prve. Ale ocitl se nyní již tak daleko, že nemělo smysl se vracet. A tak šel stále dál a dál, rovně podél té nekonečné zdi. Jednadvacátého dne došel na místo, odkud prve vyšel, a tak se otočil a nechal tu zeď stát tam kde stála. Příštího dne vyšel z lesa a ocitl se v krajině, kterou důvěrně znal, v krajině svého dětství. Avšak jakýsi podivný, tíživý stín nyní ležel na známé krajině, jakoby černý pták rozprostřel svá křídla nad tím místem. Procházel mezi známými věcmi a předměty, ulicemi, které poznával, stromy, jejichž kmeny a větve se za ty roky vůbec nezměnily, domy, do kterých vstupoval a v nichž přebýval. Nyní kolem nich procházel jen zvenčí, ale nic nemohlo být cizejší, vzdálenější. Pochopil, že sem již nepatří, že tento svět již není jeho světem, nemá s ním nemá nic společného, ta chvíle, onen okamžik, je pryč. Procházel cizím místem. Jeho dětství zemřelo před mnoha lety, a s ním zemřely i jeho kulisy. Náhle cítil, že něco skončilo. Jakoby mu někdo vzal jeho dětství, jakoby mu někdo vzal část jeho samého. Jakoby cosi v něm umřelo. Ten malý kluk, kterým kdysi býval.
Stál nyní v místech, kam sahaly jeho první, nejzazší vzpomínky, a na horizontu zapadlo slunce. Horizont hořel oranžovým světlem a kdesi daleko na západě na nebi odlétala hejna soumračných ptáků. Zdálo se mu, že k němu doléhá šumění jejich křídel. Ale věděl, že to není možné. Stál na samém počátku a přitom věděl, je že je to konec.
´Je bezvětří. Na obzoru visí dešťová mračna, blíží se bouře, a v jejím stínu se ukrývá loď, která jakoby nás pronásledovala, jakoby nás z povzdálí sledovala. Už celý týden. Její přítomnost na mě působí zlověstně, mám z toho přízraku svíravý pocit, podivný nevysvětlitelný strach. Jakoby nebyla z tohoto světa, jakoby přicházela z druhé strany, z temnoty tam v bouři, a přinášela s sebou osud, naplnění, zkázu. Jen tam tak visí na obzoru, v místě, kde se nebe v jediné přímé lince setkává s oceánem, nehybným jako ta bouře, chystající se každým okamžikem propuknout. A přece se nepřibližuje, ani nepropuká. Jen nás tiše sleduje, plíží se za námi jako vrah, který čeká na okamžik, kdy... Hladina oceánu je jako sklo, jediný pohyb nenaruší onu strašidelnou strnulost, jediný zvuk nepřeruší to tíživé ticho, jež visí ve vzduchu a v jediné nekonečné ozvěně přináší více hrůzy než kdyby tu ječelo tisíc příšer ze dna moří. Cosi se plíží v naších stopách a je blíž a blíž. Nevidím to, ale cítím jeho přítomnost. A on ví, že o něm vím. Teď už to ví.´
Vnímal, že právě unikl snu, byl vzhůru. Procitl, ale v okamžiku ho zavalil hrůzný pocit tíže, jakoby se probudil v hrobě. Skutečnost má děsivou sílu. Otevřel oči. Všude kolem panovalo naprosté ticho. Horko doslova propalovalo prostor. Tak horká noc tady snad ještě asi nebyla, vzduch se ani nepohnul, z každého předmětu sálal žár, který jakoby se rodil z ničeho. Podíval se na hodinky. Sedmdesát minut po půlnoci. Jeho čas. Kdykoli jej únava přemohla a spánek se dostavil před půlnocí, probudil se kolem jedné hodiny v noci. A bylo to probuzení do stavu, kdy jeho psychické síly jakoby byly na samém dně. Jakoby v tu dobu nějaký neviditelný přízrak seděl na jeho hrudi a sál z něj život, vůli žít, schopnost cítit radost. Podvědomě se tomu bránil, a tak spánek oddaloval, jak to jen šlo. Kolikrát ulehl teprve až obzor na východě vybledl natolik, že bylo jisté, že noc končí a přichází nový den. Protože to něco jakoby čekalo s půlnocí, a když jej zastihlo bezbranného, spícího, zmocnilo se ho. A spánek končil probuzením do oné noční můry. Né tak noc plná stínů, ta se potom vlekla až do úsvitu.
Posadil se na posteli. Bylo to tu zas. Ten pocit neurčité zlověstné přítomnosti zmaru, ztráty rozumu, pokřivení toho, co nazýváme normálnost, realita, jako když se v lidském organismu něco sepne, a celé vnímání se přetočí o stoosmdesát stupňů. Ten pocit, že vše je špatně, že radost se už nikdy nevrátí, samotné uvědomění si toho, jak hrůzně se proměnilo samotné jeho já, jeho vnímání skutečnosti. Jakoby již nikdy nemělo vyjít slunce, jakoby včera večer usnul ve svém světě, a nyní procitnul v království stínů. Jakoby příští úsvit neměl zaplašit tu můru, jakoby příští úsvit měl být temný. Do jakých bizarních kulis se to jeho svět propadl?
Něco viselo ve vzduchu. Něco, co tam nikdy dříve nevnímal nebo snad neodhalil. A náhle cítil, že dnešek je jiný. Všechny tyhle hrůzy, které jej pronásledovaly již od dětství, dnes v noci dostaly nový rozměr. Pochopil, že došel na konec, že každá cesta jeho života, v kterékoli jeho oblasti, jej dovedla tou nejhorší možnou cestou k nejhoršímu možnému cíli na to nejhorší možné místo. Vše ztratilo smysl, vše dopadlo špatně. Celá ta cesta byla zbytečná, marná, předem odsouzená k neúspěchu. Noční můry, o kterých se mu zdálo, a ze kterých tak děsivě procital uprostřed nocí, jej dovedly až sem - ke skutečnosti. Temné, pochmurné, beznadějné. Krátící se. Proseděl na posteli celý zbytek noci, neodvážil se pohnout. Temnota by ho stejně nepustila. Přemýšlel, rekapituloval. Cokoli udělal, udělal špatně. Ženu už dávno ztratil, dceru nikdy nezískal, dělal práci, na kterou nestačil, přátele neměl, v patách mu šla jeho slabost, ta věčná brzdící síla, lepkavá jako tér. Ocitl se na konci cesty v podivném bazénu, do něhož ústily jednotlivé proudy života. A byl to podivný bazén odloučeného světa určeného k zániku. Vše špatně. Ale mohl jinak? Noc se lomila, nastával rozbřesk. Temnota v pokoji počala blednout, vstal a vykročil směrem k balkónu, rozhrnul závesy, vyšel ven.
Nastával rozbřesk posledního dne. Nebylo žádné opuštěné divadlo, nebylo žádné zatmění. Nikdy. Byla jen brutální realita a zoufalá snaha zmučeného lidského rozumu ji uniknout. Mrtvé, vyhaslé slunce stoupalo nad obzor, jakoby se narodilo mrtvé dítě, a vy ho teď drželi na rukou, tak hrůzné, tak dojemné. Cizí, hnědě naoranžovělý předmět kruhovitého tvaru, sotva rozeznatelný na temné obloze. Každá z drobných, vzdálených hvězd posílala k Zemi více světla než ten zhroucený, zaniklý svět, visící na nebi tak hrůzně a chatrně, jakoby se každým okamžikem měl zřítit z nebes dolů na zemi a rozbít se na milion střepů. Hleděl k nebi a cítil, jak v něm něco ryje a vyvrhuje jeho vnitřnosti ven, jak se světlo stává temnotou, svět záhrobím. Hleděl na důvěrně známý předmět, který nepoznával. Ještě včera se tu majestátně tyčila hora, dnes tu zela bezedná propast. Temné slunce, vynořující se jako skvrna zpoza horizontu, dále temnělo a jeho poloměr se viditelně zmenšoval. Ale teprve když triedrem zaostřil na okraj hvězdy, spatřil něco, co už nikdy nevymaže z paměti. V divokých záškubech konečného souboje života se smrtí hvězda pulzovala, tepala jako srdeční sval v křeči. Tam, kde končily hluboké vrstvy atmosféry bylo vidět, jak hlubší vrstvy postupně požírají ty vyšší, které se snaží uniknout. Horní vrstvy atmosféry sálaly do prostoru, hvězda během svého kanibalizačního procesu uvolňovala tolik energie, že divoce odvrhovala vše, co nebyla s to pozřít. Ale hlouběji k vnitřku hvězdy už ani ona probíhající exploze nedokázala unikat tlaku jádra. Byl to souboj tak bizarní, tak podivný, že pro něj v živoucí říši neexistuje přirovnání. Hmota se tu trhala na atomy v jednom gigantickém explozivně impozivním souboji, v přímem přenosu anihilovala samu sebe. A už dopředu bylo jasné, která z těch dvou sil zvítězí. Nad obzor konečně vyšlo mrtvé slunce.
19. června 2019 / ++