Abysmo
větlo. Oslepující bílé světlo. Procitl jsem. I přes zavřené oči mě spalovalo, takže jsem si musel oči přikrýt dlaní. Trvalo nekutečně dlouho než jsem byl schopen otevřít oči alespoň tak, abych spatřil krajinu kolem sebe. Mžoural jsem do bílé tmy a postupně si zvykal na oslepující jas, z něhož nyní konečně počala vystupovat jakási kontura. Přede mnou někde v polovině mého zorného pole počala vyvstávat linka, kterou, jak jsem později pochopil, tvořil horizont. Uběhlo několik minut než se mé oči přispůsobily dennímu světlu, a tehdy mě napadlo, že v temnotě jsem musel být nepředstavitelně dlouhou dobu. Světlo, ač jasné, se nyní zdálo zcela přirozené, takže prvotní šok nebyl způsoben silou jeho jasu, nýbrž délkou pobytu ve tmě. Posadil jsem se, a teprve nyní jsem si uvědomil, že sedím v něčem, co připomíná záchranný člun. Bylo to divné, protože jsem si nepamatoval, jak jsem se do něj dostal. Bylo to podivné také proto, že můj člun vězel napůl zabořený ve zcelá vyschlé a zcela ploché pustině, po vodě nebylo nikde ani vidu ani slechu. Kam až mé oči dohlédly, rozprostírala se ona bělavá poušť a nad ní viselo stejně pusté nebe s rozžhavenou koulí slunce přímo v nadhlavníku. Odkudsi z hlubin mého podvědomí se nyní počalo ozývat cosi, co by se možná dalo nazvat ozvěnou vzpomínek, a ty dostávaly stále určitější tvary. Postupně jsem se rozpomínal na dlouhou noc, na mořské hlubiny a potom na cosi gigantického, co se vynořovalo z temnoty směrem ke světlu...
Postavil jsem se a rozhlédl se kolem sebe. Nebylo pochyb, bylo to přesně to, co jsem myslel, že to je. Stál jsem uprostřed zcela cize vypadajícího kusu země, který se vynořil z propastných hlubin oceánu na světlo a spolu s miliony, možná miliardami tun dávno ztracených a pohřbených horninm, vyzdvihl z mořských vln také můj člun. Stál jsem na nezbadatelně starém kusu zemské kůry, který musel miliony let ležet pohřben v temnotách na dně nedosažitelných hlubin. Stál jsem na prahistorickém kontinentu, uprostřed pradávného hrobu, který nyní zel vyrván hlubinám a otevřen světlu. Jakoby se tu sama Země otevřela a vyvrhla něco, co nebyla schopna strávit.
Vystoupil jsem ze člunu. Pod nohami jsem cítil zcela pevnou zemi, ani náznak po pohybu, ani náznak po kolébání, ostrov tedy byl buďto spojen s mořským dnem, nebo sice plul na hladině, ale byl tak rozsáhlý, že vlny s ním nebyly schopny hnout. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Na všechny strany se rozkládala stejná, zcelá vyprahlá pustina. Někde uvnitř mého mozku spolu bojovaly dvě protichůdné myšlenky - vydat nebo nevydat se dále od člunu. Existovala zde možnost, že se vynořený ostrov zase potopí, a potom by byl člun stažen ke dnu společně s novou pevninou, v níž vězel. Pokud bych byl v době ponoru od člunu daleko, nestihl bych se k němu dostat a to by se rovnalo smrti utonutím. Pokusil jsem proto člun vyprostit, ale byl zaklíněn tak dokonale, že jsem s ním nepohl ani o centimetr. Nyní tedy původní obavy ztratily na významu a mou jedinou nadějí bylo vydat se hlouběji do ostrova, a pokusit se najít - něco, cokoli.
Člun zmizel z dohledu a já kráčel bělavou planinou utopeného a následně vynořeného světa. Byla to dlouhá, nekonečná cesta vyprahlou pustinou se sluncem zářícím přímo nad hlavou, jež postupně opsalo půlkruh a stálo nyní na druhém konci nebe. Když jsem vyšel, pálilo mě do zad, nyní zapadalo přímo přede mnou. Otočil jsem se. Obzor za mnou dostával barvu nachu. Viděl jsem na něm linku ostrova, nad ní viselo mrtvé nebe. Krajinu za mými zády rozdělovala ale ještě jedna linie, ne horizontální, ale vertikální. Trvalo mi chvíli, než jsem pochopil, na co se to dívám. Teprve když jsem sklopil oči, spatřil jsem, co způsobovalo onu záhadu. Má osamocená postava, stojící v pustině, tu strměla jako jedná překážka slunečním paprskům, od mých nohou vyrůstal dlouhý, zdánlivě nekonečný stín, dopadající až k temnoucímu obzoru, a půlící krajinu na dvě totožné poloviny. Hlěděl jsem na můj vlastní stín a nechápal, jak může působit tak cizím dojmem.
S večerními stíny jakoby zhoustla tma, jakoby byla hmatatelná. Čekal jsem, že na nebi se rozsvítí tisíce hvězd, ale slunce již dávno zašlo a nebe stále zelo ebenově černou temnotou. Bylo to, jakoby se ostrov nebyl nikdy vynořil a já hleděl z někonečných hlubin, skrze které není žáden paprsek světla schopen proniknout. Hleděl jsem na zcela mrtvou nebeskou báni, hleděl jsem do jedné nekonečné prázdnoty vznášející se či spíše zející nad mou hlavou. I přesto, že krajinu neosvěcovalo žádné světlo, zdálo se, že se paprsky dávno zapadlého slunce nějakým způsobem lámou a osvětlují krajinu kolem, protože ta plála nějakým nadpřirozeným jasem, jaký vydává lomené světlo. A nyní se zdálo, že krajina je nějak podivně prolámaná a prohnutá, jakoby se proměňovala s každým novým krokem. Působila, jakoby se vlnila, nebo jakoby něco ohýbalo její kontury, či spíše samotné paprsky světla z nich odražené. Popravdě, takto nějak jsem si představoval neeuklidovské rozměry, místo, kde uděláte tři kroky a vzdálenost mezi vámi a horou před vámi se zvětší, místo aby se zmenšila, místo, kde strany a vzdálenosti, nahoře a dole, a možná i včera a dnes mají zcela nepředvídatelné hodnoty.
Šel jsem tím podivným místem a zvažoval, kam až chci zajít. Pomalu se začínala dostavovat únava a krajina přede mnou zůstávala stále stejná, nikde ani náznak po nějakém pahorku, jeskyni, stromu, prostě čemukoli, kde by člověk byl schopen přečkat noc alespoň s nějakým pocitem bezpečí. Ale před čím vlastně? Ostrov byl evidentně zcela mrtvý, opuštěný. Je to zvláštní, ale netrvalo ani minutu od chvíle, kdy jsem si tuto skutečnost uvědomil, a krajina přede mnou jakoby se proměnila. Ušel jsem ještě několik desítek metrů a skutečně, za obzorem, který jakoby vystoupil zpoza pahorku, na jehož vrcholku jsem stanul, se objevilo něco, co zcela upoutalo mou pozornost. Hleděl jsem na cosi zároveň bělajícího i černajícího se asi kilometr přede mnou. Chvíli jsem stál, snaže se poznat, zda se nejedná o nějakou potencionální hrozbu, ale potom jsem přidal do kroku a vydal se přímo k oné věci. Uteklo jen pár minut a vzdálenost jakoby se zvětšila. A potom stačila minuta jediná, aby předmět přede mnou poskočil téměř na dosah, ale místo přede mnou stál nyní za mými zády. Co se to tu dělo? Konečně jsem stanul nějakých sto kroků od předmětu, který upoutal mou pozornost, a spatřil nyní, že se jedná o několik zcela bizarních věcí, které ve výsledku působily jako něco tak nepatřičného a na takovém místě zcela neočekávaného, že jsem nejprve myslel, že stále ještě sním ve snách. Přede mnou trčel ze země jakýsi kus skály naklonené v úhlu snad pětačtyřiceti stupňů, a tvořil tak jakousi stříšku nad čímsi, co vypadlo jako vysoké sloupové hodiny, vedle nichž stála socha, bělavé torzo nahé ženy, pod níž stálo houpací křeslo, v nemž seděl, pokud se to dalo poznat, nějaký muž. Potom se v té zdánlivě nehybné kompozici udála jakási změna, pohyb, a já si všiml, že na rameni oné Pallas Athény sedí velký černý pták, téměř splývající se stínem noci. Jak říkám, hlěděl jsem na tyto kulisy a odmítal uvěřit tomu, co vidím. Ale oni tam všichni byli a nyní konečně i sedíci muž otočil hlavu, a jakoby bylo naprosto normální a přirozené, že dnes večer dorazím, chvíli si mě prohlížel, načež mi pokynul, abych si sedl do druhého, prázdného křesla. Před ním stál malý stolek, na něm hořela lihová lampa. Muž odložil knihu, kterou právě dočetl a zadíval se na mě.
Usedl jsem do křesla naproti němu. Seděl ve stínu skalního výklenku, nad ním se tyčila socha Pallas Atheny s krkavcem sedícím na jejím pravém rameni, a oba si mě prohlíželi. Potom se představil, a nechal představit se mě, načež se zeptal, co mě přivádí do těchto krajů. Nebyl jsem schopen mu odpovědět, a tak jsem pokrčil rameny a zeptal se ho, kde to vlastně jsem, co jsou to ty jeho kraje. Jeho odpověď mě zaskočila, protože pronesl 'Přece tady, u nás.' Pokračoval jsem tedy dál a zeptal se ho, co tím myslí. Kde je to jeho 'u nás'. Zatvářil se trochu pobaveně, trochu soucitně, pokýval hlavou a řekl 'Žijeme tady svůj sen ve snu, pokud Vám to takto stačí.' 'Tedy je to jen sen, zdá se mi to celé?' byla má odpověď na jeho snový výrok. 'Je to sen, ale je to sen můj, můj sen, který sním ve svém snu. A Vy jste nyní v mém snu, tedy jste mým snem. Zdali je toto také Váš sen, to netuším. Popravdě, je zcela dobře možné, že mimo tento sen vůbec neexistujete. Možná jste jen kulisa mého snu.' Přiznávám, že mě jeho odpověď poněkud vyděsila, všiml si účinku svých slov, a patrně aby zachránil situaci, rychle dodal 'Pamatujete se na dobu před tím, než jste se dostal na toto místo?' To byla otázka, na kterou bych velice rád našel odpověď, ale ať jsem v paměti pátral sebevíc, nebyl jsem schopen z ní vylovit žádnou vzpomínku z doby před svým procitnutím ve člunu. Vyprávěl jsem mu tedy vše od začátku, a on seděl a přikyvoval hlavou. Potom se dlouze zadíval do dálky. 'Myslím, že už jsem o Vás někde četl. Nebo snad budu číst. Nevím přesně, ale jistě pochopíte, sny nejsou právě analogické nebo racionální. Dny zde míjí jednotvárně, mám jich už za sebou spoustu, ale pochopte, třeba jsem usnul právě před chvílí a celé to je jen iluze. Ostatně celé mé působení zde je jen projekcí reality ze snu, v němž sním tento sen. Ani ten nebude racionální. Takže abych byl upřímný, přemýšlet v analogiích prostě není možné. Alespoň ne na tomto místě.' Chvíli jsem jen tak hleděl, a pravděpodobně jsem se u toho tvářil docela hloupě, a potom mě napadla jediná otázka 'A co zde vlastně děláte Vy?'. Pohlédl na mě a s naprostou samozřejmostí v hlase pronesl 'Sním zde svůj sen ve snu.' Chvíli mlčel a potom pokračoval 'Měl jsem snoubenku, která se stala mou manželkou. Psal jsem jí básně, protože to jediné jsem uměl. Ale ona ode mě odešla. Navždy. Do temnoty noci. Do chladu smrti. Neumím víc než psát básně a mám toho ještě tolik na srdci, co bych ji chtěl vyjevit. Proto dlím zde a píši ji básně. Dokud sním, dává to smysl.' Mlčel jsem. Cítil jsem, jak se mi celý život ztrácí před očima. Jakoby se propadal kamsi do hlubin. Je skutečně možné, že jsem jen něčí sen. Pochopil jsem, že se chci za každou cenu probudit, uniknout z toho snu, který se stával noční můrou. A napadlo mě, že jediná cesta z těchto podivných končin vede skrze procitnutí. Ještě chvíli jsem pokračoval v té bizarní konverzaci, ale nakonec jsem ji nasměřoval k jediné otázce - jak se dostat odtud. Chvíli na mě mlčky hleděl; krkavec nad ním mezitím několikrát zamával křídly, asi aby se udržel na hladkých ramenou sochy; a potom promluvil 'Jsem přesvědčen, že jediná cesta z této krajiny vede do míst, kam nikdy nechodím. Je to na druhém konci ostrova, jsou tam vysoké temné útesy, předpokládám, že až se budu chtít probudit, dojdu až k nim a zřítím se do jejich hlubin. Jak jinak procitnout ze sna, než se zřítit se ze skalisek?' Poděkoval jsem mu, a zeptal se ho na směr. Aniž by se postavil, ukázal rukou do noci. Potom se na mě ještě jednou zadíval a dodal 'Nechodím do těch míst, protože tam sídlí temnota. Na samém konci ostrova stojí chrám a v něm se ukrývá zkáza, vražedná morová nákaza obchází jeho komnaty, skrývá se v jeho síních, přebývá v jeho zdech. Bude Vás lákat, abyste vstoupil, ale pamatujte! Pokud zemřete v tomto snu, nebude pro Vás cesty ven. Zůstanete uvězněn zde, přestanete existovat pro svět, ze kterého přicházíte. Jakobyste nikdy nebyl.'
Poděkoval jsem mu a rozloučil se. Zanechal jsem jej svému osudu, snovému osudu, a vydal se směrem, jímž se podle jeho slov měly skrývat útesy na konci ostrova. Nyní jsem již byl přesvědčen, že to celé je jen můj sen. Bylo to tak šílené, ale zároveň tak děsivě živé. Kráčel jsem setmělou krajinou a hlavou mi vířily tisíc a jedna myšlenka, srdce tlouklo až v krku a v ústech jsem měl vyprahlo jako na poušti. Probudit se, jen se probudit. Už dávno jsem zkusil všechny klasické postupy, jak se donutit procitnout. V okamžiku, kdy jste schopni ve snu vnímat, že by se mohlo jednat o sen, jste již většinou téměř bdělí, k samotnému procitnutí tedy chybí již jen krůček. Stačí se štípnout, zavřít a zase otevřít oči, poskočit. Ale tady nic nezabíralo. Přidal jsem do kroku. Šel jsem dlouho, snad hodinu, snad dvě. Kolik je schopen člověk ujít za jednu hodinu? Pět, šest kilometrů? Rozhlížel jsem se kolem sebe, a tu jsem dostal pocit, jako bych se pohyboval nepřirozeně rychle, daleko rychleji, než jak by člověk u člověka předpokládal, přímo nadpřirozenou rychlostí. Nedělo se to v okamžiku, kdy jsem otočil hlavu a začal sledovat ubíhající krajinu, cítil jsem to jen v okamžicích, kdy jsem hleděl před sebe; jen tehdy se dostavoval pocit, způsobený pravděpodobně periferním viděním, že letím přímo neuvěřitelnou rychlostí. Jakoby něco kolem mě deformovalo prostor a ohýbalo jej daleko za mě. Zastavil jsem se. Stál jsem nyní v krajině, která se něčím neurčitým lišila od té, z níž jsem přicházel. Konečně jsem pochopil, co způsobilu onu proměnu. Daleko na obzoru přede mnou svítalo a kontury krajiny kolem mě začaly vystupovat ze stínů. Pokračoval jsem dál za tím úsvitem a obzor přede mnou jasněl a jasněl. V okamžiku, kdy již nebe vybledlo natolik, abych mohl spatřit pevnou linku horizontu přede mnou, spatřil jsem jej.
Stála tam, podivná, temná silueta, nakloněná, jakoby se jedna její část propadala kamsi do podsvětí. Zlověstná silueta chrámu, o němž hovořil ten snící básník. Měl tedy pravdu. Temná silueta chrámu se varovně rýsovala na blednoucím nebi, ale přes podivný naléhavý neklid, který mě při pohledu na ni zaplavil, mě zároveň přitahovala. Došel jsem na dohled, právě tak blízko, abych mohl spatřit detaily stavby. Pokud jsem dobře viděl, stál přede mnou klasický řecký chrám vystavěný v mohutném a strohém dórském stylu, a pokud bych měl dát na první dojem, musel tu stát už od počátku věků. Působil neskutečně starodávným dojmem, jakoby tu stál ještě před stvořením světa. Jak už jsem řekl, cosi z jeho temně se rýsující siluety vrhalo stín do mé duše, cosi nepotlačitelného, cosi, před čím jsem nenacházel obranu. Jakoby mnou vibrovala podivná energie, polarizující brnění, elektrické impulzy. Cítil jsem podvědomě, že se kdesi hluboko uvnitř mě odehrává souboj dvou protilehlých světů, jež jeden se mě snaží spasit a druhý strhnout do záhuby. Jako ozvěna mi stále zněly v uších poslední slova básníka. Ale cítil jsem, že se neubráním. Ani se nepamatuji, jak jsem se tam dostal, stál jsem nyní na konci vstupního schodiště pod mohutnými, vysokými sloupy chrámu. Bylo úžasné, jak zde stavitel využil optických klamů, především iluze tvaru a iluze perspektivy. Chrám se z dálky jevil daleko větší, nyní jsem odhadoval, že nebude delší než osmdesát a širší než pětatřicet metrů. Stál jsem za řadou sloupoví a hlěděl skrze něj ven, směrem odkud jsem přišel - tam se nebe ještě černalo ebenem noci - a v jedné chvíli se mi zazdálo, že se chrám vznáší vysoko nad zemí v prázdnu, v nekonečné temné nicotě vnějšího vesmíru bez jediné hvězdy. Váhal jsem jen okamžik, potom jsem se otočil a vstoupil do temnoty přede mnou.
Ocitl jsem se v dokonalé tmě. Jediný paprsek neprojasňoval útroby stavby. S rukama nataženýma před sebou jsem pomalu postupoval do vnitřku stavby, a s každým dalším krokem cítil, jak se přibližuji zkáze. Ale ten omamný pocit, jež mě naplňoval. Je to bizarní, ale podobné pocity člověk zažívá na kraji útesu, kdy každý další krok blíže propasti hrozí zřícením do nicoty smrti, a přece je onen pošetilec zaplavován extází. Ano, extáze je opakem hrůzy. A je pravděpodobně obrannou reakcí živých bytostí při neodvratitelné cestě do záhuby, reakcí, která má zabránit tomu, aby člověk nezešílel hrůzou. A nyní se, stejně jako před pár okamžiky noc tam venku, začala i temnota v chrámu projasňovat, a zároveň odkudsi z hloubi stavby začala k mým uším doléhat velmi slabá a velmi vzdálená hudba, jejíž ozvěna se ale s každým mým dalším krokem kupředu přibližovala. Konečně jsem byl schopen rozeznat kontury jednotlivých sloupů, tvořících jakousi uličku vedoucí kamsi do středu stavby. Ještě několik minut jsem bloudil v pološeru mezi sloupy, obcházel je, hledaje cestu. Konečně jsem vystoupil ze stínu sloupořadí a ocitl se v prostorné místnosti.
Bylo tady daleko více světla, ale echo hudby náhle utichlo. Stál jsem v místnosti, která se vůbec nepodobala žádné mé představě toho, jak by měl vypadat kterýkoli z řeckých chrámů. Místo prostorné celly se sochou boha nebo bohyně jsem se ocitl v místnosti velké zhruba osm krát osm metrů, asi tři metry vysoké, jejíž bílé, zcela nově a zcela hladce omítnuté zdi nevykazovaly žádnou věkovitost vnějšku stavby, naopak působila svou upravenou strohostí jako místnost kterékoli současné galerie nebo muzea. Prohlížel jsem si ty bílé zdi a uvědomil si, že místnost, v níž stojím, není jedinou, která se uvnitř stavby nachází. V protilehlé zdi jsem spatřil otvor zhruba dva metry široký, vedoucí kamsi dál, pravděpodobně do další místnosti. Vykročil jsem pomalu k otvoru, prošel první místností a stanul v zejícím čtverci. Okamžitě jsem pochopil, proč jsem průchod prve přehlédl. Všechny zdi, všechny hrany i barvy obou pokojů byly totožné, ale vedlejší místnost nedoléhala k první v pravém úhlu, ale v mírně nakloněném, takže se její zdi lomily tak zvláštním způsobem, že světlo dopadající do vedlejší místnosti vytvářelo mylný klam, že tam ona místnost vůbec není. Napadla mě zajímavá věc, a okamžitě jsem si ji ověřil - zcela správně. V protilehlé zdi zel další průchod do další, třetí místnosti. Vstoupil jsem tedy do druhé místnosti a okamžitě jsem zjistil, že světlo dopadající na zdejší zdi i zde vytváří onu podivnou iluzi. Zastavil jsem se, protože mě ta proměna udivila a chtěl jsem jí přijít na kloub, otočil jsem se, a konečně si uvědomil, co se to tu děje. Každá z místností se lomila vůči té předchozí jednou v ostrém, jednou v tupém úhlu, takže ačkoli asi všechny místnosti stály v řadě za sebou, nebylo možné dohlédnout z první do třetí, leda byste se postavili přímo do otvoru mezi první a druhou, ale ani tehdy byste nebyli schopni spatřit průchod na konci třetí místnosti do čtvrté. Samotným tím půdorysem bylo zajištěno, že i světlo dopadající do jednotlivých komnat se v každé z nich lomilo zcela jinak než v předchozí, takže stačilo projít tři místnosti, a člověk ztratil přehled o tom, zda pokračuje stále kupředu, nebo zda jde do stran. V místnostech bylo zárověň tak málo a tak dokonale rozptýlené světlo, že ani postava příchozího nevrhala žádný stín, což jen dále umocňovalo představu bezsměrného bludiště. Ocitl jsem se v labyrintu, a jakmile jsem si tuto skutečnost uvědomil, jakýsi vnitřní nutkavý pocit mě donutil rychle se rozhlédl kolem sebe. Stalo se přesně to, co jsem čekal, že se stane, a co mě vyděsilo. Místnost se se mnou zatočila a já nyní hleděl na dva zcela totožné otvory v protilehlých zdech a netušil, kterým jsem do této místnosti vstoupil. Na okamžik jsem zaváhal, a potom vykročil k prvnímu z nich. Prošel jsem jím do předchozí místnosti, přešel ji a vstoupil do další, o které jsem byl přesvědčen, že je tou, kterou jsem do bludiště vstoupil. Ale ke svému překvapení jsem našel v protější zdi jen další průchod pokračující do další stejné místnosti. Byl jsem si jist, že jsem nevstoupil dál než do třetí místnosti, proto jsem opustil tuto čtvrtou a vydal se na opačnou stranu, ale když jsem prošel zpět sedmi místnostmi, stanul jsem místo v původní vstupní místnosti v další, osmé. Zůstal jsem stát a konečně pocítil podivnou, niternou hrůzu, která pomalu, ale zcela zřetelně přicházela odkudsi z temných hlubin mé duše. Ucítil jsem nejasný, neuchopitelný pocit, který asi cítí zvíře chycené do pasti. Pochopil jsem, že jsem uvnězněn v labyrintu a dnes již podruhé si vzpomněl na poslední básníkova slova.
V okamžiku, kdy mi v uších dozněla ozvěna jeho slov, jakoby se v ovzduší udála nějaká změna. Nevím, jak to přesně popsat, asi každý někdy zažil pocit, když opouští podpalubí lodi, hluboký sklep nebo když otevře okno dlouho něvětraného pokoje. Je to pocit, jako když náhle poklesne tlak, prostorem projede podivná vibrace, povolí napětí visící ve vzduchu. Tehdy jsem pocítil velice podobný pocit, se všemi těmito neurčitými niancemi, jen v opačném gardu. Jakoby vzduch ztěžknul, jakoby cosi zjistilo mou přítomnost, jakoby cosi proniklo do místností a počalo se šířit vzduchem, jakoby prostor vyplnilo něco, co zde nemělo co dělat. V příštím okamžiku jsem pocítil něco, co bych jen nerad nazýval intuicí nebo šestým smyslem, ale jasně jsem ucítil, že někde na okraji stavby, v místech, kudy se dá vstoupit do tohoto chrámového bludiště, jakoby zapadly zámky. V ten okamžik a tam na tom místě jsem věděl, že vnitřek stavby se definitivně, hermeticky uzavřel od okolního světa. Všechny tyto vjemy jsem vnímal nějakým skrytým, vnitřním smyslem, protože jak jsem už řekl, neozval se jediný zvuk zapadajícího zámku, jediný závan vzduchu neustal, žádný z klasických smyslů nezareagoval na jediný podnět, protože nebylo na co. Ale přesto jsem nyní věděl, že chrám, ať už si pod tím pojmem představíme cokoli, o mě nyní ví a jde si pro mě.
Původní euforický stav; dnes ho vnímám a chápu jako jakousi opojnou vábničku, kterou chrám vyzařoval do prostoru; náhle zmizel, jako když pomine účinek opiátu nebo alkoholu. Téměř okamžitě jakoby se dostavila kocovina, jakoby osvobozená mysl procitla do tvrdé reality a s ní si uvědomila celou situaci se všemi hrozbami, které byly doteď skryty za pláštík opilosti. Stejně tak si uvědomila pošetilé, neuvážené jednání, které tomuto uvědomění předcházelo, ono nepochopitelné, lehkovážné a nebezpečné chování. V jediném okamžiku jsem pochopil, že mě cosi téměř nezbadatelného ovládalo, a teprve nyní mě to propustilo ze své moci. Byl jsem chycen v pasti.
Zůstal jsem stát bez hnutí uprostřed bílé místnosti. Střídavě jsem nyní těkal do jedné a hned zase do druhé díry, zející němě do dalších místností, jejichž strohé tvary a šedá běloba stínu, v němž celá stavba vězela, mi nyní připadali tak hrůzné, že to slovy nejde popsat. Zcela náhle jsem pocítil, že v některé ze vzdálených místností je ještě něco jiného, že už v bludišti nejsem sám. Chci říci, necítil jsem přítomnost osoby nebo tvora, cítil jsem přítomnost něčeho, co nemohu nazvat živou bytostí, spíše jen nějaká entitou, čímsi, co vyplňovalo prostor, vířilo vzduchem, plulo z jedné místnosti do druhé. Cítil jsem, jak se to blíží skrze desátou místnost do deváté a potom do osmé, a zároveň věděl, že už dávno může být zde, že může současně přijít i z druhé strany, že už možná otřela své nezbadatelné údy kolem mého krku.
Ustoupil jsem nyní pozpátku až ke zdi, opřel se o ni zády a nespouštěl oči z průchodů do okolních místností. Nesmírně rád bych vyrazil jedním z nich pryč, a prchal skrze řadu pokojů až k místu, kde celá tato hrůza končí, kde stojí temné sloupoví, za nímž je už jen volné otevřené nebe - a snad i útesy. Ale jako zvíře chycené do pasti, nebyl jsem schopen se rozhodnout, kterými dveřmi se vydat. Hrůza z toho, že vběhnu té nespatřené věci přímo do chřtánu byla větší než hrůza ze setrvání, z nic nedělání, z odevzdání se a doufání v to, že se nic nestane. Zůstal jsem stát a čekal. Náhle, stejně jako před několika okamžiky, jakoby závan větru odkudsi přinášel vzdálenou ozvěnu hudby. Jakoby někde daleko, nekonečně daleko probíhal nějaký hodokvas, slyšel jsem rej hodovníků, cinkání rolniček karnevalových masek, jakoby se v některé ze vzdálených, nesmírně vzdálených místností chrámu, odehrával karneval. A jak jsem tam tak stál a byl pomalu ukolébáván k jakémusi bdělému snění, ta ozvěna se blížila, plula prostorem, rostla, jakoby celé to karnevalové procesí putovalo skrze jednotlivé pokoje směrem ke mě, k pokoji, v němž jsem stál. Pomalu, ale soustavně se blížilo, jasně jsem nyní rozeznával hudební nástroje, smích hodovníků, kroky tanečníků. Avšak náhle mě něco donutilo vytrhnout se z toho zasnění. Chvíli jsem ten vjem nebyl schopen zpracovat, pochopit, ale potom... Bylo to protivné, varovné uvědomění si, jak nepřirozeně, nelidsky všechny ty zvuky zní. Jako když hladíte okraj sklenice naplněné vodou.
Okamžitě jsem byl vyburcován zpět do bdělého stavu. Hudba umlkla, slyšel jsem již jen její ozvěnu, jak ji závan chladného větru odnáší daleko, daleko pryč. V příštím okamžiku jsem byl opět zcela při smyslech. A tehdy jako bych za zdí v rohu vedlejší místnosti spatřil stát nehybnou, temnou postavu v plášti, hlavu zahalenou v kápi. Tvrdím za zdí, protože do vedlejšího pokoje jsem neviděl, stál jsem až u zdi, a oba průchody stály v nepřehledném úhlu, navíc vedlejší pokoje se dále lámaly v tupých úhlech, takže jsem do nich téměř vůbec neviděl. Ale přesto jsem věděl, že tam stojí. Konečně mi došlo, že to vše bylo jen mámení. Byl jsem zpět v labyrintu ponořeném do přítmní a něco, co nepatří do tohoto světa, stálo bez hnutí ve vedljší místnosti. Nesmírně rád bych vyrazil pryč, a prchal skrze řadu pokojů... Ale cítil jsem, ze nejsem schopen udělat první krok, hrůza pohnout se byla větší než hrůza tak neučinit, falešné doufání v to, že se nic nestane, znehybňovalo mou mysl.
Víra - největší opiát na tomto světě. Štít i kopí slabých. Kolikrát celé civilizace padly, protože věřily. Protože nenašly odvahu udělat krok kupředu, a sáhnout si na hrozbu, skrývající se v mlze před nimi. Dotknout se toho, čeho se bojíme. Dotknout se, a přestat se bát. Nenašly odvahu udělat krok kupředu, zůstat stát a hlasitě říci: "Kdo jsi?" Protože jen když známe nepřítele, když jsme schopni jej pojmenovat, jsme schopni se mu postavit, svést s ním boj, zvítězit.
Vyrazil jsem k otvoru po své pravé ruce. V příštím okamžiku se cosi mihlo za mými zády - to se mi otevřel pohled do místnosti nalevo od mé. Cosi jakoby vyplňovalo prostor za mnou, zahlédl jsem to jen koutkem oka, periferním vidění, ale okamžitě jsem poznal, co to je. Místnost se postupně propadala do temnoty. Jako když pomalu ubíráte světlo, jako když pomalu stahujete plamen lampy. V okamžiku, kdy jsem stanul na prahu vedlejšího pokoje, prudce jsem se otočil. Místnost ležící nalevo od místnosti, v níž jsem původně stál, vězela ve stínu a dále temněla. Za ní, na jejím protilehlém konci, zela jen hrůzná, bezedná, ebenová díra průchodu do všech ostatních místností za ní, které nyní přestaly existovat, zmizely. V okamžiku, kdy jsem se znovu otočil a vběhl do bludiště, bylo ztemnění místnosti za mnou dokonáno a temnota se skrze průchod počala přelévat do místnosti, ze které jsem prchal. Poslední, co jsem v tom prokletém chrámu spatřil, byla levá strana jeho pokojů, ale říci, že jsem něco viděl, není úplně přesné. Ano, viděl jsem černý otvor ve stěně a za ním černočernou noc, ale přísahal bych, že to nebyla temnota. To jsem jen hleděl do nekonečné prázdné nicoty, která se pokoji plížila za mnou, pokoj za pokojem, průchod za průchodem, připravena stáhnout mě do temnoty a pohltit mě v nicotě. To se zákeřná smrt plíživě plazila za svou další obětí, obludná morová rána, aby nad vším rozprostřela svou neomezenou moc.
Pokoje problikávaly jako ubíhající světla dálnice. Netuším už, kolik jsem jich proběhl. V celém vesmíru takové číslo neexistuje. Bylo to jako ve snu, v děsivém snu, jako když prcháte a nohy se vám pohybují stále pomaleji, jako když vás něco honí, a vy nemůžete udělat krok, pohnout se z místa. Jakoby vaše nohy zarostly do země. Na rukou máte křídla, kterými zběsile máváte, ale vaše se nohy se proměnily v kořeny. A potom náhle jsem cítil, že jsem volný, odkudsi přede mnou zasvítila měsíční obloha, a já proběhl řadou dórského sloupoví a snášel se po schodišti na nekonečné travnaté planiny. Temná silueta chrámu nyní zůstala za mými zády, nad zlověstnou stavbou planul měsíc a ozařoval ji bledým světlem. Vrhala dlouhý stín, ale ani ten mě už nemohl dosáhnout. Běžel jsem tak rychle jako ještě nikdy, ale nyní jsem konečně vmímal svou rychlost jako něco reálného, skutečného. A potom jsem odkudsi z dálky uslyšel šumění příboje. Tehdy jsem ještě přidal a v příštím okamžiku se přede mnou otevřel výhled z útesu, pod nímž kdesi v nekonečné hlubině šumivě pěnil příboj nezměrného oceánu. A potom najednou zem pod mýma nohama zmizela a já padal...
"Probouzí se. Léky zabraly."
17. října 2019 / +++