Devátý hrob
razivou nocí se z dálky nese povyk. Mužské hlasy protínají ticho, visící nad zamrzlou krajinou. To se chlapi vracejí z hospody ve vedlejší vesnici. Brodí se vysokými závějemi, boří se do nich, zapadají až po pás, ale to jim nic neubírá na náladě, jsou přece přástky a zima se právě překuluje přes svou polovinu. Jejich rozverné hlasy odnáší vítr daleko do noci a ony slábnou až se ztrácejí za oblými závějemi navátými podél cest. Alejí nevysokých švestek, do poloviny jejich výšky zavátých sněhem, se jinou cestou a jiným směrem brodí ještě jiná skupina. Odděluje je kopec, takže jedna o druhé nemá potuchy. Masopustní průvod plný nejroztodivnějších masek a maškar uzavírá kapela, její přednes je tím zběsilejší, čím více jsou její členové rozkuráženi vínem, pivem a medovinou. Ozvěna obou skupin, chlapů vracejících se z hospody, i hodokvasníků táhnoucích nocí, se podivně slévá a vytváří šílenou kakofonii, jež se nese mrazivou nocí.
Zcela pohřbena pod závějemi stojí v polích osamocená kaplička. Na horizontu kopce se ze stínu vynořila temná postava ponocného. Ztěžka se brodí sněhem, ale konečně došla a opřela se o svatostánek, aby z něj načerpala sílu k další cestě bezměsíčnou nocí. Muž zachumlaný do kožešin hledí za sebe do noci, kterou putuje, hledí do temnoty, ze které přišel. Jeho stopy ve sněhu se ztrácejí ve tmě, a vítr zafoukává i ty, které jsou tady na zemi hned vedle něj. Stačí okamžik, a nezbude po nich nic. Kdyby si tady sedl a umrzl, nikdo nebude vědět, odkud přišel. Takový je už svět. Přijdeme, odejedeme, a nic nezbude.
Sněhové vločky poletují vzduchem, ledový vítr je víří a unaší nad zamrzlou, zasněženou krajinou. V tichu noci se ve stínu jedna druhé choulí k zemi přikrčené, vysokými závějemi zaváté domky s nakloněnými střechami, až se zdá, že se tak naklánějí pod tíhou sněhu. Severní strana je doslova utopena v závěji, kterou sem vítr navál z polí v kopcích za vesnicí. Je tichá, mrazivá noc, i měsíc se skryl za mraky. Jen jedním úzkým, hlubokým oknem ven do noci září pár plamínků, jen jedním oknem se před zasněžené obydlí rozlévá do temnoty světlo. Všude kolem vládne noc, temnota a ticho. Uvnitř v prostorné jizbě plane na zdech sedmero olejových kahanců a na stole několik svic. Kolem stolu sedí v kruhu tucet postav, na zemi sedí děti, kolem stolu pak starší, všechno ženské, jedněm se teprve nedávno začala dmout blůzka, zatímco druhým prosvíta zpoza šátků stříbro. Obě skupiny dělí půstoletí, padesát takových zim jako je tato. Ty první mlčí a naslouchají.
Vrcholí zima. Před čvrt rokem se snesla na zemi a přikryla ji stíny. A s těmi stíny přichází i něco jiného, něco, co se v nich skrývá. U večeře se prostírá nejen pro rodinu, ale i pro zesnulé příbuzné, kteří nás mohou navštívit. Zapalujeme za oknem svíčku nebo jiné světlo, abychom bloudícím duším posvítili na cestu. Oblékáme se do cizího oblečení a nasazujeme masky, aby nás nepoznali zlí duchové. Dušičky. Potom přijde zimní slunovrat a vlády se ujme temnota. A potom přicházejí hromnice. Jsme uprostřed zimy, a teď žezlo od temnoty přebírá mráz. Ještě je daleko k rovnodennosti, která ohlašuje návrat světla, ještě dál je pak Valpuržina noc, o které se definitivně loučíme s temnotou a vítáme světlo. Vyháníme temnotu ohněm, plameny, obětinami. Avšak dnes stojíme přesně uprostřed, právě uprostřed, je stejně daleko od loňského léta, na které zasmušile vzpomínáme, jako toho letošního, ke kterému s nadějí vzhlížíme. Říká se, že umírající, respektive zemřelí, se objevují na vzdálených místech, v nichž kdysi zažívali zlomové okamžiky svých životů. Zjevují se ale také svým potomkům, přátelům nebo nepřátelům, v ten okamžik, kdy odcházejí z tohoto světa. Stejně tak zůstavájí otisknuty jejich tváře v oknech, jimiž hleděli ze svých příbytků nebo jiných míst, na nichž trávili dlouhá údobí svých životů. Pustou nocí jde temná postava.
V jizbě zavládlo ticho. Omladina vstřebávala poslední příběh. Konečně se jedna z dívek osmělila a tázavě se podívala na jednu z nejstarších žen. Ta její pohled opětovala, jakoby se chtěla ujistit, neodradí-li ji od jejího záměru. Ale děvče už bylo rozhodnuto - ten příběh, jenž slyšela už minulou zimu, si chce poslechnout ještě jednou, a nyní i se svými mladšími společnicemi. Stará ještě chvíli odolávala, ale potom sáhla po další huse; její ruce začaly škubat chuchvalce peří; a začala vyprávět.
* * *
Přemýšlel, jak začít. A začal tím dopisem. Tedy - jeden jeho dobrý známý mu před nedávnem napsal, a krom zběžných věcí na konci dopisu zmínil zvláštní historku, která se udála zase jeho známému, jistému vesničanovi, a v níž určitou roli sehrál právě on. Tedy přesněji řečeno, měl sehrát. Dalo by se řící, že to byla úsměvná příhoda, ale úsměv v jeho tváři postupně bledl a nakonec onen úsměv vystřídal výraz, který se on sám neodvažoval popsat. Onen vesničan si na něj jeho známému, autorovi dopisu, stěžoval, neb podle jeho slov jej jednoho podvečera potkal daleko za městem v místech, kde už okolní pole plynule přecházejí v blata. Bylo velmi pozdní odpoledne, schylovalo se již k večeru, a onen vesničan se vracel do své vesnice lěžící asi šest mil za městem. Po celou cestu nepotkal ani živáčka a proto byl zaskočen, když v ohybu silnice, lámající se na vrcholku mírného svahu, spatřil jeho, stojícího ve stínu jediného seschlého stromu široko daleko. Znali se jen od vidění, ale i tak byl ten dobrý muž překvapen, a jak se posléze vyjádřil, také dotčen, protože ačkoli pozdravil, odpovědi na pozdrav se nedočkal, jeho dvojník prý na vesničana hleděl jako přízrak a dál mlčenlivě stál ve stínu pokrouceného stromu. Bylo to zvláštní, protože jak se ujistil, v uvedeném datu se na zmíněném místě nevyskytoval, byl o dobrých padesát mil jižněji. Onen vesničan se tedy musel mýlit, proto se nad příběhem v dopise jen pousmál. Ale s večerními stíny a především poté, co ulehl na lůžko, počala se mu příhoda vracet, a on o ní chtě nechtě musel přemýšlet. V tomto rozjímání jej zastihl spánek, a sny, které následovaly proto přičetl na vrub právě těmto myšlenkám, protože tak těžké a zlověstné vize, v nichž bloudil nejprve blaty a potom zcela vylidněným městem, stále něco hledal a stále nenacházel, takové vize jej ve snách ještě nikdy nepronásledovaly.
Příštího rána se rozhodl navštívit město, a shodou okolností, ani nevěděl jak, ocitl se až v místě, kde stačilo odbočit na vedlejší zapadlou ulici, a stál před domem, v němž kdysi dávno poměrně dlouhou dobu žil. A právě tam v té zapadlé uličce se mu přihodila věc tak podivná, že jej vyburcovala učinit to, co právě hodlal udělat. Bydlel tehdy v přízemí, a když neměl co dělat, vyhlížel z okna ven na proudy lidí na rušné ulici, táhnoucí oběma směry. A tak, když došel k tomu starému domu, nenapadlo jej nic lepšího než nahlédlnout do okna pokoje, za nímž tak dlouho sedával. Věděl, jak hloupě to bude znít, a věděl, že ho jen ošálil zrak, ale... Někdo seděl na druhé straně za oknem, tak jako to dělal on, a tak jako to dělal on, hleděl ven na ulici. Trvalo to jen zlomek vteřiny, ale v tu chvíli a tam na tom místě by byl přísahal, že v okamžiku, kdy pohlédl do okna, spatřil ve skleněné tabulce okna svou vlastní tvář, jak strnulým a neživým pohledem hledí přímo na něj. Hnán jakýmsi neurčitým děsem, prchal z té sešeřelé uličky pryč, ale ten obličej za sklem už z paměti vymazat nedokázal.
Bylo to bizarní, a ano, uznával, bylo to šílené. Ale věci se tak vyvinuly, vše se stalo tak podivným a zmateným, a on se ocitl na konci s rozumem, že nemohl jinak. Potřeboval se ujistit, že je to jen zlé šálení, že možná blázní, a čím dříve bude mít jistotu, tím dříve bude moci nastoupit léčbu. A proto nyní jel tam, kam jel. Tichý, ztracený hřbitov daleko na venkově. Místo, kde ve stínu smutečních vrb lěží jejich rodinná hrobka a místo, kde má předplaceno místo posledního odpočinku také on.
Jakoby z měsíce o této zvláštní noci planulo jakési podivné, nadpřirozené světlo. Vše se zdálo tak jiné, cizí, přízračné. Ve vzduchu viselo jakési netušené kouzlo, cosi svátečního, magického a smutečního zároveň. Všude kolem panovalo dokonalé ticho, ale mráz šel téměř slyšet, jakoby pod jeho náporem země pukala. Z nebe se snášely osamocené sněhové vločky, vítr je bral a unášel, vířil jimi v divokých poryvech, hnal je po zmrzlé zemi a sfoukával je do miniaturních závějí. Ale bylo jich příliš málo, aby sněhem zakryly mrazem spálenou zem, stále ještě odkrytou jako nezaházený hrob, takže se mu otevírala, jako se onen nezaházený hrob otevírá zvědavým očím. Vesnice sevřená mrazem tiše spala schoulena u paty mírného svahu, zvedajícího se z hlubokého údolí a přecházejícího v oblé pahorky táhnoucí se kamsi za obzor. Zdálo se, jakoby byla zakletá a nic ji nedokázalo probudit ze spánku, který se dnes podobal spíše strnulosti smrti. Jakoby byla stvořena pro tento mrazivý noční svět, v němž zůstane už navždy - sama. Odlehlý hřbitov na kopci a temná postava kráčející mezi hroby. Země je promrzlá, ale cesty zpět není. Jedinými svědky jsou vysoký cipřiš, stará kaple na samém konci uličky a bledý měsíc, ozařující tyto kulisy chladným světlem úplňku. Ani jeden z nich neprozradí nic z tajemství, jež zde bude odkryto.
Škrtl zápalkou a podržel ji před věkovitým náhrobním kamenem. Trvalo to jen okamžik než vítr zhasil slabý plamen, ale stačilo i těch pár chvil, aby poznal, že našel to, co hledal. Na zčernalém kameni i potmě četl známé verše, které znal nazpaměť, a které se mu nyní promítaly před očima. Vzadu za pravým rohem kamenné mohyly trčela ze země pořadová karta a na ní stála jediná číslice - 9. Byl to poslední hrob v řadě, rodinná mohyla zabírala i vedlejší, desátou parcelu, za ní se již jen truchlivě tyčila silueta mohutného cypřiše, a nyní, když zpoza mračen konečně vyšel měsíc, a osvítil tu hřbitovní scenérii, jeho tělo vrhalo stín, zlověstně dopadající na chladný kámen náhrobní desky, přimrzlý k podloží hrobu.
Jen chvíli stál nad chladným kamenem, dělícím jej od poznání. Zdálo se, že váhá, že bojuje sám se sebou, se svým vlastním záměrem. Potom ale přistoupil ke hrobu, zpod kabátu vytáhl láhev naplněnou až po okraj nějakou průhlednou kapalinou, otevřel uzávěr, a začal její obsah pomalu vylévat podél okraje desky. Okamžitě mu do nosu zavanula štiplavá vůně líhu. Obešel s láhví celý hrob, a když byl hotov, vytáhl z kapsy kabátu kousek vaty, tu namotal na kus klacku, který našel cestou sem, rovněž ji polil líhem, a pak škrtl zápalkou. Chvíli to trvalo, potom bílý obláček na konci klacku zaprskal a vzňal se. Přistoupil k hrobu a podržel tu pochodeň na okraji desky. Trvalo to o poznání déle, ale konečně se vzňal i líh rozlitý na zmrzlém kameni. Jeho namodralý plamen putoval pomalu podél desky přikrývající hrob a v příští minutě už kolem celého hrobu planulo přízračné modré světlo. Stál v tom mrazivém tichu a hleděl na tu démonickou podívanou. Jakoby sám hrob, jeho vnitřek, planul tím tajuplným plamenem, který jakoby vycházel z hlubin samotného pekla. Teď, když tu stál a hleděl na ten úkaz, pocítil náhle mrazení na zátylku. Věděl, co se stane, přesto na něj tady a teď ta podívaná zapůsobila daleko více, než by býval očekával. Jakoby mu události, jež sám uvedl v život, odpovídaly na jeho nevyřčené otázky, a to způsobem vskutku symbolickým.
Ale plamen postupně zmíral, nyní již jen místy dohořívaly osamocené ostrůvky plamínků, netrvalo dlouho a hřbitovní scenérie se opět ponořila do temnoty. Znovu opakoval svůj rituál a znovu hleděl jak okraj hrobu olizují bledé plameny. Opět pohasly a on je opět přivedl k životu, potřetí, počtvrté, popáté. Každý, kdo by jej byl z dálky sledoval, myslel by si, že zde vykonává jakýsi bezbožný, pohanský rituál. Avšak skutečný důvod jeho počínání byl daleko prostší a účelnější. S deskou přimrzlou k podloží by nikdy nebyl schopen hnout, a on ji potřeboval odsunout alespň natolik, aby mohl sestoupit na dno hrobu, aby mohl stanout u rakví uložených tam dole, a aby je mohl otevřít. A to nyní také hodlal uskutečnit.
Položil ruku na kámen - nebyl přímo horký, ale stále sálal teplem - bylo jasné, že jej dlouhotrvající oheň rozehřál nejen na povrchu, ale také do hloubky, takže led v mezeře mezi ním a okrajem hrobu, na němž náhrobek spočíval, stihl roztát, a voda ještě neměla čas opětovně zamrznout. Moc času ale neměl, proto poklekl k hrobu, nohama se zapřel o sousední hrob a vší silou, umocněnou ještě vlastní váhou, zatlačil na jeden z rohů náhrobku. Těžká deska se ale ani nepohla, zůstávala důstojně spočívat na svém místě, a nepovolila, ani když své úsilí ještě intenzivněji opakoval. Zkusil tedy zatlačit na opačný roh desky, ale ani tam nepochodil. Hrozilo, že deska opětovně přimrzne k podloží. Zabloudil pohledem na láhev s líhem, stojící nezúčastněně na desce vedlejšího hrobu. Byla prázdná.
Vyčerpaně usedl na kraj hrobu. Teplo bylo to tam, i přes kalhoty a spodní prádlo ucítil chlad, který už zase sálal z chladnucího kamenného poklopu hrobu. Dnes tedy skončil. Bude muset svůj pokus opakovat, a to zvyšuje riziko odhalení. Rozhlížel se kolem sebe, jakoby doufal, že jeho pohled padne na něco, co vyřeší jeho bezvýchodnou situaci. Vůbec se mu nechtělo se na tohle místo vracet i příští noc, ještě méně se mu ale teď chtělo odejít - s nepořízenou. Jeho pohled putoval po mlčenlivých hrobech kolem až sjel k patě vysokého cypřiše. Jeho oči se rozšířily radostí - ve stínu keře spatřil něco, co upoutalo jeho pozornost. Zvedl se a došel k té věci. Jakoby sama prozřetelnost dnes pomáhala uskutečnit jeho záměry. Byla to železná tyč, dlouhá i široká tak, aby se dala použít jako páčidlo. Dokonce byla na jednom konci zúžená, takže půjde dobře zasunout mezi náhrobní desku a okraj hrobu. Dychtivě po ní sáhl. V příštím okamžiku už páčil jeden z rohů desky, zprvu bez výsledku, ale potom konečně se příkrov nepatrně nadzvedl. Bleskově zarazil tyč hlouběji do díry a opět zapáčil. Víko kobky se nadzvedlo asi o pět centimetrů - využil toho, že deska nyní ležela na hraně hrobu jen svou kratší stranou, sedl si na volný konec tyče, čímž víko ještě více nadzvedl, a pravou rukou, kterou si tím uvolnil, vší silou zatlačil zboku na desku. Příkrov se pohnul a opsal nad hrobem krouživý pohyb. Mezi vnitřkem hrobu a jeho bočnicí vznikl prostor široký asi deset centimetrů. Nyní již nebyl problém opřít se znovu do desky a odsunout ji tak, aby vytvořil otvor dost široký na to, aby se byl skrz něj schopem spustit do hrobu.
Postavil se nad zející díru a zhluboka oddechoval. Ledový vzduch ho pálil v plících a od úst mu stoupaly divoké chuchvalce páry. Přistoupil k černajícímu se otvoru. Jeho temnota jakoby vystupovala z hlubin hrobu a zhmotňovala se tu přímo před ním. Sníh nyní divoce vířil v zuřivých poryvech větru. Sklonil se nad hrob a nahlédl do jeho temnoty. Z díry před ním nezavanul žádný mrtvolný puch, který by očekával, mráz zahladil všechny stopy po stopách rozkladu. Uvnitř panovala smrt, a panovala tam již dlouho. Naposledy se rozhlédl kolem sebe, zda jej nikdo nesleduje, zapálil malou lampičku, a opatrně se spustil do otvoru. Jakmile pod nohama ucítil pevný opěrný bod vnitřního zdiva hrobky, sáhl jednou rukou nahoru na desku hrobu pro světlo, a v příštím okamžiku jas svíce ozářil prostor pod ním.
Asi metr a půl pod svýma nohama spatřil vyrovnány vedle sebe ležet čtyři rakve. Opatrně se spustil až na dno a stanul vedle první z nich. Uvnitř panovalo dokonalé ticho, ozvěna větru tak hluboko vůbec nedoléhala, jakoby nekropole byla vlastním, od toho venkovního zcela odděleným světem. Zůstal tiše stát, neodvažuje se pohnout. Najednou mu, tady dole, tenhle jeho nápad ani zdaleka nepřipadal tak rozumný, jak se původně zdál. Pocítil strach - dnes konečně poprve pocítil skutečný strach. Rodil se kdesi hluboko uvnitř něj, v místech, o nichž neměl tušení, že vůbec existují. Nebyl to strach před něčím nebo z něčeho skutečného, hmotného, nebyl to strach z blízkosti mrtvých, byl to strach, který jakoby přicházel z dalekých míst, z cizích světů, strach nepřirozený, neživotný. Přicházel pozvolna, blížil se neuchopitelný, rostl jako nespatřený stín za zády, jako ozvěna vzdáleného zvuku, přinášena z dálky severním větrem na perutích smrti. Postupně vyplňoval prostor hrobky, jakoby se zhmotňoval, jakoby kapalněl - a stoupal výš a výš.
Hrůza rostla, až hrozila zcela ovládnout jeho tělo i mysl. Ještě chvíli a zešílí. Cítil, jak mu zběsile tluče srdce, tak, že mu v příštím okamžiku vyskočí z hrudi a rozletí se na tisíc kousků. Polil ho ledový chlad, ruce se mu roztřásly. Bylo to jen šálení. Tam uvnitř, kde ještě před chvíli myslel, že bilo jeho srdce, pocítil nyní zlověstné prázdno. Žádné tlukoucí srdce, jen děsivý, hrůzný chlad nekonečné noci. Proč se dnes vlastně vydal na toto místo? Co si chtěl ověřit? Kde to bloudil, ačkoli si myslel, že je na zcela jiném místě? Kde jej potkávali lidé a proč? Čí tvář to na něj hleděla z okna jeho starého pokoje? Je skutečně možné, že by tohle šílenství bylo skutečností? V jediném šíleném, zběsilém skoku dopadl na první rakev a holýma rukama z ní rval přibité víko. Jako zvíře, které chce uniknout z pasti, ryl nehty do trouchnivějícího dřeva a vylamoval z něj třísky, až mu z prstů stříkala krev. Její barva byla temná, černá jako noc tady na dně hrobu číslo devět. Barva dávno sedlé krve. Víko konečně pod zuřivým náporem povolilo, jediným škubnutím nadlidské síly doslova rozerval víko vedví. Před ním se otevřela díra vedoucí kamsi do říše za řeku Styx. V příštím okamžiku dopadl plamen svíčky na dno rakve do tváře umrlce v ní ležícího, a pak náhle zablikal a zhasl. Ale ten kratičký okamžik stačil, aby spatřil vše, co spatřit nechtěl, co se děsil, že spatří, ale co podvědomě už dávno věděl. Ještě před tím, než světlo zhaslo, pohlédl do tváře nebožtíkovi, ležícímu na dně rakve. Hleděl na strnulé, mrtvolné rysy již dávno mrtvého člověka. Jak cize mu dnes připadaly. Tak daleko, tak nedosažitelně.
Jakoby jím projel elektrický impuls, jakoby náhle procitl ze sna. Všude kolem se rozprostírá nekonečná černočerná temnota. Chtěl se podívat nahoru k otvoru nad svou hlavou; tam někde nahoře nad ním musí být otevřená krajina venkovního světa, a na nebeské báni visící nad ním tisíce zářivých hvězd, jejichž paprsky teď hledá, aby ho vyvedly ven na světlo, do zimní noci světa živých. Ale všude kolem byla jen dokonalá ebenová temnota. V příští miliontině okamžiku se celý vesmír i s ním propadl do věčnosti nicoty. Tím posledním, co si uvědomil tam na dně hrobu, bylo, že hledí do své vlastní tváře.
4. listopadu 2019 / ++