Volání prázdnoty
iž jen několik zběsilých skoků a přede mnou se v zející díře rozšklebených dveří kobky otevřel výhled na noční oblohu. Bledý měsíc stál vysoko na nebi a zaléval zlověstnou pouštní krajinu stříbrným světlem. Zhluboka jsem se nadechl, cítil jsem, že jsem zachráněn. Stál jsem nahoře na pevné zemi a nad mou hlavou svítil obrovský modravý měsíc. Šílenství zůstalo pohřbeno tam dole, a společně s ním tam zůstal pohřben také profesor Armin Kolocs.
Začalo to kdesi ve stepi na jihovýchodě Maďarska. Z ničeho nic tam uprostřed srpna roku 201x zmizela celá jedna rodina, žijící na odloučené farmě uprostřed žlutavých lánů obilí. Nenašla se žádná těla, ale z indícií, jež byly následně nalezeny na místě, vyplynula tak hrůzná a zlověstná jistota toho, že zánik rodiny přišel skrze šílenství přímo od jejich členů, že i nejotrlejším vyšetřovatelům vstávaly hrůzou vlasy na hlavě. Celá údalost byla tak bizarní a děsivá, zcela se vymykající běžným zločinům, že její stín padl i na duše policistů, načež jeden zešílel a dva spáchali sebevraždu. Hrůza, kterou vytušili na tom podivném místě jen skrze náznaky, byla tak obrovská, že jen její stín dokázat z povrchu zemského vymazat další tři lidské bytosti. Zhruba měsíc po těchto událostech na ono místo dorazil profesor budapešťské univerzity Armin Kolocs. Bylo teplé zářijové odpoledne, ale nad místem se vznášela podivná atmosféra neklidu, zlověstný stín visel nad opuštěnou farmou, a ve větru se vlnící obilí, které neměl kdo sklidit, vyzařovalo každým svým přezrálým klasem auru varovného mementa.
Uběhly dva a půl měsíce, během nichž nezvratný osud profesora Kolocze v několika skocích provedl asi desítkou lokalit, které propojovala stále zlověstnější stopa, táhnoucí se příběhem jako červená nit, vedoucí až do těch bohem zapomenutých míst tam hluboko na jihu v prokleté nubijské poušti. Kulisy příběhu se změnily, místo vlnících se lánů obilí se všude kolem rozprostírala nehybná, mrtvá planina zasypaná pískem. Do dálky se rozlévala snová krajina zalitá oranžovým světlem zapadajícího slunce, jak ale sluneční kotouč klesal stále hlouběji pod horizont, nořila se do stále více rudé, až celá poušť i bizarní siluety pozůstatků starodávných staveb, artefaktů ztracené a zapomenuté minulosti, plály zlověsnou barvou krve. A odlehlost a opuštěnost pouště, nyní ještě znásobena podivností tohoto prokletého místa, jenž před námi na prahu noci tak nečekaně vyvstalo z písečných dun, se nyní zdála nekonečná. Ocitli jsme se na zapovězeném místě, kde před námi ještě nestanula lidská noha, alespoň ne noha lidí takových, jak je dnes známe, na území prastarých sil, přežívajích v těch rozbořených zdech. Teprve příští události nám měly ukázat, že jsou to dávné, věčné síly, existující od prvopočátků světa, a že jsou to síly zla, krystalicky temného zla. Ve večerních stínech tu před námi z písku povstalo rozpadlé město pyramid, daleko rozlehlejší než jsou pozůstatky v Meroe, ale téměř identické. Bizarní ostré pyramidy tu trčely na němé planině z nehybného písku a nad jejich temné vrcholky pomalu stoupala zlá luna v úplňku. Rozpadající se zdi těch kamenných stínů vyrůstaly z ebenově černé země v nekonečných pobořených řadách, táhnoucích se přes přelévající se duny písku dál až k obzoru, a zdálo se, že nemají konce. Hleděli jsme na ty řady pamětníků dávno mrtvé civilzace, a ve světle luny se nám zdálo, že čím vzdálenější stavby jsou, tím roste také jejich výška. Musel to být optický klam, fata morgána, protože nejvzdáleněji čnící kolosy by musely mít výšku hor. Vstoupili jsme do těch míst a bylo to jakobychom vstupovali na nový, dosud neprobádaný kontinent nebo jakoby bychom přistáli na cizí planetě. Ocitli jsme se mezi zdmi pozoruhodných staveb, a byl to vskutku zvláštní pocit, vidět v písku vedle jejich stínů také ty naše. Jakoby se potkaly dva světy, svět živých a svět mrtvých.
* * *
Kapky deště bubnovaly o střechu auta. Venku v noční temnotě za předním sklem se skrýval cizí, rozpitý svět bez kontur, a já se do něj propadal stále hlouběji a hlouběji. Světla pouličních lamp se v dlouhé lince bez konce vynořovala odkudsi z hloubi noci přede mnou, přibližovala se - stále rychleji a rychleji - potom prolétla kolem, a zmizela kdesi v temnotě za mnou. Jediné co po nich zbylo, byla jiná linka světel, mizející ve zpětných zrcátkách. Po skle stékaly proudy vody, stěrače marně bojovaly s jejich přívaly. Světla pouličních lamp zářila jako velká rozpitá kola, která spíše než aby ukazovala cestu, oslňovala a oslepovala, jakoby chtěla svést z cesty kamsi do zatracení. Stěrače na předním skle se divoce míhaly, světla města; v čase, jež si neuvědomuji, že by uplynul; zmizela daleko za mými zády, jen dvě výhružná rudá světla vozu přede mnou mě vedla dál a dál do temnoty noci. Déšť slábl až postupně zcela ustal, vůz přede mnou kdesi odbočil a sjel z dálnice, a já se nyní ocitl na silnici úplně sám, bez jediného světla, které by mi ukázalo cestu. Sám, uprostřed temnoty, která skryla celý známý svět, sám mezi včerejškem, který se zdál být tak daleko, a zítřkem, který se zdál být ještě dál. Jediné, co jsem věděl, že jedu za profesorem jistém maďarské univerzity, který mě čeká na letišti s podivným, zvláštním úkolem, s posláním, jež, jak do telefonu pronesl, musí být neodkladně vykonáno. Život je podivné soukolí, v němž se zítřek stává dneškem a dnešek včerejškem, a proč to všechno? Temnota přede mnou se počala rozestupovat, kdesi v hloubi nicoty za předním sklem, v místech, kde jsem mohl jen tušit linku horizontu, se náhle objevilo několik světlých bodů, ty se postupně spojily do dlouhé linie, táhnoucí se přes celý výhled okna automobilu. Na dálniční tabuli, jež jsem právě minul, zasvítil odraženým světlem světlometů mého vozu piktogram letiště. 2 kilometry k exitu.
Když mě před čtyřmi dny kontaktoval profesor Kolocs s tím, že díky mé specializaci jsem pro něj nejvhodnějším kandidátem pro vykonání jistého úkolu, který nemůže být odložen, protože příhodná doba pro jeho vykonání, takzvané okno, jak pravil, nastane již na konci tohoto týdne, považoval jsem jej mírně řečeno za podivína. Když ale potom přijel, a na stole přede mnou ležely všechny ty dokumenty, byl jsem si jist, že u tohoto dobrodružství, dá-li se ona cesta takto nazvat, musím být. Mohlo mu být krátce po šedesátce, sotva metr sedmdesát vysoký s baculatou tváří a vysokým, ustupujícím čelem, lemovaným šedivými vlasy, přecházejícími do plnovousu, a neskutečně živýma, stále těkajicíma očima za kulatými profesorskými brýlemi. Hovořil tiše, ale to co říkal, mnou otřáslo víc, než kdyby křičel. Obsah jeho slov byl tak podivný a tak zlověstný, že jsem nejprve odmítal uvěřit, že věci o nichž mluví, mohou mít reálný základ. Ale dokumenty, které shromáždil, potvrzovaly každé jeho slovo. Byl to souvislý řetěz zdánlivě nesouvisejících bizarních, děsivých a tragických událostí, které teprve když byly spojeny do celku, odhalily děsivou spirálu, jejíž střed se nacházel hluboko v poušti, na místě, na němž jsme se právě ocitli. Profesor vypočítal průniky, v nichž se měla koncentrovat ona cizí moc, a tehdy si uvědomil, že temnota, sídlící za zatím ještě uzavřenými branami, je natolik silná, že je i skrze tyto uzavřené brány schopna ovlivňovat okolí. Když totiž body zakreslil do mapy, zjistil, že všechny průchody leží v naprosto mrtvých částech světa. Byly tu rázem oblasti v poušti Taklamakan nebo v poušti Gobi, lokalita poblíž ruin bezejmenného města v Arabské poušti, další pak na Západní Sahaře, v Západoaustralské poušťi, na náhorní planině v poušti Atacama, v takzvaném Jižním městě v Antarktidě ležící zhruba na 81° jižní šířky a 84° východní délky, na místě vynořených a opět potopených ostrovů v Tichém oceánu na 54° jižní šířky a 128° západní délky a konečně ve ztracená pyramidové nekropoli ve Východní Sahaře, v místě kam jsme právě mířili.
Do nejdelší smrti si budu pamatovat profesorova slova, když řekl: "Přichází to, celou tu dobu to spalo, ale brána se otevírá, a pokud ji nezavřeme, náš svět, tak jak jej známe, zkončí. A pokud se tak stane, pak není ráj, který by nás mohl spasit." Profesor přednášel teoretickou fyziku se specializací na kvatnové jevy, a v rámci svého bádání objevil cosi, co nazýval prolínáním dimenzí či přesněji řečeno prolínáním vesmírů. Tvrdil, že naše tři prostoreové a jeden časový rozměr jsou jen částí daleko složitějšího uspořádání světa, který jsme schopni vnímat. Prohlašoval, že čas tak jej známe, tak jak jej vnímáme, je jen iluze, že čas je jen projevem dalších dimenzí, které sebou navzájem pronikají. A ony dimenze jsou schopny prostupovat nejen samy sebou, ale jsou schopny se vnořovat, procházet a zase opouštět paralelní vesmíry, které vznikly během drobných fluktuací během prvotního rozpínání po velkém třesku. "Náš svět je iluze, Vy, já, ten strom támhle na horizontu. Teplo a chlad, paprsky slunce, stíny, hmota, vlnění, částice, to všechno je jen hologram projektovaný na vícerozměrném jsoucnu, to vše jsou jen interakce jednotlivých dimenzí, které existují v jednom jediném okamžiku. Jen díky své nekonečné složitosti se nám ono jsoucno jeví jako plynutí času v prostoru. Já jsem přesvědčen, že jsem pochopil, jak spolu ony dimenze interagují, protože jsem objevil jeden z projevů těchto reakcí. V bodech, kde se setkávají, vznikají podivná místa, tak podivná, že i samotný Stvořitel by se podivil, čeho je vesmír schopen. Ty body se nám zdají jako místa v prostoru a čase, jinými slovy, pokud se ocitnete v určitý čas na určitém místě, stanete se svědkem takové interakce, a jak jste správně pochopil, tato interakce způsobuje takový druh věcí, jaké leží popsány v těchto aktech.", položil ruku na své dokumenty. "Příteli, pokud naše počítače počítaly správně, a já jsem nechal výpočty několikrát opakovat, blíží se něco, co jednou pro vždy zničí náš svět, ale tak děsivým způsobem, že věčnost v pekle je proti tomu dovolená na Havaji. Vydáme se na místo, které vidíte zaznamenáno tady na mapě. A pokud jsou mé výpočty nesprávné, nepomůže nám už nic. Ale musíme se o to pokusit, protože jen my víme. Viděl jste, jaká hrůza se udála na místech, o nichž se zmiňují tyto stránky, pokud nezasáhneme, ta hrůza si přijde pro nás všechny. Vydáme se na místo, kde leží klíč k bráně do tohoto šílenství, a vydáme se tam, abychom ten klíč zničili. Musíme tam být ve správný čas a musíme vědět, co udělat.
Je to nekonečně podivné místo, místo kudy na zemi proniklo prvotní zlo, které existuje souběžně a nezávisle na našem časoprostoru, avšak tam kde se dotkne a pronikne skrz náš svět, tam poté vytváří místa, v nichž se vesmír propadá do chaosu. Prvotní zlo je jen po miliardy let trvající jeden směr vyývoje, je to čistý chaos, který se tak dlouho zhušťoval, až vykrystalizoval v dokonalou leč neživou entitu, která ač neživá, je tak dokonalá, že její vliv na prostředí je nekonečný, chová se de facto, jakoby měla vlastní inteligenci, vše co se v ní děje, vždy a za všech okolností vyhraje s čímkoli živým nebo neživým, s čím se setká, a proto ji každé takové setkání ještě dále posílí. Je jako samotný vesmír, není živou bytostí ani nemá rozum, jen trvá a trvá, a trvá tak dlouho, že se ve všem, čím se stala, stala dokonalou, nekonečně dokonalou. A proto i prvotní zlo, temnota, hrůza a šílenství, které v sobě koncentruje, jsou nekonečně dokonalé. Stejně tak jako černá díra, jež rovněž nemá rozum a neoplývá nižádnou snahou vás pozřít, jen existuje a protože dělá jen jednu věc a dělá ji nekonečně dlouho, vyrostla do takové velikosti, že vás ve zlomku okamžiku zničí a zahubí, roztrhá na jednotlivé atomy, které nakonec zadupe do nicoty, a prostor i čas obrátí naruby, aby ho následně zničila tak dokonale, že už neexistuje nic, vůbec nic, ani to nic. Je to dokonalá záhuba, pravý apokalyptický zánik. Nedělá to, protože by jí to bavilo, ani proto, že o vás ví. Neví, je to jen úkaz, který se vymknul jakékoli kontrole, přerostl kulisy, v nichž původně vzniknul, a propadl se do nekonečné neuchopitelné neexistence. Ale její moc přesahuje z nicoty skrze celý myslitelný i nemyslitelný vesmír, prostor i čas, takže její vlivy zasahují i do našeho světa. Tak jako tato a každá další černá díra, jež je skrze svou singularitu nekonečně hluboká a nekonečně malá, je prvotní zlo nekonečně temné. Jen singularitu si můžeme nahradit absolutnem, její zlo je absolutní, krystalicky absolutní. Stejně jako černá díra netuší, že existuje, že tu je, ani prvotní zlo netuší svou existenci. Prostě je! A pro nás znamená nekonečné šílenství. Pokud ona temnota pronikne skrze bránu, není pro nás cesty zpět. Ale pokud se nám podaří odklonit její směr ještě před tím, než pronikne do našeho světa, propluje jinou dimenzí do cizího vesmíru a než se vrátí, bude náš svět dávno mrtvým místem bez jakéhokoli života, hmoty nebo energie."
Podal mi pokrčený, špinavý papír. Nahlédl jsem do něj. Byly to asi čtyři stránky textu napsaného rukou, velice špatně čitelného.
"Za těch několik málo týdnů jsem narazil asi na pět takových zápisků. Jsou každý trochu jiný, ale obsah všech se podobá tomu, který teď držíte v rukou." Začal jsem číst:
'Severozápadní lesy jsou neobyčejně husté a zrádné. Leží daleko od všech hlavních cest na úpatí blackhillských kopců, zvedajících se k náhorní planině na severu, takže do toho odlehlého koutu světa zabloudí jen málokdo. A ještě jsem neslyšel o nikom, kdo by se z nich i vrátil. Pokud vím, povedlo se to jen mi. Uběhlo od té doby již deset zim a blíží se jedenactá, a protože cítím, že žádná dvanáctá již nepřijde, alespoň ne pro mě, musím tomuto bělavému papíru svěřit to, co mě už deset let den za dnem pronásleduje a co mám před očima každý večer, než mě dobrotivý spánek vysvobodí z... vědomí. Vím. A teprve když víte, pochopíte, jak sladké by bylo nevědět.
Vydal jsem se tehdy za město, byl to podivný čas, naplněný zmarem a smutkem a zlobou, která z nich vzešla. Přestal jsem tehdy vnímat čas a pak se přede mnou jako hradby vynořila temná linka severozápadních lesů stoupajících do blackhillských kopců. A bylo to mé rozpoložení, v němž jsem tehdy vězel, co mě proti hlasu rozumu pobídlo přidat do kroku a vstoupit do stínu těch bizarně pokroucených stromů. Stanul jsem na hranici lesa, za mými zády se za nekonečným rozoraným polem krčila ve večerním stínu silueta města, které jsem nechal za sebou. Přede mnou se otevírala říše stínů. Vstoupil jsem do šera lesa a pomalu se prodíral divokými keři, rostoucími po obvodu lesa, které jakoby měly odradit zbloudilce, který si prve nepovšimnul zlověstných kulis lesa duchů. Ale již záhy křoviny mizely a mě obestoupil les. Každý strom, každý kořen, každá sklánějící se větev, vše působilo neuvěřitelně skličujícím dojmem, bylo to, jakobych vstoupil do země se zcela jinou atmosférou, s ovzduším prosyceným žalem, neklidem, šílenstvím, prostupujícím vše, co se dostane do jeho moci. Skrze holé koruny stromů shlíželo na mě nebe tak šedivé a těžké, zatažené listopadovými mračny plnými šesti měsíců sněhu, že se téměř zdálo, že musí každou chvíli povolit z nebeské báně a zřítit se na zbloudilce, který se odvážil vstoupit pod jeho klenbu. Nevím už, jak dlouho jsem bloudil mezi hrůznými pahýly mrtvých stromů, když se pak náhle přede mnou les rozestoupil, ocitl jsem se na druhé straně kopců a hleděl na krajinu tak cizí, že truchlivost lesa byla okamžitě přebita pocitem ještě hrůznějším. Až k obzoru se táhla mírně zvlněná krajina ticha, strnulosti a něčeho, co pro svou košatost nejsem dost dobře schopen popsat. Přede mnou se rozlévala blata, z nichž vycházelo tolik temnoty, že jejich hlubiny musely být bezedné. A potom jsem spatřil to, co bylo jakoby odrazem těch ebenových hlubin nad linkou horizontu. Obzor na západě planul jasným, byť šedivým světlem, ale nad bažinou a né dál, skutečně jen nad ní, se ve vzduchu vznášel mrak, temný, téměř zcela černý, visící snad padesát stop nad zemí. Jeho okraj byl ostře ohraničen, jeho výška byla závratná, natolik, že jeho vrcholu nebylo vidět, protože se ztrácel kdesi vysoko, tak vysoko, že klidně mohl plynule přecházet v čerň nekonečného kosmu. Hleděl jsem na úkaz tak podivný, na kulisu, která se tu zhmotnila a doslova pulzovala děsem, zkázou a zatracením, jakoby to byla živá entita. Hleděl jsem na ni a cítil, jak se také ona dívá na mě. Stál jsem tam na kraji té bažiny snad hodinu, neodvážil jsem se ani pohnout, a stejně tak za celou hodinu se ani o milimetr nepohl ten temný mrak. Tehdy jsem pochopil, co je to věčnost a tehdy jsem pochopil, že věčnost je takto temná a takto strnulá. Stál jsem na konci světa a na začátku něčeho jiného, co se hrozím pojmenovat. Cítil jsem, že by stačilo udělat krok a... vše by ve vteřině zkončilo a zůstalo navždy zároveň. A tehdy tam na kraji lesa jsem pocítil nekonečnou chuť otočit se a prchnout pryč, žít, žít s vidinou konce. Protže přede mnou se otevírala možnost zemřít a být mrtvým navždy. Existovat jako temná součást té strnulé, nekonečné a navěké nicoty, která se tu přede mnou rozlévala. To, co zde viselo nad bezedným močálem, bylo nekonečné zhmotnělé zlo, které odkudsi proniklo na náš svět.
Vrátil jsem se přes les duchů, který mi už vůbec nepřipadal děsivý. Konečně jsem opustil jeho stín a vyšel vstříc městu, nyní po soumraku svítícím desítkami bledých světel. Byla už hluboká noc, když jsem dorazil domů, do krabice čtyř stěn svého bytu. Ale popravdě, ta noc je od té doby stále se mnou. Prvotní úleva, radost, že jsem zase doma, ta pominula. Pominula v tom okamžiku, kdy jsem si uvědomil, že tam za severozápadními lesy, za blackhillskými kopci, tam docela kousek od našich domovů, číhá a čeká temnota. A já se obávám, že teď, když jsem zjistil, že tam je ona, také ona zjistila, že jsme tu my. Ach Bože, nebe na severozápadě je dnes zase tak temné.'
Všechny ty zápisky spojovala jedna linka - našly se v pozůstalostech lidí, kteří se ocitli na místech oněch děsivých událostí, ať už jako oběti, pachatelé, nebo osoby, které prostě zmizely. Všichni psali o jakési podivné hrůze, temnotě, zlu, které obejvili ve své blízkosti. A potom byli zabiti, zabíjeli nebo zmizeli neznámo kam, jakoby se propadli pod zem. Jinak je nespojovalo nic, neznali se, žili na různých místech několika kontinentů. Ale něco, co viselo ve vzduchu nepoznáno skryto kdesi ve stínech, zatím ještě skryto, je spojilo do jednoho děsivého bizarního případu, jímž prostupovala hrůza a šílenství a zůstávala za ním jen smrt a zmar. Ale všechny indície ukazovaly na skutečnost, že tohle je pouze začátek něčeho daleko hrůznějšího, co se chystá přijít. Ale to nebylo to nejpodivnější. Profesor pokračoval.
"Že se tady děje něco úplně mimo náš rámec chápaní, jsem pochopil, když jsem pročítal policejní zprávy. V těch řádcích byly popsány věci tak podivné, že jsem pochopil, že... Například jedna z obětí ležela na podlaze pokoje v prvním patře domu, přesněji řečeno asi deset centimetrů pod ní. Koroner na mě tehdy hleděl, ale nevěděl, co mi má říct. Podle toho, co mi potom řekl, místo úmrtí vypadalo, jakoby ten člověk dopadl z obrovské výšky, jakoby ho vyhodili z letadla. Ale nad ním byl strop, podkrovní místnost a konečně střecha domu, vše neporušené."
Už kdysi dávno coby malý chlapec jsem jimi trpěl. Zlými sny, nočními můrami, v nichž putuji pokřiveným, naruby obráceným světem, a vše se chová jinak. Sny, v nichž mám hrůzu ze svého šíleného otce, v nichž nejděsivějším místem je můj domov, z nichž se budím zalitý potem a zcela vyčerpaný. Sny nakonec náhle ustaly, ale protom přišlo dospívání a s ním další můry, tentokráte za bdělého stavu. Pocity skleslosti, neklidu, deprese. I ty nakonec, jak jsem dospěl, pominuly, ale moc dobře jsem si obé pamatoval. A tyto stavy mě asi měsíc před tím, než mě kontaktoval profesor, počaly opětovně navštěvovat. Teprve poté jsem pochopil, že jsem asi schopen vnímat blížící se, posilující zlo, o kterém profesor hovořil. A pochopil jsem, že se mu musím postavit.
Opět jsem se ocitl ve snu. Procházel a bloudil jsem se svým starým otcem bizarním bludištěm bloků domů, jaké se v padesátých letech minulého století stavěly v socialistickém bloku, propojených v jakýsi obludný megalitický spletenec, v němž všechny domy byly propojený jeden s druhým a procházet mezi nimi se dalo jen díky různým podloubím a podchodům, tu více, tu méně průchozím. Zdobené fasády domů spolu s různými věžovitými nástavbami plnými půlených oken, balkónů a lodžií dodávaly stavbě dojem jakéhosi hradu, jehož jednotlivá nádvoří byla místo kočičími hlavami dlážděna všude prorůstající téměř až divokou zelení. Původní otevřená náměstí, proměněná v parky, zde vystřídaly jen úzké, uzavřené dvorky, obestoupené ze všech stran hradbou domů. Celá ta spleť průchodů a podchodů a vysokých zdí budov vytvářela neskutečně klaustrofobický dojem, umocněný navíc onou nemožností dobrat se konce, východu z toho bludiště někam ven do otevřené krajiny. Pak konečně jsme došli k železnému plotu, zdobenému stejně jako fasády toho podivného města, a v něm narazili na branku. Avšak když jsem se jí pokusil projít, zjistil jsem, že je tak malá a tak úzká, že se jí neprotáhnu, a zůstal jsem v ní vězet, nemoci ani dopředu, ani dozadu. Můj otec se mezitím bez jediného slova otočil a když jsem jej spatřil naposledy, mizel zpět v labyrintu budov, jež jsme nechali za sebou, a jež nyní shlížely z výšky do podivného údolí, které jejich gigantičnost ještě umocňovalo. Zmocnila se mě panika a já se probudil.
Tento a další podobné sny se opakovaly stále častěji a jejich společným prvkem byla stupňující se hrůza z jejich podivnosti, z šílenství změněného vnímání, všudypřítomného pocitu hrozícího nebezpečí, zlověstnosti, beznaděje a strachu před něčím, co jsem přesně neuměl pojmenovat, ale co mohlo být hrůzou z toho, že by se ten bizarní, pokřivený svět stal všední realitou. Vždyť šílenství, deprese, sebevraždy, to vše se lidem zcela přirozeně děje. Každý z těch lidí byl kdysi normální, zdravý, ale postupně se jeho svět propadl do právě takového snu, noční můry, až se ty bizarní snové kulisy staly skutečnými. Je snad šílenství způsobováno u citlivých jedinců právě těmi silami, jež se snaží dostat zpět do našeho světa? A co se stane, až sem skutečně proniknou? Ne, za žádných okolností jsem se nechtěl probudit ve své noční můře.
* * *
Sytě žlutá pouštní krajina se propadla do temnoty, její písečné duny pohltily rudý sluneční kotouč a nebe ztemnělo barvou tuže. Stáli jsme v rozvalinách dávné nekropole, obestoupeni k nekonečnému temnému nebi tyčícími se artefakty dávných civilizací, netušíce, jaký úkol nás tu čeká. Myslím, že profesor, ač tvrdil opak, vlastně netušil, co vlastně máme vykonat. Protože události, které měly následovat, nás zastihly zcela nepřipravené, již od počátku bloudící krajinou, která je mimo světy našeho chápání. Když nad tím dnes přemýšlím, byli jsme jako králík hledící do očí kobry. A když si vybavím tu ebenovou nebeskou báň, visící v těch hrůzných rozvalinách zapomenutých eonů let nad našimi hlavami, mám neodvratný pocit, který se neodvažuji nazvat vzpomínkou, jak na nás z těch nekonečných temných dálav hledí dvě rudé oči té vesmírné kobry.
Všude kolem vládlo dokonalé ticho, strnulost přímo polarizovala kulisy kolem nás, v jistých okamžicích jsem měl dostával pocit, že obrysy pyramid i celý obzor kolem nás, celá ta prokletá poušť, plane nějakým nadpřirozeným jasem, jakoby hrany každé věci světélkovaly, jakoby ta záře vycházela odněkud zevnitř předmětů v poli, které elektrizovalo ve vzduchu všude kolem nás, a prosvítala skrze hrany věcí. Když tak nad tím přemýšlím, zdálo se, jakoby se každý předmět otevíral, jakoby se chtěl rozevřít a převrátit se naruby, jakoby vnitřek chtěl vystoupit na povrch a povrch se skrýt kdesi hluboko uvnitř úpně jiného vesmíru. Profesor ukončil tu strnulost a chytil mě za obě ruce. Slova, která mi tehdy řekl, jakkoli to zní podivně, byla posledními slovy člověka, se kterým jsem do těch rozvalin přišel, protože nevěřím tomu, že poté, co jsme překročili tu křehkou hranici, byla osoba vedle mě ještě profesorem. "Nuže pojďme!"
Následoval jsem profesora do mírného svahu k portálu, který určoval vstup do jedné z nějbližších pyramid. Její mimořádně ostrý tvar, jak jsme se k ní blížili, rostl před námi do stále větší a větší výšky, a ačkoli pyramida něměřila více než třicet metrů, v příštím okamžiku nás zcela pohltil její stín a nás přepadl pocit, že hrany směřujicí k jejímu vrcholu se sbíhají kdesi v nekonečnu temného vesmíru hluboko v tenotách nad našimi hlavami. Trvalo to jen chvíli, v příštím okamžiku jsme vstoupili pod portál vedoucí do pyramidy, okolní krajina zůstala kdesi za našimi zády. Chabé světlo baterky zalilo vstupní prostor bledým světlem a mě okamžitě zarazila skutečnost, se kterou bych nikdy nebyl počítal. Před námi se otevíral zcela volný a otevřený vstup do podzemí. Baterka ozařovala věky obroušené kamenné zdi, rozpadající se nepředstavitelně schozené schodiště sestupující kamsi do hlubin hrobky, ale nikde jsme nespatřili ani náznak brány, pozůstatek dveří, dříve zazděného vstupu, tak jak tomu u těchto staveb normálně bývá. Oné noci, jak se zdálo, byla hrobka otevřena, její podzemí očekávalo návštěvu.
Sestupovali jsme po nekonečném schodišti kamsi hluboko pod pyramidu, a já cítil stejný pocit, jako bychom se nořili do kalných, bezedných vod, ve kterých nevíme, co nás čeká. Čím hlouběji jsme sestupovali, tím větší neklid se mě zmocňoval, až postupně přerostl v jakýsi souvislý niterný děs, ne nepodobný tomu, když se topící propadá stále hlouběji do hlubin, vodní hladina se vzdaluje a s ní i sluneční paprsky a vzduch nezbytný k nadechnutí, a člověk vnímá vzrůstající tlak vody, hrozící jej rozdrtit, a temnotu, jež houstne a houstne. Míjely nekonečné minuty a my se nořili stále hlouběji a hlouběji do temnoty před sebou. Světlo baterek vrhalo světelný kužel na schody vynořující se z ohybu chodby, spirálovitě se kroutící kamsi hluboko pod nás, do nekonečné temnoty podsvětí nekropole nad náma. Pochopili jsme, že to, co tak bezbožně trčí nad zemí tam nahoře, ona viditelná část města mrtvých, je jen nepatrný zlomek stavby, jehož skutečné srdce leží hluboko pod dunami nubijské pouště. Nevím proč, ale až tam dole jsem si povšiml, že stěny chodby, jíž jsme sestupovali, jsou pokryty podivnými kresbami, reliéfy. Upozornil jsem na tuto skutečnost profesora a na chváli jsme se zsatavili, abychom kresby prozkoumali. Byl to nějaký neznámý typ klínového písma, vzdáleně připomínající sumerské písmo, nicméně podobnost byla jen zdánlivá, po detailnějším zkoumání jsme nabyli přesvědčení, že se jedná o zcela samostatný typ písma, který se sumerštinou nemá nic společné. Reliéfy byla pokryta celá plocha stěny, rozeznávali jsme je i na stropě. Výzdoba působila nesmírně věkovitě; přestože zde nepůsobily žádné erozivní vlivy, vítr, písek ani vlhkost, byly reliéfy již téměř zcela nečitelné, ale zdálo se, že kámen naopak postupně zarůstá místo aby se udroloval. Uběhlo asi dalších pět minut, během nichž jsme sestoupili o dalších několik pater; říkám pater, ale myslím to pouze obrazně, protože po celou cestu sestupu jsme nenarazili na žádnou postranní chodbu, která by mohla být označena za patro nebo podlaží; když se udála podivná věc, první, která předznamenala předzvěst dalšího šílenství. Sestupovali jsme dál do hlubin pod námi, a já celou cestu šel za profesorem, ale nyní jsem si uvědomil, že jdu první, že profesor jde za až mnou. To mi na okamžik vyrazilo dech a já se zastavil. Nechápal jsem, kdy a jak se ta změna udála, ale když jsem pohlédl na profesora, pochopil jsem, že on si ničeho nevšiml, nebo si ničeho alespoň není vědom. Ale už následující událost zapříčinila, že jsme na tento první úkaz zapomněli, protože to, co mělo přijít dál, bylo daleko bizarnější. Odkudsi z hloubi pod námi k nám dolehlo šplouchání vody. Profesor přikývl, jakoby četl mé myšlenky, a my jsme beze slov pokračovali za oním zvukem. Cítili jsme, že jsme na dosah nějakého rozuzlení, že něco se stane. Konečně schody končily a před námi ležela pevná zem, tvořená jediným kusem skály. Zbýval poslední krok.
Sestoupili jsme až na dno jeskyně. Tady dole, jak jsme si ihned všimli, jakoby odkudsi prosvítalo slabé světlo, obrysy skal vystupovaly z temnoty. A potom jsme spozorovali, odkud k nám přichází ta záře. Asi dvacet kroků od nás zela ve skále díra, vedoucí do nějaké další jeskyně. Došli jsme až ní a to co jsme spatřili, nás šokovalo. Vlastně to bylo neskutečně rychlé. Všechny ty dlouhé přípravy a vše to skončilo v jediné vteřině tam na tom místě. Jako když utne. Celý příběh. Konec. Jen tak. Vše co následovalo dál, je jen zběsilá jízda mimo náš čas a prostor, jízda mimo hranice rozumu, jízda na ostří šílenství. Ono vlastně celý příběh končí v tomto místě. Vše ostatní je již příběh zcela jiný, vytknutý z kloubů. Tady přestávám být vypravěčem já, dále jím bude mé šílenství. Chtěl bych vám povědět, jak jsme pátrali, vypátrali a odvrátili hrůzy, jež jsme šli odvracet. Tak rád bych vyprávěl právě takový příběh. Bohužel nemohu.
Jsou věci, které neočekáváte, protože představa, že by existovat mohly, je prostě natolik šílená, že si ji váš mozek jednoduše odmítá připustit. Jsou věci, které vám zboří váš svět, protože vám ukážou, že skutečný svět je úplně jiný. Náš svět byl rozbit právě tehdy, tam u ústí do další části jeskyně. Před námi se otevřel výhled na něco, co by hluboko pod zemí nikdo při smyslech nečekal. Svět nahoře, náš svět, tu končil, tady začínal již jen svět dole, cizí svět. Klenba jeskyně mizela, nebyl tu žádný strop, přímo u našich nohou začínala šterková pláž a za ní se rozlévalo podzemní moře, ebenově temné, táhnoucí se k obzoru před námi. Nad ním truchlivě viselo nebe pokryté těžkými bouřkovými mračny, které se na lince horizontu zvedaly jako zlověstné hradby, oddělující dva cizí světy. Před námi zel strnulý svět v celé škále odstínů temnoty, svět bez jediného světlého bodu, bez jediného pohybu, jediného zvuku. Jako namalovaná kulisa tu stál a rostl před námi, a rostl před námi tím více, čím drtivěji nás připravil o iluzi jedinečnosti a výlučnosti světa, z něhož jsme přišli, a o němž jsme byli přesvědčeni, že je skutečný. Truchlivé mořské pláně se táhly do všech stran, lesklá nehybná hladina mrtvého oceánu tu ležela bez hnutí, bez jediné vlny, příkrov mračen visící nad ní se nepohnul jediným směrem, nehybnost vládla v této krajině stínů a nebylo moci, která by ji mohla rozhýbat. Ten cizí podzemní svět nás zcela ovládl, prvních několik minut jsme nebyli schopni říci jediné slovo, jen jsme hleděli před sebe a snažili se přijmout skutečnost, která nás svou váhou zavalila jako gigantický balvan.
Až do tohoto okamžiku jsem si celkem jist tím, co je skutečnost, od tohoto bodu přestává můj rozum stát na pevných základech. Vše, co si od tohoto okamžiku vybavuji, je obestřeno mlhou šílenství, za tímto okamžikem už rozum není rozumem, svět světem, já mnou. Netuším, kolik času uplynulo, než jsme byli s profesorem schopni odtrhnout oči od toho podzemního nesvěta a začali zase vnímat jeden druhého. Profesor byl asi připraven na víc než já, ale i on byl na konci s rozumem. Tady nebylo co dál dělat, všechny plány ztrácely smysl. Bylo to, jako byste objevili, že za rohem ulice, v níž už roky bydlíte, končí váš svět a začíná jiný, cizí vesmír. Jen tak jsme stáli na břehu toho ebenového oceánu a hledali slova. Nebudu zde popisovat, o čem jsme se pak bavili, protože účinek, jež na nás mělo ono zjištění, způsobil, že naše myšlenky se propadly kamsi do hlubin idiocie, takže jsme spolu rozmlouvali jako malé děti, neschopni rozumně a chladně reagovat. Tak drtivý účinek mělo odhalení skutečnosti, která se tu před námi otevírala. A potom, trvalo to možná deset, možná dvacet minut, se na temném nebi počalo blýskat. Nejprve jen sporadicky a velmi daleko na obzoru, avšak intenzita záblesklů se postupně zvyšovala, a neslyšná bouře se blížila. Neutekla ani celá minuta, když náhle blesklo přímo před námi. Neozval se žádný hrom, neucítil jsem žádné teplo. Uvědomil jsem si, že to nejsou blesky, že to před námi jedna dimenze proskakuje do druhé. Nejlépe bych to popsal asi jako sledování velmi starého filmu, částečně osvětleného. Ty záblesky se neděly v našem časoprostoru, spoludefinovaly ho. A potom náhle a bez varování počalo vše kolem tmavnout, a my se v příštím okamžiku propadli do naprosté tmy. Podvědomě jsem udělal krok dozadu, a tu jsem do něčeho narazil. Neucítil jsem nic nepřirozemého, nic odporného, a přece se mi na krku zježily všechny chlupy. Otočil jsem se a rozsvítil baterku. Nic. Světlo baterky prostupovalo prostorem, ale nemělo se od čeho odrazit. Stál jsem v naprosté prázdnotě. Profesor, skály za mnou, moře přede mnou, dokonce zem pod mýma nohama zmizela. V příštím okamžiku baterka zablikala a zhasla, a já se opět ocitl v naprosté tmě. A opět jsem ucítil dotek něčeho, co stálo nebo se pohybovalo hned vedle mě. Jakoby se ve tmě něco zhmotňovalo, jakoby se v ní něco schovávalo, něco, co dokáže proniknout na tento svět jen díky temnotě. Podařilo se mi opět rozsvítit baterku. Kulisy se opět proměnily. Vedle mě stál profesor a celý se třepal.
"Kde jste byl? Kde jste byl tak dlouho?"
"Dlouho? Jak to myslíte?"
"Jak to myslím? Zmizel jste, na dobrou hodinu jste zmizel."
Stál jsem tam jako opařený a netušil, co profesorovi odpovědět. Konečně mě napadlo, že je třeba nás nasměrovat na cestu zpět, bylo jasné, že jsme se dostali na místo, které nejsme sto ovládat, ale které ovládá nás. Čekal jsem větší odpor, ale profesor neprotestoval. Bylo to děsivé, protože celé jeho původní odhodlání se zde na tomto místě proměnilo v prach. Otočili jsme se zády k temnému oceánu a začali postupovat zpět ke schodišti vedoucímu nahoru. Ale v příštím okamžiku jsme vyděšeně ucouvli a třeštili oči na skálu před námi. Hleděli jsme na nekonečné pole tváří vrostlých nebo zatavených ve skále, s výrazy tak hrůzného znetvoření z nesmírného utrpení a děsu, že se nám podlomila kolena a my museli pokleknout na ledovou zem, černou a lesklou jako eben. Klečeli jsme tam dole a hned vedle nás se otevíral temný, zamračeny svět, kus bizarní pláže, a dál se táhla už jen nehybná inkoustově temná hladina podzemního oceánu, v nemž jakoby krystalizovalo veškeré zlo vesmíru, koncentrované na jediném místě. Tam dole končil svět a začínalo něco, co pro nedostatek slov nelze popsat natož obsáhnout. Netuším, jak dlouho jsme sbírali síly, pamatuji si až okamžik, kdy jsme byli schopni se pohnout.
Vím, jasně se pamatuji, že jsem běžel po schodech nahoru. Bylo to tak živé, jako život sám. Ale pak najednou nic, zlom, a jako bych se probouzel ze zlého snu. Oči jen pomalu navykaly pevným konturám předmětů, svět jakoby vystupoval z podivné mlhy. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Stál jsem opět v poušti, nahoře, volný, pod nebem plným miliard hvězd, a bledý měsíc ozařoval mlčící krajinu rozprostírající se do dálky. Ve vzdálenosti zhruba jedné míle se černalo hrůzné město, nekropole rozumu, matka šílenství. Otočil jsem se, profesor stál několik kroků za mnou - mlčel, hleděl na něco, co se zdálo být za mými zády. Otočil jsem se podruhé. Na planině přede mnou se pískově žluté nebe dotýkalo písečných pouštních dun - mezi nimi stály dveře. Jen dveře s rámem, zeď ani její pozůstatky žádné. Dveře bez místností, bez domu, dveře odnikud nikam. Nechápavě jsem hleděl na ten tak důvěrný a přec na tomto místě tak bizarní předmět. Opět jsem ucítil, jak se mi zježily chlupy na krku a podlomila se mi kolena. Profesorova postava se vynořila ze stínu za mými zády. Stáli jsme teď vedle sebe.
"Jsme pořád tam dole, že?"
Na okamžik zavládlo těžké ticho, těžší, než může lidská přirozenost unést. "Ano."
V příštím okamžiku se dveře i poušť rozplynuli jako pára a my se ocitli ve tmě. Ale trvala jen okamžik, a my ještě dříve, než si oči navykly na tmu, věděli, co spatříme. Před námi se rozléval temný oceán podzemní jeskyně, kterou jsme nikdy neopustili. Bylo to šálení, temnota nás ovládala a vytvářela lživé vize, kterými se snažila nás zmást.
V tu chvíli jsem poprvé ucítil, jak se mi svírá hrdlo a do očí se tlačí slzy. Dospělá mysl zahnaná do kouta se změnila v mysl dítěte, malého, slabého, vyděšeného k smrti. Snažil jsem se potlačit onen strach, a asi se mi to povedlo. V příštím okamžiku jsem si totiž uvědomil něco, co jsem až doposud nebyl pro své rozrušení schopen vnímat. Hra světla a stínu přicházející zpoza mě mě náhle vyburcovala jakousi podivnou nepřirozeností, jakoby se za mnou dělo něco, co by nemělo, jakoby ve známých kulisách probíhalo něco nepatřičného, co sem nepatří, jakoby tu byl někdo nebo něco dalšího, cizího. Jak jsem tak pohlédl do odrazu stínu na zdi, na okamžik se mi zazdálo, že vidím dva různé stíny. Prudce jsem se otočil - za mými zády stál profesor, jen on. Výraz jeho tváře se okamžitě změnil, ale to, co se ještě předtím mihlo v jeho očích, to mi zmrazilo všechnu krev v žilách. Ve chvíli, kdy si profesor myslel, že se na něj nedívám, zračilo se mu v očích hrůzostrašné, poťouchle bizarní šílenství, které v jeho vážné, odměřené a inteligentní tváři plné dobroty, působilo jako naprosto cizí, výsměšný a znesvěcující element, jakoby sám démon posedl jeho duši, aby ji vykořenil a zmrzačil, aby znásilnil jeho pravé já. V tu chvíli jsem si byl jistý, že profesor je šílený a svou racionalitu celou dobu jen předstírá. Při té představě mě polil ledový chlad. Můj průvodce tou truchlivou podzemní říší se nyní opět tvářil zcela vážně, ale on i já jsme si byli vědomi, že jsem zpozoroval jeho proměnu. Snažil jsem se na sobě nedát nic znát, ale bylo nad slunce jasnější, že profesor ví, že vím. Pochopil jsem, že byl buď od počátku šílený, nebo se zbláznil tady dole. Rozklepal jsem se na celém těle, uvědomil jsem si, že jsem zůstal sám, co horšího, že profesor je nyní pravděpodobně další hrozba, nevyzpytatelná hrozba.
Jen dál, pryč odtud a potom pryč z dosahu profesora. Pomalu jsem postupoval dál úzkou chodbou, ve které jsme se nyní ocitli, ale ušel jsem jen několik kroků, když jsem těsně za svým uchem uslyšel náznak šepotu. Prudce jsem se otočil. Pět kroků za mnou stál profesor a hleděl na mě s nevýslovnou hrůzou v očích. Jakoby v uplynulé vteřině, kdy jsem se k němu otočil zády, spatřil něco nepředstavitelně děsivého. Zalapal jsem po dechu, jakoby od předchozí události uběhly dlouhé minuty. Přistoupil jsem k němu a několikrát se profesora ptal, co viděl, ale pokaždé jen zuřivě zakroutil hlavou. Hrůza ho zcela ochromila. Co se to tu zatraceně dělo? Cítil jsem, že i já opět propadám panice, že mě přemáhá strach. Něviděl jsem nic, co by mě mohlo vyděsit, neslyšel jsem žádné hrůzné zvuky, ale děsivé, bizarní náznaky jakéhosi nezbadatelného nebezpečí, jakéhosi ve vzduchu visícího šílenství, kolem utahovaly smyčku a já cítil, že něco se blíží a velice brzy se naplno projeví.
A ono se to projevilo. Na to, co jsem spatřil za ohybem chodby, do nejdelší smrti nezapomenu. Stačil jediný krok do neznáma, a stanul jsem na místě jako přimrazen. Přede mnou ve výši asi jednoho metru nad zemí vznášela se nehybná postava, jakoby ji někdo zavěsil v prázdnotě. Hleděl jsem na bytost z masa a kostí, a přesto jsem skrze ní mohl vidět něco, co teprve po bližším zkoumání odhalilo svou skutečnou podobu. Jakoby tu někdo otočil vesmír naruby, v hmotném, fyzickém těle vznášejícího se, zrcadlil se celý známý i neznámý vesmír. Hleděl jsem skrz něj do všech galaxií jsoucna současně, a hleděl jsem současně také do všech jeho epoch. V příštím okamžiku, dříve než jsem mohl vůbec pochopit, co vlastně vidím, se vznášející se postava zbortila sama do sebe a explodovala zároveň, asi tak, jak si trojrozměrný člověk dokáže představit proniknutí do nebo z čtyřrozměrného prostoru. Jakoby vším projela rázová vlna. Stěny se pohnuly, zdálo se, že se vlní, že se posunuly, poskočily dopředu a zase dozadu. A potom jsem asi deset metrů před sebou spatřil profesora. Zprvu jsem nechápal, co se to děje - dokonce mě ani nepřekvapilo, že jej vidím před sebou, ačkoli ještě před chvílí stál za mnou - co je jinak, vzápětí jsem pochopil. Zcela ohromen jsem hleděl na profesorovo tělo, jež bylo zapuštěno či zataveno do skály, jeho nohy trčely v bizarně nepřirozené poloze k jehu tělu do prostoru; hrůznost scény mi došla až když jsem k němu došel; tělo čnělo ze skály o kus dál, posunuto dobré tři metry od nohou, otočených vertikálně o stoosmdesát stupňů. Potom jsem pohlédl do jeho obličeje a v tu chvíli mi den navždy zčernal stínem věčné noci a rozum se propadl do říše šílenství. To co jsem spatřil v profesorově tváři, bylo jako propast propadající se kamsi do nezbadaných, nepojmenovaných, neuchopitelných hlubin děsu a hrůzy. Pokud se v lidské tváři může zračit veškerá hrůza vesmíru, pak se tak stalo tam dole v té chodbě vedoucí do nekonečných hlubin temnoty. Profesorův bličej byl pokřiven do šklebu tak hrůzného, nepochopitelného, nemožného, že jakákoli snaha o jeho popis či snad přiblížení, je prostě nemožná. Stačí snad jen říci, že představit si nekonečnost vesmíru by člověk dokázal, pokud by pohleděl do tváře profesora, v níž spatřil jak vypadá nekonečnost hrůzy. Stál jsem tam v hlubinách jeskyně pod prokletou pouští a hleděl do temně zející díry, z níž na mě sahaly tisíce šílenství a rvaly mě na atomy, mě, mou duši, můj rozum, mé vzpomínky, a v ten okamžik, a to bylo nejděsivější, jakoby skrze mě dosáhly i na všechny mé blízké, ať už byli třeba na druhé straně Země. Hleděl jsem do dvou zejících temných děr, černajících se v místech, kde jsem očekával oči, a hleděl jsem do šklebícího se pravoúhlého čtverce, za nímž se otevírala jen nekonečná prázdnota, v místech, kde kdysi byla profesorova ústa. Ach, nikdy nedokážete rozumem obsáhnout, jak vypadá prázdnota, ta skutečná prázdnota. A potom - potom se ta hrůzná kamenná hlava pohnula, její tvář se otočila ke mě a ty dvě černé díry očí pohlédly do těch mých, a já tam dole zemřel.
Prchal jsem tím podzemím, sám a ztracený. V té podzemní říši šílenství jsem potkal nejniternější děs a hrůzu, která se na tomto světě vyskytuje. Dnes vím, že je to jen zlomek hrůzy z jiných světů, který občas prostoupí skrze cizí dimenze a projeví se v našem světě. Netuším už, jak dlouho jsem tam dole bloudil, ale řekl bych, že to byla staletí. Potkával jsem průvody postav putujících těmi prokletými chodbami, proplétal se truchlivým procesím zatarcenců bloudících tak jako já nekonečným labyrintem beznaděje a nicoty. Ani nevím jak, nakonec jsem vystoupal kamsi nahoru do otevřené krajiny, jejíž děsivé scenérie mě budou pronásledovat až na konec věčnosti. Putoval jsem mrtvou pouští, planinou, rozkládající se ve světě mrtvých živých a oživlých stínů. Náhorní planina zalitá bledým měsičním světlem. Paprsky tak zlověstné a hrůzu nahánějící. Miliony takových nocí. Všude kolem panovala nepřirozená, převrácená projekce vzdáleností, tvarů, stínů. Jakoby jakási prázdnota vyplňovala celý prostor a lámala ho zcela opačně než jak prostor zakřivuje hmota. Přede mnou se z ničeho zhmotňovaly stíny, celé hory mizely, a celkoý prostor prostupovalo jakési kříčící ticho, neustálý pocit jakési ozvěny zvuků, která ale předcházela zvuku samotnému, jako bych naslouchal ozvěnám událostí, které se ještě nestaly. Směr ztratil obsah, předměty se přibližovaly a vzdalovaly nezávisle na mém pohybu. A potom jsem uprostřed planiny došel k něčemu, co se černalo pod temným nebem. Došel jsem k tomu. Hleděl jsem do kruhové díry, jejíž dno nešlo dohlédnout, ale v tomto ubohém světě vyplněném jen stíny stejně nebylo jediného paprsku, který by její hlubiny mohl prozářit. Naklonil jsem se nad ni a tu se mi zatočila hlava. Z těch bezedných hlubin se nahoru k mým uším zvedal nářek miliard a miliard zatracenců, trpících v nekonečném navěkém očistci. Pochopil jsem, že jsem v pekle.
Opět jsem stál dole na posledním schodu, obklopen plujícími mnohostěny, a jen pár kroků ode mě stál profesor. Živý, skutečný. Bylo to zvláštní, ale cítil jsem, že po všech těch šáleních je tento okamžik opět skutečný, toto byla realita. Avšak o to děsivější se v příštím okamžiku projevila. Profesor cosi křičel, stál jen kousek ode mě a řval, co mu síly a hlas dovolili. Nejprve jsem mu nerozumněl, ale pomalu jakoby se mým uším vracela schopnost slyšet. A nyní jsem konečně vnímal, všechny smysly byly opět propojeny, mozek je opět ovládal. Nyní konečně opět schopen vnímat, co mi říká, pohlédl jsem do profesorovy tváře. Okamžitě jsem to poznal - zešílel. V jeho šílených očích to zablýsklo hrůzným úsměvem, jenž se mi propálil do mozku a do nejdelší smrti na něj nezapomenu, a profesor vykřikl hlasem přicházejícím z hlubin pekla, hlasem těch miliard zatracenců: "Sylšíte je? To je volání prázdnoty. Jde si pro nás!", a v příštím okamžiku, dříve než jsem mohl cokoli udělat, vrhnul se do bezedné, zející propasti u mých nohou vstříc nekonečné temnotě deroucí se nahoru za námi. V příštím okamžiku se krystalické mnohostěny počaly rozpouštět, jejich ostré, lomené kontury se rozplývaly v prostoru a netrvalo to ani celou minutu a stál jsem v téže jeskyni, do které jsme původně sestoupili. Sám. A pak již následoval jen zběsilý úprk nahoru, pryč z podzemí, vzhůru pod nebe s hvězdami.
Stanul jsem opět na pouštní planině. Měsíc zářil z nebe a zaléval rozvaliny starodávného města stříbrným jasem. Trvalo to dlouho, ale potom, náhle jako blesk z čistého nebe, jsem si to uvědomil. Zvedl jsem levou ruku před obličej a pohlédl na své zápěstí. V tu chvíli se mi zježily všechny vlasy i chlupy na těle. Sáhl jsem si na pravé zápěstí. Ucítil jsem chladný kov a tvrdé sklo. Oněmělý hrůzou jsem hleděl na pouštní krajinu kolem sebe. Stál jsem tam dlouho, snad několik hodin. Obzor již počal blednout a kulisy prokletého města, oné nekropole rozumu, vystupovaly z temnoty. Ale jakkoli jsem je poznával, dnes ráno to byly jiné kulisy, než do kterých jsem včerejšího večera vstoupil. Byly zrcadlově otočené, byly otočené o stoosmdesát stupňů. Byl to sice můj svět, ale já se na něj díval z druhé strany - ze zcela jiné dimenze.
A potom jsem pohlédl na nebe, a to co jsem spatřil, na mě dopadlo silou zničující jako tekutý oheň. V jediném okamžiku mě zasáhla hrůza, jakou normální člověk nezažije za sto životů. Procitl jsem, ležíc v písku, skroucený v bizarní poloze, do níž jsem se sesunul v okamžiku, kdy jsem ztratil vědomí. Mrtvolná pouštní pustina s podivnými konturami ostrých předmětů na horizontu vězela v podivném nadpřirozeném světle, které jakoby se ztrácelo, jakoby barvy té mrtvé krajiny bledly a šedivěly, a obrysy a kontury měkly a rozplývaly se v jakémsi konečném fatálním záškubu existence. Země kolem mě byla dávno mrtvá, ale nyní pomalu se blížil okamžik, kdy bude zničena i fyzicky. Zvedl jsem oči a pohlédl do tváře démona zkázy. Nad obzor pomalu stoupala děsivá temná skvrna, podivný temný kruhový objekt, jako díra po kulce. Na nebi nad pouštní krajinou vycházelo mrtvé slunce, nebo přesněji řečeno to, co po něm zbylo. Začínal úsvit posledního dne. Černočerná, nekonečná prázdnota, vsakující do sebe mrtvou krajinu kolem mě - a mě s ní. Stále ještě hledím do její temnoty a přísahám, slyším, jak volá mé jméno.
* * *
Obloha potemněla, jen na západě obzor ještě úplně nezčernal. Jeho narůžovělá barva pomalu přecházela do šarlatové a z ní do purpurové, takže se zdálo, že tam někde na západě hoří horizont v jednom obrovském finálním ohni, který společně s odcházejícím dnem s sebou vezme celý svět. Jakoby žádný zítřek vlastně neměl přijít. Konečně jsem u cesty spatřil dvě svítící lampy motelu. Dvojice světel, modrá a červená, tu svítila vedle sebe, a v tu chvíli mi to přišlo neskutečně zvláštní. Snad to bylo tím tichem, které jakoby viselo ve vzduchu. Ano, bylo to tím tichem, propůjčovalo totiž krajině iluzi klidu, ale já cítil, že za ním se něco skrývá, že je to jen zdání. Jako falešný nátěr na původní barvě, který v příštím okamžiku smyje déšť. Jen divadelní kulisy stojící před těmi skutečnými. Něco viselo ve vzduchu a s umírajícím dnem jakoby to mělo vystoupit na povrch a projevit se. Cosi jakoby mnou rezonovalo, odkudsi z nekonečných hlubin kdesi uvnitř mě, z hlubin, o nichž jsem netušil, že vůbec existují. Ano, stoupalo to vzhůru, rodilo se to, přicházelo to na svět a bylo to přesně to, čeho jsem se děsil. To něco, co jsem tušil a cítil ve vzduchu večera. Ale nepřicházelo to zvenku, přicházelo to zevnitř, zevnitř mě, bylo to mnou. A jak se to blížilo, ta hrůza se postupně proměňovala v něco ještě děsivějšího. Byla to temnota, kterou jsem si přinesl s sebou na povrch, bylo to čisté, čiré zlo, zlo starší než cokoli na tomto světě, cokoli ve vesmíru. Cítil jsem, že jsem se přerodil ve věc, skrzke kterou se to šílenství rozlije do tohoto světa. Už jsem řekl, že ta niterná hrůza z toho, že cosi uvnitř mě nade mnou převzalo kontrolu, že já už nejsem já, se proměňovala v něco ještě děsivějšího, ale náhle jsem cítil, že polevuje, a teprve nyní jsem pochopil. To temnota převládla, a děs z hrůzy, kterou vykonám, se změnil ve vzrušené očekávání. Začal jsem těmito ústy vyprávět příběh někoho jiného, někoho, kdo tady byl přede mnou. V tomto těle. Ale dnes cítím, že již velice brzy budu mít spoustu nových příběhů k vyprávění.
24. listopadu 2019 / ++