Poslední den
sem chycen. Pochopil jsem, že není úniku, není cesty ven. Byl jsem dostihnut a spoután událostmi, jež se odvažuji nazývat osudem. Má situace je neměnná a konečná, ať udělám cokoli, nemohu změnit běh dalších událostí, nemohu se vydat jinou cestou nežli tou, která jediná mi zbyla. Avšsak v okamžiku, kdy jsem si připustil tuto skutečnost, ve chvíli, kdy jsem se přestal obelhávat, tehdy jsem pocítil také něco nového. Naději, naději na možnost změnit svůj osud, naději, že jsem našel způsob, a že jsem našel sílu jak toho dosáhnout. A přece to je tak prostinké. A vždy bylo. Neexistuje osud, jež by nemohl být pokořen, zlomen, rozdrcen, neexistuje osud, před kterým byste nemohli stanout hrdě a čelem a vysmát se mu. Zdál se tak zdrcující a přitom je tak ubohý. Ubohý ve své neskonalé nadsazenosti, velikášství, póze. Jakýkolik osud, jež mě dostihl, mohu zničit tak, že zničím sebe. S mou existencí končí existence mého osudu. Opět se stávám pánem svého života, opět jsem to já, kdo vládne. Zcela sobecky a nepokrytě vím, že součástí mého osudu jsou i jiné bytosti, pro něž můj osud pokračuje, jelikož je součástí osudu jejich, ale jim alespoň necháván možnost volby. Já svou již vyslovil.
Je poslední den v roce. Je po všem. Vlastně není. Ještě zbývá poslední krok. Můj osud, to šílenství, leží tam venku - mrtvé, roztříštěné na padrť. Tam v temnoucím večeru, na prvním schodu staré kolonády, na zemi promrzlé v kámen, na níž se z temného nebe snáší drobný sníh. Stála tam nehybně jako přízrak, dlouhá snad padesát metrů, se sloupovím po stranách a vítězným obloukem uprostřed. Tak nepatřičná v této zvlněné krajině, sama, uprotřed ničeho. Kdo ji mohl postavit a proč? A proč na tak podivném místě? Vidím její temnou siluetu strmící nad promrzlou zemí bělající se vrstou nového sněhu. Postavili ji tam snad jen proto, abych měl kde dokonat své osvobození? Leží tam u její paty - můj osud. Mohlo by se zdát, že je to jen starý tulák, žebrák bez domova, ale já vím.
Uvědomil jsem si to až nedávno. Kamkoli jsem se hnul, byl tam on. Pokaždé, když jsem se ocitl blíže propasti, mihl se kolem jen jakoby nezúčastněně a zase zmizel v davu. Byl u každé rány osudu, jež mě potkala, jako zvěrozvěst zkázy, anděl zániku. Temný, mlčenlivý, strašlivý. Ta tvář mě pronásledovala na všechna místa, v nichž jsem dostal pocítit neúprosnosti osudu, který se nade mnou stahoval jako stín z pekel. Špinavá, zarostlá, nuzná. Ale trvalo dlouho, než jsem si uvědomil, že to on je tím osudem, že to on je tím znamením chaosu, v nějž se propadá můj život. Nejprve jsem vinil všechny kolem sebe, nepřátele, přátele, rodinu, nakonec i sám sebe. Potom jsem náhle procitl se sna, z tížívé noční můry, a uvědomil si, že ta tvář už za mnou přichází i do sna. Právě tehdy, uprostřed té ďábelské noci, jsem ji konečně propojil s osudem, jež mě neúprosně stahoval do temnoty. A tehdy mi na mysl vytanula ta myšlenka - možná nemusím zabít sebe, možná stačí zabít tu tvář.
Je zbytečné zde psát o svých poměrech, změnily se zcela radikálně po sérii kroků, jejichž výsledek byl přímo katastrofický a dopad naprosto fatální. Nebyla to jen má vina, byl jsem do této situace dotlačen nejbližšími lidmi kolem sebe. Nezbavuji se osobní zodpovědnosti, mou vinou je osobní selhání, slabost, s níž jsem nebyl schopen říci Ne! Ale dlouho, skutečně dlouho jsem vše přijímal jen jako sérii rozhodnutí, zcela lidských, osobních, skutečných. Až oné noci jsem pochopil, že to bylo jen zdání, že to byly jen kulisy, pečlivě připravěné kulisy něčeho většího, nečeho, co se skrývá v mlze, ve stínech, v tichu tam venku. Je mi jasné, že prohlásí, že jsem se zbláznil. Vlastně nemám důvod jim to vymlouvat, A ani chuť. Je to totiž nepodstatné. Zbytečné. Orel much nelapá, a já nemíním ztrácet čas vysvětlováním pocitů a důvodů tak zcela vymykajících se chápaní světa těch, jež se je budou snažit vyšetřit a vysvětlit. Pro celý svět zůstanu šílencem. Nemá smysl se přít, oni prostě nemohou vidět věci tak, jak je vidím já. Z prvního patra vypadá krajina kolem také jako naprostá rovina. A já nehodlám vysvětlovat, že z mého dvacátého patra vidím věci jinak.
Bylo to zcela nečekané, to bych chtěl říci hned na začátek. Ano, dlouho jsem to plánoval, ale snad jakoby to vytušil, jakoby to věděl, náhle byl pryč. Uběhly tři týdny a jeho tvář zmizela z dosahu. Ten ďábelský stařec, zdálo se, opustil můj život, a co bylo skutečně podivné, společně s tou tváří zmizely, nebo přesněji řečeno ustaly i pohromy, které se na mě v posledních týdnech valily. Tehdy jsem naplno uvěřil, že oním démonem je skutečně ten shrbený žebrák, který jako morová rána prochází mým životem a zahubí vše, na čem spočine jeho otrávený dech. Nejprve jsem se děsil každého příštího okmažiku, rozhlížel jsem se kolem sebe, jakoby měl ten děsivý přízrak vyskočit zpoza prvního rohu, aby tak konečně zasadil zdrcující ránu, po níž již nevstanu. Ale byl pryč. Uběhl týden, potom druhý. Démon, zdálo se, odešel. Snad uhádl můj záměr, snad vycítil hrozbu, jež mu hrozila z mých rukou. Byl ten tam. Život opět začínal dávat smysl. Až do dnešního večera.
Končil starý rok a já se rozhodl oslavit jej daleko od míst, která se ještě nedávno daly nazývat mým domovem, ale dnes již byly jen troskami toho, co z něj zbylo. Mosty byly spáleny, vazby zpřetrhány. Vlak mě vezl na druhý konec země do míst, kde jsem nikoho neznal a kde nikdo neznal mě. A přece, ačkoli jsem to tehdy ještě nemohl tušit, nebyla to tak docela pravda. Silvestrovský karneval pulzoval ulicemi starého města, punče, vína i medoviny teklo všude proudem. Zapomněl jsem, kdo jsem, zapomněl jsem na balvan, jež za sebou vláčím. Žil jsem, zase jsem na okamžik žil, tak jak jsem chtěl, svůj život. S pozdním odpolednem a další a další sklenicí punče mi úzké uličky města přišly stále těsnější a já zatoužil po otevřeném prostranství, kde bych se pod volným nebem mohl opět nadechnout. Vymotal jsem se z těch uliček a nechal to opilé město daleko za svými zády. Stoupal jsem do kopců nad městem, až jsem se ocitl na náhorní planině, daleko od pulzujícího města, daleko od jeho víru, reje, hudby a silvestrovského šílenství. Krajina mlčela, jakoby na ní ležel stín. Vrcholící večer ji propůjčoval jakousi nadpřirozenou barvu, jakoby se celý kraj ponořil do modré, ten melancholický, chladný odstín nyní maloval kulisy, jimiž jsem zcela sám procházel. Jen bílý poprašek sněhu rozjasňoval krajinu kolem mě, jinak by už večerní stíny zvítězily. Končil poslední den starého roku, tedy alespoň sluneční den. Sluneční paprsky toho dne vůbec nepronikly přes těžká sněhová mračna, Bůh ví, že pro mě už ani nikdy neproniknou. Šel jsem tou opuštěnou pěšinou a netušil, že jdu vstříc stínům, jež mi jdou naproti. Potom jsem ji spatřil. Stála tam bílá jako sníh, ale přece jen na ní zub času již zapracoval, takže z běloby zbyla šeď, nyní planoucí oním zlověstným namodralým odstínem. Stará kolonáda, tady, na tom bohem opuštěném místě. Působila jako přízrak, vábila i odpuzovala, slibovala i varovala.
Byl to romantický klasicistní gloriet, stojící zde zcela osamoceně uprostřed otevřené krajiny, prakticky pod samým vrcholkem oblého kopce. Zastavil jsem se. Stáli jsme tu jen my dva, a zdálo se, že jsme oba překvapeni. Zlomený člověk a chladný mramor. Dva vyvrženci společnosti, daleko od všeho a od všech. Kdesi hluboko pod námi pulzovalo město, ale bylo mimo náš dosah. Vykročil jsem k té podivné stavbě a procházel podél sloupořadí. Krajina za sloupy pokaždé na okamžik zmizela, a pak se zase vynořila, když se sloupy seřadily do jediné řady. Po každé straně podpíraly kolonádu dva mohutné pilíře, pak následovalo sloupořadí zakončené nahoře korintskými hlavicemi, které stavbu zprůhledňovalo, a v samém středu kolonády stál bohatě zdobený, monumentální vítězný oblouk. Nahoře lemovala horní patro po celé jeho délce vyvýšená atika. Bylo to podivné místo, téměř snové. Došel jsem pod vítězný oblouk a pokračoval dál směrem k druhému konci stavby. A tam se to stalo. Pod protilehmým pilířem, přímo u jeho paty, v místech, kde se na druhé straně zvedalo schodiště několika schodů, stoupajících k prostorám sloupořadí, jsem spatřil na zemi sedět temnou shrbenou postavu. Nejprve jsem si neuvědomoval, na co to hledím, bylo to příliš náhlé a šokující, tak nečekané. Ale potom mnou projel ledový záškub, který sežehl mé srdce ledem. Nejprve jsem odmítal uvěřit, bylo to příliš šílené. Tak dlouho byl pryč, jak by mě mohl najít na tomto místě. Ale bylo to tak, u paty té pochmurné stavby seděl starý mrzák z mých nočních můr. A potom ke mě otočil svou tvář.
Nevím, zda to byl kámen, kus větve nebo jsem to dílo zkázy dokonal vlastníma holýma rukama. Stál jsem teď nad tím zhrouceným tělem a hleděl jsem do míst, kde ještě před chvílí byla ta nejděsivější tvář na zemi. Ale nyní již byla pryč, vymazal jsem její podobu z tohoto vesmíru. Měl bych se nyní cítit osvobozen, avšak jakýsi niterný pocit mě jakoby odkudsi zevnitř rozdíral, a mě se zdálo, jakoby se celý kraj nořil do temnoty, daleko rychleji, než bych i s houstnoucím večerem očekával. Ale temnota postupovala. A nyní konečně jsem chápal, co jsem způsobil. S hrůzou jsem hleděl do děsivě rozbité, zkrvavené tváře žebráka, ležícího u mých nohou. Jeho tělo chladlo, ležíc na ledovém mramoru, a společně s ním se ten ledový chlad rozléval i do mého těla, protože když jsem pohlédl do jeho tváře, spatřil jsem tvář svou. Tím posledním, co jsem si uvědomil, bylo poznání, že jsem ji poznal už tehdy, když se ke mě otočil poprvé.
7. prosince 2019 / ++