Mor labutí
sem již stár a dny mého putování se brzy završí, jak se ale onen okamžik blíží, stále častěji se ve svých vzpomínkách vracím do časů svého dětství a mládí, především potom do doby svých studií v tom starobylém německém městě na oné truchlivé řece. Leželo v hlubokém údolí téměř neustále ponořeném do stínu, sevřeno z obou stran strmými úpatími okolních kopců, přecházejících v divoké a rozeklané hvozdy, táhnoucí se až k obzoru. Pamatuji si jediný starý kamenný most, spojující oba břehy, klenoucí se nad temnými vodami té jako věčnost klidně plynoucí řeky, po němž jsem za celou dobu mého pobytu mezi mohutnými hradbami toho prokletého města ani jedinkráte nepřešel na druhou stranu řeky, pamatuji si starou univerzitu a její starobylou budovu, pamatuji si temnou siluetu starého hradu, zlověstně čnícího na skále nad ohybem řeky, pamatuji si tváře obyvatel toho města; jež jsem míjel v úzkých uličkách, obestoupených z obou stran vysokými domy, jejichž podkrovní patra téměř splývala jedno s druhým, takže vytvářela jakési průchody; staré, vrásčité, s očima které jakoby ani nevnímaly svět kolem sebe. Když nad tím dnes přemýšlím a spojuji všechny ty věci s přívlastky, jež by co možná nejvěrněji vyjádřily jejich nejpřirozenější popis, vše v tom městě mi tehdy přišlo starobylé, ale možná to bylo způsobeno mým mládím a tím, jak lidé bez vlastní historie vnímají věci, jež je svým trváním daleko přesahují. V jedné z těch úzkých a spletitých uliček jsem bydlel, ve starém, ponurém domě, nad jehož vstupním portálem stálo datum 1588. Stalo se to poslední rok mých studíí, na konci jara, přesně půl roku před tím, než zemi zachvátila ona dlouhá a hrůzná válka, tak zničující jak pro zemi, tak pro její národ. Toho jara dorazil do města mor labutí a postupně během léta a podzimu do jednoho zahubil ty ušlechtilé tvory. Dnes vím, že byl předzvěstí hrůz, které měly přijít a příští zimy přišly. Věřím, že bohové zničili ty bílé ptáky proto, aby je ušetřili všech hrůz, zmaru a smrti, které se poté prohnali krajem, a navěky jej změnili, zanechali na nich věčný stín, memento událostí, které ve svém barbarství nemají v civilizovaném světě obdoby. Protože smrt z rukou přírody, byť sebekrutá, je milosrdnější než zkáza, jež přichází skrze nás samé. Bože, ty víš, jak odlišně vnímají věci a události kolem sebe lidé citliví oproti prostáčkům, kteří nejsou schopni intenzivních vjemů. Bělostné peří těch božích tvorů během jediného dne žčernalo, jejich alabastr se proměnil v eben, a potom za zvuků, jež trhaly duši na kusy, ta nebohá zvířata v nepředstavitelných mukách pošla. Přemýšlím, dnes snad o něco víc, než tehdy. Co se mi tehdy tak vrylo do paměti, co se tam v tom starém městě stalo, co mě tak změnilo? Stejně jako poutník ztracený ve tmách následující světlo na konci tunelu, i já se blížím prozření. Vypovím Vám, co jsem tehdy viděl tam v lesích nad městem, již není důvod předstírat, že se to nestalo. Smrt je blízko, cítím její dech vzadu na krku. Je čas na pravdu.
Není pravda, že jsem ani jednou nepřešel po tom starém mostě na druhý, severní břeh té temné řeky. Přešel. Mnohokráte. Ale tehdy naposledy. Stalo se to onoho pozdního listopadového odpoledne, v němž šedivé mraky visely nízko nad městem a opíraly se o kopce stoupající po obou březích řeky. Přešel jsem rušnou ulicí na nábřeží a pomalu počal stoupat do svahu tou opuštěnou uličkou; vlastně nebyla až tak opuštěná, ale já nevnímal postavy, které se jdouce proti mě vynořovaly z podvečerních stínů, jež s ubývajícím dnem počaly houstnout. Netuším, proč jsem se toho večera vydal právě tam, neměl jsem žádný určitý cíl než bloumat, stejně jako již tolikrát. Stoupal jsem výš a výš, ulička se plynule proměnila v úzký chodník, po obou stranách obestoupený hustým porostem, jak park přecházel v les. A potom jsem došel k místu, kde chodník končí, a od nějž se zvedá dlouhé a příkré schodiště, jehož konec se strácel v temnotě přede mnou. Počal jsem stoupat po schodech, a dostal se nad vrcholky stromů, takže za mými zády se otevřel výhled na město pode mnou. Leželo tiše a nehybně, tak blízko a přece tak daleko. Tam dole panoval čilý ruch příprav na nejvýznamější křesťanské svátky, město plálo stovkami žlutavých světel, prosvětlujících jeho úzké uličky. Ale sem nahoru z toho ruchu nedolehlo nic, jediný zvuk, ozvěna života tepajícího v jeho středu, jediný viditelný náznak pohybu. Pode mnou v hloubce leželo nehybné město, jakoby je někdo namaloval, jakoby někdo postavil na dně údolí kulisy. Jen temná stuha řeky vinoucí se tam dole jej půlila na dvě části. A stejně jako zde, i na druhé straně se nad městem černaly zalesněné kopce, v přibývajícím večeru jen nespatřená čerň, visící zlověstně nad tím zářícím místem lidského shonu.
Ocitl jsem se na dlouhém, téměř rovném chodníku, kopírujícím vrstevnici, utápějícím se ve stínu lesa, ztrácejícím se za mírným ohybem, opisujícím tvar svahu. Vydal jsem se tím chodníkem, vedl mě do míst, kam jsem ještě nikdy předtím nevstoupil. Veškeré lidské hemžení ustalo, odteď jsem nepotkal již ani jediného živého tvora, byl jsem v těch hvozdech zcela sám. Ve vzduchu jakoby viselo něco, co jsem nebyl schopen popsat, ale velmi naléhavě jsem to cítil. Pěšina mě vedla lesem, který v nedávných dobách sloužil coby park, po obou stranách se čas od času ze stínu lesa vynořila socha, jejíž původní běloba dávno vzala za své, hlava i ramena každé z jejich postav byly pokryty vrstvou mokré špíny a tlejícího, podzimního listí. Minul jsem rozcestník, roztahující své ruce do tří stran. Jedna pěšina vedla k loveckému zámečku na druhé straně kopce, druhá k letohradu ještě o kus dál, do míst, kde kopce daleko za městem přecházejí v náhorní planinu, třetí potom pozvolna stoupala ke kolonádě na západní straně kopce, jež stála až na hraně samotného svahu. Znal jsem ji z cestovních publikací, dlouhou, bílou, přecházející plynule v sloupovou arkádu, která se přímo nad svahem měnila v loggii, sloupovou chodbu, otevřenou ven do svahu, propadajícího se do hloubky pod ní. Její bílá silueta svítila na temném svahu vysoko nad městem, viditelná byla ale až na samém konci města, v místech, kde se svahy rozestupují do rozlehlé nížiny mohutného Rýna.
Vydal jsem se po pěšině vedoucí k ní, už proto, že byla daleko nejblíže ze všech tří hlavních salet roztroušených ve zdejších kopcích, posetých desítkami podobných podobných, ať už různých soch, altánů, kolonád, zámečků, dokonce jednoho vítězného oblouku. Právě ten stál zhruba na půli cesty od schodiště ke kolonádě, a právě k němu jsem nyní došel. Čněl tu důstojně a majestátně, a stejně jako ostatní salety, působil v tom potemnělém lese podivně bizarně, nepatřičně, ostatně jako většina zdejších dekorací. Tyto lidské výtvory umístěné v lůně matky přírody, vystavené v různých stylech, většinou klasicistním a empírovém; ale našli byste i několik staveb pozdně barokních; odkazujících na antické Řecko nebo italskou renesanci; ten bizarní mix lidské umělosti uprostřed přirozené a zdivočelé přírody, to vše dodávalo tomu místu jakýsi snový, pohádkový punc místa nadpřirozeného, vybájeného, místa mimo svět všedního života. Výzdoba odpovídala typu staveb, krom soch tu byly nejrozmanitější dekorace v podobě různých amoretů s harfami, ďábelských chrličů omotaných hady, reliéfy zelených mužů s rokajemi ve tvaru padajícího listí, byly tu desítky kuželových balustrád, půlkruhových promenád, snad dvacítka různých altánů a několik přírodovědných kabinetů, dva lovecké zámečky, nespočet ionských a dorských sloupů seřazených v sloupoví, podpírajících několik chrámů, letohrádek posazený nahoře na vrcholku kopce a další různé dekorace, roztroušeny po okolních kopcích. Bylo to bizarní místo se zvláštní osobitou atmosférou, která se velice těžko popisuje. Chci, aby si čtenář těchto řádků uvědomil, že ono místo mělo zcela jistě svou magickou moc, ale zároveň jej chci ujistit o tom, že jsem se ani na tak zvláštním, atmosférou prosyceném místě, nestal obětí žádných přeludů nebo halucinací, že vše, co jsem pak spatřil, bylo tak hmotné a skutečné, jako jsou zdi stavby, v níž právě sedím a píši tyto řádky.
Prošel jsem pod klenbou vítězného oblouku a nechal ho za svými zády. Nedostává se mi již sil, urychlím tedy tok příběhu, protože atmosféru, jíž jsem chtěl co možná nejvěrněji popsat, se mi, doufám, podařilo vytvořit, a děj, jež je důležitý, přijde až o kus dál. Došel jsem tehdy až ke kolonádě, vstoupil pod její klenbu a prošel se dórským sloupořadím až na samotný její konec, kde přechází v loggii zavěšenou v prázdnotě vysoko nad svahem. Postál jsem tam na tom místě několik okamžiků a hleděl mlčky na tmavnoucí obzor na západě. Potom jsem vykročil zpět k domovu. Nebe zčernalo, den jsem nechal tam na konci kolonády pohřbený ve vodách Rýna. Je to zlověstné, stále ještě je to zlověstné, i po těch sedmdesáti letech, ale občas mám pocit, že žádný další nový den pro mě již od toho okamžiku nevzešel. Trvalo sotva půlhodinku a opět jsem se ocitl na rozcestí ve stínu vítězného oblouku. Pokud bych pokračoval rovně, došel bych zpět ke schodišti, po kterém jsem se sem dostal. Ale nyní konečně, snad že jsem neměl žádný pevný cíl, všiml jsem si pěšiny odbočující ještě před obloukem a vracející se jakoby nazpět, klesajíce mírně po svahu kamsi dolů, snad někam pod kolonádu. Pěšina se ztrácela za ohybem lesa, ale zdálo se, že v těch místech stojí další altán. Puzen nějakým zvláštním nutkáním, počal jsem sestupovat tou pěšinou, a neuběhly ani tři minuty, stál jsem před osamoceným pavilonem. Měl kruhový tvar, kolem dokola jej obtáčela nízká kolonáda se sloupovím, a když jsem došel blíž a vystoupal po pěti schodech na jeho terasu, spatřil jsem, že vchodové dvěře dovnitř jsou otevřené. Dobrý Bože, neuplyne den, abych neprosil anděly, abych byl nikdy nevstoupil dovnitř.
Uvnitř panovala naprostá tma a ve vzduchu viselo něco, co se bojím nazývat smrtí, ačkoli tehdy mi to tak připadalo. Byl to přírodovědecký pavilon, trvalo několik chvil, ale když si mé oči konečně navykly na tmu, z temnoty kolem počaly vystupovat kontury předmětů rozmístěných v prostoru. Po obou stranách podél prosklených zdí se tyčily kmeny tropických dřevin a jejich koruny vytvářely přízračné stíny, visící v prostoru, i spadající až k zemi. Snad to byly palmy. Alespoň mi tak připadaly jejich stíny. Jak jsem již řekl, místnost se zdála opuštěná a prázdná, ale můj zrak se stále zlepšoval, takže v určitém okamžiku jsem spatřil, že to, co jsem pokládal za jedinou místnost celého pavilonu, se ztrácí ve tmě jakýmsi průchodem někam dál a ústí do druhé, zadní místnosti. Pomalu jsem prošel oním průchodem a stanul na prahu druhé kruhové místnosti. A nyní mě upoutal pohyb, který již od prvních náznaků, aniž bych si byl uvědomil, na co se to dívám, ve mě podvědomě vzbudil čirou hrůzu a krystalický odpor. Periferním viděním jsem spatřil jakýsi škubavý, zlověstný pohyb. Otočil jsem tím směrem hlavu a přivřel oči, abych ve tmě lépe viděl. Stuhl jsem hrůzou, proměnil jsem se v mramorovou sochu, jednu z těch, jež jsem dnes míjel. Ačkoli jsem nespatřil nic než obrysy v temnotě, okamžitě jsem pochopil, na co se dívám. Jakási bizarně pokřivená lidská postava seděla obkročmo na labuti, planoucí v temnotě bělobou svého peří, zmítajíce se pod ní, a v jakémsi milostně vražedném objetí svírala a drtila její úzký krk. Hleděl jsem na stín vraždící onu němou tvář, hleděl jsem na šílence škrtícího labuť. Trvalo to nekonečně dlouho a stejně jsem po celou dobu nebyl schopen jakkoli zareagovat. Otřesný čin byl dokonán a já spatřil, jak sevření pařátů polevuje a dlouhý krk zakončený hlavou letí odhozen jediným pohrdlivým pohybem děsivé ruky kamsi dolů k chladnoucímu tělu. A potom jsem spatřil, jak ta samá ruka uchopila jakýsi klacek a začala přjíždět po bílém peří, a běloba labuti náhle mizela. Pochopil jsem, že ona hrůzná postava natírá ono mrtvé, chladnoucí tělo nějakou černou hmotou, snad barvou, snad smolou nebo terem. Nevědomky jsem o krok ustoupil. Ozval se zvuk. V příštím okamžiku temná postava, sedící sotva pět metrů přede mnou, ustala ve vykonávání onoho hrůzného pohybu, a na několik nekonečných vteřin se přestala hýbat. Ještě nikdy v životě jsem nezažil a zcela jistě nezažiji hrůzu, která mi v těch několika okamžicích počala růst v žilách, až krev neměla kam téct. Onen přízrak o mě věděl, ale nyhýbal se. Věděl, kterým směrem od něj se nacházím, ale neotočil hlavu, aby na mě pohlédl. A hrůza ve mě explodovala, protože, aniž bych si byl vědom jak, věděl jsem v tu chvíli, že se usmívá. A potom, zcela znenadání ta věc děsivě rychle otočila hlavu a pohlédla mi to tváře. Říkám věc, protože to nebylo lidské a nebylo to živé. Spatřil jsem dvě malinká planoucí očka, žlutá jako světla ulic tam dole ve městě, tak zrůdná, že pro to v žádné lidské řeči neexistuje popis. Spatřil jsem dva planoucí body nekonečné temnoty v poďobané tváři a nad ní dva zvířecí rohy. Poslední, na co se pamatuji, než mou mysl zastřely mrákoty, byl děsivý škleb na tváří ďábla klečícího nad mrtvou černou labutí.
Procitl jsem doma ve svém pokoji. Jak jsem se tam dostal, netuším. Již nikdy jsem se poté neodvážil přejít na druhou stranu řeky. Všechny labutě uhynuly. Pár dní na to přišla zima, napadl sníh, temné město jakoby se rozzářilo. Jen temná stužka řeky jakoby varovala překonat její vody. Poslední den starého roku jsem ukončil studia, opustil brány města a prchl pryč. Pár týdnů poté začala válka. Uběhly dvě desítky let než mě mé pracovní cesty zavedly do blízkosti toho starobylého města. Vstoupil jsem do něj, opět s večerními stíny. Ale nepoznal jsem jej. Nepoznal jsem jedinou ulici a ty, jež jsem si pamatoval, jsem nenašel. Nenašel jsem nic z toho, co jsem si myslel, že si pamatuji. Vystoupal jsem do svahu na severním břehu, ale schodiště vedlo na úplně jinou pěšinu. Sestoupil jsem zpáty dolů do města a nachal ho být. Slunce zase zapadalo do vod majestátního Rýna, a já navždy opouštěl to strobylé německé město. Věděl jsem, že nyní už doopravdy.
Budu muset končit. Sbohem.
22. listopadu 2019 / ++