Mizení
řicátého IX. 1839 léta Páně
Ačkoli všude po Anglii přibývají další a další tratě nové železnice, ten ocelový symbol moderního ohnivého způsobu přepravy, něvěřím, že by někdy byla železnice přiveda i do těchto Bohem zapomenutých míst. Tak zapomenutých, ale asi právě proto tak čarokrásných. Po dvou dnech strávených v sedle se s večerními stíny přede mnou zpoza nízkého oblého pahorku blat vynořila v paprscích zapadajícího slunce utápějící se silueta zámku, jehož bizarní stavba jakoby planula v jediném plameni. Její ohnivá barva planula na samém dně údolí, ponořeného do stínu, ale trvalo ještě půl hodiny než jsem sjel z pahorku po klikaté cestě dolů a ocitl se pod jejími hradbami, jež v tom okamžiku již stejně jako celé údolí vězela ve stínu nadcházející noci. Stála tu přede mnou jako temná postava obra, který zapadl do bažin a zůstal zde uvězněn, až se postupem času proměnil v kámen. Projel jsem nízkým portálem a stanul před svým hostitelem, který můj příjezd již očekával. Přijetí bylo krátké, ale vřelé, a staří přátelé si po letech padli do náruče. Když bylo postaráno o mého vraníka, vešli jsme do vstupní haly a počali stoupat po širokém schodišti do prvního patra, v němž jsou umístěny společenské místnosti. Lord G., jehož rod vlastní tento zámek, přebudovaný z původního hradu, již po tři století, kráčel přede mnou a dlouze hovořil o historii zdí, jimiž jsem procházeli. 'G.', přerušil jsem jej, 'Cožpak již uplynulo tolik vody, abych mohl zapomenout na dny strávené v těchto zdech v časech našich jinošských let, a s nimi i na jejich historii, tolikrát tebou opakovanou.' A tu teprve se můj průvodce zastavil, a ještě jednou sevřel mou dlaň ve své, řka: 'Bylo by to možné?' A potom jsme vstoupili do rytířského sálu, a já spatřil vysokou štíhlou postavu, jdoucí nám v ústrety pomalým, důstojným a přece tak lehkým krokem. Ach, jak jen se to malé děvčátko mohlo proměnit v ženu takové krásy, jak fyzické, tak duševní. Stála tu přede mnou a vítala mě cizí tvář, promlouvajíc ke mě cizím hlasem, a přece mi bylo obé známo, jako bych celý svůj dosavadní život nerozmlouval s nikým jiným. Uplynulo již devatenáct zim od doby, kdy jsem se coby osmnáctiletý kadet loučil s tím milým osmiletým děvčátkem, které tu dnes přede mnou stálo coby dospělá žena, oplývající tajuplným půvabem, a hovoříc v náznacích, jež mě postupně přesvědčily, že i ona si zapamatovala ony dávné okamžiky našeho loučení. Lady L., mladší sestra lordova. Dlouhých, předlouhých devatenáct let, jež mě odvedlo do ciziny. Kolik dní minulo, kolik vody uteklo v potoce za vesnicí, kolik zim přikrylo krajinu sněhem, od dob, kdy jsme se mohli nazývat dětmi. Po vydatné večeři jsme se odebrali do společenské místnosti a ponořeni do hlubokých křesel dlouho do noci rozprávěli o dnech, jež minuly. Neuteklo ani čtyřiadvacet hodin a já musím sentimentálně přiznat, ač cítím stud, že včerejšího večera jsem byl opět po dlouhé době šťasten. Byl jsem opět tím malým chlapcem, jež bosý běhal po blatech a brodil se rosou, přeskakoval potůčky měděných struh a večer tajně upíjel strýcovu skotskou. A potom jsem spatřil mladíka, jak přichází a zase odchází, a věděl jsem, že to je nadlouho, na déle, než by on sám chtěl. Ano, cítím se, jako bych se vrátil domů. Jakoby již mohlo být jen dobře. A teprve nad ránem, když už hrozilo, že obloha začně na východě blednout, jsme se odebrali do svých ložnic. Noc porazila den a stín noci již trvá déle než paprsky dne. Sedím tu nyní na verandě a vítám nový den, zatímco všichni ještě spí. Ale já nemohu, a ty dvě hodiny spánku mi bohatě stačily zotavit se. Léto definitivně skončilo, příchází podzim. Hledím na otevřenou krajinu a vidím před sebou jeho odstíny. Vše se zpomaluje, příroda vydává své poslední plody. Rána jsou již chladná, jako toto, ale ve vlahém odpoledním povětří stále visí ozvěny léta. Služebnictvo již vstalo a běhá po zámku. Dnes večer se koná karneval na oslavu mého návratu. Právě přijíždí hudebnící a za nimi jedou kejklíři. Na začátku toho bizarního průvodu jde člověk v šaškovském úboru. Všude po těle má rozesety rolničky a na každém kroku zvoní jako velké štěrkátko. Přišel komorník, má snídaně je připravena.
Později: Tolik dojmů, tolik přátelských tváří. Byl to úžasný večer plný hudby, tance a hodování. Jsem k smrti znaven, ale zcela a úplně šťastný. Nemám už sílu psát, budu pokračovat ráno. Díky příteli, díky L. Poslední tóny nástrojů utichají, kdesi v zámku odbíjí hodiny půlnoc.
Sedmého X. 1839 léta Páně
Jak rychle plyne čas tam, kde se cítíte dobře, oproti místům, k nimž vás neváže žádný cit ani vzpomínky nebo na nimž cítíte nepohodlí či přímo odpor. Jsem v těchto požehnaných zdech již týden, řeklo by se, ale jakobych přijel teprve včera. Dny naplněné mírným podzimním sluncem pod oblohou modrou jako šmolka, při procházkách okolními vřesovými chodníčky nebo nekonečnou alejí vysokých štíhlých topolů za zámkem - jak rychle utíkají jejich minuty a hodiny. Sova se slunce narodí nad tajemnými blaty na východě, a už zase umírá, propalujíc se svou sytě oranžovou barvou zpoza řady stromů stojících mlčenlivě jako věčné procesí v dálce na horizontu na západě. Je zde toho tolik co dělat. Zrovna včera dopoledne jsem podnikl dlouhou procházku s lady L. Byl to její nápad a ona určila směr, kterým se vydáme. Sotva jsme opustili pozemky zámku, otevřela se před námi zdánlivě nekonečná alej vysokých topolů, táhnoucí se nejprve na dno údolí, v němž zámek stojí, a poté počala pomalu stoupat v mírném sklonu kamsi daleko za horizont na severu. Šli jsme dlouho, zámek nám zmizel z dohledu, a náhle jsme tu byli jen my dva a dokonalá vesnická pustina, skoro jakoby někdo z minuty na minutu vyměnil kulisy. Slunce příjemně hřálo, ale jeho plameny již nespalovaly, vlahý větřík vál alejí a šeptal na nás z korun stromů řečí, jež nás příjemně uklidňovala a ukolébávala, přestože jsme ji nerozuměli, a ve vzduchu viselo cosi zvláštního, cosi jedinečného a neopakovatelného; jakási aura, kterou umí vyčarovat jen krajina babího léta. A ta krajina kolem nás, cudně se skrývající za stromořadím aleje, prorostlým ještě divokými šípkovými keři, se proměnila, aniž bych si této proměny všiml, a když poté náhle nekonečná alej dospěla ke svému konci, s údivem jsem hleděl na kraj, který se zcela odlišoval od toho, z něhož jsem vstoupil do aleje na jejím druhém konci. Kolem mě se rozprostírala krajina mírně zvlněných blat, porostlých nekonečnými lány hnědého vřesu, jen občas přerušenými trsy světle béžové trávy. Na obzoru před námi se z toho hnědého zvlněného moře zvedaly ostrůvky zakrslých bříz a borovic, a na samém vršku mírného kopce obestupovaly cosi, co kdysi dávno zmizelo z mých vzpomínek přepsáno čerstvějšími událostmi, ale dnes, když jsem ty ruiny opět spatřil, okamžitě se mi vybavily jejich kulisy, tak překvapivě, jako bych našel něco důvěrně známého na zcela cizím místě. Jak jen jsem mohl zapomenout na divadelní scénu, v níž se odehrávalo mé dětství. Vždyť zde jsme jako děti trávili téměř každý den. Lady L. spatřila můj úžas a s úsměvem na rtech, ale beze slova vykročila kupředu. Došli jsme až k rozpadlým ruinám a ocitli se v dosahu moci, jež vyzařovaly, a já náhle cítil, jak mnoho času uteklo. Stál jsem v těch rozpadlých zdech, prorostlých divokou přírodou, jakoby tu odjakživa souzněli spolu, a byl jsem doslova zahlcen přívalem vzpomínek. Dlouho jsme tam mlčky stáli, protože slov nebylo potřeba. Je to zvláštní, vrátit se po letech na důvěrně známá místa. Uvědomíte si, že se vlastně vůbec nezměnila, uvědomíte si, že jediný, kdo se změnil, jste vy. Ve vzpomínkých jsem si ruiny pamatoval tak nějak bez emocí, prostě jako dávné pozůstatky něčeho, co už dávno zemřelo, cosi starého, staršího než svět kolem, cosi, co existovalo daleko před tím, než jsem začal existovat já. Dnes působily malebně a romanticky, ale i přesto jsem se neubránil podivné melancholii, s níž se vracíme na místa, která psala naši minulost, naši dávno překonanou minulost. Náhle jsem si uvědomil, že kromě vzpomínek mě s tou minulostí vlastně nic nespojuje. Jen nepřekonatelné moře času a prázdnoty. Hleděl jsem na svůj vlastní stín vznášející se v těch rozvalinách a cítil, že ten chlapec, který zde prožil dětství, je - byl - vlastně někým úplně jiným, než mnou. Když jsme se vrátili do zámku, byl jsem zamlklý a jako společník zcela nepoužitelný, takže lady L. mě opustila a zanechala mě mým myšlenkám. Ty mě opustily až po setmění, když jsme s lordem usedli do hlubokých křesel v biliárové místnosti a zabředli do zcela nesentimentálních diskuzí o politice a ekonomice. Padla u toho spousta tabáku a neméně brendy. Naše seance skončila až hluboko v noci, kdy noc pomalu přechází v jitro. Je to okamžik, který okamžitě poznáte, protože ta změna doslova změní napětí visící ve vzduchu. Je to čas, kdy svět živých opoustějí umírající a kdy ti, kteří chtějí ještě alespoň něco urvat z nočního spánku, mají poslední šanci. Přestože jsem se bál, že nebudu moci usnout, protože jsem měl hlavu plnou myšlenek, usnul jsem, pravděpodobně díky vypitému alkoholu, téměř okamžitě. Poslední, na co se pamatuji, je blednoucí nebe na východě za vysokým štíhlým oknem mého pokoje.
Třináctého X. 1839 léta Páně
Začíná již třetí týden mého pobytu zde na zámku. Nebyl bych si to vůbec uvědomil, kdybych včera nešel spát o něco později. Poté, co se nejprve lady a posléze i lord odebrali do svých komnat, přesunul jsem se do knihovny a začetl se do několika starých svazků Historie světa. A bylo to čtení tak zajímavé, že jsem zcela ztratil pojem o čase. Teprve světlo dopadající do pokoje mě vytrhlo z četby šestého svazku. Venku již začínalo svítat, vytáhl jsem proto své kapesní hodinky, abych zkontroloval, kolik je hodin, a tehdy jsem si to uvědomil. Došel jsem k vysokému, úzkému oknu a zůstal u něj ve stínu těžkých závěsů a s hodinkami v ruce tiše stát tak dlouho, dokud se na východním obzoru nezatřpytily první paprsky vycházejícího slunce. A nemohl jsem si nevšimnout, že se tak stalo více než o půl hodiny později a o šířku koruny stromu v zahradě jižněji než onoho prvního rána po mém příjezdu na zámek. Sluneční kotouč nyní vychází později a také hlouběji na jih, den se zkrátil o více než o hodinu a každý večer přichází dříve. Za vysokými okny společenské místnosti tmavne nebe dříve, komorník rozsvěcuje již před večeří. Venku za okny převzal žezlo podzim, a je zvláštní, že jsem si toho nevšiml, ale popravdě, poslední týden jsem téměř neopouštěl zdi zámku, možná proto, že během prvního týdne svého pobytu jsem naopak celé dny trávil venku v zahradě nebo na blatech. Budu muset vyzužít poslední příležitosti a užít posledních dnů, kdy se dá ještě pobývat venku bez zimního oblečení. Léto je definitivně pryč, odpoledne jsou ještě relativně teplá, ale ráno se kraj utápí v mlhách a teploměr klesá těsně nad bod mrazu. Stromy v okolí začínají hrát všemi barvami, v příštích dnech budou vycházky na blata mimořádně příjemné. Dopíjím svůj odpolední šálek čaje a pokoj už opět začíná temnět nadcházejícím večerem. Ještě před večeří vyhledám lady L., zcela jistě bude souhlasit s mou nabídkou na zítřejší procházku na blata.
Jedenadvacátého X. 1839 léta Páně
Kraj se oblékl do všech možných barev, podzim je král. Nebe na severu ztratilo svou modrou barvu, která mu zatím ještě zbyla na jižním obzoru, a nyní je bezbarvě šedé. Rána se teď probouzejí pozdě a do hustých mlh, lěžících na krajině jako přízraky z jiných světů. Všude se nese ozvěna větru ševelícího v korunách stromů, podivná příjemná lenost visí ve vzduchu. Dnes odpoledne jsem se vydal na jediný pahorek ležící tady dole v údolí. Zvedá se nějakých padesát stop nad okolní krajinu a na jeho svahu je mezi vysokými keři tisu skryt zámecký hřbitov. Hledím na něj z okna svého pokoje. Když se pozdě ráno nebo brzy dopoledne začne zvedat mlha, v jejímž oparu leží pohřbeno celé údolí, je vrcholek hřbitova prvním místem, které se objeví nad tou mlžnou hladinou. Už dlouho mě fascinuje - stará rodinná hrobka zámeckých pánů stojící přímo na jeho vrcholku, ale teprve dnes jsem našel čas vydat se parkem ke hřbitovu a vystoupat mezi hroby a smutečnými tisy cestou až nahoru, abych si ji prohlédl zblízka. Čekal jsem žulu nebo mramor, ale ta pochmurná stavba je z pískovce, a podle její temné barvy tu stojí již alespoň jedno sto let. Je to mimořádně zajímavá stavba, architektonicky i atmosférou, která panuje tady nahoře mezi vysokými nehybnými postavami tisů, pochmurně mlčícími, obklopujícími ji ze tří stran, takže je přístupná jen zepředu. Zvláštní místo. Chtě zaplašit ty chmurné pocity, sestoupil jsem dolů a vydal jsem se do aleje vedoucí k ruinám. Je nyní utopená v záplavě spadaného listí, které šustí, jako byste pluli po moři. Je to zvláštní, ale koruny topolů, dnes již téměř holé, vypadají úplně jinak, než když jsem jimi procházel naposledy. Tehdy bránily výhledu z aleje, dnes za jejich holými pařáty vidím hněď blat. Jako bych procházel uličkou kostlivců.
Později: Právě jsem se vrátil od ruin. Tam je podzim úplně jiný. Stromy září všemi barvami a mlžný opar, který jakoby ležel v údolí v okolí zámku, cestou do kopců mizí. Tam nahoře je nebe modravé a bez mráčků a vítr ševelí v korunách stromů; tady dole sluneční paprsky neprostoupí onen opar a barvy jakoby se rozplývaly v podivném stínu.
Později: Je to zvláštní. Zrovna jsem procházel erbovou chodbou, erby a rytířská zbroj pověšená na zdech se leskla chladným, odraženým světlem svícnu, za okny byla již dávno tma, ačkoli ve stejném čase v době mého příjezdu ještě panoval den. A tehdy jsem si to uvědomil. Je to již několik dní, co jsem nespatřil služebnictvo. Jediný, koho vídám každý den, je můj komorník, ale služebné ani kuchařky, které jsem dříve pravidelně potkával, jakoby zmizely někam do hloubi zámku. Slyším vzdálené ozvěny jejich činností, ale to je vše.
Sedmadvacátého X. 1839 léta Páně
Kolem zámku se rozprostírá podzimní scenérie, temné siluety stromů s prořídlými korunami stojí v řadě na horizontu, za nimi kovově září šedivé podzimní nebe. Kořeny stromů v dlouhé aleji se nyní utápějí v záplavě spadaného listí. Některé stromy jsou ještě obsypány listím, ale většina z nich už je notně prořídlá. Kaštany u hřbitova stojí holé už několik týdnů, němé a strnulé jako sochy. Vysoké tisy dostaly barvu ebenu. Odchází podzim teplých odpolední a hřejícího slunce, přichází podzim chladných, vlhkých mlh a prodlužující se temnoty. Dnes večer jsem s lordem sešel do sklepení zkontrolovat letošní úrodu. 'Nebylo to nejhorší, ale už jsme zažili lepší sklizně.', přiznal lord G. a já vycítil z tónu, jakým byl pronesen, že první věta není tak úplně pravdivá. Usadili jsme se v koštárně hluboko pod linií země venku. Jen my dva, dva poháry a koštýř po okraj plný rudého vína. Rozhlížel jsem se po dlouhém sklepení, jehož obloukový strop byl zmáčen vodou, prosakující ze země nad ním, a pokrytý ledkem. Netrvalo dlouho a od úrody jsme se přesunuli k životě v kraji, událostech ve vesnici za zámkem i k životu na samotném zámku. Nabyl jsem pocitu, který se změnil v jistotu, že lord G. se potřebuje z něčeho vyzpovídat. Zrekapituloval celý rok, ale já cítil, že stále neřekl to, co zavdalo příčínu k celému jeho monologu. Nakonec jsme zůstali mlčky sedět, naše mlčení vyplňovalo prostor podzemí jako nějaké fluidum, a bylo zvláštní, že v ten okamžik nám stačilo, naplňovalo nás stejně, jako jiné a na jiném místě naplňuje lidská komunikace. Prodiskutovali jsme události celého uplynulého roku, ale nyní jsme mlčeli. Jakoby se lord záměrně vyhýbal tomu, co teprve má přijít - zimě. Jakoby se zdráhal hovořit o budoucnosti.
Pátého XI. 1839 léta Páně
Netušil jsem, jak obsáhlou sbírku ukrývá zámecká obrazárna. Mám teď spoustu času, protože lord G. se uzavřel ve svých pokojích a vychází z nich jen na oběd. Je zadumaný, mluví jen když se ho na něco zeptám, odpovídá jen na to, na co odpovědět chce. Kdykoli se pokusím stočit hovor na údálosti posledních dnů, přesune téma zpět k nepodstatným banalitám. Z nějakého zvláštního důvodu se mi vyhýbá i lady L. Tedy, nemohu říci, že by se mi vyhýbala; když ji potkám, chová se jako dříve; ale když už ji potkám, děje se tak většinou nedopatřením. Jakoby ztratila zájem o kontakt se mnou. Jakoby v těchto zdech viselo ve vzduchu něco podivného, co naplnilo ovzduší podivným neklidem, obavami, očekáváním nějaké temné události, hrozící a vísící nad obyvateli zámku jako meč připravený zasadit smrtící ránu. Jsou to jen letmé náznaky, vnitřní tušení, ale jejich všudypřítomná pachuť vyplňuje chodby zámku a po večerech jakoby prosakovala i do mé komnaty. Služebnictvo někam zmizelo, už dva dny jsem nikoho z nich nepotkal. Občas mě přepadnou tíživé výčitky, jakési podezření, přemýšlím, zda to já jsem s sebou nepřinesl do zámku něco, co tak plíživě rozkládá jeho společenství. Potom se zavřu do svého pokoje a nevycházím ven. Je možné, že by člověk mohl být nositelem temnoty, kterou následně zamoří místo, v němž přebývá?
Trávím většinu dne ve svém pokoji, jen večer se odvažuji vycházet. Bloudím potmě chodbami zámku a přemýšlím nad vším, co se v uplynulých šesti týdnech v těchto zdech událo. Jakoby se za těch několik týdnů počal celý svět pozvolna proměňovat a mířil někam do stínů. Je možné, že je to způsobeno jen změnou vnímání a že vše je stále stejné? Že je to jen má optika, co se změnilo? Že za to mohou zkracující se dny a houstnoucí mlhy? Každý večer teď navštěvuji obrazárnu. Cítím tu nějaký podivný neklid, jako kdyby sem skrze jiné dimenze pronikalo něco, co mění vnímání reality. Sám nechápu, proč to místo vyhledávám, přestože mi nervy, mozek i srdce radí, abych se mu obloukem vyhnul. Nemohu si pomoci. Cítím se nyní jako nezvaný host, cítím, jako bych tu byl sám.
Dnes jsem opět zabředl řeč s lordem G. Zdálo se, že ho má přítomnost těší, že mu zvedla náladu, rozptýlila chmury. Hovořili jsme o běžných věcech; poznal jsem, že nemá smysl vracet se k tématům, jež si sám pro sebe zakázal; a po několika dnech se mi zvedla nálada. Ale teď sedím ve svém pokoji a přemýšlím, zda to celé nebyla z jeho strany jen póza, hra, přetvářka. Přetvářka? Dobrý Bože, neznám přímějšího člověka. Proč by to dělal? A přece, když jsem při odchodu nedopatřením pohlédl do jeho tváře v okamžiku, kdy si myslel, že ho již nevidím - byl to jen zlomek okamžiku, ale v tu chvíli to byla tvář patřící někomu zcela jinému, než s kým jsem před pár vteřinami hovořil.
Stál jsem dnes odpoledne u okna. Sleduji teď v posledních dnech pozvolnou proměnu světa tam za okny. Jakoby byl provázán s vnitřním světem zámku. Barvy stromů zmizely, proměnily se v rez. K zemi se snášejí poslední listy, neslyšně, tiše. Tam se potom proměňují v hnědou, tlející masu rozkladu a smrti, lesknoucí se chladným deštěm. Holé kmeny stromů se lesknou také, jakoby planuly nějakým přízračným jasem. Jejich holé, pokroucené větvě září pod kovově šedivým nebem. Všude kolem panuje ticho, noc již upila většinu dne, slunce na obzoru nyní plane šedivým jasem. Zdá se, jakoby z něj zbyla jen kontura, obrys zářící v protoru - sluneční kotouč sám je stejně šedivý, jako nebe na němž visí. Hleděl jsem dnes z okna na linii horizontu na západě. Zvedá se tam řada stromů, jejichž koruny mi dnes připadaly jakoby byly obtěžkány temnotou. Potom se z jejich větví zvedla hejna ptáků, zakroužila dvakrát nad jejich nyní již holými korunami, a odlétla někam k jihu.
Třináctého XI. 1839 léta Páně
Z nebe nepřestává padat déšť. Prší už týden a nezdá se, že by mělo přestat. Obloha je zatažena neproniknutelným příkrovem těžkých, dešťových mračen, a ve dne panuje téměř stejná tma jako v noci. Zámek se ponořil do věčného stínu, obrysy předmětů v něm skrytých se lesknou dešťovou vodou. Zamkl jsem se ve svém pokoji a potmě hleděl přes okenní tabulky na svět utopený tam venku. Za dešťovými kapkami, visícími na skle, se rozprostíral podivný, rozpitý a pokřivený svět. Nekonečné proudy vod se snášejí z temné oblohy, visící nízko nad zámkem. Těžká mračna napitá vodou zalehla krajinu, jakoby dolehla i na zámek a opřela se o něj. Vrcholek černé věže se v nich skryl, jakoby přestal existovat. Vystoupal jsem do jejího nejvyššího patra a otevřel jediné dveře. Ty povolily. Ocitl jsem se v malém kruhovém pokoji, dost velkém pro jednoho nocležníka. Podél zdi tu stála jediná postel, stolek, skříň a nad nimi se černalo jediné okno. Uprostřed místnosti bylo právě a jen tolik místa, aby se tu člověk mohl postavit a roztáhnout ruce. Přistoupil jsem k oknu a otevřel jej, a to, co jsem spatřil, mě vyděsilo. Všude kolem věže se rozprostíraly mraky, šedivé, temné chuchvalce pomalu se valící nicoty. Hleděl jsem do prázdnoty, která se tu kolem mě otevírala, do jiného, cizího světa, světa tam na druhé straně. Prchnul jsem dolů do zámku a zamkl se ve svém pokoji jako poslední zbabělec ve vesmíru. Teď sedím na své posteli a bráním se té neodbytné, stále se vracející a hrůzné otázce - 'Zavřel jsi to okno?' Ach Bože, co když se ta prázdnota přelije dovnitř.
Později: Potkal jsem lady L. Neviděl jsem ji již několik dní, nepřichází ani k jídlu. Bylo to zvláštní setkání, ještě teď mi po zádech běhá mráz. Nepromluvila ani slovo, ale přistoupila ke mě a sevřela mou ruku ve své. Svýma černýma očima hleděla do mých a bylo to, jako bych se díval do nejčernějších hlubin oceánu, až na samé dno světa. Potom uvolnila mou ruku, nechala hlavu klesnout na prsa a pokračovala chodbou dál. Zůstal jsem tam stát jako přimražený a zdálo se, že trvá nekonečnou dobu než jsem se vzpamatoval a otočil se za její odcházející postavou. Ale spatřil jsem jen stín na zdi. Hleděl jsem tehdy do jejích temných očí a přísahal bych, neviděl jsem v nich žádné bělmo.
Dvaadvacátého XI. 1839 léta Páně
Zámek je už týden zahalen v neproniknutelné mlze, která jakoby zalila celou zemi. Ocitli jsme se v utopeném světě bez slunce, bez hvězd, bez měsíce. Zmizely i zvuky, všude panuje tíživé ticho, jakoby se každá ozvěna rozpouštěla v té šedivé nicotě, v níž vězí celý kraj. Lady L. jsem od oné poslední hrůzné události již nespatřil. Bloudím prázdnými setmělými chodbami zámku a není nikoho, koho bych mohl potkat. Jako bych se ocitl ve světě duchů. Večery trávím ve společenské místnosti, ale jsem tu pokaždé zcela sám. Jen dvakrát za celý týden, když jsem vstoupil do místnosti, seděl v protějším rohu místnosti také lord G. Ale nenašel jsem odvahu jej oslovit, a on patrně ani nezpozoroval můj příchod, a tak jsme seděli každý ve svém rohu, v hloubokých lenoškách, zabráni do četby starých knih. Je to děsivé, ale zdá se, jako bychom se propadali někam mimo čas a prostor, jako bychom se postupně ztráceli z toho světa, jeden druhému. Je to mizení, to je to, co se nám děje. Obávám se, že tuším, jak to skončí.
Osmadvacátého XI. 1839 léta Páně
Mlha se rozplynula, je pryč. Dnes ráno jsem přistoupil k oknu a spatřil onu proměnu. Zámek proctl z té šedivé noční můry, ale kde se to, probůh, ocitl. Včerejší den zemřel a již se nevrátí a dnešní ráno se zrodilo do zcela jiného světa. Hledím před sebe a vidím temný úsvit nového dne, v němž nic nezůstalo stejné. Nad planoucím obzorem visí dramatická, sněhová mračna, krajina je holá a poseta stíny. Nepoznávám ji.
Viděl jsem, vím. Jsme ztraceni, není naděje. Včera jsem potkal na chodbě lorda G. Po kolika dnech? Prošel kolem mě mlčky, s pohledem nepřítomným. Jeho oči těkaly po něčem, co jsem neviděl, a co pravděpodobně neviděl ani on, ačkoli si myslel, že to vidí nebo to alespoň spatřit chtěl. Oslovil jsem ho, postavil se přímo před něj a hleděl mu do tváře. Bylo v ní vepsáno zoufalství zatracence, šílenství ztraceného. On mě neviděl! Co se to děje s tímto místem? Kde jsme se to ocitli?
Venku opět padá soumrak. Nehybná mračna na horizontu visí nad potěmnělou krajinou a jediný pohyb nenaruší tu strnulost. Je to, jako bych hleděl na namalované kulisy. Slunce se sklání nad obzor, Bože, jak daleko se nyní zdá ta malá planoucí koule. Vzdálenost - jakoby se mezi námi všemi rozprostírala nekonečná vzdálenost, bezobsažná prázdnota, zmar veškeré snahy, chlad věčnosti.
Prvního XII. 1839 léta Páně
Z nebe se snáší sníh. Tiché vytí větru, vanoucího od hor na severu, přinášejícího nekonečné noci ledové zimy, se nese krajinou a v jakýchsi poryvech smýkavě drásá uši. Jakoby kdesi bědovaly zástupy trpících, jakoby vitr odněkud z dálky přinášel ozvěnu něčího skonu. Všechny barvy jsou ty tam, svět se propadl do šedi. Vzdálený horizont zmizel z dohledu. Je to sotva jednáct týdnů, co jsem sem přijel.
Zámek je opuštěný. Jsem nyní v jeho zdech zcela sám. Samotné vědomí této skutečnosti mi hrozí zešílením. Prošel jsem jej celý od nejhlubšího sklepení po nejvyšší komnatu černé věžě - nenašel jsem živé duše. Sebral jsem odvahu a na konci dne došel až do starých ruin na blatech. Jak proměněné se jejich kulisy dnes zdály oproti mé první návštěvě. Bože, vypadá takto zánik? Na vše padá stín...
Sedmého XII. 1839 léta Páně
Přichází noc. Delší než všechny před ní, možná nejdelší v roce, možná taková, po níž již nevzejde žádný nový den. Týden jsem blouznil v deliriu, spalován horečkou a drcen hrůznými, fantasmagorickými sny. Potom jakoby se otevřelo nebe a já procitl z temnoty, z blouznivého bloudění na pokraji života a smrti v říši mezi dvěma světy. Jsem ještě sláb, k smrti sláb, ale již jsem se rozhodl, nestrávím v těch prokletých zdech již ani jednu jedinou noc.
Později: Za mými zády se tyčil temný stín, cítil jsem na svých bedrech jeho hrůznou tíhu. Ještě naposledy jsem se ohlédl. Temná, mrtvolná silueta stála v kulisách opuštěné krajiny, ztracené a zapomenuté, hrůzostrašné a děsivé, zlověstné a žalostné zároveň. Nad ní se vznášel zmar, zánik a chlad. Je tam i teď, už tam zůstane. Hleděl jsem na bezútěšnou, pochmurnou scenérii, na ponurý pozůstatek života, proměněného v mrtvolu. Hleděl jsem na svět, který se rozplynul, zmizel. Nechal jsem zámek za svými zády, už jsem se neotočil. Zůstal tam. Čím dále od něj jsem, tím více pochybují, že vůbec kdy existoval.
Jsem na cestě celou noc. Temnotou noci, chladem temnoty. Ale kam vlastně kráčím? Lze ještě vůbec najít cestu zpět do mého světa? Na jaké cestě jsem se to ocitl? A co se to tam vlastně stalo? Kdesi na horizontu přede mnou jakoby bledlo nebe. Ta povědomá změna, to napětí v ovzduší. Čas, kdy svět živých opoustějí umírající a kdy ti, kteří chtějí ještě alespoň něco urvat z nočního spánku, mají poslední šanci. Ne, nezdá se mi to. Přichází úsvit.
5. října 2019 / +++